dybbuk-174

Julio Llamazares

Žlutý déšť

ze španělštiny přeložil Jan Machej

Cena s DPH: 199 

Žlutý déšť, nejúspěšnější, částečně autobiografická novela španělského spisovatele Julia Llamazarese je poetickou, lyrickou kontemplací o samotě, času, šílenství a smrti. Kniha je monologem hlavního protagonisty, posledního žijícího obyvatele již jinak opuštěné a zaniklé aragonské vesnice s názvem Ainielle (vesnice má svůj předobraz v autorově rodném místě, které bylo krátce po jeho narození zatopeno vodou z nedaleko postavené přehrady). Vypravěč, sám již na prahu smrti, si mezi „žlutým deštěm“ podzimního listí a halucinační bělostí sněhu v paměti vyvolává a zpřítomňuje ostatní obyvatele vesnice, kteří z místa již odešli nebo zemřeli, a čelí hrůzám, jejichž zvýšená přítomnost v jeho mysli je vybičována vnější samotou. Příroda se ujímá plné vlády, místa živých obyvatel zabírají mrtví, nastává obtížný úkol stát se klíčníkem důstojně zamykajícím rozpadávající se bránu času.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-064-8

Vazba

vázaná

EAN

9788074380648

Počet stran

144

Formát

122 × 190 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-064-8

Vazba

vázaná

EAN

9788074380648

Počet stran

144

Formát

122 × 190 mm

Skladem

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 15. 11. 2012

    Pavel Horký
    SMRT JAKO PŘEDMĚT TOUHY

    Julio Llamazares (nar. 1955), španělský básník a prozaik, se představuje českému čtenáři prostřednictvím překladu své novely Žlutý déšť (1988). Úvodem nutno předeslat, že se jedná o představení ve velkém stylu, na němž má nepochybně svou zásluhu i překladatelovo kultivované přetlumočení do češtiny. Španělský autor jistě nezapře vlastní literární kořeny, které nesou pečeť poezie (první dvě sbírky mu vyšly v letech 1979 a 1982); próza Žlutý déšť se totiž vyznačuje výrazným laděním básnickým, spočívajícím v preciznosti při vytváření statických obrazů, jež jsou ovšem mnohdy dynamizovány ve snaze zachytit proces destrukce jedné španělské vesnice. Téma zkázy aragonské vsi Ainielle má svou částečnou oporu v autobiografii, neboť spisovatelovo rodné místo bylo nedlouho po jeho narození zaplaveno vodou z blízké přehrady.
    Vypravěčem novely je již téměř všemi opuštěný stařec (jediného společníka mu dělá věrná fena), představující posledního obyvatele Ainielle. Jeho vnitřní hlas podává svědectví o zániku rodné vesnice, avšak nikoli způsobem kronikářským, nýbrž velmi nesourodě, střídavě rezignovaně a emotivně, s citem pro detail v deskripci místa i v zachycení hnutí mysli. V ní se mu míhají záblesky vzpomínek, které se dotýkají minulosti prizmatem současného prožívání, a tak dochází k obohacujícímu prolínání obou časových rovin. Reminiscence se ovšem nenesou ve znamení nostalgického tónu, jak by čtenář z našich končin odchovaný středoevropskou literární tradicí mohl očekávat. Naopak – slovy Stefana Zweiga – „svět včerejška“ je u Llamazarese prostoupen výhružným tichem, které je ozvěnou fatálního rozhodnutí ovlivňujícího tradiční hodnoty rodinného soužití starosvětského typu. Do něj zasahuje i smrt, ať již ve své přirozené či tragické podobě způsobené ztrátou malé dcery. Do vypravěčova vzpomínání se navíc mísí vidiny, sny, někdy až téměř halucinační vize, a tak realita nezřídka zůstává zastřena mlžným oparem. V přízračném světě Žlutého deště však ani tolik nejde o hledání pravdy – jako spíše o naléhavou lyrickou evokaci destrukce vypravěčova mikrosvěta vnějšího a paralelně i vnitřního. Osamělost posledního obyvatele Ainielle je umocňována izolovaností oblasti samotné, v níž už člověk nepotkává živé bytosti, ale zjevují se tam přízraky lidí dávno mrtvých.
    Fascinace smrtí a fantaskním světem posmrtné existence je vůbec jedním z klíčových rysů tohoto prozaického díla. Motiv smrti zde svým syrově nemilosrdným uchopením připomene výrazný aspekt novel Thomase Bernharda. Ztráta nejbližšího člověka vypravěče zcela ochromí a následující „hrůzostrašná samota“ jen prohlubuje rostoucí netečnost. S poetikou zmiňovaného rakouského autora tedy Llamazaresův Žlutý déšť spojuje i pasivní reakce protagonisty na prožívané utrpení, neschopnost vyburcovat se k aktivitě, absence rozhodného činu. V tomto ohledu se již dostáváme k výrazným znakům existencialisticky laděných děl, k nimž by právě pojednávanou novelu bylo možno přiřadit také. Setkáváme se zde dokonce i s motivem narůstajícího šílenství, do nějž ústí hrdinovy stále častější kontakty se sférou záhrobní, což je další z příkladů prostupování doby již uplynulé s tou současnou. Percepce plynutí času je v díle taktéž akcentována. Po odchodu svého syna vnímá vypravěč další roky jako „čím dál tíživější a jednotvárnější, čím dál obtěžkanější netečností a smutkem. Jako by se čas znenadání zmrazil. Jako by se stará řeka dní zastavila pod ledem a proměnila můj život v jednu nekonečnou a nesmírnou zimu“ (s. 58). Vytyčena je také subjektivně tenká hranice mezi pomalým plynutím času v mládí a zrychlujícím se tempem v souvislosti s tím, jak člověk stárne.
    I z této skutečnosti plyne jistá melancholičnost, jež je pro Žlutý déšť charakteristická.
    Zároveň ale ona melancholičnost kontrastuje na mnoha místech s důslednou expresivitou zejména v popisu krutého přírodního dění, v němž se projevuje nelítostnost a absence soucitu s lidským osudem. Pocit bezvýchodnosti nadto mnohdy dotváří i estetika odpornosti, kterou spisovatel na mnoha místech využívá jako doprovodný jev při líčení fantaskních výjevů a dějů. Ve fikčním světě tedy nalézáme lidské zrůdy, různá monstra, stovky plazících se zmijí, přičemž není vždy jasné, zda se nejedná pouze o protagonistovy přeludy či sny. Nespolehlivost hrdinova vidění a jeho paměti je ostatně pro Llamazaresovu novelu taktéž příznačná. Vypravěče v jistém ohledu charakterizuje i strach podívat se pravdě do očí; když se mu postupující sešlost a zoufalství začínají již zapisovat i do tváře, bojí se pohlédnout na sebe do zrcadla.
    Postupné zanikání vesnice a s tím spojené protagonistovo chátrání a pozvolné odcházení do světa zemřelých jsou doprovázené titulním motivem žlutého deště, smývajícího vzpomínky, a symbolizujícího tak zapomnění. Žlutý déšť zaplavuje paměť a zbarvuje zrak dožluta, dokonce celý vypravěčův obzor je doslova zaplaven žlutou barvou, jež však nepředstavuje symbol života, vitality ani estetický ideál podzimní melancholie, nýbrž se zde stává emblémem destrukce a zmaru. Odcházení v konkrétní rovině se uskutečňuje stěhováním původních obyvatel Ainielle do jiných a perspektivnějších lokalit. Prvotní opouštění vesnice sahá až do období vypravěčova mládí a už tehdy si jeho otec uvědomuje neodvratnou zkázu místa, k níž nakonec dojde už v další generaci. Vylidňování s sebou nese pocity smutku a rostoucí beznaděje těch, co zůstali. Ani vypravěčova žena nakonec nevydrží pocity „rozedrané duše a srdce“ a od té doby je pro protagonistu život už jen cestou boje s démony…
    V úvodu své recenze jsem se přiznal k obdivu k prvnímu česky přeloženému Llamazaresovu prozaickému počinu. I v závěru trvám na tom, že se jedná o velkou literaturu, která si žádá náročnějšího a soustředěného čtenáře. Její lyrické kvality jsou tak mimořádné, že by si zasloužila v našem prostředí ohlas a publicitu, jaké se momentálně dostává například populárnímu severskému detektivnímu žánru. Je mi jasné, že dílo kontemplativní, s mnoha uměleckými popisy a líčeními psychického stavu prožívajícího subjektu jen těžko může konkurovat záplavě próz s rozvinutými zápletkami, plnými dějového napětí a atraktivních témat současného života. Zároveň se ale domnívám, že ani my čtenáři bychom neměli rezignovat na umělecké kvality a měli bychom zařadit do vlastní četby i díla mimo hlavní prozaický proud, který je čím dál víc stigmatizován lacinou populárností a komercí. Llamazaresův Žlutý déšť je pro mne jednoznačně případem mimořádně hodnotného díla, jež si zaslouží pozornost a ocenění. Přeji mu proto, aby si k němu lidé našli cestu. A přiznám se také, že by mě moc potěšilo, kdybych se dozvěděl, že se k vydání chystá český překlad nějakého dalšího díla tohoto španělského autora, ať již prozaického, nebo básnického.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    iLiteratura, 20. 4. 2009

    Anna Tkáčová

    Útlá knížka španělského spisovatele Julia Llamazarese rozhodně není nakladatelským produktem, tedy obyčejným čtivem, byť by bylo dobře napsané. Je literárním textem par excellence, vypůjčíme-li si dělení literatury na tyto dvě kategorie (nakladatelský produkt versus literární text) od jiného španělského autora, Juana Goytisola. Julio Llamazares je také jedním z mála současných spisovatelů, který v očích náročného a kritického kolegy obstál, neboť svými díly posouvá literaturu, skutečnou literaturu, a především jazyk, někam dál. Dlužno dodat, že česká verze měla štěstí na překladatele. Překladem neztratila nic ze své působivosti, neboť Jan Machej si se záludnostmi dlouhých souvětí, četných vsuvek a lyrických metafor dokázal poradit na výbornou a dokázal ducha originálu přenést i do českého jazyka. Určitě to nebylo jednoduché.
    Za to, že se českému čtenáři dostává do rukou opravdový literární text, patří dík i nakladatelství dybbuk, které nevsadilo na líbivost a módnost thrillerů či detektivních příběhů, jichž nejen v severských zemích, ale i ve Španělsku vychází nepřeberné množství a občas je některý z nich přeložen i do češtiny.
    Juan Goytisolo také kromě jiného tvrdí, že příběh jej v románu nezajímá. Číst knihu, v níž jde čtenář po ději, to je prý jako jízda autobusem. Román musí být spisovatelovým hlasem. A přesně taková kniha Žlutý déšť je. Její zápletka je velmi prostá a čtenář od počátku tuší neodvratný závěr prostého, ale silného příběhu. Vesnice Ainielle v drsné krajině v podhůří aragonských Pyrenejí se pomalu vylidňuje. Její obyvatelé odtud jeden po druhém odcházejí za lepším živobytím pryč, potají, v noci, aby se nemuseli dívat do očí sousedům, kteří zůstávají. Jednoho dne odešel i vypravěčův syn. Odešel bez rozloučení, nenašel odvahu předstoupit před otce a sdělit mu svůj úmysl. Ve vesnici tak setrvává už jen protagonista, jeho žena Sabina a pes, který ani nemá jméno. Poté, co Sabina neunese tíhu osamělosti a oběsí se, je na vypravěči, aby jí vykopal hrob ve zmrzlé půdě a dál udržoval paměť Ainielle, obce, jakých jsou pod Pyrenejemi desítky.
    Kniha je monologem starce, jenž vzpomínáním udržuje při životě všechny sousedy, kteří už ve vesnici nejsou. Odchodem obyvatel vesnice se však pro hlavního hrdinu zase tak moc nemění. I když domky byly dříve obydlené, každý žil ve svém vnitřním světě, ve své vnitřní osamělosti, všichni mlčenliví. I ti nejbližší si sdělovali jen to nejnutnější: kde je třeba opravit plot, kde po dlouhé zimě spravit střechu, jak prořezat stromy, kde zalátat díru na cestě, aby se po ní jakž takž dalo dojet do většího města pro potraviny, které si nedokážou sami vypěstovat na vlastních skromných políčkách, nebo pro nářadí, které nedokážou vyrobit vlastníma rukama. Všichni si rozuměli téměř beze slov, spojovalo je společné úsilí o udržení a každoroční jarní obnovu obydlí, polí, sadů či zídek. Věčnému koloběhu přírody se přizpůsoboval i rytmus života obyvatel Anielle.
    Stařec nakonec zůstává se svým psem ve vesnici sám, nicméně dokud vzpomíná na své sousedy, žijí i oni. Ve vzpomínkách ožívá i soused Adrián, který přišel do Ainielle do služby jako malý chlapec a od té doby se z ní nikdy nevzdálil. Až ke stáru se vydal za lepším živobytím a víc ho nikdo neviděl. Po roce našli jeho kufr shnilý na pašerácké cestě. Jako by toto konstatování, vyřčené hlavním hrdinou jen tak mimochodem, v sobě neslo naléhavé poselství, které se už dnes jaksi nenosí: člověk má žít tam, kde má své kořeny. V místě, které je sice drsné, ale člověk mu rozumí a ví, co od něj může očekávat. Ví, co předpovídá ten či onen mrak na obloze a jak se má podle toho zachovat. Ví, že když začne padat déšť žlutého listí, končí jeden cyklus, a přečká-li člověk „bílé a mlhavé peklo“, opět nastane kýžený koloběh obnovy.
    Cykličnost času, podávaná v opakujících se obrazech ročních období, představených formou působivých symbolů – žlutý déšť, mléčná mlha, bílý, do očí bodající sníh, rozkvetlé kručinky –, jako by nás navracela do mytických časů. Pouze nevinnost a nevědomost člověka se už kamsi vytratily. Člověk doby Žlutého deště si je plně vědom fatálnosti svého lidského osudu a příroda mu jej dennodenně připomíná. Nezbývá mu, než konečnost svého bytí přijmout, žít s jejím vědomím, připravovat se na nevyhnutelnost a oddalovat ji, jak jen to jde. Třebas každoroční obnovou zimou poničených domků a vzpomínáním na ty, kdo kdysi byli součástí vesnice. Smrtí posledního obyvatele, přetržením paměti, kterou on udržoval, je zpečetěn i osud samotné obce.
    Krátká próza Žlutý déšť patří mezi raná díla Julia Llamazarese (poprvé vyšla v roce 1988 a byla přeložena do mnoha jazyků). Zároveň však lze říci, že jde o dílo plně vyzrálé, které ani po letech neztrácí nic ze své naléhavosti. Určitě nepatří k těm, které bychom přečetli a vzápětí na ně zapomněli. Je to drsné čtení, které čtenáře nešetří a klade před něj znepokojivé otázky o smyslu lidské existence, o zakotvenosti člověka v přírodě či jeho vykořenění z ní. Jde o velmi silnou knihu a je dobře, že byla do češtiny přeložena.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz