dybbuk-044

Kari Hotakainen

Chrám svatého Izáka

z finštiny přeložil Vladimír Piskoř

Cena s DPH: 199 

Román Chrám svatého Izáka zastihuje dva muže – otce a syna – na cestě k vzájemnému pochopení, která trvá již bezmála čtyřicet let.
Ovdovělý muž prodělá mozkovou příhodu a v nemocnici se jen obtížně zotavuje – mysl se mu vrací zmateně, s bolestnými vzpomínkami, a blízkost smrti v něm probouzí touhu sblížit se se synem, s nímž se v den manželčina pohřbu definitivně rozešel kvůli názorům na Boha a víru. Syn pracuje jako zlatič na kupoli chrámu svatého Izáka v Pe­trohradu, kde vrcholí přípravy na velkolepé oslavy tří set let od založení města. A právě do Putinovy říše se otec vydá, aby se ještě jednou jako zapřisáhlý ateista pokusil přesvědčit syna o své pravdě: „Bůh neexistuje. Všechno končí smrtí, po ní už nic nepřijde.“
Podaří se osamělému otci zorientovat se ve třech velkých neznámých – víře, stáří a Rusku –, aby dokázal znovu nalézt cestu ke svému synovi, byť je dlouhá a spletitá, stejně jako stavba chrámu svatého Izáka?

Rok vydání

ISBN

978-80-86862-33-0

Vazba

vázaná

EAN

9788086862330

Počet stran

144

Formát

122 × 190 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-86862-33-0

Vazba

vázaná

EAN

9788086862330

Počet stran

144

Formát

122 × 190 mm

Skladem

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Hospodářské noviny, 28. 3. 2008

    Tomáš Dimter
    Silný literární zážitek s neatraktivním hrdinou

    Dvaasedmdesátiletý muž po mozkové příhodě není příliš atraktivním hrdinou, navíc když leží v nemocnici, utrpěl ztrátu paměti a vegetativní fáze života se může kdykoli zhoupnout do smrti. Jenže to by nesměl osudem důchodce hýbat Kari Hotakainen, jeden z nejúspěšnějších finských autorů současnosti.
    Do bolestivě se formující mužovy mysli se stále silněji vtírá myšlenka na nevyřízené účty se synem. Už čtyřicet let, od manželčiny smrti, s ním vede spor, a přestože mu lékaři vtloukají do hlavy, že nesmí spěchat, »má moře času«. Navracející se paměť přináší i útržky z doby, kdy ještě žila manželka Kyllikki, finští sportovci nedopovali a víra se neslučovala s vizí o moderním člověku. Hotakainen mistrně obrací vžitá klišé o finsko-ruských vztazích, stařecké víře v Boha i mladické revoltě, a posílá otce do Petrohradu, aby se smířil se svým synem, který pracuje jako zlatič na chrámu svatého Izáka a finišuje se zakázkou před oslavami třístého výročí města. Stáří hodlá poučit nevycválané mládí o tom, že »Bůh není. Po smrti nic nepřijde. Ke všemu dojde předtím.« Synova víra totiž vždycky vyvolávala v otci záchvaty vzteku a stala se příčinou jejich roztržek a nakonec i odloučení. Scénář plánovaného smíření ale nakonec doznal výrazných změn a setkání vypadalo úplně jinak, než otec původně zamýšlel.
    Oblouk sklenutý nad osudem hlavního hrdiny je mohutný, Hotakainen věrně zachytil nejen tragikomické snažení otce vyvádějícího syna z bludu, ale také intimní prožitek víry nebo jen mezi řádky přiznané obavy z blížícího se konce. Chrám svatého Izáka je i díky skvělému překladu Vladimíra Piskoře silným literárním zážitkem.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Host, 10/2007

    Daniela Mrázová
    Jak zkrotit čas a neodbytný rozum

    Nová kniha Kariho Hotakainena jednoznačně potvrzuje názor, že odpověď na otázku „O čem to je?“ nemá s vnímáním díla vůbec nic společného. Vyjádření, je to o tom, jak se ateistický otec snaží v sedmdesáti letech smířit se svým životem a s věřícím synem“, může být pro mnohé potenciální čtenáře dosti špatnou reklamou. Ano, Chrám svatého Izáka se opravdu věnuje vztahu starého muže k minulosti i přítomnosti, k zemřelé manželce i k synovi, s nímž si nerozumí. To, zeje příběh napínavější než kdekterá detektivka a psaný jazykem, za nějž by se nemusel stydět žádný básník, bylo zcela jistě důvodem, proč si nakladatelství Dybbuk vybralo po úspěchu knihy Na domácí frontě právě tento titul.
    Bodem zlomu, od něhož se děj odvíjí, je mozková mrtvice a následná částečná ztráta paměti hlavní postavy. Hledání zasutých okamžiků v nevábném prostředí nemocnice je nečekanou příležitostí prosít minulost a vyjasnit si přítomnost. Paavovi je sedmdesát let a čas, stejně jako vláda nad vlastním tělem, se mu jaksi vymkly z rukou. Paavovi však zůstává vůle a nechuť připojit se k senilnímu blábolení ostatních pacientů. Když poskládá střepy minulosti do jakž takž celistvého obrazu, objeví se velký otazník přetrvávající ve vztahu ke čtyřicetiletému synovi. Ten otazník je třeba zrušit. Syn Pekka pracuje při zlacení sochy na kopuli chrámu svatého Izáka v Petrohradě. Práce musí být dokončena do začátku oslav třístého výročí založení města. Paavo už několik let sám pro sebe studuje ruštinu. Ale stejně jako je naprosto chladný a odmítavý k otázkám víry, i jeho vztah k Rusku je opatrnický a veskrze racionalizovaný. Svůj pobyt v Petrohradu, který se víc a víc podobá souboji, však málem prohraje. Zachrání jej syn a Paavo konečně pochopí, že nahrazovat otazník vykřičníkem nemá smysl, a začne synovi naslouchat.
    Do úzkého prostoru sto čtyřiceti stran vměstnal Hotakainen opravdové maximum. Prostřednictvím Paavova života poskytuje výstižný vhled do vývoje finské společnosti, společnosti nezatížené břemenem komunismu ani idealistickým spasitelstvím západních společností. Společnosti skrz naskrz materializované a hrdé na svůj sociální systém a pozici jazýčku na vahách mezi mocnostmi. Ale Bůh jako by tu už neměl jiné místo než to, které mu určili povinnou výukou a završili konfirmací. Víra v Boha je nesmyslná, hloupá, pošetilá, zbytečná, je to berlička, kterou potřebují jen slabí. Důležitá je vůle, odhodlání, pořádek. Hotakainen však nemá žádnou ambici udělat z nevěřícího Paava osvíceného člověka, který k stáru spočine v náručí víry. Jeho krok k usmíření je mnohem prostší, a o to těžší. Uvědomit si, že není důležité věřit nebo nevěřit, ale dát synovi šanci a vyslechnout jej.
    Oč smířlivější je vyznění knihy a čím větší je klid, který se usadí v čtenářově mysli, tím hektičtější je Hotakainenův styl. V první části nazvané lakonicky „Finsko“ sestavuje autor skládačku Paavových vzpomínek; čím blíž je však Paavo konečnému rozhodnutí odjet do Petrohradu, tím je tep příběhu rychlejší. Druhá část nazvaná „Rusko“ ještě o něco více připomíná film, jakési roadmovie, jehož cíl je jasný, ale cesta klikatá. Autor s nadsázkou, ale o to trefněji vystihuje pokřiveného genia loci dnešního Petrohradu. Podstrčí Paavovi ten nejotřepanější předsudek, který lidé ze Západu o Rusku mají, Paavo jej s nadsázkou sobě vlastní zpracuje a výsledkem je vydestilovaná metafora, o jejíž trefhosti nelze pochybovat. S úlevou čtenář zjišťuje, že Hotakainenův pohled na současné Rusko není ani fascinovanou naivní adorací, ani laciným žalováním a pohrdáním. Petrohrad není exotickou kulisou, Paavo se v něm neztrácí, protože by neměl potřebné znalosti, ale protože je starý a nemocný.
    A ačkoli Chrám svatého Izáka nedisponuje takovým napětím z očekávání finálního rozuzlení jako předchozí kniha Na domácí frontě, je svou stručností, úsečností a sarkastickým humorem o to poutavější. Proto by měl každý čtenář (stejně jako Paavo) odhodit předsudky vůči rodinným románům, dojemným scénám a existenciálním otázkám o víře a smyslu života a pustit se do příběhu, jehož punkový rytmus ho až do poslední věty nepustí.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    A2, 24.10 2007

    Lenka Fárová
    Otec i syn i Petrohrad svatý

    Někdy má spisovatel se svou knihou takové štěstí, že se zalíbí čtenářům i kritice. Pokud to není autor jedné knihy, položí si nutně otázku, co dál. Před tímto nesnadným rozhodováním stál také finský spisovatel Kari Hotakainen (1957), když jeho v pořadí šestý román Na domácí frontě (2002), kterého se ve Finsku prodalo přes 110 tisíc výtisků, získal nejvýznamnější domácí literární cenu Finlandia i cenu Rady severských zemí za literaturu a byl poté také přeložen do mnoha světových jazyků (česky vyšel vloni v nakladatelství Dybbuk). Po dvouleté přestávce tedy Hotakainen napsal román Chrám svatého Izáka. Podobně jako ve většině jeho děl je také zde hlavním námětem rodinná krize – ne ovšem manželská jako v předchozím románu, ale řeší se tu zásadní ideový spor mezi otcem a synem. Je to příběh vážnější a intimnější, ale přesto v něm najdeme charakteristickou ironii, černý humor či tragikomické motivy, na něž jsme u autora zvyklí. Zároveň v knize však lze nalézt i mnoho nečekaného.

    Bůh není
    Chrám svatého Izáka se věnuje svaté trojici témat, která ve Finsku patří mezi jistá společenská tabu. Jsou jimi stáří, víra a Rusko. Dvaasedmdesátiletý muž se po mozkové příhodě ocitá v nemocnici. Ošetřující neurolog stav jeho hlavy přirovnává k „počítači s vyčištěnou pamětí“; minulost i útržky vzpomínek se do ní vracejí jen pomalu a přerývaně, rekonvalescence je zkouškou trpělivosti. Líčení nemocniční anabáze hlavního hrdiny není příjemné čtení – pacienti se stávají jen jakousi živou hmotou bez vlastní vůle, do níž ošetřující personál vpravuje léky a potravu. Na rozdíl od pasivních spolupacientů, kteří jsou se svou nedůstojnou rolí smířeni, však Hotakainenův hrdina ví, že má v tomto životě ještě cosi nedořešeného. Chce znovu navázat vztah se synem, s nímž se po pohřbu své ženy rozešel ve zlém. Jenže ten je daleko, pracuje jako zlatič na chrámu svatého Izáka v Petrohradě, kde vrcholí přípravy na oslavy třístého výročí založení města. Otci tak nezbývá než z podvědomí posbírat střípky vzpomínek, seřadit je do smysluplného celku, znovu se postavit na nohy a s dávkovačem léků v kapse vyrazit na cestu za svým jediným potomkem. Musí přece synovi předat pečlivě shromažďovaná a na diktafon zaznamenaná „fakta“, musí mu vysvětlit, že „Bůh není. Po smrti nic nepřijde. Ke všemu dojde předtím.“ A času už mu mnoho nezbývá.
    Úvahy o plynutí času a jeho vnímání prostupují knihou od začátku do konce: pacientům v nemocnici se čas vleče, lékaři na hlavního hrdinu apelují, aby nespěchal, ale nechápou, že on už čas nemá, protože za chvíli přestane existovat, syna tlačí termín oslav, ale na druhé straně jediné, čeho v Rusku mají až až, je právě čas (náčelník milice, který hrdinu vyslýchá, dokonce rozvíjí teorii o tom, že by Rusko mohlo čas prodávat uspěchaným státům Evropské unie). Vyprávění hlavního hrdiny navíc přeskakuje mezi různými časovými rovinami, současnost se prolíná se vzpomínkami na dětství i zemřelou manželku, s jejíž smrtí se jen těžko vyrovnává. Bojuje také s bizarními snovými stavy a surreálnými vidinami, do nichž upadá jak během pobytu v nemocnici, tak i později v Petrohradě, a ve kterých se to kromě jiného hemží současnými i minulými světovými politiky.
    Otázka víry je velmi důvěrná. Mnoho čtenářů bylo proto překvapeno, že si Hotakainen po velkém úspěchu předchozí knihy zvolil právě toto téma. Slovo víra ovšem může odkazovat i na hodnoty, které s křesťanstvím přímo nesouvisejí, otcův zatvrzelý ateismus je koneckonců také druh náboženství. A právě ateismus je podle Hotakainena to nejsměšnější ze všeho: ateista jakoby oznamuje světu, že nevěří v něco, o čem neexistují jednoznačné důkazy. Jádrem sporu otce a syna je sice víra, avšak autor převrátil zažitá klišé, která hledání odpovědí na zásadní životní otázky přisuzují většinou stáří, a nechal o nich přemítat syna-čtyřicátníka. Otec, který jej vychovával v ateistickém duchu, nechápe, kde se stala chyba.

    Staré Rusko
    K velmi citlivým tématům patří ve Finsku vztah k Rusku. Pro Finy je často obtížné vůči svému východnímu sousedovi zaujmout nějaký neutrální postoj. Spisovatel, jehož literární devízou je humorná nadsázka, nezklame ani tentokrát: „Rusko je staré a velké. Nikde nezačíná, nikde nekončí. Od svého založení cválá stepí s rozepjatým kabátcem a hledá svůj obsah. Finsko je mladé a malé. Malý nepřemýšlí, malý hned koná. Za vteřinu od kouřové sauny k elektronické poště. Rusko dumá a přechází za chlévem, kope do uschlého kravince a předpokládá, že zítra začne plánovat práce. Finsko sní chleba ve stoje a zreorganizuje dceřinou společnost, zatímco čeká na semaforu.“
    Hotakainen má cit pro přesvědčivé dialogy, věty jsou rytmizované, což je dáno i jeho zkušenostmi s dramatem. Zatím poslední z jeho divadelních her, která v loňském roce získala cenu za nejlepší severské drama, přímo využívá téma a některé repliky z tohoto románu. Hotakainenův jazyk je drsný, neuhlazený, často se víc najde mezi řádky. Nemalou zásluhu na svižném zážitku z četby má překladatel Vladimír Piskoř, který svého autora už dobře zná a souzní s ním.
    Chrám svatého Izáka nepatří počtem stran mezi rozsáhlé romány, ale to vůbec není na škodu. Číst jej lze různě: třeba jako parodii na Petrohrad nebo jako cestopis z lidského nitra na pokraji smrti.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Lidové noviny, 16. 10. 2007

    Ondřej Horák
    Byl bych skvělý komunista

    Jaký je vztah mezi nemocným otcem a jeho svérázným synem? A jaký je vztah Finska a Ruska? O tom vypráví román finského autora Kariho Hotakainena s názvem Chrám svatého Izáka.

    Hlavní postava románu Chrám svatého Izáka přemýšlí: „Rusko je staré a velké. Nikde nezačíná, nikde nekončí. Od svého založení cválá stepí s rozepjatým kabátcem a hledá svůj obsah. Finsko je mladé a malé. Malý nepřemýšlí, malý hned koná. Za vteřinu od kouřové sauny k elektronické poště. Rusko dumá a přechází za chlévem, kope do uschlého kravince a předpokládá, že zítra začne plánovat práce. Finsko sní chleba vestoje a zreorganizuje dceřinou společnost, zatímco čeká na semaforu.“
    Finský prozaik Kari Hotakainen (1957) se ve své knize Chrám svatého Izáka zaměřil na vztah mezi otcem a synem a pak také na vztah mezi Finskem a Ruskem. Z autorova díla vyšel již vloni česky román Na domácí frontě, za nějž Kari Hotakainen získal Cenu Severské rady pro literaturu. Ještě předtím byla v českém překladu publikována kniha Buster Keaton – život a činy.
    V Chrámu svatého Izáka zas najdeme odkaz na slavnou scénu jiného komika – Harolda Lloyda: „Vzpomněl jsem si na grotesku, v níž se komik zachytil rafijí obřích hodin na vysokánské budově. Rafije nebyly s to udržet čas i komika zároveň, komik zvítězil. Pak bylo méně hodin než předtím. Přál jsem si vyšplhat na hodiny a přetočit rafije do let, kdy jsme byli s Kyllikki mladí, novopečení rodiče.“

    Před časem jsem vás operoval
    Snahy o humor je plná rovněž próza Chrám svatého Izáka. A ve většině případů jde o snahu úspěšnou. Jen málokdy by bylo lepší, kdyby se autor o humor nesnažil, a jen málokdy próza sklouzne k lacinému fejetonismu. Jinak je kniha plná úsečných vět, které by se chtělo předčítat druhým.
    Ostatně k pousmání stačí už pouhé pasáže, v nichž jsou lékaři i pacienti nazýváni jen příjmením: „Dobré ráno. Jsem chirurg Kallio, jestli si pamatujete. Před časem jsem vás operoval. Nyní vás operovat nebudu. Tohle je trošku jiná věc.“
    Sveřepý vypravěč Paavo se totiž právě nachází v nemocnici po mozkové příhodě. Je vdovcem, jeho žena zemřela při sledování mistrovství světa v klasickém lyžování, kdy se provalilo, že finští borci dopovali. Další ukázka autorova specifického smyslu pro humor a také jeho práce s reálnými událostmi, neboť tento skandál si mnozí ještě velmi dobře pamatují. Po manželčině pohřbu se vypravěč rozejde taktéž se svým synem Pekkou, neboť ten se vydal po cestě víry. Což se pragmaticky založenému otci nepozdává…
    V druhé části knihy přece jen Paavo odjíždí za synem do Petrohradu, kde Pekka restauruje chrám svatého Izáka. A syn v dopise otci připouští: „V polovině sedmdesátých let, když jsem začal své přerušované studium, hnutí levičáckých radikálů už skomíralo. Zcela nezávisle na tom, co se o tom hnutí říká dnes a k čemu na světě poté došlo, jsem si naprosto jistý, že jsem se opozdil jen o několik let. Byl by ze mě skvělý komunista.“
    Kari Hotakainen je autorem humoristickým, ale také dobrosrdečným. Proto román končí šťastně. To však nebrání tomu, aby bylo skrze dialog otce a syna a Finska a Ruska nahlédnuto moderní rodinné soužití a vůbec současné fungování společnosti. Na jedné straně vzývání tržního prostředí, na straně druhé extrémní reakce na tento pragmatismus, totiž nejrůznější „oduševnělé“ kvazispolky.
    Jak říká Paavo synovi: „Protože… nesmíš si brát berli, když nemáš zlomenou nohu, nepodléhej Bohu ze strachu… musíš se zajímat o pozemské… po smrti nic nepřijde… všechno nastane před ní… musíš se přenést… nesmíš takhle žít už teď, jako bys byl tam… musíš být tady…“

    zobrazit celou recenzi
  5. dybbuk

    Dějiny a Současnost, 12/2007

    Finský spisovatel Kari Hotakainen ve své knize Chrám svatého Izáka (překlad Vladimír Piskoř, dybbuk, Praha 2007) refl ektuje – na pozadí příprav oslav třístého výročí založení Petrohradu – osobitým způsobem víru, ale také velice výstižně formuluje fi nské reálie (např. definuje mimický „národní výraz“ v obličeji) a zachycuje vztahy a rozdíly mezi Finskem a Ruskem, dvěma zeměmi, které prošly napjatým vývojem.
    Hotakainenův jazyk je strohý, ale výstižný: Rusko je staré a velké. Nikde nezačíná, nikde nekončí. Od svého založení cválá stepí s rozepjatým kabátcem a hledá svůj obsah. Finsko je mladé a malé. Malý nepřemýšlí, malý hned koná. Za vteřinu od kouřové sauny k elektronické poště. Rusko dumá a přechází chlévem, kope do uschlého kravince a předpokládá, že zítra začne plánovat práce. Finsko sní chleba ve stoje a zreorganizuje dceřinnou společnost, zatímco čeká na semaforu.
    Promyšlený příběh, stejně jako snové až delirické vidiny (Lenin a Trocký hrající šachy v Zimním paláci; „frkající“ Stalin; Putin v džudistickém kimonu), přibližuje nejen svět hlavního hrdiny, ovdovělého muže po mozkové příhodě, ale také nahlíží na sociology nyní tak apelovanou kategorii stáří.
    (ivc)

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz