Rudolf Altschul

Otázky rychle kladené v běhu

(ed. Radim Kopáč)

Rudolf Altschul (1927–1945), člen legendárních spořilovských surrealistů, byl aktivní něco málo přes dva roky. Ale každý rok, každý den stvrzoval své fantazijně rozvité básně konkrétním krokem, činem. Surrealismus byl pro něj láska i revolta, žena i odboj. Prostě smysl („v každém smyslu jara“), pravda (která „hledá svět v náměsíčných“), naděje („jež není rapírem“). Knížka Otázky rychle kladené v běhu sbírá dohromady všechno, co po básníkovi zbylo. Ačkoli jsme se snažili posbírat k věci maximum, je výsledkem útlá knížka. Malý hold velkému básníkovi.

Eva Švankmajerová

Zvuk dýní v zákulisí

Sebrané texty Evy Švankmajerové obsažené v této knize jsou žánrově různorodé: vzpomínky z dětství, zápisy snů, svébytné, v řadě ohledů sociokritické esejisticko-beletristické statě, texty na pomezí básně v próze a povídky, drobné dramatické útvary — miniatury filmových scénářů či divadelních skečů, odpovědi na surrealistické ankety, autorské příspěvky do kolektivních surrealistických her. Texty představují zásadní formální (komentáře) i obsahové paralely k její vlastní tvorbě malířské a básnické: obrazy se vaří, automobily mění tvar jak v nějakém psychedelickém tripu, autorka si ve snu obléká seprané mužské trenýrky a v Papinově hrnci vyváří opotřebované dětské spartakiádní cvičky. Imaginace všežravá / tvořivá / kritická.

Růžena Jesenská

Usmrceni liliemi

(ed. Michal Jareš)

Zůstává už vlastně pouhým jménem v literární historii, jménem bez představy, jaké je za ním dílo, a navíc jménem, kterého si všímají čtenáři velmi málo, a pokud už, pletou si dost často Růženu Jesenskou s její neteří Milenou. Odpověď na to, proč tomu tak je, dnes najdeme jen sotva — její melodické verše plné stísněných duševních pohnutek a zvláštních temných (až hrobových) tónů by mohly být leckdy ideální inspirací pro gothic rockové skupiny. Jsou jemné, možná často jednostrunné, nebo snad jednostranné, ale působí neustále živě a vášnivě i po více než sto letech od jejich vzniku.

Antonin Artaud

Cestou k Ciguri 

(ed. Robert Janda, přel. Ladislav Šerý)

V jediné větě: „Ocitnout se ve stavu nejvyššího otřesu, osvíceného neskutečnem, s kusy skutečného světa v koutku sebe sama“ je obsažena celá podstata životního osudu Antonina Artauda. Většina básní v knize pochází z pozdějšího autorova období, kdy Artaud absolvoval iniciační rituál u kmene indiánů Tarahumara v Mexiku, mající zásadní vliv na jeho další duchovní směřování, které realizoval i ve své umělecké tvorbě. Díky tomuto výboru se nám tak otvírá ucelená vizionářská linie jeho díla v kompaktním celku a můžeme pozorovat rozvoj jeho vizí a nabytých transcendentních zkušeností i jejich převedení do osobního života.

Karel Hynek

Trhám broukovi nožičky 

(ed. Michal Jareš)

Karel Hynek je jeden z nejoriginálnějších a nejsvobodnějších hlasů konce čtyřicátých a počátku padesátých let 20. století, daleko přesahující všechny žánrové i skupinové škatulky a škatule, do kterých byl kdy natlačen. Autor surový až k temnotě a běsům. Možná byl pro tuto svou drsnost, erotickou bezhlavost, humor a ironickou de- a re-konstrukci klasických textů, jako je Babička Boženy Němcové nebo Malý lord od Frances Hodgson Burnettové, i trochu obcházený a přidávaný jen tak mimochodem k avantgardním jménům. Básník extrémně svérázný a jedinečný.

Jan z Wojkowicz

Na smutném břehu snu 

(ed. Petr Adámek)

Jan Nebeský alias Jan z Wojkowicz byl mistrem podmanivých nálad znějící „hudbou podjeseně“ a vonící chladivým vzduchem „nejtesknějších navečerů“. Jeho verše promlouvají půvabem zapomenutých a znovu nalézaných věcí, zanechaných kdysi dávno „na smutném břehu snu“. Kolem svého jednadvacátého roku přestal opouštět dům a brzy nato i své lože, na němž setrval — jen s občasnými přestávkami — takřka tři desetiletí. Hlavní představitel spiritualistické a meditativní poesie z přelomu století.

Antonín Bartušek

Odvrácená strana zítřka 

(ed. Michal Jareš)

V poválečném období se objevilo jen málo temnějších autorů, než byl Antonín Bartušek. Skutečné se zde s neskutečným potkává zcela přirozeně, život musí být stále silněji konfrontován se smrtí, ale ne ve výbušném a heroickém gestu. Spíše v tichosti, v neustálém a trvajícím zápasu, budícím otázky. Konečný majestát smrti jako určité vysvobození z marnosti všech pozemských bolestí. Metafyzické meditace až do úplného vyčerpání? Antonín Bartušek zůstává nadále osobností spíše přecházenou…