dybbuk-077

György Dragomán

Bílý král

z maďarštiny přeložila Anna Valentová

Cena s DPH: 328 

Řadou cen ověnčený a do mnoha jazyků přeložený zpola autobiografický román Bílý král popisuje očima jedenáctiletého chlapce život v komunistické diktatuře poloviny osmdesátých let. Hrdina dětsky naivním tónem vypovídá o všednostech každodenního života a v jeho spontánním a překotném projevu vnímáme směs strachu a naděje, krutosti, lásky, vzdoru a bezbrannosti.
Do jeho vyprávění, kdy chlapec konkrétními příhodami vykresluje jak obtížnou situaci své ponížené a znesvářené rodiny, tak čas strávený ve škole či odpolední hry s přáteli a boje s nepřáteli, jsou však vetknuta neodbytná chapadla všudypřítomné totalitní moci. Ta má mimo jiné na svědomí, že v popisu chování a vzájemných vztahů jak mezi dětmi, tak zejména mezi dospělými převládá krutost či přinejmenším velká lhostejnost.

Rok vydání

ISBN

978-80-86862-67-5

Vazba

vázaná

EAN

9788086862675

Počet stran

264

Formát

132 × 205 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-86862-67-5

Vazba

vázaná

EAN

9788086862675

Počet stran

264

Formát

132 × 205 mm

Skladem

Katalogizace

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    iLiteratura, 26. 11. 2008

    Jarmimla Křenková
    Všechno je definitivní

    Totalita jako (ne)tvořivý element narativní struktury románu Bílý král

    Pro umění zemí, které byly dlouhodobě devastovány komunistickou diktaturou, je po roce 1989 automaticky a zákonitě příznačná tendence vyjádřit se ihned a jakýmkoli způsobem k otázkám přežívání v této absurdní a složité době. Tato tendence se ovšem vzápětí se stejnou zákonitostí stává kontraproduktivní. Ano, například v Rumunsku se dostávají ke slovu tvůrci, kteří umějí natáčet složité a metaforické filmy (proškoleni v období komunismu, kdy se ocitli pod dohledem tvrdé cenzury), nicméně neschopnost tvořit v komerčních podmínkách a právě ona klíčová únava politikou ve filmu ústí na konci devadesátých let stavem, který nedovolí vzniknout jedinému filmu (ročník 1999). Východiskem pro režiséry je tak přirozeně odvržení této nové politické angažovanosti. Jediné, co lze po přesycenosti čímsi, co by se dalo nazvat schematismus na druhou, akceptovat, jsou témata a otázky, které se zabývají stavem společnosti, osobními postoji, morálkou a přístupy k životu, čerpající z bezprostřední žité skutečnosti. Právě toto východisko se jeví jako klíčové pro vznik paradoxu, který tito mladí tvůrci nastolili tím, že své filmy již dále nekoncipují jako prostor pro vyjádření politických stanovisek. Přes morální hodnoty a získaný odpor reagovat na politická témata, se k nim nakonec vyjadřují, tentokrát už ale oproštěni od předchozího schematismu.
    Paralely s literaturou jsou nasnadě. Jakkoli silná pro někoho bude v případě Bílého krále tendence ulehčit si práci frázemi typu „totalita viděná očima dítěte“, „život v komunistické diktatuře“ atp., tento román by měl být vnímán především jako román dospívání nebo, chceme-li, román opouštění krajiny dětství.
    Rozumět mu a interpretovat ho jako text, který vypovídá pouze či převážně o období byť sebezrůdnější diktatury, o jakémsi jasně daném časovém úseku, ve kterém se děly věci různé a povětšinou hrůzné, navíc s podbízivou nálepkou „vnímáno pohledem někoho“, by bylo poněkud vágní a banalizující, respektive devalvující kritérium, kterým sice knihu zajisté uchopit lze, nicméně taková interpretace by byla věci pouze na škodu. Zužovala by perspektivy, ze kterých lze text nahlížet, omezovala jeho životnost a aktuálnost jako uměleckého artefaktu a nivelizovovala čtenářský požitek. V neposlední řadě takto radikalizujícímu přístupu k románu jako ke svého druhu dobové výpovědi brání i fakt, že ne všechny události ve světě Bílého krále mají původ v reálné skutečnosti (vyfabulovaná občanská válka), a proto s podobnými zjednodušujícími pokusy o nastavení zrcadla nepochodíme.
    Jiným argumentem, proč vyjmout Bílého krále z jasně a zřetelně označené škatulky, je jeho stylová a jazyková rozvolněnost. Román sice tvoří kapitoly, ale popisované události často působí diskontinuálním a fragmentárním dojmem, a to právě z toho důvodu, že tok vyprávění je plně v režii Džata, který „nepočítá“ čtenářem, jenž má přehled o celém textu (narážky na události, které se už v předchozích kapitolách odehrály a které jsou prezentovány, jako by o nich čtenář nevěděl).
    Ona totalita, která navzdory vší polemičnosti z celého textu prosakuje, zde není představována pouze jako druh destruktivní a uzurpátorské moci skupiny osob nad osobami jinými. Taková její pozice ve struktuře románu by byla pro hlavního hrdinu Džata jen těžko zdrojem tísnivého strachu a hrůzy, potažmo pevným stavebním prvkem, jenž se podílí na budování hutné a velmi znepokojivé atmosféry, čišící takřka z každé stránky.
    Slovo totalita je v prostoru Bílého krále pojem, který má vyjádřit především definitivnost a neměnnost všeho dění, jakýsi zakonzervovaný a v dávných dobách ustanovený status quo, jímž je na neurčito, a možná i navždy, podřízen stav věcí. Stav, ve kterém je svět prorostlý rituály, háčky a talismany, jež Džata buď záměrně vyhledává, nebo které na něj už dávno okatě a vyzývavě pokukují během jeho cesty k dospělosti (Tulipány, Dárek, Afrika). Strachy, noční můry, nemožnost komunikace. Je to konstelace příhodná pro dohody, nepsaná pravidla a smlouvy, amorfní nic bez tváře a tvaru, To, co se nedá odestát (Smlouva, Krumpáč). Disproporční a pokřivená hrací plocha románu, schopná náhle změnit svou velikost a tvar, plná rozličných lákavých i odporných pastí, dvířek, skrýší a průhledů, o kterých se v daném okamžiku lze pouze dohadovat, kam vlastně vedou, co v nich přebývá a jaký svět jimi uvidíme (Válka, Kino). Prostor, který i přes strukturu labyrintu jasně říká, které druhy her patří dospělým, a co mohou sledovat pouze oči dětské, nicméně který čas od času připouští možnost dočasně nahlédnout do místností, které jsou běžně skryty. Nikdy ovšem přesně nevíme, kdy tento stav bude znovu nastolen, vrstvy a úrovně tohoto prostoru mají schopnost měnit se a formovat jakoby samy v sobě a pro sebe.
    Hrací deska představuje labyrint, labyrint je zároveň hlavolamem, hlavolam se metamorfuje do podoby ptačí klícky. Důmyslný, spletitý a živou energií tepající konstrukt, schopný přežívat na úrovni symbolu, i jako nejsurovější a hyperreálná materie, poskytující prostor více i méně bezpečným hrám, nový kontinent, který je tu jen a jen pro Džata. Krásný, lákavý, definitivní.
    Text, jehož výstavba je založená na takové metodě, zaručuje, že Džata vždy uvidí pouze abstrahované fragmenty a zlomky, jako kdyby v rámci snění nahlédl do cizího pokoje, rozespalý a vpodstatě nejistý ve vlastním úsudku.
    Hypnotické balancování na pomezí snu a skutečnosti, jehož je touto těkavou proměnlivostí obrazů, prostorů a událostí dosahováno, výborně sugeruje právě ony etapy dětství, za nimiž se bezprostředně nachází dospělost, šedá zóná, fáze, kdy se ocitáme na pomezí. Sice víme, že svět zčistajasna změnil dimenzi, ale byť se snažíme sebevíc, nedokážeme si usouvztažnit, jak se to událo, a ani spolehlivě identifikovat, proč tomu tak je.
    Džata se nachází právě na zmíněném pomezí, ve stavu jakési paralýzy, který mu nedovolí jakýkoli pohyb či útěk. Pro tyto fáze je signifikantní právě existence výše zmíněných rituálů a talismanů, z jejichž pomocí (jedno jestli domnělou, nebo skutečnou) se Džata vymaňuje z letargie. Ať už se jedná o přejímání a opakování zvyklostí, ve kterých spatřuje poslední zbytky jistot (jakkoli iluzorních, přece jistot), které ho kdysi obklopovaly, v podobě obstarávání tulipánů k výročí svatby rodičů, nebo stavění armády olověných vojáčků a přechovávání sebepodivnějších dárků. Není podstatné, jestli primární funkcí těchto sigulů je pomáhat, či škodit. Nejexplicitnějším příkladem je dvojsečná zbraň v podobě diabolické figurky bílého krále jako možná paralela s indiferentntním a zákeřným okolním světem, potažmo bolestným a rozpolceným časem dospívání. Čím víc se v průběhu času tyto berličky stávají z různých důvodů marginálnějšími, tím jednodušeji a přesněji se Džata v časoprostoru orientuje, tím jistější pohyby vykonává, aby vše vyústilo stavem, kdy je v duchu svého nomen omen schopen běžet kamkoli, aniž by byl dále objektem cizí (z)vůle, nebo obětí svých vlastních představ. Toto vyústění samozřejmě nezaručuje šťastné konce a nepočítá s neexistencí pastí, spíš se jím konec románu rozplývá v hluboké a mnohoznačné povzdechnutí.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Lidové noviny, 18. 12. 2008

    Ondřej Horák
    Rukulíbám, soudruhu tajemníku

    Dětství v ceausescovském Rumunsku. Hlavní hrdina románu je sotva pionýr, a už poznává velmi ostře, „jak se žije“ v totalitním režimu.
    Vúvodu románu Bílý král se chlapec přezdívaný Džata loučí s otcem, jehož „kolegové“ odvážejí pryč. Jedná se samozřejmě o tajné policisty, kteří reagují na otcův podpis jakési petice.
    V souvislosti s tímto na dlouho posledním setkáním malý vypravěč mimo jiné říká: „… vyjeli hned, co se za tátou dvířka zabouchla, a já jsem popadnul brašnu, otočil se a zamířil ke schodišti, protože jsem získal nového útočníka do svého knoflíkového fotbalového mužstva a chtěl jsem si vyzkoušet, jestli opravdu klouže stejně dobře na voskovaném plátně jako na lepence, a tak jsem tam nezůstal stát, ani jsem nezamával a nedíval se za tím mikrobusem, nepočkal jsem, až zmizí za rohem.“ Možná to táta přece jen je Akcentována je zde tedy nikoliv děsivost situace samé, ta je dětskýma očima přehlédnuta, nepochopena. Naopak je dosaženo znásobeného efektu, protože čtenář je zděšen tím, že si malý vypravěč děsivost okamžiku neuvědomuje. A pokud se chce dodat „naštěstí“, pak Džata dlouho této „sladké nevědomosti“ ušetřen není, jak dokazuje závěr souvětí, v němž na tuto situaci vzpomíná, a tedy už reflektuje, že neudržel s tátou oční kontakt až do poslední chvíle.
    Druhou důležitou situací v románu maďarského autora Györgye Dragomána (1973) je chlapcova sváteční návštěva u dědečka, kterého zdraví „rukulíbám, soudruhu tajemníku“. A tak zde vidíme, jak má přednost veřejná funkce před vztahem vnuka a dědečka – o to víc, když jeho syn zplodil potomka s nějakou Židovku. Tak je v tomto chlapcově oslovení rovněž narýsována napjatá struna mezi odvlečeným otcem a dědem funkcionářem. Ve veřejném prostoru totiž provázanost funguje nemilosrdně: po otcově podpisu odešel děd raději do důchodu. V neposlední řadě pak z chlapcova pozdravu lze vyčíst, že – jistěže komunističtí – potentáti se snaží být a žít jako nová šlechta.
    Třetím podstatným okamžikem z románu prozaika narozeného v Sedmihradsku, náležejícímu Rumunsku, je pak situace, kdy na fotbalové hřiště, kde kluci prohánějí míč, vtrhnou dělníci, „zrekvírují“ je hned pro brigádu, jejíž náplní má být právě rozkopání jejich plácku.
    Dělníci, kteří si všimnou, že má Džata u sebe fotografii svého otce, mu pak zlomyslně namluví, že jejich kolega se zohyzděným obličejem je jeho navrátivší se zploditel: „… a to už jsem věděl, že to táta není, není to táta, nemůže to být táta, a přesto jsem k němu pokročil, a přesto jsem se ozval, řekl jsem tatínku! Přitom jsem věděl, že nevidím tátu a že dělníci lhali, a přesto jsem to vyslovil, a proto, že jsem to vyslovil, jsem na okamžik cítil, že se možná pletu, a přece jen to táta je…“
    V této pasáži se zhmotňuje pravidlo, že každá slabost bude využita proti jejímu „majiteli“. A také potvrzuje to, že v Bílém králi – v totalitním režimu – má každý lenivý dělník vyhlašující obecně prospěšnou brigádu nad dítětem větší moc než jeho rodiče.
    K tomu je ale potřeba ještě dodat, že Džata není žádná bábovka a uplakánek, který by jen seděl doma a vzdychal po otci – právě proto se jeho stále zdůrazňovaná absence může zdát uměle dodaná autorem. Nicméně, co je nenormálního na tom, že chlapec chce, aby se jeho otec vrátil domů, když tam doposud pořád byl – že chce, aby vše bylo normální jako dřív?
    Bílý král (2005) je nejen plný popisů, v nichž má veřejný zájem navrch před soukromými radostmi, ale rovněž je tento veřejný zájem plný brutality – ať už jde o učitele či fotbalového trenéra, všude je přítomno násilí, hrozba a stísněnost.
    Člověk by tak nejraději zůstal doma. Ovšem to Džatu nenapadne, režim by mu za prvé takový luxus jen tak nedopřál, a také malý vypravěč není žádný beránek. Provádí různé sígroviny a účastní se bojů a výprav klučičích part. Na jejich konci se ale nejednou ocitá opět v jakémsi „zajetí“ dospělých – jako třeba ve starém jílovém dole, kde se kluci nechají ovládat invalidním opilcem.
    Kdo „přečurá“ režim Román je složen z nezávislých kapitol. Tato kompozice ale nepůsobí dojmem, že autor „sestrkal“ dohromady několik povídek, spíše jako doklad přetržitosti – roztržitosti dětského vypravěče. Nicméně bez některých kapitol v druhé polovině by se asi román docela dobře obešel – či jinak řečeno: samy o sobě by jako povídky nijak nezazářily. Nabízejí totiž jen další dílčí aspekty života v komunismu či klukovské historky – a spíše než aby působivost románu zvyšovaly, pouze se na sebe kupí a mohou někdy i upomenout na různé nostalgicky rozněžnělé prózy českých autorů. Přitom právě síla Bílého krále, jímž si autor, debutující v roce 2002 Knihou pustošení, vydobyl uznání a popularitu, vězí v tom, že navzdory klišé, jakým je nahlížení režimu dětskýma očima, dokázal v těch lepších momentech, které naštěstí převažují, být důsledný. Tento román není hořkosladký, není tragikomedií. Tady režim nikdo „nepřečurá“.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    A2, 3. 12. 2008

    Kateřina Horváthová
    Život ve strachu
    Bílý král Györgye Dragomána

    Zdá se, že maďarská literatura se s ideologickou minulostí dokáže vyrovnat mnohem lépe a invenčněji než ostatní země zpoza železné opony.
    Dalším textem, který tento fakt dokazuje, je román sedmihradského autora Györgye Dragomána, s prvky grotesky i komorního psychologického dramatu.
    Za svůj druhý, autobiografi cky laděný román s názvem Bílý král (Fehér király), který vyšel v Maďarsku v roce 2005, obdržel György Dragomán několik prestižních literárních cen včetně ceny Sándora Máraiho. Stejně jako v románech autorova krajana Ádáma Bodora je i zde ústředním tématem totalitní teror, který si oba pod drsným tlakem Ceauşescova režimu zažili na vlastní kůži. Jestliže v Bodorových prózách je totalita vyjadřována spíše metaforicky jako univerzální fenomén, Dragomán nám zde plasticky vykresluje její zcela konkrétní podobu v Rumunsku osmdesátých let.

    Pravidla napadrť
    V osmnácti kapitolách knihy je děj zachycen pohledem jedenáctiletého chlapce Džáty, jehož otec byl odvlečen do pracovního tábora. Dětským pohledem je zde nahlížen každodenní život v rumunském městě, v němž je vše prosáklé totalitou. Text je rafi novanou směsicí dobrodružného klučičího románu, hororu, grotesky i komorního psychologického dramatu.
    Celým dílem se prolíná téměř hmatatelný pocit strachu, pod jehož stínem Džáta prožívá své dětství. Kromě úzkosti plynoucí z toho, že chlapec ani jeho matka nemají žádné zprávy o otci, zažívá hlavní hrdina dennodenně strach, že ho „někde někdo umlátí“. Ztráta pocitu bezpečí a touha po návratu otce, který by se za hocha postavil a ostatním dal pořádnou „nakládačku“, čiší z každé kapitoly. Některé epizody připomínají mrazivý psychothriller, v němž je hrdina vystavován konfrontaci s mocnějším protihráčem. Pravidla férové hry jsou drcena napadrť. Učitel zvaný Drsňák mlátí studenty do ledvin, až močí krev, a nutí Džátu při soutěži podvádět, trenér chlapci před očima přizabije kamaráda a hrozí hráčům, že když prohrají fotbalový zápas, „rozmlátí jim tyčí kotníky.“

    Každodennost zla

    Všudypřítomná agrese a potřeba demonstrovat mocenskou převahu nad slabšími doslova vyrážejí dech, autor nám názorně ukazuje širokou škálu rozličných podob násilí, od krvavých útoků až po ošklivý žert. Velmi intenzivním momentem četby je scéna, v níž si skupina dělníků z Džáty jen tak z nudy vystřelí a namluví mu, že jeden z nich je jeho tatínek, který má nyní tvář zohyzděnou neštovicemi: „…byl opravdu celý poďobaný, rysy se mu vůbec nedaly rozeznat, protože ty jizvy byly moc hluboké, splývaly a byly namazané nějakou bělavou mastí, a proto se mu celý obličej mastně leskl, a když viděl, že se na něho dívám, usmál se na mě, a já jsem chtěl vidět jenom jeho oči a pusu, a to už jsem věděl, že to táta není, není to táta, nemůže to být táta, a přesto jsem k němu pokročil, a přesto jsem se ozval, řekl jsem tatínku! (…) vtom se kolem mě všichni rázem rozchechtali (…), taky ten poďobaný dělník, o kterém jsem už najisto věděl, že to táta není, a jak mě tak odevšad obklopilo to hlasité chechtání, sáhnul jsem do kapsy, vzal do ruky tátovu fotku a cítil jsem, že se hned rozbrečím.“ Každodenní pocity ponížení a bezmoci přesto nezdolají chlapcovu vrozenou odvahu a chuť užívat si radostí dětského světa, ať už jsou to klučičí rošťárny či první „objevování vůně velkých holek“. Džáta ukazuje, že se jen tak nezalekne. V jedné z klíčových scén románu ukradne neporazitelnému robotovi, s nímž hraje šachy, figurku bílého krále, čímž projeví svůj vzdor. Takovými drobnými činy si vydobývá svůj kousek svobodného životního prostoru – čímž připomíná hrdinu Kertészova románu Člověk bez osudu, který se v absurdním a totalitním prostředí koncentračního tábora snaží alespoň ve frontě na chleba prokázat možnost individuální volby. Hrdinu Kertészova románu Džáta připomíná i způsobem, jakým líčí jednotlivé události. Distancovaný popis vyvolává šokující dojem. Jako by se podivný svět převrácených hodnot a agrese stával pro chlapce čím dál přirozenější, jako by se v něm zabydloval. Násilnou historku, u které čtenáře mrazí, líčí Džáta jako událost, která je pro něho každodenní rutinou.

    Skrýt svůj smutek
    Jestliže „venkovní“ historky srší dynamikou a napětím, ve scénách popisujících, co se děje doma mezi Džátou a jeho matkou, se tempo románu zcela zpomaluje a výrazně se mění i atmosféra vyprávění. Autor ukazuje, že nevyniká jen ve fabuli, ale je též mistrem detailu a implicitní narativity. Drama odehrávající se v matčině nitru a tiché zoufalství, v jehož klimatu chlapec s matkou přežívají, jsou vyjadřovány mlčením, náznaky, změnami v obličeji, objetím či stiskem ruky. Autor velmi citlivě zachycuje způsob, kterým se snaží Džáta z matčiných neverbálních projevů vytušit, jak se cítí, a zároveň snahu obou hrdinů skrýt před sebou navzájem smutek, aby jeden druhého ještě více nezranil: „…prostě jsme o něm nevěděli, a mámy jsem se taky nadarmo vyptával, co se děje, co myslí, proč nám táta nepíše, dyť nám ani neodpovídá, a tehdy v sobotu jsme schránku taky otevřeli nadarmo, a já jsem viděl, jak se mámě napjal obličej, a jak jsme šli nahoru po schodech, najednou se rozkašlala, ale tak prudce, že se musela zachytit zábradlí, a já jsem viděl, jak se jí třesou ramena a předklání se, a věděl jsem, že doopravdy nekašle, ale brečí, jenom dělá jako by kašlala, protože nechce, abysem si toho všimnul, nechce, abysem se polekal, a vtom jsem věděl, že si určitě myslí, že s tátou je konec.“
    Z celého románu je patrné, že se za jeho řádky skrývá výrazná spisovatelská osobnost, která dokáže stvořit napínavý, autentický a čtivý text. Přestože by románu neuškodilo, kdyby se nepatrně pozměnila posloupnost dějově sevřených kapitol a snad se jich i pár vypustilo, je Bílý král silným literárním zážitkem.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Respekt, 19. 1. 2009

    Ladislav Nagy
    Příběh neradostného dětství
    Osmdesátá léta podle Györgye Dragomána

    V poslední době jsme si zvykli očekávat mnohé od knih z menších literatur, zejména pak z těch jižně či východně od našich hranic. Není to vůbec náhoda, má to svou logiku. Takové knihy mají výhodu, že se nerodí ve spěchu, který (nutně) provází překlady z velkých světových literatur. Jsou plodem pečlivého výběru a jejich překlad je zpravidla svěřován zkušeným profesionálům, a nikoli zapáleným začátečníkům – jak tomu bohužel tak často bývá u překladů z angličtiny. Výjimkou z tohoto pravidla není ani Bílý král, druhá kniha maďarského prozaika Györgye Dragomána (1973).

    Naděje i nejistota
    Zčásti autobiografická kniha není ani tak románem v pravém slova smyslu jako spíš sledem několika obrazů, v nichž autor zachycuje ponurou realitu osmdesátých let v rodném Sedmihradsku. Jednotlivé obrazy spojuje osoba vypravěče a příběh jeho neradostného dětství. Vypravěčův otec, významný akademik a syn prominentního komunistického funkcionáře, se nejprve proti vůli svých rodičů oženil a potom zapojil do disentu.
    Čtenář se s ním setkává v okamžiku, kdy ho tajná policie zatýká a odváží na nucené práce na Dunajský kanál: „Taky jsem moc často vzpomínal na to loučení, na to, že jsem tátu viděl naposledy, když pro něho přijeli ti jeho kolegové takovým tím šedivým mikrobusem, právě jsem se vracel ze školy, když se chystali odjet, ani bysem se s nima nesetkal, kdyby nám neodpadla poslední hodina, živá příroda, když jsem tam došel, právě nasedali, moc spěchali, tátovi kolegové ani nechtěli dovolit, aby se mnou mluvil, ale táta je okřiknul, aby přestali, že taky mají děti, vědí, jak mu je, na těch pěti minutách už vůbec nezáleží…“
    Vypravěč žije v domnění, že jeho otec odjíždí na výzkumnou cestu -z omylu jej brutálně vyvedou příslušníci tajné policie, kteří šikanují jeho matku a nezastaví se ani před dětskou nevinností. Právě nevinný, či spíše naivní hlas dětského vypravěče, jímž nám protagonista románu sděluje své zážitky z rodiny i ze školy, sportovního klubu či z her s kamarády, je největším Dragománovým úspěchem. V tom hlase se naprosto odzbrojujícím způsobem mísí naděje (že se otec brzy vrátí domů, že vše bude jako dřív) s nejistotou spojenou s dospíváním i s obavami ze státní moci.
    Ta je zde zachycena nejen v podobě čistě represivního aparátu, ale i jako všudypřítomný stín, který plíživě zasahuje do života všech, dokonce i dětí. A právě ve vypravěčově naivním podání je tento charakter komunistické diktatury odhalen na dřeň. V jeho hlase se zrůdnost totalitní mašinerie zrcadlí se vší naléhavostí: plodí jen zášť, zlobu, krutost, přinejlepším lhostejnost. Vzhledem ke kontextu příběhu tušíme, že k nějakému nenadálému zvratu nedojde. Pro ty v totalitních režimech není místo. Vypravěč dospívá, uvědomuje si souvislosti, jeho hlas pozbývá části naivity, kterou se vyznačoval na začátku knihy – a přesto je to četba navýsost úchvatná. Zachycení atmosféry je tak průzračné, až si čtenář v duchu říká, jak vůbec bylo možné to takto vyjádřit slovy.
    Samozřejmě o tento uhrančivý aspekt Dragománova textu bychom byli ochuzeni, nebýt brilantního výkonu Anny Valentové. Její překlad působí stylisticky sevřeně, velice přesvědčivě a naprosto přirozeně. I proto se kniha čte jedním dechem – což ovšem neznamená, že by nestálo za to se k ní znovu a znovu vracet.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz