dybbuk-117

Mirosław Nahacz

Čáp a Lola

z polštiny přeložila Barbora Gregorová

Cena s DPH: 227 

Čáp a Lola je předposlední a zároveň co se týče tématu zásadní kniha předčasně zesnulého polského spisovatele Mirosława Nahacze. Je oceňována jako „generační román“ lidí dospívajících na konci 90. let 20. století, přibližuje jejich snahu o vymezení se vůči složitému a často nesrozumitelnému světu a hledání svého místa v něm.
Postavám k orientaci pomáhá užívání drog, v knize nazývaných „měniče času“, jež jsou podstatným prvkem příběhu a jejichž dealerem je záhadná postava Čápa. V „měničích času“ mohou být rozpuštěny některé části reality – podobně jako i rozličné texty – od bible přes beletrii po pornografii. Vypravěč při hledání dívky jménem Lola putuje snovým prostředím, kde jakoby z mlhy vystupují různé postavy, které mohou být skutečné, ale mohou to být i halucinační přízraky. Otevíráním bran do jiných světů se čtenáři (i hrdinům samotným) nabízí naděje, že dojde k průlomu, že skončí agonie nihilismu a bude zažehnána všudypřítomná hrozba apokalypsy.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-007-5

Vazba

vázaná

EAN

9788074380075

Počet stran

192

Formát

122 × 190 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-007-5

Vazba

vázaná

EAN

9788074380075

Počet stran

192

Formát

122 × 190 mm

Skladem

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Litenky

    Dominik Melichar
    Pohladit rašplí
    Barevný černobílý svět Mirosława Nahacze

    V osmnácti mu vyšla první próza a začalo se o něm mluvit jako o slibném objevu polské literatury. Ihned se zařadil do takzvané nové generace polských spisovatelů. Ohromil vyzrálostí jazyka a vypravěčskými schopnostmi. Následovaly další dva tituly, jeden rozpracovaný antiutopický román a zdálo se, že nastartovaná hvězda bude na literárním nebi zářit hodně jasně. Bohužel se tak nestalo; hvězda se sama rozhodla své záření ukončit. Nyní vyšel Mirosławu Nahaczovi (1984-2007) v češtině jeho třetí, nejpůsobivější román Čáp a Lola.
    Polsko na konci 90. let 20. století. Pokud se člověk nechce stát jen dalším klonem kolemjdoucího, vyprázdněnou schránkou na dopisy, stejnou jako milióny dalších, a čekající na obálku s výhrou, nezbývá mu než počkat ve stinném koutu náměstí na Čápa. Čáp je alchymista a něco jako polobůh. Vynalezl prostředek, který člověku pomůže vidět realitu tak, jak ji nikdo nevidí. Takové černé brýle mámení. Nazval jej měničem času. Měniče času dokáží měnit nejen čas, ale i prostor nebo příběhy. Po jejich aplikování se dostaneme do panoptika groteskních postaviček a ještě grostesknějších míst. Vyhazovač u klubu nás nevyhodí jen proto, že mu řekneme, jak se to doopravdy má s vírou (světu vládne Velkej král tasemnic se svým sluhou Vousáčem), a před obchodním domem jsme svědky nových jatek a nejčerstvějšího masa na trhu (v jedné místnosti tam prostě podříznou tele a rovnou ho jdou grilovat).
    Měniče času nevyvolávají potřebu něco hodnotit – dění okolo zkrátka přijímáme ve své odporné nahotě. Zhnuseni ale přece jen jednu potřebu získáváme, a to potřebu jakéhosi tepla, dobra, laskavosti a vřelosti. Tu zřejmě ztělesňuje Lola, dívka, která jako jediná žena v příběhu nemá obrovské prsy (jen střední velikosti), ale která je i přesto krásná a kterou musíme najít, i když si nejsme úplně jisti, zda vůbec existuje. A až ji najdeme, už možná nebude potřeba užívat měniče času, možná už konečně nalezneme štěstí.
    Místo toho ale potkáváme falešnou Lolu a vzápětí opět Čápa. A pak možná pravou Lolu a s Čápem jsme se už vyrovnali, a nebo možná ne. Od počátku nemáme tušení, jestli to, co se děje, se skutečně děje, nebo to hrdina jen neprožívá jako velmi živý sen. Nabízí se srovnání s Schulzovými Skořicovými krámy. Není to porovnání úplně zcestné: jednotlivá místa, která s hlavním hrdinou postupně navštívíme, jsou sice pevně ohraničené prostory (bunkr, vlak, obchodní centrum, klub…), ale do každého z nich se dostáváme dalším a dalším probuzením, přestože mnohdy předtím není žádné usnutí. Autor zahušťuje prostor slovy, takže nemáme čas vnímat, jestli se nějak pohybuje, nebo ne. Veškeré putování se omezuje na putování výjevy. Každé slovo plní funkci odrazovou i pozastavovací. Vzniká tak nepříjemný komunikační střet a příběh se vlastně tak trochu zvláštně stahuje a roztahuje na místě.
    Svojí tématikou i zpracováním, to znamená popisem výjevu za výjevem pod zjevným vlivem drog, se dá román zcela jistě přiřadit k Nahému obědu W. S. Burroughse. Stejně jako tady, tak i v Čápovi a Lole se čtenář ztrácí pod vršením vizí a všemožných obrazů. Pokud ale při čtení Nahého oběda máme pocit, že i my jsme v rauši, všude kolem se točí barevná hippiesácká kola a jen nevěřícně kroutíme hlavou, pak v Nahaczově textu máme pocit, že jsme dopadli do urbanizované měsíční krajiny. Veškeré barvy nahradila černá a bílá, popřípadě určité stupně šedi a i Nahaczovy vize jsou drsné, nevybíravé. Naprosto nekorespondující s vesele barevnou obálkou (na papíře neuvěřitelně příjemném na omak) českého vydání, které přímo láká k pohodové četbě. Po přečtení prvních řádků jsme ale vrženi do nehostinné reality-snu.
    Nakladatelství Dybbuk se tak podařilo zhmotnit onen kontrast krásy-hnusu, plynulosti-drhnivosti. Mimochodem v polském vydání je na obálce muž, který drží knihu, na jejíž obálce je muž, který drží knihu, na jejíž…atd. Zde je zas akcentována neschopnost odhalit sen od skutečnosti. Na závěr četby zjistíte, že klidně můžete napsat místo Polsko na konci 90. let kteroukoli jinou zemi a na naléhavosti se nezmění vůbec nic.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Host, 10. 11. 2010

    Miroslav Tomek
    Probuzení z těžkého snu

    Hlavním rysem románu Čáp a Lola je neustálé prolínání a posuny realit. Hrdina a jeho přátelé se pohybují ve světech, kde neplatí známé fyzikální zákony a kde se, což je mnohem podivnější, i renomované značky liší od těch našich. Když čtenář přivykne zvláštnostem nového prostředí, hrdina usne, zavře oči, silně až k bolesti přitiskne prsty na oční víčka či naopak zajede pod kůži jehlou. V tu chvíli opustíme místa, kde jsme se již skoro zabydleli, a vydáme se kamsi jinam.
    Mirosĺaw Nahacz (1984-2007) sám dobrovolně opustil svůj čtyři roky trvající příběh podivuhodně nadaného a úspěšného spisovatele. Před maturitou donesl do vydavatelství svůj román. Majitel vydavatelství, shodou okolností spisovatel Andrzej Stasiuk, se do rukopisu začetl a za dvě hodiny usoudil, že kniha stojí za vydání. Do roku 2005 vyšly Nahaczovi romány tři (Osiem cztery, 2003; Bombel, 2004; Bocian i Lola, 2005). Stal se představitelem nejmladší generace polské literatury, podobně jako jen o rok starší Dorota Masĺowska. Třiadvacetiletý autor už nedokončil ani práci na čtvrté knize (Niezwykĺe przygody Roberta Robura, 2009), ani započaté studium kulturologie. Vydal se do jiného světa.
    Centrum Varšavy, opuštěná vesnice v polských Beskydech, fantastický klub, do něhož vyhazovač vpustí jen nositele efektních příběhů, noční ulice zalidněné bezdomovci a módní přehlídka, na níž se shromáždí elita globálního kapitalismu. To jsou místa, kudy hrdina, bezejmenná postava z varšavského sídliště, prochází na cestě za Lolou. Fantastickou románovou cestu mu umožňuje druhá titulní postava: Čáp. Záhadný přízrak v kapuci, jehož tvář nikdo nikdy nespatřil. Alchymista, který objevil novou drogu. „Měniče času“ se míchají z potištěných listů papíru. Vstřebají jejich obsah a papír vyčistí od zbytků inkoustu, takže se papír dá znovu popsat, je-li to třeba. Měniče času působí tak silně, že jejich uživatelé rychle přestávají rozlišovat skutečnost a svůj snový svět. To poslední, co nepojmenovanému hlavnímu hrdinovi pomáhá udržet kontakt s realitou, je jeho přítelkyně – Lola. I v těch nejroztodivnějších situacích se rozpomíná na to, že ji hledá. Jeho pouť dlouho nevede nikam a současně všude, až se obává, že snad „má v sobě měnič času naplněný větami, které sám napsal“. Nakonec však objeví vnitřní strukturu svého příběhu, tedy knihy, kterou čtenář dostává do rukou, procitá a přesvědčí se, že už se nedokáže navyklým způsobem dostat nikam dál – je tedy s Lolou.
    Vize vyvolané měničem času mají – pochopitelně, vždyť vznikají ze stránek knih – značně literární charakter. Obsahují drobné prvky realistického líčení – život výrostků na sídlišti, kteří zabíjejí čas nejdřív tak, že náhodně volají cizím lidem, pak píšou po zdech a potom už raději berou drogy. Nalezneme zde snahu o vyrovnání se s minulostí – hrdina při výpravě do hor zabloudí do vesnice, vysídlené a zpustošené Poláky v rámci poválečného přemístění Lemků (Lemkové jsou etnická skupina, blízcí příbuzní Ukrajinců a Rusínů, původně obyvatelé hor v jihovýchodní části Polska) na nově připojená západní území. Rozmluva se záhadným lesním mužem, jediným pamětníkem vyhnání, příznačně skončí, když posluchač usne. Následuje sociálně kritická satira: prezentace nových jatek (č. 5) pro zákazníky lačné toho nejčerstvějšího masa a magický realismus: výklad nejnovějších dějin jakožto souboje Velké zlé krávy a Velkého krále tasemnic.
    Bohužel, fikční světy, jimiž procházejí uživatelé měničů času, jsou leckdy příliš papírové, knižní a těžkopádné. Čtenář není unášen proudem drogou zjitřeného vědomí, spíše je nucen, aby se prokousával dál v naději, že něco pochopí a zjistí, k čemu to hrdina vlastně spěje, když absolvuje stále další volně propojené nepravděpodobné příhody, vydávané za „příběhy“ a „vize“ vyvolané převratnými a dosud neznámými látkami. Teprve druhá a třetí část románu, tedy asi čtyřicet stran, skutečně evokují chaotické myšlení člověka, kterého k smrti děsí nemožnost rozeznat, co je skutečnost a co je dílo jeho mozku, jenž se již po kriticky dlouhou dobu nachází pod vlivem narkotika. Závěr – snad definitivní odchod ze soumračného světa zavřených očních víček – pak přivítáme s opravdovou úlevou.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Respekt, 22. 3. 2010

    Markéta Pilátová
    Mantra mrtvého muže

    Tragicky zemřít – to není dobré pro mladé autory, ale pro legendu, která téměř okamžitě začne jejich smrti a dílu dýchat na záda. Své o tom jistě ví nejen před dvěma lety zesnulý polský prozaik Miroslaw Nahacz, autor románu Čáp a Lola, jenž právě vyšel česky, ale také chilský autor Roberto Bolaňo či Nahaczovi předchůdci, polští autoři Marek Hlasko nebo Rafal Wojaczek. A leckdy se v tom dechu legendy rozpustí i to, co by případně živému, už postaršímu autorovi neprošlo. Smrt nadaného mladého tvůrce je však pro čtenáře i kritiky čímsi morbidně neodolatelná. Když čteme román Čáp a Lola a díky biografii na obálce víme, že se třiadvacetiletý Nahacz oběsil v jednom varšavském sklepě, začne se nám při četbě před očima míhat smyčka. Ta dodává již dostatečně temné knize ještě temnější odstín.
    Nahacz, narozený v Gladyšově, se inspiroval nejen současným českým autorem Jáchymem Topolem, jehož cituje na začátku knihy, ale také Burroughsem, Pynchonem a hudbou Joy Division. Je často přirovnáván ke své vrstevnici a spolužačce z kulturologie Dorotě Maslowské, s níž má společnou estetiku panelákové prázdnoty varšavských či maloměstských šedých depresí, alkoholu a kritiky postkomunistického konzumu. Stejně jako Maslowská se dokáže opájet jazykovou hrou a metaforami plynoucími či tepajícími v rytmu svérázného polského hip hopu. V osmnácti vydal svou prvotinu a během čtyř let další tři romány, z nichž nejvýznamnější Bombel líčí život šedesátiletého pijana z autobusové zastávky.
    Román Čáp a Lola jsou spíše monologicky vyprávěné halucinace, sny a deliria, o nichž Nahaczův objevitel – spisovatel a nakladatel Andrzej Stasiuk – pravil, že je na nás hrne „hlas, který nepatří žádné konkrétní osobě, jehož zvuk je však velice živý a tělesný“. A ten hlas patří skutečně nadanému tvůrci. Nahacz vykreslil utrpení mladé duše zmítající se v prázdnu a živené „měniči času“, tedy drogami, do nichž záhadný dealer Čáp přidává dokonce stránky vytržené z knih. Nicméně nám vypráví věci, jež před ním pověděla spousta autorů beatnické generace už v padesátých letech. Je ale možné, že každá generace postpubertálních talentů všude na světě se nejdříve musí ke skutečnému románu prožvanit a „prodrogovat“. A ve východní Evropě mladí autoři začali drogy, konzumní společnost a noční kluby doopravdy objevovat až v devadesátých letech minulého století.
    Dvě skutečně zajímavé postavy v knize jsou především dealer Čáp, jenž „vždycky ví, co má dělat, a s pomocí levé ruky vymyslel měniče času a ty začaroval do papírů, které se následně rozpouštěly na jazyku“, a přítelkyně hlavního hrdiny Lola. Pokud Čáp představuje tmu lidské duše, Lola je jeho protihráčkou, občas celá svítí a jedině ona se neobjevuje v hrdinových zlých snech. Jakmile ji má Čáp před sebou, je si jistý, „že svět byl stejně skutečný jako vteřinu po vpichu jehly“. Popisy lásky a tápání ve vztahu k Lole jsou jedny z nejkrásnějších, jaké lze v současné evropské literatuře najít, a pokud je člověk ochoten se k nim pročíst větami typu „mít nějakej názor je děsně únavný, fakt“, stojí za to knihu dočíst v ruce až do konce.
    Kniha Čáp a Lola je jako „opakující se melodie, která vás přivede do transu“, je to mantra, jež se opájí formou, chrlí metafory a medituje sama se sebou a vlastním nadaným egem. Když hlas hlavního hrdiny tvrdí, že se svět „rozbíhal do všech stran“, nelze mu nevěřit, ale po přečtení této knihy se bude rozbíhat ještě pěkně dlouho.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Reflex, 4. 3. 2010

    Hana Lundiaková
    Příliš hlučná závrať

    Polský literát ukázal na problém CELOSPOLEČENSKÉHO AUTISMU

    Na obálce polského vydání románu Mirosława Nahacze (1984–2007) Čáp a Lola je muž, který drží a čte knihu, na jejíž obálce tentýž muž drží a čte tutéž knihu, na jejíž obálce tentýž muž drží a čte tutéž knihu… Toto varovné gesto se na přebalu českého překladu od Báry Gregorové neobjevilo, do textu tedy vstupujeme s klidem. Avšak velice záhy se klid začíná vytrácet, překlápí se v napětí, vzrušení, v rozkoš a společně s nimi ve strach, závrať a nevolnost. Próza připomíná nekonečný, bělobou pokrytý prostor, jakousi nevydařenou apokalyptickou meditaci, při níž se opakovaně otevírají dveře do těla a mysli, ale nedaří se vstoupit dál. Dveře zůstávají trvale a bolestně otevřeny.
    Postavy v próze téměř nepřetržitě halucinují, jedouce na speedu, „měničích času“ a alkoholu. A je to jízda ohlušující, dechberoucí. Žít v realitě se zdá být nemožné, ba pokrytecké. Co taky ve světě, kde bůh studuje marketing a management, kde stále bují antisemitismus a kde se pohybují padělky lidí, od sebe rozeznatelné pouze datem prvního přijímání, biřmování, svatby a úmrtí. Nahaczův popis skutečnosti připomíná v mnohém koncentrák: oduševnělost a bohatost našich životů jsou vymizelé jako tuk v lágrech – zbude jen kůže na kostech. Proto hrdina příběhu životu nedůvěřuje, není si ani jist, jestli vůbec žije. A tak hraje chemickou bojovku s podtitulem Najdi Lolu (představující snad dobro), ve které se body sčítají ve sloupci Já-sebezničení. Zní to povrchně?
    Možná – kdyby román nebyl generační sondou do dospívání na konci 90. let 20. století. Nahacz svou niterností zřejmě předčí tvorbu své souputnice a spolužačky z kulturologie Doroty Masłowské. Pro svou temnotu, kompoziční rozvolněnost i větší náročnost nebude však na rozdíl od Masłowské nikdy žádaným artiklem. Byť jsou od sebe stylově dost vzdáleni, bývají často srovnáváni pro to, co tematizují. Především je to prostor města, šedivých polských ghett, drogy a alkohol, neukotvenost, samota a znudění. S texty Masłowské se ty jeho v mnohém doplňují (Lola může být i odkazem na mladíka Lola z Masłowské prvotiny Červená a bílá i poukazem k Nabokovovi), jsou dokonce plastičtější a excentričtější. Rozsahem skromná kniha by mohla být jednou brána i jako doplněk k velkým opusům a jménům středoevropské literatury, jež představuje třeba Jáchym Topol s románem Sestra, i jako příspěvek k „halucinační“ tvorbě světové: nabíledni je Nahý oběd Williama S. Burroughse. Porovnáme-li ovšem drogové vize u Nahacze s vizemi jeho slavnějších kolegů, praští nás u něj do očí zásadní absence barev. Pokud existuje něco mezi černou a bílou, pak je to pouze běloba a šeď. Rezignací na barevný rejst řík tak román odkazuje k žánru komiksu.
    Díky citlivé rytmizaci českého převodu plodné, talentované a diskutované překladatelky Báry Gregorové může knížka Čáp a Lola fungovat také jako samotné opium, v úvodním partu dokonce i jako erotický stimulant. Hlas Nahaczova vypravěče je umanutý a uhrančivý, což způsobuje rezonanci opravdu dlouhou a silnou.
    Mirosław Nahacz si vzal roku 2007 život. Již v posledních rozhovorech bylo znát, že je pro něho přitažlivost bodu, v němž se setkávají trajektorie všech, nepřekonatelná.

    zobrazit celou recenzi
  5. dybbuk

    Literární noviny, 15. 2. 2010

    Jarmila Horáková
    Nalézt Lolu

    fantaskní putování
    „… Cosi mi otevřelo oči…“

    Mirosław Nahacz (19842007) patřil k výrazným nadějím současné mladé polské literatury. Debutoval v roce 2003 generační výpovědí, novelou 84, která vyšla ve voloveckém nakladatelství o generaci staršího spisovatele Andrzeje Stasiuka. Schopnost originální práce se stylem a jazykem potvrdil Nahacz i v dalších třech románech (Bombel, Čáp a Lola a Neobyčejná dobrodružství Roberta Robura), jež stihl napsat do svých třiadvaceti let, než vlastní rukou ukončil svůj život. Rozšířil tak řady předčasně zemřelých spisovatelských legend jako byl Marek Hłasko či Rafał Wojaczek, jejichž smrt obestřená tajemstvím dodnes vzbuzuje emoce polské veřejnosti. Zatímco jeho vrstevnice Dorota Masłowska, s níž bývá často srovnáván, není na naší literární scéně žádným nováčkem, Nahacz se představuje až nyní. Překlad románu Čáp a Lola vychází díky překladatelce a propagátorce „nové generace” polských spisovatelů Báře Gregorové.
    Základní osou příběhu vyprávěného v ich-formě je fantaskní putování současným světem, které postupně získává jediný cíl: nalézt dívku Lolu. Ta jediná snad může vypravěče vysvobodit z řetězících se dobrodružství, o nichž ani není jasné, zdali jsou skutečná nebo se odehrávají ve fantazii zjitřené drogami, zde nazývanými „měniče času”. Během putování postupně hlavního hrdinu doprovázejí jeho přátelé a udávají mu směr k možné záchraně. Jako přízrak se nad tím vším vznáší tajemná postava Čápa, který připravuje měniče času a ze stránek knih od klasické literatury po pornografii do nich louhuje všemožné příběhy.
    Ve vypravěčově světě není těžké dešifrovat maloměsto kdesi v příhraničí, kde se jako kostlivci ve skříni skrývají válečné i poválečné osudy a křivdy místních i odsunutých obyvatel. Ač o nich v Nahaczově románu hovoří pomatený stařec, dokazuje to neustálou, až obsesivní přítomnost dějin 20. století v polské literatuře včetně té nejmladší.
    Cesta vlakem do nablýskané Varšavy plné obchodních center, exkluzivních klubů a módních přehlídek evokuje spíše béčkovou gangsterku včetně vložených scénaristických prvků. Velkoměsto samotné je pak podrobeno popisu, který připomíná rozklad hmoty, pohybu a energie na prvočástice. Nervózním jazykem plným napětí a úzkosti, je odhalována prázdnota novodobých chrámů konzumu, které představují jen zastávky během dlouhého apokalyptického tripu, z něhož, jak se zdá, nelze uniknout.
    Spása však přece jen existuje a přichází prostřednictvím Loly, která dokáže vypravěči napomoct k návratu do reality obyčejných věcí a prázdné hlavy. Během četby se mi vnucovalo neodbytné srovnání s barokním Labyrintem světa a rájem srdce. Zatímco Komenského poutník po odhalení marnosti světa nachází jedinou jistotu uvnitř sebe, ve svém srdci, Nahaczovo vypravěčské alter-ego dochází smíření a klidu teprve ve chvíli, kdy dokáže uniknout sobě samému, halucinacím ve své hlavě a světu pokřivenému měniči času. Jak si však poradit s tím skutečným, to už je jiný příběh, k němuž nám autor nestihl dát klíč.

    zobrazit celou recenzi
  6. dybbuk

    A2, 31. 3. 2010

    Alan Beguivin
    Román demokratické existence

    Čáp a Lola Mirosława Nahacze
    Polský spisovatel Mirosław Nahacz (1984–2007) byl jedním z nejtalentovanějších spisovatelů mladé generace.
    V románu Čáp a Lola se setkáváme s rozpadajícím se, fantasmagorickým světem mladých lidí, kteří se s volností vyrovnávají drogami.
    Legenda předčasně zmařeného života umělce umučeného démony často prokazuje recepci jeho díla medvědí službu. Dílo Mirosława Nahacze, který by se letos dožil šestadvaceti let, kdyby v roce 2007 nespáchal sebevraždu, však působí jako její samozřejmé pokračování.
    Autorova třetí próza Čáp a Lola (Bocian i Lola, 2004) se dá číst, i když je vám špatně, což je už samo o sobě hodně. Cítíme, že jde o relativně závažnou literární událost, ale na otázku, o čem kniha je, si musí každý odpovědět sám. Určitě o současné generaci „bez vlastností“, které – jak pro jednou trefně uvádí záložka – „v životě zbylo jen vyrovnávání se s rostoucím blahobytem“. Musilův opus magnum by možná dnes začínal podobnou scénou čekání, v níž se Nahaczova parta mladých lidí bezcílně potuluje kdesi na předměstí a bystří si přitom smysly psychotropními látkami.

    Pod vlivem měničů času
    Tuto dimenzi umělého ráje je sice v Nahaczově tvorbě nutné zmínit, ale není zásadní. Čáp a Lola totiž představuje jednu z oněch pekelně jasnozřivých výpovědí pod vlivem (v polské literatuře se jí přiblížil knihou U strážnýho anděla Jerzy Pilch), které zakládají paradox, pro koho jsou určeny, neboť zfetovaní toho moc nepřečteme ani nenapíšeme. Četba i tak vyžaduje trpělivost. Dlouhé, prolínající se věty čtenáře odkojené popovými schématy možná brzy odradí.
    Předmětem Čápa a Loly prostě není realita, nýbrž vědomí této reality, roztříštěné do fasetových zárodků vyprávění. To dává vzniknout osobité, noetické meditaci nad fungováním lidského vnímání, a to případně v závislosti na „měničích času“, jak autor nazývá drogy. Stylisticky upomíná na Burroughsův Nahý oběd, ale především na revoluční Trocchiho Kainovu knihu, která se točí kolem heroinu a zejména kolem hledání vlastní identity.
    Nahaczova kniha neodpovídá běžné pozornosti. Hutný, metonymický text obtěžkává slova významy a ruší zákon příčiny i následku, divže nebalancuje na hraně sebezhlíživého opojení. Můžeme ho však číst užitečněji jako metafyzické hledání ztracené jednoty, proces sebeuvědomování. Odtud autorova posedlost detaily: „Nelze přemýšlet o světě, kde by zmizely detaily.“ Východiska se blíží novému románu, ovšem z odlišných pozic. Kapitoly se odehrávají na různých archetypálních, a přesto současných místech (bunkr, stanice, vlak, nádraží, obchodní centrum, klub).

    Punková apokalypsa
    Jednotící není ani postava Loly, která slouží spíše jako romantizující záchytný bod: jediná část „reality, která se nikdy neobjevuje v mých snech“. V tom lze cítit jistou ironii, neboť tato snová postava nikdy nenabude konkrétních, realistických rysů. Posunuté vnímání světa, s nímž se hrdina -vědomí osmoticky sžívá, je spíše energetické než časoprostorové. Jeho nervní popis může začínat a končit kdekoliv. Těkavá mysl se zoufale snaží rozpoznat, co mu skutečnost předkládá. Psycholog by v textu odhalil (například v leitmotivu konce světa) klasické příznaky paranoie. Nejde však rozhodně o psychologický román, ale o popis jednoho zápasu, v němž se slova stávají žiletkami, lidé nepřáteli a zakázanou látkou život: „člověk to nesmí analyzovat, mohl by se z toho zbláznit“. Údiv vypravěče činí realitu tak fantastickou, jako by byl v kůži hrdiny slavného románu Solaris od autorova krajana Stanisłava Lema.
    Miroslaw Nahacz svým dílem přesvědčuje, že byl jedním z nejvýznamnějších představitelů tzv. nové polské generace. K tvorbě ho pudí spíše existenciální než artistní potřeba; text je vyzrálý, ale není pro konzervativní čtenáře. To se projevuje i rafi novaným zařazením formálně odlišených, falešně vysvětlujících kapitolek na závěr. Punková apokalyptičnost se v nich mění v civilně dojemnou nostalgii po životě.
    Výtečnému překladu Báry Gregorové lze snad adresovat jedinou „lokalizační“ výtku: není vlastně jasné (tedy aspoň mně), co znamená průpovídka: „Raz, dva, tři, bereš ty.“ Na to, že se táhne knihou jako motto, by zasloužila větší smysl.

    zobrazit celou recenzi
  7. dybbuk

    Lidové noviny, 10. 2. 2010

    Petra Hůlová
    Kariéra k smrti

    Čáp a Lola je poslední kniha, která vyšla Miroslawu Nahaczovi za života. Teď ji u nás připravil Dybbuk

    Polský prozaik Miroslaw Nahacz se narodil v roce 1984 v polském Gladyšově v Nízkých Beskydech. Jako jedna z mála rodin ze vsi neměli Nahaczovi pole, a tak měl MirosBaw odmalička čas na čtení. Knihy si chodil půjčovat k Andrzeji Stasiukovi do sousedního Volovce a právě Stasiuk, známý prozaik a nakladatel, rozpoznal Nahaczův talent.
    Když mladík přinesl první rukopis, nebyl prý spisovatel nejdřív nijak nadšený, protože nakladatelství Czarne, které vede spolu s manželkou, je jimi zahlceno. Alespoň že to nejsou verše, povzdychl si prý tehdy nad prózou sotva plnoletého kluka, než se ponořil do čtení. Co následovalo, je jako z pohádky. Stasiuk volá Nahaczovi s nadšením jen dvě hodiny poté a druhý den mu nabízí smlouvu na vydání jeho prvotiny.
    Generace trip Když Nahaczův debut Osmdesát čtyři v roce 2003 vyšel, Polsko mělo postaráno o literární senzaci. Autorův portrét generace narozené jako on v roce 1984, pro niž je komunismus dávno pasé a syntetický trip jediný vzrušující výlet, zaujal kritiku především jazykově. Nahacz byl přirovnáván k Burroughsovi a strhujícím tokem hovorové mluvy zase k Dorotě Maslowské, Nahaczově pozdější spolužačce. Nahacz a MasBowská spolu s Agniezskou Drotkiewiczovou z téhož ročníku varšavské kulturologie se v Polsku vzápětí etablovali jako čelní představitelé nejmladší spisovatelské generace.
    Během čtyř let po vydání debutu Osmdesát čtyři napsal Nahacz další tři romány. V Bombelovi překračuje roli generačního mluvčího a prostřednictvím vnitřního monologu představuje šedesátiletého alkoholika z vesnické zastávky autobusu. Předobrazem mu bylo několik důvěrně známých pijanů z rodného Gladyšova.
    Román Čáp a Lola, jenž u nás právě v překladu Barbory Gregorové vydává nakladatelství Dybbuk, je svědectvím o psaní jako povznášejícím i nebezpečném drogovém opojení, kdy jediným záchytným bodem je vztah k milované osobě (kniha je věnována Nahaczově dlouholeté přítelkyni Aně).
    Poslední román, ne zcela dokončená divoká sci-fi Neobyčejná dobrodružství Roberta Robura, vyšel v roce 2009 už posmrtně. Miroslaw Nahacz se dva roky předtím oběsil ve sklepě domu ve Varšavě, kde bydlel.
    Knihy, cigára a píšťaly Když jsem se s Mirkem poprvé setkala, měl román Čáp a Lola téměř dopsaný, pracoval na posledních opravách. V pokojíku utopeném v cigaretové mlze, z níž jako píšťaly varhan trčela řádka flašek s alkoholem, seděl za stolem kluk s výraznou jizvou nad rtem. Jeho veřejné čtení si pamatuji dodnes. Nervózně potahoval z cigarety, sebejistý se cítil jen v polštině a ve chvíli, když přišla řeč na literaturu. O možnosti jiné životní cesty se Miroslaw Nahacz nikdy nezmínil.
    Ač byl Nahacz představitelem mladých polských trendy literátů, co místo usrkávání kávy paří po klubech a v literatuře se vyznají stejně jako v hip hopu, psaní pro něj nebyla postmoderní hra se čtenářem, odkazy či sebou samým. V tom byl stará škola. Pamatuji se, jak při jedné z debat zapochyboval, zda lze vůbec trvale vydržet to neustálé psychické vypětí, strachy a nejistotu, která k psaní patří. Tehdy jsme se nad vyhlídkou „kariéry“ spisovatele dali společně do smíchu. Možná už tehdy se někde za Mirkovým hlasitým chechotem šklebil umrlec.
    Zatímco Nahaczova vrstevnice Dorota Maslowská je v Čechách poměrně známá prostřednictvím vynikajících překladů Barbory Gregorové, na Miroslawa Nahacze jsme si museli počkat až do letoška. Jeho napojení na současnou českou literaturu je přitom pozoruhodné. Mezi motty Nahaczova románu Čáp a Lola je úryvek ze Sestry Jáchyma Topola, k jehož další knize napsal Mirek předmluvu, přičemž také udržoval přátelství s dalšími českými literáty. Jen proto si ale naši pozornost nezaslouží.
    Svět, co se zdá Čáp a Lola je totiž především zvláštní syntézou starého a nového. Ač autorem halucinační prózy, jsou Nahaczovy hodnoty ve své podstatě bolestně tradiční. Hlavní hrdina vyprávění v první osobě putuje světy na hranici snů a skutečnosti nikoli jako experimentátor, ale jako Odysseus, který touží po návratu domů. Dobrodruhem jako by byl proti své vůli. Nahaczův jazyk rozkývaný jako paluba Odysseovy lodi nás unáší do míst, kde vzduch vydává zvuky, prostor se roztahuje a čtverhranné místnosti mají jen tři kouty. Čáp tu z knih vaří měniče času a Lola má tělo pokryté háčky, jež se při milování zachytávají o kůži.
    Jednoho podzimního dne roku 2005 zazvonil telefon. Byl to Mirek Nahacz a byl v Praze. Přijel si pro sako, které mi v létě zapůjčil, a v ruce držel polské vydání románu Čáp a Lola. Na obálce je muž, který drží knihu s obrázkem muže, který drží v ruce knihu s obrázkem muže, který drží v ruce knihu. Svět se nám zdá a MirosBaw Nahacz nám ukazuje, jak moc.

    zobrazit celou recenzi
  8. dybbuk

    http://www.iliteratura.cz, 6. 5. 2010

    Michala Benešová

    Ústředním motivem knihy polského autora Mirosława Nahacze, kterou pod názvem Čáp a Lola vydalo nakladatelství Dybbuk, jsou „měniče času“. Drogy. Povzbuzovače. Speedy. Bílej, hnědej, jakejkoli… Houbičky z Nahaczovy románové prvotiny Osm čtyři… Ať už si je představíme jakkoli, právě ony tu pohánějí autorovu/vypravěčovu přebujelou imaginaci, jež je však zároveň bytostně zakořeněná, zarostlá do dnešní reality lidí mladé až nejmladší generace. À propos: zároveň je Nahaczův román stále ještě jedním z mála polských textů posledních let, u jejichž četby můžeme s klidem opomenout polský kontext i věčně opakované pokusy zbavit se nánosu „polskosti“ (ať už si ji vyložíme jakkoli). To není žádné hodnotící tvrzení, jen jedna z řady poznámek na okraj, které z Čápa a Loly průběžně vypadávají.
    Mirosław Nahacz před časem vystřelil jako raketa na polské literární nebe a v rychlém tempu vydal tři romány. Ty si vysloužily oprávněnou pozornost nejen proto, že je propagoval Andrzej Stasiuk, v jehož vydavatelství Czarne Nahacz publikoval. Nahacz byl jiný – snad málo polský, snad příliš přímý, provokativní (ačkoli v tomto ohledu ho spolužačka z varšavské kulturologie Dorota Masłowska trumfla), neučesaný, rozhodně však jazykově neobyčejně nadaný a schopný přeskupovat skutečnost do nejneuvěřitelnějších a nejbizarnějších tvarů, a to často za pomoci relativně skromných prostředků, soustředěnosti na detail, na hmatatelně a důvěrně známou realitu, jen jaksi „drobně“ přeskupenou. Kde u Nahacze začíná a kde končí fikce, další a nový příběh nebo kde leží hranice textu a reality, není zdaleka tak snadné určit. Román Čáp a Lola je v tomto ohledu rozhodně čtenářsky nejobtížnějším příběhem, jaký nám Mirosław Nahacz stihl nabídnout – v roce 2007, s nedokončeným románem na stole, spáchal sebevraždu.
    Pozornost je tu soustředěna na samu skutečnost vytváření, kreování skutečnosti. Na různé podoby reality, na závody cizí i vlastní představivosti. Snadno se lze v textu ztratit. Autor pohříchu šetří s jakýmikoli ukazateli správného směru – možná proto, že určit, který směr je ten správný, se hrdinové jeho příběhu už ani nepokoušejí. Titulní Čáp je postavou pohybující se na hranici různých světů, těch zdánlivě reálných i těch zdánlivě umělých. Na téměř dvou stech stránkách románu hledá po varšavských zákoutích tajemnou Lolu, lehce „nabokovovskou“ figuru, napůl nevinnou múzu, napůl svůdnou hříšnici. Přestože pro titulního hrdinu je ztělesněním unikajícího kontaktu se světem, bezpečí, snad alespoň elementární jistoty, i ona je tak trochu přízrakem… Čáp je zároveň dealerem podivných „měničů času“ – jeho (nebo jejich) narkotická iniciace je však jen jednou z rovin textu. Otevírá dveře velmi různorodým prožitkům skutečnosti, které po řadě prapodivných příběhů a vizí končí přeci jen scelujícím završením. Jeho prozrazením bychom ale potenciální čtenáře rozhodně připravili o napětí z četby…
    Klíčová je atmosféra příběhu, místy připomínající apokalyptický fatalismus, místy černou kroniku humoru. Jednotlivé střípky příběhů a událostí (po ucelenosti bychom tu pátrali opravdu dlouho) se vzájemně prolínají a proplétají, text je neobvykle otevřený a nabízí množství klíčů k interpretaci. Snad tím nejcharakterističtějším, co nás při četbě Nahaczova románu zaujme, je jakási procesuálnost autorova vyprávění. Jeho jazyk má sílu vtáhnout nás do děje, či spíše do neustálého dění, fantaskního vření. Jako čtenáři máme velmi autentický pocit účastenství na pohybu, který před našima očima vzniká. „Nejdřív blesk a potom mrak, který se neustále rozrůstá, tvaruje, roste, pohlcuje nebe, stíní mu, nejprve pouze jeho část, ale v tu chvíli už je jasné, že ho nakonec pohltí celé, kupí se, mění a rozrůstá, přímo ve větru, jako nádor, těžko říct, kde se bere ten kouř, a je ho čím dál víc. Po probuzení už mizí slovo, kterým bych to mohl pojmenovat.“
    Každá epizoda příběhu, každá událost jako by se před námi hmatatelně rodila přímo v okamžiku čtení, jako bychom doslova cítili její vylupování, praskání skořápky pomyslného vejce, z něhož se rodí vyprávění. Hned vzápětí se však takto zkonstruovaná realita rozpadá, protože život jednotlivých hrdinů románu připomíná spíše pohyblivý kaleidoskop, poháněný ve své neustálé změně – ostatně – již zmíněnými „měniči času“. Co vadí, že je to všechno fantazie tak trochu uměle povzbuzovaná? Jakub Beczek v Gazetě Wyborcze označil poetiku Čápa a Loly za „poetiku halucinace“, literární kritička Agnieszka Wolny-Hamkało zase Nahaczův román nazvala textem „autoerotickým“. Ani jeden z nich není daleko od pravdy. Nahaczova kniha rozhodně není jen snůškou narkotických vizí, jakkoli je její text stále znovu požírán podivnou drogou (a jakkoli je v důsledku stále téže poetiky s přibývajícími stránkami stále monotónnější). Možná není ani natolik originální, jak dnes velí soudit legenda, která se kolem postavy a života Mirosława Nahacze vytvořila (o síle drogy dokáže snad ještě autentičtěji vyprávět Tomasz Piątek, například v knize Heroina, ačkoli jeho vypravěčská pozice je poněkud odlišná; že hroužení se do nejskrytějších záhybů lidské imaginace je možné i bez drog naopak dokazuje například Mariusz Sieniewicz ve svém zatím posledním románu Město skleněných slonů, v němž důsledně stopuje proces vzniku i zániku fantaskních lidských vizí). Rozhodně vás ale Čáp ani Lola nenechají chladnými, jejich příběh má silnou vypovídací schopnost, žije, neustále se proměňuje a říká tak mnohé o našem současném světě, který i bez Nahaczových „měničů času“ připomíná spíše hektický videoklip než poklidné vyprávění. Nebo jsou „měniče času“ přeci jen symbolickým obrazem všech oněch drobností, které nás na každém kroku doprovázejí?

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz

Poštovné a balné na území ČR je zdarma. Skrýt