Měsíční kámen

Recenze

1. dybbuk – 17. 2. 2018

   Hospodářské noviny, 17. 7. 2015

   Petr Matoušek
   Island podmanivě černobílý, jak zákon káže

   Mohla by to být severská ozvěna Kouzelného dobrodružství od francouzského symbolisty, spisovatele Alaina-Fourniera, kdyby v ní nebyla nouze o les i o světlo a kdyby okolní teplota byla jiná. Jenže v ohnisku záběru tu místo jelimánka stojí chlapecký prostitut, zbožňovanou krásku představuje černá madona na motorce značky Indian a maloměsto Reykjavík na podzim 1918 kosí španělská chřipka.
   Dvorní textař ledové královny Björk a obhájce minorit Sigurjón Sigurðsson alias Sjón vypráví o čerstvě zrozeném nezávislém Islandu, údajně staletími stmeleném, uvnitř však rozporuplném a ortodoxním. Jeho zasněná novela vyvolává černobílé poměry zrcadlící poetiku němého filmu, v němž hrdinům zatím není povoleno otevřeně promluvit a zvuk obstarává najatá hudba. Výsledkem je surreálné dobrodružství z div ne měsíční krajiny, nicméně na kouzlu neztrácí.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 17. 2. 2018

   iDNES, 17. 5. 2015

   Ondřej Bezr
   Nekonformní Sjón píše texty pro Björk, ale také romány z minulosti

   Čechům asi bude největší nápovědou, že jako textař spolupracuje se zpěvačkou Björk. Ve skutečnosti je muž, říkající si Sjón, jedním z nejvýznamnějších skandinávských spisovatelů. V češtině mu právě vyšla druhá kniha, Měsíční kámen.
   Myšlením je dozajista v mnohém nekonformní. Leckterými činy patří Sjón mezi typické alternativce, ať už spoluprací s věčnou hledačkou Björk, nebo dělením času mezi prózu, poezii a dramatické útvary, mezi něž patří i libreta moderních oper, anebo východisky svého stylu, která našel v surrealismu.
   Vizáží přitom působí spíš jako středoškolský profesor literatury. Jeho tvorba, zejména beletristická, je ceněna oficiálními kruhy. A vlastně i žánr, ve kterém jsme měli možnost jej z českých překladů poznat, je považován spíše za usedlý.
   Jak Syna stínu, jejž v roce 2008 vydalo Argo, tak Měsíční kámen, který se na pultech objevuje právě nyní péčí nakladatelství dybbuk v překladu Heleny Kadečkové, totiž lze označit za historické romány, respektive novely. Rozpor mezi dvěma Sjónovými tvářemi však není. Jedno se prolíná s druhým, jedno druhé obohacuje.
   Sjón je samozřejmě autorovo umělecké jméno, v islandštině znamená něco jako „přelud“, ale zároveň vychází z jeho občanského jména Sigurjón Sigurdsson. Narodil se v roce 1962 v Reykjavíku, už v patnácti letech začal psát poezii, které vydal doposud třináct knih.
   Jako mladý poeta přičichl také k hudebnímu dění. „V 80. letech se toho v Reykjavíku hodně dělo. Probouzela se nová hudební vlna. Mezi muzikanty bylo hodně básníků a malířů, kteří četli na koncertech. Spoluzakládal jsem surrealistickou skupinu Medúsa a roku 1981 mě jeden z jejích básníků, který se později stal kytaristou Sugarcubes, představil své nové přítelkyni, která zpívala s jinou skupinou. Byla to Björk,“ řekl Sjón v roce 2008 v rozhovoru pro MF DNES.
   „Stala se jakýmsi šestým, neoficiálním členem Medúsy. Když roku 1994 pracovala na novém albu, požádala mě, jestli bych se nechtěl podílet na jedné skladbě, z které se později stala Isobel,“ dodal.
   Isobel na albu Post byla první velkou Sjónovou spoluprací s Björk. Nepočítáme-li samozřejmě spisovatelovo občasné hostování v Sugarcubes v písni Luftgitar, v jejímž videozáznamu pod dalším ze svých pseudonymů Johnny Triumph divočí coby hráč na „air guitar“ (tedy na imaginární kytaru).
   Texty pro Björk psal i nadále, obvykle po jednom na každé album. Nejvíce jich však stihl v roce 2000 pro film Larse von Triera Tanec v temnotách, kde Björk ztvárnila hlavní roli, a za písničku I’ve Seen It All byl dokonce nominován na Oscara a Zlatý glóbus.
   A v souvislosti s hudbou se mimochodem Sjón dotkl i českého prostředí. Na objednávku festivalu v Aix-en-Provence totiž s mladým českým skladatelem klasické hudby Ondřejem Adámkem v současné době pracuje na operním díle Seven Stones, založeném na jeho básnické sbírce z roku 2007 The Song Of The Stone Collector a básních, napsaných přímo pro tento kus. Premiéra by se měla uskutečnit v červenci příštího roku. Přes minulost k dnešku
   Z rozsáhlého Sjónova díla je českému čtenáři nejbližší próza, už proto, že na rozdíl od jiných žánrů má možnost si vychutnat alespoň dva vzorky ve svém jazyce. Naštěstí naši nakladatelé sáhli mezi dvanáct dosavadních položek Sjónovy prozaické bibliografie neomylně. Syn stínu, odehrávající se v 19. století, je světově nejproslulejší z jeho díla a vyšel česky jako první.
   Sjón získal v roce 2005 za knihu Syn stínu nejprestižnější skandinávské literární ocenění, které uděluje Severská rada.
   „Syna stínu lze vnímat v různých rovinách – jako moderním jazykem (byť v historickém kontextu předminulého století) převyprávěnou islandskou legendu o zákeřném tvoru skugga-baldurovi, kříženci kočky a lišky, jako prostý příběh o lovu lišky v exotické oblasti věčného ledu, jako filozofické zamyšlení nad odvěkým bojem dobra a zla, zločinu a trestu či soucitu a opovržení, dokonce jako báseň v próze s ekologickým podtextem,“ napsal o knize iDNES.cz.
   K historickým námětům má Sjón blízko. „Někdy je těžké pochopit, co se to dneska vlastně děje. Uvědomil jsem si, že nejlepší vhled do současnosti je ze strany minulosti,“ odůvodnil svoji fascinaci historií Sjón v nedávném rozhovoru pro islandský časopis Grapevine.
   Ve své poslední novele, Měsíční kámen, která právě vyšla česky, se vrací do roku 1918. Tehdy byla činná velká sopka Katla, Island se politicky osamostatnil a také ho postihla ničivá epidemie španělské chřipky.
   Všechny tyto události jsou kulisou k výseči příběhu šestnáctiletého chlapce, homosexuálního prostituta, který obdivuje a snad i tajně miluje starší dívku Sólu. Ta mu, vášnivému fanouškovi němých filmů, připomíná jednu z hrdinek stříbrného plátna.
   V některých pasážích i motivech střídmého, přímočarého vyprávění Sjón nezapře surrealistickou krev, ať už jde o chlapcovy horečnaté sny, nebo právě onu fascinaci filmem, jímž coby novým médiem byli okouzleni už původní surrealisté v Paříži i Praze.
   Právě tyto chvíle vlastně emočně velmi působivou četbu odlehčují. Měsíční kámen jinak vlivem okolností, v nichž se odehrává, představuje z jakéhokoli pohledu neuspokojivý příběh. „Je to řetězec událostí, které se v roce 1918 skutečně odehrály. A ke všem najdeme silnou paralelu v dnešku,“ řekl Sjón. Což nepotěší.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 17. 2. 2018

   Respekt, 17. 8. 2015

   Veronika Havlová
   Křehký outsider

   Spisovatel Sigurjón Birgir Sigur?sson alias Sjón je u nás spíše znám díky textařské spolupráci s Björk. Už v roce 2008 jsme se ale mohli ponořit do jeho úchvatné novely Syn stínu, která mu jakožto literátovi přinesla první výraznější mezinárodní úspěch. Nyní v nakladatelství Dybbuk vychází jeho nejnovější prozaické dílo Měsíční kámen.
   Sám Sjón uvádí jako hlavní zdroje inspirace dadaismus, surrealismus (miluje také český poetismus) i punk. Začal tvořit jako patnáctiletý mladíček v době, kdy byla islandská literatura sociálně zodpovědná a realistická. Sjónova generace ale přinesla na scénu nespoutanost, hravost a poezii. A jeho prózy se dodnes pohybují právě na hranici poezie. Spíš než souvislý příběh jsou důležité silné a náladotvorné útržky ze života, v němž mají krom všední reality své místo báje, sny a fantazie. Nevyhýbá se však ani silným tématům, často ostudným a tabuizovaným momentům z historie své domoviny. V Synovi stínu na postavě křehké dívky Abby ukazuje ohavné zacházení s postiženými Downovým syndromem, na němž se podíleli i zástupci moci reprezentovaní despotickým, primitivním pastorem Baldurem. Postižená dívka se ve smrti stává vykupitelkou, zatímco špatný duchovní je za své hříchy pohlcen liščím monstrem.
   Hrdina Měsíčního kamene, šestnáctiletý Máni Stein, je dalším křehkým outsiderem. Sirotek žijící v podkrovní špeluňce s prastarou pratetou si pokoutním sexem s muži vydělává na svou vášeň – pohyblivé obrázky. Když nesedí v kině, bloumá po ulicích města a nechá se okouzlovat tu erupcí sopky, jindy tváří fascinující motorkářky. Nic nenasvědčuje tomu, že se přes něj za chvíli převalí dějiny. Končí první světová válka, Island čeká samostatnost a také epidemie španělské chřipky. Na pouhých 130 stranách díky Sjónovi poznáváme tragiku národa, který získává samostatnost a přitom ztrácí kvůli nemoci část mladých obyvatel. Zároveň se nás hluboce dotkne osud jedince poznamenaného svou jinakostí, vláčeného dějinami a vlastními vášněmi. Těžko si vybavit jiného současného prozaika, který tak málo slovy dokáže říct tak mnoho.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 17. 2. 2018

   Host, 20. 10. 2015

   Daniela Mrázová
   Chlapec jakoby spadlý z Měsíce

   Island před sto lety aneb Stylisticky nápaditá historická novela ????

   Píše se rok 1918, podzim. Na evropském kontinentu se blíží uzavření příměří mezi válčícími mocnostmi a na Islandu vyhlášení nezávislosti na Dánsku. Blíží se však ještě něco, co poznamená obyvatele islandského hlavního města, či spíše městečka o patnácti tisících duší, mnohem víc než politická suverenita. Reykjavičané ale zatím v klidu sledují ohnivé divadlo na obloze, které předvádí vzdálená sopka, a v davech okupují jediná dvě kina, která ve městě jsou. Jejich častým návštěvníkem je i šestnáctiletý Máni Stein, čili měsíční kámen.
   Máni je sirotek, žije na půdě měšťanského domu se sestrou své prababičky a na návštěvy kina si vydělává homosexuální prostitucí. Kromě filmového světa jsou jedním z mála světlých bodů jeho života letmá setkání s dívkou Sólou. A tak se zdá, že s blížící se epidemií španělské chřipky, která připraví tolik lidí o své blízké, nemůže už nic ztratit.
   Islandský básník a prozaik Sjón (vlastním jménem Sigurjón Birgir Sigur?sson, nar. 1962) není českému publiku neznámý. Je autorem některých písňových textů pro Björk a také románu Syn stínu, který vydalo Argo v roce 2008 (více Host 10/2008). Jeho tvorba se vyznačuje záměrnou nesourodostí, mnohovrstevnatostí, intertextualitou a střídáním prostého popisu s vysoce poetickým jazykem, nezřídka ostře kontrastujícím se syrovostí popisovaného děje.
   V případě Syna stínu a Měsíčního kamene rovněž ironií a více či méně skrývanou kritikou společenských poměrů.
   Zatímco Syn stínu tematicky i stylisticky čerpá z islandské lidové slovesnosti a kriticky poměřuje náš vztah k lidem stiženým Downovým syndromem, Měsíční kámen zaostřuje pozornost na postoj k homosexualitě a homosexuální prostituci. Asi lze těžko očekávat, že se hlavní hrdina po svém prozrazení (ironicky právě v den vyhlášení nezávislosti) setká s pochopením, nicméně jsou zváženy jeho dobré skutky během chřipkové epidemie a jeho „vyhoštění“ z Reykjavíku je pro něj nakonec odměnou. Autor však svým přímočarým líčením nekritizuje jen sto let starou úzkoprsost a pokrytectví reykjavických občanů, nýbrž zkouší především míru tolerance čtenáře: odloží jeho knihu poté, co se hned na první straně potká s nijak neeufemizovanou sexuální scénou? Sexuálních líčení je samozřejmě v moderní literatuře více než dost, ta Sjónova akcentují chlapcův odtažitý vztah k „profesi“, která na něj tak trochu zbyla, a zároveň její prolínání s jeho bohatým vnitřním životem. I to je projevem charakteristického rozporu Sjónových děl: snaha o nepřikrášlování skutečnosti a zároveň její básnické vnímání.
   Předmětem zkoumání jsou však i další dva fenomény — nadšení Islanďanů pro němá filmová představení a především chřipková epidemie, která zachvátí dvě třetiny obyvatel a zcela promění tvář města: „Ať jsou okolnosti sebežalostnější, chlapec nehne ani brvou. Po devět dnů mu ze rtů splyne sotva slovo. Reykjavík na sebe vzal poprvé podobu, která zrcadlí jeho vnitřní život. S tím se on ale nikomu nesvěří.“ Líčení vývoje epidemie dodává útlé knížce spád a je hlavním tvůrcem dějové osnovy knihy, bez něj by se stylisticky i obsahově nesourodý text rozpadl. Může evokovat Camusův Mor, nemá však jeho epickou šíři ani morální rozměr, což je však dobře, protože je především už zmíněnou osnovou a rovněž kulisou Mániho chudého světa.
   Ten je obohacován především nekritickým hltáním promítaných filmů, a tak i text knihy odráží neustálé prolínání skutečných událostí s obrazy z filmového plátna. Není divu, že i chlapcův obdiv k netuctové vrstevnici Sóle pramení především z toho, že si její podobu ztotožnil s tváří herečky z Feuilladeových Upírů.
   Měsíční kámen není snadné čtení, ani ne tak kvůli obsahu, jako kvůli své stylistické nesourodosti, a vyžaduje čtenářovu plnou pozornost. Odměnou pak budiž Sjónův poetický jazyk a nezvyklé obrazy i vědomí, že jsme právě prošli knihou, která jen stěží nalezne na tomto světě obdobu.

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 17. 2. 2018

   Týdeník Rozhlas, 19. 10. 2015

   Radim Kopáč
   Černá, bílá, Sjón

   Sotva hledat pro zájemce o současnou islandskou literaturu lepší vstup, než nabízí novela pseudonymního Sjóna Měsíční kámen, vydaná právě v českém překladu Heleny Kadečkové (Dybbuk).

   Jde o vrstevnatý, chytře a funkčně vykroužený text, kde si přijdou na své jak čtenáři silných příběhů a imaginativního psaní napojeného osobitě na avantgardní tradici (mimo jiné českého surrealismu mezi světovými válkami), tak třeba fanoušci raného filmového hororu.
   Kdo je přesně Sjón, se dozvíme až v samém závěru příběhu, nicméně zadní strana knižní obálky představuje mistra, ročník 1962, vlastním jménem Sigurjóna Sigurssona, jako „současného nejpřekládanějšího islandského spisovatele“, který realizoval přes dvě desítky knih poezie, prózy, divadelních her, operních libret, titulů pro děti atd. Jako textař spolupracoval s hlavní vývozní značkou islandské kultury – Bjork. V češtině se představil prvně už v roce 2008 „báchorkou“ Syn stínu, napsanou na téma násilí na mentálně postižených.
   Co, respektive kdo je Měsíční kámen, Máni Stein, zazní ovšem hned v podnázvu knížky: „Příběh chlapce, který nikdy nebyl“.

   UPÍRKY A UPÍŘI
   Svou matku poznal Máni Stein jen vzdáleně, přes pootevřené dveře do vedlejšího pokoje; měla totiž lepru. Do Reykjavíku přijel v šesti letech, a když lékaři seznali, že jemu se nemoc vyhnula, svěřili ho do péče údajné sestry jeho prababičky. Jmenovala se Karmilla. Není to jméno vypálené od boku, naopak -poukaz na slavnou novelu Sheridana Le Fanu (1872) je klíčem k dalšímu ději. Ve filmové adaptaci Carmilly (A umřít z rozkoše, režie Roger Vadim, 1960) je pak naznačeno ještě víc: titulní upírka je tu vymodelována s evidentně homosexuálními sklony. Stejně tak mladý, zhruba šestnáctiletý Stein -nájemný reykjavický pederast se slabostí pro ranou kinematografii. Té v jeho očích vévodí seriál Upíři (1915) Louise Feuillada v hlavní roli s Jeanne Roquesovou, skrytou za uměleckou přezdívkou Musidora a představující čarokrásnou Irmu Vep.
   A prolínání pokračují, jako se dětství „chlapce, který nikdy nebyl“ láme v dospělost. Hrdinka Upírů mu splyne při jisté filmové projekci s jeho femme fatale Sólou Gub, dívkou ze sousedství. Karmilla, věrna své literární předloze, na sebe v jednom večerním obraze vezme podobu jeho zemřelé matky. – Chlapec je sice citový deprivant, ale nepřestává snít, přivolávat ze záhrobí zmizelé.

   PROSTOR SPÁNKU
   Snění, respektive série halucinačních obrazů pak prozradí zhruba uprostřed knihy, s čím je tu láska spojena nejpevnějším poutem -samozřejmě se smrtí. Příběh Mániho Steina se totiž odehrává mezi říjnem a prosincem 1918, v době, kdy na Island zavítala na jedné dánské lodi takzvaná španělská chřipka, obdoba středověké „černé smrti“. A začala už tak řídce osídlený ostrov dále vylidňovat – paradoxně v době, kdy konečně získal samostatnost. Právě černá je barva upírského stejnokroje Irmy Vep. Černý, potemnělý je poválečný Reykjavík, kde je nedostatek uhlí. Černý je motýl, v nějž se Stein při svém návratu na ostrov v roce 1929 nakonec promění. Černobílá je tehdejší kinematografie. A bílý je měsíc, Máni, moon, který září v noci z oblohy. Bílá je mramorová deska na hrobě Karmilly. Bílý je led v názvu Islandu. A tak dále a tak podobně.
   Sjón je mistr symboliky, překrývání záběrů, proplétání reality s fikcí, se snem. Svou literaturu píše vyloženě filmově. S důrazem na obnažování kořenů, na „psychoanalýzu davu a osvobození společnosti“, podobně jako trojice experimentálních filmařů, kterým dělá Máni Stein při svém druhém příjezdu do Reykjavíku tlumočníka. V samém závěru knihy pak Sjón sám hravě přeručkuje z pozice autorské do pozice jedné z postav příběhu. Ten se tím kruhově sepne a je možné jej číst znovu od začátku.
   Od motta, kterým je báseň francouzského surrealisty Roberta Desnose z českého výboru s názvem Prostory spánku (1984). Stojí to každopádně za to.

   zobrazit celou recenzi

6. dybbuk – 17. 2. 2018

   A2, 13. 4. 2016

   Ondřej Škrabal

   Podle vydavatelů vychází text islandského spisovatele z jeho „výzkumů výskytu homosexuality“. To je poněkud podivné vyjádření, zvlášť když právě takové nazírání na homosexualitu je v textu ironizováno. Měsíční kámen ale není kniha o homosexualitě, respektive není jen o ní, i když hlavní hrdina, šestnáctiletý Máni Stein, tráví čas tím, že za peníze obšťastňuje starší pány z Reykjavíku. Téma připomene například dánsko -německý film Falešné doznání režiséra Christopha Hochhäuslera z roku 2005. Důležitý je především Sjónův styl vyprávění: přesnými „střihy“ vytváří jakési rozplývající se obrazy -pocity, které text rytmizují a surrealisticky podněcují čtenářovu představivost (knihu ostatně uvozuje citát surrealisty Roberta Desnose). Blouznění španělskou chřipkou nakaženého hlavního hrdiny se prolíná s realisticky ironizujícím popisem nebo metaforami z islandské mytologie. Přestože se děj odehrává v roce 1918, rozeznáváme stav světa nápadně podobný dnešku. Z konce války se nikdo neraduje, stejně jako z vyhlášení nezávislosti; obyvatele Reykjavíku kosí epidemie španělské chřipky, jejíž dopady všechny úřady cynicky zlehčují; výjimečný stav učí lidi lhostejnosti a systematizaci nakládání s mrtvými. Doba nastalého míru se jeví jen jako nepřiznané pokračování války. Řinčení zbraněmi překrylo hlubší společenské problémy a nyní se hledá náhrada – tu mnozí nacházejí právě v drsné homofobii: „Měli bychom ho utlouct,“ říká ke konci knihy Mániho bývalý kunčaft.

   zobrazit celou recenzi

7. dybbuk – 17. 2. 2018

   http://www.fantasya.cz, 6. 7. 2016

   Jiří Kábrt
   Iáson vyplouvá z Reykjavíku, Sjón: Múza z lodi Argó

   I krátká knížečka se může chlubit hloubavým obsahem a překvapivým formátem. Jednu takovou nám přichystal islandský autor Sigurjón Sigurdsson alias Sjón. Svého krajana z nedávné doby posílá na cestu po moři a k ságám, které stály na počátku evropské kultury.
   Valdimar Haraldsson je roku 1949 již věkovitý stařec a na stará kolena mu zbývá pouze jeho vášeň ve zkoumání souvislosti mezi nadřazeností nordické rasy a konzumací ryb. Je to prostě takový nácek, avšak nikoliv agresivní. Díky kontaktu s jedním ze čtenářů jeho rasistického časopisu je přizván na plavbu lodi MS Elizabeth Jung-Olsenová. Její plavba není úplně bezproblémová, ale nikdo na palubě se jistě nebude nudit. Člen posádky jménem Kaineus totiž údajně vlastní mluvící část přídě legendární lodi Argó a kousek dřeva používá k vyprávění o vlastních zkušenostech z Iásónovy výpravy za zlatým rounem, respektive o jejím významném přerušení.

   Námořník vypráví půvabně
   Seveřané se čím dál tím víc prosazují na mezinárodním literárním trhu a z „Múzy“ je docela dobře vidět proč. Dokážou totiž podivuhodně vystavět atmosféru a zaujmout vyprávěním, i když příběh sám o sobě se leckomu může zdát banální. Realistická část děje, samotná Valdimarova plavba, je sice čas od času vyšperkována dramatičtějším momentem, celkově se však zážitky z plavidla nesou v duchu obyčejné každodennosti. Právě od toho tu máme postavu osobitého vypravěče, aby nám z ní vychytal své roztomilé postřehy. Oproti tomu svět starých bájí, řeckých, ale i germánských, útočí na naše základní pudy a nabízí exotické dobrodružství.

   Sjón v pěti bodech
   Narodil se roku 1962 v Reykjavíku.
   V současnosti nejpřekládanější islandský spisovatel.
   Píše prózu, poezii i drama.
   Patří k zakladatelům nesurrealistické skupiny Medúsa.
   Roku 2001 byl nominován na Oscara za píseň I’ve seen it all k filmu Tanec v temnotách.

   Smyslem kontrastu je pravděpodobně právě to, abychom si uvědomili sílu pradávné kultury, jež k nám neustále promlouvá, případně docenili příběhy všeobecně. Možná proto kniha příliš vlastní děj nemá a na konci ji podezříváme, že nás chtěla zmást. O něco moudřejší si snad budeme připadat po přečtení autorova doslovu (při jehož čtení se možná někomu vybaví Američtí bohové), jenže se nezbavíme otázky, jestli se Sjón nedostal do pasti moderních spisovatelů a nepohřbil zajímavou myšlenku pod balastem nesrozumitelnosti.
   Na poslední stranu číslo 143 se čtenář dostane velice rychle, neboť dílo je poháněno silou sugestivního vypravěče. Nejspíš udělá nejlépe, když po dočtení rezignuje na pochyby a ponechá si z knihy prostě jen silný dojem námětů jako takových a nadčasové atmosféry Iásonovy výpravy.

   zobrazit celou recenzi