„Prostitutka“

Recenze

1. dybbuk – 16. 2. 2018

   MF DNES, 12. 4. 2008

   Lucie Pantazopoulou
   Prostitutka: Svědectví o kafkárně po řecku

   Povídky řecké spisovatelky Lili Zografu se jmenují Prostitutka, ale nečekejte příběh kurtizány. Vyprávějí o prostituci národní i lidské a jdou pod kůži.
   Když zemřela spisovatelka, dramatička a podle svých slov „vášnivá antifeministka“ Lili Zografu (1922-1998), Vassilis Vassilikos, autor bestselleru Z, napsal: „Její průkopnické a nekonformní dílo nezůstane v literatuře opomenuto. Čtenářská obec ji milovala, oficiální kritika ignorovala, neboť všichni autoři, kteří nemají nouzi o čtenáře, bývají podezřelí.“
   Nutno dodat, že popularita této hrdé a nekompromisní krétské rodačky nebyla jediným důvodem, kvůli němuž ji literární kritika přehlížela. Závažnější byl její odmítavý postoj vůči diktatuře, která v Řecku vládla v letech 1967-1974, a vůči násilí, jež jako levicová aktivistka pocítila na vlastní kůži.
   Dcera vydavatele novin a pozdějšího ministra tisku Andrease Zografose, „živená spíše než mlékem tiskařským inkoustem a hesly o demokracii“, se už v raném mládí odmítala smířit s morálními konvencemi, jež panovaly na tehdejší patriarchální Krétě.
   Proto ji záhy opustila a začala si budovat novinářskou existenci v Athénách. Za války studovala filologii na pařížské Sorbonně, přidala se k protifašistickému hnutí, byla zatčena a uvržena do německého vězení. Tam se jí narodila dcera Rena (1943-2003), která proslula jako básnířka a psychoterapeutka.
   Fakta a duch doby Z pohledu dnešní kritiky je Zografu považována za zakladatelku moderní ženské prózy, v níž tematizovala strastiplný boj (řeckých) žen za jejich emancipaci. Ve své zemi dosud patří k nejčtenějším a nejvydávanějším spisovatelkám.
   A to nejen díky bestselleru Láska měla den zpoždění z roku 1994, který se dočkal úspěšného televizního zpracování, ale i s přihlédnutím k jejímu kritickému přehodnocení života a díla spisovatele Nikose Kazantzakise v úspěšné monografii z roku 1959 N. Zazantzakis – tragická postava.
   Deset let po smrti Lili Zografu se k českému čtenáři dostává poprvé zlomek její rozsáhlé tvorby. Kniha Prostitutka z roku 1994 byla v autorčině vlasti vydaná již čtyřicetkrát. Všichni, kteří za názvem očekávají srdceryvný příběh novodobé kurtizány, jsou na omylu.
   Neboť tato kniha je sugestivním svědectvím o životě obyčejných lidí za vlády plukovnické junty v Řecku v letech 1967-1974. Jak autorka v předmluvě ke knize uvádí, její texty nejsou výplodem fantazie, ale v podstatě dokumentem: „Nepíšu povídky. Předkládám fakta a ducha doby, ve které žiji. Všechno, co popisuji, se přihodilo. Mně nebo někomu jinému.“
   Zografu vypráví přímočaře, jasným, strohým, mnohdy až syrově zemitým jazykem, jemuž není cizí ironie. Téma prostituce je nutno chápat v širším smyslu. Spisovatelka tu totiž v jedenácti rozsahově nevelkých prózách rozvíjí otázku, do jaké míry je člověk prodejný a ochotný vzdát se své osobní svobody, přesvědčení a morálních zásad.
   Ústředními postavami povídek jsou až na jednu výjimku ženy, jež se ve společnosti ovládané výhradně muži stávají snadnou obětí fyzického či psychického násilí. Je však obdivuhodné, že si Zografu přes všechen hněv namířený proti zlovůli násilníků zachovává neochvějný smysl pro humor.
   Charakteristickým příkladem je úvodní povídka Prostitutka, která dala název celému souboru. Autorka v ní barvitě líčí své zkušenosti s arogantním byrokratickým aparátem, připomínajícím úřednické labyrinty Franze Kafky. Ostatně osobnosti a dílu tohoto proslulého pražského rodáka se Zografu nemohla vyhnout – své úvahy soustředila ve studii Náš současný Kafka (1993).
   Prostitutka volných mravů Ale zpět k příběhu: Zografu, která je zapsaná na černé listině, žádá o pas. Úředníci jí ho zarytě odmítají vydat, neboť nemá potvrzení o tom, že je žurnalistka. Ani to však nemůže dostat, neboť jako perzekvovaná nesmí publikovat.
   Když už je z této absurdní situace zoufalá, napadne ji, jak se tupým byrokratům otevřeně vysmát do očí: do příslušné kolonky formuláře uvede jako své povolání „prostitutka volných mravů“.
   S fyzickým násilím páchaným na ženách se setkáváme i v její další autobiografické povídce Život se stává nebezpečnějším, v němž je protagonistka v psychiatrické léčebně vystavena svévoli ošetřovatelů. Podobně je tomu i v mrazivém příběhu Třetí samota, kdy se obětí loupežného přepadení stává dobrotivá důchodkyně.
   Zcela odlišné polohy představují povídky z poslední části souboru, v nichž spisovatelka popisuje zoufalé pokusy naivních vesničanek zachránit za každou cenu existenci svých rodin (Má Gilda či Žena). Výjimku představuje próza Stařec a další stařec a další stařec s tematikou stáří i pochybného přátelství – hrdiny jsou tentokrát zcela nečekaně dva muži.
   Při četbě Prostitutky nelze přehlédnout nadčasovost i obecnou platnost textů. Když autorka vykresluje stísněnou atmosféru nesvobody, strachu, šikany a špiclování, nelze si nevzpomenout na děsivé politické poměry Československa 50. let minulého století. I touto historickou zkušeností, navzdory všem dalším odlišnostem, jsou nám texty Lili Zografu blízké.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 16. 2. 2018

   iLiteratura, 6. 4. 2008

   Markéta Kulhánková
   Samota a něha diktatury

   “Neprodávám sloh, styl, literaturu. Nepíši povídky. Předkládám fakta a ducha doby, ve které žiji.“ Takto – až příkře – uvádí svou knihu řecká prozaička, esejistka a politická aktivistka Lili Zografu (1922–1998). Onou dobou je v tomto případě přelom 60. a 70. let 20. století, kdy zatímco v Československu pomalu uhasínaly naděje na svržení levicové totality, Řecko svíraly kleště krajně pravicové plukovnické junty.
   Překladatelka v doslovu uvádí, že autorka, „politická aktivistka se silně levicovým smýšlením, […] nemusela vadit našim cenzorům v době před rokem 1989“. Pravděpodobně především o Zografu tehdy prostě u nás nikdo nic nevěděl. Každopádně z knihy, již má český čtenář jako vůbec první dílo této spisovatelky k dispozici, prýští takový individualismus a tak nezkrotná touha po svobodě, že i kdyby se už československému cenzorovi na stůl dostala, dost pravděpodobně by byla odmítnuta jako nebezpečná a nevhodná, bez ohledu na sebelevicovější orientaci autorky.
   Kniha „Prostitutka“ (v originále ???????µ? ?????, tedy Povolání: Prostitutka) je rozdělena do tří částí: Junta, Samota, Něha. Každý oddíl obsahuje několik kratších textů – řekli bychom povídek, kdyby se sama Zografu proti tomuto termínu neohrazovala –, které spojuje stejná emoce, již hrdinové příběhů v různých obměnách prožívají. Některé příběhy jsou silně autobiografické, jiné vycházejí ze zážitků lidí z autorčina okolí. Texty v části Junta spojuje pocit beznaděje a sveřepého, leč dopředu k neúspěchu odsouzeného vzdoru proti totalitnímu režimu, jeho představitelům a přisluhovačům. Hrdinka titulní povídky po několika marných pokusech o získání povolení k výjezdu do zahraničí konstatuje jejich marnost, a tak se alespoň baví recesí na účet byrokratů. Další texty líčí pocity ženy znásilněné v soukromé psychiatrické léčebně se špičkovou pověstí či příběh jiné ženy zfackované trafikantem při pokusu koupit si cigarety.
   Společným jmenovatelem druhé části knihy je samota. Čteme zde příběh vnitřního boje chudé ženy, zda utratit minimální finance za jídlo nebo za knihy, stařeny usmrcené zlodějem vydávajícím se za poslíčka, nebo osamělého starce, který se odhodlává k návštěvě jiného osamělého starce jen proto, aby z něj vymámil peníze, které dluží a které mu už nikdo jiný nepůjčí.
   Zatímco povídky v prvních dvou třetinách knihy naplňují čtenáře pocitem melancholie až beznaděje, poslední oddíl Něha přináší jistou úlevu. Melancholie a nostalgie zůstávají, ale zoufalství přece jen ubývá a na jeho místo nastupuje komično. Například příběh Sbohem, Theodulo, který později Zografu rozpracovala v samostatném románu (Tvá nehodná žena) vypráví o muži z malé vesnice, který se po několika dlouhých letech pracovní emigrace vrací z Německa. Přestože přiváží úspory a mnoho darů, jeho matka a sestry jsou hluboce zklamané tím, že si z ciziny jako každý správný pracovní emigrant nepřivezl také manželku. Hrdina se tedy vydává do hlavního města, aby tam sehnal nějakou Inge, a zabránil tak zostuzení své rodiny před celou vesnicí.
   Zografu je jednou z nejznámějších a nejčtenějších moderních řeckých autorek. Kromě novinářské práce vydala přes deset prozaických děl, jedno drama a několik studií a monografií o spisovatelích řeckých (Kazantzakis, nositel Nobelovy ceny básník Odysseas Elytis) i zahraničních (Kafka).
   Český překlad knihy „Prostitutka“ doplňují stručné a navýsost užitečné překladatelčiny vysvětlivky k politickým a společenským reáliím a krátký doslov přibližující život autorky, její dílo a životní filozofii.
   Rita Kindlerová je zkušená překladatelka, která má už na svém kontě větší počet překladů z ukrajinštiny. Na knize „Prostitutka“ je na první pohled patrné, že Kindlerová není žádným nováčkem: text se čte dobře, nezadrhává, styl poměrně solidně vystihuje styl autorky (charakteristickým znakem levicově zaměřených řeckých spisovatelů je progresivní přístup k jazyku, hovorovost, odmítání archaizujících prvků, které jsou naopak typické pro pravicově smýšlející autory). Při bližším srovnání s originálem se však přece jen objeví překladatelské chyby a nepřesnosti. Fráze ???µ? ??? ?????? neznamená „ztráta generací“ (str. 7), ale „propast mezi generacemi“, větu „Stačí říct a umřu“ (str. 10) by bylo správnější přeložit „Jako bych měla umřít“ (v orig. ??? ??? ????????? ?? ??????). Při tomto překladu by byla také jasnější poznámka vztahující se k tomuto výroku, která mimochodem pochází od autorky, nikoli od překladatelky, jak se může čtenář mylně domnívat vzhledem k tomu, že poznámka je zahrnuta bez upozornění mezi překladatelčiny vysvětlivky.
   Drobné lapsy lze vytknout i redakční práci, např. sloveso paralyzovat je v češtině obouvidové, tvar zparalyzovat (str. 8) je tedy substandardní. Objevují se také pochybení v interpunkci. Systematický není přepis antických jmen, mělo by se psát buď Pénelopé a Pausaniás, nebo nevyznačovat žádné délky, nikoliv tedy Penelopin, ale Pausaniás (str. 59).
   V každém případě jsou zmíněné nedostatky drobnostmi, jež nemají nijak závažný dopad na estetický a myšlenkový prožitek čtenáře knihy, která zaujímá výsadní místo v řecké prozaické tvorbě druhé poloviny 20. století. Její překlad do češtiny je nepochybně chvályhodný a významný počin.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 16. 2. 2018

   Respekt, 28.1. 2008

   Jaroslav Formánek
   Kdo je a není „prostitutka“

   Řecká prozaička umanutá svobodou

   Titul i obálka knihy řecké novinářky, esejistky a spisovatelky Lili Zografu (1922-1978) okamžitě přitáhnou pozornost. Pod názvem „Prostitutka“ se přes pustý betonový chodník liduprázdné noční ulice natahují grafi cky vyobrazené krvavě rudé ostnaté dráty: výstižně ilustrovaná atmosféra stanného práva, státní zvůle, policejního násilí, v níž řadový občan v zájmu přežití přijímá „prostituci“ v jejích nejrůznějších podobách. To je hlavním tématem jedenácti krátkých povídek zasazených do období plukovnické junty, která starověkou kolébku demokracie Řecko mocensky paralyzovala v letech 1967-1974.
   Lili Zografu patří mezi nejčtenější a nejvydávanější řecké spisovatelky, avšak českému čtenáři se touto publikací představuje poprvé. Je to zvláštní, zejména z pohledu dekád poznamenaných pěním Internacionály, neboť autorka byla levicovou aktivistkou, považující se za komunistku. Možná toto opomenutí ale zase tak podivné není. Každý cenzor by zajisté shledal nebezpečnou její beletristicky prezentovanou umanutost svobodou, stejně jako vzdor vůči stoupencům jediné pravdy; snahu zachránit sama sebe, svoji důstojnost, víru či názor, jakož i chuť vysmát se, anebo přímo plivnout do tváře nespravedlivému a prolhanému režimu. Rodačku z Kréty proto už za druhé světové války věznili fašisté a plukovnická junta ji posléze vystavila perzekuci, ztrátě zaměstnání i možnosti publikovat.

   Charakter k rozleptání
   Příběhy v „Prostitutce“ vycházejí ze skutečnosti, často jsou autobiografi cké. Jde o osudy osamocených lidí, většinou žen, šikanovaných tvrdým režimem ztělesněným byrokraty, dozorci a policisty, ale také machisticky determinovanou společností, která ženu vnímá nejen jako služku, ale i jako zvíře, jež lze beztrestně fyzicky napadnout. Takový je třeba námět povídky Strach, v níž trafi kant před celým náměstím zfackuje stárnoucí ženu, která se opovážila přijít koupit cigarety se svým psem. Mrazivá atmosféra zřejmého mužského pohrdání slabším pohlavím se u Zografu mění ve vztek a pohoršený údiv nad zjevnou nechutí, lépe řečeno odvahou nepřijmout vlastní ponížení. A to navzdory hrozivé většině svědků, kteří přivolaným policistům lžou, deformují pravdu, jedince zastrašují svým počtem i demonstrovanou nenávistí.
   Spisovatelka detailně popisuje proces, jímž se z oběti násilí a nespravedlnosti stává viník, a právě zachycení tohoto pozvolného rozleptávání charakteru člověka vystaveného tlaku autoritářského systému, nepřátelského okolí či egoistického životního partnera představuje při čtení jejích povídek nevšední zážitek. Kde leží hranice, za kterou se člověk stává prodejným, ochotně spolupracujícím na popření vlastní svobody, slušnosti, jedinečnosti? Co má dělat, když se k takové osudové dělící čáře přiblíží?
   Řecká prozaička odpovídá už samou podstatou své literární tvorby. Ovšem říct v podobné situaci a s vědomím následného strádání stejně jako ona či některé její beletristické postavy jasně a nahlas „ne, nechci“ zajisté nedokáže každý. I proto mohla vzniknout „Prostitutka“.

   zobrazit celou recenzi