Zelný cyklus

Recenze

1. dybbuk – 17. 2. 2018

   http://www.pwf.cz

   Václav Kovář
   Filozofie zelí

   Svěží povídkový soubor Zelný cyklus je pro české čtenáře první příležitostí poznat tvorbu plodného a oblíbeného bulharského prozaika Aleka Popova. Od svého debutu z počátku devadesátých let vydal Popov několik sbírek povídek a novel a dva romány a stal se rovněž nejvíce překládaným porevolučním bulharským autorem. Zelný cyklus je kompilací ze dvou povídkových knih a jednoho nepublikovaného rukopisu, vše ve zdařilém překladu Ivany Srbkové.
   Popovův styl svědčí o dobře zvládnutém řemesle povídky a krátkých forem. Pracuje s pevnou a celistvou strukturou textu, vypráví v jedné přehledné rovině, ať už ve své zřejmě oblíbené ich formě nebo zvenčí jako nezúčastněný pozorovatel. Obratně zachází s napětím, jeho pointy jsou překvapivé a zábavné. Své příběhy často staví na originálních zápletkách a zvratech, na čtenáře čeká řada nenadálých odhalení, dávkovaných pozvolna a s citem pro gradaci.
   Co do tematiky, zabývá se Popov v Zelném cyklu reflexí postkomunistického traumatu ve společnosti, která naráz ztratila kus své historie a tradičních vzorců. Respektive odhaluje tento konflikt v osudech jednotlivců a na pozadí jimi prožívané reality. Své osobité charaktery nutí vyrovnávat se s překotným vývojem a nepředpokládanými novotami moderního světa, staví je do situací, na něž nejsou připraveni. Grotesknost situací tak často pramení z nepochopení, neohrabanosti postav a neumělého zacházení s problémy v nichž se octli.
   Na Popovově psaní je cenné, že ač se slovy a textem zachází poměrně střídmě a umírněně, nechává si na druhou stranu velkou svobodu co se týče narativních postupů. Nijak nepřitahuje uzdu fantazii, proud jeho fabulace plyne hladce a přirozeně, navíc se v jeho textech odráží neobvyklá paleta žánrů – nevyjímaje prvky fantaskna, fantaskmagorie a řádné dávky groteskna. Jeho jazyk je chtělo by se říci obyčejný, avšak v pozitivním smyslu – tak, že nezastiňuje náboj vyprávění, naopak je čistý a výstižný. Své místo si v textu našly také literární odkazy, tato intelektuální a „filozofická“ stylizace je prostě součástí autorovy satirické zkratky.
   Zelný cyklus je reprezentativním výběrem z Popovovy povídkové tvorby. Můžeme jej číst jako příběhy pro pobavení, přičemž každý z nich lze také vnímat jako svéráznou metaforu – ironické zrcadlo společnosti (nejen té bulharské) jenž je nucena vyrovnávat se s existenciálním rozměrem velké postsovětské transformace.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 17. 2. 2018

   A2, 29. 4. 2009

   Marie Iljašenko

   Zelný cyklus je vtipná, jízlivá a čtivá kniha. Už po přečtení první povídky je jasné, že bulharský spisovatel Alek Popov je nejen zkušeným vypravěčem, který umí výborně vystavět zápletku, vystupňovat napětí a načasovat pointu, ale také že s lehkostí ovládá pohyb mezi rozdílnými stylovými rovinami. To vše činí knihu otevřenou různým způsobům četby. Humoristické povídky a povídky s kriminální zápletkou střídají surrealistické a poetické texty, přičemž celek působí vyváženě. Podíl na tom jistě má i překladatelka Ivana Srbková, která mimo jiné povídky vybrala z několika knih a uspořádala do výboru. Ten otevírá kafkovsky laděná próza pojednávající o člověku, který si nechá na inzerát setnout hlavu, a uzavírá (neméně kafkovsky laděná) próza o kysaném zelí, která dala knize titul. V ní vypravěč popisuje rituál nakládání zelí, který zavazuje celou rodinu k měsíčnímu nepřetržitému spánku. Jen otec slévá nálev, medituje a modlí se. To vše kdesi v paneláku na sofijském sídlišti.
   Jak Popov píše na svém blogu (www.alekpopov.net), psát bulharsky není nejlepší marketingová strategie.
   Existuje totiž jednoduchá rovnice: literaturu malé země čte relativně málo lidí. A ještě méně lidí ji překládá a vydává. A málo spisovatelů se tak může psaním uživit. O Popovovi to neplatí beze zbytku, ve své vlasti je jedním z nejčtenějších autorů a je známý i v mnoha evropských zemích. Zmiňuji to především proto, že v jeho povídkách je poměrně častá sebeironická reflexe spisovatelského údělu. Hrdinou jedné z nich je například zasloužilý bulharský básník, který se setkává s udivující marketingovou strategií, díky níž se poezie stává čímsi užitečným (!), a to nikoli v oblasti duchovní, nýbrž agrární. Absurdní situace, ve které se ocitá, a která je tak či onak ztroskotáním, ho spojuje s dalšími postavami jeho textů. Na otázku Ivany Srbkové, zda neplánuje v budoucnu psát povídky, v nichž by se tito ztroskotanci odrazili ze dna, Popov odpověděl sympatickým „Ještě se mi zdá brzo dělat ze sebe Coelha.“ Přestože pracuje s určitou světoběžnickou perspektivou a zavádí čtenáře do nejrůznějších zemí a mezi nejrůznější kultury, jeho nejvlastnější perspektiva je východoevropská. Nemám tím na mysli jakési virtuální pódium a exotické kulisy vyrobené pro eskapády postav, s kterými tak rádi pracují mnozí východoevropští autoři. Ne, text – kdesi mezi řádky – skvěle ilustruje onen proces, během něhož se Východ snaží přiblížit Západu za pomoci hry na schovávanou. Cítíme jakési ve vzduchu létající vědomí méněcennosti, společné zemím bývalého východního bloku, vidíme jeho atributy v podobě neplatných jízdních řádů, nejrůznějších švindlů, porušování pravidel „civilizovaného světa“. Napadá mě, že v porovnání se Západem bude Východ nejspíš vždy představovat nepořádek. A není třeba být filosofem, i uklízečce je jasné, že kdyby ve světě (a v literatuře) zavládl totální pořádek, byla by to katastrofa. Popov má ke Coelhovi daleko, protože jsou jeho povídky plné nepořádku. V tom nejlepším slova smyslu.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 17. 2. 2018

   CT24, 25. 2. 2009

   Markéta Hejkalová
   Alek Popov – Zelný cyklus

   Nevím, kolik čtenářů sáhne po knize bulharských povídek, navíc pojmenovaných poněkud zvláštně – Zelný cyklus. Není to chyba, napadne možná leckoho, nemá se kniha jmenovat zelený cyklus? Pokud čtenář po knize sáhne, aby se přesvědčil, je-li název skutečně správný, otevře ji a začte se do ní, jsem přesvědčená, že ji už hned tak neodloží. Především zjistí, že název je správný. Kniha se jmenuje Zelný cyklus podle jedné z povídek. Ta se odehrává na panelákovém sídlišti na okraji nejmenovaného bulharského města a líčí každoroční rituál – výrobu kysaného zelí. To se – podle povídky – připravuje jinak než u nás, celé zelné hlávky se naskládají do sudu a pak zalejí slaným roztokem. Kdybychom ovšem výrobu kysaného zelí takto popsali hrdinovi povídky Chovavov, buď by nás proklel, nebo rovnou zavraždil a naši hlavu by hodil do sudu mezi zelné hlávky.
   Pro Chovava, jeho ženu a dva syny je příprava kysaného zelí opravdu rituálem, slavnostním obřadem, v němž se spojují a doplňují duchovní a hmotné stránky lidského života – a zrovna tak v povídce se každodenní skutečnost života v bulharském paneláku prolíná s výlety do divokých a lákavých světů fantazie. Tak například synové jsou vždycky na celý listopad uvolňováni ze školy, aby mohli pomáhat při výrobě zelí. Ta pomoc je ale hodně zvláštní – když jsou hlávky zelí naloženy do sudu, ukládá Chovav zbytek své rodiny „k zimnímu spánku“ a sám bdí u zelí s modlitbou na rtech. Mladší syn se jednou ze zimního spánku probudí (z opravdu trapného důvodu: chce se mu čurat) – a to vede k nedozírným následkům, které poznamenají život Chovavův, jeho synů a nejspíš i dalších generací.
   Další povídky jsou „méně bulharské“ – buď v nich vystupují lidé z celého světa, nebo se přímo odehrávají v zahraničí – ale nesou se v podobném duchu na pomezí všední reality a fantazie, a u všech se vesele smějeme (pokud je nebereme doslova). Tak povídka Služby začíná tím, že si hrdina přečte inzerát na sekání hlav a později se dozví, že tuto službu dotuje jakýsi evropský fond na podporu zanikajících řemesel – je ovšem otázkou, zda bude mít ještě příležitost svůj poznatek někomu sdělit. Povídka Ruská elektronická pošta zase líčí překvapivý konec vztahu bulharského autora a tajemné krásné Rusky, který začíná jako dopisování přes internet, pokračuje v podobě divokého virtuálního sexu a končí – dost špatně, alespoň pro jednu z postav. Neprozradím jak – ale skoro by se nabízela otázka, jestli autor nemá nějaký bližší vztah ke katům a jejich řemeslu.
   Po přečtení záložky pak čtenář také zjistí, že Alek Popov (nar. 1966) je jedním z nejznámějších současných bulharských spisovatelů, jehož texty byly přeloženy do řady jazyků. Popov působil také jako diplomat a v roce 2001 vydal román Mise Londýn (Misija London), který sarkasticky líčí prostředí bulharské diplomacie (po přečtení Popovových povídek si umíme představit, že je to asi líčení hodně sarkastické, a nedivíme se, že autor se na bulharském ministerstvu zahraničí netěší nijak velké oblibě). Dobrou zprávou na závěr je, že román Mise Londýn by měl vyjít v dohledné době i česky (rovněž v nakladatelství dybbuk).

   A poučení na závěr?
   Nevím, jestli se u tak čtivé a vtipné knihy, jako je Zelný cyklus Aleka Popova, má vůbec mluvit o nějakém poučení, a pokud ano, tak je to poučení hodně banální: Dobrá literatura zdaleka nevzniká jen na západ od našich hranic a Bulharsko rozhodně není jen zemí tureckých záchodů. A v této souvislosti nemohu nedodat ještě jedno kontroverzní poučení: některé knihy by si zasloužily mnohem větší podporu než některé pompézní projekty z jiných oblastí umění.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 17. 2. 2018

   Tvar 02/2009

   Ondřej Zajac
   BALKÁNSKÝ SATIRIK

   Jako vánoční dárek se mi do ruky dostal tento výbor jedenácti krátkých povídek současného bulharského autora Aleka Popova. Po povídkách Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény (NLN, Praha 2004) a Přirozeném románu (NLN, Praha 2005) Georgiho Gospodinova nabízí překladatelka Ivana Srbková (pohříchu dnes v podstatě jediná aktivní překladatelka z bulharštiny) českému čtenáři další možnost seznámit se s bulharskou prózou posledních let. Popov je jistě autorem reprezentativním, oceňovaným čtenáři i domácí kritikou, který zároveň patří i k nejpřekládanějším bulharským prozaikům současnosti. Vydal několik sbírek povídek (jedna z nich se jmenuje Zelný cyklus, ale s českým výborem nemá krom názvu nic společného), novely, eseje a dva romány.
   Rozhodně jde ale o zcela jiný typ spisovatele, než jakým je výše zmiňovaný Gospodinov. Alek Popov je především kousavý satirik, který neváhá mířit ostřím svého vtipu do vlastních řad (a to jak řad bulharských, tak spisovatelských). Jeho povídky jsou humorné, někdy až ironické, ale s knihou si poradí i méně sečtělý čtenář. Pokud jste byli zvyklí v Gospodinovově Přirozeném románu hledat odkazy na známá i méně známá díla světové i bulharské literatury, v Zelném cyklu vás totéž čeká ve výrazně menší míře. Že je kniha určena značně širší veřejnosti než obě minulé, dokazuje i poznámka samotného autora v jedné z povídek, kdy upozorňuje čtenáře, že Anthony Burgess je autorem Mechanického pomeranče.
   Hlavní síla krátkých Popovových textů je v humoru. Popov své hrdiny staví do groteskních, často až absurdních situací (kat v současném Bulharsku), ve kterých pak zesměšňuje nedostatky jednotlivců, skupin i systémů. Vesměs všechny povídky v této sbírce mají zajímavou, často nečekanou pointu. V některých povídkách dokonce závěrečná pointa graduje pointu průběžnou (p. Ruská elektronická pošta), jindy je závěr absurdně prostý a nevyhrocený (p. Malý Brownův pohyb).
   Českému čtenáři se v knize poodhalí také současné bulharské reálie, které ve středoevropském kontextu budí shovívavý úsměv. Tak se v povídce Příjezd Derridy může stát, že autobus nejede podle jízdního řádu, protože odvezl lovce na hon, nebo státní úředník (p. Stipendista) nedá šanci nikomu na stipendium v New Yorku, aby ho získal sám pro sebe. V této povídce však Popov s humorem téměř až laskavým ukazuje i to, jak si bulharský človíček, postavený do nečekaných a značně obtížných situací (úředník je bez pasu v černošském ghettu), dokáže poradit, když začne s ostatními obyvateli domu vyměňovat své konzervy se špagetami za jiné drobnosti. Stipendistou Popov skutečně navazuje na nejlepší odkazy bulharské satirické prózy v čele s Alekem Konstantinovem.
   Přestože všechny povídky jsou určitým způsobem úsměvné, Popov nastiňuje i vážná témata jako bombardování bývalé Jugoslávie, které je mu ale pouze kulisou. Většinou využívá povrchních symbolů dnešní doby k jejich zesměšnění. Krutě se vysmívá elektronickým vztahům, kde člověk do posledního okamžiku netuší, co je pravda a co klam (p. Ruská elektronická pošta), terčem jeho kritiky je nezájem společnosti, ve které je možné obchodovat doslova se vším včetně života (p. Služba), představuje ubohou skupinku angličtinářů, kterým lepší znalost angličtiny otevírá dveře k větším ziskům, ale zároveň se dokáže zasmát i sám sobě, když poukazuje na ponižující roli intelektuálů (p. Příjezd Derridy) a umělců (p. Fanynky, fanynky) v bulharské společnosti na přelomu tisíciletí.
   Kniha mírně trpí několika technickými nedostatky. Hlavní hrdina povídky Příjezd Derridy se hned v úvodní větě jmenuje Malimov, ačkoli po zbytek příběhu je již Malamovem. Čtenáře může také zmást nejasný systém poznámkového aparátu, kdy často není zřejmé, co je poznámkou překladatelky a co samotného autora. Příjemnou součástí knihy je naopak doslov bulharské literární kritičky Ani Burové, kterou známe již z knih G. Gospodinova. Několik stran v závěru nám tak přiblíží spisovatele a zasadí jeho sbírku povídek do širšího kontextu.
   Zelný cyklus je bezesporu příjemnou novinkou na knižních pultech. Při současném nedostatku domácích spisovatelů, kteří by dokázali kriticky a zároveň s humorem vykreslit stav české společnosti, může nám pohled na Balkán nabídnout to, co u nás chybí. V nejedné povídce si tak čtenář může říct: „Vždyť to by se mohlo přihodit i tady…“

   zobrazit celou recenzi