dybbuk-271

Zbyněk Havlíček

Veškerá poezie

Básnické dílo + juvenilie, bagately a dodatky

Cena s DPH: 1,201 

Limitované vydání Veškeré poezie obsahující taktéž autorovy juvenilie, bagately a dodatky s rozsáhlým poznámkovým aparátem editora Pavla Čepického určený pro studijní účely. Edičně citlivě připravený monumentální svazek Havlíčkovy poezie přímo z jeho rukopisů, zejména z osobních deníků. Mimořádná poezie, patřící k základním dílům poválečné české literatury. Zbyněk Havlíček ve svém díle jedinečným způsobem spojil básně milostné a politické, tak jak to v českém písemnictví nemá obdoby. Jde o dlouho očekávaný 3. svazek Spisů, které vyšly v Torstu v letech 2003 a 2004.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-161-4

Vazba

vázaná

EAN

9788074381614

Počet stran

1072

Formát

145 x 205 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-161-4

Vazba

vázaná

EAN

9788074381614

Počet stran

1072

Formát

145 x 205 mm

Není skladem

Katalogizace

Žánr:

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    A2, 23.5. 2018
    Miloš Caňko

    Robinson bez moře, s odvahou Veškerá poezie Zbyňka Havlíčka

    Třetí svazek spisů básníka, klinického psychologa a teoretika surrealismu Zbyňka Havlíčka připravili editor Petr Čepický a nakladatel Jan Šavrda ve dvou verzích – ve čtenářské a v badatelské, jež připojuje též juvenilie, bagately a dodatky. Navíc Havlíčka představuje v poněkud jiném světle než výbor, který vyšel v devadesátých letech.

    Půlstoletí po předčasném úmrtí a několik let před stým výročím narození vyšla Zbyňku Havlíčkovi Veškerá poezie (2016) – edice všech dochovaných textů z let 1938–1968. Že byl v Havlíčkově případě ediční dluh splacen teprve nyní, to je v určitém ohledu paradox: výboru Otevřít po mé smrti (1994, ed. Jiří Brabec) se od počátku dostávalo odezvy jednoznačně kladné. Texty do výboru zařazené totiž podstatně více – například ve srovnání s tvorbou Karla Hynka nebo Vratislava Effenbergera – konvenovaly tomu pojetí silné básnické osobnosti, které bylo u nás spjato se jmény jako Otokar Březina, Vítězslav Nezval nebo Vladimír Holan. Zbyňka Havlíčka ukazovaly jako osobnost nikoli jenom vášnivou, a to ve významu rozehrávajícím etymologickou spřízněnost vášně a utrpení, ale představovaly jej i jako tvůrce uznávajícího vedle fundamentální úlohy imaginace též nezastupitelnost kvalit tektonických: to, co konkretizuje ideál „silného básníka“, jsou imaginativní pochody, při nichž se obrazy rozvíjejí a spojují na způsob látky přirozeně krystalizující do tvaru, který působí dojmem dokonalé celistvosti, uzavřenosti.

    Systematizace zmatku

    Je pravda, že v nejedné Havlíčkově básni je dojem sevřenosti navozován vysloveně formálně – nejčastěji gramatickými paralelismy. Tak například v Kabinetu doktora Caligariho – v básni z roku 1951, která si svým antistalinistickým patosem získala širokou proslulost – je takovým paralelismem nejprve navozena hluboká spřízněnost mezi „maloměšťákem“, který „ve stínu dějinného procesu (…) přežvykuje své zasvěcení“ do marxismu, a samotným „historickým materialismem“, bránícím se „svému odchodu z dějin s úporností stejně dojemnou jako směšnou“; následuje série apokalypticky intonovaných vizí, uvozovaných vždy formulkou „viděl jsem“ či „slyšel jsem“.
    V době, kdy tato báseň vznikla, byl Havlíček výrazně ovlivněn paranoicko -kritickou metodou Salvadora Dalího, orientovanou právě na důslednou „systematizaci chaosu“. Během následujících let si nicméně propracovával vlastní metodu – „metodu desystematizace osobnosti ve zmatek a zároveň metodu systematizace zmatku“ –, kterou s odkazem na jeden matematický postup nazývá metodou Monte Carlo. Její uplatnění, jak se dočítáme ve stejnojmenném autorském vyznání z počátku šedesátých let, sestává ze dvou fází. V první se básník nechává zasahovat útržky skutečnosti, nechávaje je rovnou stávat se „útržky básně“. Objevuje je „pokaždé ve stavu zvláštní citlivosti kdekoli kolem sebe“. Proces druhé fáze, jímž začíná již samotná tvorba básně, spočívá v „delirantní integraci“ těchto fragmentů: v integraci, která je inspirována spíše hudbou či architekturou než přísně a zřetelně hierarchizující strukturností teoretických diskursů, jak tomu bývá u paranoicko -kritické metody.
    Pokud jde o hudebnost, ta je Havlíčkovým básním vskutku vlastní od počátku jeho tvůrčího vývoje až po poslední sbírky; nezřídka na sebe bere podobu regulérních slovních konstelací či jakýchsi „zaříkávání“, „auto -/hypnóz“ – jako například v dvojici básní z cyklu Prostory ohně (1943–1944), svědčící o autorově mladistvé fascinaci a otevřenosti nekonečným možnostem básnického výrazu: „Kolik andělů se vejde na špičku nože/ Kolik andělů se vejde na špičku/ Kolik andělů se vejde na špičku nože/ Kolik žen se vejde na špičku/ Kolik andělů/ Kolik žen/ Zavírá oči/ Zavírá… oči…// Spolykej trochu rzi/ Spolykej trochu rzi/// Kolik andělů se vejde na špičku nože/ Kolik andělů se vejde na špičku/ Kolik andělů se vejde na špičku nože/ Kolik žen se vejde na špičku/ Kolik andělů/ Kolik žen/ Kolik/ Kolik// Spolykal trochu rzi/ Spolykal… trochu… rzi“. Ještě roku 1960, v úvodní části básnického manifestu Jděte do prdele, všichni, všichni, všichni!, imaginativní proud postupně akceleruje až k bodu, jímž přechází v „magii slov“; přerušena v tomto momentě – asi jako sen ejakulací –, nemůže tato báseň než podnítit tu bezprostředně následující, aby se onen „výtrysk“ pokusila rozvinout do nového, třebaže bdělého snu: „Půjde kolem a Lid bude chytat lelky a neštovice/ Půjde kolem a Lid kravata na půl žerdi/ Půjde kolem a Lid/ Vějička na ohanbí sadaře/ Bělostné barium ve střevech poslušnosti/ Počne koktat s katechismem v nose/ Baden -Baden Negace negace/ Hovno hovno“.

    Láska, dějiny, vesmír

    V prvním ze dvou doslovů, jimiž vydání Veškeré poezie doprovodili Havlíčkovi dávní přátelé a spolupracovníci Petr Král a Stanislav Dvorský, píše první z nich o trojici havlíčkovských konstant: mezi věčným problémem lásky na jedné straně a dějinnými konflikty na straně druhé uvádí ještě „střetání“ – ať průběžná či náhlá – s okolním vesmírem, s nelidským prostorem (prostorem pudů a kosmických živlů obecně). Již zběžná četba Havlíčkových básní nás samozřejmě upoutává především „napětím mezi dvěma póly, pólem lásky [méně či více asociální] a pólem [společensky orientovaného] hněvu“. Na jedné straně Kabinet doktora Caligariho – s onou tolikrát citovanou pasáží o socialismu ukazovaném „jako cudná kurva“, zatímco „proletariát zbytněl do pracujících“, „pracující zhubli do proletariátu“ a „všechno se posralo jako jeden lid“. Na druhé straně pak desítky a desítky strof, ba stránek milostné exaltace – jistěže exaltace oscilující mezi pólem romantické idealizace a pólem zasvěceným sadistické masožravosti.
    Pokud jde ovšem o třetí instanci, tedy o vesmír, ptejme se, zda jej lze skutečně stavět takříkajíc po bok oběma předešlým, zda je samotná Havlíčkova poezie skutečně klade jemu na roveň. Není snad v jejím živlu spatřována výzva ke snaze obnovovat fundamentální sepětí, ba identitu mezi Kosmem a Logem? Není snad od pudově fundované a básnicky kultivované lidské citovosti očekávána garance takových pohybů ducha, které by antagonismus dějin a intimity překonávaly alespoň na půdě samotné básnické praxis, ničíce zde, řečeno s Bretonem, „bytí v briliant, vnitřní a slepý, který už není ani duší ledu, ani duší ohně“? Jistě, básník se dle jedné imaginativní deklarace z cyklu Odvahu! (1946–1947) mění pouze „v jednu“ z těch „hvězd/ mezi nimiž padá železná opona“. Čtěme však hned úvod básně bezprostředně následující: „Modrý krystal noci porostlý břečťanem/ S věžemi mraků/ S mnémickými stopami legend/ S vchody a iniciálami okrašlovacího spolku/ S plachetnicemi zlata v zubařském křesle obzoru“. Co se to tu děje? Neproniklo sem náhodou, na vzdálenost bezmála půldruhého století, ono pojetí romantické ironie, které jí kladlo za úkol být (slovy Jankélévitchovými) „vědomím zjevení, v němž se absolutno v prchavém okamžiku realizuje a současně ničí“, poezii činit oním „okamžikem přechodu, krásným a křehkým projevem, který ideu [idealitu] současně vyjadřuje a ničí“?

    Básnit na mrtvých

    V souvislosti s bezprostředně poválečným cyklem Zem zemřít (1945), s výkonem imaginace, nad níž se vznáší stín tragické smrti Havlíčkova přítele z nejbližších, Rudolfa Altschula, se touto problematikou ve svém doslovu zabývá Stanislav Dvorský; z konstatování o fascinující komplikovanosti perspektivy, z níž je zde trauma pojednáváno, následující báseň sice pro její vzteklý náboj vyjímá co případ ironie „zcela ‚nehavlíčkovské‘“, po důkladnějším čtení ji však pod ono konstatování musíme opět zahrnout. Vždyť v básni vyslovenou výzvu k šlapání po mrtvých lze vnímat nejen jako formu popření smrti, ale také ve smyslu hanobení a la Sade: to, co je poskvrňováno, je zároveň per negationem stvrzováno v jeho – s profánním životem neslučitelné – čistotě: „Nejprve mrtví – – šlapte po nich/ živte se jimi básněte na nich/ spěte s nimi milujte na nich/ Milujte na mrtvých živte prázdnotu (…) Živte prázdnotu/ teplem rodin smradem kanceláří/ zrcadly záchodů úsměvy dívek/ A také jejich šaty jejich půvaby“.
    Ve své plné šíři se básnické dílo Zbyňka Havlíčka ukazuje jako mnohem odpíravější než v onom chytře provedeném výboru z devadesátých let. Především nejstarší sbírky mají zapotřebí, aby je důkladná čtení brala v ochranu proti překotným ironizacím, které v nich vidí jen literárně šikovná přežvýkávání Nezvala. Svrchovaně cenné svědectví skýtají i o atmosféře beznaděje, která ve válečných letech všechny úvahy o budoucích perspektivách srovnatelnou měrou podněcovala (například do podoby odbojové praxe, která nakonec „zabila“ Altschula) jako demotivovala a k jejímuž dialektickému překonání – k pozitivnímu přehodnocení ztráty optimismu jakožto příležitosti k očištění či znovunalezení naděje v přísném smyslu – bylo možno dospět jedině v dialogu živých se svými mrtvými: „Jediný příteli/ Nezměnilo se nic/ Dny kterés žárlivě střežil/ Nebyly nalezeny/ Sen cizinec s kterým jsi probděl obláčky nocí/ Odešel do své země/ A vzkazuje ti/ Že všechno je možné/ A že není smrti/ Nezměnilo se nic/ Svět nevybuchl slovem/ Naděje nezmizela z partitur ulic/ Jde krůčky Mozartovy hudby/ A na magii tvého srdce padá prach/ Buď šťasten buď šťasten na shledanou/ Ach byl bych zapomněl/ Je po válce“.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Analogon, č. 81

    Jan Gabriel
    Havlíček s připomínkami

    Vydání básnického díla Zbyňka Havlíčka v nakladatelství dybbuk s názvem Veškerá poezie mělo být událostí. Nejen proto, že je tu prezentována básnická tvorba tohoto významného autora jako taková, ale navíc v limitované edici rozšířená o juvenilie, bagately, dodatky a rozsáhlý poznámkový aparát, včetně dvou pozoruhodných a vskutku nanejvýš zasvěcených studií Petra Krále a Stanislava Dvorského. Nicméně nutno konstatovat, že tento záslužný počin doprovází určitá pachuť, pramenící z Faktu, že editor knihy Pavel Čepický postupoval poněkud zvláštním způsobem, sice zdánlivě pečlivě, ale přesto ne zcela korektně.
    Je pravda, že editor většinou vychází z básníkových autentických strojopisů a rukopisů, ale velmi často přehlíží původní autorské výbory i členění básní, ať už jde o samizdatový pracovní sborník effenbergerovského tvůrčího okruhu Objekt 4 [1958], o první číslo časopisu Analogon [1989] či o soubor Havlíčkovy poezie, který pod názvem Dialektika poesie a revoluce připravil Vratislav Effenberger v roce 1979 pro samizdat Jaromíra Ptáčka [počátkem osmdesátých let vyšlo jeho „druhé“ vydání v rovněž v samizdatové edici Surrealistické skupiny].

    Tu je třeba připomenout, že první knižní vydání Havlíčkovy poezie [Otevřít po mé smrti, Český spisovatel, 1994], jehož pořadatelem byl Jiří Brabec, vycházelo ještě z dalšího, kompletnějšího strojopisného souboru – Zbyněk Havlíček, Poesie [pět číslovaných exemplářů vzniklo v létech 1979–1985], Brabec v ediční poznámce právě na tento soubor odkazuje a cituje z něho původní informační dovětek P. Čepického, dle něhož jsou tu obsaženy texty, jež vznikly přepsáním „1. ze strojopisů pořízených Zbyňkem Havlíčkem, které jsou v majetku Evy Prusíkové, Z. ze strojopisů, pořízených Vratislavem Effenbergerem, které jsou v majetku paní Marie Havlíčkové.“ Což je ovšem nepřesné, neboť Effenberger vlastní opisy nepořizoval, pracoval jen s „opisy“, které získal v té či oné verzi přímo od autora. Editor dále dodává, že „z pozůstalosti V. Effenbergera jsme měli k dispozici Havlíčkovy strojopisy některých celků, jednotlivých básní i autorské výbory textů“ a že „tento zdroj nepokrývá celou rozlohu publikovaných textů“. Posléze konstatuje, že „kompletní soubor rukopisů či autorových strojopisů – pokud existuje – se nám nepodařilo zajistit“.
    Pavel Čepický v rozsáhlé ediční poznámce ke knize Veškerá poezie uvádí, že Brabcovu edici „využíváme tam, kde není dostupný autorský text, a máme podezření, že ve sborníku Poezie je neúmyslná chyba“. A tu se zdá zjevné, že ne vždy je takový formální postup, je-li uplatňován mechanicky, ve vztahu k vnitřní provázanosti a celkovému kontextu Havlíčkova básnického díla smysluplný. Uveďme několik příkladů.
    Cyklus Tvůj klín je nivelizační značka kam sahala má hlava při poslední povodni je zde pojat jako souvislé „pásmo“, ačkoli jak v Objektu 4, kde sám Havlíček text nepochybně redigoval [I], tak v citovaném výboru Otevřít po mé smrti je jednoznačně sestaven ze samostatných básní, což přímo vyplývá i z obsahu a významové skladby textů. Čepického ediční komentář tuto markantní odlišnost neodůvodňuje, pouze uvádí, že čerpá „ze strojopisů formátu A4″. A tu se nemůžeme spokojit s jeho obecným konstatováním, jak je uvádí na jiném místě, že „u strojopisů často není jasné, zda jde o jednu báseň rozdělenou do slok, nebo o sbírku nezávislých, ale navazujících textů“. Pokud totiž editor upřednostňuje evidentně autorsky nezredigovaný materiál, jsme nuceni uzavřít, že pochybil.
    Podobně problematicky je jako souvislý text vysázen básnický cyklus Kabinet dra Caligariho, u něhož se editor sice odvolává na verzi publikovanou roku 1968 v Literárních novinách, avšak zároveň uvádí, že ji neredigoval autor, ale v jeho zastoupení V. Effenberger. Přitom Čepického komentář již ignoruje Fakt, že týž editor v pozdějším samizdatovém vydání člení cyklus do jednotlivých básní, a to podobným [ne zcela totožným] způsobem jako sám autor ve strojopisné verzi, která se v přítomné knize objevuje jako varianta v Ediční poznámce.
    Naopak cyklu Miluji tedy jsem z roku 1958 byla na rozdíl od vydání v Českém spisovateli vrácena původní autorská podoba, odpovídající strojopisu. Přitom však některé texty, které tvořily tento cyklus, se nyní nacházejí v oddílu Nezařazené básně, další v Bagatelách. Nicméně básně Úběžnice mé touhy a Oči hodin se zřejmě kamsi ztratily a texty Zapomněl jsem již skoro na tábor smrti a Upravujete si sama vlasy spojil editor do jednoho materiálu, ačkoli na první pohled, jejž osvědčili předchozí editoři, jde o dvě rozdílné básně. Ani tento postup není v edičním komentáři jakkoli reflektován. Atd.
    Rovněž nelze dobře souhlasit s rozhodnutím nedodržet zásadní Havlíčkův úzus vztahující se ke psaní slov poesie a Filosofie a necitlivě přihlédnout k současným pravopisným pravidlům, ačkoli třeba ve dvousvazkovém básnickém díle Vratislava Effenbergera Poesie /-//, které vydalo nakladatelství Torst, se editor v těchto případech zásadně přidržoval autorova konzervativního pravopisu.
    Jinou otázkou je, zda bylo nutné zařazovat do hlavního textového konvolutu vše, co kdy Havlíček napsal. Je jasné, že namísto aby vznikl celistvý obraz básníkovy osobnosti a významu, některé texty, k nimž chybí jakýkoli „kritický komentář“, rozhodně nelze považovat za objevné a jejich rovnoprávné včlenění celkový účinek Havlíčkovy „veškeré poezie“ zkresluje. Jde zejména o cyklus Lístky do památníku, který oba předchozí editoři do celku díla nezařadili. Jiří Brabec svůj postup odůvodňuje nízkou úrovní básní, což výslovně kvituje i Stanislav Dvorský v doslovu přítomné knihy a vzápětí cituje deníkový záznam samého autora: „ […] s naprostým despektem […] přijímám Lístky do památníku […]. Ve srovnání s deníkovými záznamy z dob Karlotty – se skoro stydím.“ Vzhledem k takové nezpochybnitelné argumentaci měl editor cyklus v lepším případě umístit do oddílu edičního komentáře, v němž by svůj postup i náležitě objasnil.
    Za přinejmenším dezorientující lze označit Fakt, že v dybbukovské „útlejší“, tj. dle nakladatelského záměru čtenářsky komfortnější edici se v tiráži nachází odkaz na doslovy Petra Krále a Stanislava Dvorského, ačkoliv obě studie jsou obsaženy pouze v již zmíněném rozsáhlejším, avšak početně limitovaném svazku. To se ovšem týká i množství básní z vlastního díla, které editor přemístil pouze do Bagatel onoho „nečtenářského“ vydání.
    Na kolísavou úroveň editorské práce, jistěže v daném případě krajně obtížné, upozorňují i autoři doslovů P. Král a S. Dvorský [který se v omezeném rozsahu – jak uvádí – podílel na korekturách svazku] v rozhovoru publikovaném v časopisu Tvar Dvorský na závěr shrnuje:
    „Pokládám nicméně za žádoucí podrobit nynější vydání pečlivé revizi z hlediska všech překlepů, mylných opisů, chyb gramatických i významových, případně věcných [v poznámkovém aparátu] a neopomenout v chystaném čtvrtém svazku, věnovaném básníkovým deníkům, poznámkovým sešitům a záznamům snů, uveřejnit podrobná errata k nynější edici. Považuji to dokonce za nutné už jen proto, že leckteré chyby [třebas „objektivní“ [libido] místo „objektní“ [str. ZZ3 – ČS; 916 – dybbuk]] se žel tradují v obou vydáních Havlíčkovy poezie a mělo by to být někde trvale podchyceno, aby se předešlo kanonizaci chybného znění.“
    A tak je třeba jen litovat, že nejnovější a nejrozsáhlejší edice Havlíčkovy poezie obsahuje takové množství chyb a šumů, které básnický účinek zbytečně devalvují. D to větší škoda, neboť jde o tvůrčí mohutnost, která – jako jedna z výjimečných – přináší opravdu ojedinělá a uhrančivá setkání.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Uvedení knihy

PREMIÉRA HAVLÍČKOVY POEZIE V ŘETĚZOVCE
(Praha, 20. února)

„Kde jsou sebrané spisy Jana Zahradníčka…? Kde dílo Zbyňka Havlíčka…? Kde hnijou ledviny kněze Toufara…?“ Tak mně hlavou bloudily cestou přes Karlův most do Literární kavárny v Řetězové rozhořčené otázky Ivana Diviše, které z Mnichova metal do tváří tehdejším režimním kulturním aparátčíkům v jedné z básní svého Odchodu z Čech na počátku 80. let. V té době byl Havlíček už řadu let mrtev, jeho jméno i poezie víceméně neznámé, jen hrstka českých surrealistů kolem Vratislava Effenbergera je pečlivě střežila na lepší časy. Však se i stalo: výbor Otevřít po mé smrti vyšel krátce po listopadu 1989, když se před tím v surrealistické revue Analogon zlomkovitě vynořovalo téměř v každém čísle…

V podsklepí kavárny v Řetězové ulici mělo se odehrávat poslední dějství naplnění Divišova tázání. Po dílčích edicích Havlíčkovy poezie a jeho překladů konečně dostalo dílo spořilovského surrealisty definitivní podobu s názvem Zbyněk Havlíček: Veškerá poezie. Nakladatelství dybbuk se nedalo zmást ani rozlehlostí takového počinu, a tak půjde zřejmě asi o nejobsáhlejší básnickou knihu posledních desetiletí. Už na prahu klubové místnosti jsem ji nemohl přehlédnout a za několik minut už mohl také otevřít: pověst, že mnohastránková publikace je vlastně i kandidátem na zápis do české knihy rekordů, nelhala: má 1072 stran!!! Pravda, toto jsou parametry jejího „velkého vydání“, kde se prezentují kromě básníkem zkorigovaných celků i juvenilie, zlomky, varianty, nezařazené texty a pochopitelně i ediční poznámky a dvě esejis-tické studie, jak se na kritické vydání sluší a patří. Zároveň vychází i „malé vydání“, které prezentuje toliko básnické celky, což je přibližně něco přes polovinu rozsahu díla kompletního. I tak však čítá tato „malá“ edice 672 stran.

Zcela zaplněná, ba mírně až přeplněná klubová miniscéna kavárny se v ten večer stala svědkem ještě dvou přímo světových premiér: ze zvukového záznamu ozval se sám básník a v dlouhé zvukové sekvenci přednesl jeden ze svých rozsáhlejších celků. Jeho hlasová sugesce si brzo podmanila naslouchající publikum. Havlíčkův přednes nesl všechny znaky magické radiace a vstupoval do nás jako valící se splavný proud. Interpretovat vlastní poezii je pro autory někdy nepřekonatelným aktem, ne tak v tomto případě: onen měkce zvučný spád slov jako by vábil ke vstupu do básníkova niterného rozechvění, i to bylo z hlasu cítit, přesto však v pětiminutové nahrávce nikde nezněl pateticky, ba naopak: kontury metaforických vazeb přecházely jedna do druhé a pauzy jako by neexistovaly, jen malý pokles toku slov do jiné etapy empa-tického vyznání.

Přiznám se, že tohle byl pro mne vrcholný zážitek večera, což ničeho neubírá z hodnoty všech dalších „živých“ projevů. Především vlídnému uvítání a provázení večerem Šárkou Šavrdovou, šéfredaktorkou nakladatelství, i třem vystoupením těch, kdož dílu Zbyňka Havlíčka skutečně vdechli život.

Druhá premiéra byla o mnoho kratší, sotva dvouminutová: šlo spíš o kuriozitu. Její hodnota je však v něčem jiném – je to zatím jediný filmový záznam Zbyňka Havlíčka jako osoby. V torzu jakési kompozice pro dva muže a ženu (bohužel bez zvukového doprovodu) vytvářejí tři persony filmovou koláž se všemi atributy, jak je známe z podobných surrealistických počinů: líčení jako nasazení nové masky, obvyklé rekvizity surreálné poetiky, zde jakési trychtýřovité artefakty, jejich vzájemné předávání a stylizovaná pohybová choreografie – to vše jako zpráva, že surrealismus i v této podobě může vládnout nejen psanými texty. A v trojici tělo i tvář Zbyňka Havlíčka: možná by se měly tyto dokumentární skvosty stát přílohou obou publikací, napadlo mne, ale to může platit až při dotisku.

Nejzajímavější fakta o zrodu Veškeré poezie prozradil Pavel Čepický, který od Evy Prusíkové, básníkovy osudové lásky, získal takřka veškerou Havlíčkovu pozůstalost včetně obšírné zásoby juvenilních textů z doby začátku jeho literární tvorby v patnácti letech. Stejně tak cenný je obsahový materiál deníků z posledních let básníkova života. Bylo zážitkem naslouchat popisu všech možných peripetií spojených se zrodem celistvé koncepční rozvahy publikace.

Básník Petr Král znal Zbyňka Havlíčka nejdůvěrněji jako člen surrealistické skupiny. Uvedl krátce svoji roli při shledávání materiálů pro Veškerou poezii a s lehkým dojetím přečetl tři texty z Havlíčkových nejplodnějších let s poukazem na svou studii v knize.

Také Stanislav Dvorský akcentoval svou spřízněnost s autorem a žánrový přesah básní do výtvarných surrealistických aktivit včetně onoho promítnutého torza. I on se odvolával na stať na samém konci svazku, pod níž je podepsán. Má příznačný název: Konec poezie a smrt v básnickém díle Zbyňka Havlíčka a je zajímavou psychosociální sondou do sfér básníkova života v různých jeho stadiích, včetně té poslední. Věru objevný sumář informací a postřehů, opravdu silný závěrečný akord díla, jehož uvedení je nejen událostí literární. Ostatně celé Havlíčkovo dílo je osobitým komentářem i k situační fázi současného světa. Jak se praví v „Kabinetu doktora Caligariho“, textu z roku 1951: „V politických čelistech dní / Zaplombovaných tankovými pásy / Spí / Svědomí světa…“ Co k tomu dodat.

Mirek Kovářík

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz