Silentbloky

Recenze

1. dybbuk – 15. 2. 2018

   Host, 8. 3. 2010

   Pavel Ondračka
   Sdělení o synchronicitách

   Pavel Ctibor (nar. 1971), fyzik pevných látek, byl v devadesátých letech znám jako básník, prezentovaný v nakladatelství dybbuk. Podobně jako další obdobní autoři však podlehl pochybnostem, jestli je verš prezentovaný v básnické sbírce adekvátním médiem našeho času. Roku 2009 vystoupil v nakladatelství dybbuk s projektem, který spojuje složku hudební (CD Bilancsloky) a literární (Silentbloky). CD bylo součástí prvních deseti výtisků, tracky v MP3 si může zájemce zdarma stáhnout z prezentace nakladatelství.
   Ve Ctiborově osobě se vynořuje nejednoduchý, sebezpytavý autor, směřující ke kultovní pozici alespoň mezi experimentátory se změněnými stavy mysli. V krátkých, ale soustředěných kapitolách, seskládaných z textů z poloviny devadesátých let, autor s absolutní otevřeností prezentuje exaktní záznamy o experimentech na sobě s přesně udanými názvy a dávkami halucinogenů. I když se z textů dozvídáme o jeho tělesných pochodech, literárních, hudebních a výtvarných inspiracích a asociacích, autor dokáže s vědeckou precizností vydestilovat jen objektivní sféru své osobnosti, zatímco jeho osobní vazby, rodina, přátelé, vášně, lásky nám zůstávají uzavřeny.
   Tento zkoumavý objektivismus se obvykle připisuje francouzské kultuře a struktuře francouzštiny, takže nepřekvapí Ctiborův přiznaný respekt ke složitým prózám Věry Linhartové (nar. 1938). Zatímco u Linhartové jde o složitou jazykovou hru, Ctibor se osobně blíží dílu halucinogenního básníka, filmaře, výtvarníka Henriho Michauxe (1899–1984). Je otázkou, jestli si náš autor v exaktním dávkování svých halucinogenů povšiml experimentátora Stanislawa Witkiewizce (1885–1939), který své kresby doplňoval chemickými vzorci směsí, po nichž dolétl do zmapovaných výšin. Přiznaná je ovšem souvislost s prorokem psychedelie Timothym Learym (1920–1996), kterého Ctibor domácky přezdívá na „Timotěje“. Jen jednou autor přiznává „zkušenost“ bez narkotik — sice při přespání mezi menhiry mytického Karnaku.
   Složitěji dešifrovatelné jsou Ctiborovy zvukové stopy. Na rozdíl od svých vrstevníků a nynější mladé generace se Ctibor neobrací s důvěrou k psychedelické hudbě šedesátých let, ať již v květinové sanfranciské nebo woodstockovské redakci, nebo k jejímu protikladu v kapelách typu Doors nebo Velvet Underground. Z té doby se lze dohadovat jen o ohlasech skutečného undergroundu typu Fugs nebo Davida Peela. Hlubší inspirací jsou minimalistické a konceptuální experimenty s tape music, případně s nekompromisní elektronikou, ústící v jednom proudu do tavicího kotle Throbbing Gristle. Zvukové montáže s básnickými názvy varírují vážnou hudbu („Amadeus“), ale většinou posouvají hippiesovskou pseudoorientální psychedelii blíže experimentům Holgera Czukaye, Briana Ena a následující vlny world music („Kobra škrtí minaret“, „Čepel hlasu, kobra jazyka“, „Minaret škrtí kobru“ atd.). Ve srovnání se jmenovanými a mnoha dalšími experimentátory ovšem ve Ctiborově případě nejde o nic převratného — jen o vhodný zvukový doprovod k četbě knihy.
   Samotné záznamy tělesných reakcí a lucidních i nelucidních snů nevedou u Ctibora k freudovské sebeanalýze, ale ke vzniku chladně, vědecky koncipovaného záznamu. Je to na vlastní kůži podnikaný „esej“, nikoliv ve vágním smyslu úvahy o čemkoliv jakkoliv, ale ve smyslu „pokusu na sobě“ či „topologického řezu tématem“ (Barbora Osvaldová). Tím tématem jsou souvislosti mezi barvami a zvuky, čili synestetické efekty, permanentně se vyskytující v umění od devatenáctého století a vrcholící v psychedelii. Meze a nebezpečí svých výzkumů si autor uvědomuje. Až do stavu nevolnosti jej uvede projekce kultovního filmu Altered States (režie Ken Russel, 1980), v němž se hrdina tak „pozměňuje“, až se u něj nastartuje „devoluce“, fyzická i psychická proměna do předcházejících fází lidské a předlidské existence.
   Hlavním Ctiborovým záměrem je průzkum „synchronicity“. Tento pojem, uvedený do evropského myšlení C. G. Jungem, značí souběh různých událostí, které se v jistém čase a na různých místech odehrávají bez vzájemné příčinné souvislosti. Ta je jim dodatečně přidělena v mysli člověka nebo společnosti. Princip náhodných setkání — blízký vnímání surrealistů — spojuje Ctiborovy zvukové stopy, vnímání hudby i různé formy textových záznamů „intenzivního vnímání“, od uměle navozených až ke krajinným prožitkům na pomezí body artu. V logice synchronicity je vhodné vnímat i Ctiborovy texty řazené bez ohledu na chronologii vzniku a nabízené k četbě v libovolném pořadí. Soubor kniha-CD neharmonuje tak, jak by si autor přál. Zvukové stopy jsou oproti vědecké exaktnosti textu příliš náladové a sám autor by asi raději využil hudby jmenovaných i dalších experimentátorů. Samotná knížka je revizí „stavu věci“ v mysli autora, schází jí dynamika vstřícného oslovení, vedení čtenáře, sdělení, co si s těmito průzkumy počít. Prázdný prostor, který se najednou otevírá kolem tohoto pozoruhodného souboru textů, si vyžaduje další prohlášení, text, který by si čtenář mohl uvést do svých synchronicit.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 15. 2. 2018

   A2, 19/2009

   Pavlína Vimmrová
   Vnímání vlastního vnímání

   Jak to dopadne, když se v literárním textu spojí bezprostřední zkušenost s psychoaktivními látkami, popis experimentů s vnímáním, hlubinná psychologie a alchymie, to vše navíc pohledem exaktního vědce? V případě Silentbloků Pavla Ctibora je výsledek pozoruhodný.

   Fyzikové už před více než sto lety prokázali, že veškeré dění ve vesmíru funguje pravděpodobnostně a vztahy v přírodě se vyznačují různou mírou relativity, člověk je však v běžném životě ze zcela praktických důvodů omezen na statické a přímočaré vnímání světa, těžko vstřebávající i poznatky newtonovské mechaniky. Pavel Ctibor je coby odborník na fyziku pevných látek jedním z těch, kdo si tento nesoulad silně uvědomují, a odvážně se pouští do pokusu o překročení některých mezí lidského vnímání, myšlení i cítění. K tomu využívá jak vědeckých, tak básnických a zejména psychedelických zkušeností a snů. Různé „výzkumné“ prostředky libovolně mísí dohromady a výstupem jeho experimentů je soubor krátkých a výjimečných textů nezařaditelných do kterékoliv kategorie. Zápisky z let 1995 až 1996 nemají začátek ani konec, stejně jako je nemá Ctiborovo uvažování, a nejsou seřazeny chronologicky, nýbrž tematicky.

   Pokusy na autorovi
   Občas je skutečně obtížné do textů proniknout (přiznávám, že s některými jsem se zcela minula), autor-experimentátor čtenářům rozhodně nic neservíruje – zápisky si subjektivně zaznamenal a dává je volně k dispozici; jestli chcete na moment opustit některé proklestěné stezky ve své hlavě, máte výbornou příležitost, ale zadarmo to není. Pokud jste milovníky myšlenkové akrobacie, můžete během četby své uvažování dovést až do stavu podobného středu nekonečné zrcadlové krychle. Zvlášť když čtení doprovodíte poslechem autorových skladeb z alba Bilancsloky, které je volně ke stažení na stránkách nakladatelství. Velká část výzkumů je snahou o uplatnění poznatků moderní fyziky a zejména kvantové mechaniky v oblasti vnímání – například fakt, že operace měření na kvantovém objektu vede ke změně stavu objektu, Ctibora inspiroval k celé řadě pokusů s vlastním tělem a k přímo ďábelským úvahám o koincidenčních zpětných vazbách mezi tělem a jeho vnímáním. Stejně tak se autor pokouší o vyvolání lucidních snů a o jejich vědomé ovlivňování, zkouší, kam až ve snu může zajít, a jak se pak sen může odrazit na běžném životě. Často se zamýšlí nad kauzalitou a nad vzájemnou zaměnitelností příčiny a následku (třeba na příkladu hypochondrie), tak se pak dostává i k úvahám nad extrémní teorií morfogenetických polí Ruperta Sheldrakea, která praví, že veškeré dění ve vesmíru závisí pouze na zvyku látek – čím je zvyk hlubší, tím pravidelnější je příslušný jev – a že tyto zvyky se šíří prostřednictvím zvláštního pole. Z textů je patrný autorův široký interdisciplinární záběr a obeznámenost s hlubinnou a transpersonální psychologií, Jungem, Husserlem, hinduistickou filosofií, alchymií, new age nebo hologramy.

   Myšlení nemyslitelného
   Při experimentech s „vnímáním vlastního vnímání“ Ctibor různě působí na smysly: přikládáním sluchátek k oku zkoumá, zda a jak je možné vnímat zvuk okem, natíráním varlat zmrazujícím přípravkem hledá umístění původu závrati v těle či mimovolně zjišťuje, že levá polovina těla je teplejší než pravá. Zajímavé jsou také pokusy s osobními projekcemi a tím, jak nás naše vlastní projekce může zpětně „zvenčí“ ovlivnit. Některé experimenty s vlastním já Ctibor provádí prostřednictvím intoxikací všemožnými psychoaktivními látkami: LSD, THC, extází, muchomůrkou červenou, muškátovým oříškem, hořčíkem, guaranou, Pharmavitem atd.
   Pozoruhodné je, že na rozdíl od většiny intoxikovaných dokáže velice souvisle a detailně popsat průběh intoxikace a stejně tak i snů. Rozumovou analýzu nevědomých procesů uplatňuje například i na zúžený stav vědomí při úleku, a to navíc přímo ve chvíli, kdy tento změněný stav ještě trvá. Ctibor si vůbec libuje v „myšlení nemyslitelného“ a překonávání různých zdánlivých paradoxů, takže z jeho myšlenkových pochodů asi většina čtenářů občas dostane závrať a v sebeobraně se bude pokoušet nařknout autora z totální ujetosti, jenže to se v případě Ctibora nedaří. Coby vědec se totiž celou dobu drží logické příčinnosti a sebekritického nadhledu a dokazuje nám, že racionální uvažování nemusí mít hranice, pokud mu je sami nevytvoříme. Autorka je studentka FF UK a DAMU.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 15. 2. 2018

   Tvar 13/09

   Miroslav Topinka
   PRŮSVITNÉ PRSTENCE PLUJÍCÍ PROSTOREM

   Po delší publikační odmlce přichází Pavel Ctibor se souborem fragmentárních textů nazvaných Silentbloky. V těchto textech navazuje na to nejpodstatnější, co ve světové poezii dvacátého století vznikalo a co je u nás tak často opomíjeno: na experimentální metafyziku francouzské parasurrealistické skupiny Vysoká hra, na „kruté divadlo“ Antonína Artauda, na meskalinové experimenty jednoho z největších francouzských básníků, Henriho Michauxa. Ctiborovy záznamy pokusů o vyvolání lucidních stavů, záznamy lucidních snů, jeho experimenty s vlastním tělem, cílevědomé vyhledávání obdobných zkušeností na cestách do vzdálenějších krajin, to vše fascinuje autenticitou prožitku, odvahou balancovat někdy na ostří nože, podstupovat ono riziko, bez něhož se psaní skutečné poezie neobejde.
   Ctibor se ve svých textech pokusil o něco, co je v české poezii nesmírně vzácné, totiž o proměnu vnímání, proměnu citlivosti: „Pouštím Beethovenovu »Osudovou symfonie a při prvních taktech se mi dutina břišní bortí a drtí neuvěřitelné prázdno uvnitř… Beethovenova hudba mi cpe dírou v zátylku do hlavy koště.“ Z Ctiborových textů je navíc zřejmá důvěrná znalost současných vědeckých poznatků, zejména fyzikálních: zcela samozřejmě a důvěrně je zmiňován Dirakův model, kvantové vnímání, levostranná symetrie, hologramy, při změnách vědomí se mysl rozkládá na anuloidy, „průsvitné prstence“, jež „plují prostorem“ a dorozumívají se mezi sebou vůněmi. Ale základní zkušeností je zkušenost těla: „Bolestně procituji chybnou konstituci svého organismu, který není s to některé úkony vůbec provést.“ Někdy jde o tělo astrální, o zkušenost rozdvojení („Čas i prostor začaly ztrácet svou pevnost“), někdy o časoprostor včely, viděný kvantovým prizmatem moderní fyziky: „Byl jsem včelou vlnou i včelou částicí.“ Ctibor nepředstírá žádnou lacinou naivitu, zmiňuje holotropní metody S. Grofa („dynamika perinatálních matric“), Jeana Baudrillarda, Barthesovu sémiologii, občas Freuda, objevuje se i někdy poněkud povrchně přečtený Jung. Přitahují ho mystické rituály (např. rituál měsíčního úplňku), šamanské praktiky, práce s magickými zrcadly, obrazce na kamenech, tance dervišů. Odjede na letní slunovrat do Carnaku a přespí tam na kromlechu (uléhá „hlavou k východu“, zaznamenává vizi k jihu letícího černého ptáka ve tvaru pentagramu, uvnitř pentagramu hraje na xylofon a ve smyslu swedenborgských korespondencí, jimiž se inspiroval už Baudelaire, se pokouší přiřadit barvám živly, tj. vítr, oheň, zemi a vzduch).
   Záznamy pokusů o proměnu vědomí prolínají v souboru s úžasně čistými texty jako Panenství ve víceprostoru (text k mandale), inspirované mariánskými obrazy: „Díval jsem se na pole a viděl rostoucí klasy obilí jako zářící hvězdy na obloze“ Vlasy Panny Marie se proměňují v klasy, měsíc na obloze v srp. V tomto textu je ukryt i diamantově přesný verš: „Víčka jak ledovce postupují od pólů k rovníku.“ Víčka se ostatně objevují i ve fragmentu o REM fázi spánku (víčka těžknou, oči se samy zavírají, „víčka se »políbí« v mrknutí a vrací se zpět“). Všude proniká na povrch ona základní zkušenost: „Osahávám kameny a zvedám je. Jsou lehké.“ „Dal jsem hřát polévku a čekal, hledaje na obloze měsíc… Chvění procházelo po vnitřní straně paží.“ Nebo jinde: „Cokoli vyřkne, je dlouhý hnědý trychtýř, jímž se valí slova před vyřčením do jeho úst.“ Až k onomu tělesnému „polykání slov“: „Já se trhám, otvírám ústa, ano takhle se pije vítr! Ale slova, tóny klokotajících bažin mizí v hrdle“ Při čtení Ctiborových fragmentárních záznamů nelze zůstat lhostejným, často jde o proměnu senzibility až do morku kostí: „Byl to pocit, jako když vám někdo dvakrát kopne krumpáčem zespodu do patra v ústech“
   Drobná připomínka na závěr: zmiňovaný francouzsky psaný text Věry Linhartové je lépe překládat jako „Odmámení“, nikoli „Odkouzlení“.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 15. 2. 2018

   Tvar 13/09

   Jakub Vaniček
   MÍT ODVAHU K SOBĚ

   Vytvořit něco radikálně jiného než to, co vzniká v intenci vlastního vývoje, chce odvahu. Přihlásit se k takové jinakosti dokonce vyžaduje mimořádnou odvahu. Jeli Pavel Ctibor představován na záložce jako někdo, kdo přestal „důvěřovat v poetično“, pak jsou naše očekávání zákonitě o to spíše napjata, s čím že tu budeme konfrontováni. A to i přesto, že jsme se naučili dryáčnické povyky sepisovatelů nakladatelských anotací radši neslyšet, protože kolik je dnes na pultě knih, tolik je i ojedinělých, jedinečných, netradičních a kdovíjakých pokusů dostat se dál, než bývá v krajinách svobody zvykem.
   Myslím, že tvůrce něčeho „jiného“ se nemůže spokojit pouze s tímto: obměnit určité výrazové prvky, transfigurovat zaběhlé figury, postmodernizovat to celé vší silou a nakonec vyhlásit vítězství na cestě za pokrokem. Opravdová alterita si dnes žádá víc: zbavit se všech dosavadních parametrů, které nám umožňují jistým způsobem definovat umělecké dílo. Překonat formálně dokonalou metaforiku současné poezie a nenechat se zlákat jemnými distinkcemi pozoruhodných postmoderních příběhů. Takhle chápu slovo jiná v jeho silném pojetí a odtud začínám číst i Ctiborovy Silentbloky. Skutečně čekám, že autor přijde s něčím naprosto odlišným legračního veršování sbírek Takže… (1991) a Předkus (1996).
   Ústřední linie Silentbloků je vedena na hranici teorie a praxe. V kombinaci s formou deníkových zápisků, úvah, explikací snů a stavů změněného vědomí se tento projekt podobá deníkovým zápiskům Ladislava Klímy. Takové srovnání však nutno chápat nikoli jako přiložený mustr „učedník podobá se mistru“, nýbrž jako vymezení celého pole. Jak Klíma, tak i Ctibor posílají svůj vzkaz odněkud, kam se většině lidí moc nechce. Ne že by totiž museli podniknout nebezpečný „trip“, ale bylo by po nich požadováno, aby na sebe nechali působit dva póly lidské existence, totiž teoretický rozvrh skutečnosti a skutečnost samu, která se teoriím příčí. A znalci vědí, kolik křížků Klíma potřeboval, aby vyznačil periody, kdy se věc vskutku nedařila.
   K teoriím Pavla Ctibora: Zdá se, že jde o poměrně rozsáhlý proud vlivů a inspirací, z nichž můžeme zjednodušeně vyjmenovat alespoň ty nejzjevnější: jungiánská filozofie, východní nauky, částečně fenomenologická zkoumání a fyzikální teorie. Podrobnější analýza vyžaduje práci specialistů a daleko rozsáhlejší teoretický aparát, než může recenze unést. Z mnoha témat, jimž dominuje schopnost autoanalýzy vypravěče, vybírám alespoň jedno, které, myslím, Ctibor alespoň v jedné části Silentbloků obkružuje. Je to otázka „druhého“, související s problémem přenosu. Na straně 51 můžeme číst, že dialog je vždy předznamenán funkcí nás samotných, kterou přidělíme osobě druhého: „To pak vede k tomu, že nevím, co to vlastně je, ono velebné »umění naslouchat«, když během rozhovoru nejenže »ukládám do zásoby« projekci »na horší časy« (…), ale zároveň projikuji simultánně. A totéž očekávám od druhého, neboť: co vím o jeho projekci tady a teď během dialogu ve skutečnosti (?), přičemž odhadem interpoluji mezi mou projekcí jeho, skutečností a jeho projekcí mne (a totéž předpokládám u něj), čímž vzniká kombinovaná zpětná vazba, která má v sobě dokonce zabudovanou parodii na sebe samu, nefunkční hybrid, s nímž interferuje, a tak vznikají »koincidence«, jež bývají s to suplovat ono velebné umění naslouchat.“ Než se dostanu k tomu, jaké důvody mě vedou k citaci právě této pasáže, musím napsat, že se Pavel Ctibor trefil dosti přesně do černého a že by vskutku stálo za to, aby ti, co stále považují za přednost jistého politického modelu ono všeobecné naslouchání hlasu druhých, aby tito čtenáři se zaměřili na text s názvem Projektivní realita. Přijmemeli jeho teoretické postuláty, může nám najednou kolabovat domnělá jistota, že komunikace mezi námi a „druhými“ slouží k vzájemnému intelektuálnímu obohacení.
   Filozofická zkoumání Silentbloků jsou jednoznačně namířena k subjektu, jenž chce cosi sdělit o svém vnímání, o hranicích, o jejich posouvání pomocí chemických látek a prostřednictvím meditačních tréninků. Není se čemu divit, když i „druhý“ je funkcí nás samých. Jen se obávám, že opět vstupujeme do zúženého prostoru, kde není místo pro celek, nýbrž jen pro spolek solipsistů, kteří ze svých poznámek odečítají funkce a pak dlouze rozvažují nad jejich multifunkčním charakterem, skrze nějž by mohla prosvítat buď nějaká vyšší pravda, anebo také polstrování blázince. Ale budiž, chtěli jsme jinakost, tak ji tu máme. Mohutné individuum, které před sebou neuhýbá. Ctibor je důsledný, není mu co vyčítat jeho teoretické postuláty jsou zřejmě afirmovány praxí, což samo o sobě překonává kritický soud nad nimi pronesený.
   Stejně výraznou složkou Silentbloků jsou texty spojené s emočním prožitkem. Na rozdíl od úvah jsou psány strohým jazykem a pod diktátem pokud možno co nejpřesnějšího zachycení stavu mysli. Záznamy snové imaginace jsou zcela prosty zbytečného verbálního balastu, a přesto uchvacují silou emočního prožitku. Experimenty s psychedeliky, umožňujícími barevné vize skutečnosti, nechtějí vzbudit dojem, že ten, kdo je podstupuje, musí být chápán jako hrdina vydávající se na neprobádaná území fungování lidské mysli. Naopak jejich popis je přesný a dalo by se říci civilní. „Měl jsem tendenci si myslet, že tím působení látky skončí Distorze času! Po chvíli jsem ale pocítil horečnatou euforii, během níž se mi navalila krev do hlavy. Myslel jsem (byla skoro tma), že až rozsvítím a podívám se do zrcadla, budu mít tvář opuchlou, nebo přinejmenším zarudlou. Avšak nic i zornice byly normální. Opět jsem ulehl a změněný stav vědomí se začal prohlubovat. Najednou promluvil Duch látky.a (s. 77) Nebo: „Fuji Polena v ohni jsou plná mravenců, dívám se upřeně do ohně a dělám očima pohyby, které odhalují, že je to klam. Vzrůstá ve mně energie, která se projevuje nespokojeností s vlastními pocity. Osahávám kameny a zvedám je. Jsou lehké a plné zbytečnosti. Tečou mi nervy a není tu s kým uzavřít ponervní bratrství. Lezu si na ně, zapíjím tu informaci, polykám nervy, srkám to tajemství, které neexistuje.“ (s. 32) Z tohoto úhlu se mi Silentbloky jeví jako realizovaná jiná poetika, čímž se potvrzuje to, co jsem četl na záložce. K čemu mnoha významy exponované symboly, když se můžeme vyjádřit přesně? K čemu složité metafory, pokud lze pronést lakonické sdělení? Vždyť chcemeli vyjádřit stav mysli, nemusíme hned spěchat pro expresivní verše takovéhoto ražení: „Němota ve rtech; rvu ven vše, co lze. Vše. / Vrazím krvavým párátkem až na písečné dno?“ l z absence předimenzovaných výrazů vzniká poezie a leckteré texty Silentbloků lze považovat za poezii par excellence, třebaže směřují k popisu, a ne ke zvýraznění jazykové složky.
   Mohu se nyní vrátit na začátek a potvrdit, že Ctibor opravdu zaujímá jednoznačně radikální pozici, z níž intervenuje na území parametrů uměleckého díla. Na straně čtenáře proto vyvstává úkol, jak takový text číst. Je to filozofický traktát? Poezie? Zápisky někoho, komu jeho hrátky s vědomím přerostly přes hlavu? Tak či tak, odpověď se těžko hledá. Jeden závěr je však jistý Pavel Ctibor svými Silentbloky dokazuje, že prostřednictvím experimentu lze poezii vylomit z pevného sevření tradičních dovedností poetů. Jeho projekt budiž čten každým, kdo už má dost tuze překrásné poezie hostovských edic, kdo se chce setkat s čímsi životným, zakotveným v realitě, a přitom i realitu zkoumajícím. Třeba se pak někdo osmělí k podobnému činu.

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 15. 2. 2018

   A tempo revue, 27. 4. 2010

   Michael Alexa
   Proč psát pro hloupého čtenáře?

   Kniha Silentbloky je dílem člověka, který se podle poznámky na záložce pokouší o proměnu vlastní citlivosti „vyvoláváním lucidních stavů, psychedelickými experimenty či pokusy s vlastním tělem.“ Pavel Ctibor je však víc než narkomanem nebo bláznem geniálním člověkem. Vyzná se například v medicíně, filozofii, elektrotechnice, biologii, psychologii a samozřejmě ve fyzice (což převládá, neboť je povoláním fyzik se zaměřením na fyziku pevných látek) a hudbě (nedílnou součástí knihy je totiž i CD Bilancsloky s autorovými skladbami), píše česky, anglicky, latinsky, francouzsky a německy. Vyzná se však Pavel Ctibor, jenž na první pohled působí trochu jako Chuck Norris mezi českými spisovateli, i v poezii, v jejíž kategorii teoreticky mohl letos obdržet Magnesii Literu?

   Silentbloky jsou podle ediční poznámky výběrem z autorových zápisků z let 1995-1996. Nutno uznat, že výsledkem této práce (podle tiráže editora Martina Vlčka) je fragmentární celek, který je především velmi čtivý. Bezmála 130 stran uteče jako voda a po jejich přečtení můžeme konečně odpovědět na otázku položenou v úvodu. Kladně. Pavel Ctibor působí velice sečtěle: cituje Henriho Michauxe, zná texty Věry Linhartové, Ladislava Klímy a mnoha dalších českých i zahraničních spisovatelů. Přestože má jít o příležitostné zápisky, které (rovněž podle ediční poznámky) „vznikaly bez úmyslu být takto společně otištěny“, je čtenář stržen mezi docela pevné mantinely; všimne si, že fragmenty stojí na solidním, pevném základu; autor po něčem jde, něco ho přitahuje. Pavel Ctibor jednoznačně umí vtáhnout, zaujmout, přestože nejde o oddechové „každodenní“ čtení. Nelze tedy tvrdit, že by neuměl vyprávět.

   Tato sečtělost a jakási řemeslná zručnost vytváří kontrast mezi Silentbloky a ostatní básnickou produkcí ještě výraznější (nabízí se srovnání s Violou Fischerovou a s Inkou Machulkovou, které byly rovněž na Literu za poezii nominovány), především náročností textu, a proto se na první místo mezi odpověďmi na otázku, proč byly Silentbloky nominovány, vtírá nepochybně: originalita textu. Jak už jsem uvedl, zápisky v Silentblocích se dotýkají mnoha témat lidského vědění. Čtenáři je například doporučeno cvičení, kdy si člověk vkládá do zubů keramickou destičku, zkracuje ocelový drátek a v podpaždí třímá nafukovací balónky tak, aby začaly co nejdříve páchnout. Dále třeba pojednává o slůvku „snovač“, jak si překládá anglický výraz „dreamer“, a vtipně končí poukázáním na pavoučí snování. Je to zápisek jako vystřižený z rubriky Ejhle slovo! v Tvaru. Jindy pozoruje UFO, jindy si natírá varlata vším možným. A jiný zápisek, který by možná Petr Hruška považoval za odstavec, pojednává (žasneme, že se v Ctiborovi ozývá romantika) o hodině intenzivního vnímání při procházce u Žďáru nad Sázavou. V tomto ovzduší nepřekvapí využití mnoha odborných termínů, od „Diracova modelu“, přes „nábhí čakry“, „lokační hypochondrie“ až po „etalon diference“. Snad málokdo při čtení nesáhne po slovníku cizích slov; rozhodně ale Pavla Ctibora nepodezírám, že by při psaní hledal v tezauru. S těmito specialitkami autor operuje s lehkostí, absurdní hravostí, s ironií.

   Při čtení je na místě ptát se: chtěl Pavel Ctibor svými zápisky šokovat? Jde skutečně o zápisky postavené na reálném základu, nebo o smyšlenky od prvního do posledního písmene? Je to tedy kniha, která má poskytnout primárně vědecké, nebo estetické uspokojení? Jde o poezii? Jak vůbec Silentbloky číst? Jak Bilancsloky poslouchat?
   Vodítkem pro tyto otázky je avizovaná touha po změně vnímání a proměně vlastní citlivosti. Tato touha se vine celou knihou a je velmi dobře rozeznatelná. Jmenujme třeba již zmíněné natírání varlat, pokus s hořčíkem, nebo třeba „sledování“ zvuku očima. Bohužel ne všech textů se tato touha či změna bezprostředně týká: někde je jaksi matná a působí při čtení poněkud rozpačitě. Domnívám se, že právě tato poněkud neútlá podoba souboru fragmentárních zápisků by se snadno mohla stát příčinou jednoduchého a ledabyle lichého označení Ctiborových textů za grafomansky užvaněné a nabubřelé. Např. text Koule mokrého písku (k narozeninám té štíří potvůrky Björk) by klidně mohl být vypuštěn.
   Kniha Silentbloky je zcela ojedinělým, nevídaným počinem v soudobé české literatuře. Vedle kvalit estetických přináší i nový hlas do debaty o smyslu literatury, poezie i o poslání autora.

   zobrazit celou recenzi