dybbuk-084

Jiří Klobouk

Americká žena a jiné povídky

Cena s DPH: 268 , e-kniha: 134 

Dvanáct tematicky různorodých povídek spojuje styl prolínající rovinu reality a imaginace a často až surreálná představivost, pohybující se na hranici snu a skutečnosti. Sen, a konkrétně trýznivé sny emigrantů jsou tak výchozím bodem uměleckého vyjádření zážitků a reflexí autorů, pro něž se rok 1968, a zvláště vpád vojsk Varšavské smlouvy, stal traumatem, s nímž se vyrovnávali v metaforické podobě. Emigrace je zde zpodobňována jako niterná skutečnost a zkušenost. Všechny povídky vynikají propracovanou formální stránkou, depresivní imaginativností a až expresivní úsporností a čistotou výrazu. Často připomínají scénář, ve kterém jsou podrobně rozepsány všechny záběry, i s označením ústředního bodu, na který je zaostřena kamera. Ambivalentnost pojmu domova, který zde nefunguje pouze jako symbol štěstí, přispívá k budování pochmurné a hutné atmosféry, prostoupené pocity strachu, nicoty a odcizení. Dům a domov se tak v Kloboukových povídkách stávají místem, které odpuzuje a v němž na člověka mohou čekat nebezpečné pasti.

Rok vydání

ISBN

978-80-86862-74-3

Vazba

brožovaná

EAN

9788086862743

Počet stran

268

Formáty e-knihy

PDF

Formát

130 × 194 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-86862-74-3

Vazba

brožovaná

EAN

9788086862743

Počet stran

268

Formáty e-knihy

PDF

Formát

130 × 194 mm

Katalogizace

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    A2, 29. 4. 2009

    Zuzana Malá

    Jiří Klobouk, scenárista, autor rozhlasových her a jazzový pianista, vydal průřez své povídkové tvorby z let 1968 (rok jeho emigrace do Kanady) až 2008.
    Osobní uvažování o zemi nesvobody a významu domova, jež se v rovině fikce stává jednou velkou metaforou ztracených životních snů, je výchozím tématem dvanácti obsahově zcela různorodých povídek. Jakkoliv se dle autorových vlastních slov komunismus stal již minulostí, z jeho tvorby stále nemizí traumata a pocity úzkosti, primárně evokované ztrátou rodné země a mateřského jazyka. Klobouk však rozhodně pateticky nerozdírá zákoutí emigrantské duše, naopak. Na malé ploše rozehrává různorodé příběhy osudem sice raněných postav, avšak formální propracovanost a výrazová úspornost jeho stylu, doplněná o nadsázku a (sebe)ironii, zajišťuje, že jeho text je namísto patetické konfese zábavnou a zároveň odstrašující sondou do života lidského myšlení, snění či směšného konání. Autor přirozeně opouští realitu směrem k silně imaginativní nerealitě a neváhá zpracovat technikou tzv. oka kamery například detaily z vlastního pohřbu vypravěče či niterný myšlenkový zápas chlapce o dívku v kině. Jiří Klobouk jako zkušený kameraman zaostřuje na každodenní života běh, avšak v jeho příbězích o bizarních stránkách člověka je, zdá se, hluboce ukryt jeho vlastní příběh – bolavý, raněný, tísnivý prostor nekončícího duševního vězení exulanta.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Tvar 14/2009

    Ján Chovanec
    CO VŠECHNO SE SKRÝVÁ POD KLOBOUKEM

    Jiří Klobouk (1933) je spisovatel, scenárista, jazzový pianista a v neposlední řadě kameraman, který v šedesátém osmém emigroval z Československa do Kanady. Kromě jiného je autorem Protikomunistického manifestu z roku 1975, několika románů (Můj život s Blondie, 1993; Kdo stoupá do schodů, 2006; JAZZU: Parents, 2007), knihy poezie (Hudba po půlnoci, 1994), povídek (povídka Vlci v zimě obdržela v roce 1986 ocenění výjimečného autorského počinu Pushcart Prize), novel a rozhlasových her (hra Erupce byla nominována na ocenění Prix Italia). O jeho neutuchající činnosti svědčí i aktuální kniha s názvem Americká žena a jiné povídky.
    Stejně jako v jeho dalších textech se i v Americké ženě prolínají dvě témata, která autora dlouhodobě a zásadně ovlivňují. Tím prvním je emigrace coby životní zkušenost a tím druhým se stala hudba. Jelikož je autor sám hudebníkem, čtenář i zde obdrží více než jen kusé informace a spolu s autorem se v textu ponoří jak do teoretických hudebních hlubin, tak i do hudební praxe nejednoho muzikanta či učitele hudby. Jiří Klobouk ale od čtenáře v tomto směru nevyžaduje žádné velké úsilí, jak by se zřejmě na první pohled mohlo zdát. Právě naopak: píše s lehkostí, hudební témata nestojí toporně a osamoceně, nevyčnívají z příběhů, vše je umně skloubeno a pulzuje životem. Nároky na čtenáře, můžeme-li to tak nazvat, zde fungují na úplně jiných rovinách, a sice na rovině obraznosti a na rovině výjevů, které Klobouk konstruuje. V těch je nejen surreálním, ale také dekadentním autorem. Mnohé z výjevů, častokrát (zřejmě záměrně) matoucích, které se napínají mezi realitou a neskutečností, se odhalují v depresích postav, v jejich snění, tužbách nebo jednoduchých vypravěčských pokynech typu „představte si, že…“. Podobně ale autorovi poslouží i scéna z kina v první povídce, kde se jedné z postav promění film, který sleduje, v živnou půdu pro rozjímání.
    Ve své „dekadentní“ poloze dokáže být Klobouk téměř mistrem a některé pasáže jsou jako vystřižené z učebnice dekadence: „Ve výklenku ležel zaprášený kříž s ukřižovaným. Jeho poloobnažené břicho bylo obsypané seschlými mouchami. Odpadávaly vysílením z okenní tabulky od jara do podzimu. Uprostřed ošoupaného stolu stála mísa s ovocem. Masivní červi, nalákaní teplem, vylézali z nažloutlých jablek. Z trámu u stropu visel věnec česneku“. Pro lepší orientaci v textu jsou obrazy rozepisovány na způsob scénáře: autor popisuje pohyb objektivu kamery. I to je dokladem propracovanosti textů. V těchto dvanácti povídkách, z nichž každá je na konci datována (zřejmě rokem vzniku, a to v rozmezí 1968-2008), využívá Klobouk nezřídka „jednoduchých“ zlomových momentů, např. průchodu obyčejnými dveřmi či opíjení se, po kterých se náhle změní charakter postavy nebo celé prostředí. Po takových zlomech se pak nacházíme v úplně jiné dimenzi, v níž například jemnocitný hudebník buší pěstmi do kláves svého milovaného piana.
    Autor ve svých povídkách rovněž funkčně převrací topos domu. Ten je, coby intimní sféra lidského bytí, v Americké ženě a jiných povídkách překroucen, resp. naprosto obrácen vzhůru nohama. Domov je zde především prostorem smutku, nepříjemností, depresí, stává se synonymem odcizení. Tento pocit, přenášený na čtenáře, snad pramení právě z vlastní zkušenosti emigranta a je hojně metaforizován. Tak je možno rozumět třeba povídce Zpráva uprchlíka. V té chtějí neznámí a vskutku neočekávaní zachránci vymanit tělo vypravěče zpod laviny a chovají se, jako by jim bylo úplně jedno, jestli bude živý či mrtvý. Ještě předtím, než je vypravěč „vysvobozen“ ze své ledové ulity, spatří zničehonic v ledovém odrazu světla naposled svoji lidskou tvář, načež je probodnut hledači tyčí; zbytek povídky komentuje už ze záhrobí. Ani zde není domov útěchou, dokonce ani rodiče. Ti jen přihlížejí, co všechno dělá několik cizinců s tělem jejich mrtvého syna. A takových paralel a podobenství lze v tuctu povídek, řemeslně výborně zvládnutých a nazvaných Americká žena a jiné povídky, najít velké množství.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz