Bílá místa

Recenze

1. dybbuk – 14. 2. 2018

   A2, 25. 10. 2006

   Robert Ibrahim
   Ladislav Nebeský Bílá místa

   Matematik a lingvista Ladislav Nebeský vydal svou druhou sbírku. Písmenek? Slov, která nejsou vidět?
   Rébusů? Hříček? Kódů? Klíčů? Básní? Textů? Autor, který se na konci šedesátých let na více než dvě desetiletí básnicky odmlčel, pokračuje tam, kde přestal. Sbírka je koncipována jako příručka pro adepta tajemné nauky (první část je opatřena základními instrukcemi, dále si už musíme vystačit sami). Naučíte se číst neviditelné prvního, druhého i třetího stupně.
   Slova vám budou mizet a objevovat se, vytvářet další (neviditelná) slova. Pocítíte chvění z průniku racionální kalkulace a poetického zážehu. V padajících řetězcích písmen si vzpomenete na matrix, v odrazu od viditelně-neviditelných cílů cest zase na taoistické mudrce…
   Nebeského kreace vybočující z rámce slovesného umění, vyžaduje pečlivé a uvážlivé grafické zpracování. Kniha je nezvyklá již svým formátem (22 x 22 cm), není zde paginace (je zachována čistota bílých míst), začátky a konce jednotlivých částí jsou naznačeny šedým rámečkem na okrajích stránek a dojem exkluzivity dotváří i to, že výtisky jsou číslovány autorem.
   Nebeského tvorba vyžaduje aktivního čtenáře. Přestože se mu autor snaží cestu usnadnit, existuje nebezpečí odbočení. Pak přichází míjení. Dojdeme-li však na konec vyznačené cesty, nemusíme se bát, že by tu autor zacláněl, taktně zmizí a my můžeme pokračovat dál.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 14. 2. 2018

   Právo, 25. 1. 2007

   Karel Paulík
   Ladislav Nebeský

   LADISLAV NEBESKÝ (1937) je vystudovaný matematik, ale od roku 1962 působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, dnes je docentem na Ústavu lingvistiky a ugrofinistiky, zabývá se především matematickými modely v lingvistice a věnuje se také teorii grafů. Od první poloviny šedesátých let patří k básnickým experimentátorům, blízko měl zejména k Josefu Hiršalovi, Jiřímu Kolářovi či Jiřímu Valochovi. Na konci šedesátých let připravoval k vydání výbor Ze zázubí, ale ten už nevyšel. Knižně se jeho tvorba objevila až v antologii české experimentální poezie Vrh kostek v roce 1993 a v roce 1996 vyšel svazek Osm binárních básní. V roce 2005 Nebeského představil literární obtýdeník Tvar ve své tehdejší edici Tvary hned ve třech po sobě následujících číslech studií Roberta Ibrahima a výběrem z tvorby. Sbírka Bílá místa zahrnuje „texty“ posledních tří let. Uvozovky jsou na místě, protože většinou se setkáváme s řadami abecedně uspořádaných písmen, které jsou v jednom místě přerušeny. Na takové přerušení je možné hledět jako na místo obsazené neviditelným písmenem, a to takovým, na které tato řada ukazuje. Když si tento pohled osvojíme, můžeme na řádcích (nebo jinde ve sloupcích) přečíst slova skládající se z neviditelných písmen.
   Obhajovat dnes smysl uměleckého experimentu je trochu obtížné. Není to však proto, že by společnost nebo spíše nějaké její represivní složky potlačovaly snahy jakéhokoliv tvůrce ztvárnit cokoliv a jakkoliv. Naopak, nikdy nebyla taková tvůrčí svoboda – a zároveň takový nezájem spoluúčastnit se jako čtenář, posluchač či divák hledání něčeho nového. Po roce 1989 se nebývale daří všem vyznavačům či posluhovačům různých magií, těm, kteří plná vemena iracionálna dojí v rámci uspokojování svých životních potřeb. Nicméně jejich konání je službou, zákazník přijde a koupí si prd tajemna jako zboží.
   Literární experiment je na tom možná nejhůře, společnost unavená všemi experimenty politickými, ekonomickými i sociálními chce své příběhy (reálné i nereálné) v klasickém provedení a očekávaných dávkách, v rozeznatelném obale, na kterém je jasně napsáno: Zde odtrhnout. Lidé sami nechtějí hledat příběh v něčem jen naznačeném -copak si dneska někdo kupuje polotovary? Protože svoboda, to je nechat si servírovat bůček na míšeňský porcelán a nemuset lozit za zrcadlo.
   Jako by to, s čím v šedesátých letech přišli Hiršal s Grögerovou, Barborka, Burda, Honys, Juliš, Koryčan, Novák, Valoch nebo právě Nebeský, bylo už ukončeno, zapouzdřeno. Vše už bylo řečeno, zaškatulkováno, popsáno – zapomeňte na takovéhle ty, no… To je vzkaz i většiny literárních kritiků a vědců, kteří hledají jako svatý grál nějaký nový příběh o děťátku v jesličkách. Aby to mělo dynamiku, rozeznatelné figury a poslání.
   Ladislav Nebeský se vrátil k experimentální poezii po více než dvaceti letech. Jeho Bílá místa jsou zatím nejradikálnějším pokusem o vtažení nepotištěné plochy (bílého místa) do zahrady české literatury. Tento extrémní pokus je na hranici s výtvarným uměním, přesto ten, kdo přistupuje z pozice čtenáře, má co najít – pokud samozřejmě chce, pokud je ochoten s autorem spolupracovat. Nebeský vlastně vrací civilizaci úder; z geografického hlediska lidstvo zabarvilo všechna bílá místa na mapě, svět je poznaný, nikde už nejsou lvi. Bohudíky písmena, text, jehož pomocí člověk svět popisuje, v této kolonializaci pomocník nejbližší a nejsvědomitější, může zároveň být i fragmentární, neúplný, nejasný, může i nebýt, stačí ho nenapsat tam, kde by měl být. A tam, kde není, může být neviditelně přítomný a čtenář ho může cítit a vědět o něm. Bílá místa nezanikla.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 14. 2. 2018

   http://www.webmagazin.cz, 7. 2. 2007

   David Šeterle
   V Bílých místech

   Kniha Bílá místa Ladislava Nebeského vyšla v edici poezie, autor sám ale označuje jednotlivá dílka jako pseudotexty. Ono poetické zůstává v nalézání obrazů za slovy a zde hlavně za bílými místy. Samotný proces odkrývání, hledání či zpřítomňování těchto obrazů nabývá prostřednictvím bílých míst na své důležitosti a dovoluje dojít k porozumění beze slov.
   Bílá místa na stránkách knihy a hlavně bílá místa uvnitř zdánlivě neuspořádaných a nesmysluplných písmen, při bližším prozkoumání však logicky rozmístěná písmena abecedy, otvírají dveře do světa křehké rovnováhy mezi konkrétním písmenem a abstraktním významem slova, anebo abstraktním písmenem a konkrétním významem? Rozjímání nad hrou s písmeny, oddávání se tomuto pozvolnému vyjevování se slov, významů a souvislostí s dalšími bílými místy mě ponechávalo na hranici těchto dvou protikladů.
   Právě střet logiky a fantazie ukazuje cestu k celistvému obrazu za slovy. Logika v podobě šedé, černé a bílé barvy, v přísnosti a strohosti písmen a abecedy, v jednoznačnosti těchto znaků a fantazie v podobě obměňujících se uspořádání písmen, v proměně bílých míst, v souhře fantazie čtenáře předbíhající onu autorovu, v doplňování a pochopení bílých míst.
   Při skákání z jednoho bílého místa do dalšího jsem si připadal jako na cestě od všeho k ničemu. Navíc ale přes něco k něčemu, přičemž domnělé nic se v zápětí proměňuje ve všechno.
   Výsledek souhry prázdna a písmen, předloženého pseudotextu, čtenářova hledání a vůle pochopit přináší sdělení. Bílá místa prostě říkají, že jsme to my, kdo si s písmenky hraje a kdo se významům slov přibližuje. Ladislav Nebeský v první části knihy ponechává návod, jak k bílým místům přistoupit, jak je vyluštit, zatímco v druhé části zůstává objevování bílých míst na čtenáři.
   Možná, že sblížení konkrétního a abstraktního, opětovné objevení ducha experimantální poezie, by nás mohlo přivést blíže k vědomým slovům. Ke slovům, která mají svůj niterný obsah a život – obraz v pozadí písmen a slova, který je vyživuje. Možná, že bílá místa ukazují bílá místa v našich životech. Možná jsou jen bílá.

   zobrazit celou recenzi