dybbuk-065

Lubor Kasal

Orangutan v továrně

Ilustrace: Nikola Čulík

Cena s DPH: 138 , e-kniha:

Lubor Kasal se ve své nové knize poezie Orangutan v továrně představuje v plné básnické síle. Jeho zřejmá inspirace surreálnou imaginací a propojování vzájemně vzdálených motivů a situací je ale vpředeno do složité vnitřní logiky textu, v němž drsně a naléhavě zaznívá civilizačně kritický tón. Děje se tak nejen prostřednictvím řady odkazů, aluzí či parafrází, ale i skrze místy až experimentální hru s jazykem.

Rok vydání

ISBN

978-80-86862-54-5

Vazba

brožovaná

EAN

9788086862545

Počet stran

64

Formáty e-knihy

PDF

Formát

168 × 135 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-86862-54-5

Vazba

brožovaná

EAN

9788086862545

Počet stran

64

Formáty e-knihy

PDF

Formát

168 × 135 mm

Katalogizace

Žánr:

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 18/2008

    Jakub Chrobák
    Vlastně Já a Ty

    Lubor Kasal je poeta doctus. Bylo to patrné prakticky od jeho vstupu na literární scénu a tato charakteristika projevuje se stále zřetelněji. Zejména poslední tři sbírky ukázaly na tuto vlastnost Kasalovy poetiky (mám na mysli knížky Jám [199/], Hladolet [2000] a Bláznův dům [2004]). Bláznův dům ale přesvědčivě prokázal, že tato vlastnost Kasalova básnění není jen jakýmsi přihlášením se k jednomu proudu současné české literatury (ostatně dost široce a nepřesně označovanému jako postmodernismus), není jen vnější maskou, ochrannou známkou. Naopak: Kasal prokázal a jeho verše v Bláznově domě ukázaly, že je to jediná možnost, jak se vědoucí a vzdělaný básník může chápat tohoto světa, jak o něm může vydávat zprávu. Sbírka, o kterou půjde dnes, Orangutan v továrně, zdánlivě pokračuje v naznačené linii. Jenže jemnější pohled dovnitř textu ukazuje, že došlo k jedné velmi podstatné proměně.
    Předchozí sbírky totiž především hledaly místo jedince ve světě, zobrazovaly svět ve střetu s jedincem, přičemž akcent byl položen dovnitř subjektu. Kdo/co jsem já, abych mohl o tomto světě cokoli sdělovat, jakou pozici má člověk tvůrčí v tomto světě a co tvoří kostru jeho způsobu života, to byly otázky, které si Bláznův dům kladl. A právě metafora domu v poločase rozpadu, obraz střetu individua s hluchým a samolibě vědoucím světem byl tou největší hodnotou, kterou kniha přinášela. Tvůrce jako cosi, „co bez čísla je“, stál tak proti pavlačovitému zástupu těch druhých, nanejvýš tak ještě mezi nimi.
    Orangutan v továrně řeší sice stejnou otázku, ale z opačného úhlu – obhlíží svět a ptá se, nakolik je ještě schopen vůbec blázna poslouchat. Jestli zkrátka nežijeme v době, která si posvítila i na ty domy bláznovství, kde ještě po nocích lidé kují základy a udržují svět pohromadě. To všecko ale s příznačnou ironizací – věci nestojí tu proti sobě tak prostě, okolní svět ani člověk v něm nemají jen dvě barvy, žádný z nich nemá apriorně oprávněnější postavení, nikdo a nic není favorizováno. To je zřejmě největší poznávací hodnota, kterou Kasal vytěžil z postmodernismu – z poezie, z básnění zůstalo už jen řemeslo: anafory, rýmy, sem tam pravidelný verš; zato o to vehementněji se o slovo přihlásila skutečnost: jazyk ulice, nové sociální typy, politika jako speciální omezená slupka, která určuje základní směřování společnosti – to vše tu stojí promícháno v jakémsi hučícím hrnci, ve kterém všecko bublá, vře, mění konzistenci: „Nikdy nic v továrně neroztaje / Orangutan v pantoflích šplhá po jeřábu škobrtaje // To neni ani možný! V pantoflích a taková vejška nad zemí! / Von je snad vopravdu vopicel / No uvidíme -/ eště možná bude rád dyž dostane umělý dejchání… / Nespadne kurva nespadne! / Dokonce si tam sednul / To mu tam někdo něco vokazuje? Ženský nebo peníze nebo…/ Ňákej vokazovák? Ňákej něčí šéf?/ Fůra času a von tam furtjakpeň / Choď už do piči dylino!/ Co si vo sobě myslíš? Že seš lepcí než my? / Že jako nejsi ze sprostýho? / Štyrycet dní na jeřábu To je krámů s zim / ty -ty – v pantoflích – ty!!! // Vlastně já / a ty!‘ Dokonce ani jazyk už není nositelem žádné hierarchizující informace – krásně aliterační „Von je snad vopravdu vopice“ stojí tu rovno-mocně vedle z ničeho se vynořujícího slova (vokazovák), které objevuje se tu jen díky
    logice jazyka („Ňákej vokazovák? Ňákej něčí šéf“). Stejně odzbrojující je ale též jiná regionální i sociální skupina, která zazní svou bezbrannou přímočarostí – „Choď už do piči dylino!“ Navíc zbaveny interpunkce dovolávají se ty cáry veršové už jen jakéhosi tušení zvuku, daleko častěji jde tu o nervnost mluvení než o řád tvoření a poslouchání (natož pak čtení). Syntaktické vazby se rozpouštějí, nebo jsou minimálně znejistěny, jako v případě, kdy nevíme, zdali jde o nadávku, tedy označení, nebo jen citoslovce („Nespadne kurva nespadne“).
    Kasal je také autorem, který své texty rád staví na půdorysu jiných textů. I Orangutan v továrně není v tomto ohledu jiný. Mýlil by se ale každý, kdo by základ hledal v textech, které nám autor ráčil oznámit. Bible, Korán, Co bůh? Člověk?, Gargantua a Pantqgruel, Mrtvý holky, Nesnesitelná lehkost bytí, Večeře, My heart Will Go On, to jsou texty, které uvádí. Matouškovo Ego a další texty daly by se připojit. Ale to všecko jsou jen vodítka, stopy, rozprostřené po textu, které můžeme zajisté hledat, ale kromě rozkoše z vlastní vzdělanosti a paměti nezískáme tím nic. Je tu ale jiná aluze, daleko podstatnější, protože právě ona strukturuje celý text a činí jej jedním z důležitých literárních výkonů dneška. Tím textem je Apollinairovo Pásmo. Nejprve se jen mihne v úvodu: ,Ahoj ahoj buď pozdraven / ahoj ahoj dobrý den / do bláta orchidej / po ránu odchrchlej / ahoj ahoj dobrý hlen – / nechoď ven“, pak se vrátí v připomenutí drobného motivu: „Makak z uťaté hlavy dolů dorůstá.“To všecko ale není tak důležité. Daleko podstatnější je jiná věc. Že totiž Kasalovo směřování vlastně ironicky zkouší, nakolik je moderní konstrukt použitelný. Jako kdysi Apollinaire i Kasal dnes pokouší se do jednoho textu sepnout celý svět.
    Vysoké a nízké propojuje se tu v jednotlivých pojmech tak, že skutečně mizí jakýkoliv šev: „a kdokoli si lehne na pohovku / může od Sigis-munda slyšet že hospodinský/ točí pod míru a orangutan že je ve skutečnosti /převlečený člověk což jak každý uznaje podvod“, (zvýraznil J. Ch.) Postavy (pseudo)mytické, každodenní hlasy, mluvené, nejčastěji anaforou spojované enumerace vedle okleštěných, pozorných a přesných veršů. Útržky prozaických příběhů vedle pravidelných, rýmem a rytmem spojovaných veršů – zkrátka hlas básníka i hlas ulice, to všecko propojené několika základními obrazy. Obrazem továrny jako fabriky lidských životů, kde zbytečné, tedy nepočitatelné, ztrácí jakékoliv opodstatnění. Dále pak je to orangutan jako symbol čehosi, či kohosi tvořivého, a zas: okolí neponechává mu už ani právo na existenci, bude svlečen z kůže, ta kůže ale začne si žít vlastní život a bude: „nošena kolem továrny; aby bylo před čím pokleknout.“A nad tím vším odzbrojující vědomí sounáležitosti. To trvale se opakující já a ty. Z moderního konstruktu nezůstalo nic.
    Zůstává jen výkřik. Stejně křiklavý, stejně mnohohlasý, jako je svět, do jehož tváře byl vržen. Kasalova knížka není čtením pro každého. Koroze smyslu dostupuje zde pomalu krajního bodu, za kterým už není nic, o čem bychom společně mohli mluvit. Ale právě tím dává zároveň též odpovědi všem, kdo se snad domnívají, že jde o umění mrtvé. Naopak, možná že právě tyto rozpadající a zároveň těž chechtající se riěšou-zvuky budou nakonec těmi jedinými znameními, která tu po sobě zanecháme. Četba Orangutana v továrně člověkem otřese (a je celkem jedno, jestli je to třas smíchu či zděšení) – víc, myslím, poezie dávat nemá.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Host, 10. 10. 2008

    Karel Piorecký
    Industriální evangelium

    Čte se jedním dechem. Ale proč? Čím to je, že si Kasalova nová básnická skladba Orangutan v továrně dokáže podržet čtenářskou pozornost? Těžko říct. Rozhodně toho nedociluje snadností, okatě demonstrovanou autentičností soukromých pozorování, podbízivostí melických tónů či bulvárním sebeodhalováním v intimních konfesích. Jistě hraje významnou roli dynamický jazyk a bohatá rytmizace (opřená především o vynalézavé rýmy), která řídí rychlost čtení. Kasalova skladba ale kromě jazyka rozeznívá ještě něco dalšího, co je uložené hluboko — naši touhu přesáhnout lidskou přízemnost, touhu, kterou mají společně já a ty. Ostatně prosté a nenápadné spojení „já a ty“ je refrénem či mnohokrát se vracejícím leitmotivem celého textu.
    Skladba nás vítá prozaickou výpovědí blíže neurčeného vrátného, který „sedí ve vrátnici dva tisíce let nevětraný“, poskytuje nám první kontakt se jmény postav, které jsou podstatné pro průběh následujícího lyrickoepického vyprávění. Žába Rampoucha, Sigismund Bombadír, jelení Golem, Cykrt, Velká matka Krysa, Makakus Jendus, pan Rajče — to jsou jména, která už svým znění prozrazují, že se budeme pohybovat ve světě povýtce groteskním a plném jazykových a imaginativních deformací.
    Dva tisíce let. Doba trvání křesťanské kultury. Půjde tu o její inventuru? Od počátku to tak skutečně vypadá. Narození titulní postavy, totiž orangutana, je líčeno se zřetelnými odkazy k evangelijním textům. Ale cosi podstatného je tu jinak. Hvězda vlasatice neletí nad idylickým Betlémem, ale nad areálem továrny se vším, co k ní patří. Letí, ale nikdo ji nevidí. Pastýři se neklaní děťátku se svatozáří, ale opičce. Místo andělů poletují po nebi okřídlené opice.
    Záhy se však na scéně objevuje protiváha právě narozeného spasitele, „nejmocnější ze všech smrtelníků / […] Sigismund manažer Bombadír“, snad novodobý Herodes. Herodes-manažer, který řídí továrnu, v níž se orangutan narodil. Továrna je všechno — betlémský chlév i chrám, v němž dvanáctiletý Ježíš naslouchal mudrcům. Ale co slyší v této industriální svatyni: „Dvanáctiletý orangutan poslouchá / kdo pravý je a která levá / co je drahé a co sleva.“ Ve světě, který nám předestírá Kasalova skladba, utilitarismus nahradil moudrost, materialismus nahradil metafyziku a chladná a temná továrna pohltila místa, kde by se dalo žít. „Pozdní doba plastová šílí.“ A spasitel? S ním to dopadlo jako obvykle špatně. Bylo přijato manažerské rozhodnutí, „že orangutan není oranžový“, a následně byla opice-spasitel stažena z kůže.
    Kasalova nová skladba je, jak už jsme od našeho postmodernisty zvyklí, mnohovrstevná. Jednou z dalších rovin je ryze soukromá výpověď člověka, kterého životem provází velmi komplikovaný vztah ke svým rodičům. Reálný „příběh“ Kasalova života se v některých momentech stává dokonce — obávám se — jediným (resp. autorskou strategií preferovaným) prostředkem pro přidělení významů motivům sehrávajícím v celkové významové výstavbě skladby poměrně důležitou roli. Mám na mysli zejména klíčový motiv továrny (všudypřítomné piliny a prkna ji určují jako továrnu dřevařskou) a místní název Prdec. Ten je při svém prvním výskytu uveden jako „Prdec — prdec světa / hradec pobořený“ a v závěrečné pasáži se stává znakem označujícím prázdnotu a ubohost, která stojí na konci hledání transcendentální opory a na rozdíl od náboženských pojmů je věčná: „Prdec jsem já a taky ty / Prdec jsme — — navěky.“ Tento Prdec / Hradec i továrnu nelze nespojit (jelikož nás k tomu autor průhlednými narážkami vyzývá) s výpovědí, kterou Kasal umístil do biografi cké sekce svých webových stránek a která je svědectvím o jeho soukromé zkušenosti s nespravedlností a ubohostí, které jsou významovými komponentami onoho jinak všeobjímajícího slova Prdec: „V lednu 2001 odešel do Jindřichova Hradce, aby se podílel na vedení dřevozpracující firmy, která je v majetku jeho otce. V roce 2002 byl ale přinucen z firmy odejít z důvodů dílem iracionálních, dílem smutnosměšných.“ Za změtí zvuků a pazvuků, za někdy až chaoticky působícím mnohohlasím, za textem, který působí velmi literárně a stvořeně, je autentická zkušenost, a nikoli libovůle autora, který snad neví, co se svojí básnickou invencí, a marnotratně s ní hýří, jak by se mohlo na první pohled zdát.
    Jinou a relativně samostatnou rovinou jsou odkazy k aktuální situaci v české politice, resp. k jejím nejbizarnějším figurkám. Bravurně zvládnutá je postava nepřehlédnutelného mluvčího ministerstva zdravotnictví Tomáše Cikrta, který je mediální tváří vládních snah o komercionalizaci zdravotnictví: „z oken hrají mobily: // Kokodák škyt prdyprd / kokodák škyt výprd: / Haló tady trpaslík Cykrt / kykyryký í á mé a mé / chrochty chrochty / tak už vám to dodáme / žíly tepny vlasy nehty / a k tomu těch sto jater / jak jste žádali…“ Vedle trpaslíka Cykrta potěší ještě o něco víc „nekonečně milimetrový prezident Máslav Prťaus“. Kasalova skladba je především obecnou obžalobou stavu kultury, ve které žijeme, dotýká se jejích archetypálních základů, zároveň ale dokáže vystoupit z nadčasové a mytizující roviny a vysmát se aroganci modré moci, s níž se dnes na každém kroku setkáváme. Kasalova lyrika nás díky svému virtuóznímu zacházení především se zvukovými prostředky dokáže strhnout na svou stranu, tedy do lyrického naladění, ale je zároveň v nejlepším slova smyslu angažovaná, tedy nikoli apatická vůči degenerativním jevům kultury a jazyka, které nás obklopují. Nabízí optiku, v níž se tyto jevy ukazují ve své skutečné grotesknosti a pokleslosti.
    Kasal tentokrát nehledá centrum securitatis v nitru současného člověka, už předchozí sbírkou Bláznův dům si ověřil, že je tam veskrze a jen chaos. Snaží se dotknout opěrného bodu, který po dvě tisíciletí podepíral naši kulturu, a shledává, že na jeho místě už není vůbec nic. Ale přesto onen model světa, nad nímž je vyšší moc a spravedlnost, zcela nezmizel, nosíme si ho s sebou, byť pouze jako vyprázdněnou konstrukci či touhu: „něco nad námi musí být přeci / rozumíte? / prostě NĚCO — — — / když už nic tak aspoň vopice“. Kasal nám svou skladbou dává velmi naléhavě a nesmlouvavě pocítit, že naše touhy po transcendentnu jsou marné, nebo dokonce směšné. Jsme Prdec. Nezbývá než se s tím smířit. A toto spíše determinující než útěšné smíření, vyjádřené závěrečným veršem „Všechno se děje, jak dít se má“, je novou podobou přesahu, který Kasalova skladba nabízí. Touha po nekonečnu se změnila v nekonečno touhy.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Lidové noviny, 19. 6. 2008

    Ondřej Horák

    Další z výrazných hlasů současné české poezie, který je dobře rozpoznatelný. Orangutan v továrně (vydal dybbuk) je sedmou sbírkou Lubora Kasala (1958), který debutoval v roce 1989 svazkem Dosudby. Od čtvrté knihy Jám, vystavěné na půdorysu Máchova Máje, jde vždy o rozsáhlejší básnické skladby.
    Poezie Lubora Kasala má silný emotivní náboj. Jeho verše přetékají nakvašeností, básník v nich – vedle senzitivního intimního jádra -bojuje s vnějším nepřítelem, jako by si vyřizoval účty, které nebyly či nemohly být vyrovnány v realitě. K tomu nutno připočíst časté užívání expresivních výrazů. Lubor Kasal ale při svém básnickém vyprávění „příběhů“ o nespravedlnosti světa, o tom, že s lidmi je nadmíru těžké se domluvit, hojně využívá rýmů a nejrůznějších slovních pokroucenin, jejichž „hořký“ základ přináší i vtipné momenty: „Prodloužená mícha/ z pořádného řiťopicha/ z velkých širých rodných kulek/ do kluků i štěrbin holek/ nastřílet to štěťulek/ Já do tebe do mě ty/ všichni jsme tu díratý/ Hajl Pytler!“
    Při čtení Orangutana v továrně možná vyvstane otázka, s kým že si to ale básník vyřizuje účty tentokrát – dojem nemožnosti dostatečně porozumět bez kontextu autorova života. Ale to je otázka podružná, je přece na čtenáři, jak si zkonstruuje svět básně ve své hlavě.
    Pokud bylo na začátku zmíněno jako klad, že verše Lubora Kasala jsou snadno identifikovatelné, pak je nutno také připustit, že ti, kteří jeho poetice nejsou zrovna nakloněni, mohou naopak říci, že jsou ale stále stejné. Ano – i ne.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Týdeník Rozhlas, 5. 8. 2008

    Mirek Kovářík
    Makakus Jendus, Jelenogolem a další milí

    Dvě desetiletí po svém debutu Dosudby vydává nepřehlédnutelná osobnost střední básnické generace,letos padesátiletýLubor Kasal svou sedmou básnickou sbírku -Orangutan v továrně(nakladatelství Dybbuk). Je to další z jeho osobitých projekcí paralelních světů vydobývaných z všední reality prostřednictvím bohaté imaginace. Proč orangutan?Nejde jen o vyvolání mýtické figury básníkovy dětské fantazie,jak stojí v úvodním textu sbírky. Kasalem nastolená polarita „lidské-zvířecí“nabízí také jeden z možných klíčů k dešifrování smyslu jednotlivých jevů,epizod,setkání i střetů, milostných,ale i vyměšovacích aktů,jak se nahrnují v dennodenním „procesu žití“.
    Pochopitelně – a tady se básník nejsilněji hlásí ke svým předchozím opusům – nechybí kasalovský obraz divadla světa,,z jehož kulis do našich životů vcházejí všelijací Sigismundi Bombardírové,Makakus Jendus, Jelenogolem,milimetrový prezident Máslav Prťaus,ale i trpaslík Cykrt,vedoucí podnikových obrů,Velká matka Krysa,pan Rajče a celý quasibiblický rodokmen od praotce Grandgousiera po „pani v pilinách“,která „vyrodila orangutana“. Je to poezie rouhavá, detabuizující a přímo programově kořeněná svérázným jazykovým koloritem,kde slova jako „prdec“,„slizník“nebo „řiťopich“nesekundují v básních jen jako náhodně či naschvál přizvaní sémantičtí spoluhráči.
    Pikareskní lyrismus,tak bych pojmenoval Kasalovy motivické skrumáže,v nichž se modelově vyjevují tyto jakoby reportážně komentované reflexe. Básník nedisponuje žádnou uměle naordinovanou estetickou imunitou vůči tomu,čemu je vystaven v podivném továrním řádu životních směn. Bytostná zabydlenost v doménách jazyka,prokutávání jeho spodních vrstev a hutná šťavnatost verbálních spojení znovu i v této poslední sbírce dotvrzují,že u Lubora Kasala jde o strhující nekonečný příběh kreativity, kultivující se – jak lze demonstrovat sbírku po sbírce – po celé dvacetiletí básníkovy přítomnosti v českém poezii.

    zobrazit celou recenzi
  5. dybbuk

    A2, 1. 10. 2008

    Simona Martínková-Racková
    O přitažlivosti shnilých jablek

    Hnus. Grotesknost. Ironie. Odvaha. Záliba v extrémech. Nová sbírka Lubora Kasala Orangutan v továrně je přehlednou mapou všeho, co je pro jeho poetiku typické.

    Člověk hned po prvních slovech tuší, co přijde – žádné překvapení se nekoná, dál se jede po známé cestě. A možná je to dobře, protože u Lubora Kasala je tvorba experimentem už z principu, a ty příliš chtěné (například Hladolet, 2000) mají tendenci paradoxně sklouzávat do klišé. Autor, letos padesátiletý, řeže i v přítomné sbírce do nešvarů a slabin lidského druhu s nepolevující silou a chutí. Ostatně není shnilé jablko mnohem zajímavější než zdravé?

    Nejnižší proti nejvyššímu
    Básníci se obvykle nevyžívají v pozitivních stránkách lidské existence, zde jsou však všechna negativa maximálně vyhrocená. Nestojí tu nízké proti vysokému, ale rovnou nejnižší proti nejvyššímu, přitom pozornost se soustředí k temnému, nízkému, blátivému, tělesnému („samá těla samé měkkoty/ já a ty“). Zkoumají se tu, a to co nejpodrobněji, zranitelná a zraňující místa, kde se lidské stává ne-lidským, a tedy zase… až příliš lidským. Odtud asi orangutan a další „antilyrická havěť“ obydlující sbírku. K tomuto osazenstvu se váže celá „mytologie“, která na několika místech vhodně rozvolňuje přímočarý rytmus skladby. Ta je zároveň podobenstvím, v němž „orangutan“ symbolizuje Krista a „továrna“ zastupuje svět; drsný slovník a programově cynické vyznění celého „lamentu“, v němž je během závěrečné „slavnosti jara“ orangutan stažen z kůže, jen podtrhává všechnu tu bezvýchodnost. Přesto nelze zamlčet, že tak hluboký propad není možný bez vize jeho opaku, byť o té se tu nemluví, anebo jen v letmém náznaku: „Oranžový – opak tmy. Oranžový jako zázraky“. Účastníky, a tedy i viníky jsme přitom všichni, jak naznačuje já a ty uzavírající několik částí poemy. Její dobře vystavěná struktura s návratnými motivy i celými verši umocňuje pocit opakování, nekonečného točení se v kruhu přízemnosti. Ovšem vše tu má své místo, každé slovo je promyšlené, o čemž svědčí i práce se zvukovou stránkou jazyka, pro Kasala typická: především četné kakofonie, ale i občasné rýmy na konci či uvnitř veršů („už ani potkani“).

    Balancování mezi tragédií a fraškou
    Programovou deziluzivností a ironičností je prostoupen už úvodní „dopis“ na záložce, a podobně vyznívá i volný úvod, který atmosférou vzdáleně připomene Topolovu Sestru. Úděl bolet sebe i druhé („dvou třísek v dlaních – dvou téhož:/ já a ty“) a sklon k patosu („Je vylomen!/ starý! s vybzučelými vosami!/ rozdrolený kmen!/ a pořád roste! shnilý! neznámý!“) – to vše je raději honem chlapácky a poněkud lacině shozeno: „do bláta orchidej/ po ránu odchrchlej/ ahoj ahoj dobrý hlen – /nechoď ven“. Kde vůbec leží hranice mezi tragédií a fraškou? Kasal na ní balancuje, protože jinak to prostě nejde – a dobře ví, jak snadné je sklouznout. Nejen v tom spočívá odvaha této poezie, jejíž vítězství je poznamenáno i dílčími prohrami. Kasalovy oblíbené motivy „nízkého hemžení“, vyměšování atp. působí občas spíš úsměvně a apel nebo aspoň provokace se leckdy rozmělňuje v bezzubé, legrační „zlobení“: „Kdybyste se zvedli ze svých prorostlých šunek/ z vycíděných hajzlů/ (…)/ kdybyste si přestali kousat nehty/ a vyšli ze svých úzkostných prdelí/ na kterých leží dečky po babičce a alzheimer po dědečkovi…“
    Energické Kasalovy litanie z některých předchozích sbírek se místy redukují až na vzteklé chrčení a vrčení (někdy však tento pes nekouše). Místo slov zbývají jen zvuky, které už nejsou ani výbuchem emocí, ale jen mrmláním, prázdnou nápodobou sdělování, sdílení. „Kvady babry kvé/ ramy momry hlokenon/ kraky hrkvar hrdy/ vrtgo kvarky ramkrarnatek.“ To není zaklínání, cosi silného a magického, nebezpečného – zůstává už jen bezmoc.
    Za všechny momenty, díky nimž má čtenář takovouto volnost interpretace, můžeme být vděční. I když: Kasalova poezie nám nedává příliš naděje, že bychom měli možnost volby… takže v určité rovině je to vlastně v perfektním souladu s jejím zaměřením. Jenže, fuj, dokonalý soulad?!

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz