Hlásky

Recenze

1. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar, 4. 10. 2007

   Wanda Heinrichová
   Ticha a třaskání Hlásek

   Útlá a graficky příjemně vyvedená kniha s reprodukcí kresby Adrieny Šimotové na obálce nám po šesti letech opět otevírá básnický svět Martina Langera (1972). S pohledem na předešlých pět sbírek (za poslední z nich získal autor Cenu Jiřího Ortena) vyvstává totiž vskutku celý jeden vesmír poezie, jeho budování. Naléhavost, nasazení a napětí, jež tepou v jednotlivých Langerových básních, jim už teď vtiskují pečeť celistvého díla.
   Letošní Hlásky se na rozdíl od Pití octa z roku 2001 neohlížejí za minulostí, už neúčtují s bolestným dětstvím. Autor nás zve do krajiny svých současných vjemů, „…kam vede slepá cesta / mezi provalenou zdí a nebem nadosah“ (str.46). Poezie představuje na této cestě jakési tajemné a kontemplativní, tedy z dnešní pragmatické doby vytržené Zdržení, jak zní výmluvný název emblematické úvodní básně sbírky. „Budem se nořit do slov tmou / která nás hmatá jako tušená ruka“ – nejenom jemně ironický titul Zdržení, také to, že se noříme do slov tmou, ne do tmy slovy, zejména však překvapivá antipointa v posledním verši („slíbíme si hyb“), která ladí se zbytkem básně pouze rýmem, skrývá paradox a možná i poťouchlý úsměv. Z dechu prvních básní roste oblouk, který objímá kompozici knihy – od krátkých, velmi sevřených veršů v oddílu Geometrie (Úsečka, Přímka, Trojúhelník atd.) se rozevírá do textů, které v délce vrcholí litanickou skladbou Loli..Tě, pak se básně opět krátí a široký oblouk klesá, úží se v úsporném trojverší epilogu: „je to v čáře / ruka držící tužku / dělá nepatrnou vlnu“. Formální hledisko tady funguje jako jeden ze sjednocujících stavebních principů sbírky.
   Poetika Martina Langera je nesena třaskavou vášnivostí, některé básně jako by byly napsány v transu. I při čtení klidnějších, usebraných pasáží máme pocit takřka fyzického chvění. Onu tělesnost vystihuje Hlad (str. 9), báseň-vzývání: „Co slyšíš když na poušti navlékáš svit hvězd / jako by Tvá hlava byla ouškem jehly? // Jako úzká stéla stojíš / s outěžkem zrnka písku / stříbro v Tobě roste / a nazvané je tělem“. Langer vzývá ženství: „Co slyšíš když myslíš na ženy? / Smyk šatů o kůži…“, ale Hlad nekončí „v jejím bílém mase“ , chce snad spolknout celý svět, protože „Hlad má velké oči / zbýváme na stole jako jeho drobky / přežraní nad lavory klekáme / Vyklepej ubrus a prasknou střeva Světa“. Vášeň uvádí do pohybu i snové až halucinační pásmo Loli-Tě (str.21). „Lolita, světlo mého života, oheň mých beder“, tak začíná slavný román Vladimíra Nabokova, který vzápětí dívčí jméno rozkládá na slabiky, hraje si s nimi, podobně jako Langer. Lolita, kvintesence touhy, ani dítě, ani žena, bytost, jež uniká, líbezná podoba bolesti – jména Dolorès. Místy Langer téměř imituje Nabokovovu dikci, třeba v prologu, analogii s románovým hrdinou Humbertem Humbertem lze najít i ve zmínkách o vědomí špinavosti dospělého muže vůči dívce: „Celá jsi… / od mých sazí“. Erotická linie básnické skladby je lámána prudkými vstupy, které ji ještě umocňují: „Své odříZLÉ ucho /uchopím do ruky jako šílenství / a udělám z něj horizont…“. Langer ve svých verších záměrně nechává i neotesané zbytky skutečných či stylizovaných situací, cáry reálií, dopisů a rozhovorů, které –zejména v milostných básních – navozují atmosféru autentických referencí. V titulu Hlásky se rozezní i šifra lásky, ovšem také balancování mezi vztahem a samotou samohlásek: „neprocitnutě saju / kručivě slabikuju / slyšíš?! / A E I O U“ (str.39).
   Pro Langera typické množství citací a odkazů v nové sbírce ustupuje. Nepochybujeme však o tom, že ‚pobývání‘ s oblíbenými básníky či malířipokračuje dál, vždyť se jedná o osobní „válku“, jak píše už ve sbírce z roku 1995 Já nezemřu zcela: „vždy když přinesu domů knihy / narovnám je všechny Dylany a Holany / Diviše a Jefferse a Havlíčky a Poundy / jsem tedy bojován v řinčení zbraní / zaštítěn jimi / jaká je to válka?“ V Hláskách najdeme například kupkovskou báseň Studie o pestících a tyčinkách, a také básnickou tryznu za Petra Kabeše (str.34), jež v poznámce odkazuje na třetí (správně však čtvrtou) větu Mahlerovy Páté symfonie. Tento odkaz je, žel, zavádějící v mnoha bodech, Rückertova báseň Já jsem se světu vytratil Mahlerovi nesloužila jako předloha k oné čtvrté větě – slavnému Adagiettu, jde pouze o jistou melodickou podobnost se samostatnou písní na zmíněný text. Uhrančivé smyčce a harfa Adagietta nám od dob Viscontiho zfilmování novely Thomase Manna Smrt v Benátkách připomíná tragický příběh skladatele Gustava von Aschenbacha, jehož závěrečná scéna na pobřeží byla, podle slov autora, inspirací k napsání básně Kabeš.
   K nejsilnějším momentům Hlásek patří báseň Vše je tiché (str.17) – jízda krajinou: „když přízrakem nocí jedu v procesí přízraků / vracím se domů se svým motorem v hlavě / tam kde mne nikdo nečeká nikoho nečekám / olizuju cestu která se stává pustinou / (…) nevidím svými koly oči zajíce / už vůbec nic nevidím / vše je tu tiché a sněží“. Proud obrazů za jízdy přináší i Poutní místo (str.47): „do země vrůstaly nové stroje“, „a urvaný cár igelitu se zachytil v koruně / držel se jí jako plachta stožáru / suchá tělíčka ježků a prvních králičích vrhů / mumlala své opožděné modlitby“. Religiózní název je konfrontován s okraji industriální krajiny, „poutní místo“ se vyjevuje pouze jako místo desiluse a poznání, že: „Nic Tě nezasvětí pro další den / zatřese Tebou jako prašivkou / a mycelia Tvého ducha / dopadnou / uhynou“. Zbytky mystického jazyka na konci básně odcizeně zavlají, jakoby na rozloučenou, a slovo Nic je smazává.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 14. 2. 2018

   Lidové noviny, 4. 8. 2007

   Jan Štolba
   Lomcování slovy, těly, obrazy

   Poezie Martina Langera (*1972) je rozeklaná a přerývavá. Někdy se skutečně podobá „pití octa“ – tak se také jmenovala předchozí básníkova sbírka, za niž v roce 2001 získal Ortenovu cenu. Ale tím prvním a podstatným pijákem octa je tu básník sám. Ač jsou jeho verše často neschůdné, unikavé, nesnaží se být srozumitelné či kdovíjak koherentní, přesto nepochybujeme o vnitřním nasazení za nimi, o bolestech a naléhavostech, jež chtějí vypovědět.
   Na svou šestou sbírku Hlásky si autor šest let počkal. Nenechal se rozmělnit nadprodukcí, jeho nová kniha není rozsáhlá, působí sevřeně, při vší rozevlátosti koncízně, není v ní hlušiny. Martin Langer se psaním rozrušuje – až ve fyzickém smyslu slova. Přitahuje ho narušená textura okolního světa i jeho vlastního nitra, a tyto „poškozené tkáně“ pak obráží ve svých nervních, impulzivních textech. Někdy jako by myslel ve výkřicích. Otázka vyjde z úst jako zvolání, za jehož útočností se spíš skrývá úpěnlivost. „Co je Ti dotyk?!“
   Abstraktní pojmy se silou derou do fyzického světa, kde se z nich stávají zas jen další „sedimenty“ fyzična. Někdy básník jen narychlo nakupí pojmenování k sobě, jako by nebyl čas zdržovat se detailnější artikulací („tma-hebkost/ vůně tmy-strnutí“). Místo zřetelněji doslovených myšlenek tu najdeme výpady, vzývání, impulzivní zaříkání a lamentaci, lomcování těly, věcmi, obrazy, slovy. „Požehnej mé srsti jsem-li zvíře.“ Ano, Langer je animista, vnímá svět a sebe v něm jako cosi neklidně a těkavě živoucího, obydleného všelijakými duchy a démony. S nimi lze hovořit – jejich ústy lze promlouvat. Vůči nim je možno či nutno použít nespočet magických pohybů a úkonů. Proto je básníkova poezie tak dynamicky bohatá, ač se zdráhám říct barvitá; barvitost by už příliš evokovala estetický zájem. Langer se však pouští do různých způsobů vyjádření jen proto, že se zkrátka musí domluvit s hlasy a běsy svého animisticky žitého světa.

   Do mého srdce z piškotu
   Někdy může jít o gesta docela velkolepá. Ironická? „Jsem jako kámen megalit/ pohni s ním/ a život země zhyne.“ Vzápětí je střídá okatě nastrčená titěrnost, šlehačkovitě načechraná, o to mrazivěji privátnější: „…a strkáš zmrzlým prstem / do mého srdce z piškotu…“ Tím se škála nevyčerpává, po podvratném rokoku přijde robustní naturalismus, jindy narazíme na blasfemické nejapnosti, posměšné citoslovečné posuňky, obsedantní polcení slov za účelem hříčky, úmyslné zahlcení, přiznaný nelad. A pak v prostoru uvízne hlas z vnějšku, palčivá věta o to niternější, oč méně ji člověk může změnit, vyhnat z paměti: „A co je Vám pane básníku/ po děcku?!“
   Martin Langer ovšem není filozofem, nesnaží se nabídnout ucelený nález o světě. Jeho poezie je spíš do mnoha záhybů rozuteklým vnitřním diskurzem, básník sám se tu stává zástupným světem, on je ten první hliněný Adam, v němž se děje nepřehledný svár všehomíra. Snad je Langer věrný světu právě v tom, jak nechce být schůdný či líbivý. V jeho verších je cosi barbarského, ale zároveň i ledabyle dandyovského. V nejzdařilejších momentech se pak z tvůrčího chaosu zrodí spojení nádherně přesná ve své neurčitosti, sytě fyzická, a přesto vnitřně gracilní, zdrženlivá, uvnitř však plná tklivě bohatého významu. „V jejím bílém mase/ … Našel jsem Znovu jen/ písčitou Jehlu…“ Tichá touha nechat se zranit oxymórem; vždyť tvoření samo je oxymóron, zraňování.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 14. 2. 2018

   Mladá fronta DNES, 27. 7. 2007

   Dora Kaprálová
   Poezie vědomě nelibá

   Číst poslední sbírku Martina Langera (1972) je jako nořit se do hlubin poezie, jež přes svůj klinický hněv s pokornou vážností vztahuje své bažinaté pařáty přímo k nebi. Pro čtenáře to znamená jediné: prokousat se k zábleskům světla spodními proudy ostrého ne-přitakávání životu. Sytá četba bez vaty!
   Langer prošel přirozeným vývojem: od surrealisticky mondénní, výrazně gestické polohy prvotiny Palác schizofreniků (1990) až k intimně ztišené sbírce Pití octa (2001), za niž získal Cenu Jiřího Ortena. Pak nastala odmlka. Až nyní vydává v Praze žijící varnsdorfský rodák novou knihu – Hlásky. Možná pauza svědčí o pečlivém ohmatávání básnického terénu, dost možná jen o tom, že každý má právo na život bez psaní.
   To není podstatné; důležitější je, že v Hláskách opět nalezneme ostré otisky lomivosti dějů či hraničních stavů vnímání, naléhavé hovory o lidech básníkovi blízkých (syn, matka, žena…), opět tu nutkavou vůli po sdělení. V kompozici však vcelku nově dochází k nepřehlédnutelnému posunu: gesto temné zuřivosti, kde se krátké úsečné básnické fragmenty střídají s divadelně inscenovanými básněmi, se postupně, zvlášť ve druhé půli sbírky, proměňuje ve zdráhavě projasněné milostné verše.
   Jan Šulc ve svém skvělém doslovu k této sbírce píše o „vědomé nelíbivosti“ Langerových textů, což na zmíněné milostné básně vrhá poněkud bizarní stín. Šulc má pravdu – melos v těch básních je škobrtavý a hlas přerývavý. Něčím však (snad právě básníkovou nevídanou vážností a formální vytříbeností) jsou ty verše nevýstřední, působivé – a nebojím se napsat, že výrazně něžné. Nebo ještě jinak řečeno: Martin Langer opět provádí ostrý divišovsko-běsný řez nelítostným životem, avšak činí tak – navzdory autorově nápadné nechuti k optimismu – s vědomím, že v našich životech přece jen něco zůstává světlem v temnotě.
   Ještě k tomu Šulcovu výtečnému doslovu. To je hotové peklo pro glosátora! Co nového, hlubšího o knize říct? A jak se vyhnout tomu papouškování kvalitní interpretace?

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 14. 2. 2018

   Portál české literatury, 5/2007

   Jan Suk

   Do nové básnické kompozice Hlásky (56 s.) zařadil Martin Langer (nar. 1972), autor pěti sbírek, také lyrickou miniaturu-tryznu za Petra Kabeše, na jejímž konci cituje německého básníka Ruckerta, jehož text použil Gustav Mahler v Páté symfonii: „Já jsem se světu vytratil.“
   Odhlédneme-li od souvislostí, z nichž je citát vytržený, můžeme zde nazřít do propastného zrcadla myšlenky či metafory, vztahující se nejen ke každé lidské bytosti, jíž je svět vzdálen nebo odnímán, z něhož se pozvolna ztrácí a opouští ho, ale především do duše básníkovi, který rezignaci na okolní svět nemůže a nechce přijmout. Jako by byl posledním klopotným člověkem, který se takovému odnímání světa zuby nehty brání, ale přitom se světu vzdaluje sám.
   Je přirozené, že kolem ruckertovsko-mahlerovského motivu Langer obtáčí i jiné velmi konkrétní a obrazné metafory, vlastně i pevnou strukturu a razantní filosofii Hlásek. Avšak na rozdíl od filosofa tonoucího v abstrakcích má básník potřebu i dar být velmi konkrétní a detailní. Proto Langer čtenáři svých veršů nepředkládá holou tíživost pocitu z absence světa v nás a nás v něm, ale dokládá neblahý, nepřirozený stav existence a našeho podivného fungování ve světě konkrétními lidmi, zejména ženami – ať je to matka a její archetyp, milenka a manželka se vším, co náleží k lásce i k sebelásce, ale rovněž tajemná Venuše moderní epochy, jíž je Lolita, dívčí a nezralý tvor zplozený kdysi Vladimirem Nabokovem, ale v dnešním virtuálním světě stávající se rovněž mytickou bytostí, metaforou oddané i pokřivené svěžesti, možná i nevinnosti, kdybychom ještě uměli být nevinní. Nevinnost v současnosti odpuzuje. Jako by se vázala pouze k nevyvinutým individuím, žijícím nikoli mimo svět, ale kdesi v jeho posledních zatáčkách a v mlžinách konce.
   Pak je v logice ambivalentní lásky-nelásky, vztahu-nevztahu, že je to pro nás právě druhá bytost jako zkamenělý ostrov, který se určitě také sám sobě ztrácí, avšak na už ztraceného jedince působí mohutným dojmem jakési z příboje vyčnívající světelné skály. Tak i v milostném dialogu nebo spíš paradialogu (tak můžeme také vnímat Langerovu knihu), ta osoba (žena, matka, milenka, Lolita ad.), která z básníkovy ztracenosti onemocněla, touží jeho bloudící duši, „která se ještě neprobudila“, léčit tím, že mu místo hostiny lásky a odevzdanosti nabídne návrat k sobě samotnému: „Možná bych ti spíš přála tebe / protože nepřijde žádná žena / Otevíráš ústa a voláš po mléce / Pak bych ti přála sebe / a sobě abych na to měla…“
   Ke ztracené nebo pochroumané identitě se náhle váže nutkání k oběti, vyvolávané na světlo právě básníkem. Ten druhý, který k nám spěje, protože je sám nenaleznutelný v sobě, se nás nejprve pokouší probudit k sebehledačství, aby v mezičase sebral všechnu sílu k tomu, aby se mohl tomu druhému a blízkému v dobrém slova smyslu obětovat.
   Při četbě propracované a konzistentní sbírky či do sebe přesně zapadající kompozice Langerových Hlásek (lásek) se člověku okamžitě vybaví guru moderních básníků Rilke, který obdobný pocit niterné ztracenosti a odloučenosti od druhých, byť nejbližších lidí, prožíval už počátkem 20. století. Je tu však zřetelný posun. Zatímco Rilke v Elegiích z Duina nebo v Sonetech Orfeovi ztracenost a vzdálenost od vnějšího světa obléká do metafyzického, vznešeně přírodního či mytického roucha, dnešní básník, jehož může být Martin Langer prototypem, proniká na dosah k tomu, co minulé doby utajovaly, a otevírá nejen soukromé, ale i tabuizované světy a vztahy.
   Může si to dovolit, dokonce si to musí dovolit, protože hranice mezi vnějším a vnitřním jsou rozbity, a tak se přechází volně hned na tu, hned na onu stranu: „…něco se ve mně utrhlo / a odpoutalo od sebestředného zvěstování / neodmilovaně zapomínám slova ticha / nesu se v jejich větru / východech a setměních / vystrkuji jazyk jako by šlo chutnat prostor…“

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 14. 2. 2018

   Host, 3/2008

   Ivo Harák
   Číst poezii jako svůj (vnitřní) příběh

   Od britských Faces a později také od amerických Georgia Satellites víme, že každý obraz vypráví nějaký příběh. Martin Langer je ve své nejnovější sbírce Hlásky vedle literatury inspirován zejména výtvarným uměním. Mám za to, že také v poezii si zvykneme doplňovat básníkův text o svou zkušenost životní a literární tak, aby vposledku vznikl vskutku jakýsi ucelený příběh.
   Báseň sama je pak buď natolik uzavřenou, že se dožaduje pouze minimálního našeho vkladu; anebo nám naopak poskytuje toliko základní orientační body, směrovky, podle nichž nám bude jíti a tvořiti. Sluší se přiznat, že se česká poezie vydává spíše první z cest: snadnější pro autory i čtenáře. Byť se těmto občas může zdát, že tohle už přece někde někdy slyšeli (jenom jinak poskládané). A sluší se přiznat i to, že ani cesta druhá nebude bez svých úskalí: že totiž nesrozumitelnost nemusí nutně znamenat ani filozofickou hloubku, ani uměleckou kvalitu. Pohodlné bývá také to — alespoň pro autora —, vytváří-li básník záměrně torza; a čtenář nechť si s tím už poradí.
   Co si ovšem počít tehdy, zdráhá-li se tvar básně, jako v mnou recenzované sbírce například, svému jednoznačnému příběhovému dourčení? — Prochází-li jím několikeré paradigma (značené několikerým rytmem), takže jako by šlo o tříšťky výpovědí o pravdách zdánlivě nesrostitých. Sváří-li se v ní existenciální napětí s textovou sebereflektivností, geometrická přesnost s přesahem za text (s vědomím, že nelze než — po platónsku — zachycovat stínové průměty příběhu, u nějž poznáváme stav, uhadujeme počátek a domýšlíme konec). Je-li její tvůrce navíc nejen hluboce zakotven v kultuře, místy však i zálibně zaumný, enigmatický: básnící sémantik: křesající o se významy slov, ale také jejich zvukem.
   Nezbývá než se pokusit hledat společného jmenovatele metonymických souvislostí. Uvědomovat si tíhu kultury jako zdrojnice tradic a zdroje života (řekněme, že v helénském smyslu), vedle toho však být také umazán životem. A skrze něj se prodírat k věcem podstatnějším, než je fyzické bytí, tělesné splynutí se ženou (abychom zůstali u — ve sbírce hojných — motivů erotických): „letěl jsem prostorem / užším než touha po Tvé vagině.“ (Langer je mimochodem vskutku tvrdě a pravdivě tělesný.)
   Nejsnáze nám toto uvědomování půjde tam, kde jednotlivé sloky sice tvoří samostatné (rytmicky — od táhlé intonace nesené hláskovými délkami až po skandování přibližující Langerovu tvorbu verši tónickému — i významově uzavřené) celky, kde se i v rámci těchto strof objevují věci v sousedství zdánlivě nepatřičném („Hřbitov je jako odbytá onanie / a na samém rohu dětská prolézačka“), kde však významové nasycení takovýchto motivů a topoi (včetně rozehrávání rozličných konotací) umožňuje čtenáři zkonstruovat ve svém vědomí ucelený svět básnického díla.
   Problémy naopak nastanou tehdy, je-li Langer nadmíru stručný, torzovitý, nabízí-li tedy čtenáři příliš málo informací na to, aby se výsledná rekonstrukce dála společnými silami čtenáře i básníka (nemusím jistě dodávat, že v tomto případě spočívá větší část úkolu na bedrech čtenářových: kterýžto může nakonec odložit báseň nedočtenu jako nesrozumitelnou). A problémy nastanou i tehdy, objevíme-li v básni slova již poněkud ohmataná (ano, ony básnické emblémy), podlehne-li Langer kouzlu verbalismu („běžím tedy jsem běžencem / ve strachu či li s růžencem“) anebo patetické abstrakce („budu žrát prázdno z ruky“; což zní jistě básnivěji, než kdybychom takovéto bílé místo skutečně zaplnili — akorát že si s tím vím rady méně než s objevně sdělným: „Kvetou už staré strupy“).
   Kvituji však s povděkem, že svého čtenáře Martin Langer hladí proti srsti. Jeho obrazy totiž vyprávějí několikerý příběh: přinejmenším autorův, a čtenářův. Dokonce se odvážím tvrdit, že jsou tyto příběhy proměnlivé jako naše zkušenost a stav naší mysli. A že jsou neveselé, že jsou neuzavřené? Inu, co chcete od života!; byť se tento odehrává skrze slovo, v literatuře.

   zobrazit celou recenzi