Ultimátní básník u bran absolutna

Recenze

1. dybbuk – 15. 2. 2018

   Tvar, 29. 6. 2017

   Ivo Harák
   TU PROPAST POLKNU SÁM

   Výrazné osobnosti vždycky tak trochu vadí; ne každému je jejich zaměření po chuti, zde nedosáhnou a tam přečuhují, někdy jsou natolik ponořeni v problémech svého světa, až se nám zdá, že jim nemůžeme porozumět. Myslím si ale, že není třeba dokonalosti tam, kde bychom spíše měli hovořit o lidskosti – ovšem jaksi výraznější, zřetelnější (v dobrém i…) –říkám si nad dvěma knihami plzeňského básníka, editora a esejisty Roberta Jandy, držitele Ceny Bohumila Polana (2013) za sbírku Omamné odéry. Nad díly, do nichž se výrazně promítá autorova osobnost, přestože se nám při zběžném vnějším ohledání mohou zdáti každé z jiné stáje.
   Básnický a myslitelský typ

   Dumaje nad tím, co oba opusy spojuje nejen mezi sebou, leč také a především vnitřně, uvědomil jsem si (snad to nebude znít svatokrádežně), že Janda takto představuje onen raným Šaldou oblíbený romantický básnický a myslitelský typ. Tedy tvůrce v mnohém bez-ohledného (například co se zvolené metody či potlesku publika týká), ducha ničícího a bořícího, aby na ruinách dodoutnalých k vyprahlosti mohl začít stavět obydlí své (zatím viditelné spíše v základech a obrysech), bytosti dožadující se stylové jednoty života a díla.
   Tady někde však začínají také problémy s uchopením toho, co zpod Jandovy tvůrčí ruky vyšlo. Bude nejlépe, ukážeme-li si to na příkladu. Konkrétně na první ze sledovaných knih, Jandově autorské antologii české a světové poezie od konce klasicismu a počátku preromantismu po postsurrealismus (od W. Blakea po G. Viarrea) Ultimátní básník u bran absolutna. Kniha vedle básnických originálů či překladů (bohužel u většiny autorů jde o text jediný) a úryvků z esejizujících prozaických textů, jež se vztahují k bytí věci, slova, světa, k přítomnosti tvůrce ve slově i světě, k tomu, jak a čím se předmětný svět promítá do vnitřního ustrojení fikčního světa básnického (většinou ne jinak než topinkovskou trhlinou: jedním se spojníků mezi autory rozličných epoch, směrů, jazyků se tak stává platónský, eidetický model literární tvorby), obsahuje i Jandovy komentáře.
   Potřeba vnitřní jednoty ovšem našeho pořadatele a komentátora přivádí k užití některých dnes již vyprázdněných básnických floskulí, jimiž se ovšem vztahuje ku látkovému zdroji i takto v metatextu přepodstatněném. Nad Poem pronesené: „Mé pohlaví je bohorovný hrob;“ si nejspíš neuvědomuje nechtěnou komiku tohoto rozmáchlého gesta. Navíc v téže publikaci nalezneme konkrétnější, umělecky působivější (i tím, kterak předjímá surrealismus) vyjádření Lautréamontovo: „Krásný jako vrozená organická vada mužského genitálu…“

   Perkelt intenzivní chuti
   V názvu knížky inzerované (neodekadentně znějící) úsilí nás přivádí nejen k naplněnému očekávání, že uvnitř nalezneme básníkovo čtení básníků, tvůrcovo podání tvůrců (tedy diskurz bezezbytku se míjející s akademickým), ale také k problémům s vymezením zde obsažených termínů: absolutnem arci není nějaké veličina teologická, ale oběť života položená na oltář díla (díla uskutečněného nejen uměleckými texty, ale i tím, že za ně básník ručí svým osudem); ultimátním je básník snažící se „být absolutním tvůrcem“ a „nepsat básně, ale naplnit je bytím“. Řečeno s Jandou: autor výsostného stylu a tragického osudu (neboť užívající jakýchkoli prostředků, aby dosáhl vyššího stupně zření, uměleckého zasvěcení), velmi často umírající bez potomků (aby se jimi staly jeho básně).
   Jenomže, přestože se Jandův výběr snaží takovéto zadání respektovat, ne vždy to bezezbytku vychází. A pak: tragický osud může býti zapříčiněn nejen vnitřním ustrojením (včetně například Weinerovy homosexuality, v knize nezmíněné), ale také okolnostmi vnějšími (Holana přece vháněla do básnické klauzury stěn jeho bytu také komunistická totalita). Pokud se oHolanovi dozvídáme, že po smrti své dcery Kateřiny („Kaťabáčka“) „přestal (…) zcela psát“, asi bychom to měli upřesnit (s odkazem na Justlův komentář v Bagatelách XI, s. 448 – 450) na: už nic podstatného nenapsal. U Gérarda de Nerval bude dlužno (na s. 234) opraviti všechny na všechna náboženství.
   Nicméně – podle vzoru: „Dýchat, už to je souhlasit.“ – přece dím, že Janda nenudí, až na výjimky je ve svých textech jich předobrazům rovnomocen (byť tomu i podřídil jejich výběr) v obraznosti, rytmu, gestu i stylu. Což mne v posledku přivádí k poznání, že více než o antologii jde vlastně o koláž: jejím tvůrcem je přirozeně ten, kdo zvažuje, vybírá, interpretuje, sjednocuje. Tedy perkelt chuti natolik intenzivní, že už nechcete rozlišovat, co je ze zahrádky a co z obchodu (s potravinami mírně již prošlými).

   „Poesie nemá uchopitelný smysl“
   Svůj básnický profil nám Robert Janda nabízí v knize Sebraných básní Za vyplazený jazyk; která „obsahuje jeho doposud knižně publikovanou tvorbu z let 1991–2013“. První oddíl shrnuje zatímně vydané básnické sbírky a ten druhý delší skladby / cykly – doplněné o promluvu vznikající po udělení Polanovy ceny „Slovo o nesrozumitelnosti poesie“ (knihu za pomoci A. Petruželky uspořádal a svými ilustracemi doprovodil sám autor). Začneme-li u začátku, dostaneme se k počátku, ku kořeni i motivaci Jandova básnění.
   Proklamuje-li Janda: „Poesie nemá uchopitelný smysl“, staví se tak nejen vůči básnění dopředu počítajícímu se čtenářskou oblibou (řekněme: básnění uživatelsky vstřícné), ale také a především proti tvorbě snadno redukovatelné na účel a smysl, tvorbě zaúkolované, ideologizující a vychovávající. A zároveň s tím také proti básnickým klišé (od poetismů sémanticky vyprázdněných častým užíváním přes řemeslné zvládnutí metaforiky po mélický patos verše), jež svým opakováním vedou k zplošťování tvorby či otupělosti publika (očekávajícího pak spíše potvrzení než údiv).
   Z tohoto pohledu je pak tvrzení „každé slovo stojí samo jako celistvost“, pocházející z počátku Jandovy tvůrčí dráhy, vlastně nepřesné. Ne jen slovo, ale každá slabika, shluk zvuků jsou podrobeny zkoumání: kolik toho ještě sdělují. A zda vůbec něco. A zda – naopak i paradoxně – zdánlivě sémanticky vyprázdněné nemůže nakonec býti nositelem něčeho smysluplného, pokud do realizace a konkretizace básně vstoupí s autorem také recipient: se svojí zkušeností se slovotvorbou či gramatikou – a s ochotou povšimnouti si zvukových metafor, na jedné straně prožíti odpudivost či libozvučnost určitých textových pasáží, na straně druhé v nich zaslechnouti také literární a vůbec kulturní aluze, organizující zdánlivý chaos (obdobně jako jeho učlenění rytmické) do širšího ideového kontextu. České a básnické Plačky nad Finneganem tedy? – „ultimátní mantry a zaklínadla“, dodává k tomu R. Janda.

   „bejt bodnutej anebo jít se bodnout“
   …ohlasy teorií náboženských (křesťanství, judaismu, hinduismu, budhismu) vedle teorií kosmogonických, barokní mystiky (sv. Jana od Kříže) vedle primordiálního šamanského zaříkávání; které nejen zažehnává, ale dokonce vyvolává: Takže bychom vskutku mohli hovořit o světě stvořeném vyřčeným. A tu mne napadá, že také s jedním z oblíbených obrazů české poezie vešel tu Robert Janda do křížku: oním, jež nám sugeruje blízkost básnického slova světu předmětnému, mluvčího básní jejich pisateli. Má tedy Jandova tvorba více společného se slovem než s věcí, jde o poezii v pravém slova smyslu gramatickou a sebereflexivní – a pokud už vykročí z takto vymezeného rámce, tedy se k oné předmětnosti vztahuje přes duchovní univerza filosofie, teologie či fyziky. Nicméně se tu počítá také s tím, nakolik jsou slova ztřísněna svým užitím jednak v běžné řeči, jednak v onom typu básnění, vůči němuž se Janda staví do opozice: slova očištěná v proudu subverzivní, parodující, perziflující a rozkladné kritiky, mísící rozličné roviny stylové i významové: „dávej mi shůry milosrdně na vybranou / bejt bodnutej anebo jít se bodnout.“ Pojmenovávajícímu je dávána přednost před pojmenovávaným (aby se nakonec oním pojmenovávaným ukázalo samo pojmenovávající), vazbám pragmatickým a syntaktickým (jak jim rozumím v rámci znakového modelu G. Klause) před sigmatickými a sémantickými.
   Takovýto postup s sebou ovšemže přináší jisté nebezpečí: například verbalismu tam, kde je krvavé pitvání nahrazeno široce rozevřenou náručí gesta („hudba a zpěv / k nebesům“). Kde slovům autor důvěřuje natolik, že je nechává básnit za sebe („Tajemství tajemná / harmonie“) – ne, že by je nutně musel definovat; spíše mi vadí, že nesvede představit, čím je taková harmonie (včetně oné tajemnosti) stvořena. Kde je destrukce (slova, rytmu) natolik výraznou, že brání čtení: řekněme, že vztahy mezi gramatickou ametrickou normou jsou příliš komplikované a generují tolikerou možnost realizace básně, že pro úsilí dobrati se tvaru nezbývá čtenáři na to, aby se také dobral smyslu (čímž nutně nemusí být – jak tvrdí Janda a jak vzápětí ukáži také já – jednoznačný výklad). Takže si někdy říkám – je toto ještě nutností, nebo už jenom schválností? – a tudíž více hrou na poezii než jejím uskutečněním. Například takové narušování veršové melodie aktualizací slovního pořádku či záměnou genitivu nominativem…

   Od zaumnosti k niternosti
   Čímž ovšem nechci Roberta Jandu obviňovat z nějakého poloinsitního grafomanství. Jednak sbírkou PNEUMAtika (z r. 2007) ukazuje, že od někdy až příliš křečovitě chtěné zaumnosti a rytmických i slovotvorných schválností dokáže přikročiti k přece jen přirozenějšímu stylu i toku básnické řeči; od exkluzivnosti, hermetičnosti, expresivity a (ne nutně sdělné i sdělující) efektnosti k niternému ohledávání výraziva i výrazu. A jednak, jak už bylo řečeno, lze v Jandových básních vysledovat několikeré příbuzenství s významnými básnickými osobnostmi. Průlinčité trhliny, spojující mikrosvět s makrosvětem kosmogonických teorií či rozličných náboženských výkladů původu, smyslu, způsobu existence či zániku světa, bychom nalezli již v poezii M. Topinky (zatímco u něj jde o mikrosvěty myšlení a představ, u Jandy o mikrosvět řeči – platónské stínové ozvy entit Topinkových). Jazykovým novotařením a vztahem k baroku má Janda blízko k Halasovi a zejména Rotreklovi. Obrazně bohatými, ne vždy zřetelně smysluplnými sentencemi (občas krystalizujícími do gregerií) čerpá ze surrealismu. Střídáním stylových a významových rovin se obrací k představiteli druhé (I. M. Jirous) či třetí (rané básně Jáchyma Topola) generace našeho undergroundu. Přes několikeré a opakující se názvuky máchovské (kontrastně -„nikdy výš / žádné hloub“ – vystouplé kakofonií svého okolí) dostaneme se až k baroku: ne jen cizího sv. Jana od Kříže, ale třeba také našeho Bridela či Kořínka (arci Kořínka – básníka).
   To vše je ovšem integrální součástí celistvé matérie – i když: vskutku celistvé? Medle jsem hovořil cosi o koláži; nyní bych měl promluviti spíše o mozaice. Předtím jsem vysvětloval, nakolik autor takové koláže z cizího vytváří své. Nyní by se slušelo vysvětlit, jak mnoho si tvůrce mozaiky vybírá z cizího: zkoumaje předlohy, opracovávaje (tu láme, štěpí, obrušuje – tam k sobě hloučí) kameny, sklo, pojivé látky. Jaké že však mozaiky slovesné!? – namoutě, podobající se výtvarnému informelu… Jenž nemůže smlčet materiál, z něhož je stvořen, ani to, jak je vnímán tvůrcem a recipientem. Jenž ale také praví: chceš-li dojít až za rám, učiň tak skrze onen materiál, skrze jím vytvořený obraz v sobě.
   Možná tedy vlastním smyslem Jandových básní bude vnitřní proměna, uskutečněná ve vnímatelově vědomí při jich hlasitém čtení (či hlasitých čteních různých možností zvukové realizace textu); táž, k jaké dochází při zaříkávání, vyslovovaní manter, při modlitbě. Něco odplyne s dechem do nenávratna (ztrácí se však úplně?), něco ulpí na jazyku. A něco se hluboko propálí do mysli.

   zobrazit celou recenzi