(1944, České Budějovice), vystudoval anglistiku a bohemistiku na FF UK, poté učil v jazykové škole.
Koncem osmdesátých let přešel do svobodného povolání, externě vedl překladatelský seminář a roku 2000 působil jako kulturní rada velvyslanectví České republiky v Londýně. Žije v Praze. Kromě řady anglických básníků (např. G. Chaucera, P. Sidneyho, E. Spensera, W. Raleigha, J. Donnea, W. Blakea, W. Wordsworthe, S. T. Coleridgea, P. Larkina, T. S. Eliota, G. Hilla, T. Harrisona) nebo Shakespearových sonetů přeložil rovněž verše irského nositele Nobelovy ceny S. Heaneyho, antologii současné skotské poezie, výbor z německé barokní lyriky či poezii italského básníka M. Ranchettiho. Publikoval sbírky básní Posunutý poledník (výbor z poezie let 1964–1989; Torst, 2000), Vyhlazená léta: Básně mnohaleté noci(1978–1984) (BB art, 2001), Smlčený výkřik (1985–1999) (BB art, 2001), Tamodtud (BB art, 2001), Kost a kůže slov (obsahuje sbírky V hadím větru a Ohňostroj bez tmy; BB art, 2004), Pan Mortovivo: Básně v próze (Robert Rytina, 2005), Blboun nejapný (dybbuk, 2008), Škvírou v žaluzii (dybbuk, 2008) a Řeka v dešti (dybbuk, 2009)
Závěrečná část trilogie navazující na předcházející sbírky Blboun nejapný a Škvírou v žaluzii je formou a zčásti i tématikou obdobná. Co ji odlišuje, je přibývající touha po tom pokračovat. Touha tolik známá většině z nás, přičemž zacházet s ní tak vědomě a přetvářet její intenzitu tak osobitým způsobem dokážou jen málokteří. Příslovečná řeka v dešti nabírá v zorném poli autorova nitra bezpočet podob, až prolne do samotného pozorovatele a na oplátku sděluje cosi ona jemu – řečí…
Škvíra v žaluzii je bezprostředním pokračování předchozí sbírky Blboun nejapný. Co všechno se dá zachytit v průzoru lecčíms zúženém? Během dvou let dalšího životního poločasu se při zdánlivém i skutečném omezení lidských možností básníkovi zjevuje poznání – o to úsečněji a přesněji, oč více si jeho zaclonění lidskou společností a nánosy fyzických neduhů uvědomuje. Stále (nebo konečně až teď) je tedy k nalezení mezera pouštějící nás dál, do níž lze však pouze…
Na básníka sáhla smrt, ale na neznámou dobu ho ještě vrátila životu v civilizaci, která se s otevřenýma očima vzdává vlastního řádu i kultury. Postrádá ducha, čest, slušnost. Vlastní dětství ožívá v hraní s vnučkou. V krvi v zámlkách a nesdělitelně promlouvají paměť rodu a smutek rasy. Poslední sázky na lásku a přátelství. Zápas i laskavost všemu navzdory. Takto vymezený vnitřní svět je dějištěm veršů, v nichž v ovzduší smíření vášně ještě nevyhasly. Jan Vladislav…
