Antologie české poezie II. díl (1986–2006)

Recenze

1. dybbuk – 14. 2. 2018

   Český rozhlas České Budějovice, 7. 9. 2008

   Michal Bauer
   Antologie české poezie II. díl (1986-2006)

   Poměrně mladé ambiciózní pražské nakladatelství dybbuk se rozhodlo zmapovat českou poezii posledních dvaceti let, přesně období 1986 až 2006. Ze zamýšlené dvoudílné antologie byla jako první vydána druhá část, která se zaměřila na básnické generace mladší šestašedesáti let. Básnířky a básníci narození do roku 1940 byli zařazeni do přítomného objemného svazku; 1. díl pak bude obsahovat tvorbu těch, kdo se narodili do roku 1939. Jejich básně budou vybírány za posledních 40 let tvorby – od roku 1966 do roku 2006. Nemá asi smyslu se ptát na to, proč zrovna léta 1939, 1940, 1966, 1986. Respektujme hledisko editorů – Simony Martínkové-Rackové, Jitky Srbové, Michaely Šmejkalové a Jana Šulce. Z nich nejznámější je jistě posledně jmenovaný Jan Šulc, respektovaný a neuvěřitelně výkonný redaktor, spolupracující s množstvím vydavatelských podniků a kmenově sídlící v pražském nakladatelství Torst. Mezi zastoupenými autory najdeme některé z nejvýznamnějších poválečných českých básníků (Petra Kabeše, Miloslava Topinku, Ivana Wernische), dále řadu známých básnických osobností surrealismu (Petra Krále, Stanislava Dvorského), najdeme zde oddíl undergroundu (zastoupený třeba Andrejem Stankovičem, Ivanem Jirousem, Jáchymem Topolem), tvůrců výjimečných sbírek poezie (za takové všechny knihy zmíním například Koncová světla od Petra Halmaye, Obývací nepokoje od Petra Hrušky, Bubnování na sudy od Víta Slívy), jsou zde autoři, pro něž poezie není hlavním tvůrčím polem, přesto vytvořili jedinečné básnické knihy (např. literární vědkyně a prozaička Sylvie Richterová je autorkou sbírky Čas věčnost, prozaik, esejista a překladatel Patrik Ouředník vytvořil soubor veršů Dům bosého nebo režisér Jan Borna vydal dva vynikající svazky poezie – Malé prosby a Veselá čekárna; u všech tří se sluší kromě zmíněných oborů pochopitelně ještě poznamenat – básníci). Čtenář najde v knize mnoho dalších tvůrců, kteří jsou rozčleněni do sedmnácti oddílů podle „hodnotového, myšlenkového a estetického zaměření“, zastoupena je dokonce internetová poezie. Antologie nabízí v samostatných medailonech, z nichž se dozvíme základní životopisná data, knižní dílo po roce 1986, významné básnické osobnosti, básníky slabší, druhořadé i grafomany. Prostě relativně reprezentativní obraz současné české poezie. Nejdůležitější jsou samozřejmě ukázky z tvorby, které jsou nabízeny v poměrně dostatečném rozsahu. Autorem předmluvy je nestor naší současné poezie Ludvík Kundera, který se pokusil na dvou stranách o těžko splnitelnou věc: postihnout základní tendence nejnovější české poezie. Takový úkol je ovšem na samostatnou knihu. Nejlépe bude ukončit naše seznámení s antologií verši; vybral jsem báseň Zlatý klíč od Sylvie Richterové z její sbírky Neviditelné jistoty: „Čím líp si pamatuju své / minulé životy / tím je mi lhostejnější / komu patřily / Rozříkávat si životy / rozdávat si je pak v kartách / ententýky / a zlatá brána otevřená / je to bláhové / je to kruté / hlava mu sejde / kdo není nesmrtelný / v každém umírání // Propadla jsem ke dnu / jsem blíž nebi“.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 14. 2. 2018

   A2, 5. 3. 2008

   Marie Iljašenko
   Pohyblivé písky

   Otázky nad Antologií české poezie II
   Nový přehledový soubor české poezie odlišuje od jiných antologií, s nimiž se mohl čtenář v posledních letech setkat, především snaha zprostředkovat komplexní přehled české básnické tvorby v úzkém časovém rozmezí. Jako první vydalo nakladatelství Dybbuk svazek zaměřený na díla z rozmezí let 1986–2006.
   Kniha vychází necelých šest let po vzniku výboru z české poezie 20. století Ryby katedrál, uspořádaného básníkem Odillem Stradickým ze Strdic. V roce 2002 se pak objevila antologie sestavená Petrem A. Bílkem, Miroslavem Huptychem, Janem Macháčkem a Vladimírem Pistoriem s názvem Pegasovo poučení. Ta obsahuje verše šedesáti básníků druhé poloviny minulého století a co do uspořádání se inspiruje proslulou antologií A co básník z roku 1963. Na rozdíl od těchto dvou je Antologie české poezie II pokusem o objektivizující pohled na tvorbu střední a mladší generace básníků a proklamuje ambici stát se základní příručkou pro školy a široký okruh zájemců o novodobé české básnictví.

   Spor Jákoba s Ezauem
   Dvousvazková antologie přichází na svět poněkud zvláštním způsobem, který připomíná spor Jákoba s Ezauem nad miskou čočky a způsobuje tak jisté zmatky. Díly vycházejí v opačném pořadí, přičemž první díl by měl vyjít letos na podzim. Představí autory narozené do roku 1939, jejich verše budou vybírány z období 1966–2006.
   Aktuální díl obsahuje verše básníků narozených po roce 1940. Použití tohoto umělého mezníku bohužel způsobilo hned několik problémů. Byli tu od sebe odděleni autoři, kteří se formovali ve stejnou dobu a jsou umělecky spříznění. V knize se například objevují Ivan Wernisch a Petr Kabeš, ale už ne třeba Jiří Gruša. Básníci Petr Král a Ivan Wernisch zase vytýkají editorům, že u tvůrců jejich generace, kteří se do druhého svazku dostali, jsou vynechány podstatné části básnického díla. Také jejich bibliografi e není kompletní, protože zde nejsou uvedeny sbírky, které do časového rozmezí druhého dílu nespadají. Zvláštní výjimka se týká autorů, kteří se sice narodili po roce 1940, ale jádro jejich díla spadá před rok 1986; ti budou zařazeni až do připravovaného svazku. Nezbývá než doufat, že první díl Antologie tyto problémy dořeší a nezpůsobí ještě větší zmatek.

   Hraví a pracující básníci
   Obrácené pořadí prvního a druhého dílu ale není jedinou neobvyklostí, nad kterou se můžeme pozastavit. Svéráznou cestou šli editoři i co do členění výboru. Namísto tradič ního chronologického nebo abecedního řazení rozdělili básníky a jejich texty do sedm nácti oddílů podle kombinace nejrůznějších hledisek. Zatímco někdy se vodítkem stala formální či motivická podobnost básnických textů, jindy autory spojuje blízkost biografi cká. Editoři uvádějí, že jejich snahou nebylo vymezení proudů nebo skupin; rozdělením autorů do jednotlivých sekcí k tomu však nakročili a nechali na čtenáři, ať si s tím poradí sám.
   Čitatel, jehož denním chlebem není moderní česká poezie, se jakž takž vyrovná s „výraznými tvůrčími individualitami“, což je označení, které tvůrci přiřkli mezi jinými Petru Kabešovi, Miloslavu Topinkovi, Jaromíru Typltovi a „metafyzikou všednosti“, kam byli zařazeni například Petr Král, Jan Štolba a Petr Hruška. Následuje underground, surrealisté a křesťansky orientovaní autoři, ale dál už lze editorský úmysl sledovat jen stěží. Do oddílu sdružujícího „autory soustředěné na člověka konfrontovaného s různými podobami každodennosti“ byl zařazen například Jiří Rulf, Petr Motýl a Petr Hrbáč, nelze se ale ubránit pocitu, že by se tato charakteristika za jiných okolností mohla týkat drtivé většiny současných básníků, stejně jako defi nice „autoři zdrženliví a úsporní ve výrazu“ nebo skupina básníků „jednak hravých, ale též pracujících s určitým myšlenkovým konceptem“.
   Ač působí sympaticky, že se editoři nespokojili s abecedním členěním a pokusili se vyznačit určité cesty, kterými se poezie posledních dvou desetiletí ubírala, je škoda, že k nim nenabídli klíč. Za těchto okolností by snad bylo šťastnější ony „chlívečky“ zrušit a nechat čtenáře napospas textům seřazeným zcela „nadivoko“.
   Poslední skupina je zcela výjimečná a vzbuzuje rozporuplné reakce. Jedná se o oddíl internetové poezie. Jeho editorka Jitka Srbová čerpala z poezie, která se objevila na nejznámějších českých literárních serverech, jako je Písmák, Totem nebo LiTerra. Protože však je tento oddíl z knihy grafi cky vyčleněn a protože v něm byl autorům ponechán jen malý prostor, vzbuzuje dojem, že byl do knihy zařazen „na zkoušku“. Tento dojem zesiluje i skutečnost, že autoři, až na jednu výjimku, jsou uvedeni pouze pod svými internetovými přezdívkami. Ačkoli ani o „papírových“ básnících z ostatních šestnácti oddílů se toho nedozvíme mnoho, zde se nedozvíme nic až na rok narození. Do knihy tak jsou přeneseny znaky internetové komunikace: anonymita a neformálnost, důraz na příslušnost ke komunitě. Avšak to, co na internetu působí přirozeně, vzbuzuje v tradičním médiu, ja kým je kniha, rozpačitost.
   Zda je to správný způsob, jak prezentovat široké veřejnosti autory publikující na internetu, se nemůžou shodnout ani „internetoví básníci“ sami mezi sebou. Jejich tvorba se v mnoha případech může směle rovnat tvorbě jejich „papírových“ kolegů. Uvážíme-li, že někteří z autorů zastoupených na literárních serverech publikuji knižně, a naopak mnozí z etablovaných „legitimních autorů“ mají své blogy a webové stránky, ukazuje se, že většina z nás už vnímá internet pouze jako prostředek.

   Napospas básnickým textům
   Výše zmíněné rysy Antologii od předchozích editorských počinů odlišují. Existuje-li také něco, co všechny tři zmíněné knihy sbližuje, je to na prvním místě absence kritické refl exe tvorby zařazených básníků. Jediným takovým pokusem je zde předmluva básníka Ludvíka Kundery, v níž se autor pokouší shrnout hlavní rysy naší nejnovější poezie. Jedná se, jak ostatně sám přiznává, spíše o letmé zamyšlení. Charakteristickým pro básníky moderní doby je podle Kundery skutečnost, že netvoří skupiny v někdejším slova smyslu, ale „různorodá seskupení“, jejichž pojítkem jsou nejčastěji časopisy.
   V textech je prý cítit přítomnost Jiřího Ortena, Františka Gellnera, Vítězslava Nezvala, Františka Halase, míšení jazyků připomíná pozdního Ivana Blatného. Naopak jména Oldřich Mikulášek, Emil Juliš a Jiří Kolář „jako by generace z konce tisíciletí neznaly“. Kundera se také dotýká jednoho z výrazných rysů soudobé poezie, která jako by ztratila potřebu refl ektovat dění kolem a obrátila se k sobě samé.
   Může tak vzbuzovat dojem, že čtenář pro ni není nutný ani důležitý. Je to poezie „komorní“. Básnické texty jsou tedy ponechány sobě napospas a čtenáři jsou vydáni napospas básnickým textům. Můžeme souhlasit s Odillem Stradickým, který v ediční poznámce ke své antologii uvádí, že jakýkoli pokus o výklad považuje „za projev pýchy a mdlého ducha“. Máme se tedy radovat, že narážíme na samé skromné editory? Pak se ale tato antologie stane těžko příručkou pro školy, učitele i studenty české literatury, jak by si její tvůrci přáli. Jako záchytné body bohužel neposlouží ani stručné medailonky, ve kterých je kromě fotografi í, bibliografi e, roku narození a bydliště o každém z autorů uvedeno, že je „básník“, popřípadě „básnířka“.
   Editorům se podařilo zprostředkovat více méně nezkreslený pohled na nejnovější českou poezii, aniž by naddimenzovali nebo naopak potlačili význam těch či oněch proudů soudobého básnictví. V Antologii získáme nejen přehled o tom, co se na naší domácí poetické scéně děje, ale možná také pro sebe objevíme ty méně známé či skryté polohy současné poezie. Spíše než studijní pomůckou bude tato antologie prahem, za kterým leží rozmanitý svět soudobé básnické tvorby a který je možno znovu a znovu překračovat. A za nějakých sto let také zajímavým dokumentem o tom, koho naše doba chtěla stavět na básnický piedestal.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar, 04/2008

   Igor Fic
   NAD jednou MAPOU POEZIE

   Antologií české literatury vyšlo za poslední roky mnoho, víc než skutečně ucelených a umělecky pronikavých básnických děl. Efemérní vztažnost k literatuře je ovšem vlastní všem antologiím, byť by se domnívaly nacházet a hledat – a snad i částečně nalézají, ale i vyvlastňují – souvislost a kontinuitu kulturních dějin. Čtenář, na rozdíl od kritika či recenzenta, nemusí vynakládat žádné úsilí, aby se v nich orientoval. Není mu to zapotřebí, v každé antologii něco najde. A tím se jakožto hledač poezie stává autentičtějším a důslednějším percipientem předkládaných souborů. Ne, že by jím kritik nebyl. I on objeví báseň, která jej uhrane. Ale právě pro tu jakžtakž utříděnou různorodost a mnohost literárního materiálu jsou mi právě antologie vzdálené a nepřístupné. Schází tu pojem autority, odpovědnost přechází z autora na editora, a ten mu nemůže být nikdy docela práv. Je totiž propůjčená. Ovšem není vyhnutí. Čtenářsky, jak říkám, jsou antologie neobyčejně přitažlivé, důležité a vděčné.
   Nyní mi už týdny leží na stole objemná Antologie české poezie, II. díl (1986–2006) z nakladatelství Dybbuk, téměř šest stovek stran poezie, víc než sto padesát autorů, fotografií, životopisných poznámek. Svým způsobem obdivuhodná práce. Psát o ní je však o to těžší, že obsáhlejší ediční poznámka Jana Šulce (a dalších editorů) se částečně kryje s kratší předmluvou Ludvíka Kundery i s jejími výňatky na záložce, přičemž ve všech přetištěných textech, lhostejno který z nich vznikl první, je v kostce řečeno vše, co může čtenář potřebovat.
   Přesto však. Na první pohled je to důstojná a výtvarně i typograficky úhledně, vkusně a přesvědčivě zpracovaná kniha; barevný soulad přebalu, symetrie, znaky – a pak i motto při jeho spodním okraji: „Poezie je nevyhnutelně potřebná, / kdybych jen věděl k čemu…“ Napadá mě: „[…] Hm, kdo by to řek…, / (jde stejná voda zpět k pramenům řek )“, když už chci citovat verše z Krchovského sbírky Nad jedním světem a celým tím špalkem škrábnout do koše. Jenže po ruce stejně žádný nemám, tak si na tu řečnickou otázku odpovídám neméně otřepanou frází: aby nás činila lepšími, aby nás přenesla z tohoto světa na onen, třeba jen náznakem a iluzí, co se nakonec může ukázat být tou nejreálnější realitou… Ostatně se v předmluvě i v ediční poznámce opakují adjektiva jako existenciální, hodnotový, metafyzický, křesťanský, senzitivní, intelektuální atd. Charakterizují zaměření jednotlivých „houfců“ básníků, všechna však znamenají průnik okolním světem ve smyslu nahlédnout jej jinak a hlouběji, než se nám mnohdy jeví. Vyloženě slabých, hloupých a zbytečných textů je tu málo. Nám jde o ty dobré!
   Editoři vysvětlují, jak je celý tak obsáhlý korpus kompozičně uspořádán, „rytmován“ do sedmnácti oddílů, v nichž každý autor vzhledem k celku knihy vystupuje sám za sebe. Tak svým dílem vystupuje každý básník vždy a všude, nejen v rámci literatury, chtělo by se dodat, ale v tomto případě je takovéto směřování naznačeno užitím většího počtu skladeb vybraných z díla pořádaných autorů. Někdy víc, někdy méně, ale vždy v maximálním možném počtu, ze začátku i z konce díla, z rukopisů, z textů juvenilních i zralých, jak jen to edice umožňuje. Jako by z těch tu čtyř tam osmi skladeb měla vystoupit geneze díla jako celku. Je tu alespoň intence, která se básněmi dotýká celku díla. Toho si cením, byť by to byla – jak vím – snaha sebevíc marná. Jenomže antologie, kdy na jednoho autora připadá jedna báseň a kdy je navíc ta báseň z díla básníka vybrakována na základě a prio­ri daných kritérií, vyznívají trapně, ne-li tragicky. Takovým příkladem je jiný současně vydaný soubor. Týká se Brna a nese titul Po městě, jež je mi souzeno (Weles, Brno 2007). Dobrá polovina textů neobstojí většině kritérií, jen jednomu ano: jsou psány o Brně…
   Ludvík Kundera zkušeným okem přehlíží poetiku a versologii předkládaných textů, srovnává současnou básnickou produkci s tím, co určovalo jeho vlastní básnické vidění světa v době, kdy sám sebe považoval za příslušníka střední a mladší básnické generace, chce jít do minulosti a chce vidět a rozpoznat alespoň nějakou základní, třeba i povšechnou typologii nebo nalézt inspirující a přitom autentický zdroj trvalejšího básnického výrazu… Většinou marně. Nedaří se mu objevit literární či poetický výboj, jakým byly básnické sbírky některých básníků poloviny dvacátého století. A tak hovoří o „jednotě ve své téměř absolutní nejednotnosti“, což je mu příslibem. Po právu. Chaos je podmínkou tvaru.
   Já bych ovšem takové resumé malinko pozměnil: jednota v roztříštěnosti. Nebo ještě lépe: jednota v mnohosti! Zkrátka: všechno jedno! Tato, stejně jako jiné antologie, se nedá číst, je možné jí toliko listovat. Něco vás zaujme, něco nikoliv. Procházíte-li však tak objemnou knihu lineárně, neskáčete-li z jednoho konce svazku na druhý lákáni jmény autorů, která znáte, či naopak v touze po poznání nevyhledáváte jména, o nichž jste nikdy neslyšeli, ve velmi krátké době zjistíte až nebezpečnou míru podobnosti jednotlivých textů, tematickou i formální podobnost mnohdy na pomezí stejnosti. Jistě i zde naleznete ověřené a srovnáním věků prověřené básnické individuality, výjimky! Ale pokud vás zmíněný dojem prostoupí a knihu neodložíte, převládne ve vašem myšlení pocit nadbytečnosti. To je riziko, jemuž je nutné čelit odstupem, nadhledem, odklonem od knihy, prostě přestat číst. Anebo ji jen účelově využívat jakožto příručku v praxi.
   Co je však nejlepší, je používat představivost a vložit do přijetí knihy invenci. Když jsem si sám pro sebe snažil najít jednoslovný výraz co nejpřiléhavěji označující tuto dybbukovštinu, vlastně synonymum antologie, napadlo mě slovo mapa. Letmo ji procházíte a říkáte si: toto znám, toto ne, toto už jsem viděl, toto zapomněl a tady jsem nikdy nebyl, zde bych rozhodně být nechtěl, odtud nepochází nic dobrého, je to prokletý kraj; toto je mi milé, toto překvapivé, toto bych jednou rád četl; ty jsi zestárl, a stále vypadáš dobře, ty vyhlížíš líp, než píšeš, tebe bych někdy rád potkal, s tebou si nemám co říct… Prostor je tu větší než kdekoli jinde.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 14. 2. 2018

   iDNES, 22. 10. 2007

   Ondřej Bezr
   Básnická antologie zohledňuje i internet

   Básnické antologie bývají vítanou potravou nejen pro ty, kteří nemají čas či chuť se zabývat celými básnickými sbírkami, ale také pro „šťouraly“, kterým se málokdo zavděčí. Obě sorty nová Antologie české poezie od nakladatelství dybbuk jistě potěší.
   Toho, kdo sleduje knižní trh, požná překvapí, že je obsáhlý výbor označen jako II. díl, byť se na pultech s „jedničkou“ ještě nesetkal. A je tomu skutečně tak: první díl vyjde podle informací nakladatele „jako druhý“ pravděpodobně příští rok na podzim.
   Vydaná druhá část Antologie obsahuje díla básníků, kteří se narodili po roce 1940 a těžiště jejich tvorby je v letech 1986-2006. Mezním datem narození autorů prvního dílu bude sice rok 1939, budou však do něj zahrnuti i ti autoři, kteří se narodili v následujících letech, ovšem jádro jejich díla vzniklo do roku 1986.
   Rozdělení autorů do obou svazků je poměrně netypické, stejně jako jejich obrácená vydání, není to ale zdaleka jediná neobvyklost, kterou na sebe Antologie poutá pozornost. Tou hlavní zcela nepochybně bude samotný výběr autorů a jejich řazení.
   Čtyři jsou víc než jeden Editorskou práci má „na svědomí“ čtyřčlenný kolektiv Simona Martínková-Racková, Jitka Srbová, Michaela Šmejkalová a Jan Šulc. A protože univerzální model na sestavování básnické antologie (zaplaťpánbůh) neexistuje, editoři takových děl se vždy vystavují kritickému oku více či méně povolaných.
   Své by o tom mohl vyprávět například básník a editor Odillo Stradický ze Strdic, který v roce 2001 pro nakladatelství Petrov sestavil velmi osobně pojatou antologii poezie 20. století Ryby katedrál.
   Samozřejmě, čtyři editoři jsou víc než jeden, na druhou stranu aktuální Antologie probírá poezii ryze současnou, tedy živý a den po dni se vyvíjející organismus, k němuž nalézt klíč je mnohem složitější než reflektovat minulá období.
   Absolutní nejednotnost Antologie není chronologická, je rozdělena do sedmnácti oddílů, jejichž náplň je, či má být, dána spíše myšlenkovou, tematickou či estetickou souvislostí.
   Jenomže: „Verše jedinců i houfců z doby těsně před rokem 2000 i po něm jsou jednotné ve své téměř absolutní nejednotnosti,“ uzavírá předmluvu jeden z doyenů české poezie Ludvík Kundera.
   Ne každá básnická „skupina“ (ať už oficiálně traktovaná či automaticky sestavená čtenáři či kritiky bez ohledu na názor samotných protagonistů) je tak „samozřejmá“ jako třeba underground, surrealisté nebo křesťansky orientovaní básníci.
   Na druhou stranu ale: není příliš podstatné, do jakého „chlívečku“ je ten který básník zařazen, to je spíše téma pro kavárenské diskuse. Stejně jako uvažování, proč „ten ano a ten ne“, které se bude nejspíš týkat hlavně autorů nejmladší generace.
   Je zkrátka třeba mít stále na paměti, že každá antologie je autorskou prací editora (v tomto případě čtyř) a že teprve čas prověří, kde se ve výběru takříkajíc „sekl(i)“ a kde naopak prokázali čich na „nového Wernische, Jirouse či Kabeše“.
   Co se děje na síti To, čím je II. díl Antologie české poezie ovšem obzvláště přínosný (kromě své samotné existence a pěkné grafické výpravy včetně portrétních fotografií Lenky Raubové a Davida Rauba), je fakt, že do kontextu „na papíře“ vydávané poezie staví také poezii internetovou.
   Na základě průzkumu řady literárních serverů totiž do zvláštního závěrečného oddílu editoři zařadili ukázky z děl patnácti autorů, skrývajících se až na jednu výjimku pod „nickname“, a tím ukázali, jakými cestami se zpřístupňování poezie čtenářům v současné době ubírá možná v první řadě.
   Obálku Antologie české poezie zdobí krásný citát Jeana Cocteaua: „Poezie je nevyhnutelně potřebná, kdybych jen věděl k čemu…“ Antologie možná leckomu umožní systematizovat si v hlavě aktuální dění v této „nevyhnutelně potřebné“ věci. A je krásné, že se ani tak na onu řečnickou otázkou nepokouší odpovědět.

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 14. 2. 2018

   Weles, 32/33

   Radim Kopáč

   Dlouho připravovanou Antologii české poezie s podtituly „II. díl“ a časovým vymezením „(1986–2006)“, kterou vydal v říjnu 2007 pražský Dybbuk, je třeba přijmout jako první svého druhu – a vzít v potaz, že některé reklamní slogany na záložce nepřehánějí: bezmála šestisetstránková vázaná kniha, působící jako monument skoro sto padesáti autorům, opravdu „představuje českou básnickou tvorbu posledního dvacetiletí, jež u nás dosud nebyla v takovéto šíři prezentována“.

   I
   Předcházející tituly, které si daly za cíl osvětově provést čtenáře nepřehledným terénem porevoluční české poezie, měly buď širší časový a žánrový záběr, anebo vznikaly „na téma“: Antologie nové české literatury 1995–2004 (Fra, 2004) se v daném desetiletí věnovala jak poezii, tak próze, Pegasovo poučení (Paseka, 2002) probíralo období 1945–2000 a Ryby katedrál (Petrov, 2001) se snažily obejmout českou poezii celého 20. století. Zatímco Jezdec na delfíně (Concordia, 2005) zvolil za téma literární erotiku 90. let a současnosti, antologie S tebou sám (Dauphin, 2005) vybírala z „milostné poezie“; Letenka do noci (Petrov, 2003) se omezila na „současnou surrealistickou poezii“ a Lepě svihlí tlové (Petrov, 2002) sledovali básnickou produkci jednoho vydavatele. Blízko k Antologii české poezie mají také dvě knihy odjinud, zvenčí – z Francie a Ruska: tu první s titulem Anthologie de la poésie tcheque contemporaine sestavil pro pařížský Gallimard Petr Král (2002), tu druhou, Iz veka v vek, pro moskevský Pranat Dalibor Dobiáš a Sergej Glovjuk (2005); Králův svazek začíná po druhé světové válce, Dobiášova a Glovjukova kniha zvolila jako klíč data narození autorů, a otvírá ji tak poezie malíře Mikuláše Medka (1926–1974).

   II
   Antologie české poezie 1986–2006 je ze všech zmíněných knih nejrobustnější a zdá se být na první pohled také výtvarně nejvíc zdařilá: každý autor tu má svoji podobenku, každý z šestnácti oddílů, které – jak čteme v Ediční poznámce – mají za úkol knihu „rytmovat“, je uvozen přeludnou, takřka abstraktní černobílou ilustrací, jež by snad mohla být grafikou či tušovou kresbou. Jenže fotografie, které až na několik málo výjimek pořídila autorská dvojice Lenka Raubová a David Raub, ve větším množství bohužel upadají do stereotypu, ztrácejí vizuální invenci: opakované vychýlení z vertikální osy a snímání autorského torza diagonálně, byť často ve tvarově i světelně atraktivním kontextu, se přes veškerou profesionalitu záběrů mění z dobrodružné cesty v konceptuální cíl. Ne však v nudu – k jejímu rozptýlení stačí nalistovat portréty A. Nádvorníkové a B. Solaříka nebo dvojportrét Z. Volfa s jeho oblíbenou krávou. S ilustracemi, jejichž autora tiráž neuvádí, je to ale horší: při bedlivějším ohledání tu jsou jako podklad, s nímž zapracovala ruka grafika knihy Jana Šavrdy, snadno rozpoznatelné klasické malby Salvadora Dalího: na s. 130 Ukřižování, na s. 210 Hořící žirafa, na s. 372 Stálost paměti, na s. 522 Spánek atd. A ještě poznámka ke grafickému nakládání s texty: z dělení stránky do dvou sloupců je zřejmá cena, kterou museli autoři zaplatit za maximalismus editorů – čím více autorů bylo třeba do knihy dostat, tím méně vzduchu zbylo pro jejich poezii – a tím častěji bylo třeba verše rozlamovat do dvou řádků, čímž básně častokrát nechtěně dostaly nový rytmus.

   III
   Dostáváme se k jádru knihy, tedy k zařazeným autorům a jejich vybraným textům. Pokud jde o zdůvodnění volby „posledního dvacetiletí“, od nějž se výběr básníků a jejich veršů odvíjel, nechává nás Ediční poznámka na holičkách. V roce 1986 sice vybouchl Černobyl, Reagan se sešel s Gorbačovem v Reykjavíku a Mikronésie získala nezávislost, ale k jakému podstatnému zlomu či obratu došlo ve vývoji moderní české poezie, srovnatelnému s proměnami, jež se udály se společností i její kulturou po osmačtyřicátém nebo osmašedesátém roce? Co klíčového se změnilo tehdy, tři roky před zhroucením komunistického režimu, v atmosféře stále vrchovatě nevraživé ke všemu ideologicky neposlušnému, tj. jak k surrealistům či undergroundu, tak ke spirituálně nebo existenciálně laděnému verši, abychom jmenovali jen nejzřejmější příklady? S jistou mírou tápání, čeho dějinného se na editory nešťastně zvolené ploše vlastně přidržet, je napsaná i stručná předmluva Ludvíka Kundery: renomovaný překladatel a básník tu vyzdvihuje jako uzlové body onoho dvacetiletí právě 17. listopad 1989 a 1. leden 2000, čili „vstup do 21. století“. Ostatně celý Kunderův příspěvek, který antologii otvírá, se jaksi ošívá – jako by mu nebylo příjemné se k takto definovanému tématu vyjadřovat: buď krouží kolem v obecných, poněkud alibistických formulacích („básníci tohoto období nejsou spjati společnou poetikou“, „verše jedinců i houfů z doby těsně před rokem 2000 i po něm jsou jednotné ve své téměř absolutní nejednotnosti“ apod.), anebo se raději obrací k jistotě minulého, ba dávno minulého: vždyť v celém jeho textu není jménem vyvolán jediný ze sto padesáti autorů antologie, zato tu jsou hojně zmiňováni Blatný, Gellner, Juliš, Halas, Mikulášek, Nezval, Orten aj. V celém úvodním slovu objevíme jedinou pasáž, v níž se Ludvík Kundera pouští do náznakové charakterizace poezie, kterou následujících víc než pět set stran přináší: „Prostorem básně jsou každodenní scenerie s každodenními úkony, jejím prostorem je však i samota, je jím les, ale i melancholie; vynořuje se to, čemu se dříve říkalo existenciální otázky. Jazyk tohoto prostoru zná ironii…, ale i mnohem vzácnější sebeironii. Někdy, bohužel pořídku, se slova popletou a vybuchnou žertem… A co éros? Inu, často se přesmykne v sex, leč bulvárního přizpůsobení.“ V samém závěru pisatel konstatuje, že v české poezii této doby „dominuje volný verš“, byť se objevují i rýmy, a to mnohdy kuriozní, např. „billboardy – marodím“.
   Ale zpět k Ediční poznámce. Čteme tu podstatnou informaci: antologie prý „zahrnuje tvorbu autorů narozených od roku 1940 a soustředí se na jejich texty z daného dvacetiletí“ – což pro zařazené básníky, kteří ještě před chvílí byli „jednotní ve své téměř absolutní nejednotnosti“, znamená, že jsou si najednou všichni rovni, i když někteří zchudli o třetinu, jiní o dvě třetiny svého díla. Antologie tak možná reprezentativně představuje ty autory, kteří se narodili kolem roku 1970 a blíž k současnosti, případně ty ze starších, kteří začali psát až počátkem 90. let (A. Nádvorníková) – ale rozhodně ne tvůrce generace konce 50. a 60. let (S. Dvorský, R. Erben, P. Král, P. Šrut, I. Wernisch ad.) a básníky českého undergroundu (mj. I. Jirous, V. Kremlička, J. Krchovský, P. Zajíček) či surrealismu 70. let (J. Gabriel, J. Janda, P. Řezníček ad.). Jenže editoři jsou z obliga: prozradí totiž, že chystají druhý díl, respektive díl číslo jedna, který ale vyjde nejdřív za rok, a v něm jednak „představí básníky narozené do roku 1939“, jejichž verše „budou ovšem vybírány z širšího časového úseku let 1966–2006“, a jednak do chystaného svazku „zahrnou i tvorbu těch básníků narozených po roce 1940, u kterých jádro jejich publikovaného díla vznikalo před rokem 1986“. A čtenář může v mezičase dumat a přemítat, proč byl jako další kóta v systematickém průzkumu poválečné české poezie zvolený rok 1966 (tehdy se začalo budovat pražské metro a Rešovské vodopády se staly národní přírodní památkou), případně se dohadovat, z jakého důvodu si někteří autoři zasloužili dvojí prezentaci a jiní jenom jednu.
   A může koumat také nad tím, proč je druhý díl Antologie české poezie rozdělený na již zmíněných šestnáct oddílů, ve kterých jsou autoři řazeni podle věku. Editorský tým si zjevně ani tady vůbec nebyl jistý, proč tohle „rytmování“ provádí: v Ediční poznámce totiž nejdřív napíše, že „každý autor v antologii vystupuje sám za sebe“ – načež dodá, že na základě „kombinace různých hledisek“ se přece jen pokusil nějaké autorské skupinky vytvořit a dát jim společného jmenovatele. Vodítkem prý byla „příbuznost širšího hodnotového, myšlenkového a estetického zaměření, jinde podobnosti tematické či tvárné“. A tak v knize procházíme oddíly věnovanými surrealismu a undergroundu, potkáváme se s autory „vztahujícími se ve svém díle ke křesťanským hodnotám“ či tvůrci spojenými „tvárným vztahem k tradičnímu básnictví“; jsou tu básníci „metafyziky všednosti“, „hry doopravdy“, lyrici „hravě-draví“; někteří autoři se „soustředí na člověka konfrontovaného s různými podobami každodennosti“, další jsou „zdrženliví, úsporní ve výrazu“, a ještě jiní disponují „mimořádnou senzibilitou“, případně jde o „výrazné tvůrčí individuality představující rozličné typy vztahu ke slovu“; tu se píše o lásce, tamti jsou „výrazně intelektuální“ atd. Tohle povšechné a svévolné kategorizování vybízí ke kritickým otázkám: Proč by autor mimořádné senzibility, který se tvárně vztahuje k tradici a je výraznou tvůrčí individualitou, nemohl zároveň patřit mezi metafyziky všednosti? Kým jiným jsou Petr Hruška, Miloš Doležal, Vít Janota? A proč by hravě-dravý básník úsporného výrazu nedokázal hrát hru doopravdy, byť by jeho témata byla milostná? Jak je to třeba s Vikim Shockem? A není také surrealismus, jenž v kontextu české poezie 80. let patřil k undergroundu, metafyzický – nehraje doopravdy, nevztahuje se k tradici, nevyrostly i z jeho podhoubí výrazné a nezaměnitelné osobnosti jako Alena Nádvorníková, František Dryje nebo Stanislav Dvorský? Skutečně je natolik zřejmá spojnice, jak se snaží dokázat editoři, mezi Patrikem Ouředníkem a Milanem Šedivým, mezi Jiřím Rulfem a Michalem Šandou, Tomášem Přidalem a Jiřím Dynkou, mezi Gustavem Erhartem a Petrem Fabianem, Pavlem Petrem a Svatavou Antošovou, mezi Pavlem Šrutem a Radkem Malým? Nebylo by snazší a čtenářsky i kriticky vděčnější zavrhnout jakékoliv pochybné a snadno zpochybnitelné „rytmování“ na bázi „kombinace různých hledisek“ – a přiřknout každému autorovi, resp. každé autorské poetice, autonomii, tj. seřadit básníky v knize alfabeticky? Případně podle roku narození?
   Pro samé soustředění na strukturování a rytmování, časové vymezování a tematické omezování jako by editorský tým skoro zapomněl na to nejpodstatnější: kdo se jim do antologie vešel – a na koho se nedostalo. Editoři sice závěrečných třicet stran odvážně vyhradili oddílu „internetové poezie“ (který je prý výsledkem „několikaletého intenzivního zájmu o autory na českém internetu publikující“, jak píše editorka této sekce Jitka Srbová), ale zcela ignorovali jednak tvůrce experimentální poezie, jež má Čechách tradici už bezmála půlstoletou a o jejímž kontinuálním vývoji a proměnách podává přesvědčivou zprávu mj. nedávno vydané „černé“ číslo labskoústecké revue Pandora – a jednak autory tzv. zpívané, beatové či rockové poezie. Dopadlo to tak, že napříč Antologií české poezie 1986–2006 sice pochodují tři_černí_mravenci a deklamují, že „jen / jedno medvídě / přežije zimu“, zato o vizuálních básních Jiřího Valocha nebo Petra Váši, resp. textech L. F. Hagena, J. Hauberta, V. Koubka (případně dalších autorů z antologií Den bude dlouhý nebo Beatová poezie) tu nepadne ani zmínka. Podobně tu nepadne slovo o poezii E. Brikcia, A. Brouska, J. Chobota, V. Jirousové a J. Kroutvora. Podobně A. Kaufmanna, T. Míky, P. Placáka a J. Suka. Podobně P. Čichoně, I. Haráka, P. Linharta, O. Slabého nebo D. J. Žáka. Ovšem i v těchto případech mají editoři pádné alibi: „Zájemce o tvorbu těch, kteří zde zastoupeni nejsou, odkazujeme na jiné již vydané antologie české poezie z posledních let…“

   IV
   Jestliže má do roka vzniknout avizované pokračování této antologie, nezbývá než mu přát především méně editorského alibismu, všemožně skrývajícího rozpaky z šíře a bohatosti vybraného tématu. Méně marných pokusů a nahodilých snah o hledání pevné průvodní nitě, na kterou by bylo možné rozličné fasety novodobého českého básnictví navléct. A více skutečného zájmu o individuální tvůrce a více citlivosti ke specifikám jejich poezie.

   zobrazit celou recenzi

6. dybbuk – 14. 2. 2018

   Host, 1/2008

   Jakub Grombíř
   Mezi Černobylem a Čunkem aneb Co Čech, to antologista?

   Známý bonmot, že dneska víc lidí básně píše, než čte, by se dal aktuálně doplnit, že ještě víc než básníků je u nás v současnosti pořadatelů antologií. Bylo už mnoho povolaných a málo vyvolených, záplava se neuklidnila ani s koncem milenaristické hysterie, a dalším pokusem o interpretaci současné básnické scény je tak Antologie české poezie z nakladatelství Dybbuk. Tato kniha se zaměřuje na poezii dvacetiletí vymezeného dvěma haváriemi uvedenými v titulku: omlouvám se za jistou frivolnost, ale literárněhistorické důvody pro výše uvedená data jsem při nejlepší vůli nenalezl. Druhá polovina osmdesátých let sice přinesla trochu lepší publikační možnosti pro autory mimo normalizační establishment (debutovali například Sylva Fischerová, Norbert Holub, Svatava Antošová), přesto by se dalo diskutovat, zda je účelem knihy přesvědčit širokou veřejnost o kontinuitě daného období, nebo šlo o mechanický početní úkon: Radim Kopáč měl antologii desetiletou, tak my dáme hned dvacetiletou.
   Ambiciózní projekt (podle záložky soudobá básnická tvorba „u nás dosud nebyla v takovéto šíři prezentována“) má celou řadu vad na kráse. Už předmluva Ludvíka Kundery je jako vždy noblesní a erudovaná, ale pokus vyřešit na dvou stranách námětové a formální souvislosti současné české poezie se sametovou revolucí a přelomem tisíciletí nemohl skončit jinak než polovičatě. Bylo by laciné zpochybňovat kritéria, podle nichž je téměř sto padesát autorů v knize seřazeno, neboť nějaká nakonec být zvolena musela, ale pod formulací „tvárný vztah k tradičnímu básnictví“ si lze představit prakticky cokoli, proč by se pak do stejné škatulky nevešli Pavel Šrut a Viki Shock. Rozdělování autorů do skupin, označených nepříliš srozumitelnými piktogramy, trochu připomíná racionalistickou zpupnost typu: „Bůh stvořil a já, Linné, jsem roztřídil.“ (Na základě svých zkušeností ze školství si dokážu živě představit, jak jsou studenti zkoušeni právě z toho, které místo básník zaujímá v této periodické tabulce; pak už je v životě nenapadne od něj něco číst.) Ostatně, je-li hlavní funkcí antologie služba čtenáři, není co do přehlednosti nad starou dobrou abecedu… Za službu hodnou ocenění lze naproti tomu označit uvedení internetových adres zabývajících se současnou poezií, i když dát si s tím editoři trochu práce, seznam mohl být ještě rozsáhlejší.
   Životopisy autorů jsou suchopárným výčtem funkcí a publikační činnosti. Objeví se i kuriózní formulace; třeba Gustav Erhart je zmíněn jako autor studie Expresionismus v estonském umění. Může jít o práci zcela seriózní a potřebnou, ale v kontextu básníkovy záliby v aliteracích to působí poněkud cimrmanovským dojmem. Ne že bych vzhlížel k žoviální žvanivosti Ryb katedrál (místy přecházející až do bulvárního udavačství), ale literáti bývají zpravidla mnohotvárnějšími osobnostmi, a deklaruje-li kniha na záložce svůj pedagogický účel, tímto mu moc neposlouží. Takto koncipovaná kniha sotva zaujme ty, kdo se o poezii doposud nestarali. Smysl antologie, obsahující převážně prověřená jména známá z předchozích antologií, mi není moc jasný. Chybí kreativita, hravost, vše je jaksi upocené. Skutečných objevů je minimálně: Ladislav Puršl, Michal Bystrov, Jan Borna, tím výčet pomalu může – samozřejmě z mého subjektivního hlediska, ale co pak mají říkat ti informovanější – končit. Na více než pět set stran trochu málo. A ještě oddíl věnovaný internetové tvorbě, v něm zejména básník píšící pod přezdívkou sjuuu, kultivovaný a originální: „lámu se jako černý chleba / jezený ještě zahorka / lámu se mezi bát se nebát // ráno mě nasyp sýkorkám.“ Ovšem píše-li Jitka Srbová v doslovu, že „poezie na internetu není o nic méně poezií než ta na papíře“, dobývá se do otevřených dveří. Nezáleží snad na médiu, to by bylo jako hodnotit básně podle typu písma, kterým jsou vysázeny. Rozdíl je v kumpánské nekritičnosti internetových komunit, stejně jako v anonymitě autorů, zpochybňující jejich schopnost stát si za vyřčeným. „Vřazení oddílu internetových autorů […] je každopádně činem ojedinělým, průkopnickým a nesmírně potřebným.“ Souhlasím, ale raději bych toto hodnocení četl od někoho jiného než od editorky samé. Nero Wolfe zase říkal: „Nejsem Bůh, ale pouhý génius.“ Žijeme sice v době, kdy je líná huba holé neštěstí, ale kulturní lidé by měli této vlně entropie spíše vzdorovat než na ní surfovat.
   Možná někteří poeti vděčí za svůj věhlas také sklonu sestavovatelů podobných antologií mechanicky přejímat od sebe navzájem. Nedá se říci, že by v knize někdo ze současných básníků vyloženě chyběl. Struktura jednotlivých oddílů však není silnou stránkou této publikace. Antologisté mají nepochybně právo na subjektivní pohled, ale v tomto případě si nejsem jist, zda vůbec nějaký názor měli. Kdyby se ukázky z jednotlivých sbírek vybíraly losem, výsledek by sotva mohl působit chaotičtěji. Petr Mikeš má v knize dvacet tři textů, pravda krátkých (to už by mohlo vystačit i na samostatnou knížku), zatímco Josef Štochl či Milan Šedivý jsou představeni jedinou básní. Ne že by matematická vyváženost byla tím nejdůležitějším hlediskem výběru, ale vnitřní logika takové disproporce jaksi chybí. Je třeba ocenit, že v případě J. H. Krchovského nebyly zařazeny téměř zlidovělé „pecky“ z výboru Noci, po nichž nepřichází ráno, ale uměřenější a tematicky neméně závažné básně pozdější. Totéž by se dalo říci i o Ivanu Jirousovi nebo Petru Hruškovi, to jsou ale bohužel výjimky, jinak vítězila cesta nejmenšího odporu. „Zvláštní pozornost byla věnována zařazení dosud nepublikovaných rukopisných básní,“ chlubí se editoři, ale při pohledu zblízka to není až tak slavné (ačkoli chápu, že v tomto případě hodně záleží na vstřícnosti oslovených básníků): například báseň Jaroslava Kovandy „Karkulka v bikinách“ je vydávána za rukopisnou, ačkoli vyšla v knize Žádný žebř. Také „Olše“ od Kateřiny Piňosové již byla prezentována v Antologii nové české literatury 1995–2004 z nakladatelství Fra. Tato publikace nejspíš zaujímá v knihovnách pořadatelů čestné místo: stejné texty mají v obou knihách zařazeny Petr Maděra, Štěpán Nosek, Bruno Solařík, Vojtěch Kučera, Kateřina Rudčenková, Jiří Dynka, u Milana Ohniska a Bogdana Trojaka se shodují hned dvě básně. Ne že by šlo o špatné verše, ale tento způsob sestavování antologie zdá se mi býti nesnesitelně lehký.
   Grafi cká stránka knihy jako by vítězila nad tou literárněvědnou. Značky na obálce mají ušlechtilý záměr pomáhat čtenáři v orientaci, ale výsledkem je pravý opak; možná mám delší vedení, ale opravdu netuším, proč jsou například básníci existenciálně spojení s krajinou symbolizováni čímsi mezi zdeformovanou hřivnou a hroznýšem spolknuvším slona. Také fotografie autorů jsou stylizovány až do samoúčelnosti (například snímek Martina Langera rozesměje i největší škarohlídy). Za obzvláště působivé pokládají výtvarníci zobrazení básníkovy tváře odrážející se v zrcadle, takže je zmíněný motiv v knize zopakován pro jistotu několikrát. Editoři se podobnými nápady tak rozparádili, až trochu pozapomněli, že spisovatelé promlouvají lépe svými texty než „uceleným fotografi ckým dokumentem“ tohoto ražení. Nejlépe z toho vyšli autoři internetoví, u nich je příslušná polovina stránky zaplněna obdélníkem z nul a jedniček. Mimochodem, v knize nejsou fota, ale zásadně phota – tento druh světovosti bývá už poněkud podezřelý.
   A po všech výtkách alespoň jeden klad: po dlouhé době máme v rukou knihu z českého nakladatelství, ve které není na každé stránce pravopisná chyba a nejméně tři překlepy. Takže korektorka Pavla Vašíčková se za svou práci stydět nemusí.
   Antologie české poezie, jedna z mnoha podobných, není jednoznačnou prohrou jako například kompilace S tebou sám, spíše bezbrankovou remízou na domácím hřišti. Velkoryse koncipovaný projekt nakonec nepřesvědčuje reprezentativností ani objevností. Následovat má podle nakladatelství Dybbuk první díl této antologie, zaměřený na období od roku 1966 (zde už moje fantazie na nalezení příslušného historického mezníku nestačí) do roku 1986. Za těchto podmínek bych se ale přimlouval, aby se s jeho vydáním příliš nepospíchalo.

   zobrazit celou recenzi