dybbuk-025

Pavel Řezníček

Kakodémonický kartáč

Cena s DPH: 99 , e-kniha:

Sbírka Kakodémonický kartáč přináší nejnovější i časem uzrálé básně a představuje Pavla Řezníčka v plné síle nespoutané a bizarní obrazotvornosti. Autor cílenou syrovostí a silnými tahy svébytně zpochybňuje i tvaruje poetické (ne)hranice – svět se v jeho textech tříští a zároveň vytváří jazykem ironie, sarkasmu a nadsázky. Skutečnost se zrcadlí v řadě osobních i společenských aluzí a nakonec se v překvapivých kontextech propojuje, nezřídka stmeluje ostrou pointou. Ať už jsou Řezníčkovy básně rozmáchlým a uvolněným svědectvím a reflexí nebo sevřeným a strohým konstatováním, jsou v české poezii zcela ojedinělým výrazem hutné a nesmlouvavé imaginace.

Rok vydání

ISBN

80-86862-14-3

Vazba

brožovaná

EAN

9788086862143

Počet stran

88

Formáty e-knihy

PDF

Formát

102 × 155 mm

Rok vydání

ISBN

80-86862-14-3

Vazba

brožovaná

EAN

9788086862143

Počet stran

88

Formáty e-knihy

PDF

Formát

102 × 155 mm

Katalogizace

Žánr:

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 15/2006

    Karel Kolařík
    NEJEN O SMÍCHU PAVLA ŘEZNÍČKA

    Ačkoliv bývá Pavel Řezníček většinou řa-díván k surrealistické linii české literatury, není taková lokalizace nejpřesnější. I surrealistická poetika má svá pravidla, svá dogmata, své stereotypy, a Řezníčka vše, co je předem dané, předepsané či doporučené, provokuje a svádí přinejmenším k sarkastickému gestu. Proto se také ve své tvorbě nejednou strefuje i do surrealistického kánonu. Není to ovšem výraz nelásky k surrealismu, který chápe šířeji než jen jako umělecký směr, ale spíše k určitému omezujícímu sektářství v poetice a estetice. Řezníčkovy práce totiž originálně a osobitě navazují na to nejplodnější, čím surrealismus obohatil umění i lidské myšlení, a zásadně přispívají k jeho dalším proměnám. Řezníčkovými surrealistickými východisky jsou především osvobozená imaginace a neortodoxní interpretování světa, které ovšem podkres-luje všudypřítomný smích, upomínající na ironické jádro básníkovy tvorby a vytrvale matoucí čtenáře.
    Je tomu tak i v jeho nové sbírce Kakodé-monický kartáč, kterou vydal letošního roku dybbuk jako první svazek své básnické řady. Řezníček ji sestavil z přibližně padesátky básní z posledních let.
    Protože Řezníčka všechny domnělé i skutečné zákonitosti provokují, musí se alespoň prostřednictvím své poezie zmocnit celého světa, musí pokořit všechny objevy a pravdy, aby tak vyzdvihl jeho neproniknutelné tajemství (a zároveň jeho skrytou komiku). Básníkův lyrický subjekt často prochází celým světem a důvtipně vyvrací jednu skutečnost za druhou, relativizuje všechny principy a pravdy a objevuje nové, nečekané souvislosti. Toto putování je ovšem nekonkrétní, v textu se projevuje pouze prostřednictvím bohatých a různorodých obrazových montáží. V tomto podání se prostory prostupují, trhá se čas a věci i vlastnosti ožívají v nekončícím dramatickém pásmu. Celý svět tak působí jako podivná fluidní chiméra odsouzená k neustálému metamorfování. A lyrický hrdina hekticky zachycuje jednotlivé scény těchto dramatických přerodů, jejichž nepředvídatelnost je často obdařena závratnou směšností. Jedna velká groteska – takový je Řezníčkův básnický svět naplněný řinčivým smíchem svého rozjíveného demiurga. Groteska bez jasného scénáře, svět osvobozený od pravidel, svrchovaný chaos.
    Řezníčkova poezie přitahuje v první řadě svou pestrostí. Vedle plynulých záznamů zpravidla absurdně laděných nadreálných situací se objevují již zmíněné montáže burcujících proměn, meditace nad slovem (kdy je vybrané slovo postupně zatěžováno různými kontexty) i anekdoticky pojaté souvislé příběhy. Právě v nich Řezníček uplatňuje nejsilněji svůj nekonečný smysl pro humor, charakteristický také pro jeho prozaickou tvorbu (jeho dosud patřičně nedoceněná románová trilogie Hvězdy kvelbu patří bezesporu k nejlepším humoristickým prózám v české literatuře druhé poloviny dvacátého století).
    Na humorném vyznění Řezníčkových básní se podílí také jeho jazykový cit. Řezníček si bravurně hraje s homonymy, aktualizuje slovní obsahy, frazémy používá v doslovném významu a za pomoci kontextu bravurně zesměšňuje fráze… Jazyková hra v jeho poezii ovšem nemá pouze humorný efekt. Významnou měrou také ovlivňuje nápaditou hudeb-nost básní (například při vrstvení eufonicky blízkých slov nebo při rafinovaném využití sporadického rýmu).
    Nejpůsobivějšími Řezníčkovými texty jsou ale ty, v nichž surrealisticky stylizuje často existenciálně pojaté, překvapivě niterné sebereflexe. V nich se znovu zpřítomňuje jeho kritický a zároveň okouzlený přístup ke světu. Přítomná sbírka obsahuje například několik takových básní, které spojuje elegický tón (např. Všech svatých, Dávno, Clapham Junction, ale i vyhlášený Bílý chléb). Řezníčkův charakteristický smích zní v těchto textech zcela novým, nečekaně hořkým témbrem. Zdá se být jen maskou nebo oporou pro romanticky zapíranou svíravou bolest. Právě v takových textech dosahuje jeho poezie těch největších kvalit.
    Pro dojetí ale není v Řezníčkových básních místo. Stačí, aby velký lyrik do dušičkové meditace zvolal: „Ten tyrannosaurus mluví švédsky!“ nebo něco podobného a celý svět se opět rozezvoní charakteristickým smíchem. Ten hořký smích, který zvěstuje, že „Slzy pot a krev“ jsou věčné, ovšem nic nepřehluší…

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    A2, 10. 1. 2007

    Simona Martínková-Racková
    Hry o životě a smrti
    (Kako)démonický básník Pavel Řezníček

    Nová Řezníčkova sbírka Kakodémonický kartáč má přiléhavý název: srst pomyslného „zvířete jménem poezie“ totiž vykartáčuje tak důkladně, že nezbude jediné zatuchlé, urousané místo. Tudíž existuje docela vysoká pravděpodobnost, že bude bavit i ty, kdo se nad surrealistickou poezií zatím spíše ošívali a vytýkali jí nesrozumitelnost.

    Řezníček je básník velmi hravý, jak dosvědčují jeho předchozí sbírky, zejména Hrozba výtahu (2001), plná vyostřených point. Ty jsou vůbec jeho silnou stránkou, a zvlášť u potutelné, prorůstavé surrealistické poezie znamenají významné plus: pokud se jí totiž čtenář nenechá prostě unášet a místo toho se pokouší pomalu a „poctivě“ prosekat trním každého verše, může na něj po takové práci padnout notná únava, ne-li beznaděj. Ve chvíli, kdy to už už vzdává, přijde u Řezníčka překvapivě snadné vysvobození: pointa. Jasná, čistá, rychlá – a zde navíc obvykle vtipná nebo aspoň sarkastická či ironická. Autor si je této své výhody nepochybně vědom, protože ji často zdůrazňuje dramatickou odmlkou, vyjádřenou vynechaným řádkem. V přítomné sbírce je tato strategie zdvojena tím, že každou stránku graficky uzavírá „dovětek“: verš nebo dvojverší. Čtenář se nejprve domnívá, že jde nejspíš o smyšlené citáty, bonmoty či aforismy, ale při souvislejším pročítání Kakodémonického kartáče zjistí, že to jsou přetištěné útržky jiných básní sbírky. Co bylo spořádaně (ačkoli, u surrealistů…) zaklíněno uprostřed některé z básní, je teď provokativně osamostatněno a stává se suverénní druhou pointou přítomného celku.

    Někdy stačí jen konstatovat
    Jak to ten Řezníček dělá, napadne člověka. Konstatuje – tedy, tváří se, že konstatuje: provokativně a zpříma. Ve skutečnosti (ačkoli, u surrealistů…) však jen předkládá návnady, špek, na který čtenář nesmí i musí skočit. Ona navenek suverénní konstatování jsou totiž semeništěm otázek, výzvou k tomu začít používat vlastní hlavu, zapojit se do hry nebo si, ještě lépe, vytvořit svou vlastní. Citujme právě z oněch druhých point v zápatí: „Malá mořská víla je svině.“ „V noci nás navštěvují holiči a hvězdy.“ „Nevěřte.“ „Bonaparte byl slavík.“ „Byl to duben převlečený za pána.“ „Smrt je selfmademan vzešlý z prostých poměrů.“ Otázky jsou tu vzácné – ty nechť si ke své potěše i zneklidnění vyrobí sám čtenář, materiálem ho tahle rafinovaně vystavěná poezie zásobí více než vydatně –, ale o to působivější: „Je zoufalství jablko?“
    Příznačné je, že Řezníček si ze sloves drží v neutuchající oblibě prosté „být“ anebo sloveso rovnou vypouští a raději nechává ostatní slovní druhy – zde druh i ve smyslu přítel – v družném či naopak zcela konfl iktním uskupení. Výsledkem může být „oznámení“ takřka jarmareční senzačnosti: „Ingrid Bergmanová si na felaci postavila skleněný zámek.“ „Pomatený nunvář se pokoušel sežrat komisi z ministerstva zdravotnictví.“ „Vytržené krční mandle spolkly několik rorýsů.“ Jen vzácně probleskne cosi jako náběh k romantičnosti a láskyplné bláznovství: „Lunatik vyhrožuje inkoustem moři.“ „Ruka píše po hořící hladině oceánu.“; mnohem častěji nepokrytá ironie a chuť ne postavit věci zpátky na zem, tedy tam, kam koneckonců patří, ale rovnou je posadit na zadek: „Sníh je hadr, kterým se utírají andělé, nebo krev, která se spustila albínovi z nosu.“ „Nemám na tramvaj do stanice Čmouha.“ „Je tolik moří a tak málo pitomců.“ „Mnoho motýlů znamená smrt sekané.“

    Aluze, parodie, ironie… imaginace
    Aluzí je tu celý les, parodičnosti a ironie více než dost. Skutečné požehnání pro tuto poezii: neustálé uzemňování, jadrnost až brutální a relativizování, shazování už řečeného nebo jeho nasvěcování z nových a nových úhlů způsobují, že Řezníčkovy básně zdaleka nejsou samoúčelnou hrou, dekorací či tréninkem fantazie, což se zhusta stává surrealistické poezii druhého a třetího nálevu. Pavel Řezníček (1942) je podobně jako František Dryje – jeho básnický souputník (právě tihle dva spolu sestavili Letenku do noci, přehledovou antologii současné české surrealistické poezie) a zároveň v lecčem protichůdce – zkušený autor a přes všechnu hravost a imaginativnost moc dobře ví, co dělá.
    To, že používá „čtenářsky přívětivé“ prostředky a usnadňuje tak cestu do houští své intenzivní a koncentrované imaginace, však ještě vůbec neznamená, že jde o poezii líbivou. Je to brutální a groteskní představení, do kterého tu čtenář vstupuje (právě vstupuje, nejen přihlíží z vyhřátého pohodlí – pokud to dělá pořádně), a může to odnést pěknými šrámy na svém klidu a svědomí. Účinek je tím větší, že se „velká témata“ morálky, svědomí, prázdnoty a vyprázdněnosti (ještě naléhavější uprostřed všech těch nakupených předmětů a obrazů), absurdity, mechaničnosti, syrovosti a surovosti zjevují zlehka, bez varování a s bezohlednou samozřejmostí, a přitom pod hávem hravosti a hry.
    Hry o smrti, která je tu častým motivem (stejně jako různé způsoby usmrcování, utrpení, krev, šílenství, chladná erotika), ale hlavně – nebo tím spíš, v další rovině – hry o životě. O životě ve všech jeho podobách, které nakonec zůstávají pořád jednou a toutéž. A možná i o tom, co se skrývá až někde hluboko za všemi těmi zrádně, nevyzpytatelně poskládanými zrcadly.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Hospodářské noviny, 28. 7. 2006

    Jan Gabriel
    Dva hlasy surrealistické poezie

    Svůdné a znepokojivé básnické obrazy na straně jedné, stejně svůdná a znepokojivá hra s významy slov na straně druhé. Nejnovější básnické sbírky Pavla Řezníčka a Aleny Nádvorníkové jen potvrzují, že obě patří k vrcholům české surrealistické poezie a, v širším kontextu, poezie vůbec.
    Nespoutaná obraznost Pavla Řezníčka, jeho sbírka Kakodémonický kartáč vydaná nakladatelstvím Dybbuk, zve k opulentním hostinám imaginace, kde trsy syrové reality, byť často mají povahu pouhého vtipu, jsou přitažlivé už tím, jak dokážou probudit celou naši zvědavost. Hlad po docela obyčejném dobrodružství: »Kostra trávy/ Její drobné kostičky/ Průvodčí roznáší čaj/ Řeka se koupe v tabáku/ Co kdyby se náhle setkaly dvě žíly na mém těle/ A vlévaly se do sebe jako Sázava do Vltavy u Davle«.
    Řezníčkova imaginace je všežravá. To, co hltavě spolkne, vzápětí vyprskne změněné k nepoznání do jakési koláže dostatek sugestivní, aby ji bylo možné naráz prožít. Někdejší nespoutaný sarkasmus vůči světu jakoby nyní vystřídal ironický komentář, v němž se odrážejí všechny nehoráznosti současného spektáklu, jeho blbost i mámení.
    Světa, který má sice všechny rysy krále Ubu, ale současně je v Řezníčkově podání dostatečně osobní a jedinečný. Libovolně se v něm mísí kontinenty, cizí slova, historické i smyšlené postavy, osobní i společenské katastrofy: »Všichni sedíme/ na terase hotelu Carlton/ Mrzne ale slunce svítí/ Z čaje se kouří Gottwald mi klade ruku na rameno/ a z nosu mu leze náprsenka/ Stříbřitá jako hrabě Monte Christo«. Na mnoha místech sbírky se tak vnucuje myšlenka francouzského režiséra JeanaLuc Godarda, že by se televizní zprávy mohly rekonstruovat, vyrábět po vzoru Méliese.
    Na rozdíl od Pavla Řezníčka, který kouzlí s obrazy, Alena Nádvorníková, která je spojena se surrealismem zároveň jako teoretička i autorka kreseb a básní, kouzlí s významy slov, v nichž objevuje vlastní tajemství řeči, její alchymii. Ve své sbírce nazvané Sopky a Tratě, kterou vydalo nakladatelství Arbor Vitae, znovu dokazuje, že to, co se v jazyce skrývá, je mnohem bohatší, než to, co pluje po jeho povrchu: »až polekaný přízrak, spíš/pokušitel/ tu líně bude látat/cáry rozvleklých rukavic/díry po polích ba v pouštích/vůbec«. Vše má v jejích básních svůj význam, každé slovo je voleno tak, aby se stavba nezhroutila, ale vracela se ve své až krystalické podobě jako ozvěna podivuhodného příběhu. A přesto nelze hovořit o tom, že by tato poezie byla vykonstruovaná. Naopak, obrazy a významy vyplouvají na povrch téměř automaticky jako při bdělém snu. Básnické vědomí nezrazuje původní představy, ale stimuluje autorčiny nevědomé schopnosti, propůjčuje jim až nečekaně ostré obrysy.
    Poezie Aleny Nádvorníkové je tak bezprostřední a napínavou hrou, stejně jako prostou závratí nad objevováním té nejprostší skutečnosti: »Raději umyj okna s nedělí/ a zavěs záclony/ vždyť pořád neskončilo/jaro léto podzim«. Či jinde: »Vždyť na upatích středních škol/ zástupy a důlní společnosti/neuvažují jinak, jen střídavě bystře a pomálu je sklizně./ S výhodou strádej«.
    Obě básnické sbírky ilustrují dvě polohy současné české surrealistické poezie. Na jedné straně agresívní a ničím neomezené zmocňování se světa, na straně druhé jeho ohledávání a prožívání v básnické promluvě.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Týden, 5. 6. 2006

    Jiří Peňás
    Pavel Řezníček: Kakodémonický kartáč

    „Ani den bez srandy,“ říká tento muž, který je zasažený bleskem, což znamená, že jeho krevním obrazem protéká dvojitá delta šílenství, což dá někdy fušku. Pavel Řezníček, veterán a legendista brněnské bohémy, prozaik, kterému jednu knihu (kvůli tomu, že jsou z Brna?) pochválil kdysi i Milan Kundera, výtržník a příležitostný somrák, je především surrealistický básník na penzi, nikoli však mentální, nanejvýše sociální. Jeho jedinou povinností je psát básně a vypouštět je jako proudy fantazie utržené ze řetězu. Píše je každý druhý den, vždy, když se vrátí z potulky po městě, ve kterém navštěvuje kulturní besedy a omezující se okruh pivnic, zčásti vinou své cukrovky, zčásti proto, že v nich urazil personál a už ho tam nechtějí pustit. Při psaní se směje a drbe za uchem, samozřejmě chlupatým. Básně vypadají jako ryzí absurdity, popisují „zápasy nosních mandlí s krčními“, zaznamenávají řeč soba, slibují, že vám básník dá svůj nehet, informují o vládním nařízení, podle něhož se „ňadrům už nesmí říkat kozy“, s čímž souhlasíme. Já mám toho Řezníčka rád, jeho psaní mi připadá jako jeden z mála možných způsobů, jak může poezie vypadat, aniž se cítí trapně, povzneseně nebo poníženě. Prostě to v tom chlapovi je, tak co by nepsal a neblbnul. Jak říká: „Jeho semeno na vaše hlavy.“

    zobrazit celou recenzi
  5. dybbuk

    Literární noviny, 2. 4. 2007

    Ladislava Chateau
    Surrealistická obraznost

    Řezníčkova poslední básnická sbírka Kakodémonický kartáč shrnuje jak verše nejnovější, tak i ty časem prověřené. Všechny jsou však výrazem básníkovy obrazné nespoutanosti a bizarnosti co do výrazu i významu obrazotvornosti.

    Básník, spisovatel a překladatel Pavel Řezníček je především významný představitel dnešní podoby českého surrealismu. Letos v zimě oslavil pětašedesátiny; narodil se v Blansku, maturoval v Brně, kde také poprvé veřejně vystoupil v roce 1965 s divadélkem Konvence, pro něž sestavil básnické pásmo Ďáblův ocas je bicykl. Časopisecky debutoval v Sešitech pro literaturu roku 1967, posléze v surrealistických antologiích v Paříži, Lisabonu, Mnichově, Bruselu i v Londýně; lze tedy říci, že jde o autora veskrze kosmopolitního.
    Jako prozaik vstoupil do literatury zcela mimořádným způsobem – dříve, než mu vyšla jediná kniha česky, pařížský Gallimard mu vydal pod záštitou Milana Kundery a s jeho doprovodným slovem prózu Strop (Le Plafond, 1983, česky až 1991). Kromě prózy a veršů proslul zejména trojicí knih Hvězdy kvelbu, Blázny šatí stvol a Hvězdy kvelbu 3 (1996–1998), ve kterých jako romanopisec vypověděl zrod a peripetie brněnského literárního undergroundu, jehož byl jako rodilý Brňan jednou z ústředních osobností; modely románových postav jsou snadno identifikovatelné podobně jako v pozdější próze Natrhneš nehtem hlavy jejich; tak básník Jiří Veselský je dobře rozpoznatelný v učeném básníku Lustigerovi, kritik Ladislav Soldán v kritikovi Voldána a tak dále. Řezníček miluje hlavolamy, sarkasmus i grotesknost. V loňském roce u příležitosti jeho nadcházejícího jubilea mu vyšla básnická sbírka Kakodémonický kartáč. Pavlu Řezníčkovi se podařilo, co se dosud zdálo téměř nemožné: spojit až zbujelou provokativní surrealistickou obraznost s neobyčejně melodickým veršem a eufonickou výstavbou básně. Jeho básně sdílejí a stupňují surrealistické nazírání skutečnosti, bouří proti autoritám, papeže ani arcibiskupa nevyjímaje. V závěru básně Sen o zřícených Hradčanech autor píše: V Klementinu / Písek / který tam na kolečku navozil / Arcibiskup Tomášek / V tu chvíli kdy se kohout stal čepicí / A modrá trubice hrstí večera. Čtenáři, který snad neporozuměl názvu knihy, vysvětluje Zdeněk Tesař v doslovu, že kako znamená v řečtině „špatný“, a to ve spojení s obecně srozumitelným slovem démonický a se slovem kartáč vystihuje smysl Řezníčkových veršů, nepostrádajících humor a zvláštní evokační sílu. Jak je to patrné například ze závěru básně Lisztův klavír, dedikované Brnu: každý, kdo Brno zná nebo tam byl aspoň na vojně, ví, co jsou Hády, na brněnském centrálním hřbitově našel po mnoha letech exilu svůj definitivní hrob Ivan Blatný, pýcha brněnského literárního života: „Vzadu Hády / Vůbec ne Hádes / Zalidněný hady / Hadí lid / Hadí lis / Ferenc Liszt se svým karcinogenním klavírem / A Centrálka s podnájemníkem / Jistým chudým studentem Blatným / Demiurg rozsypán na loučce s pitbuly / Papežské buly chtěl kdysi na Petrově /Číst Capistranus // Brno však rozsypal Nostradamus.“ Pavel Řezníček, jeho texty, básně i próza, jsou potvrzením toho, že surrealismus bude žít, pokud budou surrealisté; pokud bude existovat smysl pro iracionalitu i kritické vědomí, schopnost nalézat zázračno a každodenní život promítat do veršů. A dokud budou básníci takového daru obraznosti i jazyka, jako je autor Kakodémonického kartáče.

    zobrazit celou recenzi
  6. dybbuk

    Právo, 12. 6. 2006

    Radim Kopáč
    Básně psané na kapesník z jílu

    Spisovatel Pavel Řezníček vydal svoji sedmnáctou knihu. Sbírka Kakodémonický kartáč se v jeho bibliografii ocitá po boku celé řady próz, a to jednak imaginativních textových proudů, jež se víc než v čase rozlévají prostorem, a jednak mystifikační tetralogie na téma brněnskopražská bohéma, psané v poláčkovskohaškovské humoristické tradici.
    Doménou Řezníčkovy tvorby je ovšem poezie, respektive antilyrika: jeho básně, v nichž se vztekle srážejí slova a obrazy, aby zplodily bizarní a komické srostlice, jsou plné „dynamitu a octa“ – kondenzuje se v nich nezměrná energie, která hravě zkazí chuť celé armádě ideologií, -ismů, bohů a moralit. Řezníček se plaví proti proudu nejen současné české literatury, v níž je spolehlivým originálem, ale i času: jeho verše vstřebaly rozhodující ingredience na cestě od Jarryho k Magnetickým polím Bretona a Soupaulta, tedy alespoň co do metody psychického automatismu, na nějž autor stále spoléhá, a pochopení pro absurdity a mystifikace všeho druhu.
    Předměty, kterými své texty zaplňuje, sbírá Řezníček zčásti na ulici, zčásti v knihách. Nepohrdne ale ani novinovou černou kronikou. Konkrétní postava člověka se z tohoto fantazijního reje ovšem vynoří jen zřídkakdy: což možná souvisí s okultismem, tedy skrýváním tvůrce, na které upozorňuje pseudonymní Zdeněk Tesař v doslovu.
    Jenže stačí, aby básník vyšel na Olšanské hřbitovy podumat nad mrtvými kamarády, pak doma zasedl k nedělnímu obědu a sežral řízky i za ně – a čtenář náhle zavadí o cosi překvapivě živého a bezprostředního: autorův kamenný krunýř se na okamžik rozzáří trhlinou. Co v Řezníčkově nové knížce čtenáře dál překvapí, jsou občasné rozběhy k naivistickému rýmu, na nějž spisovatel dřív nikdy nesázel, pak odfláknutá redakční práce, která ve sbírce nechala desítky chyb, a na závěr ještě „maličký kapesník z jílu“ -praporek osvobozené imaginace zapíchnutý do masa kakodémonické i banální skutečnosti.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz