(1942) po maturitě v roce 1959 nedokončil dvouletou knihovnickou nástavbu (osvětovou větev), poté prošel mnoha zaměstnáními a do důchodu odešel jako poštovní úředník.
Na veřejnosti poprvé vystoupil v roce 1965, a to v Brně s divadélkem Konvence, pro něž sestavil pásmo z poezie francouzských surrealistů Ďáblův ocas je bicykl, a o dva roky později básnicky debutoval v Sešitech pro mladou literaturu. Od počátku normalizace až do roku 1989 publikoval pouze v exilových a ineditních literárních periodikách (Svědectví, Listy, Host, Revolver Revue, Fragment K), v rozmezí let 1974–1989 vydával s přáteli surrealistický samizdatový sborník Doutník a rovněž se podílel na několika samizdatových sbornících. Jeho básně jsou zařazeny v nespočtu surrealistických antologií, které vyšly v celé řadě evropských zemí. Od začátku 90. let mohl autor konečně své básnické sbírky oficiálně publikovat (Kráter Reznik, Plovací sval, Hrozba výtahu, Atentát ve vaně aj.). Roku 1983 vyšel autorovi v Paříži a poté i v Římě román Strop (s předmluvou Milana Kundery) a následovaly další rozsáhlejší prózy: např. Hvězdy kvelbu, Alexandr v tramvaji, Zrcadlový pes, Cerf volant, Holič a boty, Natrhneš nehtem hlavy jejich. S Františkem Dryjem je spoluautorem antologie současné surrealistické poezie Letenka do noci.
Postkatastrofická krajina surrealistických básní básníka a prozaika Pavla Řezníčka tvořících sbírku Mizející ve voliéře je zaplněna přidrzlými věcmi a zvířaty dožadujícími se svých práv, jak to odkoukali od lidí. A tak se ozývají mluvicí hodinky, chobotnice po požádání o občanský průkaz dělají lascivní gesta, psi ženou po ulici dřevěné manekýny z výkladu, elektřina prchá z transformátorů, neboť se tam necítí dobře, a dochází k dehonestaci veverky. Krajinu okupují postavy papežů střílených do čela…
Sbírka Kakodémonický kartáč přináší nejnovější i časem uzrálé básně a představuje Pavla Řezníčka v plné síle nespoutané a bizarní obrazotvornosti. Autor cílenou syrovostí a silnými tahy svébytně zpochybňuje i tvaruje poetické (ne)hranice – svět se v jeho textech tříští a zároveň vytváří jazykem ironie, sarkasmu a nadsázky. Skutečnost se zrcadlí v řadě osobních i společenských aluzí a nakonec se v překvapivých kontextech propojuje, nezřídka stmeluje ostrou pointou. Ať už jsou Řezníčkovy básně rozmáchlým a uvolněným…
