Letní světlo, a pak přijde noc

Recenze

1. dybbuk – 17. 2. 2018

   A2, 30. 9. 2009

   Marta Bartošková
   Vřesoviště, lávová pole a moře

   Jón Kalman Stefánsson vypráví o islandské střediskové vesnici osmdesátých a devadesátých let, doby bohatství a nečekaného pohybu.

   „V zimě je nebe na ptáky chudé, čas se kvůli tmě nehýbá z místa a voda sotva teče z kohoutků.“ Těmito slovy přibližuje život na islandském venkově jedna z postav románu u nás neznámého Islanďana Jóna Kalmana Stefánssona (nar. 1963) Letní světlo, a pak přijde noc. Dějištěm je bezejmenná vesnice na západním pobřeží ostrova, čítající pár stovek obyvatel, která se nezmohla ani na kostel a hřbitov. Středobodem obecního života je Nákupní družstvo, z dalších pozoruhodností pak lze jmenovat jatka, Spolkový dům, kde se promítají filmy, a výrobnu oděvů Pletárna. Iluze idylicky ospalé a nudné střediskové vesničky však rychle bere za své.

   Víte, kde máte muže?
   Namísto chronologické linie sledujeme prolínání různých příběhů, odhalování souvislostí a řazení náznaků. Jednotlivé osoby postupně vystupují do popředí a defilují před čtenářem. Ten brzy zjišťuje, že ani v této zapadlé obci nežijí žádní bezduší křupani, ale citlivé lidské bytosti, které se usilovně potýkají se svými sny, nadějemi a úzkostmi. Jejich vnitřní zápasy Stefánsson nikterak nepitvá; spíše naznačuje, než pojmenovává, a mnohé postavy tak zůstávají do značné míry obestřeny tajemstvím, jež jitří představivost sousedů i čtenáře.
   Jedním z významných hybatelů tohoto zvláštního mikrosvěta, silou, která oživuje ospalý poklid venkova, je erotická touha. Tak například smyslná a rafinovaná Elisabet, neustále provokující smečku vesnických klepen, podněcuje fantazii prakticky všech mužských obyvatel vesnice, kamkoliv přijde. Chtíč je také hlavním tématem příběhu obtloustlého sedláka Kjartana a kypré hospodyně z nedalekého statku Kristín, kteří zrazují svá svědomí i milující partnery a pravidelně se setkávají u plotu na hranici svých rozlehlých pozemků, aby se bezuzdně oddávali jeden druhému. Zde se ukazuje, že Stefánsson dokáže působivě převyprávět i tak tuctový příběh, jako je manželská nevěra, nakonec prozrazená vesnickou šeptandou. Následná pomsta Kjartanovy manželky Ásdís je jedním z nejkrásnějších momentů celé knihy.

   Rozpadl se do větru
   Erotično je v románu vyvažováno touhou po transcendenci, po splynutí s nekonečnem. Nejsilněji ji pociťuje postava zvaná Astronom. Někdejší ředitel Pletárny přezdívku získal, když se mu z ničeho nic začaly zdát sny v latině a on z nepochopitelného popudu opustil prestižní práci, krásnou ženu i syna a začal se věnovat pouze filosofickým úvahám a četbě latinských knih. Stal se asketou, jakýmsi duchovním vůdcem vesnice, šamanem. Stejnou potřebu odvrátit se od lidského společenství pociťuje i stydlivý introvert Jóhann, který by raději žil s lučními ptáky než s lidmi, a částečně i Sigrún, která se při plavání v ledově studeném moři noří do mnohametrové hloubky ke dnu. Některým postavám se dokonce podaří tyto sny realizovat beze zbytku: starý Björgvin se jednoho dne rozpadne ve větru a bývalý politik Finnur se zase rozplyne ve večeru. Prosté realistické vyprávění v těchto fantaskních momentech přesahuje do realismu magického. Propojení reálna a nadreálna je přitom zakotveno v islandské tradici. Imaginaci Islanďanů odjakživa ovládali duchové, elfové a trollové, a jak se dočítáme ve Stefánssonově knize, tyto představy jsou živé dodnes.

   Nad tmou nezvítězíme
   Vnitřní život obyvatel vesnice bezpochyby utváří okolní krajina a přírodní podmínky ostrova. Dramatické střídání světla a tmy, dlouhé letní noci, rozlehlá vřesoviště a lávová pole, všudypřítomné nekonečné moře, souvislá linie obzoru, nerušená stromy ani vysokými budovami. Toto až příliš otevřené prostředí má na venkovany podivný vliv: místo aby jim poskytovalo volnost a svobodu, působí na ně jako neproniknutelná stěna, hranice lidského života, za níž je čeká jen prázdno. Nejsilnější moc má neprostupná zimní tma, která obyvatele vesnice uvrhá do samoty, jakkoliv se snaží najít cestu jeden k druhému: „K vítězství nad tmou máme daleko – ať už se nachází v nás, pod námi nebo okolo nás,“ přiznává vypravěč, bezejmenný příslušník vesnického kolektivu. Je zajímavé, že s tímto vědomím se zpravidla lépe vyrovnávají ženy, které se v galerii postav jeví jako silné a akční, zatímco muži nezřídka rezignují a upadají do sklíčenosti a melancholie.
   Přes celkově lyricko-melancholické ladění románu se Stefánsson často s gustem vyjadřuje ke stavu dnešního světa. Časově je vyprávění zasazeno do osmdesátých a devadesátých let, do doby, kdy na Islandu nastoupil prudký ekonomický rozmach. „Nastal tu takový pohyb, že my už nedokážeme ani myslet, veškerou energii spotřebuje člověk na to, aby nesletěl do prázdna,“ vypráví jeden z vesničanů. Dnes už víme, kam bezhlavá ekonomická rozpínavost a honba za konzumními požitky Island dovedly, a tak autorovo lakonické účtování s dobou, opatřené notnou dávkou ironie, získává navíc další rozměr. Právě tato mnohačetná perspektiva, propojení konkrétního a obecného, aktualizace i bezčasovost, je největší předností tohoto románu. Umění objevovat velké dimenze malých životů je důležité nejen na Islandu, nýbrž kdekoliv na světě.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 17. 2. 2018

   Respekt, 17. 8. 2009

   Helena Březinová
   Světlá ostrovní noc

   Kalmanův román je nádherným pohledem na život na Islandu

   Islandské romány v češtině skoro žádné nevycházejí. Proto začněme malou oklikou. V dubnu vystoupil na Karlově univerzitě norský profesor Hans Skei s přednáškou Norská literatura v novém tisíciletí – nejlepší knihy. Nejprve se představil a ve vlastním miniportrétu vyzdvihl, že se od 60. let věnuje také rehabilitaci žánru detektivky. A pak spustil o těch nejlepších norských románech. A ejhle – mezi zmiňovanými tituly nebyla jediná detektivka. Pana profesora jsem se pak trochu jízlivě zeptala, jak to. A on přiznal, že skandinávské detektivky jsou přece jen „jiná“ literatura a mezi nejlepšími romány rozhodně nemají co pohledávat. A jsme u toho. Ze zmiňované islandštiny se do češtiny bohužel překládají více méně právě jen detektivky. Tedy pardon: vůbec nejslavnějšího islandského detektivkáře Arnalda Indridasona u nás nakladatelství MOBA vydává v mizerných překladech z němčiny.
   Je to malý zázrak, pokud se někdo odváží vydat knihu poháněnou něčím jiným než neúprosnou ekonomií detektivní zápletky. Nakladatelství Dybbuk tu odvahu mělo a ve výborném překladu Heleny Kadečkové vydalo román Letní světlo a pak přichází noc lyrika a prozaika Jóna Kalmana Stefánssona. Autor za něj v roce 2005 obdržel nejprestižnější islandskou literární cenu, a byl dokonce nominován na Cenu Severské rady.

   Pohlavní pud
   Jaké je Kalmanovo Letní světlo? Místo děje: vesnice o čtyřech stech duších na západě Islandu. Čas: konec 90. let, tudíž doba velkých společenských změn, například privatizace bank, kteréžto změny v roce 2008 vyústily v naprostý krach ostrovního hospodářství. To Kalman v době, kdy román psal, ještě nemohl vědět, o mnohém však vypovídá, že hrdiny románu nejsou finanční dobrodruzi, kteří zemi zavlekli do nesplatitelných dluhů, nýbrž lidé, již se navzdory neúprosnému trendu ze zdánlivě upadajícího venkova neodstěhovali do Reykjavíku či ciziny. Klima: když je opravdu krásně, teploměr se šplhá k celým sedmnácti stupňům. A vypravěč? Jeho ústy tu promlouvá kolektivní vědomí celé vesnice; ví opravdu všechno, není divu, na vesnici se přece nic neutají.
   A tak se dočítáme třeba o sádelnatém sedláku Kjartanovi, který nade vše miluje svou ženu Ásdís, přesto ji ale podvádí u humen se sousedkou. Nevěra se tu vyjímá ve vší zemité tělesnosti, prsty se noří do prorostlého masa, pot teče proudem a oba smilníci musejí odhánět svá rozdováděná psiska, „jdeš!“. Pejsci si také přijdou na své, ale nakonec páníčky následují, protože, jak mudruje vypravěč, „věrnost a poslušnost převážila nad pohlavním pudem, tak jsou psi lidem nepodobní“. Takových životních pravd si vypravěč na stránkách knihy dovoluje spousty, ale jeho přemoudřelost mu nelze než odpustit.
   Nechybí mu totiž humor, ale hlavně: nezapře se v něm opravdový básník. V příběhu Kjartana a Ásdís, končícím tak, že něco takového v literatuře nepamatuji, se tak v jakémsi ad hoc vymyšleném slovníkovém heslu dočítáme, že nevěra je slovo příbuzné slovům konec světa. Tenhle příběh je přitom jen jedním z mnoha. Vesničané tu přecházejí z jednoho do druhého a všechny osudy jsou vycizelované tak, jak události dokáže zušlechtit právě jen kolektivní vědomí malého společenství. Z pomyslného zrnka události – ať už je to třeba sebevražda – se v ústech lidí postupem času stává perla v podobě (nezřídka anekdotického) příběhu.
   Vyprávění se často blíží magickému realismu. Například vysloužilý politik, který do vsi přibude na vejminek a píše tu své paměti, prostě splyne s večerem, zkrátka zmizí, což je prý mimochodem bytostná vlastnost všech politiků: „rozplynou se, jakmile jsou odsunuti stranou a ztratí svou moc a vliv“. Po milém politikovi se tudíž nikdo ani nepídí. Místní figurka zvaná Astronom si na živobytí vydělává tím, že – podporována grantem Severské rady – týden co týden pronáší cyklus neslýchaných přednášek s názvem Co je důležité pro každého z nás. Na té první se sejde celá ves. „Srkali jsme kávu, žvýkali koblihy, nedůvěřivě jsme ochutnávali jednohubky, bylo nám veselo a říkali jsme si: Důležité je, aby Arsenal vyhrál titul, abych ho dnes večer uhnala, aby se Goggi neudělal moc rychle, důležité je, abysme měli o víkendu dost pití a pořádně se sťali.“

   Zůstává pověst
   Román se vlastně snaží o totéž co Astronom, odpovědět na otázku proč to všechno. Jen odpověď podle Kalmana není ve hvězdách: vůbec nejdůležitější je vyprávění samo, je totiž reakcí na nejistotu plynoucí z onoho dotěrného proč. To Islanďané žijící na hranici obyvatelného světa tak nějak instinktivně vědí už od osídlení ostrova – příběhy tu od éry středověkých ság mají existenciálnější funkci. Jako by tady lidé věděli, že to, co zůstává, je pověst.
   Kalmanův román je nádherně vřelým zřetězením příběhů islandských venkovanů. Přesvědčivě dokládá, že „život někdy jako by měl na menších místech větší rozměry“. Pokud se chcete dozvědět něco o Islandu, v Kalmanově knize je toho z ostrova v Atlantiku mnohem víc než v deseti takzvaně realistických detektivkách.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 17. 2. 2018

   Host, 8. 3. 2010

   Miluše Juříčková
   Nejdelší vlákno proti smrti

   Jón Kalman Stefánsson Letní světlo, a pak přijde noc, přeložila Helena Kadečková, dybbuk, Praha 2009

   Island. Ostrovní krajina na okraji Evropy brázděná sopkami a ledovci. Svébytný národ představující severskou nemluvnost i předivo prastarých příběhů. Ekonomická exploze i pád ke dnu. To jsou asociace českého čtenáře před otevřením knihy Jóna Kalmana Stefánssona Letní světlo, a pak přijde noc. Tyto představy není třeba úplně odkládat, neboť nabývají konkrétní podobu v osudech lidí z malé vesnice na konci světa. Opojné světlo, milosrdná tma i úmorné přítmí — to jsou sluneční hodiny rámující čas člověka spolehlivěji než letopočet. Ano, čas — největší bohatství i nejkrutější jho, to je nejvlastnější téma této neobyčejné knihy. A ještě láska, vášeň, štěstí, prázdnota, zoufalství — a smrt. Hlavně ta, vždyť přichází v tolika podobách a s takovou silou.
   Odnepaměti je vyprávění příběhů a naslouchání jim jakousi omamnou strategií člověčenství, Stefánssonův narativní vír stačí příběhy také reflektovat a komentovat, a přináší zajímavou metatextovou dimenzi. „Vítr spal za horami, hvězdy se po přemíře letního světla pomalu navracely, na jaře se nám dostává zpěvu stěhovavých ptáků, ale ztrácíme svit hvězd, na podzim je to opačně. Co je lepší? Ptačí zpěv jako by byl utkán z radosti, očekávání, ale také ze stesku, který se nám usazuje v hrudi, ale při pohledu na hvězdy jen zřídkakdy cítíme osamělost, jejich mihotání je vzdálenou nadějí.“ Islandština je zde s vtipem a hravou precizností, s virtuozitou a poetickou hloubkou přenesena do češtiny způsobem, který dává zapomenout na to, že čteme text přeložený a nikoli původní. Kongeniální setkání napříč generacemi? Jednotlivosti a detaily tvoří celek, který nutí čtenáře k návratům.
   Jón Kalman Stefánsson (nar. 1963 v Reykjavíku), muž devatera řemesel a autor řady úspěšných knih neimplikuje svět idylický, jeho text, který vyšel v originále v roce 2006, je otevřen také dimenzi společenskokritické, i když ji netematizuje samu o sobě: „[…] muž jehňata podřezává, krev z krku jim prýští do žlábku, vytéká z nich léto, třetí muž připevňuje mrtvá těla za kopýtka na železný svěrák a běžící pás je odnáší do horního patra, kde se mění v kusy masa a posléze v pokrm.“
   Kdyby nebylo technických nástrojů moderní doby, které doprovázejí a rozkmitávají románové obrazy, jako například to, že milostné dopisy přicházejí mailem nebo že do němoty zpitý milenec je na neznámé místo transportován nejmodernějším modelem japonského vozu, byl by tok vyprávění bezmála biblický. Vždyť už tisíce let zažíváme palčivou a všeničivou vášeň těla, lásku (pravou i zástupnou), skoro dokonanou vraždu ze žárlivosti, smrt vlastnoručně přivolanou, protože odklad už je nesnesitelný. „Čas plyne, prochází námi, a proto stárneme. Za sto let budeme ležet v zemi, nic než hromádka kostí a možná jeden šroubek z titanu, který nám zubař vsadil do horního zubu, aby plomba lépe držela.“
   Nejen myšlenky a jazyk, i perspektiva vyprávění prokazuje osobitou poetiku Jóna Kalmana Stefánssona. Vypravěčem a komentátorem příběhů je jakési „my“ — jsou to snad zbylí obyvatelé vesnice, filozoficky naladění pozorovatelé běhu světa nebo prostě: lidé? Jde o originální vyprávěcí princip, který se neprojevuje jen v úvodech k jednotlivým kapitolám (všechny „úvody“ jsou bez ohledu na svou délku vždy v závorce, která je jak známo působivější než tři vykřičníky), proniká také strukturu a určuje tón příběhů. Nezabývá se návazností epizod v jednotlivých oddílech, nesoucích poetické názvy jako „Slzy mají tvar loďky“ nebo „Co je příbuzné slovům konec světa“, chronologii si konečně může sestavit čtenář sám, vždyť motivy se dokonale protínají, jedna situace osvětluje jinou, umístěnou o sto stran dále. Podstatný je akord osudů a náznaky melodické linky. „Pokračujeme a přidáváme stále nové příběhy, těžko vyprávění zastavit, asi je to tím, že ten, kdo vypravuje o životě, má tendenci spříst co nejdelší vlákno — vždyť všechno, co děláme, je tak či onak boj proti smrti.“ Hlas vyprávění je smířlivý, přemýšlivý, ale i ironický a dokonce explicitně upozorňuje, že existují věci, jež by se z úcty k člověku vyslovovat nahlas neměly.
   Jsou knihy, které čteme pro věhlas autora nebo historický kontext, a jiné, které potkáme jako nečekaný dar na rozcestí, o němž jsme do té doby nevěděli. O to větší odpovědnost má překladatel, neboť on je nejčastěji i dramaturgem českého vydání. Letní světlo, a pak přijde noc je událostí překladové literatury — zprostředkováním titulu, ale i estetického prožitku v jazykové a také grafické podobě knihy.

   zobrazit celou recenzi