dybbuk-029

Angela Carterová

Noci v cirkuse

z angličtiny přeložili Lucie Mikolajková, Martin Mikolajek

Cena s DPH: 299 

„Jak jsem svištěla kolem podkrovních oken, za kterýma jsem trávívala drahocenný bezesný noci svý mladosti, vítr přispěchal pod mý rozepjatý křídla, a já s trhnutím zjistila, že visím nahoře ve vzduchu, že pode mnou leží zahrada jako deska nějaký úžasný stolní hry a já se vznáším na místě. Země mi nepřispěchala naproti. Bezpečně jsem spočinula v náruči svýho neviditelnýho milence…“

…vypráví Peříčko, tajemná artistka s robustním tělem, svůj životní příběh: jak poprvé vzlétla, o dětství stráveném v nevěstinci, jak se stala exponátem v obludáriu, o posedlé náklonnosti mužů, kteří v ní spatřují novodobou bohyni, mýtickou ženu, jež na svých křídlech přináší nové století. Peříččino tajemství snad odhalí cirkusové turné z Londýna přes Sankt Petěrsburg až na Sibiř. Novinář Walser snad nahlédne pod masky barvitého klaunství i ostatních postav cirkusového mikrosvěta. Možná jsou ale její křídla, neodolatelné kouzlo a pozoruhodné vyprávění jen dobře zahraným číslem cirkusové představivosti.
Anebo je podstata záhady ukryta pod neproniknutelnou maskou líčidel, stejně jako nekonečný prostor magické Sibiře, který je zavátý bělostným sněhem, a fenomenální artistka je největší šarlatánkou světa?
Svět Carterové je podivuhodným panoptikem postav, jež smývají svá líčidla a svlékají kostýmy jen před tím, kdo s nimi prožije magické Noci v cirkuse.

Rok vydání

ISBN

80-86862-18-6

Vazba

vázaná

EAN

9788086862186

Počet stran

332

Formát

132 × 205 mm

Rok vydání

ISBN

80-86862-18-6

Vazba

vázaná

EAN

9788086862186

Počet stran

332

Formát

132 × 205 mm

Skladem

Katalogizace

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Literární noviny, 16. 6. 2008

    Ema Jelínková
    Bujará labutí píseň

    Místo poslední decentní tečky za svým romanopiseckým životem se Angela Carterová v Moudrých dětech rozmáchla k ohňostroji absurdit, v němž si neomaleně bere na paškál všechnu nepravděpodobnost shakespearovských komediálních zápletek.

    Angela Carterová přinesla do britské literatury závan svěžího vzduchu. Její dílo čerpá z mnoha tradic velmi inovativním, neotřelým způsobem a seznam autorčiných zdrojů inspirace je vskutku impozantní – Carterová dokázala vstřebat pikareskní románovou tradici, zkombinovat ji s postmoderní literární teorií, proložit feminismem, ozdobit postupy gotického románu a velmi idiosynkratickým smyslem pro humor. Mezi její nejcitovanější díla patří sbírka povídek Krvavá komnata, v nichž se autorka obrací k rezervoáru důvěrně známých pohádek, ale zčásti zpochybňuje jejich vyznění nebo je přímo obrací naruby. Smývá z pohádek vrstvu patriarchální propagandy a osvobozuje sexualitu jejich hrdinek, čímž jim vkládá do rukou velkou moc. Otázkou ženského pojetí vlastní sexuality se Carterová zabývala i v teoretické práci Žena podle de Sada, kde jak sám název napovídá, vychází z ambivalentního přístupu žen k sexualitě, který de Sade představil ve svém románu Justina.
    Poslední román Carterové, Moudré děti, zaujímá v kánonu autorčiných děl specifické místo už tím, že byl psán s vědomím, že bude poslední – autorka se v té době dozvěděla, že umírá na rakovinu. S vědomím brzkého skonu se lidé vypořádávají různě; Angela Carterová se vzchopila k oslavě života. Popustila uzdu tvořivosti a potlačila (téměř) veškerý smysl pro odpovědnost vůči románové formě, požadavku pravděpodobnosti a přípustnosti i vůči čtenáři samotnému – jako by mu chtěla vzkázat: „Mám dost hraní podle pravidel. Užij si se mnou tuhle nepravděpodobnou hříčku, nebo nech být.“ Samotná synopse čtenáře v žádném případě nenaladí optimisticky. Pokud by bylo možné vysledovat pravidlo, které má v románu obecnou platnost, pak zjistíme jedině, že neexistují žádná pravidla, nic není tím, čím se zdá, a že brát dějovou linii vážně by znamenalo překročit všechny rozumné hranice pravděpodobnosti. Konstatujme tedy, že v této sáze divadlem posedlé rodiny Hazardových plodí všichni výhradně dvojčata, a to pokud možno jednovaječná. Otcovství je údajně vždy sporná věc; ovšem zde se biologické a papírové otcovství zásadně nekryje. Zakladatelkou rodu a šiřitelkou chaosu je paní Estella, „roztančená hvězdička“ (tuto přezdívku získala podle Beatrice ze Shakespearovy hry Mnoho povyku pro nic), roztomilá žena s velkým srdcem a velmi nekomplikovaným postojem k mimomanželskému sexu, který manžel bohužel nesdílí. Za to také Estella zaplatí životem. Nabízí se paralela s Othellem a Desdemonou – a právem; autorka se rozhodla čerpat především ze Shakespeara, avšak ne právě uctivým způsobem. Tragédie v podání Carterové nicméně působí neodolatelně komicky. Ačkoli se Moudré děti jednoznačně zařadí k nezfilmovatelným literárním dílům, bylo-li by možné převést rozjařený, bujarý, svéhlavě neposlušný text důsledně na plátno, divákům by na mnoha místech hrozilo akutní nebezpečí udušení popcornem.

    Strýcem svých dcer?
    Rámec příběhu tvoří den pětasedmdesátých narozenin Dory Chanceové, vypravěčky, a její sestry Nory. Jednou z nejbizarnějších náhod celého románu je už fakt, že jejich biologický otec, Melchior Hazard a jeho dvojče Peregrine, oficiální otec dvojčat, slaví ve stejný den sto let. Aby toho nebylo málo, v tento den se rovněž narodil William Shakespeare, autorčin oblíbený zdroj inspirace. Melchior Hazard zasvětil život divadlu, především už zmíněnému renesančnímu bardovi, ve snaze důstojně reprezentovat povolání, které je i posláním. Melchiorovým biologickým dcerám, Noře a Doře, také dává (většinou) obživu Shakespeare, ale v kombinaci s lehkou múzou – jejich postoj k velkému dramatikovi je stejně „pokleslý“ jako jejich původ.
    Sestrám Chanceovým je stejně jako románu vlastní schopnost neustále překvapovat až do samotného finále, kdy nastane velký třesk, celá smršť odhalení – Melchior je okolnostmi donucen přiznat otcovství Nory a Dory během své velkolepě pojaté narozeninové oslavy, současně také zjistí, že jeho vlastní dcery zplodil bratr Peregrin, v rodině se vyskytuje incest tety a synovce, jiný synovec – kněz – se právě stal otcem dvojčat… Všechna rodinná tajemství a stíny minulosti před očima zúčastněných vyplouvají přímo na povrch, jako by se otvíraly skříně, z nichž vypadávají celé desítky kostlivců. Po letech mlčení mají takřka všechny postavy potřebu vyřešit své problémy a vyříkat si všechny křivdy a ústrky, které se v historii rodinného klanu nastřádaly za celé dvacáté století.
    Většinu „překvapivých“ odhalení hodných šestákových románů by si jakýkoli renomovaný autor (s výjimkou Járy da Cimrmana) nechal ujít, protože se nesou v duchu: „Já nejsem tvoje matka, on není tvůj otec, ale syn, my dva vůbec nejsme příbuzní, ale to nevadí, hlavně že jsme se dozvěděli pravdu!“ Carterová nicméně pojala svou románovou labutí píseň jako bujarou oslavu života bez ohledu na pravidla, která život (i literaturu) svazují, byť oslava neprobíhá právě vznešeným způsobem. Jak konstatují dvě veselé, nezlomné a nezatrpklé sedmdesátnice: „Jaká je to radost, tančit a zpívat!“ Karnevalové veselí románu tak kazí jen jedna jediná myšlenka: ta, na niž odkazuje název románu. „Moudré děti jsou ty, které znají svého otce. Pošetilí jsou ti otcové, kteří se nepřiznají ke svým dětem.“ Osamění a trauma z nelegitimního původu a z nedostatku otcovské lásky prostupuje románem bez ohledu na jeho nakažlivou rozmařilost. Navzdory smírnému konci z textu ční ostré hroty, jež čtenáře zraňují vědomím, že existují ženy, které milují příliš a nadarmo, a naopak muži, zahrnovaní jejich láskou, o niž nestojí a kterou si ani nezaslouží.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    A2, 5. 9. 2007

    Anna Vondřichová
    Bravo! Bravo! Cirkus podle Angely Carterové

    Noci v cirkuse z roku 1984 jsou předposledním románem Angely Carterové (1940– –1992), jedné z největších osobností britské literární scény druhé poloviny minulého století. U nás se zatím objevily dva svazky povídek, Krvavá komnata a Černá Venuše, soubor Kytice dívčích pohádek, román Vášeň nové Evy a chystá se vydání nejslavnějšího románu Moudré děti.
    Prostorem Nocí v cirkuse je svět na hranici – hranici mezi devatenáctým a dvacátým stoletím, mezi vírou a empirií, svobodou a nesvobodou jedince, hranici mezi fikcí a realitou. Cirkus je obdobou bachtinovského karnevalu a jeho zosobněním pak doyen všech klaunů Buff o Veliký. Každý večer vstupuje Buff o do manéže s močovým měchýřem namísto paruky, převrací naruby fyzické a mentální, vysoké a nízké, smích a slzy a dobře ví, že ,,veselost, jakou klaun v divácích vyvolává, je přímo úměrná ponižování, které je nucen snášet“. Jde o svět, v němž je možné cokoliv i na poli literárním. Narativní svoboda dokonce převyšuje svobodu cirkusovou, neboť ta je paradoxně jen svobodou uvnitř role, z níž nelze vystoupit. Minulost, přítomnost i budoucnost se tu prolínají, stejně tak jako se v textu mísí intertextuální odkazy, jazyk vědy i slang. Typicky se toto děje v promluvách postav, které by (nebýt to v románu Carterové) o daných citátech neměly mít ani ponětí. V takovém okamžiku může čtenář pochybovačně zavrtět hlavou a spolu s jedním z protagonistů si říct: ,,Jednooká filosofující bordelmamá ve Whitechapelu, která vlastní Tizianův originál? Mám tomu věřit? Mám předstírat, že tomu věřím?“ Ale rád uvěří, protože příběhy, které Carterová na ploše jednoho románu rozehrává, jsou příliš lákavé na to, aby je povýšeně zavrhl pro jejich neskutečnost. Koneckonců, co také může čekat jiného než ne-skutečnost, otevře-li román s názvem Noci v cirkuse?
    Je tu nepřeberně postav a příběhů, jež by vydaly na další tucet románů, ale dvě z nich jsou postavy klíčové. Peříčko (vlastním jménem Sofie), famózní okřídlená artistka, rara avis a Jack Walser, ambiciózní americký novinář, jenž má jediný cíl – usvědčit Peříčko z podvodu a odhalit jeho/její pravou podstatu. Walser je dítětem nové doby, je profesně nezaujatý a to, co ho přesahuje, sleduje s pobaveným nadhledem (,,Panebože, ten korzet se jí teda pěkně napíná! Člověk by si myslel, že se jí ty kozy vyvalí. To by byla teprve senzace, div, že jí to ještě nenapadlo zařadit do svého čísla. Fyzická nemotornost v letu, zřejmě způsobená nepřítomností ocasu, směřovaného kormidla létajících ptáků…“). V protikladu k němu je Peříčko žena-Falstaff , poživačná, hlučná a lačná všech rozkoší. Nicméně, během cirkusového turné uprostřed těch nejpodivnějších stvoření, peripetií a kouzel se jejich výchozí role začnou postupně olupovat, perspektiva vyprávění se zvnitřňuje, až se nakonec s příchodem dalšího milénia společně ocitnou uprostřed ruské tundry na počátku nově prožívané vlastní existence. Není to tak docela příjemný pocit, je to krok do neznáma, v němž se člověk stává sám sebou, ale je o to zranitelnější. ,,Jsem skutečná? Nebo jsem smyšlenka? Jsem to, co vím, že jsem? Nebo jsem to, co si myslí on, že jsem?“ Tak se ptá Peříčko, žena, které snášeli modré z nebe nejmocnější panovníci světa, žena, která se poprvé zamilovala a poprvé se vidí očima druhého.
    Mohlo by se zatím zdát, že Noci v cirkuse jsou román pikareskní. Feministický. Milostný. Carterová se aktivně zasazovala za práva žen a na ono téma napsala řadu esejů, což se odráží v celém jejím díle. Avšak omezit román pouze jedním hlediskem by znamenalo nechat se oklamat hrou, která se s námi čtenáři hraje. V rozhovoru s novinářkou Annou Katsavosovou charakterizovala autorka Peříčko jako ,,velmi doslovný výtvor. Je doslova okřídlený duch.“ Peříčko je typem moderní a svobodné Nové ženy konce století, ale zároveň je zřejmé, že není svou rolí tak docela nadšená, jak říká, ,,bála jsem se důkazu svý vlastní jedinečnosti“. Křídla znamenají svobodu, ale také odcizení se většině společnosti. Parodují se zde i další klišé, americký self-made-man, nechávající vedení podniku na Sybile, čuníkovi s věšteckými schopnostmi, všemocný Šaman či zvrácené postavy jak z gotických románů. Příběh je rozezníván humorem mnoha tónů, v závěru jej pak hurónský smích Peříčka zhltne celý. Jako by už jen zbývalo utřít slzy dojetí, začít tleskat a po právu provolávat slávu – představení Nocí v cirkuse si to dozajista zaslouží.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Tvar, 9/2007

    Zuzana Malá
    Všichni jsou blázni, jen já mám křídla

    Britská spisovatelka Angela Carterová (1940-1992) se svým dílem i osobním životem vždy vzpírala utříděným škatulkám s nálepkami. Její první knihy byly označeny za feministické až pornografické a problém genderu, který jimi chtěla nastolit, tak zůstal neodhalen. V Česku se čtenář mohl seznámit s Carterovou prostřednictvím povídkových knih Krvavá komnata (Argo, 1997), Černá Venuše (dybbuk, 2003), Kytice dívčích pohádek (Svoboda-Libertas, 1993) a v románech Vášeň nové Evy (dybbuk, 2004) a Noci v cirkuse (dybbuk, 2006). Inspirační zdroje spisovatelčiny tvorby přitom představují surrealismus, fantasy, postmodernismus a konečně magický realismus. Barokně rozvitá souvětí a často přehnaná stylizovanost vytvářejí autorčin vlastní specifický jazyk, který svou sopečnou výbušností zahrnuje čtenáře proudem žhavé představivosti a nevyčerpatelné slovní zásoby.
    Román Noci v cirkuse V první řadě zahltí čtenáře nekonečným počtem vedlejších příběhů, které by v rozpracované podobě byly materiálem pro několik dalších výjimečných textů. Hlavní postavou příběhu je téměř dvoumetrová stokilová artistka Peříčko, obryně, o které se jen tak mimoděk dozvídáme, že
    jí na zádech kolem jedenáctého roku vyrašila dvě obrovská křídla. Jako sirotek (neboť podle svých slov se opravdu vylíhla z vejce) strávila část svého dospívání v nevěstinci, kde jako panenský Amor s křídly vábila za oknem muže k návštěvě. Po zničujícím požáru se ocitla v hrůzném panoptiku, kde mezi odpudivě postiženými ženami (oči místo žaludku, ženo-muž, žena pokrytá pavučinami místo kůže…) provozovala ve sklepení strašidelné živé obrazy pro platící návštěvníky. I toto místo však opustila, neboť se víc než zrůdným zjevením cítila být normální ženou, která by jen ráda dobře jedla, dobře žila, a to i s obřími křídly na zádech.
    Bizarní příběh svého dospívání sděluje v interview novináři Walserovi ve své šatně celou noc, neboť již druhý den odjíždí s cirkusem do Ruska. Ovšem Walser je podobně jako čtenář stržen osudy ženy-ptáka, rozhodne se ji tedy pod maskou klauna následovat a psát o ní poutavý novinový příběh na pokračování. Z Londýna přes Petěrsburg až na dalekou Sibiř se tak vydává na pouť cirkus plný opicích mužíků, prasečích žen a postav ze světa zdánlivě odlišné reality. V blízkosti Peříčka však nic nelze předvídat, Walser si po zápasu s tygrem zraní ruku a klaunská maska, jež měla být pouhým zábavným převlekem, se stává kvůli nemožnosti psát jeho jedinou identitou. To ovšem už ve chvíli, kdy ho za artistkoů nežene jen novinářská ctižádost, ale city daleko intimnější. Při přejezdu Sibiří dojde k výbuchu vlaku a zraněný Walser se dostane do rukou šamana, ovšem Peříčko jakp značně ožehlá, opelichaná a umorousaná zachránkyně se zlomeným křídlem Walserově smrti zabrání. Závěrečný společný večer se odehrává dle diktátu Peříčka, neboť ten, kdo bude donucen milovat více, je zde Walser. Od tohoto okamžiku ho bude provázet strach ze ztráty lásky. „Byl to začátek úzkosti, která nikdy neskončí, ledaže jeden z nich nebo oba zemřou; a úzkost je počátkem svědomí, které je rodištěm duše, třebaže se neslučuje s nevinností.“
    Zjevná citlivost mužských postav a časté důrazy na nelehké postavení žen ve společnosti vynesly Carterové nálepku feministické spisovatelky. Autorka ovšem své postavy nevykresluje černobíle, Peříčko vždy nejedná jen jako silná žena a ne všichni padouši v knize jsou pohlaví mužského. V textu nejsou představeny jen ženy, které pasivně úpí pod bičem muže, ale také ty, které si uvědomují vrozenou odlišnost ženského a mužského pohlaví, jejímž důsledkem jsou také rozdílné povinnosti i práva. Avšak práv je zde pro ženy výrazně méně. Feminismus je tak v románu jakýmsi v hloubce příběhu ukrytým sdělením, které vyvstane až tehdy, pokud o něm čtenář bude chtít přemýšlet. Aspekt genderu není totiž vždy popsán pouze tragicky, ale i v podobě spíše úsměvného povzdechu. „Existuje mnoho důvodů, povětšinou oprávněných, proč by žena mohla chtít zabít svého manžela; někdy je vražda jediný způsob, jaksi zachovat alespoň špetku důstojnosti v době a v zemi, kde žena není nic než majetek, nebo podle slavné Tolstého analogie, láhev od vína, kterou lze bez výčitek rozbít, jakmile dopijeme její obsah.“
    Po vypravěčské stránce jsou Noci v cirkuse kolotočem proměn. V první části románu vypráví Peříčko svůj příběh Walserovi, který ho nejenom pečlivě zapisuje, ale také glosuje a vystavuje tak řečené okamžitému vnitřnímu komentáři. Vyprávění Peříčka doplňované adoptivní matkou Lízinkou patří pro svou bezprostřednost k nejživější části knihy, neboť Peříčko o počátcích své letecké kariéry umí hovořit zábavně sebeironicky. „….a zalezla jsem pod nepromokavou celtu, protože tenkrát jsem ještě nedokázala vylítnout tak vysoko, aby mě skryly mraky, a jen máloco je tak nápadný, dokonce i v noci, jako nahá ženská kličkující mezi telegrafními dráty a hopsající po semaforech…“ V druhé-části románu vševědoucí vypravěč postupně uvede čtenáře do osudů všech členů cirkusového ansámblu. Vypravěčský part tak nabývá na síle, jež je umocněna ve třetí, závěrečné částí, kde jsou vnitřní monology Peříčka doplněny objektivním vyprávěním o osudech postav, kterých se hlavní dějová linie knihy vůbec nedotýká.
    Noci v cirkuse čtenáře ohromí a vtáhnou natolik, že všem výmyslům, nesmyslům, bizarnostem a mnohdy až přehnaným podivnostem uvěří; dostane přirozenou chuť věřit. Bude sedět u okna a vyhlížet takovou ženu, již popsal Guillaume Apollinairě v práci, která posloužila Carterové jako prvotní inspirace. Nedočkavě bude čekat na ženy, „které budou mít křídla a obnoví svět“.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Literární noviny, 19. 3. 2007

    Michal Peprník
    Připněte si křídla. Letíme!

    Angela Carterová není žádná literární začátečnice, rozumí svému řemeslu a její v češtině nedávno vydaný román Noci v cirkuse v tom čtenáře utvrzuje. Čím však Carterová uchvacuje nejvíce, není síla myšlenky, ale síla příběhu, schopnost vyprávět a schopnost očarovat čtenáře.
    Román Noci v Cirkuse (Nights at the Circus, 1984) anglické spisovatelky Angely Carterové (1940–1992) není vhodný pro čtenáře, kteří se chtějí držet při zemi. Jestliže před vstupem do amerického divadla můžete najít velkou ceduli „Pozor! V tomto představení se střílí“, tady bychom mohli uvést varování „Pozor! V tomto románu se doopravdy lítá“, a to „jen“ s pomocí křídel. V románech Angely Carterové to není nic neobvyklého. Vyrůstají z tradice fantastického realismu a obohacují se o podněty postmoderní fabulace, jako jsou snahy aktualizovat mýty a pohádky, domýšlet je z pohledu současného člověka a vytvářet jejich nové variace. Angela Carterová nebyla jediná, kdo v britské literatuře sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století s fantastickým realismem experimentoval, byli to třeba také Peter Ackroyd, Anthony Burgess, Alasdair Gray, Michael Moorcock, Salman Rushdie či Iain Banks. Rukopis Angely Carterové je však nezaměnitelný a autorka bude vyčnívat z každé řady, kam ji postavíme, podobně jako šest stop vysoká románová protagonistka s velikánskými křídly, která se vylíhnula z vejce.
    Český čtenář se doposud mohl těšit ze dvou povídkových sbírek, Krvavá komnata (Argo, 1997), Černá venuše (Dybbuk, 2003), pohádkové sbírky Kytice dívčích pohádek (Svoboda- Libertas, 1993), nedávno vyšel ještě román Vášeň nové Evy (Dybbuk, 2004), dle informace na pěkně provedené obálce se chystá překlad jejího posledního románu Moudré děti (v originále 1991). Za překlad by určitě stály i fantastické romány z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let Hrdinové a padouši (1969) a Pekelné stroje touhy Dr. Hoffmanna (1972). Román Noci v cirkuse je považován mnohými kritiky za autorčino vrcholné dílo, a nelze než souhlasit. I přes svou délku udrží čtenářovu pozornost, vyniká fabulační vynalézavostí a bohatým stylistickým rejstříkem, provokativně spojuje snově surreálné pasáže s poetickým líčením a drsně zemitým realismem intimní tělesnosti. Velmi zdařilý překlad Lucie a Martina Mikolajkových zachycuje přesně všechny stylistické roviny, nechybuje v reáliích a neuniknou mu ani lascivní dvojsmysly a narážky.
    Je dobře, že tento v mnoha směrech experimentální román je opatřen i doslovem (Martin Mikolajek). Pomůže čtenáři uvědomit si rafinovanou strukturu románu, přiblíží problematiku narativních postupů, nabídne komplexní rozbor postav, uvede dílo do vztahu k feministickým otázkám a věnuje pozornost i roli jazyka.

    Postmoderní recyklace
    Angela Carterová rozumí svému řemeslu, umí skvěle využívat kontrastu a paradoxu, ať už při konstrukci groteskní zápletky či postav. Mnohé postavy mají sice blízko ke klišé a typům z pokleslé populární literatury (vilný ruský carevič, zbabělý silák, prostitutky se zlatým srdcem, nevěstinec jako ryze ženský podnik, kde vládne slušnost, solidarita, tolerance a solidnost), ale na tuto postmoderní recyklaci postupů a prvků populární kultury a literatury jsme už připraveni a tušíme, že role a stereotyp se stávají předmětem hravého zkoumání a problematizování. Objevují se tu však i originální nápady, aktualizující koncept hry a role – inteligentní šimpanzi v rámci cirkusového čísla účinkují coby opice, které si hrají na školu, zatímco ve svém volném čase vážně studují, ale musejí předstírat, že je to jen zkouška na vystoupení, takže se nakonec naučí číst, psát a zvládnou i problematiku pracovního práva. Hlavní hrdinka Peříčko (v šišlavém londýnském slangu je to Fevvers) zase musí v cirkuse předstírat, že létání je jenom artistické vystoupení, aby mohla vystupovat jako artistka a ne jako zrůda a hříčka přírody v obludáriu. Právě hromotlucká postava Peříčka alias koknejské venuše je vysoce originální postavou a hybným činitelem struktury románu. Tato přímo exemplárně postmoderní postava je dokonalý hybrid. Navzdory našemu očekávání z ní Angela Carterová neudělala žádnou andělsky éterickou bytost, ale plnokrevnou zemitou ženskou, jejíž hrubozrnost je umocněna londýnským slangem a všudypřítomnou živočišnou tělesností. Jako kontrast potom působí mytizující líčení její krásy nebo filosofující poznámky, jež prozrazují její sečtělost a schopnost intelektuální reflexe.
    Jako pravý postmoderní umělec nás Angela Carterová postrkuje k ontologickým otázkám: co je skutečné a co je jenom klam, trik, hra, a komu a (k) čemu slouží? Její hrdinka Peříčko je typ „nové ženy“ – odmítá se vidět jen v pasivní roli oběti mužské agresivity a majetnických sklonů – vystupování ji baví, není žádnou loutkou v rukou manažera, sama určuje pravidla a podmínky. Její persona přestává být pouhou rolí, stává se natolik součástí její identity, že bez obecenstva se vytrácí a hasne.
    Čím však Angela Carterová nejvíce uchvátí čtenáře, není síla myšlenky, ale síla příběhu, schopnost vyprávět, schopnost očarovat čtenáře. A to Carterová dovede. Její fantazie tu má doslovně křídla – stačí se nechat radostně unášet.

    zobrazit celou recenzi
  5. dybbuk

    iLiteratura, 12. 3. 2007

    Anna Dytrtová
    Gargantua v sukních. A bez pupíku

    Román Noci v cirkuse britské spisovatelky Angely Carterové není ve své plnokrevnosti a baroknosti vůbec snadno uchopitelný. Stejně tomu je i případě osobnosti autorky, která ač je již patnáct let po smrti, stále přidělává vrásky literární kritice.
    Angela Carterová prožila svůj život nadmíru svérázně a po svém a byla skutečnou osobností. Osobností nade vší pochybnost je i nejvýraznější postava tohoto barvami, příběhy a fantazií přetékajícího románu Fevvers, čili ve vynikajícím překladu Lucie a Martina Mikolajkových, Peříčko. L‘Ange Anglaise, Žena, pták, hvězda, koknejský vrabčák, anděl Azrael, dokonalá reprezentantka bestiáře podivných existencí, adeptka přehledu největších šarlatánů světa, podvodnice, nebo nadpřirozený úkaz, mytická žena, idol Lautrecův a všech ostatních impresionistů, pretendentka na sňatek s Alfredem Jarrym, ptáčátko ve zlaté klícce, neodolatelná pokušitelka a svůdkyně, která si nikdy a před nikým nebere servítky, gurmánka s apetitem skutečné obryně, jež si po trojitém kaviáru klidně notně říhne, filosofující artistka lačná po všem, co se třpytí, životu ve všech jeho rozmanitých formách přitakávající milovnice. Tím vším, a výčet tak zdaleka není u konce, je tato mnohorozměrná a objemná individualita. Jejím obchodním logem je pertinentní otázka „Skutečnost, nebo smyšlenka?“ Zdálo by se, že těch charakteristik je až dost nato, aby byly pro literární postavu nosné a aby se taková postava vůbec dala ukočírovat. Angela Carterová nejenže takovou postavu vytvořit dokáže, ona jí umí vdechnout tolik života a štávy, že čtenář nemůže být než ohromen, fascinován a královsky baven, a to od samého začátku až do konce.
    Peříččinu šarmu neodolá ani americký novinář Walser, který se po počátečním rozhovoru nechá touto záhadnou ženou-ptákem vést z Londýna až do Petěrsburgu a na dalekou Sibiř. Otázka, která první probudila Walserovu a čtenářovu zvědavost, tedy je-li Peříčko skutečně okřídlená obryně, nebo jen rafinovaná podvodnice, s pupíkem, či bez, brzy přestane pálit jak pohledného, i když ne zrovna kritickým duchem oplývajícího žurnalistu, tak laskavého čtenáře. Blíží se začátek velkého dvacátého století a čtenář je již dávno lapen a volky nevolky se spolu s přepestrým cirkusovým ansámblem plukovníka Kearneho vydává na strhující pikareskní pouť, jejímž cílem je rovnou trumfnout Hanibala a přepravit slony přes celou zeměkouli.

    Závratně barvitá směsice lidských povah a osudů tvoří symbolický spolek, mikrokosmos lidské rasy či surrealistickou laboratoř, na níž působí závěrečná konfrontace s pustinou nedotčené sibiřské krajiny jako zvětšovací sklo. Sibiř Carterové je územím, „kde národy nedělaly rozdíl mezi skutečností a smyšlenkou“ a kde namísto toho „pěstovaly jakýsi magický realismus“. Klauni se bez svého ďábelského, protože osudem na samé dno sraženého vůdce Velkého Buffa makabrózně protančí a prozoufají do nicoty a vezmou s sebou i bandu nepoučitelně naivních desperátorů. Skupina bývalých trestankyň a obětí nelidského sociálního systému a následně experimentu vyšinuté hraběnky dostává v pustině novou šanci na vytvoření utopistické společnosti ženské solidarity. Tygří princezna s ponurou minulostí a krutostmi mužského zacházení téměř ztýraná Mignon zde nalézají svobodu a smysl života. Silák a hlupák a zbabělec Samson zmoudří a jeho život dostává naději.
    Zato z Peříčka téměř oprýská všechno její pozlátko. V jejím bouřlivém životě to není zdaleka poprvé, co je lano pod jejíma nohama zatraceně tenké a konfrontace tentokrát s maniakem v podobě šíleného šamana se jí stane málem osudnou. I s Walserem se dějí věci nevídané a proměna, kterou prochází je vskutku závratná. Po úraze, který utrpěl při výbuchu vlaku vezoucím cirkusový ansámbl ambiciózně přes Sibiř už není ani novinářem, ba ani klaunem a je rád, vzpomene-li si, jak se provádějí základní životní úkony. Péčí primitivního šamana sice fyzicky přežije, ale psychicky se dokonale transformuje v loutku mající vidiny a vize vycházející z předchozího života. On jim však neví ani hlavu, ani patu. Zbědovaná Peříčko si již nenárokuje, aby se na ni všichni dívali, spíš by žadonila, aby si jí nevšímali. Na rozdíl od téměř „vymytého“ Walsera však nezapomněla na to, jak to mezi nimi (fyzicky) jiskřilo, a je pevně rozhodnuta si jej najít a zachránit. S odrůstající blonďatou kšticí a jedním křídlem zlomeným a druhým vypelichaným se naděje, že svého Američana opět spatří nevalná a navíc jí z romantického snění s rázností sobě vlastní probouzí Lízinka, Peříččina adoptivní matka a věrná společnice. „Vychovala jsem tě, abys lítala až k nebesům a ne abys seděla na snůšce vajec“, připomíná Peříčku nekompromisně. Uchránit Peříčko, aby naplnila svůj osud a stala se skutečnou ženou, má i názorný výjev domorodé ženy zotročené svým reprodukčním systémem.
    Peříčko je ale dost paličatá nato, aby se přeci jen nenechala od svého záměru odradit. Při myšlence na Walsera si připadá aspoň trochu blonďatější, a tak sebere zbytky sil a v závěru triumfuje. Závěr románu je skvostnou parodií happyendů všech pohádek, červených knihoven i hollywoodských “dojáků“. Posílena pohledy domorodců a myšlenkou na to, že si z Walsera, nyní již zcela tvárného, vytvoří nového muže, který tak bude vhodným partnerem pro novou ženu, a společně pak ruku v ruce vykročí vstříc novému století. Peříčko pak ještě jednou povstane, jako bájný Fénix z popela a po svém si Walsera „osedlá na koníčka“ a svým hurónským smíchem pohltí celý svět.
    Carterová bývá často označována jako kontroverzní feministická spisovatelka. Postavou Peříčka se ve své knize Literatura a feminismus zabývá například Pam Morrisová. V románu Noci v cirkuse se však nejedná o feminismus jakožto politický postoj a žádné zjednodušující či radikální feministické doktríny v knize nezaznívají. Co zde Carterovou zajímá a čemu se věnuje opravdu s gustem, je boření mýtu ženskosti, jakožto společensko-kulturního konstruktu, jehož obětí jsou v konečném důsledku jak ženy, tak muži. Peříčko sice nepostrádá mytický rozměr, ale svým vystupováním se jí daří rozrušovat všechny konvence a koncepce, kterým zejména mužské postavy románu podléhají. Román tak může být čten jako teatrální demystifikace mýtu o nevinné, bezmocné a andělské panně, anebo naopak prohnané a ďábelské manipulátorce. Stejně jako Chaucerova Kressida není Peříčko „ani nádoba hříchu a ďábelského pokušení, jemuž je třeba odolávat nadlidským sebeovládáním a sebepotlačováním, ani zlá saň, kterou je nutno bezohledně krotit, a konečně ani předmět aristokratického zbožnění.“ Charakteristika Kressidy z pera Zdeňka Stříbrného je Peříčku jakoby šitá na míru: „ Je to naopak přirozená lidská bytost, rovnocenná svým intelektem muži, ale v samé podstatě odlišná, neodolatelná svým ženským kouzlem a koneckonců i svou křehkostí a neustálou žízní po životních zážitcích a lásce“.

    Jméno Angely Carterové je také často skloňováno v souvislosti s postmoderní literaturou – zabývá se jí například jedna z nejvýraznějších teoretiček postmodernismu Linda Hutcheon. Carterová si pohrává s textem, mísí žánry, boří hranice mezi vážnou a populární literaturou a vytváří chtělo by se říci multikulturně bohaté brikoláže či tím, kterak si důmyslně hraje s nespolehlivostí vypravěče. Tím vším svou příslušnost k literatuře, jež se nazývá postmoderní v každém odstavci stvrzuje.
    Jak již bylo naznačeno, román Noci v cirkuse vykazuje také spřízněnost se svéráznými mistry středověké, renesanční a barokní literatury, jako byl Geoffrey Chaucer, Francois Villon, Rabelais či Paul Scarron. Pojítkem s těmito rozrušiteli konvenčních pořádků své doby je Carterové originalita, zemitost a nekonvenčnost. Tak jako Canterburské povídky či Dekameron jsou Noci v cirkuse typem rámcového příběhu, jehož hlavním atributem je potěšení z vyprávění. Peříčko je jako Šeherezáda, co ovíjí své posluchače příběhy. Jednotlivé korálky příběhů se skládají ve šňůru a tou je pikareskní pouť cirkusového ansámblu. Obryně Peříčko je vskutku gargantuovsky epikurejská a na způsob Gargantuy je megalomanská jak ona sama, tak její historky. Představivost Carterové je stejně jako její hlavní hrdinka téměř přemrštěná. Nespoutané živelné vyprávění, podobně jako u Rabelaise, nepostrádá reálné ukotvení. Na tomto částečně reálném pozadí je u Carterové i ta nejbláznivější myšlenka uskutečnitelná a spolu s Rabelaisem Carterová dokazuje, že fantazii se meze nekladou. Cirkusový ansámbl je podobně jako společnost Chaucerových poutníků mikrokosmem, ze kterého se stává makrokosmos lidských povah a vztahů. A konečně, podobně jako v případě zmíněných autorů, jsou i Noci v cirkuse trestí pozemské vitality a podšité uštěpačnosti. I v předposledním románu Angely Carterové jsou hybnými silami humor, satyra a parodie ve zcela osobitém duchu. Defiluje tu tragično i komično v těsném sepjetí a lze si zde nabrat senzuálních a sugestivních obrazů krutosti i něhy, alegorie i aluzí… co si jen čtenářovo hrdlo ráčí.

    zobrazit celou recenzi
  6. dybbuk

    Ikarie, 27. 2. 2007

    Pavel Vinický
    Anděl z nevěstince

    Není to tak dávno, co v televizi dávali americký film o archandělovi Gabrielovi, který krkal, prděl, kouřil a žil na typickém americkém venkově. Hlavní úlohu hrál John Travolta, ale na název si již bohužel nevzpomenu. Pokud jste tento film viděli, budete mít velmi přibližnou představu o tom, co se odehrává v knize Angely Carterové – Noci v cirkuse. Ve filmu se povedlo andělovi pomoci dvěma cizím lidem a malinko popostrčit lásku mezi nimi. V příběhu Angely Carterové pomáhá domnělý anděl především sobě a své lásce. A tím také veškerá podobnost končí.
    Noci v cirkuse je totiž natolik propletený a mnohovrstevný příběh, podaný mistrovskou formou, který nemůže být přirovnáván k prvoplánovitě plochým americkým filmům.
    Hlavní postavou je zde žena jménem Peříčko. Dvoumetrová, metráková žena, která mluví jako dlaždič (občas), krká, prdí, je lakomá a především jí ze zad vyrůstají křídla. Dle svých slov se vylíhla z vejce a poté byla položena na schody nevěstince, kde se jí ujaly kněžky lásky. Přes den studující, v noci vydělávající na chléb svůj vezdejší.
    Mezi nimi pak našla svoji adoptivní matku, která také prochází celým dějem, Lízinku. Protipólem Peříčka, ženy bouřlivé i tiché, vypočítavé i impulzivní, je americký novinář Jack Walser, který je rozhodnut odhalit její výjimečnost jako podvod. Je to člověk pragmatický, bez vlastního vnitřního života, který však podlehne její živelnosti a zamiluje se do ní.
    Ano, celé vyprávění by se dalo shrnout do výrazu – červená knihovna. Netypická žena s křídly přiměje vyprávěním svého velmi bizarního života skeptického novináře, aby se přidal k ní a k cirkusu. Na různých štacích se sblíží a najdou v sobě zalíbení. Aby však měla láska ten pravý rozměr a patřičnou dramatičnost, jsou od sebe odděleni a každý z nich pak zažívá nebezpečná protivenství, mnohdy na hranici smrti, aby se pak nakonec znovu setkali a naplnili tak osud a svoji lásku.
    Avšak vzhledem k mistrovskému spisovatelskému umu Angely Carterové by se jednalo o vyloženě hrubé zjednodušení. Kniha Noci v cirkuse má tak neuvěřitelně propletenou a přitom komplexní síť vzájemných osudů a příběhů, z nichž některé se vzájemně ovlivňují a jiné jako solitérní komety jen proletí nebem, ale přesto ve vás zanechají stopu. Oba hlavní hrdinové samozřejmě stojí na špici všech těch příběhů, ale lidé okolo nich žijí vlastními životy, které mohou a nemusejí pro naši dvojici něco znamenat. Přesto se neubráníte pocitu, že znát je všechny by bylo skvělé. Spisovatelka bravurně zvládá svůj rodný jazyk a věřím, že překladatelé se při práci pořádně zapotili. Dokonce jsem musel sáhnout pro slovník cizích slov, abych poznal význam slova „koknejský“, nebo „bonhommerie“. Sama Angela Carterová je v Anglii považována za jednu z předních a především pozoruhodných spisovatelek druhé poloviny 20. století.
    A kniha Noci v cirkuse tomu napovídá.
    V příběhu odehrávajícím se na přelomu 19. a 20. století, se podíváte nejenom do Londýna, ale i do carského Ruska a na Sibiř. Poznáte slávu cirkusu, hluboký smutek klaunů i život na pokraji bídy a zoufalství. Celkový pohled na tehdejší svět očima hlavní představitelky je však poněkud feminní. Stejně jako spisovatelčin. Lásku uznává jako hybný nástroj, ale manželství je naopak na úplně spodní příčce hodnotového žebříčku. Ale neklade důraz na to, jestli jsou lepší muži, či ženy. Všem dává stejný prostor pro realizaci.
    Kniha je velmi čtivá, občas jsou však přechody mezi jednotlivými dějstvími tak nepatrné, že budete tápat a ztrácet nit. Profesionalita překladu je na vysoké úrovni a rozhodně nedegraduje vlastní umění Angely Carterové. Ale… Všechno má své „ale“. I tato kniha.
    A tím „ale“ je okruh čtenářů, který má oslovit. V knize není nic z oblasti sci-fi, hororu nebo fantasy, tedy kromě křídel hlavní hrdinky. A v konečném důsledku se opravdu jedná o červenou knihovnu, byť slouží pouze jako osnova složitého přediva osudů a dějů. Proto ti, kdo si chtějí přečíst kvalitní příběh z pera profesionálky a nevadí jim, že se zde nekouzlí (skoro), neteleportuje, nebo neničí civilizace, neváhejte a čtěte. A vy ostatní… no, existuje tolik jiných knih, stačí si jen vybrat.

    zobrazit celou recenzi
  7. dybbuk

    Reflex, 5. 4. 2007

    Ladislav Nagy

    Angela Carterová patří k nejzajímavějším britským prozaičkám druhé poloviny 20. století. V českém překladu bohužel zatím příliš nevycházela – v Argu vyšla kniha povídek Krvavá komnata, Dybbuk vydal další dvě povídkové sbírky. Stejné nakladatelství teď sáhlo i po románu Noci v cirkuse a dlužno dodat, že sáhlo dobře. Tento skvostný román nás zavede do londýnských nevěstinců konce 19. století, nasákneme dekadentní atmosféru tehdejší doby, zavítáme do cirkusové manéže a protagonistku románu, krásnou dívku, která se narodila s křídly, doprovodíme na jejích cestách daleko na východ, až na Sibiř. Životní příběh protagonistky je podán s osvěžujícím humorem, vyprávění je skvěle stylisticky zvládnuté … číst tenhle román je prostě radost. Carterová v knize navazuje na to nejlepší z tzv. magického realismu, který umně kombinuje s motivy z jiných literárních žánrů, ovšem vždy tak, aby to nikterak nenarušovalo plynulost děje a nebránilo zážitku z četby. Noci v cirkuse měly česky vyjít už dávno, je moc dobře, že vyšly alespoň teď.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz