|

Zbyněk Havlíček – habent sua fata libelli

Do roku 1989 znali čtenáři z díla Zbyňka Havlíčka (22. 5. 1922 v Jilemnici – 7. 1. 1969 v Praze) jen malou část – ze samizdatových publikací (v roce 1951 publikoval ve třech exemplářích česko-francouzské vydání svého básnického Kabinetu doktora Caligariho [do francouzštiny přeložila Anna Fárová, Libor Fára svazek graficky upravil a doprovodil ilustracemi], v roce 1960 vznikly dva opisy jeho sbírky Lístky do památníku – Verše pro malou If [tiskem Torst, Praha 2000, ed. Jan Šulc], přispěl též do samizdatových sborníků Objekt 3 [1958], Objekt 4 [1960] a Objekt 5 [1962] a byl zastoupen v magnetofonové přehlídce surrealistické a experimentální poezie Antologie 1962. Po jeho smrti věnoval ediční pozornost jeho dílu Vratislav Effenberger, k připravovaným knižním vydáním bohužel již nedošlo, v roce 1979 pak Effenberger vydal v samizdatové edici Jaromíra Ptáčka výbor z Havlíčkovy básnické tvorby a esejistiky Dialektika poezie a revoluce [v roce 1982 byl reeditován v samizdatové edici Surrealistické skupiny Studijní materiály a dokumentace] a jeho diplomovou práci Skutečnost snu, nerealizován zůstal připravený výbor z Havlíčkových teoretických prací Princip imaginace. Desáté výročí Havlíčkova úmrtí připomněl sborník Zbyněk Havlíček 1922–1969. „Speleolog v hlubinách nevědomí“ [ed. Stanislav Dvorský ve spolupráci s Františkem Jůzkem], pásmo vzpomínkových textů Stanislava Dvorského, Vratislava Effenbergera, Romana Erbena, Marie Havlíčkové, Františka Jůzka, Čestmíra Kafky, Roberta Kalivody, Marie Kopelentové, Petra Krále, Otakara Kučery, Petra Příhody, Miloslavy Semrádové-Weisové a Karla Šebka, později přetištěné jako dokumentární příloha souborného vydání autorových teoretických statí a esejů [Skutečnost snu, Torst, Praha 2003, ed. Stanislav Dvorský]. Havlíčkovy texty se dočkaly i dalších samizdatových vydání: v edici Popelnice vyšla sbírka Miluji, tedy jsem a esej Princip imaginace [oboje společně 1979], dále pak sbírka Meteory a básnická skladba Útěky z katastrof [obojí v edici Ilji Matouše]. Později byly Havlíčkovy texty zařazeny též do samizdatových sborníků Básníci a samotáři [1984, eds. Ondřej Fibich a J. Brixi] a Pražský surrealismus [ed. V. Kolinger]. Roku 1986 dokončil Pavel Čepický strojopisný soubor Zbyněk Havlíček: Poezie, který se stal východiskem prvního oficiálního vydání Havlíčkova básnického díla Otevřít po mé smrti [Československý spisovatel, Praha 1994], připraveného Jiřím Brabcem), z nečetných příspěvků v antologiích (Schizofrénia. Problémy schizofrénie z hľadiska etiologického, laboratórneho, psychologického, terapeutického a súdneho [Bratislava 1959], Magnetická pole [ed. J. M. Tomeš, Československý spisovatel, Praha 1967], Pražské přednášky o psycho­­x;analýze, I. díl. [1968, náklad zničen], UDS / Surrealistické východisko 1938–1968 [Československý spisovatel, Praha 1969, eds. Stanislav Dvorský, Vratislav Effenberger a Petr Král]) a z časopiseckých otisků (Vesmír, Československá psychiatrie, Plamen; básně byly otištěny poprvé v Orientaci [1966], následně v Literárních listech [1968]; ve Světové literatuře vyšly roku 1967 rozsáhlé ukázky z Havlíčkových překladů surrealistických dokumentů a poezie [mj. básní ze sbírky Georgese Hugneta Sedmá strana kostky], posmrtně byly ukázky z jeho díla uveřejněny v revui Analogon [1969] a v časopisu Universita Karlova [1969]).

Po roce 1989 byly Havlíčkovy texty tištěny v Tvaru, Lidových novináchTvorbě, Metropolitním Telegrafu a Hostu (v č. 3/1998 sb. Levou rukou, ed. Jaromír Typlt), rozsáhlý tematický blok věnovaly Havlíčkovi Souvislosti (2010, č. 3), kromě statí o jeho díle do něj byly zařazeny ukázky z jeho básní, rukopisných sešitů a deníků. Výbor z Havlíčkovy milostné poezie Vlna od jejích boků vydalo nakladatelství Carpe diem v Brumovicích roku 2000. Vyšly též čtyři bibliofilie s Havlíčkovými texty: Malý testament (Lea Lomecká a Erika Hlaváčová, Jilemnice 2007), Sade-ská (Erika Hlaváčová a Lea Lomecká, Podbořany 2015), Zuzanka a Alexandr (fragment) (ed. Lea Lomecká a Eva Formánková; vydali Karel Žižkovský a Erika Hlaváčová, Praha 2020) a Vítězslav Nezval: Pyrenejská moucha / Zbyněk Havlíček: Tse-tse (Erika Hlaváčová a Lea Lomecká, Podbořany 2020). Jeho texty byly otištěny též v Antologii české poezie (dybbuk, Praha 2009) a v knize Radima Kopáče Létavice touhy: erotismus v dílech Zbyňka Havlíčka, Jany Krejcarové a Egona Bondyho (Akropolis, Praha 2011).

Kromě vlastní tvorby se Havlíček věnoval též překládání. V roce 1946 vznikl pro nakladatelství Otto Girgala překlad Dějin surrealismu Maurice Nadeaua, sazba knihy byla v roce 1948 rozmetána. K druhému pokusu o vydání došlo koncem šedesátých let v nakladatelství Obelisk, v roce 1972 v něm bylo nakonec uskutečněno studijní vydání v nákladu sto kusů, z nichž většina skončila ve stoupě. Toto vydání se později šířilo v samizdatových opisech; v úplné podobě, včetně rozsáhlého oddílu dokumentů, se kniha dočkala vydání až v roce 1994 (Votobia, Olomouc) péčí Aleny Nádvorníkové, která překlad revidovala. Knižně dále vyšel Havlíčkův překlad Arkánu 17 André Bretona (Dauphin, Liberec 1996), též revidovaný Alenou Nádvorníkovou. Havlíčkovy překlady byly zařazeny do samizdatového sborníku Zlato času (ed. Vladislav Zadrobílek).

*

Když v roce 1994 vyšla Havlíčkova kniha Otevřít po mé smrti, již edičně připravil Jiří Brabec na základě samizdatového vydání Pavla Čepického, chtěl jsem na ni navázat vydáním souboru Havlíčkových esejů. Domluvil jsem se tehdy s Jiřím Brabcem a společně jsme na sídlišti v pražských Čimicích navštívili Věru Havlíčkovou, Zbyňkovu manželku. Byla to milá, usměvavá paní, která nás velmi vlídně přijala. Povídali jsme si dlouho o Zbyňkovi, jeho práci klinického psychologa i o jeho psaní. Zpod postele v obývacím pokoji vytáhla velký kufr, v němž měla uloženou část Zbyňkovy literární pozůstalosti. Rukopisy a časopisecké otisky esejů jsme shromáždili. Rukopisným svazkem se záznamy snů jsme listovali, ale nechali jsme ho na místě. S dalšími Havlíčkovými písemnostmi ho potom Věra Havlíčková předala do Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Konvolut Havlíčkových esejů si k sobě vzal Jiří Brabec.

Věru Havlíčkovou jsem v Čimicích navštívil ještě dvakrát. Byla to vždy milá setkání. Hovořili jsme o Zbyňkových rodičích Jaroslavovi a Marii, která svého syna přežila, o Zbyňkově sestře Evě, o jeho synu Davidovi a o rodné Jilemnici. V předsíni mi Věra Havlíčková s úsměvem, bez hořkosti řekla: „A tak si představte, že Zbyněk měl mnoho let milenku, o níž jsem vůbec netušila. Dozvěděla jsem se o ní až po Zbyňkově smrti. Ale to už je dávno…“ Překvapil mne vlídný tón, s nímž o tom Věra Havlíčková mluvila.

V tu chvíli jsem ještě netušil, že Zbyňkovou milenkou, jeho velkou životní láskou, byla Eva Prusíková. O ní jsem se dozvěděl asi až půl roku poté. Ozval se mi tehdy MUDr. Pavel Čepický, renomovaný gynekolog, s nímž jsem se již od osmdesátých let znal z antikvariátu v pražské Dlážděné ulici. Pavel Čepický mi přinesl ukázat strojopisy Zbyňkových dopisů Evě, k nimž se dostal způsobem zcela přirozeným: jeho manželkou byla Blanka Čepická, rozená Prusíková, dcera Evy Prusíkové, která po Zbyňkově smrti zachránila podstatnou část jeho literární pozůstalosti (rukopisy básní, množství deníků, dopisy sobě, své dopisy i další odeslanou a přijatou korespondenci) z psychiatrické léčebny v Sadské, kde po Zbyňkově smrti zůstaly. Tento velký literární poklad byl mnoho let uložen u rodiny Prusíkovy.

Když jsem dvaapadesát let po Havlíčkově smrti navštívil Sadskou a viděl v tichu u lesa, až na samém kraji obce, stát za plotem dva nízké, nenápadné pavilony psychiatrické léčebny, napadlo mne, co by se bylo mohlo stát, kdyby byla Eva Prusíková v roce 1969 odtamtud Havlíčkovy rukopisy nezachránila. Patrně by je někdo při úklidu vyhodil, jako tak mnohé vzácné písemnosti v české literatuře (jen namátkou si vzpomínám na vyklizenou pracovnu Jana Grossmana v Praze či na vystěhovaný byt Jana Skácela v Brně – o obou těchto literárních katastrofách jsem se dozvěděl od jejich žen, Marie Málkové a Boženky Skácelové). Kdyby se tak stalo, nedrželi by dnes čtenáři v rukou nejen tento svazek, ale ani knihu Zbyněk Havlíček: Dopisy Evě / Eva Prusíková: Dopisy Zbyňkovi (Torst, Praha 2003, ed. Pavel Čepický) a podstatnou část svazku Zbyněk Havlíček: Veškerá poezie (dybbuk, Praha 2016, ed. Pavel Čepický, vydaného ve dvou verzích: první obsahuje pouze Básnické dílo, obsahující básnické sbírky a cykly, autorem přepsané a uspořádané do konečné podoby, rozšířená verze zahrnuje navíc oddíl Juvenilie, bagately, dodatky, podrobný komentář editora k jednotlivým textům a doslovy Petra Krále a Stanislava Dvorského).

Setkání s Pavlem Čepickým bylo pro budoucí vydávání díla Zbyňka Havlíčka určující. Jako první jsem k samostatnému vydání připravil jeho dosud nepublikovanou básnickou sbírku Lístky do památníku – Verše pro malou If z roku 1960 (Torst, Praha 2000). Následně jsme spolu s Pavlem Čepickým a Stanislavem Dvorským rozvrhli Havlíčkovo dílo do čtyř objemných svazků: básně – eseje – dopisy Evě – deníky a korespondence. Grafickou úpravu díla navrhl Stanislav Dvorský, na obálkách všech čtyř svazků jsou reprodukovány barevné koláže Libora Fáry.

Příprava prvních dvou svazků – Zbyněk Havlíček: Dopisy Evě / Eva Prusíková: Dopisy ZbyňkoviZbyněk Havlíček: Skutečnost snu – probíhala současně. Editorem prvního byl Pavel Čepický, druhý edičně připravil Stanislav Dvorský, jemuž ediční přípravu svazku Jiří Brabec předal. Textologicky svazek Skutečnost snu připravila Zina Trochová. Oba svazky vyšly ve stejném roce 2003 a vydalo je pražské nakladatelství Torst. Svazek básní (Zbyněk Havlíček: Veškerá poezie) a tento svazek deníků a korespondence edičně připravil Pavel Čepický. Jejich vydání se ujalo nakladatelství dybbuk.

Poznal jsem jen málo lidí pro něco tak nadšených a dané věci oddaných, jako je Pavel Čepický. Bez nadsázky lze říci a pro českou literární paměť potvrdit: tři ze čtyř svazků díla Zbyňka Havlíčka by bez nasazení, oddanosti a obětavosti Pavla Čepického nikdy nevyšly! Je to třeba mít na paměti při posuzování ediční práce na těchto svazcích a hledání možných drobných chyb. Dílo Zbyňka Havlíčka je tak díky Pavlu Čepickému vydáno ve svém celku. A za to mu patří velký dík.

*

Do svazku nazvaného τ zařadil Pavel Čepický dodatky ke všem třem předchozím svazkům souborného vydání Havlíčkova díla, oddíl Z denních a nočních záznamů (z let 1948–1951), oddíl Z poznámkových sešitů (z let 1945–1956), deníkové záznamy z let 1961–1968 (vedené v sešitech označených τ 1–8), obsáhlý výbor z Havlíčkovy korespondence a čtyři dokumenty.

Svazek ukazuje nejen to, že Zbyněk Havlíček byl obdařen zcela mimořádnou „deníkovou citlivostí“ (termín Jiřího Cieslara), ale i to, že tato „deníková citlivost“ prostupovala všemi složkami jeho díla (s výjimkou esejů) – vedle deníků, záznamů a sešitů i jeho poezií a samozřejmě i korespondencí, zejména dopisy Evě.

Zbyněk Havlíček cítil, že je po celý život člověkem několikanásobně skrytým, utajeným: o tom, že je básník, se veřejnost dozvěděla až v roce 1966, tři roky před jeho smrtí; svou životní lásku před manželkou Věrou utajil do smrti a o jeho mnohaletém členství v KSČ také věděla jen hrstka lidí – přitom byl autorem té nejodvážnější, výrazově nejtvrdší a nejpůsobivější protistalinistické poezie u nás. Toto trojnásobné utajení ho velmi tížilo a trápilo. A přesto mu denně vzdoroval, doslova vším, co s velkým nasazením psal. Čtyři souborné svazky jeho díla o tomto jeho zápasu vydávají jedinečné svědectví.

*

Pro čtenáře svazku τ je užitečné připomenout zde jeho základní životopisná data:

Zbyněk Havlíček byl synem prozaika Jaroslava Havlíčka (1896–1943) a bratrancem básníka Karla Šebka (1941–1995). Vyrůstal na pražském Spořilově. Navštěvoval gymnázium v Praze-Vršovicích a poté v Michli, kde v roce 1941 maturoval. Vzhledem k uzavření vysokých škol absolvoval jednoroční studium na knihovnické škole. Na jaře 1943 utvořil s Robertem Kalivodou, Rudolfem Altschulem, Liborem Fárou a Františkem Jůzkem okruh „spořilovských surrealistů“. Za války rovněž navázal kontakt s Karlem Teigem (později ukončený roztržkou kvůli neshodě nad Havlíčkovým překladem Nadeauových Dějin surrealismu), po válce se seznámil s Jindřichem Heislerem, Toyen, Vratislavem Effenbergerem a Závišem Kalandrou. Přátelství ho pojilo též s básníkem Karlem Hynkem a byl v kontaktu s autory budoucí strojopisné Edice Půlnoc (Janou Krejcarovou, Egonem Bondym, Ivo Vodseďálkem). V letech 1945–1950 studoval na FF UK psychologii a estetiku, posléze též filosofii, za závěrečnou kvalifikační práci Skutečnost snu mu byl v roce 1991 in memoriam udělen titul PhDr. Od jara do léta 1947 žil na samotě v chatě na šumavské hoře Svaroh, od září do října téhož roku podnikl s výtvarníkem Čestmírem Kafkou cestu do Finska. Od roku 1951 pracoval jako klinický psycholog a psychoterapeut v psychiatrickém ústavu v Dobřanech u Plzně (zde došlo k osudovému setkání s Evou Prusíkovou, manželkou tamějšího internisty Karla Prusíka) a dále, od roku 1964, na psychiatrickém oddělení fakultní nemocnice v Sadské u Prahy, kde se věnoval experimentům spojeným s intoxikací LSD. V polovině padesátých let obnovil kontakty s okruhem tvůrců kolem Vratislava Effenbergera, v šedesátých letech se stal členem psychoanalytické skupiny. Zemřel na leukémii. Havlíčkovy nekrology napsali Robert Kalivoda (v Listech, 1969, č. 2), Adolf Kroupa (v Rovnosti, 31. 1. 1969) a Vratislav Effenberger (v Universitě Karlově, 1969, č. 15). Část Havlíčkovy literární pozůstalosti je uložena v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, soupis jeho osobního fondu zpracovala v roce 2014 Hana Taudyová.

Jan Šulc

Podobné příspěvky