|

Z dob, kdy se socialismus rýmoval se svobodou

Verše staré jen málo víc než sto let působí zvláštní kombinací blízkého a vzdáleného. Anarchistické a dělnické hnutí přelomu 19. a 20. století k nám promlouvá silou básnicky zprostředkovaných emocí, často také překvapivě moderní formou a jazykem. A přece tu je také vzdálenost, nejen ve vývoji básnické řeči, ale i ve způsobu myšlení a tematice. Důvodů je více — a jedním z nich je i politická logika.

Boj dělnického hnutí je totiž v oné době přelomu století také bojem za svobodu. Dvojnásob v konzervativním mocnářství omezeného korunovaného byrokrata vládnoucího bezmála sedmdesát let a oblékajícího povětšinou vojenskou uniformu, jako by chtěl dát už dopředu najevo, že „své národy“ nakonec přivede na jatka světové války. S autoritou ve velmi obnažené podobě se mladí lidé setkávali na každém kroku — v rodinách, u katolické církve, stále velmi mocné instituce, v armádě, plné ponižování a bezduchého drilu, a konečně i v autoritě kapitalistického systému, který působil bez velkých omezení a uměl donutit nepřímo, ale o to účinněji. Dnes můžeme pěstovat nostalgické představy o předválečném „světu včerejška“ především proto, že je od nás tento svět bezpečně vzdálen a nečelíme jeho bezprostřední absurditě a starosvětské idiocii. Dnes si můžeme c. a k. monarchii představovat se sympatií a humorem, tehdy znamenala konkrétní nesvobodu.

Vedle říše, v něčem podobně stařecké jako její nejvyšší představitel, tu ovšem byla naopak dynamická moc kapitálu, přinášející modernizaci a činící různé pozůstatky šlechtických výsad i další aspekty monarchie postupně archaismem. Tato modernizace měla svůj emancipační rozměr, oslňovala úspěchy, technikou i nově zakoušenou mocí nad přírodou. Jenže předpokladem této modernizace byla proletarizace velkých skupin obyvatel, jejich vydání napospas nevypočitatelným silám růstu, pohybů, akumulace a cyklických krizí kapitálu, právě tak jako neuvěřitelné mocenské převaze jeho vlastníků. Socialismus byl v této situaci požadavkem na ekonomický řád podřízený lidskému rozumu a umožňující svobodu odbouráním neuvěřitelných nerovností. Sebeorganizace vykořisťovaných, ubíjených, přepracovaných a často hladových lidí do sociálních hnutí, která k tomu směřovala, patří dodnes k nejsilnějším stránkám lidských dějin. Není divu, že ji doprovázela poezie.

Je příznačné, že ve výboru dobové sociální poezie převažují básně anarchistů oproti veršům sociálních demokratů, a také že anarchisté jsou známějšími básníky. Je to v nepřímé úměře vůči jejich politickému významu — vedle masové sociální demokracie představovali anarchisté jen marginální proud. Pokud si získali trvalejší význam, bylo to jejich rolí mezi horníky na českém severu — a také v literatuře. V tom nebyli na konci století výjimkou, podobně anarchismus inspiroval důležité umělecké výboje zejména ve Francii a Německu. Souviselo to s tím, že slovy historika francouzského anarchismu Richarda D. Sonna „anarchismus nelze chápat jen politicky, je třeba mu rozumět jako široce pojaté kulturní vzpouře, kritice mravů, která napadla měšťáckou morálku právě tak jako instituce státní moci“. Zároveň tato kulturní vzpoura podtrhla souvislost mezi dělnickým hnutím a svobodou. Už zakladatel moderního anarchistického hnutí Michail Bakunin (známý z pražských barikád roku 1848, zakladatelem anarchistického hnutí se stal ale až skoro o dvacet let později) shrnul postoj anarchistů takto: „Svoboda bez socialismu je výsadou a nespravedlností, socialismus bez svobody je otroctvím.“ A čeští anarchisté tento postoj následovali.

Ne ovšem bezvýhradně. Ani to nešlo, při jejich bouřlivém vývoji. Zatímco v devadesátých letech 19. století u anarchistů převládal individualismus křtěný Maxem Stirnerem a Friedrichem Nietzschem, a leckdy také satanskou stylizací, s počátkem 20. století vládla socialistická orientace, i když leckdy s důrazem na osobitý tón a emocionální vyjádření. Po opadnutí revoluční vlny kolem roku 1905 jsme svědky méně politické poezie, obratu k přírodě a jejího napětí s civilizací (anarchisté se je snažili oslavovat obě). A po válce přichází, přinejmenším u části anarchistů, okouzlení ruskou revolucí a konverze k leninismu. Ne každý vystřídal všechny tyto fáze a prodělal celý tento vývoj (a ne každý jej prodělal ve stejném čase), Stanislav K. Neumann jako klíčový básník, publicista i organizátor českého anarchismu je ale prodělal všechny. Otázka smíření socialismu a svobody byla společným jmenovatelem každého z nich.

A Neumann si přitom otázku neusnadňoval. Jako nietzscheovský individualista v devadesátých letech uvažoval o socialismu jako o násilí masy proti jedinci, jako o znovuzrozeném křesťanství (to pro něj byla nejhorší možná nadávka), které staví rány utlačovaných a slabých mas proti možnostem silných jednotlivců — jako jejich symbol si nikoli nadarmo vypůjčil od Michaila Bakunina obraz satana. Oprávněné požadavky utlačovaných a hladovějících, varoval, se snadno mohou stát zbraní k utloukání těch, kdo dokážou být svobodní. Posléze Neumann odmítl příliš individualistické názory a opustil i satanskou stylizaci. Přihlásil se k dělnickému hnutí, ale dál v roli silných jednotlivců, „předních stráží“, které se pokusí strhnout toto hnutí silou myšlenek a příkladu. Klíčovou otázku hnutí umístil i do titulu své knihy esejů Socialismus a svoboda (1908) a přes všechnu solidaritu s dělníky odmítl, aby se jedinec před dělnickou třídou ponižoval: „Nový majestát se nám vztyčuje, nové veličenstvo: dělník. Chceme ruku podati druhu v boji za svobodu a spravedlnost; na ruku nastavenou k líbání naplijeme.

Anarchističtí básníci odráželi kritiku ze dvou stran: na jedné straně jim někteří literární kritici vytýkali, že zavlékají do umění politickou „tendenci“, na druhé straně jim někteří anarchisté a socialisté dokázali v polemikách vyčíst, že do dělnického hnutí vnášejí literátské módy. Těm prvním odpověděl opět Neumann ve svém popisu literární kritiky, kterou „panický strach zachvátí (…) odváží-li se mladý umělecký talent osvědčiti širší rozhled a všestrannější chtění a nemá-li chuť pochopiti, že, když smí vyčítati jako umělec své milence zrádné srdce, nesmí vyčítati jako umělec své společnosti ježatou obludu militarismu, například. (…) Není vůbec tendence pro umělce. Anebo jest pro něho tendencí všechno. Jako lidé smíme všechno milovati a všechno nenáviděti, jako básníci smíme o všech svých láskách a nenávistech zpívati.

Druhá výtka byla v něčem bolestnější: jako by jim hnutí, s nímž se anarchističtí literáti ztotožnili, dávalo najevo, že je poškozují. Tato výtka se stala oblíbenou součástí některých polemik ze strany praktičtěji orien­tovaných anarchistů z časopisu Nová Omladina, později Komuna. Pro básnické radikály jako kdyby šlo o připomínku, že i dobrovolná sebeorganizace se může stát omezující mocí. „A ještě jiná autorita vyrůstá nám: hnutí,“ reaguje na kritiku básník Josef Rosenzweig-Moir. A asi nejpádněji na ni odpověděl Fráňa Šrámek, autor, který spojil ve svých básních anarchistické přesvědčení se silnou a rozvinutou emocionalitou: „Co ode mne může hnutí žádati, jaké já mám povinnosti ke hnutí? Žádné. Jen ke svému anarchistickému přesvědčení mám povinnosti, jen toto může ode mne žádati, abych je osvědčoval činem… nejsem-li pouhou stádní, pod prapor zbubnovanou jedničkou, že to dělám vždy, bez připomenutí, docela spontánně, prostě proto, že vnitřně musím, prostě proto, že jsem anarchistou.

Jako kdyby se tu v malé, dosud nezřetelné podobě interní polemiky přehrávaly budoucí osudové konflikty mezi jedincem a hnutím (či spíše „Hnutím“), kterým dal o půlstoletí později nejsilnější výraz konflikt mezi Albertem Camusem, vycházejícím z anarchistické tradice, a Jeanem-Paulem Sartrem, absolutizujícím „hnutí“. Odpověď, kterou Šrámek jako anarchista poskytl, korespondovala s jeho klíčovým politickým i estetickým úsilím: vyjádřit pocity jedince stojícího tváří v tvář asymetricky silné moci a snažícího se zachovat si lidskost. Jak ukazuje i tento výbor, našel v tomto základním pocitu řadu následovníků jako Huga Kepku či Kamila Berdycha.

Literární tvorba anarchismu a socialistického hnutí se samozřejmě nevyčerpávala jen poezií. Vedle sociálně laděné prózy anarchosyndikalistů (Alois Šefl, Antonín Řehoř) a sociálních demokratů (František Cajthaml-Liberté, Josef Krapka-Náchodský), která stále čeká na své znovuobjevení, a prvních románů Marie Majerové se dělnické hnutí, a zejména jeho anarchistická část, manifestovalo jedním ze svých nejvlastnějších projevů: plebejským smíchem. Tento plebejský smích byl součástí anarchistického hnutí, rozhodně se ale nezastavil před lyrickými básníky a patetickými anarchisty. Ba naopak, ti byli jeho privilegovanými terči. Plebejský smích se ozýval především v próze, v tomto výboru jej tak reprezentuje jen báseň Josefa Macha „Anarchisti“ a částečně snad i některé tóny v Gellnerovi, i když u něj převažuje spíše ironie. Plebejský smích vyjadřuje mezi anarchisty především Franta Sauer a také pochopitelně Jaroslav Hašek, který se krátce účastnil anarchistického hnutí, a posléze se inspiroval některými prvky anarchistické subverze (Strana mírného pokroku v mezích zákona), i když se své anarchistické epizodě sám vysmál.

Je pozoruhodné, že v krátké době, kdy byl redaktorem anarchosyndikalistické Nové Omladiny a posléze navazující Komuny, se Hašek stal v několika svých fejetonech patrně nejkrutějším básníkožroutem mezi anarchisty. V několika sžíravých fejetonech se vysmál mladým básníkům a samo psaní lyrických básní popsal zvnějšku, jako komickou záležitost: „Seznámil jsem se nedávno v kavárně s mladým mužem. Vyprávěl mi sdílně o svém osudu. Cítí v sobě nějakou neznámou lítost a proto píše básně, cítí v sobě nějaký divný stesk a proto píše básně, cítí v sobě nějaké kruté duševní bolesti a proto píše básně. A proto píše básně…“ Hašek stylizovaný do barbara používal doslovné čtení jako nástroj roztomilé plebejské brutality k destrukci toho, co básníci napsali, případně nenapsali: „Byla by to zajisté profanace, kdyby básník svěřoval světu, že jeho milenka si myla nohy. Nožky ženských tvorů, než přijdou do básní, jsou již vykoupané.

Básníci jsou podle Haška „nebezpečni svému okolí svou sentimentalitou“ a do sebe zahledění, „myslí, že na jejich smutku spočívá soustava světová“. Jejich „ ,já‘ vystupuje do popředí, od toho jsou lyriky.“ Nejvíce Haška pohoršuje sociální poezie, která líčí proletáře v málo důstojné roli obětí, jako pasivní příjemce vykořisťování a utrpení, „proletariát v básních jest vskutku jen loutkou nejen v rukou básníka, ale i v rukou kapitalistů.“ Nechává ožívat svět básníků až do absurdna a líčí jej jako paliativum proti revoluční akci: „Lidé chodí po ulicích hladoví a skřípou zuby, ale nemají odvahy, aby si vzali kus chleba. Proč? Básníci si toho nepřejou. Kdyby se všichni najedli, neměl by takový básník o čem psát.“ Hašek v Komuně volal po literatuře „bez fňukání“, chtěl „kus vítězné revolty, píseň odboje, hymnu vítězného proletariátu.“

Hašek vykreslil dobové sociální a anarchistické poe­zii krutý portrét, ale i tento výbor z ní ukazuje, že se jí velmi často podařilo z této karikatury vystoupit a splnit jeho kritéria, být „písní odboje“, a to rozhodně nikoli ufňukanou. Problém nastal spíš jinde: po první světové válce a bolševické revoluci v Rusku se převládající podoby socialismu přestaly rýmovat se svobodou. Neumann se vzdal svých kritických výhrad a ruku nastavenou k uctivému políbení skutečně uctivě políbil, místo aby na ni naplil. Režim, který z něj posléze udělal jednoho ze svých svatých, se nepodobal jeho vizím, ale spíš jeho obavám. Pak tento režim padl, a dnes jako kdyby básně a úvahy propojující odmítání kapitalismu a boj za svobodu zněly, přes archaičnost některých výrazových prostředků a reálií, zase s podivuhodnou aktualitou.

Česká anarchistická básnická „mezigenerace“ i další básníci spojení s dělnickým anarchistickým hnutím už v české literatuře zůstali. Ovlivnili meziválečnou avantgardu a stali se úběžníkem pro řadu návratů a zpracování. Zmiňme ty nejpodstatnější: v šedesátých letech 20. století se stala generace buřičů novým tématem zájmu, zjevně i proto, že rezonovala se znovu aktuál­­ními snahami o propojení socialismu se svobodou. Václav Štěpán tehdy zpracoval dodnes nevydané a dodnes nepřekonané dějiny české anarchismu a František Buriánek zase hutnou interpretaci básnického jazyka i politického myšlení „generace buřičů“. O dvě dekády později zahrnul anarchistické literáty do dějin hornického severu Pavel Koukal, zatímco Václav Tomek rekonstruoval myšlenkové dějiny českého anarchismu. V poslední době pak Lucie Kořínková přinesla čtenářům kompletně kriticky vydaného, a především přesvědčivě interpretovaného Františka Gellnera, Radek Hylmar zase ve svých invenčních interpretacích propojil anarchistickou poezii s různými myšlenkovými proudy své doby.

Přítomný výbor nás vrací k poezii známějších i méně známých anarchistů, sociálních demokratů a dalších účastníků socialistických aktivit konce 19. a prvních dvou dekád 20. století. Známá, ale poněkud odtažitě vnímaná jména ukazuje jako autory poezie, která k nám dodnes mluví — ale především je vrací jejich kontextu, plejádě polozapomenutých či zcela zapomenutých básníků. Těm často po mnoha letech nebo i poprvé od prvního vydání jejich textů dává slovo a ukazuje, že vedle ryze agitačních textů najdeme v jejich poezii verše mnohem živější, než bychom si třeba mysleli.

Ondřej Slačálek

Podobné příspěvky