Karel Hynek – čí je Hynek?

„Milý Ludevíte, jsem v 6. měsíci těhotenství. Nemůžeš chtít, abych dokončil melodram do 15. III. 49. Paní Jandová, na kterou ses ptal, se jmenovala za svobodna Trádrhejdová. Ada psal z Pešti, přijede do Brna o Velikonocích. Slouží v maďarské armádě. Tatínek Vlk půjde asi do penze. Prosí Tě, abys mu vrátil ty pepita kšandy. Já jsem teď řidičem popelářského vozu, jezdí se jen 1x týdně — v úterý.“

Dopis z konce roku 1948, zaslaný Ludvíku Kunderovi a později otištěný v jeho knize Řečiště, ukazuje originalitu básníka Karla Hynka (1925–1953) se vším všudy. Lyrik s humorem místy až nečekaně šokujícím a naprosto moderním. Hynek jako jeden z nejoriginálnějších a nejsvobodnějších hlasů konce čtyřicátých a počátku padesátých let 20. století, daleko přesahující všechny žánrové i skupinové škatulky a škatule, do kterých byl kdy natlačen. Autor surový až k temnotě a běsům. Možná byl pro tuto svou drsnost, erotickou bezhlavost, humor a ironickou de- a re-konstrukci klasických textů, jako je Babička Boženy Němcové nebo Malý lord od Frances Hodgson Burnettové, i trochu obcházený a přidávaný jen tak mimochodem k avantgardním jménům. Lehce a zvolna zapomínaný Hynek? Spíše jednou provždy fixovaný sebraným dílem, které vzniklo na základě podle všeho velmi roztříštěné a dodnes ne zcela spolehlivě utříděné písemné pozůstalosti, již si po Hynkově smrti v lednu 1953 na urémii k sobě vzal Vratislav Effenberger a postavil Hynka vedle Jindřicha Heislera a Karla Teigeho k linii prvních zemřelých věrozvěstů stalinské epochy surrealismu. Zlí jazykové by ovšem mohli tvrdit, že právě smrtí těchto tří ztratil český surrealismus smysl pro humor. Oficiálním vydáním Hynkova sebraného díla v roce 1998 (S vyloučením veřejnosti) se ta fixace a zkamenění vlastně jen potvrdily, stejně jako oblíbený paradox, že sebrané spisy autora sice navždy zachycují, ovšem nedávají mu moc prostoru do budoucna k novému životu.

I když — v případě Karla Hynka to tak úplně neplatí. Byl, a je snad dodnes, objevován jako jeden z mimořádných pokladů poválečné literatury na různých (čti nejen surrealistických) kolbištích a společně se Zbyňkem Havlíčkem patří k autorům vymykajícím se jinak víceméně standardní poetice stolní společnosti, která byla až později narušena nově příchozí generací v čele s Petrem Králem, Prokopem Voskovcem a Stanislavem Dvorským. Ostatně přednes Hynkovy „Babičky po pitvě“ dlouhodobě zdobil vystoupení Mirka Kováříka, prokládán Václavem Hrabětem, Josefem Kainarem a Ivanem Blatným — ukázku, jak to asi vypadalo, si můžete dnes vyposlechnout na Kováříkově a Mišíkově 2CD Reduta blues. Ono je to s tím Hynkem složité dodnes — komu a ke komu ho přiřadit? Byl bezpochyby členem surrealistické skupiny shromážděné po válce kolem Karla Teigeho, ale též je vztahován k surrealistické Skupině RA, na jejímž večeru dne 17. listopadu 1947 recitoval společně s Jarmilou Kratochvílovou: „Pro 17. XI. jste vybral z mých textů také Trhám broukovi nožičky. Prosím, souhlasím s Vámi. Jediné bych si přál: sehnat klučinu s velkýma modrýma očima coby interpreta,“ píše v říjnu 1947 Ludvíku Kunderovi. Zároveň patří Karel Hynek k autorům v poúnorové době ineditním. Vždy šlo o autora s dílem naprosto osobitým, i když předčasně ukončeným. Můžeme vedle něj jmenovat podobně zářící i zapomenuté meteory, jako byl Oldřich Wenzl (1921–1969), Zdeněk Wagner (1923–1991), Jan Zuska (1918–1979) nebo Josef Schnabel (1926–1990), kteří proplouvali od okouzlení avantgardou a zejména surrealismem, aby je ovlivnil nejen jakýsi nový návrat k uchvácení symbolismem a dekadencí v počátcích jejich psaní ve čtyřicátých letech, ale také nová lyrika pošilhávající po budovatelském étosu s jakýmsi neustálým, specificky černým humorem dadaistického podloží. Aby z toho pak po svém úplně vycouvali, rezignovali, nevydávali a přijali za své nejen předešlé zkušenosti a styly, ale také využili předchozích nápadů a přiblížili se tomu, co dnes známe jako „totální realismus“ Egona Bondyho (1930–2007) nebo „trapnou poezii“ Iva Vodseďálka (1931–2017) či Pavla „Lorda“ Svobody (1930–2014). Tedy prolnutí skupin z dnešního pohledu možná až příliš často oddělovaných, ale zároveň evidentně propojených více, než je patrné.

Život Karla Hynka byl koneckonců s okruhem kolem Egona Bondyho velmi svázaný a mnohdy byl doplňován mystifikacemi různého druhu, které se téměř po sedmdesáti letech od jeho smrti jen těžko potvrzují nebo vyvracejí. Ve výsledku byl jeho život ale vlastně velmi poklidný a nevýbušný: po maturitě krátkou dobu studoval na pražské Vysoké škole politické a sociální a po roce 1948 byl zaměstnán jako úředník v pojišťovně a na ústředním ředitelství Státních statků. Paralelně s psaním veršů inspirovaných gramatickým automatismem (tedy takových, kde je poslední slabika slova shodná s první slabikou slova dalšího) vytvářel pro vcelku konzervativní časopis Křesťanská žena texty typu: „Dramatičnost příběhu, konfrontace pulzujícího prostředí radostné práce s dekadentním světem městské velkoburžoazie, kamarádské ovzduší, milostné motivy a krásné scenerie rumunské krajiny činí z Hřmícího údolí poutavý film, který příjemně vybočuje z obvyklého rámce dedikačních filmů.“ (recenze na snímek Údolí hřmí režiséra Paula Calinescua z roku 1949). Společně s Karlem Teigem, Vratislavem Effenbergerem, Josefem Istlerem či Mikulášem Medkem vytvářel ineditní Pracovní sborníky vycházející v jednom strojopisném exempláři, ale byl též autorem písňových textů pro jazzový orchestr. Pod jménem Nathan Illinger publikoval verše ve sborníku Židovská jména z roku 1949… a podobně jako Pablo Picasso se svou hrou Touha chycená za ocas, která byla představena za válečné německé okupace Paříže vybrané společnosti na bytovém čtení u Leirisových (Camus, Sartre, Leiris, Queneau, de Beauvoirová a další), se Hynek podílel na dramatických textech Jela tudy dáma (1950), Svatební hostina (1950) nebo Poslední umře hlady (1952), psaných společně s Vratislavem Effenbergerem, resp. byl sám autorem hry Žer nehty stranou (1952). I ony byly v době totalitního temna čteny a doprovázeny scénickými návrhy.

Hynkův kult — ne nepodobný kultu Ortenově nebo Hrabětově, jak ostatně upozorňují Milan Exner nebo Jiří Chocholoušek — je dnes chápán ve své uzavřenosti často z pohledu vrcholných souborů, jakými jsou sbírky Deník malého lorda a Ikarské hry. Pro porozumění Hynkovi je však nutné vidět i jeho juvenilní práce s jejich místy až wolkerovsky-seifertovskou naivitou a přecitlivělostí, která je i vzhledem k době „záměrně potlačena ostentativním cynismem“ (Jiří Chocholoušek) a do popředí vystupuje zejména perverzita a sexus. Ovšem lyrik Hynek tím završuje něco, co se dralo do popředí právě díky prvorepublikovému poetismu, co si ovšem prošlo psychoanalýzou a automatickým psaním a co mělo v kolébce i trochu toho sentimentálního symbolismu a dekadence. Hynek poučen existenciálou zatemněného světa protektorátu pak přetvoří jazykovou hříčku do erotismu a sadismu, čímž zároveň potvrzuje to, že všechny důsledné hry s podvědomím vždy vyplavují věci temné a potlačované. Vyvažuje to pak velmi křehkou, ale víceméně vždy vhodnou cynickou provokací, směšně perverzní, aby byla tato rekonstrukce od základů přehlédnuta a znovu a znovu zhodnocena. Právě v tomto světle se pak Hynkovo čtení Babičky Boženy Němcové v jeho Babičce po pitvě (1946) nezdá ani tak šokující a heretické jako spíš nutné pro potvrzení kanonického díla a zároveň i vlastní přispění k nutnému a trvalému básnickému vyslovení se k „naší paní“ a možná i k čemusi archetypálnímu…

Deziluze světa, ve kterém Hynek žil a psal, je pak podpírána siláckým cynismem, aby vše padalo až do únavy a nudy, a to zejména nudy ze sexu, z koitu i z krutosti. Pokud přijmeme to, že v Hynkovi vrcholí, naplňuje se a zraje poetismus se svými hrami (slovními i fyzickými), ukazuje zároveň i završení specifik existencialismu válečné generace s ohrožením a útěky do dětských pokojů, kde ale už nečeká útěšlivý hrdina předpubertálního světa, ztělesňovaný malým lordem Fauntleroyem, ale spíše jeho hororová groteskní podoba (Deník malého lorda). Nabízela by se samozřejmě otázka, kam po té nudě a únavě jít dál, a hlavně kam by sám Karel Hynek směřoval — pravděpodobnost, že by surrealistická zastávka byla jen jednou z etap jeho tvorby, je skoro jasná. Kdo ví, zda by jako jeden z guru neskončil po roce 1968 podobně jako Egon Bondy v undergroundovém ghettu, nebo by naopak nepřestal psát úplně, protože cesta za intenzivním sexuálním ukojením je v roli vyprázdnění, smutku a smrtelné nudy. Ovšem to jsou navždy jen a jen spekulace: Hynkovo dílo i bez nich zůstává originální co po stránce jazykové, významové i motivické. Básník je svérázný a jedinečný, s dlouhodobým přívlastkem „kultovní“, který dnes působí možná až příliš žurnalisticky. Vzhledem k dlouhodobé nedostupnosti jeho díla (vcelku vyšlo oficiálně až v roce 1998) to ovšem byl „kult“ hodně vzdušný, a jako takový vlastně bez následovníků. Ačkoliv, možná že některé spodní proudy zasahují z Hynka do tvorby Jiřího Gruši nebo J. H. Krchovského, kde se eros a thanatos také vzájemně drží pod krkem v podivně cynickém tanci na hrobech a střevech všech dávných cirkusů a estrád světů, které už dávno nevoní…

František Pyje