Poezie

Antonin Artaud – ocitnout se ve stavu nejvyššího otřesu, osvíceného neskutečnem, s kusy skutečného světa v koutku sebe sama

V této jediné větě je obsažena celá podstata životního osudu Antonina Artauda, básníka, divadelního režiséra, dramatika, herce a výtvarníka. Náš obývaný svět za svou existenci nespatřil mnoho bytostí s takto neúprosným přístupem v celé šíři svého lidského i uměleckého směřování, kterému je člověk ochoten nakonec obětovat i vlastní život. Takový nekompromisní postoj je ovšem pro jedince značně destruktivní, protože ustavičně naráží jak na hranice svého tělesného omezení, tak na hranice definovaného světa, a bývá často vykoupen silným odporem většinové společnosti, neboť se vymyká všem jejím běžným konvencím a platí za to velmi osobním peklem.

Přesně takto nesmlouvavý byl i životní postoj Antonina Artauda, který se v rámci celé jeho umělecké tvorby nejvýrazněji projevuje právě v poezii, ze které je sestaven tento knižní výbor, a to především z důvodu, že nejde o klasickou básnickou produkci, nýbrž o syrové záznamy jeho zápasu o holou existenci. Na to odkazuje ve svém vyznání už i jeho souputník, básník Philippe Soupault:

[…] Pro mne byl Antonin Artaud především básník. Na to se často zapomíná.
Ze všech básníků, s nimiž jsem se znal, byl Artaud nejvíc nadán pronikavým, až věšteckým duchem. V mých očích byl tím, co Rimbaud nazval „voyant“, vidoucí.
Vidoucím byl Artaud celý svůj život, po všechny ty své „sezóny v pekle“. Čas od času unikal svému peklu a objevil se básník neúprosný. Neznal slitování, šlo-li o něho samého. To bylo, čemu se říká a co on sám nazýval krutostí.
Naučil mne, a nás všechny, že básník nesmlouvá; s ohněm si nehraje, ale dává se jím sám spalovat. […]

Většina vybraných básní pochází z pozdějšího období po roce 1935, kdy Artaud absolvoval iniciační rituál u kmene indiánů Tarahumara v Mexiku, mající zásadní vliv na jeho další duchovní směřování, které realizoval i ve své umělecké tvorbě. Díky tomuto výboru se nám tak otvírá ucelená vizionářská linie jeho díla v kompaktním celku a můžeme pozorovat rozvoj jeho vizí a nabytých transcendentních zkušeností i jejich převedení do osobního života.

I

Antoine Marie Joseph Artaud se narodil 4. září 1896 ve francouzské Marseille v rodině s řeckými kořeny. Pocházel z osmi sourozenců, z nichž jenom tři se dožili dospělého věku. Jeho rané dětství bylo poznamenáno několika tragickými událostmi, jako byla smrt babičky, u níž v Turecku trávil hodně času, a především předčasný odchod několika sourozenců, z nichž ho asi nejvíce zasáhla smrt sedmiměsíční sestry Germaine — údajně zemřela poté, co ji chůva udeřila tak silně do břicha, až jí perforovala střeva. Tato strašná vzpomínka se pak ve formě přízraku Artaudovi vracela po zbytek celého jeho dalšího života. V šesti letech prodělal těžký zánět mozkových blan, což se později odrazilo na jeho špatném psychickém stavu, trpěl silnými bolestmi hlavy a křečemi v obličeji. Už ve škole projevoval značné jazykové nadání, psal verše po vzoru svých oblíbených básníků, jakými byli Rimbaud, Baudelaire, Nerval či Poe, a založil tam i literární časopis. Pokračoval ve studiu na střední škole, kterou ale nedokončil z důvodu psychických problémů, v devatenácti letech ústících do vážné nervové poruchy, s níž se potýkal až do konce svého života. Propadal hlubokým depresím, kvůli kterým přerušil všechny přátelské styky a zničil i svou ranou básnickou tvorbu. Poté strávil několik let v ústavech a sanatoriích, kde byl jeho stav léčen laudanem (opiová tinktura), což zřejmě způsobilo, že si postupně vybudoval celoživotní závislost na drogách.

V roce 1920 si prosadil odchod z Marseille do Paříže, kde chtěl dát volný průchod svému uměleckému nadání. Vzhledem k jeho nevyrovnanému duševnímu stavu se rodina tomuto rozhodnutí nejprve bránila, ale později svolila, když byl svěřen do péče psychiatra a básníka Édouarda Toulouse, který ho zaměstnal jako sekretáře své revue Demain (Zítřek) a postupně ho uvedl do pařížského uměleckého světa.

Artaud je konečně ve svém živlu: nasává uměleckou atmosféru metropole a plně rozvíjí svůj literární talent. Kromě vlastní tvorby vystupuje jako výtvarný a literární kritik, píše obsáhlé referáty z výstav, divadelních představení a literárních akcí. V roce 1921 debutuje jako herec a dostává i svou první filmovou roli. Roku 1923 vydává básnickou prvotinu Hrátky nebes (Tric-trac du ciel), kterou později nepovažuje za příliš zdařilou. Připojuje se k surrealistickému hnutí a pozvolna začíná rozvíjet svůj nekompromisní přístup k vlastnímu životu i uměleckému vyjádření, tak jak ho známe z jeho prohlášení v Surrealistických textech:

Kde jiní nabízejí díla, nejde mi o nic jiného než odhalit svého ducha.
Život je spalování otázek.
Dílo nechápu oddělené od života.

Nebo jinde:

Veškeré psaní je svinstvo.
Ti, kteří opouštějí nejasnou temnotu, aby se pokusili upřesnit cokoli z toho, co se děje v jejich mysli, jsou prasata.

Osudový zvrat v jeho životě přináší rok 1924, kdy mu zemřel otec, a tím přišel o finanční podporu, rozešel se s doktorem Toulousem, a vymkl se tak zcela i z lékařského dohledu. Rázem se stává bezdomovcem v bezčasí, který žije ze dne na den, přespává v zákulisí
divadla, je naprosto osamocen. Postupně se propadá čím dál víc do sebe, čímž se zhoršuje i jeho celkový duševní stav. Ve svých výkřicích dosahuje vizionářské naléhavosti:

Opusťte jeskyně bytí. Pojďte. Duch vane ze sebe sama. Nastal čas opustit své domovy. Poddejte se Svrchované Mysli. V kořenech ducha stojí Zázračno. […]

(Je prostřeno)

Čím dál častěji se také obrací k otázkám dobrovolné smrti:

Nezabiju se proto, abych se zničil, ale abych se obnovil; sebevražda pro mne bude pouze prostředkem k tomu, abych násilně dobyl zpět sebe sama, abych brutálně pronikl do svého bytí, abych předešel nejistě postupujícího Boha. Sebevraždou vracím svůj osud přírodě a poprvé dávám věcem podobu své vůle. Osvobozuji se od podmíněnosti svých orgánů, tak špatně přizpůsobených mému já, a život už pro mne není jen absolutní náhoda, kdy přemýšlím o tom, co je mi předkládáno k myšlení. […]

(O sebevraždě)

Tímto se dostáváme k zásadnímu tématu, které se prolíná celým Artaudovým dílem, a to je transformace hlubokých transcendentních stavů v lidském těle. Je to věčný zápas o udržení absolutního bytí v ohraničené tělesnosti při zachování další fyzické existence a příčetného stavu mysli:

Je třeba být zbaven života, nervového vyzařování existence, vědomé úplnosti nervu, abychom si uvědomili, do jaké míry jsou Smysl a Poznání každé mysli skryty v nervové vitalitě morku a jak se mýlí ti, kteří pro sebe uchvacují Inteligenci a absolutní Intelektuálnost. Nade vším stojí úplnost nervu. Úplnost, která zahrnuje veškeré vědomí a okultní cesty ducha uvnitř těla. […]

(Postavení těla)

Je to ustavičný boj o každou píď nekonečna podmíněnou v časové ose jednoho života a smrti, který nemá vítěze, ale ani poraženého:

Smrt už mě dávno nezajímá. Není mi zcela jasné, co vědomého v sobě člověk může zničit: dokonce i když umírá dobrovolně. Máme co činit s nevyhnutelným pronikáním Boha do našeho bytí, kterého bychom s ním museli zničit, máme co činit se vším, co zasahuje do tohoto bytí, stalo se nezbytnou součástí jeho podstaty, a přece s ním nezemře. Máme co činit s onou nesmiřitelnou nákazou života, máme co činit s onou invazí přírody, která působením reflexů a tajemných kompromisů proniká mnohem lépe než my k samotnému principu našeho života. Cítím, ať na sebe hledím z kterékoli strany, že mi žádné z mých gest, žádná z mých myšlenek nepatří. […]

(Dopis nikomu)

Po vydání prvního manifestu André Bretona se připojuje k surrealistickému hnutí.
V červenci 1925 mu vychází další sbírka Pupek předpeklí (Ľ Ombilic des Limbes) a v srpnu Nervoměr (Le Pèse-Nerfs). V témže roce Artaud rediguje třetí číslo časopisu Surrealistická revoluce, kde publikuje i své texty ze souboru Umění a smrt (Ľ Art et la Mort). V listopadu 1926 zakládá s Rogerem Vitracem a Robertem Aronem Divadlo Alfreda Jarryho, v němž se snažili uplatnit svůj progresivní přístup k herectví a které po necelých třech letech trvání zaniklo vinou osobních roztržek vyhraněných tvůrců i neustálých finančních problémů — zbyly po něm pouze čtyři realizované inscenace. Během těchto let dochází také k postupnému rozchodu se surrealistickým hnutím, který vyvrcholil roku 1927 vyloučením Artauda André Bretonem krátce poté, co se hnutí spojilo s komunistickou stranou a začalo prosazovat její dogmatickou politiku i na poli umění.

Další léta pokračují trvajícím bojem o holou existenci, plným konfliktů s konzervativním okolím a nepochopení, které Artauda přivedly na dno jeho psychických i fyzických sil. Sbližuje se s několika členy iniciační skupiny Vysoká hra (Le Grand Jeu), jejíž aktivity jsou mu blízké. Vedle Rollanda de Renéville a Reného Daumala je to především básník Roger Gilbert-Lecomte, vůdčí představitel skupiny, který ho zaujal svými nekompromisními postoji ke svému životu i umělecké tvorbě. V roce 1932 se účastní přednášky Gilbert-Lecomta Proměny poesie na pařížské Sorbonně a později v časopise Nouvelle revue française nadšeně recenzuje i jeho básnickou sbírku Život láska smrt prázdno a vítr. Nadále sní o vlastním divadle, hledá jeho definice, které formuluje téhož roku ve svém manifestu Kruté divadlo (Théâtre de la Cruauté). Název odkazuje na kruté a na vlastní vůli nezávislé postavení osamoceného jedince v nicotě vesmíru. Marně, ani k realizaci tohoto plánu nedojde… Začíná se v něm silně probouzet rimbaudovský neklid, touha spálit všechny dosavadní mosty. Hledá nový směr, vjemy, nový začátek. Afrika? Ne, Mexiko!

II

Rok 1935 je ve znamení horečnatých příprav na cestu, která bude znamenat zásadní proměnu jeho osobnosti a bude mít určující vliv i na jeho další směřování. Rozhodl se opustit Paříž, celý svůj dosavadní život, a jít hledat vlastní poznání v civilizaci nezatížené úpadkem všech dosažených hodnot a nesměřující už jenom k rozpadu. Veškeré své úsilí upíná ke svému znovuzrození, touží „napít se ze zřídel života“. Hledá ryzí a bytostné spojení s koloběhem přírody ve své přirozené podstatě vesmírného řádu. Pro tento účel se rozhodl zvolit cestu do Mexika za indiány kmene Tarahumara, jak se zmiňuje v jednom dopise: „Věřím, že jsou ještě v Mexiku síly, které proudí a bouří v indiánských žilách.“ Snaží se zajistit finanční podporu, obesílá jedince i státní instituce s žádostmi, které zdůvodňuje studiem místní domorodé kultury a plánem přednášek o francouzském umění na akademické půdě mexických univerzit. Vyjma několika doporučujících dopisů nezíská ani korunu. Nakonec se mu aspoň část financí na cestu přes oceán povede sehnat od přátel. Před odjezdem dokončuje ještě pro nakladatelství Gallimard soubor svých divadelních přednášek, který později vyjde pod názvem Divadlo a jeho dvojenec (Le Théâtre et son double).

Desátého ledna 1936 se v Antverpách naloďuje na zaoceánský parník a po dvaceti dnech plavby doráží na Kubu, kde mu však dochází peníze. Znovu žádá přátele o další finanční prostředky, aby mohl pokračovat dál. V Havaně zažívá pozoruhodnou příhodu, když se seznamuje s místním černošským šamanem, který mu věnuje sakrální dýku ze starého Toleda, a poté pokračuje v plavbě. Sedmého února loď konečně připlouvá do svého cíle, přístavu Veracruz. Skoro půl roku stráví v Mexiku sháněním dalších finančních prostředků na cestu do vnitrozemí, píše odborné texty do místních novin, pořádá přednášky o divadle a surrealismu, nicméně výsledek je stále neuspokojující. Ze zoufalé situace mu pomůže až petice místních umělců a vědců, kteří podpoří jeho žádost, a nakonec je na náklady mexické univerzity vyslán za indiány do pohoří Sierra Tarahumara. Vysněný cíl je na dosah.

Koncem srpna 1936 se Artaud vydává na dlouhou pouť napříč Mexikem do severozápadní oblasti země, do města Chihuahua. Odtud pokračuje s tlumočníkem na koních po křivolakých stezkách do tajemných hor. Poznamenává k tomu: „Odjíždím hledat nemožné.“ V těchto končinách žije hrdý kmen indiánů Tarahumara, ve svém izolovaném světě, podléhajícím pouze přírodnímu řádu, o kterém Artaud prohlásí: „Žijí, jako by už byli dávno mrtví […] Nevnímají realitu a čerpají magické síly z pohrdání, které mají vůči civilizaci.“ Nepřichází tam jenom s úmyslem zkoumat domorodou kulturu, ale touží po zasvěcení do jejich rituálů, po splynutí vlastního ducha s nekonečnem. Je naprosto odhodlaný odhodit vše dosud dosažené a otevřít se vesmírnému sjednocení s absolutnem, na vlastní kůži chce poznat tento stav, z kterého už není návratu.
Zásadní význam v životě těchto indiánů má zasvěcovací, peyotlový rituál, který je uvádí do prvotního stavu vědomí, splynutí všeho se vším. Hlavní zasvěcení probíhá pod vedením šamana, jehož moc je symbolizována hudebním nástrojem z pokrouceného dřeva připomínajícím struhadlo, které pod údery hůlek vydává strašidelné, skřípavé zvuky. Když se cítí povolán, odchází na posvátné místo v horách, kde jsou v zemi skryty tyto tajemné nástroje z rukou dávných předků, a zůstává tam po tři roky, než ovládne jejich moc.

Po nějaké době soužití s indiány si Artaud získává důvěru jejich šamana, bez jehož posvěcení se nikdo tohoto rituálu nemůže zúčastnit.

Jak jsem již řekl, cestu k Ciguri mi otevřeli kněží Tutuguri a cestu k Tutuguri mi otevřel několik dní předtím Pán všech věcí. Pán všech věcí je ten, kdo bdí nad vnějšími vztahy mezi lidmi: přátelstvím, soucitem, milodary, věrností, zbožností, velkodušností, prací. […]

Toto uvedení popisuje dále ve svém textu Peyotlový rituál u kmene Tarahumarů:

[…] Starý indiánský náčelník mi jednoho nedělního rána otevřel vědomí ranou meče mezi slezinu a srdce: „Důvěřujte mi,“ pravil, „ničeho se nebojte, neublížím vám,“ a rychle ode mne tři čtyři kroky ustoupil, opsal svým mečem ve vzduchu kruh rukojetí dopředu a vší silou se na mne vrhl, jako by mne chtěl zabít. Špička meče se mne však sotva dotkla a objevila se pouze malá kapka krve. Necítil jsem žádnou bolest, ale měl jsem skutečně pocit, že se probouzím do něčeho, pro co jsem byl dosud špatně narozen a nasměrován chybným směrem, a cítil jsem se plný světla, které jsem v sobě nikdy neměl. Po několika dnech jsem se za svítání setkal s kněžími Tutuguri a nazítří jsem se konečně mohl připojit k Ciguri.
„Spojuješ se v celek bez Boha, jenž tě asimiluje a utváří, jako by ses utvářel ty sám a jako se v Nicotě a proti Němu sám bez ustání utváříš.“

Jak bylo již zmíněno, důležitou součástí tohoto rituálu je bezpohlavní rostlina peyotl, jejíž prášek z kořenů se požívá na podporu vizí spojených s prvotním stavem stvoření Člověka-Otce, který není ani muž, ani žena. Tajemství všech tajemství, z kterého všechno pochází a do nějž se vše i vrací. Ačkoli měl Artaud z předchozího života bohaté zkušenosti s drogami (prodělal si různé závislosti na heroinu i dalších opiátech), byl si jasně vědom výjimečnosti této rostliny:

[…] S peyotlem je to jako se vším, co je vlastní člověku. Je to úžasný magnetický a alchymistický princip, s tou podmínkou, že jej umíte užívat, to znamená v přesně stanoveném množství a v přesně určené gradaci. A zvláště se nesmí užívat v nevhodnou dobu a za nepravým účelem. […] Ciguri je Bůh uvědomění si spravedlnosti, vyrovnanosti a sebekontroly. Kdo skutečně požil Ciguri, skutečný rozměr a míru Ciguri, člověka a nikoliv neurčitý přelud, ví, jak je svět utvářen, a nemůže nikdy ztratit vládu nad sebou, protože v jeho nervech nyní sídlí Bůh a odtud jej řídí. […]

Samou podstatu magického rituálu odhalil Artaudovi šaman těsně před obřadem:

„Vše, co říkám, má původ v Ciguri.,“ řekl, „to Ono mě to naučilo.
Věci nejsou takové, jak je vidíme a jak je po většinu času cítíme, ale takové, jak nás učí Ciguri. Jsou od pradávna v moci Zla, Zlého ducha, a bez Ciguri je pro člověka nemožné dosáhnout Pravdy. Na počátku byly věci pravdivé, ale čím více stárneme, tím jsou falešnější, protože se do nich tím více dostává Zlo. Na počátku byl svět dokonale skutečný, zvučel v lidském srdci v jediném rytmu. Nyní už v něm srdce chybí a duše také, protože Bůh se z nich vytratil. Vidět věci znamenalo vidět Nekonečno. Nyní, když pozoruji světlo, těžko se mi myslí na Boha. Přesto to je Ono, Ciguri, kdo všechno stvořil. Ale Zlo je ve všech věcech, a já člověk se už nemohu cítit čistý. Je ve mně cosi hrozného, co stoupá a co nepochází ze mě, ale z temnot, které mám v sobě, tam, kde lidská duše neví, kde začíná Já, kde končí a co je stvořilo v podobě, v níž se vidí. To mi říká Ciguri. S Ním neznám lež a už nezaměňuji to, co v každém člověku skutečně chce, s tím, co nechce, ale ze zlé vůle to předstírá. A brzy ze všeho zbyde,“ poodstoupil ode mě několik kroků, „jen obscénní maska toho, kdo zná jen výsměch mezi spermatem a kaka.“

Tuto velmi emočně vypjatou situaci popisuje následně i sám Artaud, kdy se mu během rituálu rozpadlo tělo na prach, aby se z něho poskládalo znovu do nové, éterické podoby:

[…] Vizi, kterou jsem měl, kterou jsem byl zasažen, prohlásili kněz a jeho rodina za autentickou a podle všeho byla přiblížením k tomu, co je Ciguri a co je Bůh. Tohoto přiblížení jsem však dosáhl až po překonání duševních muk a úzkosti, kdy jsem se cítil jakoby navrácený a znovunaplněný na druhé straně věcí, kde už člověk nechápe svět, který právě opustil.
Říkám znovunaplněný na druhé straně věcí, jako by vám nějaká hrozná síla umožnila být navráceni k tomu, co existuje na druhé straně. Už necítíte tělo, které jste právě opustili a které vás drželo ve svých hranicích, naopak se cítíte mnohem šťastnější v Neohraničenosti než v sobě samém, neboť najednou chápete, že to, co bylo vámi, pochází z hlavy této neohraničenosti, Nekonečna, a že je záhy spatříte. Cítíte se jakoby v plynovém oparu, z něhož se na všechny strany šíří neustávající praskot. Z toho, co bývalo vaší slezinou, játry, srdcem nebo plícemi, se jakoby neustále cosi uvolňuje a praská v tom prostředí připomínajícím něco mezi plynem a vodou, ale jakoby přitahujícím věci a poroučející jim, aby se shromažďovaly.
To, co vycházelo z mé sleziny či jater, mělo podobu písmen velice staré, záhadné abecedy, přežvykovaných ohromnými, ale strašně zasunutými, pyšnými, nečitelnými, na svou neviditelnost žárlivými ústy; a tyto znaky byly rozmetány v prostoru do všech stran, zatímco se mi zdálo, že stoupám, ale ne sám. Za pomoci zvláštní síly. Cítil jsem se však mnohem volněji, než když jsem byl na zemi a sám. […]
V každém případě jsem zřejmě zahlédl samotného ducha Ciguri. A myslím, že by to mělo objektivně odpovídat namalovanému transcendentálnímu zobrazení posledních a nejvyšších skutečností; mystikové musí projít podobnými stavy a představami, než předepsaným způsobem dosáhnou nejvyšších vzplanutí a muk, po nichž bezpochyby klesnou pod dojem božího polibku jako děvky do náručí svého pasáka. […]
Neboť ve vědomí je Zázračno, s nímž lze přesáhnout věci. A peyotl nám říká, kde se nachází a v důsledku jakého zvláštního tuhnutí dechu atavisticky potlačeného a ucpaného se může fantastično formovat a obnovovat ve vědomí své světélkování a třpyt. A toto fantastično je vznešené, jeho neuspořádanost je jen zdánlivá; ve skutečnosti je podřízeno řádu, jenž vzniká v tajemství a v rovině, jíž normální vědomí nedosahuje, ale jejíž dosažení nám umožňuje Ciguri a jež je vlastním tajemstvím veškeré poezie. […]

Proměna je dokonána, nic už není, čím se zdá být. Artaud obydluje své nové tělo a hledí na svět skrze transformovaného ducha Ciguri; vrátil se tam, odkud vlastně nikdy neodešel.

III

Do Paříže se vrací jako jiný člověk, člověk vidoucí, který pozbyl posledních zábran pudu sebezáchovy, žijící v nespoutaném prvotním bytí mimo hranice běžných lidských zákonů a představ. Zažívá své znovuzrození, podstupuje detoxikační kúru, aby se tělo očistilo od drog a opiátů, které střídavě užíval od sedmnácti let, žije ze dne na den, bez zajištění vlastní existence. Snaží se lidem zprostředkovat své nově nabyté vědomí, kterému ovšem okolí příliš nerozumí a děsí se ho. Pořádá přednášky a o svých prožitcích s indiány píše v textu Cesta do kraje Tarahumarů (Voyage au pays des Tarahumaras). Dokonce dochází k zásnubám s Belgičankou Cécile Schrammovou. Ze sňatku však rychle sešlo, když se byl představit jejím rodičům do Bruselu a během své tamní přednášky začal předvádět divoký indiánský rituál, čímž vyděsil jak rodiče své snoubenky, tak i ostatní přítomné.

V textu Nová zjevení bytí (Les nouvelles révélations de l’être) tento stav otevřeně pojmenovává:

Mluví k vám skutečný Ztracenec, který poznal štěstí být na světě až nyní, když tento svět opustil a naprosto se od něj odtrhl.
Ostatní jsou mrtví, ale neodtrhli se od světa. Stále krouží kolem svých mrtvol.
Nejsem mrtvý, ale odtrhl jsem se.

Stále více si uvědomuje propast mezi světem, z kterého povstal, a tím, v kterém je nucen dále přebývat. Konflikt se prohlubuje a Artaud se propadá čím dál více do sebe. Uzavírá se do vnitřní samoty a téměř se neodděluje od své rituální dýky, kterou získal od šamana na Kubě:

[…] Dorazil jsem mezi Tarahumary se znamením, s čímsi jako toledská dýka upevněná 3 sponami, kterou mi v Havaně opatřil černošský čaroděj.
S tímhle, řekl mi, budete moci vstoupit.
Ale já jsem si nepřál vstoupit.
Neboť kdo přichází proto, aby něco viděl, chce vstoupit do daného světa, ale dosud uzavřeného, netušeného,
to není představa, kterou si činím o věcech,
pro mě nejde o to vstoupit do věcí, ale vyjít z nich,
jenže se oddělujeme také jen proto, abychom někam vstoupili,
vyjít možná, ale do něčeho, opustit toto a rozpustit se jinde,
rozpustit a osvobodit se mimo jiného,
nerozpustit se, ale osvobodit se v nikde,
už nic nevědět,
zříci se existence,
už nikdy tedy netrpět,
alternativy jsou nespočetné, tedy nejsou žádné, každé náboženství, každý jedinec má tu svou,
takže je to všechno hloupost…

(Prožitý příběh Artauda-mômo)

Touží znovu opustit tento civilizovaný svět, sní o Tibetu, o dalších končinách neprobádaného ducha, žel nemá dost financí. Zmocňuje se ho známý neklid, cesta jako setrvání, nic není nikdy dokončeno. Do svého arzenálu rituálních předmětů přidává magickou hůl svatého Patrika s třinácti zářezy, jako symbol věčného putování a zvěstování slova, jejíž definici zmiňuje v pozdějším dopise Jeanu Paulhanovi:

[…] A kovám-li si jinou hůl, je to hůl železná, ale jako starý zub v nejvzdálenějším podzemí mého nevědomí, které navenek zachovává konečné ticho. […]

Takto vyzbrojen opouští Artaud v srpnu roku 1937 Paříž a cestuje do Irska, země tajemných druidů, hledat jejich odkaz a hlásat živé slovo. Ovšem již druhý den po vylodění v přístavu Cobh dochází ke konfliktu z důvodu nezaplaceného noclehu a následné rvačce s policií (kterou umocnil i jeho jurodivý zjev), po které končí v nemocnici a poté ve vězení. Z Irska je proti své vůli deportován lodí zpět do Francie. Během plavby dochází k další potyčce, tentokrát s personálem lodi, domů se vrací už ve svěrací kazajce. Nastává devět pekelných let v blázincích.
Artaud je postupně internován v několika psychiatrických léčebnách ve Quatremare u Le Havru, Sotteville-lès-Rouen, Sainte-Anne u Paříže, až skončí ve Ville-Évrard, kde stráví první válečné roky v naprosté izolaci, ponižován, trápen hlady a elektrošoky za svůj odmítavý postoj přiznat vlastní šílenství. S jeho duševním stavem si tam nevěděli naprosto rady, a tak ho postupně přesouvají z jednoho oddělení na druhé (nejdříve z oddělení maniaků na oddělení epileptiků, poté mrzáků a naposledy mezi nežádoucí). Rodina ani přátelé dlouho nevědí, kde se vůbec nachází. Málokdo si dovede představit, jakému děsivému životu byli pacienti těchto léčeben za války vystaveni, navíc v okupované německé zóně, kdy byli nuceni žít v nelidských podmínkách s minimální lékařskou péčí, přídělem jídla a často vystaveni surovému zacházení. Během těchto let tam zemřela více jak polovina z nich.

[…] Přestože jsem dokonale při smyslech a duševně zdráv, právě jsem strávil 9 let internován v ústavech pro choromyslné, a to je něco, co nikdy neodpustím této společnosti imbecilních nemyslících kleštěnců, která už x let, co ve svém špinavém klíně mele jazykem, nikdy nemohla, prostřednictvím nevímkolika myslitelů, básníků, filosofů, pisálků, králů, buddhů, bonzů, model, sovětů, parlamentů, diktátorů, nikdy nedovedla nikomu nabídnout jediný platný důvod k existenci…

(Prožitý příběh Artauda-mômo)

Až v roce 1943 se na základě snah básníka Roberta Desnose povedlo Artauda přemístit do trochu snesitelnějších podmínek ústavu v Rodez. Tím mu vlastně zachrání život, protože nacisté při svém odchodu postříleli ve Ville-Évrard všechny pacienty. Ovšem ani tam Artaudova muka nekončí. Pod léčbou doktora Gastona Ferdièra prodělává dlouhou sérii elektrošoků, které měly devastující účinek na jeho duševní i fyzický stav:

[…] Mé tělo patří mně, nechci, aby jím někdo volně disponoval. V mé mysli obíhá plno věcí, ve svém těle cirkuluji jen já sám. To je vše, co zbývá ze všeho, co jsem měl. Nechci, aby se ho někdo zmocnil a vrhl je do cely, do svěrací kazajky, aby mu přivázal nohy k posteli, zavřel ho do ústavu a navždycky mu zakázal vyjít ven, trávil ho, nemilosrdně bil, nechával hladovět, nedával mu najíst, uspával ho elektrickým proudem. […]

(Prožitý příběh Artauda-mômo)

Počátky léčby elektrošoky byly naprosto brutální. Pacienti byli vystaveni vysokým dávkám elektrického proudu, což u mnoha z nich vedlo k nežádoucím vedlejším účinkům, tak jako v případě Artauda, kdy u něj v následných křečích došlo k rozdrcení několika obratlů v těle. Za léta hospitalizací prodělal neuvěřitelných padesát osm elektrošoků bez jakékoli anestezie, po jednom z nich se dokonce ocitl v klinické smrti. O těchto prožitcích píše v dopise doktoru J. Latrémolièreovi:

[…] Elektrošok, pane Latrémolière, mě plní zoufalstvím, bere mi paměť, ochromuje mi mysl a srdce, činí ze mě člověka duchem nepřítomného, který si to uvědomuje a celé týdny pozoruje sám sebe, jak pronásleduje vlastní bytí, jako mrtvý po boku živého, kterým už není, který vyžaduje jeho příchod a k němuž už nemůže vstoupit. Po poslední sérii jsem byl celý srpen a září zcela neschopen pracovat, myslet a cítit, že jsem. Pokaždé se mi vrátí ta hrozná zdvojení osobnosti, o nichž jsem psal v dopisech Rivièrovi, ale tenkrát šlo o vjemové poznání a ne o tu hroznou úzkost jako při elektrošoku. […]

Nicméně jeho celková situace je snesitelnější než dříve, může aspoň psát a malovat a má volnější pohyb po areálu. Vede poměrně rozsáhlou korespondenci s přáteli a známými, která místy přechází ve filozofické traktáty nebo básně samé. Pracuje na knize o mexických indiánech, v rámci terapie maluje své fascinující vize, které se mu zhmotňují před očima. I jeho básnický duch jede na plné obrátky a dostává se až na hranici nevyslovitelného, kde klasický jazyk selhává a přechází do umělého, připomínajícího magické formule a dávná zaříkadla. O této zkušenosti se rozepisuje v dopisech Rogeru Blinovi:

[…] Právě připravuji dvě knihy: Surrealismus a konec křesťanské éry a zvláště Míra bez míry, v níž se pokouším najít nový jazyk: být tím nemotorným štěnětem, motajícím se na nejistých nohou se srdcem věčně mezi stehny, a ne štětkou, která kroutí zadkem a vystavuje jej na odiv.
orka ta kana izera
kani zera tabitra
Neboť neurčitost je lisování,
ora bulda nerkita
Které drtí i samotný lis, až z něj tryská sama krev nekonečna, nikoliv jako stav, ale jako bytí. […]

Pozvolna na sebe začíná znovu strhávat pozornost uměleckého světa, který mu naslouchá, což Artaud po letech naprosté izolace bere jako zadostiučinění a vede to k jeho smíření s vlastním osudem. Tento postoj posléze sděluje v dopise Anne Mansonové:

Tak to vidíte, drahá Anne, po 7 letech odloučení od světa jsem se nakonec naučil plno věcí. A především musím konstatovat, že lidé si myslí, že jsou ještě živí, ale jsou mrtví. Žijí v tom falešném přesvědčení, že život trvá a že mohou na zemi uskutečnit nějaký svůj osud. Ale já už dávno nevěřím, že svůj osud mohou prožít na této zemi, protože ve skutečnosti všechny jejich duše opustily život. — Pro mne už vlastně několik let nejsou živí lidé nic jiného než přízraky jiného, Jiného, který už tu není. S přibývajícími léty se stávají přízraky stále více, přízraky, to znamená démony. Tito démoni se zatvrzele snaží žít, jako by stále byli lidmi, přestože jsou už jen pouhými démony. A všichni, všichni jsme tím postiženi. Já také. Trávím svůj čas tím, že vracím svou duši zpátky do těla, protože mi uniká vinou zoufalství, utrpení a hrůzy. — Tento svět je hnusný a lidé na něm podlí a zavržení. Nevědí o tom a nechtějí na to myslet. Ale přesto je to pravda. — Říkám vám to všechno proto, že už 7 let trpím a mám toho dost. I já potřebuji, představte si to, trochu pozemského štěstí. Ale na TÉTO zemi mi nikdy nemohlo být poskytnuto. […]

S koncem války přichází uvolnění a první návštěvy přátel, kteří jsou zděšeni jeho zuboženým stavem. Artaud je vychrtlý na kost, téměř bez zubů, předčasně zestárlý prožitým utrpením, nicméně vnitřně nezlomený a plný energie pokračovat ve své duchovní i tvůrčí cestě. Z iniciativy dramatika Arthura Adamova vzniká plán na jeho záchranu a navrácení do normálního života. Poměrně složitá jednání s úřady a lékaři trvají skoro po celý rok 1946, než je rozhodnuto o jeho propuštění. Hlavní podmínkou bylo zajistit dostatečné finanční prostředky na jeho živobytí a pravidelný lékařský dohled. Na tento popud se mezi umělci zvedla nebývalá vlna solidární podpory. Malíři dávají do aukcí své obrazy, spisovatelé své rukopisy, na divadelních prknech probíhají benefiční představení, kde se čtou jeho texty. Tímto způsobem se jim podaří nashromáždit neuvěřitelný milion franků. Poté je Artaud, skoro po deseti letech, konečně propuštěn na svobodu. Je mu zajištěno ubytování v zahradním domku u lékaře Delmase v Ivry na předměstí Paříže. Může libovolně vycházet ven a nemá to ani daleko metrem do Paříže za přáteli.

Tím začíná poslední, krátká etapa Artaudova svobodného života. Vrhá se naplno do práce, píše, přednáší, maluje. Po večerech se věnuje dynamické recitaci veršů, které doprovází rytmickými údery různých předmětů o sebe, dobře si vědom, že má-li slovo mít svůj magický dopad, musí být správně vysloveno. V roce 1947 probíhá v Paříži velká výstava Vincenta van Gogha, po jejímž zhlédnutí vypracuje Artaud významnou studii o jeho díle Van Gogh aneb Zasebevražděný společností (Van Gogh ou le Suicidé de la Société), která je zároveň i obžalobou společnosti, jež se pokouší umlčet vymykající se jedince sdělující mnohdy nepříjemné pravdy tím, že jim podsouvá šílenství. Mimo jiné zde píše:

U van Gogha můžeme mluvit o dobrém duševním zdraví — za celý svůj život si koneckonců spálil pouze jednu ruku a jen jednou si uřízl levé ucho,
a to ve světě, kde se denně pojídá vařená pochva v absintové omáčce či pohlaví bičovaného a rozzuřeného novorozeněte,
uříznuté ihned po opuštění mateřského lůna. […]
Co je vlastně nefalšovaný choromyslný?
Je to člověk, jenž se raději stal šílencem v tom smyslu, jak to chápe společnost, než by se zpronevěřil jisté nejvyšší představě o lidské cti.
Proto nechala společnost ve svých ústavech zadusit všechny, jichž se chtěla zbavit nebo se před nimi ubránit, protože se odmítli zúčastnit jistých obludných špinavostí.
Neboť choromyslný je také člověk, jehož společnost odmítá vyslechnout a jemuž chce zabránit ve zveřejnění nesnesitelných pravd. […]

Za tuto práci získal Artaud cenu kritiky. V červenci 1947 se dočká první samostatné výstavy svých výtvarných prací v galerii Pierra Loeba, kterým vévodí imaginární portréty jeho přátel. Ti sami zmiňují, že si na nich připadají, jako by byli mrtví. Katalog k výstavě doprovází Artaudův úvodní text Lidská tvář (Le Visage humain), v němž rozebírá svůj pozoruhodný přístup při rozpuštění a následné rekonstrukci lidské tváře. Vznikají i poslední texty na hranici poezie a prózy Zde leží (Ci-gît) a Návrat šíleného Artauda (Le Retour ď Artaud le Mômo). Začátkem roku 1948 ještě pro rozhlas připravuje dramatické zpracování svého kontroverzního textu Skoncovat s božím soudem (Pour en finir avec le jugement de dieu) ve vlastní režii, kde účinkuje spolu s herci Rogerem Blinem, Paulou Théveninovou a Marií Casarèsovou. Vysílání bylo avizováno 2. února 1948, ale těsně před večerním uvedením ho ředitel rozhlasu, a to i přes značné protesty umělecké veřejnosti, kvůli jeho skandálnímu obsahu zakázal. Artaudův zdravotní stav se poté začal prudce zhoršovat. Již dlouhou dobu trpěl střevními potížemi, které přičítal úděsným podmínkám v léčebných ústavech. Na naléhání přátel se nakonec rozhodl navštívit lékaře, na což vzpomíná Paule Théveninová ve svém pozdějším vyznání:

[…] Artaud si už dávno stěžoval na neustávající střevní potíže, ale přemrštěná nedůvěra k lékům a medicíně vůbec mu bránila vyhledat pomoc u specialistů. Když jsme se o to pokoušeli, odpovídal, že je to důsledek devítileté internace v ústavech, kde mu zničili zažívací systém nedostatečnou a nevhodnou stravou. […] Když se bolesti stále stupňovaly a objevilo se krvácení, přišli jsme Artauda — můj manžel a já — přesvědčit, že je nutné navštívit našeho přítele gastroenterologa, který hned po první prohlídce měl podezření na závažnou chorobu. […]
A tak jednoho jitra na počátku února 1948 jsem doprovázela Antonina Artauda na rentgen do nemocnice Salpetrière, kde byl náš přítel lékař asistentem profesora Mondora. Profesor ho vyšetřoval dlouho. Výsledek jsme měli znát na počkání. Posadili jsme se na chodbě nemocnice zády k oknům. Vzpomínám si, že se Antonin Artaud rozhovořil o básníku Rogeru Gilbert-Lecomtovi, s nímž se znal v době skupiny Grand Jeu. Potom mi řekl, že psát se má jen tehdy, má-li člověk co vypovědět o nějaké velmi závažné věci, a jen tehdy, je-li opravdu schopen rozpoznat, že jde o takovou podstatnou věc. Pak nás dal zavolat doktor Mondor. […] Sdělil mi, že Antonin Artaud má rakovinu a že se rozmohla již tak, že nelze ani pomyslit na operaci. […]

Artaud se o diagnózu nijak nezajímal, dobře věděl, že jeho dny v pozemském těle jsou sečteny. Sdělil, co měl, zeleným inkoustem, smířený se stavem všech věcí, sepsal svou poslední závěť. Zemřel 4. března 1948 za plného vědomí ve svém pokoji, vsedě, opřen o pelest postele.

Co říci závěrem… Snad jen to, že nám nepřísluší soudit, zdali za tento život plný utrpení zaplatil Antonin Artaud vlastním šílenstvím, nebo právě šílenství stálo u zrodu jeho hlubokého vhledu ve změněném stavu vědomí, a je jedno, jakými prostředky byl dosažen a jakými oběťmi vykoupen. Jenom z prvotního stavu věcí všechno vychází a do něj se zas vrací:

[…] Skoncujte s životem, kdož jste zoufalí, a vy, mučedníci těla a duše, zbavte se vší naděje. Na tomto světě pro vás není úlevy. Svět tyje z vašich mrchovišť.
A vy, jasnozřiví šílenci, tabetici, nemocní rakovinou, chroničtí meningitici, zůstanete nepochopeni. Máte v sobě místo, které žádný lékař nikdy nepochopí, a právě toto místo vás v mých očích zachraňuje a činí vznešenými, ryzími, skvělými: stojíte mimo život, stojíte nad životem, snášíte utrpení, které obyčejný člověk nezná, překračujete rovinu normálnosti, a právě to vám ostatní zazlívají; kalíte jejich klid, narušujete jejich stabilitu. Trpíte nepotlačitelnými bolestmi, pramenícími z nepřizpůsobivosti k jakémukoli známému, slovy popsatelnému stavu. Vaše bolest je opakovaná a nezachytitelná, neřešitelná, je to bolest mimo smysl, nesídlí v těle ani v duši, ale zasahuje obojí. […]

(Státní bezpečnost Likvidace opia)

Tento stav není cílem, konečným spočinutím, ale pouhým setrváváním na nekonečné cestě.
Tímto směrem osobního osvobození kráčíme všichni, byť každý z nás je jedinečný. A není důležité, v jaké fázi se právě nacházíme, brány vnímání jsou tu pro nás navždycky dokořán.

Vše musí být
uspořádáno
o vlásek
v třaskavý řád.

Robert Janda

z připravované knihy Cestou k Ciguri

Podobné příspěvky