Anotace
Ke známému skotskému knihkupci, majiteli labyrintového obchodu nacházejícího se v malebném přímořském městečku, i nadále bohužel chodí lidi. Projevují zdánlivý zájem o knihy a literaturu, tak mu nezbývá nic jiného než jejich chování tak nebo onak strpět. Jak je ale možné, že nechápou rozdíl mezi knihovnou a knihkupectvím? Jiní zase klidně dovnitř vnášejí — do čerstvě uklizeného obchodu! — bahno nebo tam vstupují i se svými mokrými psími miláčky či spíše psy baskervillskými. Pohybují se nemotorně a shazují knihy, za což se nikdy neomluví. Drze smlouvají a dožadují se slevy jen proto, že je kniha trochu plesnivá. A teď ještě ta Italka! Slovo jí není rozumět, jen všechny v bílých rukavicích autoritativně diriguje a chudáka majitele nutí provádět cvičení na záda. Není tedy divu, že už toho na něj bývá příliš. Naštěstí ale má kde na všechna svá knihkupecká příkoří zapomenout a vydává se na ryby, plave v moři, jezdí na kole po Vysočině nebo zajde na pivo do hospody. Alespoň na chvíli pryč od všech těch „čtenářů“…
Specifikace
| Rok vydání | |
|---|---|
| ISBN | 978-80-7438-224-6 |
| Vazba | vázaná |
| EAN | 9788074382246 |
| Počet stran | 372 |
| Formáty e-knihy | ePUB, Mobi, PDF |
| Formát | 122 × 190 mm |
| Typ | tištěná, e-kniha |
Recenze
Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.
dybbuk –
Tvar, 8. 10. 2020
Jakub Grombíř
MUŽ V LABYRINTU KNIH
Wigtown je městečko s necelou tisícovkou obyvatel na jihozápadním pobřeží Skotska. Má krásné okolí, historické památky, palírnu whisky a množství obchodů s knihami, což mu vyneslo hrdý titul „Scotland’s National Book Town“. To vše zní tak idylicky, že by člověk místním až záviděl. Snad proto se majitel největšího antikvariátu ve městě a organizátor wigtownského literárního festivalu Shaun Bythell rozhodl popsat rub svého povolání v deníku, který si vedl od února 2014 do února 2015. Není to procházka růžovým sadem, když se má člověk sám starat o obchod, který má na skladě sto tisíc svazků a sídlí v chátrajícím a studeném starém domě páchnoucím kočičí močí. V jedenadvacátém století je navíc nutno vyrovnat se nejen s klesajícím zájmem veřejnosti o literaturu jako takovou, ale také s konkurencí, kterou představují e-shopy, čtečky a různé databáze digitalizované klasiky. Jak Bythell konstatuje, jen jeden z pěti návštěvníků v obchodě něco utratí: „Ve tři odpoledne zastavil před obchodem dálkový autobus Shearings. To nevyhnutelně znamená, že se dovnitř nahrne velké množství yorkshirských důchodců, kteří si budou stěžovat úplně na všechno a brát cokoli, co je zadarmo, a než o deset minut později odejdou, naléhavě budou žádat, abychom jim sdělili, kde jsou nejbližší veřejné toalety. Dnešní útok byl trochu snesitelnější díky řidiči autobusu, který si jako jediný něco koupil.“
zobrazit celou recenziObchodování s knihami přitahuje idealistické povahy, a právě proto bývá zdrojem silné deziluze – to již popsal s přesností sobě vlastní ve Vzpomínkách na knihkupectví George Orwell (Bythell uvádí každou kapitolu citátem z tohoto textu a zároveň porovnává, co se v branži změnilo od třicátých let, kdy Orwell pracoval na částečný úvazek v londýnském antikvariátu). Hlavní náplní Bythellovy práce nejsou zasvěcené rozhovory s kultivovanými bibliofily, ale tahání těžkých krabic s knihami, což mu způsobuje chronické bolesti zad. Se suchým britským humorem popisuje autor své každodenní potýkání se s ucpanými okapy, nefunkčním objednávkovým softwarem a hlavně s lidmi, od protivných a skrblických zákazníků až po jedinou stálou zaměstnankyni provozovny: prodavačka Nicky je jehovistka, náruživá freeganka a nevyčerpatelná studnice patafyzických nápadů.
Bythellova práce přináší řadu paradoxů: při obchodování je nucen spolupracovat s firmou Amazon, zároveň však nenávidí tohoto giganta necitelně požírajícího každého slabšího konkurenta. Čtenářský vkus je pro vypravěče zdrojem neustálé frustrace, neboť o kvalitní beletrii není zájem, nejlépe se prodávají příručky o vlacích, zahradničení, numerologii, dietách a sexu – a ještě lépe než knihy se prodává starý nábytek, bicykly a vycházkové hole, takže obchod připomíná spíše vetešnictví. Lidé, kteří chodí do knihkupectví, jsou možná výstřednější než klientela jiných obchodů, ale to ještě neznamená, že jsou inteligentnější: „K pultu přistoupil zákazník a řekl: ‚Díval jsem se pod písmeno W v oddělení beletrie a nemohu najít nic od Ridera Haggarda.‘ Doporučil jsem mu, aby se podíval pod písmeno H.“ Když se chce knihkupec uživit, musí si zvyknout i na to, že většina čtenářů si plete Henryho Fieldinga s Helen Fieldingovou…
„Často mě napadá, že knihkupectví snad pro většinu lidí v prvé řadě slouží jako rekreační
místo, protože je to klidný, tichý prostor, do něhož se uniká před neúprosnou tvrdostí moderního světa s jeho digitálními požadavky.“ Venkovský knihkupec tak funguje svým způsobem jako „veřejná služba“ – díky tomu poznává své sousedy z nečekaných stránek a konfrontace nadčasové moudrosti starých knih s lidskou pomíjivostí a pošetilostí vytváří tragikomické situace, které dávají Bythellovým zápiskům v nejsilnějších pasážích až dickensovské rozměry. Kniha obsahuje řadu zajímavých postřehů. Například že bestsellery jsou pro antikváře naprosto nezajímavým artiklem – vycházejí v příliš vysokých nákladech a navíc zájem o ně zpravidla pomine s odezněním reklamní kampaně. Českého čtenáře může zaujmout i zmínka o tom, že nedaleko Wigtownu žil v letech druhé světové války Oskar Kokoschka: „Cirkuluje mnoho místních legend o tom, jak Kokoschka farmářům a dalším lidem, kteří se k němu chovali vlídně, rozdával zarámované skici. Obdarovaní – neschopni porozumět umělcovu modernímu géniu – je zdvořile přijali, pak skici vyhodili do koše na papír a do rámů si dali fotografie.“ Může nás i trochu zarazit, že člověk, který se profesionálně zabývá knihami, se až po čtyřicítce dozví o existenci románu Mrtvé duše, ale proč ne, anglosaská kultura je dost sebestředná. Po těch letech provozování obchodu už Bythell pochopitelně posuzuje knihy podle prodejnosti, a nikoli podle obsahu; o to více potěší, když poruší profesionální omrzelost a svěří se se silným čtenářským zážitkem, kterým pro něj byla Saramagova Slepota.
Nutno konstatovat, že v deníkové formě je síla i slabost Bythellovy knihy. Nelze jí upřít autenticitu, avšak ve druhé polovině už výrazně ztrácí spád a situace se stávají stále předvídatelnějšími. Kdyby se text výrazně zkrátil, zvýraznilo se podivínství některých zákazníků a zapracovalo se na údernějších pointách, mohl z ní být výborný humoristický román. Ale o to Bythellovi asi nešlo, spíše o pravdivé vylíčení jedné profese, která pravděpodobně záhy zanikne. V knize jsou proto i výrazně melancholické pasáže. Etapa lidských dějin, kterou odstartoval vynález knihtisku, se evidentně chýlí ke konci. K práci antikváře patří i vyklízení domů po zemřelých a prohrabávání se hromadami zaprášených knih, které pro svého majitele měly ohromnou emoční cenu, ale teď už o ně nikdo nestojí, pokud náhodou nejde o nějaký sběratelský unikát.
Bythellova kniha je také výstižným obrazem maloměstské pospolitosti, která se tradičně soustřeďovala kolem obchodů a jejíž soudržnost se kvůli nakupování on-line vytrácí. Přes všechno někdy až únavné brblání je zřejmé, že autor má svůj Wigtown rád, důvěrně zná všechny místní figurky, a ačkoli je líčí způsobem místy poněkud indiskrétním, nejde mu jen o lacinou senzaci: „Ach, to nebezpečné utváření si předběžných názorů o lidech. Bezpochyby to ohledně svých zákazníků dělám denně a odbývám je jako pouhé rolničkami cinkající kašpary, když ve skutečnosti mohli vést vojáky při vylodění v Normandii nebo být průkopníky nějakého průlomového lékařského výzkumu.“