Zpověď knihkupce

Recenze

1. dybbuk – 8. 2. 2021

   Tvar, 8. 10. 2020
   Jakub Grombíř

   MUŽ V LABYRINTU KNIH

   Wigtown je městečko s necelou tisícovkou obyvatel na jihozápadním pobřeží Skotska. Má krásné okolí, historické památky, palírnu whisky a množství obchodů s knihami, což mu vyneslo hrdý titul „Scotland’s National Book Town“. To vše zní tak idylicky, že by člověk místním až záviděl. Snad proto se majitel největšího antikvariátu ve městě a organizátor wigtownského literárního festivalu Shaun Bythell rozhodl popsat rub svého povolání v deníku, který si vedl od února 2014 do února 2015. Není to procházka růžovým sadem, když se má člověk sám starat o obchod, který má na skladě sto tisíc svazků a sídlí v chátrajícím a studeném starém domě páchnoucím kočičí močí. V jedenadvacátém století je navíc nutno vyrovnat se nejen s klesajícím zájmem veřejnosti o literaturu jako takovou, ale také s konkurencí, kterou představují e-shopy, čtečky a různé databáze digitalizované klasiky. Jak Bythell konstatuje, jen jeden z pěti návštěvníků v obchodě něco utratí: „Ve tři odpoledne zastavil před obchodem dálkový autobus Shearings. To nevyhnutelně znamená, že se dovnitř nahrne velké množství yorkshirských důchodců, kteří si budou stěžovat úplně na všechno a brát cokoli, co je zadarmo, a než o deset minut později odejdou, naléhavě budou žádat, abychom jim sdělili, kde jsou nejbližší veřejné toalety. Dnešní útok byl trochu snesitelnější díky řidiči autobusu, který si jako jediný něco koupil.“
   Obchodování s knihami přitahuje idealistické povahy, a právě proto bývá zdrojem silné deziluze – to již popsal s přesností sobě vlastní ve Vzpomínkách na knihkupectví George Orwell (Bythell uvádí každou kapitolu citátem z tohoto textu a zároveň porovnává, co se v branži změnilo od třicátých let, kdy Orwell pracoval na částečný úvazek v londýnském antikvariátu). Hlavní náplní Bythellovy práce nejsou zasvěcené rozhovory s kultivovanými bibliofily, ale tahání těžkých krabic s knihami, což mu způsobuje chronické bolesti zad. Se suchým britským humorem popisuje autor své každodenní potýkání se s ucpanými okapy, nefunkčním objednávkovým softwarem a hlavně s lidmi, od protivných a skrblických zákazníků až po jedinou stálou zaměstnankyni provozovny: prodavačka Nicky je jehovistka, náruživá freeganka a nevyčerpatelná studnice patafyzických nápadů.
   Bythellova práce přináší řadu paradoxů: při obchodování je nucen spolupracovat s firmou Amazon, zároveň však nenávidí tohoto giganta necitelně požírajícího každého slabšího konkurenta. Čtenářský vkus je pro vypravěče zdrojem neustálé frustrace, neboť o kvalitní beletrii není zájem, nejlépe se prodávají příručky o vlacích, zahradničení, numerologii, dietách a sexu – a ještě lépe než knihy se prodává starý nábytek, bicykly a vycházkové hole, takže obchod připomíná spíše vetešnictví. Lidé, kteří chodí do knihkupectví, jsou možná výstřednější než klientela jiných obchodů, ale to ještě neznamená, že jsou inteligentnější: „K pultu přistoupil zákazník a řekl: ‚Díval jsem se pod písmeno W v oddělení beletrie a nemohu najít nic od Ridera Haggarda.‘ Doporučil jsem mu, aby se podíval pod písmeno H.“ Když se chce knihkupec uživit, musí si zvyknout i na to, že většina čtenářů si plete Henryho Fieldinga s Helen Fieldingovou…
   „Často mě napadá, že knihkupectví snad pro většinu lidí v prvé řadě slouží jako rekreační
   místo, protože je to klidný, tichý prostor, do něhož se uniká před neúprosnou tvrdostí moderního světa s jeho digitálními požadavky.“ Venkovský knihkupec tak funguje svým způsobem jako „veřejná služba“ – díky tomu poznává své sousedy z nečekaných stránek a konfrontace nadčasové moudrosti starých knih s lidskou pomíjivostí a pošetilostí vytváří tragikomické situace, které dávají Bythellovým zápiskům v nejsilnějších pasážích až dickensovské rozměry. Kniha obsahuje řadu zajímavých postřehů. Například že bestsellery jsou pro antikváře naprosto nezajímavým artiklem – vycházejí v příliš vysokých nákladech a navíc zájem o ně zpravidla pomine s odezněním reklamní kampaně. Českého čtenáře může zaujmout i zmínka o tom, že nedaleko Wigtownu žil v letech druhé světové války Oskar Kokoschka: „Cirkuluje mnoho místních legend o tom, jak Kokoschka farmářům a dalším lidem, kteří se k němu chovali vlídně, rozdával zarámované skici. Obdarovaní – neschopni porozumět umělcovu modernímu géniu – je zdvořile přijali, pak skici vyhodili do koše na papír a do rámů si dali fotografie.“ Může nás i trochu zarazit, že člověk, který se profesionálně zabývá knihami, se až po čtyřicítce dozví o existenci románu Mrtvé duše, ale proč ne, anglosaská kultura je dost sebestředná. Po těch letech provozování obchodu už Bythell pochopitelně posuzuje knihy podle prodejnosti, a nikoli podle obsahu; o to více potěší, když poruší profesionální omrzelost a svěří se se silným čtenářským zážitkem, kterým pro něj byla Saramagova Slepota.
   Nutno konstatovat, že v deníkové formě je síla i slabost Bythellovy knihy. Nelze jí upřít autenticitu, avšak ve druhé polovině už výrazně ztrácí spád a situace se stávají stále předvídatelnějšími. Kdyby se text výrazně zkrátil, zvýraznilo se podivínství některých zákazníků a zapracovalo se na údernějších pointách, mohl z ní být výborný humoristický román. Ale o to Bythellovi asi nešlo, spíše o pravdivé vylíčení jedné profese, která pravděpodobně záhy zanikne. V knize jsou proto i výrazně melancholické pasáže. Etapa lidských dějin, kterou odstartoval vynález knihtisku, se evidentně chýlí ke konci. K práci antikváře patří i vyklízení domů po zemřelých a prohrabávání se hromadami zaprášených knih, které pro svého majitele měly ohromnou emoční cenu, ale teď už o ně nikdo nestojí, pokud náhodou nejde o nějaký sběratelský unikát.
   Bythellova kniha je také výstižným obrazem maloměstské pospolitosti, která se tradičně soustřeďovala kolem obchodů a jejíž soudržnost se kvůli nakupování on-line vytrácí. Přes všechno někdy až únavné brblání je zřejmé, že autor má svůj Wigtown rád, důvěrně zná všechny místní figurky, a ačkoli je líčí způsobem místy poněkud indiskrétním, nejde mu jen o lacinou senzaci: „Ach, to nebezpečné utváření si předběžných názorů o lidech. Bezpochyby to ohledně svých zákazníků dělám denně a odbývám je jako pouhé rolničkami cinkající kašpary, když ve skutečnosti mohli vést vojáky při vylodění v Normandii nebo být průkopníky nějakého průlomového lékařského výzkumu.“

   zobrazit celou recenzi