Na domácí frontě

Recenze

1. dybbuk – 16. 2. 2018

   Host, 2006

   Daniela Mrázová
   Na domácí frontě není klidu

   Na otázku, o čem pojednává román finského spisovatele Kariho Hotakainena Na domácí frontě, existuje jednoduchá odpověď: O válce. Nebo spíše o válkách.
   Román vyšel poprvé v roce 2002 a v roce 2004 jej Severská rada ocenila svou prestižní cenou za literaturu, téhož roku byl román zfilmován a nyní vychází v českém překladu. Tato rychlost přenosu textu na filmové plátno a následující překlady do češtiny a dalších jazyků svědčí o jeho nebývalé aktuálnosti a naléhavosti.
   Válka, kterou prožíváme s osamělým bojovníkem Mattim, patří k těm, jež svým aktérům navždy sešijí rty, ač v nich neteče žádná krev. Konflikt vypuká ve chvíli, kdy si Mattiho manželka sbalí věci a odejde i s dcerkou k přítelkyni. Se středoevropským úžasem se čtenář dozvídá, že důvodem nebyla ani absence lásky, ani ignorování domácích prací, nýbrž neschopnost tradičně se mužsky prosadit – model severského manžela, který se stará o domácnost a peče koláče, manželce zřejmě neimponoval, a pak stačila jedna nepovedená facka a bylo po všem. Jak sám autor poznamenal na letošním veletrhu Svět knihy: „Finský muž došel v rovnoprávnosti až příliš daleko.“
   Matti se nejenže nevzdá, ale rozhodne se vytáhnout do boje. Jeho fixní ideou je, že mu Helenu a Sini pomůže získat zpátky koupě rodinného domku. A peníze na něj shání, jak se jen dá. Svou utkvělou představu prohlásí za svatou a svatá je pro něj i válka, kterou vede. Proto se nevyhýbá ani zbraním těžkého kalibru – od poskytování erotických masáží až po vydírání realitních makléřů. Ve svém boji je osamělý; ač tuší, že podobných bojovníků jsou po celém Finsku tisíce, jeho jediným spojencem je čtenář.
   Do Mattiho válečného deníku, prostřídaného výpověďmi ostatních bojujících, se neustále promítá válka Finska se Sovětským svazem, oba konflikty jsou tu stejně přítomné, jako by zimní a pokračovací válka byly tou pravou příčinou války současné. Stát blahobytu, v nějž se Finsko rozvinulo ve druhé polovině dvacátého století, poskytl veteránům a přistěhovalcům z oblastí odstoupených SSSR levné bydlení, další generaci vzdělání. Ženám dal sebevědomí, zatímco mužům postupně odňal jejich tradiční role. Krize mužské identity na pozadí sílící ženské emancipace je v severské literatuře přítomná jako ústřední motiv už téměř dvacet let (viz Host 7/2003). Hotakainen stejně jako například Nor Erlend Loe dokresluje svůj obraz osamělého muže v krizi absurdními tahy, ale mnohem nesmiřitelněji nás vede k vyhrocenému konci tempem, které je stejně zběsilé jako Mattiho sílící snahy o znovudobytí pevnosti zvané rodina.
   Román přináší kromě již dobře známého finského absurdního humoru hluboký vhled do problému, který může českému čtenáři připadat cizí až směšný, ale s každou stránkou mrazivější. O to bližší je šokující poznání, že sen o získání rodinného domku v bohatém Finsku se až příliš podobá tomu našemu. Rovněž se vkrádá otázka, zda i nás čeká emancipační válka, a pokud ano, co je její prapříčinou?
   Pokud by čtenáře odrazovalo jak téma války, tak fakt, že se jedná o první finský realitní román (Hotakainen si za to dokonce vysloužil cenu od jedné z největších finských realitních kanceláří), na obranu knihy je nutné poznamenat, že poskytne opravdu intenzivní čtenářský zážitek plný neklidu a napětí hned od první stránky.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 16. 2. 2018

   A2, 33/2006

   Azita Haidarová
   Bojovník na domácí frontě

   Román Kariho Hotakainena Na domácí frontě (2002) se stal finským bestsellerem, který byl v roce vydání oceněn národní cenou Finlandia a roku 2004 cenou Rady severských zemí. Velký úspěch slavil i v zahraničí, byl přeložen do 14 jazyků. Doma se dočkal filmového zpracování v režii Veikka Aaltonena.
   Hlavní hrdinou Hotakainenova románu je skladník Matti Virtanen, od kterého kvůli jedinému úderu pěstí odchází manželka s malou dcerkou. V opuštěném bytě se Matti rozhodne získat svou rodinu zpět, čemuž zcela podřídí veškeré své další konání. Mattiho tragikomický příběh je vyprávěním o nové generaci finských mužů, jejichž tradiční role se s příchodem poválečných dob změnila. Starý svět válečných hrdinů generace jejich otců je nenávratně pryč, namísto něj nastoupila nová generace, poznamenaná ženskou emancipací a ztrátou jednoznačného mužského ideálu – hrdinné vojáky vystřídali sportovci, muži úspěšní ve svém povolání, citliví psychologové, známé osobnosti, takže mezi nabízenými rolemi není snadné – a často ani možné – si vybrat.
   Tuto generaci mužů, snažící se přizpůsobit ženským emancipačním požadavkům, čekají místo vojenské služby povinnosti v manželství, jakýsi ironický posun z bojové válečné fronty na frontu za sporákem, z boje v zákopech se stává poziční boj mezi mužem a ženou o role ve společnosti i v životě a válka v Hotakainenově románu je de facto metaforou boje mezi pohlavími, takzvané ženské osvobozenecké války.
   Matti Virtanen (jedno z nejběžnějších finských jmen) je karikaturou takovéhoto „domácího fronťáka“, v jehož rodině jsou role zcela převráceny; Matti pere, vaří, peče, uklízí, uspává dcerku a vykonává všechny tradičně ženské práce, manželka to však neoceňuje. Ba naopak – při jedné z hádek Mattiho osočí, že „není muž“, což v něm vyvolá první typicky mužskou reakci a manželku poprvé a naposled udeří. Odchod ženy a dcerky je výchozím bodem pro další děj, plný intrik, napětí a zoufalé snahy získat nemožné.
   Matti se rozhodne splnit sen své ženy o vlastním domku a z realizace tohoto snu se stává fanatická posedlost, jakási svatá válka, v níž účel světí prostředky a která tak znamená naprosté popření jeho dosavadního hodnotového žebříčku. Hlavní hrdina se soustředí pouze na dosažení cíle. Matti neváhá špehovat, intrikovat, vydírat, poskytovat erotické služby za peníze, přechovávat kradenou elektroniku… Jeho výzkumné běžecké trasy do helsinských vilových čtvrtí a exaktní popis domků v jeho deníku podávají realistický obraz bydlení ve finském hlavním městě a také zprostředkovávají kontrast mezi životem v panelovém domě a ve vlastní vilce. Mattiho charakteristiky obyvatel domků se skvělými psychologickými analýzami nabízejí jakousi sociologickou studii obyvatel určitých čtvrtí a sociálně-kritický a satirický obraz moderní společnosti se všemi negativními jevy: zadlužeností, sociálními rozdíly, rozvodovostí a rozpadem tradičních hodnot.
   Román je nápaditě vystavěn; vedle vyprávění hlavního hrdiny ho tvoří monologické kapitoly Mattiho ženy, realitního makléře (román byl dokonce oceněn největší finskou realitní agenturou jako první „román o realitních makléřích“, popisující jejich profesi, způsob myšlení a psychologii), sousedů, obyvatel vilky, starého veterána a policistky. Jazyk románu je „šitý na míru“ jednotlivým postavám a určuje ho do značné míry způsob myšlení a slovní zásoba dané skupiny obyvatel. Autor používá krátké lakonické věty a zdánlivě jednoduché formulace jsou základem jeho aforismů. Román však nepostrádá ani lyrické pasáže a vykazuje nespornou autorovu schopnost vcítit se do odlišných lidských typů, jejich způsobu uvažování a různého nazírání stejné události. Paralela mezi domácí frontou současného muže a bojovou frontou válečných veteránů je trvalým zdrojem napětí a parodických momentů.
   Veteránský domek je pro Mattiho kromě hmatatelné cesty ke stmelení rodiny symbolem čehosi původního, „nepřestavěného, kde není třeba ani přidat, ani ubrat“, jakýmsi metaforickým ekvivalentem „skutečného muže“ starých časů. Ironie tkví i ve skutečnosti, že když Matti dvakrát v životě zareaguje jako „skutečný muž“, jeho činy žádnou kladnou odezvu nevyvolají. Tragický konec zákopové války, kdy se Matti cítí jako vítěz a chystá zapečené těstoviny pro svou rodinu, vyznívá přes vážnost situace spíše komicky (symbolický je i název ulice Juoksuhaudantie, tedy Zákopová ulice, což je v originálu název románu).
   Román lze číst jako popis rozvíjející se mužovy psychické poruchy, jež je způsobena ztrátou vlastní identity, absencí pevného ideálu a vytlačením z tradiční mužské role, ale i jako realistický román poskytující obraz současného Finska, sociologickou studii nebo společenskou satiru, či jako napínavý a ironický příběh obyčejného muže současnosti, do jehož situace se může dostat každý, záleží pouze na okolnostech.
   Jak říká ve svém monologu policistka po přečtení Mattiho deníku, „ze všeho je patrné, že by ten muž mohl být i úplně jiný“… Jedno je však jisté: v zákopové válce mezi mužem a ženou obvykle není vítěze, na bojišti zůstávají jen poražení.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 16. 2. 2018

   Tvar, 10/2006

   Gabriel Pleska
   Vstanou noví bojovníci

   Molotovův koktejl je finský vynález. Za druhé světové války lihový průmysl přispěl výrazně k vojenskému zázraku: Finsko se po několik měsíců v tzv. zimní válce dokázalo bránit obrovské přesile sovětských vojsk. Ruská generalita přitom počítala se snadným a rychlým pokořením západního souseda – kromě jiného i pro svou naprostou převahu v těžké vojenské technice. Zápalnými lahvemi, „věnovanými“ veliteli leningradského okruhu Molotovovi, dokázali Finové tento hendikep účinně snižovat. Zač a oč bojoval finský muž čtyřicet, padesát let od skončení války? Marti Virtanen, hlavní hrdina knihy Kariho Hotakainena (* 1957) Na domácí frontě nebojuje, jak se zdá, o nic menšího, než o co šlo už tenkrát. Totiž – bojuje o všechno. Své válce říká sexuální, ženská osvobozenecká nebo emancipační válka, případně boj na domácí frontě. „Patřil jsem do té skupiny, která se v naší zemi pustila do boje na domácí frontě a za ženskou rovnoprávnost (…) Domácí fronťák vykonává všechny práce v domácnosti. a rozumí ženě. V průběhu našeho manželství jsem dělal všechno to, co naši otcové nedělali nikdy.“ To, že Matti pral, vařil, poklízel, vzorně se staral o dcerku a hleděl vyhovět všem manželčiným potřebám duchovním i fyzickým, to ovšem byla jen první fáze války. V ní náš válečník slavně zvítězil: dokonale pokořil tradiční rozdělení rolí mezi muže a ženu. V očích své manželky Heleny se proto ale nestal hrdinou – hrdinou asi může být jen skutečný muž. Tedy mužný muž, takový, který se nezřekl veškerých chlapských činností a radostí, soutěživý chlapík s žlázami plnými testosteronu. Kari Hotakainen, podle záložky jeden z nejplodnějších (česky ale doposud vyšla jen experimentální novela Buster Keaton. Život a dílo. Ivo Železný, 1999) a také nejoceňovanějších finských autorů (jen Na domácí frontě bylo oceněno cenou Finlandia a Cenou Severské rady pro literaturu), nechává Mattiho, aby svůj příběh začal vyprávět od bodu, kde první fáze emancipační války končí: žena nedokázala muže a jeho dosavadní boj ocenit, popichováním a spíláním do bačkor ho vyprovokovala k ráně – po které (paradoxně tedy po klasicky mužské agresi) okamžitě balí pět švestek, jedinou dcerku, stěhuje se k přítelkyni, podává žádost o rozvod. Matti dosavadní život plně věnoval rodině, ztratí-li ji, ztrácí všechno. Pouští se do války houževnatě s novou vervou. Rodinu hodlá nazpět získat koupí rodinného domku, po kterém jeho Helena vždycky toužila. Po skromném veteránském domku, původně levném bydlení, na které po druhé světové válce přispíval stát vysloužilcům a přesídlencům z území zabraných Sovětským svazem. Tahle reálie umožňuje Hotakainenovi stavět do působivého ironického kontrastu „starého“ a „nového“ muže, bojovníky různých válek. Rozdíl je ovšem v tom, že v klasické válce nebyl muž sám, mohl se spoléhat na velení a na kamarády. Zato bojovníci na domácí frontě se „každý zvlášť zakopali na svém území“. Náš bojovník je zároveň pěšákem i velitelem, sám akce plánuje a sám i provádí, připomíná tedy spíš univerzální vojáky ze speciálních jednotek. Informace o nepřátelích (a nepřítelem je každý, poněvadž každý chce žít spokojený život se sekačkou a zahradním grilem, tj. případně zabírat místo Mattimu, jeho rodině, jeho sekačce a jeho zahradnímu grilu) sbírá rafinovaně a pečlivě, metodicky je třídí a vyhodnocuje. Bere ohled na fyzický i psychický stav vojska, tedy sebe, udržuje se v kondici a jejím případným výkyvům podřizuje plány svých operací. Zbaví se veškeré zbytečné zátěže, plně se soustředí na svůj cíl. V praxi vypadá jeho strategie následovně: je potřeba sehnat v nejkratší době co nejvíc peněz – Matti prodá úplně všechno, co může postrádat. Včetně věcí dřív nepostradatelných. Dává masáže. Dává erotické masáže. Přechovává kradené věci. Je třeba pochopit fungování trhu s realitami: Matti chodí na prohlídky, sleduje realitní agenty, dělá si poznámky o jejich zvycích a způsobu života, získává informace, pomocí kterých by je pak mohl vydírat. Je třeba pochopit mentalitu obyvatel rodinných domků: četba life-stylo-vých časopisů, další sledování, další systematické zápisy, třídění – celá věda. Mattiho strategie nepodléhá než logice – a je to logika, kterou pan spisovatel s gustem nastavil na stupeň neúprosná. To znamená logika, jejíž důsledky v reálu budou nejprve lehce absurdní, potom těžce absurdní – a ke konci půjde o logiku šílence. A samozřejmostí je, že obratný spisovatel to dokáže postavit tak, aby si čtenář nebyl jistý, jestli ten šílenec není o něco méně šílený než všichni ostatní, čtenáře samotného nevyjímaje. Zajímavá je jistě i otázka, zda hlavní hrdina svým osamělým vlčím bojem stvrdil svou mužnost… a jestli – paradoxně, ovšemže – nestačilo být na začátku mužem trochu míň, nezačít se hned rvát: „Kam až by se dostal, kdyby napřel svou vůli rozumným směrem; s touhle energií a za ten čas by vlastně dokázal postavit nový dům.“ Ale – ne že by literatura neměla klást otázky, možná na ně odpovídat a tak, čtenářskou rozkoš ale tuším u románu vyvolává především příběh. A Kari Hotakainen dostává pověsti ze záložky, příběh vypráví s lehkostí, v kompozici s citem pro rytmus střídá kapitoly – promluvy několika postav: kromě Mattiho a jeho ženy dostává prostor ještě policistka, realitní agent, sousedé, spokojená rodina z rodinného domku, policistka, veterán, jehož domek se nakonec Matti rozhodne koupit… Tempo vyprávění se neustále zrychluje, směrem ke konci knihy se častěji střídají vypravěči, finále knížky je pak moderně (předpokládejme, že ještě pořád) v jedné kapitole sestříháno z pohledu několika postav, ve stále se stupňujícím tempu, místy po minutách. Zapálit textilní knot a rychle hodit.

   Kromě čistě konstrukčních prostředků je potřeba pochválit výstižné dialogy a psychologickou uvěřitelnost jednání postav, a to i tehdy, když ty postavy dělají neuvěřitelné věci. Když přidáme také nové, neotřelé téma, mohla by se Hotakainenova knížka stát hitem sezóny. Jestli ovšem není téma nové příliš – netroufám si to říct s určitostí, ale mám pocit, že muži zatím v Česku v ženské emandpační válce mnoho zákopů nevyhrabali. Ne že bychom nepřestávali být chlapáci a nestávali se ňoumy… jen při tom asi nebojujeme na domád frontě. Jestlipak u nás někdy vstanou takoví noví bojovníri? (A taky budou slavit svá Pyrrhova vítězství.)

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 16. 2. 2018

   Literární noviny, 21/2006

   Viola Parente-Čapková
   Posedlost v zákopech

   Způsoby a životní styl obyvatel skandinávských zemí bývají Středoevropany mnohdy vnímány jako příklad vhodný k nekritickému následování. Každý ideál má ovšem i svou temnou tvář: lhostejný a cynický přístup ke starým lidem, bezduché, konzumní návyky střední třídy i problémy plynoucí ze specifického rozdělení mužských a ženských rolí. Právě na to vše se rozhodl Kari Hotakainen, současný, kritiky velmi ceněný finský autor, ve své poslední knize upozornit. Mužská posedlost je téma, které nalézáme ve většině knih Kariho Hotakainena (1957), jednoho z nejúspěšnějších současných finských autorů, jehož román Na domácí frontě (v originále „Juoksuhaudantie“, doslova „Zákopová ulice“ nebo „Ulice zákopů“, 2002) vychází právě v nakladatelství Dybbuk v překladu Vladimíra Piskoře. Hotakainen patří k těm nemnohým finským autorům, kteří se těší jak přízni těch nejnáročnějších literárních kritiků, tak přízni čtenářů. Román Na domácí frontě, kterého se ve Finsku prodalo přes sto tisíc výtisků, získal nejprestižnější finskou literární cenu Finlandia i nejvýznamnější severo­evropskou literární cenu, Cenu Severské rady. Pokud bychom ještě pokračovali v superlativech, je možno dodat, že Hotakainen patří ve Finsku i k autorům nejvšestrannějším (na kontě má kromě prózy pro dospělé i básně, kritikou ceněné knihy pro děti a neméně oceněné divadelní a rozhlasové hry). Výše zmíněné téma mužské posedlosti odkazuje na Hotakainenův statut analytika současné maskulinity, kterým byl na finské literární scéně obdařen. Hned úvodem je třeba zdůraznit, že se jedná o maskulinitu ve specifickém, konkrétně severoevropském kontextu; jinými slovy že ač je Hotakainenovo tázání po možnostech a způsobech mužského bytí v mnoha ohledech samozřejmě univerzální, je význam kontextualizace v jeho případě obzvláště důležitý. Hlavní hrdina knihy Matti Virtanen je podle jména (nejběžnější finská kombinace jména a příjmení) představitelem určitého typu finského muže. Matti se považuje za „veterána emancipační války“ a pojem války mezi pohlavími se v knize objevuje vícekrát. Zatímco ženy „válčily“ za svobodu, Matti zůstal v zákopu neboli „na domácí frontě“, jak praví velmi výstižně zvolený název českého překladu. Matti se vzorně stará o rodinu – dcerku Sini, manželku Helenu a domácnost, perfektně zvládá „dvojí zátěž“ rodiny a zaměstnání, což by u ženy bylo samozřejmostí, u muže (ač severského) je to však přece jen výjimečné. Heleně se však zdá, že Matti o ni pečuje na úkor svého duševního zdraví a začne si stěžovat na jeho „zápecnictví“. Po mnoha invektivách na toto téma ji při jedné hádce Matti v afektu uhodí a Helena se od něho okamžitě s dcerkou odstěhuje a podá žádost o rozvod. Matti je rozhodnut udělat všechno, aby rodinu získal zpátky. Vzpomene si, že Helena toužila po rodinném domě, a ze získání domku se stane nebezpečná posedlost: Matti prodá veškerý svůj majetek a při hektickém vydělávání peněz se nezastaví před ničím, včetně přechovávání kradeného zboží, vydírání a erotických masáží, při kterých pláče po Heleně. Postupně se zafixuje na domek válečného veterána, skromnou dřevěnou stavbu, jakou si finští váleční vysloužilci mohli po válce postavit za velmi výhodných podmínek. Ironií osudu je majitel domu, kterého chtějí jeho dospělé děti vystěhovat do domova důchodců; je představitelem generace veteránů „skutečné“ války, mužů, kteří svou identitu a „mužnost“ většinou nepovažovali za problematickou. Jak to formuluje sám Matti, tito muži „bojovali za moji vlast (…) a jako dědictví nám zanechali jednoslovné věty a strach z žen. (…) Nikdy nepřebalovali mimino. (…) Osvobodili zemi, zato osvobození žen a boj na domácí frontě přepustili mé generaci.“ Mattiho fixace na veteránův dům nabírá postupně až obludných rozměrů a absurdním konfliktem dvou „veteránů“ román vrcholí.Hotakainenova virtuozita
   Hotakainen střídá při vyprávění úhly pohledu různých postav (přičemž všemu samozřejmě dominuje perspektiva Mattiho). Na základě sugestivně napsané postavy realitního makléře byl román označen za „první finský makléřský román“. Formální i obsahová monologičnost jednotlivých vyprávění zdůrazňuje neschopnost postav vzájemně komunikovat. Střídáním stylových poloh a jazykových registrů (skvěle převedených ve čtivém a živém překladu Vladimíra Piskoře) dokazuje Hotakainen své jazykové mistrovství, známé už z předchozích knih. Virtuózní prací s rytmem a poetičností výrazu nezapře Hotakainen své básnické začátky. Z dřívějších děl je známý i Hotakainenův svérázný smysl pro absurdní nadsázku, humor, aforističnost, ironii a parodii. Finská kritika hovořila v souvislosti s románem Na domácí frontě především o parodii tradičních mužských a ženských rolí, s čímž je možno v jistém smyslu souhlasit; je však nutno zdůraznit, že všechny tyto role a atributy („ženská“ potřeba pečovat až hystericky o druhé a „mužsky“ razantní a umíněná posedlost) jsou nakumulovány v postavě Mattiho. A je příznačné, že hlavní problém představuje role „ženská“ (zde pečovatelská), která má stále o tolik podřadnější statut než role typicky „mužské“. Jinými slovy, muž realizující se v tradičně ženské roli je stále daleko problematičtějším úkazem než žena v roli mužské. Ani progresivní severská společnost není na něco takového ještě připravena, jak je patrné mj. i z Mattiho téměř nulové šance získat po rozvodu dítě. V Hotakainenově románu se ovšem jako hlavní problém jeví postoj Mattiho manželky Heleny, jejíž hlas však zaznívá jen sporadicky. A právě zde je důležitá výše zmíněná kontextualizace: román reaguje na silnou ofenzivu severské feministicky laděné literatury posledních desetiletí, v níž se nedostávalo místa hlasům mužským. Bude zajímavé sledovat recepci knihy v zemích, kde ona „emancipační válka“ nikdy pořádně nezačala a kde fenomén mužů věnujících se výhradně rodině už sice nepatří do vědeckofantastického žánru, je však stále nesrovnatelně méně obvyklý než ve Finsku a Skandinávii. Rovněž popis toho, jak je těžké uskutečnit „typický finský sen“, tj. získat rodinný domek, může působit kuriózně v prostředí, kde je pro spoustu lidí nesplnitelným snem i jakkoli malý a skromný byt, jehož dostupnost není zatím v severských zemích (jakkoli je stát v blahobytu v současné době v úpadku) nijak vážně ohrožena.
   Pro seveřany je však úpadek státu blahobytu nepříjemnou realitou, kterou Hotakainen ve svých románech opakovaně kritizuje. Dalšími objekty Hotakainenovy ostré a brilantně vyvedené kritiky je lhostejný a cynický přístup ke starým lidem a bezduchý a konzumní životní styl střední třídy, z níž se rekrutují typičtí vlastníci rodinných domků; vtipné satiře na tento nesporně univerzální fenomén je věnováno hodně místa. Nejuniverzálněji však působí v románu téma osamělosti a krize identity člověka, který cítí, že tradiční modely a role už dávno nefungují, není je však čím nahradit. Nezbývá než doufat, že společenský i literární vývoj na evropském severu i jinde umožní hojnější vznik „dialogičtějších“ reprezentací mužů pečujících o rodinu s plným nasazením.

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 16. 2. 2018

   Lidové noviny, 15. 4. 2006

   Lenka Fárová
   Nelítostný boj o domov

   O finském spisovateli Karim Hotakainenovi se říká, že je surrealistou i postmodernistou.

   Navíc je také společenským kritikem, jehož nejdůležitějšími zbraněmi jsou parodie, ironie a komika. A právě tyto zbraně s úspěchem použil v románu Na domácí frontě (2002). Hotakainenův šestý román Na domácí frontě získal v roce 2002 hlavní literární cenu Finlandia a o dva roky později i cenu Rady severských zemí za literaturu, na niž finští spisovatelé čekali dlouhých devatenáct let. Jen ve Finsku se prodalo přes 110 000 výtisků této knihy. Téma románu bylo totiž blízké většině čtenářů, neboť koupě nemovitosti, nebo alespoň bytu, se v určité fázi života týká téměř každého člověka a mít vlastní domek je snem mnohých. Sám autor potvrzuje, že námět čerpal částečně z vlastních zkušeností s realitním trhem: „Při hledání bydlení pro rodinu jsem překvapivě objevil i nosné téma, téma, které bylo příliš obyčejné na to, aby se dalo odložit, protože obyčejnost u některých věcí považuji za přednost.“Kari Hotakainen se narodil v roce 1957 v Pori na západním pobřeží Finska. Po studiích finské literatury na Univerzitě v Helsinkách pracoval několik let jako redaktor, od roku 1996 je spisovatelem na volné noze. Svou první básnickou sbírku Politováníhodné nezdary vydal v roce 1982, ale známějším se stal až díky prozaickým dílům. Spolu s Hannu Raittilou (česky román Canal Grande, 2004) a Juhou Seppälem (česky román Švihadlo, 1996, a sbírka povídek Velké příběhy, 2003) patří na současné finské literární scéně mezi nejvýraznější mužské spisovatele, kteří svými díly navazují na klasiky poloviny minulého století Anttiho Hyryho a Veija Meriho.Hotakainen píše i zdařilé knihy pro děti a mládež, divadelní a rozhlasové hry a televizní scénáře. Dva z jeho románů – Klasik (1997) a Na domácí frontě – byly také zfilmovány, druhá ze jmenovaných filmových adaptací bude uvedena v rámci doprovodného programu květnového Světa knihy, jehož hostem by měl být i sám Kari Hotakainen. Česky vyšel již Hotakainenův románový debut, fiktivní životopis Buster Keaton: život a činy (1991), který v překladu Violy Parente-Čapkové vydalo nakladatelství Ivo Železný v roce 1999.

   Veterán emancipační války
   Hlavní hrdina románu Na domácí frontě, skladník Matti Virtanen, nositel nejběžnějšího finského jména, je symbolem průměrnosti. Se svou ženou Helenou a malou Sini obývá dvoupokojový byt v patrovém domě, jako voják v „ženské emancipační válce“ se vzorně stará o chod domácnosti i o dítě a vůbec nepozoruje, jak se mu mezitím žena odcizuje. Když má pak Helena po jedné vyprovokované ráně pěstí pádný důvod od svého muže i s dcerkou odejít a podat žádost o rozvod, Mattiho dosavadní život se zhroutí a on začne hledat způsob, jak své rozbité štěstí opět slepit. Uvědomí si, že jeho žena ze všeho nejvíc toužila po rodinném domku, a právě takový se rozhodne opatřit. A to za každou cenu, protože když jde o záchranu domova, všechno je dovoleno: nedaněné sportovní (a posléze i erotické) masáže, drobné krádeže ve skladu, přechovávání kradeného zboží, špehování, vydírání…Vlastní dům se pro Virtanena postupně stává nebezpečnou posedlostí, byť původním motivem byla jen prostá touha po rodině („Nesháněl jsem dům, ale rodinu.“). Různými obsesemi trpěli už i hrdinové předchozích Hotakainenových románů (např. pro hrdinu románu Klasik jsou předmětem vášnivého zájmu auta, zejména značky Alfa Romeo). Virtanen je se svou obsesivní neurózou samozřejmě přepjatou výjimkou, ale jeho stav vypovídá mnohé o stavu celé finské společnosti.

   Bez domu štěstí není?
   Lidé jsou v románu děleni na jakési kmeny dle místa bydliště: na jedné straně obyvatelé bytů, na druhé straně majitelé rodinných domků. Jedni na druhé nevraží, vlastníci domků žárlivě střeží hranice svých pozemků, soustředí se zejména na kvalitu trávníku před domem, grilují kuřecí křidélka, kádrují nové sousedy a všechno cizí považují za nebezpečnou hrozbu. Obdobně se ovšem chovají i členové bytových družstev.

   Hotakainen s nadhledem pohlíží na naši dobu a zejména na tradiční mužskou roli, jeho humor místy mrazí, místy dojímá, ani v próze nezapře své lyrické kořeny a dokonalý smysl pro detail.

   Autorova nelítostná společenská satira zesměšňuje počínání majitelů nemovitostí, kteří se považují za lepší a šťastnější lidi jen proto, že obývají finský sen, ale je namířena i proti lživosti světa obchodu s realitami. Jak sám v jednom rozhovoru uvedl: „To, co člověk čte v reklamních letáčcích realitních agentur, je pouhá fikce a v podstatě lež, zejména se to týká reklamních přídavných jmen!“ Hlavním představitelem tohoto světa je zprostředkovatel nemovitostí Jarmo Kesämaa, rozhodně nejvýraznější z vedlejších postav románu. Kesämaa se stane i jednou z obětí pronásledovaných a zastrašovaných hlavním hrdinou, jenž si pečlivě vede velmi trefné zápisky o typech domů, jejich majitelích, ale také o realitních agentech a jejich slabostech.Hrdina, který se považuje za oběť oné ženské osvobozovací války, jako by se při svých běžeckých výletech s dalekohledem na krku pohyboval mimo svoji dobu. Dlouho pátrá po vhodném objektu, aby se mu symbolem spokojené rodiny nakonec stal typizovaný dřevěný veteránský domek. Je zajímavé, jak dlouhé stíny vrhá finská válečná zkušenost, která se promítá i do většiny současných literárních děl. Starý majitel onoho vysněného domu, válečný veterán Taisto Oksanen, zde reprezentuje všechny finské tradiční životní hodnoty. Na rozdíl od Virtanena patřil ještě ke generaci „silných“ mužů, kteří dokázali domy postavit sami, domácnost a výchovu dětí přenechávali zásadně svým manželkám a vše pozorovali z bezpečí pohovky v obýváku.Na mnoha frontáchV příběhu o muži, který v ženské emancipační válce zůstal v domácnosti jako v zákopu a teprve, když mu hrozí rozvod, začne chápat nastalou situaci, autor zcela převrací zaběhnuté představy o územích vyhrazených mužům a ženám (např. Matti ovládá přípravu mnoha chutných pokrmů a bez potíží zvládá i péči o milovanou dcerku, avšak Helena se učí vařit až po rozchodu a intimnější vztah k dítěti si začíná vytvářet teprve tehdy). Toto slibné východisko Hotakainen bohužel dále nerozvíjí, ani hlouběji neanalyzuje. Ženské postavy zůstávají spíše v pozadí, často jen jako pouhé karikatury, hlavní důraz je kladen na mužské chápání světa. Neschopnost komunikace mezi hlavními hrdiny podtrhuje i zcela monologická struktura románu. Muži o svých citech nahlas nedokážou a ani nechtějí mluvit, přestože v sobě skrývají nečekané touhy a vášně. Vztah mezi muži a ženami autor zobrazuje jako nelítostný krvavý boj, a tak porozumění mezi lidmi lze spíše nalézt napříč generacemi než mezi oběma pohlavími. Tragické vyústění příběhu dokládá, že tento bojovný postoj je destruktivní pro obě zúčastněné strany.V románu se ovšem více či méně otevřeně válčí na mnoha různých frontách. Kromě Virtanena, který bojuje zejména o zachování rodiny, vedou lítý boj proti němu jako zarytému kuřákovi jeho sousedé v domě, sami fanatičtí nekuřáci. Starý veterán Oksanen zase bojuje se svým synem a snachou o zachování vlastní důstojnosti a nezávislosti.Válka se vede i na trhu s realitami: zprostředkovatelé bojují s klienty o co nejvýhodnější ceny prodávaných nemovitostí a kupující o ideální dům, neboť dokonalých domů je nedostatek a sousedé jsou nebezpečnější než příbuzní. Ani jedny si člověk nevybírá, ale příbuzné si aspoň může držet od těla.

   zobrazit celou recenzi

6. dybbuk – 16. 2. 2018

   A2, 31/2006

   Klára Libertová

   Jaké je aroma „rodinné pohody“? Mísí se v něm pach čerstvě posekané trávy a vůně grilovaného masa. Hlavní hrdina, opuštěný manželkou i dcerou, si pravidelně kontroluje tep, běhá, pracuje ve skladu, kouří, po večerech si přivydělává erotickými masážemi a stává se překupníkem kradeného zboží. Jedinou touhou, z níž se postupně stává posedlost, je obnova vlastní rodiny, kterou má zajistit vysněný domek. Stává se z něj pozorovatel šťastlivců vlastnících rodinný dům a uniká tak realitě, jež ho pomalu konzervuje do samoty čtyř stěn dvoupokojového panelového bytu. Nazývá se mužem na domácí frontě, válčí za rodinu a ženskou emancipaci. V této satiře se autor zabývá současnými problémy finské společnosti, jimiž jsou rozpad rodiny a krize tradičního vymezení ženské a mužské role. Postavy v knize vystupují v ich-formě: autor nabízí čtenáři jejich prostřednictvím reflexi, dává mu možnost vidět hrdinu z více úhlů pohledu a konfrontuje ho se situací, v níž se nachází. Román začíná i končí stejným textem, na konci však již slova vystupují v ostrých konturách deníkové formy a definitivně tak spojují protagonistu a čtenáře, který už jejich vnitřní smysl chápe: „Sedím na zahradní houpačce pod jabloněmi a bosýma nohama kloužu po trávě. Je srpnové odpoledne, sauna roztopená. Za chvíli vystoupí z auta ony a společně půjdeme do páry. Ještě předtím dám najíst tomu, kdo mi dal všechno, co měl…“

   zobrazit celou recenzi