Zaběhl jsem se s toulavými psy

Recenze

1. dybbuk – 14. 2. 2018

   Host, 20. 2. 2012

   Dora Kaprálová
   Bratr slunce a jeho věčný stín

   Už brzy uplyne šedesát let od smrti německy píšícího židovského literáta Huga Sonnenscheina, známého jako Hugo Sonka (1889—1953), rodáka z Kyjova. Lyrika vagabunda, hochštaplera, agenta, trockisty, anarchisty, vězně z Osvětimi i z Mírova, nejkrásnějšího rakousko-uherského vojáka, konfidenta gestapa, oběti ideologických zmatků, milovníka žen, snílka, tanečníka, mystifikátora… Výčet Sonkových životních rolí jako by přímou úměrou předznamenal jeho dráždivé životní dobrodružství kopírující groteskní dějiny dvacátého století. Dobrodružství, které by šlo současně definovat i jako banálně tragický osud. Osud sebetvůrce Huga Sonky
   Tím nejbanálnějším na Sonnenscheinově osudu přitom zůstane jedno matné místo jeho biografie. Oprávněnost či neoprávněnost jeho poválečného odsouzení za kolaboraci s nacisty se pravděpodobně již nikdy nepodaří projasnit. Jediným dosud neprobádaným důkazem Sonkovy viny či neviny jsou nedostupné spisy KGB v moskevských archivech. Na druhou stranu, změnila by nějak zásadně šedesát let po Sonkově smrti průkazně doložená pravda pohled na básníka, jehož osud byl svými zvraty natolik přepjatý, až zcela zastínil jeho vlastní tvorbu? A jaká ta tvorba byla? Domnívám se, že tento aspekt by měl být pro budoucí zájemce o „fenomén Sonka“ klíčovým, neboť spekulací už bylo na jeden osud snad až příliš.
   Přiznám se ale, že i mou původní motivací, proč se Hugem Sonnenscheinem zabývat, nebyla báseň zařazená Ludvíkem Kunderou do známé antologie německého expresionismu Haló, je tady vichr — vichřice!, nýbrž sugestivní legendaristický text o Sonkovi z pera Jürgena Serkeho v knize Böhmische dörfer — putování opuštěnou literární krajinou, která vyšla česky v roce 2001. Literární reportér Serke v něm básníka pokládá za oběť komunistické zvůle. Sonka byl podle něj odsouzen roku 1947 k dvaceti letům těžkého žaláře kvůli jediné větě, v níž označil komunistickou ikonu Julia Fučíka za konfidenta gestapa. Odhlédneme-li od skutečnosti, že Fučíkova drobná pochybení jsou dnes všeobecně známá (sám je několikrát v nezcenzurované verzi Reportáži psané na oprátce zmiňuje), byl Serkeho vybájený text po německém vydání v roce 1987 prospěšný. Minimálně působil jako červený hadr na „býka“ tehdejšího Východního bloku.

   Divokost a pády
   Ale zpět k Sonkovi. Hugo Sonnenschein (Sluncetřpyt) se narodil v židovské zemědělské rodině ve slováckém Kyjově (Gaya) jedenáct let před začátkem dvacátého století. Pocházel z prostředí, kde se hovořilo výhradně německy, ale v Kyjově dva roky navštěvoval české gymnázium. Ještě před první světovou válkou přešel kvůli nevalným výsledkům do Brna na německou obchodní akademii a zde okamžitě vstoupil mezi anarcho–komunisty. Tou dobou hltal marxismus, buddhismus, zajímal se také o fenomén prostituce a podle svědectví Sonnenscheinových příbuzných byl už tehdy velkým světákem a bohémem, kterého nezřídka (a ne naposled) vydržovaly přítelkyně či manželky. Ostatně o Sonkovi a jeho vztahu k ženám se vyprávěly legendy — měl být nejkrásnějším rakousko-uherským vojákem, v každém vídeňském okresu prý pobíhalo jedno jeho nemanželské dítě. První válku trávil více než na frontě v lazaretech, ve vězeních a u svých milenek. Ta vězení ho nakonec provázela po celý život. Ve dvacátých letech byl za své názorové „výtržnosti“ zavřený v Kutné Hoře, Vídni, Berlíně a v Norsku, za války pak v Osvětimi a po válce na Mírově.
   V roce 1918 se Sonka s Rudými gardami, vedenými Egonem E. Kischem, pokoušel obsadit vídeňský parlament. Povstalcům se prý nepodařilo otevřít zamčené dveře, a tak se první Sonkova rebelie nezdařila… Spisovatel Jiří Kamen, který o Sonkovi napsal celý román s názvem Hugo (roku 2004 vyšel v nakladatelství Prostor), s gustem vypráví ještě jinou anekdotu. Sonka byl prý oproti skutečnému anarchistovi a svému příteli Michalu Marešovi spíš kavárenský rebel. Když v roce 1929 hořel ve Vídni Justiční palác a kolem probíhaly střety levicových demonstrantů s rakouskou policií, ozbrojený Mareš přijel do Vídně prvním vlakem z Prahy a pak zraněný z barikády běžel k Sonkovi, kterého však ke svému úžasu našel s dýmkou v posteli. Sonka se Marešovu odhodlání shovívavě vysmál.
   Chodící rozpor Ironií osudu je, že právě anarchistický spisovatel a publicista Michal Mareš se stal na sklonku života Sonkovým spoluvězněm na Mírově a dokonce ho v prostorách vězeňského dvora pohřbil. Je dobré vědět, že Sonka byl i přes své salonní anarchistické buřičství současně celý život výrazně, dalo by se říci hravě, politický. Spoluzakládal rakouskou a později i českou komunistickou stranu, ale už ve třicátých letech z ní byl vyloučen jako trockista. Poměrně kriticky se věnoval moskevským procesům, později dokonce obhajoval Masarykovu republiku, což musel potom, s nástupem jiné ideologie, zase popřít.
   Z životopisných údajů jsou podstatné ještě tyto: v roce 1943 Sonku s jeho druhou manželkou, stenografkou Rosou, kvůli židovskému původu deportovali do Osvětimi. Rosa zahynula v plynové komoře, Sonka v Osvětimi pracoval v táborové lékárně a koncentrační tábor přežil. Záhadami opředené je Sonkovo přerušení osvětimského pobytu a jeho cesta do Prahy s doklady na jméno Jan Suk. Hned po osvobození koncentračního tábora se charismatickému vězni Sonkovi podařilo dokázat, že se znal s Leninem, Stalinem i s Trockým, jehož se ovšem už dávno zřekl. Nato odjel vlakem do Košic, kde několik měsíců pracoval pro novou vládu, posléze byl letecky přepraven do Moskvy, kde se setkal s Benešem a Gottwaldem; zpět se vrátil jako úředník nové československé vlády.
   Avšak již v roce 1945 byl obviněn ze spolupráce s gestapem, později odsouzen a vězněn na Mírově, kde v roce 1953 zemřel. Český biografický slovník 20. století z roku 1999 suše konstatuje: „V květnu 1945 byl Hugo Sonka odhalen jako konfident gestapa, v dubnu 1947 odsouzen ke dvaceti letům žaláře…“
   Literární kritik a bohemista Dieter Wilde, autor literárněvědné studie o Sonkovi, k tomu v rozhovoru, který jsem zhruba před deseti lety připravila pro kulturní rubriku MF Dnes, poznamenal: „Stojí to tam jako nezvratná skutečnost; je to naprostá ignorace dlouhodobých diskuzí, které se o Sonnenscheinovi a jeho životě vedou. Navíc jsou zde uvedeny mylné údaje, počínaje datem narození. Ta slovníková informace se mě osobně hluboce dotýká. Jsem totiž přesvědčen, že rozsudkem z roku 1947 bylo Sonnescheinovi způsobeno velké bezpráví.“ Básník? Básník!
   Konečně raději přejděme k Sonkově tvorbě. Vždyť každý, kdo by se o důvěrném příteli literátů Ivana Olbrachta, S. K. Neumanna, Františka Gellnera, Otokara Březiny, ale také známého Lva Trockého, V. I. Lenina či dokonce Josepha Goebbelse chtěl dozvědět víc pikantních detailů a zřejmě i mystifikací, může si přečíst povedený román Jiřího Kamene. Nebo se začíst do starší knihy — románu Ivana Olbrachta Podivuhodné přátelství herce Jesenia. Zde je podán literárně stylizovaný, leč údajně přesný portrét mladého Huga Sonnenscheina. Vystupuje zde jako herec a zejména životní sebetvůrce. Sonka byl skutečně především cosi jako tanečník libující si v těch nejdivočejších otočkách. Při nebezpečných variacích mu ale často uklouzla noha a po krásné podívané následoval výkřik a toporný pád. Totéž lze s jistou nadsázkou říct i o jeho psaní.
   Jaké jsou tedy jeho básně? Kvalitativně rozkolísané. Vedle agitačních provolání, které začal psát už jako horlivý přispěvatel do Neumannova časopisu Červen, je Sonnenschein i autorem veršů ovlivněných Otokarem Březinou. V nich se křesťanské motivy podivně mísí s divokostí a folklorními prvky kyjovského Slovácka a s motivy sociálního útlaku. Osobně je považuji za vůbec nejkrásnější a nejzdařilejší Sonkovy verše, samozřejmě vedle těch pozdních, jako je například básnická zpověď Osvětimský testament. Je také nutno říci, že Sonnenscheinovy rebelské, agitační i bohémské verše nespadly z čistého nebe, ale byly přímo napojeny na dobové literární povodí. Sonka nebyl ani naivním prosťáčkem, ale ani intuitivním géniem, nýbrž vcelku racionálně postupujícím básníkem–intelektuálem, sebevědomě se pohybujícím v prostředí rodící se české literatury. To je zajímavé. Na rozdíl od majetnějších německy píšících pražských židovských souputníků — Franze Werfela, Maxe Broda, Johannesa Urzidila či Franze Kafky — byl tento outsider, německy píšící slovácký Žid, orientovaný výhradně na českou literární scénu. Německo–židovské pražské kruhy i Vídeň měly na jeho tvorbu de facto nulový vliv.
   Naproti tomu český dobový kontext tvoří jasnou osnovu, s jejíž pomocí lze Sonnenscheina dodnes číst a pochopit. Sonkovo psaní v sobě totiž spojovalo tři zdánlivě nespojitelné elementy, které tehdy okupovaly intelektuální prostor: kosmickou vizi lidství, individuálně anarchistickou koncepci a téma sociálního útlaku. Sonka dokázal jít cestou, jejíž milníky tvořily jména od Otokara Březiny, Fráňi Šrámka, Františka Gellnera až po sociálně cítícího antisemitu Petra Bezruče.
   Básník Otokar Březina dokonce napsal k Sonkově sbírce Ichgott, Massenrausch und Ohnmacht (Jábůh, masové opojení a bezmoc) z roku 1910 jímavý doslov. Přitom se tak stalo v době, kdy Sonka inklinoval krom svérázně pojímaného křesťanství k rudé anarchii a Březina zase k vzývání božských sfér. Pro Sonkovu poetiku (nepočítáme-li ty explicitní, naivní a bůhví jakými okolnostmi vynucené ideologické básně) představovaly konstanty motivy Slovácka (a dokonce oblíbeného Slovenska!), dále pak motiv ženy a smrti. Ve sbírce Meine slowakische Fibel (Můj slovácký slabikář) z roku 1935 uvádí jako motto své celoživotní přesvědčení o nad–etnické příslušnosti: „Žid, slovácké dítě, kulturní bastard.“ Krausův soud Vcelku neudiví, že tehdejší král žurnalistů Karl Kraus Sonnenscheinovu tvorbu příliš vážně nebral. Vždyť Sonka pro něj musel být venkovan, tulák, politicky nečitelný podivín s manýristickou vášní pro folklor a „cikánskou prostotu“ života. Kraus v roce 1934 ve své tribuně Die Fackel (Pochodeň) dokonce hřímal: „Sonka básní. Zažil svět větší tragedii? V profukující uličce bydlí jako podnájemník u Alberta Ehrensteina, nad hlavou střechu–řešeto na podněty, plíseň na nové formy se raduje po stěnách, dobré šrámy pro expresionismus jsou po ruce, v neustálých myšlenkách na srdce Lasker–Schüllerové […] pokládám Sonku za simulanta, a to za simulanta neobratného, protože z blázinců už jsem dostal lepší básně.“ Sonkův svérázný básnický styl byl skutečně do značné míry poznamenán zvláštní schopností eklekticky přijímat vlivy, napodobovat a přetvářet z nich místy vábivé strofy, v nichž se kosmos a březinovská spiritualita mísí s anarchisticko–agitačními manifesty ve verších, gellnerovská melodičnost s bezručovsky drsnou obžalobou. Pokud měl tedy Kraus na mysli jakousi neautentickou „bláznivost“, pak byl jeho radikální soud snad oprávněný. Ale chameleon Sonnenschein byl básníkem nejen mnohohlasným, ale i svébytným. Dodnes živá je i přirozená zpěvnost jeho básní. A český čtenář se o tom může přesvědčit; před třemi lety konečně vyšel první ucelený výbor z jeho básní s názvem Zaběhl jsem se s toulavými psy (dybbuk, 2009) v kongeniálním překladu básníka a germanisty Radka Malého.
   Kde začínají virtuální stopy Snad nejvýstižněji charakterizoval Huga Sonnenscheina rakouský esejista Josef Haslinger, který ho považuje v podstatě za konceptualistu, za umělecký výtvor sebe samého. A k tomu je vždy zapotřebí notná dávka sebevědomí, bláznovství i talentu. Jako „koncept“ je podle Haslingera možné vnímat i Sonkovu anarchistickou, angažovanou poezii. Z Mírova napsal již nemocný Sonka v jednom ze svých četných dopisů své věrné, stále milující první ženě, klavíristce Marii Svobodové: „Milá Mařenko, na počátku bylo slovo a pak hned tvé balíčky“. A v jiném listu, dva roky před smrtí: „Milá Mařenko, hesla, která ti zde odevzdávám, jsou pro vypsanou literární soutěž, pro dvouletku, kterou vypisuje ministerstvo informací, bylo to v Lidové demokracii… jedná se o cenu 5000 korun…, píšu to pod heslem:,rákosník nelká‘“!
   Zdar vlastenci a zrádci ránu / čest práci na dvouletém plánu / Co vybudujem do dvou let / to obdivovat bude svět / Sobě dokaž světu zjev dvouletkou svou sílu / Čest přilož ruce k dílu / Dvouletý náš plán lidem vlasti dán / budiž vykonán“ Chce se nám nad tím smát, jenže víme, že v dané situaci už v tom bylo pramálo z lehkosti někdejšího tanečníka; tohle byla čirá tragika, pragmatický pokus zajistit si nějaké prostředky. Zoufalý krok unaveného, rezignovaného vězně z Mírova, údajného židovského konfidenta gestapa, kdysi narudlého anarchisty. Člověk, který skončil doslova zahrabaný u vězeňské zdi; jeho údajná vina nebyla smyta ani po šedesáti letech.
   Proč si ho připomínat Čeho si ještě můžeme všimnout na životě a díle Huga Sonky? Zůstává těch pár krásných básní, zůstávají dochované fotografie Sonky — krasavce, buřiče a světáka — zůstávají zprávy o jeho podivuhodném a romantickém osudu. A samozřejmě inspirace jeho příběhem — román Hugo, v němž spisovatel Jiří Kamen zábavně a s empatickým umem boří hranici mezi fikcí a fakty, aniž by rezignoval na pokorný přístup k historickým pramenům. Jak se dalo čekat, Sonkův „profil“ dnes objevíte i na Facebooku. I já jsem se ráda přidala k těm devíti virtuálním outsiderům, kteří „digitálně“ stvrdili přátelství s téměř šedesát let mrtvým básníkem. Tento úkon jsem provedla jediným kliknutím myši: „Profil Hugo Sonnenschein: to se mi líbí.“ A hned je nás na světě deset! Při podrobnější výpravě virtuálním světem s prohlížečem Google jsem brzy objevila i hotel v Tichomoří nesoucí jméno Hugo Sonnenschein. Mystifikátor Sonka by zřejmě jásal. Řekla bych, že Sonkova duše se dnes vznáší kdesi v zásvětí s dušemi dalších kyjovských umělců: básníka Jiřího Veselského (1933—2004) a fotografa Miroslava Tichého (1926—2011). Je to pošetilé srovnání, ale odpustit si ho nelze. Co že mají všichni tito tři mámiví tvůrci společného krom rodiště? Programovou osamělost, až perverzní erotický apetit, vědomí smrti, pojmovou zmatenost, slovácký mysticismus zkalený (bohužel zničujícím) intelektem, dosti rozostřenou hranici mezi skutečností a klamem.
   Skoro by se nabízelo skončit tuctovým bonmotem, že stát se „nečitelným“ se nevyplácí. Zvlášť v literatuře. A přesto je taková „rozmlženost“ možná jednou z nejautentičtějších stop středoevropského intelektuála první poloviny dvacátého století. Víme dnes snad lépe, kdo byl doopravdy Haškův Josef Švejk? Takto je dobré chápat — a přes veškerou její ambivalenci respektovat — i osobnost pozapomenutého literáta Huga Sonnenscheina. Kdyby pro nic víc, pak rozhodně pro všechny ty zdařilé Sonkovy básně, které přežily svého tvůrce.
   Když v roce 1929 hořel ve Vídni Justiční palác a kolem probíhaly střety levicových demonstrantů s rakouskou policií, ozbrojený Mareš přijel do Vídně prvním vlakem z Prahy a pak zraněný z barikády běžel k Sonkovi, kterého však ke svému úžasu našel s dýmkou v posteli

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 14. 2. 2018

   Literárky v síti, 9. 9. 2009

   Vojtěch Probst
   Po stopách veršujícího psance

   Výbor básní zapomenutého pobudy Huga Sonnenscheina aspiruje na „objev roku“ v poezii.

   Osobu německy píšícího moravského anarchisty nám přiblížil již před pěti lety Jiří Kamen ve svém románu „Hugo“ s dlouhým výmluvným podtitulem „Nejkrásnější voják rakouskouherské armády, dobrodruh, tulák, muž, který znal Lenina, Hitlera, Mussoliniho, Goebbelse, přítel Lva Trockého, osvětimský vězeň, židovský básník, autor německých veršů Hugo Sonnenschein z Kyjova píše z mírovské trestnice dopis Rudolfu Slánskému. Skutečnost a fikce v románovém příběhu.“
   Nyní došlo i na poezii. Výbor Zaběhl jsem se s toulavými psy z nakladatelství Dybbuk představuje chronologicky seřazený průřez Sonnenscheinovou tvorbou, takže můžeme přímo v básních sledovat autorovu odysseu první polovinou 20. století. Na úvod se nám představí v gellnerovském střihu (Nehledám nic, vždy potkám štěstí / a vedu život tuláka / Mě líbá čas, já líbám děvky / a studuju si oblaka), ihned vystřídaném expresionistickými kusy na sociální témata. V básních tuláckých s básníkem putujeme až do Itálie, projdeme s ním jatka první světové války, mihneme se kutnohorským vězením (kam byl zavřen po strastiplném návratu ze sjezdu II. internacionály) a po mnohotvárném meziválečném období stráveném doma na Slovácku nahlédneme i do úzkosti, jež jej svírala v Osvětimi. Ohlédnutím se za překotnými lety je pak krátké apollinairovské pásmo Únik do vyhnanství. Pokryta není jen poslední část Sonnenscheinova života, tj. od návratu z koncentračního tábora po smrt v mírovské věznici, kam jej po roce 1948 jeho rudí soudruzi bez rozpaků zavřeli za údajnou velezradu.
   Nutno dodat, že veršující buřič měl štěstí na svého českého překladatele. Radek Malý jeho texty přeložil velmi zdatně. I bez znalosti originálu člověka hned na první pohled osvěží přinejmenším jeho výborná práce s rýmy. Také díky nim se básně čtou bez zádrhelů ve svižném tempu, drží dobře pohromadě a nepostrádají vtip.
   Kromě písní pijáckých a vagabundských, básní protiválečných a sociálních najdeme ve výboru i vážná zamyšlení se nad sebou samým nebo dokonce básně o své rodině a původu. Již v básni úvodní, a tedy velmi rané, Sonnenschein shledává: A přitom nejsem šťastný, blázni, / jsem tulák, divoch, neznám pout. / Co ztratil jsem, je život v kázni, / hledám, co nelze naleznout. Zda onen prázdný prostor dostatečně zaplnila pozdější svatba a život v rodném kraji, je těžké posoudit. Neklidnému duchu muže toužícího radikálně změnit svět nejspíš domácí hospodaření úplně nevyhovovalo. V básni Osvětimský testament se také svěřuje, že jeho životu bouřlivě započatému chybí dokonání, zhodnocující výsledek. Životu naplněnému strachem ze smrti přísluší jiný konec nežli prostá smrt uprostřed nedořečeného. To ovšem nemohl tušit, že jej čeká něco daleko horšího – smrt v lágru komunistickém je pro celoživotního rudého aktivistu vyloženě výmluvný úšklebek za všechnu tu námahu a strázně.
   Přestože Sonnenschein celý život obětavě sloužil navýsost odpudivé ideologii, neubráníme se při četbě jeho básní zhruba těm sympatiím a respektu, jaké máme od dětství vyhrazeny pro dobrodruhy z pirátské lodi Lolonoisovy. Vytrpěl si svoje. Kromě českých souputníků nám připomene i Villona či Rutebeufa, praotce všech básníků-pobudů.
   Výbor znovu ukazuje, kolik v naší zemi žilo německy píšících autorů hodných pozoru, které dodnes pořádně neznáme. Za tento čin náleží nakladatelství Dybbuk i Radku Malému vřelý dík.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar, 20/2009

   Vladislav Reisinger
   ANARCHISTA – PŘEDVOJ I OBĚŤ ÚTLAKU

   „Já nemám nic než svoje skřipky / a matku, co mě proklíná; / nic nehledal jsem – těch pár přátel? / Sami mi spadli do klína. // Nehledám nic, vždy potkám štěstí / a vedu život tuláka. / Mě líbá čas, já líbám děvky / a studuji si oblaka.“ Tímto básnickým slovem přibližuje Sonnenschein svou situaci v roce 1907. Naproti tomu, když se po druhé světové válce vrací z Osvětimi, zní Sonkovo (přezdívka, kterou Sonnenschein používal) vyznání takto: „Na konci, stíhán bídou za nesnází, / syn do rodného domu utíká: / za starým prahem, přes nějž tiše vcházím, / modlitbu slyším – jen ta moje schází – / a vzhlížím k tomu, kdo mi odmyká.“
   Většina básní tohoto výboru má sociální tematiku či alespoň podtext. Ve třicátých letech se Sonka pokouší ve Vídni založit „otevřený světový svaz bratří“: „Na stu míst drží bratři, / neslyšně, tiše a nepátrajíce, / vlákna lehká jak světlo / nadcházející říše nekonečné chudoby – / vzniká otevřený světový svaz bratrů, / tkáme mýtus nové epochy.“ Sonka ovšem netkal pouze mýty, byl anarchistou a podílel se na zakládání komunistické strany u nás i v Rakousku. Vraťme se však ještě k začátkům jeho tvorby, kdy se prožitky nejmladšího dítěte rodiny a polovičního sirotka (v útlém věku mu umírá otec) mění, prostřednictvím zkušenosti evropského tuláka, v radikální názory a cítění: „přichází zimní noc… fičí a padá sníh… / Avanti! hulákají – sotva se držím vstoje, / všude mě vítají petlice na dveřích. // Avanti! ječí sedlák – Mám se, strastiplný, / než pojdu hlady, vrhnout k útesům? / Vstávám… Ha… Slyš, co v bouři radí vlny: / Sedláčka upeč, podpal jeho dům!“ (V Itálii). Po zkušenostech tuláka přichází první světová válka: „zamořené mršiny smrdí z rozryté země, / zdechliny se klátí na zuhelnatělých větvích, / mlčení ohromuje, / vítr je nečistý, / krvavý je zvuk.“
   Je pochopitelné, že Sonnenschein, který už roku 1910 vydal verše „Kdybych moh dát vám napít své zášti, / pak procitl by každý z vás“, upíná od roku 1917 své naděje k bolševické revoluci v Rusku a v souvislosti s Ježíšem Kristem, který se též stal Sonkovým častým tématem, píše: „kolikrát jsi klesl – / přesto jsi došel na svou Golgotu. (…) / Upadám častěji než ty. / A přece můj poslední pohled z Golgoty / bude pít červánky mého lidu – / z něj rozkvete rudé poledne naší země.“ Zášť může vést k prozření jedině svým koncem, zášť byla součástí Sonkova kříže.
   Sonkovy verše vybral a z němčiny přeložil Radek Malý. K hodnocení překladu nemám podklady ani předpoklady, nicméně jsem při čtení této knihy také neměl důvod pochybovat o dobré pověsti, kterou Radek Malý coby překladatel má. Týž Radek Malý doprovodil výbor doslovem, v němž mimo jiné uvádí: „Hodnotit obsáhlé a nevyrovnané Sonkovo literární dílo není rozhodně snadné.“ Z obsáhlého díla je tu vybráno šedesát básní a ona nevyrovnanost se v nich projevuje především v podobě jakési „plakátovitosti“ (dnes bychom snad mohli říci „billboardovitosti“): „Soudruhu, bratře, proletáři, / vpřed s rudou vlajkou, vpřed! / Proletáři, vzhůru cestou změn / s Vladimírem Iljičem!“ Je ovšem třeba poznamenat, že na rozdíl od politických konjunkturalistů padesátých let psal Sonka tyto verše okolo roku 1920 a od roku 1945 až do své smrti v roce 1953 naopak seděl v kriminále. Do vězení se dostal za údajnou kolaboraci s Němci – je ovšem dobré si uvědomit, že Sonka prožil v nacistické cele či koncentráku i většinu války – zatímco na svobodě, a následně pak v řadách poválečných komunistů, bylo mnoho skutečných udavačů, které ke spolupráci nenutila beznadějná situace a tvrdé výslechy. To, že Sonka nebyl pouze zarputilým hlasatelem proletářské revoluce, dokazují v jeho díle expresivní obrazy s ozvuky symbolismu a dekadence, ale i humor, s kterým se dokázal na své úsilí podívat: „A tak čekám na soka. / Pane, ten se mých ran přejí! – / Nikde nikdo. Mají strach. – / Nebo mě snad přehlížejí?“

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar, 20/2009

   Ondřej Hanuš
   JSEM POSLEDNÍ. A TAKY KRVÁCÍM

   Radek Malý je k nezastavení. V roce 2006 obdržel Magnesii Literu za Větrní aneb Zcestné verše (Petrov, Brno 2005), rok nato vydal malou antologii německého expresionismu Držíce v drzých držkách cigarety (BB Art, Praha 2007), loni touto dobou vynikající sbírku Malá tma (Host, Brno 2008), nedávno mu vyšla hra Pocit nočního vlaku (Větrné mlýny, 2009), sbírka básní pro děti Kam až smí smích (Meander, Praha 2009) a téměř souběžně i kniha jeho překladů polozapo- menutého česko-rakouského básníka Huga Sonnenscheina. A to nechávám stranou všechny dřívější a souběžné aktivity… Soustřeďme se však na poslední zmíněný titul, který Malý pojmenoval podle verše z jedné z obsažených básní Zaběhl jsem se s toulavými psy.
   Autorem těchto básní je „ztracený člověk, divný zjev“ (b. Motto, s. 9) středoevropské poezie, který si nechával říkat Sonka. Byť psal německy, narodil se v moravském židovském ghettu v Kyjově v roce 1889. Byl to „básník, žurnalista, anarchista, revolucionář, buřič a milovníkmuž prazvláštního, ale přitom příznačně evropského osudu: zažil obě světové války, rozpad Rakouska- Uherska, prošel si Osvětimí a nakonec (už v Praze) byl odsouzen za kolaboraci ke dvaceti letům natvrdo. Umírá na Mírově v roce 1953, zapomenutý a sám.
   Tím silnější jsou však jeho verše, a rovněž rozpor mezi nimi. Ten je ihned patrný, srovnáme-li básně z první („Koupím si kudlu na chleba, / hlavně ať ostrý je ten krám. / Mně chleba, másla netřeba, / vím dobře, co s ní udělám. //Nenajdeš lotra jak já v zemi, / dělám jen to, co ego rádo. /Na těle lidstva nezdá se mi/už delší dobu jistý nádor. //Je čím dál víc těch bradavic / a mně se sny o jídle zdají – / vezmu svůj nůž – co dodat víc? / Vím dobře, jak se maso krájí“, b. Píseň o kudle, s. 18) a druhé části sbírky („Na stu míst drží bratři,/neslyšně, tiše a tápajíce, / vlákna lehká jak světlo / nadcházející říše nekonečné chudoby – /vzniká nový otevřený světový svaz bratrů, / tkáme mýtus nové epochy, / devět je jich na cestě / k veliké poradě živoucí cesty / k branám prastarého indického města // a jeden z těch poutníků /je Sonka, věrný apoštol.“, b. Vagabundi, s. 77). Ta první pochází ze sbírky Jábůh, opojnost mas a mdloby (1910), která se dočkala nákladu 1000 kusů a v níž se snoubí gellnerovská revolta s raně expresionistickou cyničností a krutostí. Druhá ukázka pochází z knihy Bratr putuje do Kalkaty (1937) a svědčí o Sonkově „prozření“ (což zde nemá hodnotící platnost), v jehož rámci se mění celá struktura básníkovy výpovědi: pěvně svázaný, rýmovaný verš je nahrazen veršem volným, z hlediska tematiky a motiviky je patrný vliv Březinovy a snad i pozdní Tomanovy poezie. Obojí má však jedno společné: silnou stylizaci. Ať už se Sonka staví jako anarchista, komunista, křesťan, tulák nebo bezmála světec, vždy jsme schopni vidět za jeho slovy přejatý a s pevným přesvědčením proklamovaný názor. Sice přijatý za vlastní, ale i tak cizí. A takový je Sonka i ve své poezii: z velké části se inspiruje odjinud. To však není na překážku; umět se inspirovat je jednou z nejdůležitějších, byť často opovrhovaných součástí básnického vývoje.
   Když už mluvíme o uměleckém vývoji, nesmíme zapomenout ani na vývoj překladatelský. Cesty překladatele poezie, je-li navíc i originálním a dobrým básníkem, jsou totiž nevyzpytatelné. Taková osobnost, a z dějin překladu máme podobných příkladů mnoho (za všechny uveďme třeba Jaroslava Vrchlického nebo Vítězslava Nezvala), mívá totiž tendenci integrovat do své překladatelské metody své vlastní postupy, ať už na rovině lexikální, syntaktické nebo stylistické. Může se tak stát, že z jednotlivých složek překladu lze vyčíst jeho autora. To je i není dobře. Na jedné straně je nám taková osobnost zárukou kvality, pod níž se neklesne, a jednotné metody, od níž se neodchyluje, na straně druhé se mohou pod tíhou překladatelského ega drolit stylistické nuance a charakteristické prvky originálu. Radek Malý je tak někde na půl cesty. Když jsem se, nevěda, kdo stojí za překladem, začetl do Sonkových veršů, řekl jsem si – to zní, jako kdyby to psal/překládal Malý. To je však víceméně pochvala… Myslím si, že „evropský básník z Olomouce‘, jak ho nazval Karel Piorecký, zvládl i tentokrát svou roli velmi dobře. A že je jím Sonka cítit? Budiž. Překladatelský styl musí být jedinečný.
   Vraťme se zpět k samotným básním. Výbor Zaběhl jsem se s toulavými psy jich obsahuje rovných šedesát z celkem jedenácti sbírek (z let 1910-1964; ta poslední, Kroky smrti. Snové básně, byla vydána už posmrtně). Jak už bylo řečeno, první část má anarchistický podtón, jde o básně vzpoury, revolty, ironie a výsměchu. Prostřední část, silně ovlivněná válkou (která se stává dominantním motivem), přináší trvalou změnu Sonkovy poezie. Zcela klíčový (a podle mého soudu i nejlepší z celé knihy) je text Básník umírá ve válce, který začíná zásadním oslovením („Nikdy tvá noha nezastínila zem. /kdesi uprostřed krajiny/ musí být plamen pučícího srdce, / vlající modrý kouř; ovanut předtuchou, měnící se v dálku“), postupně přerůstá v mohutnou imaginativní litanii („Z Boha vytéká osamělost, láska a extáze. (…) Vědoucí krev křičí v paměti těla: / víno! (…) Slzy drtí ten okamžik, / Bohem opuštěný krok se s hřmotem v muka mění, / na Zemi přebývají lidé. (…) zamořené mršiny smrdí z rozryté země, / zdechliny se klátí na zuhelnatělých větvích, / mlčení ohromuje, /vítr je nečistý, / krvavý je zvuk“), postupně graduje a končí v chaotické apoteóze šílenství a vábení smrti („Nevýslovný, z nějž prýštil zpěv, / šílenství je povinnost, šílenství je světlo, to věčné, // nikdy má noha nevstoupila na Zem. / Mocnější nejsmělejších sil, / zbav mne pout tohoto světa“) (s. 34-36). Je to de facto syntéza veškeré Sonkovy poezie. Od této básně dále, v poslední části, přestává být básník sobcem a otevírá se širokému společenství. Zcela nevyhnutelně, bohužel, však výbor končí tragickými básněmi, z nichž stačí uvést názvy: Osvětimský testament, Cela…
   Vydáním básní Huga Sonnenscheina neboli Sonky se bezpochyby splácí jeden z mnoha dluhů, které naše literatura a její tradice má. Splácí se sice v malém, ale zato Malým, takže jde o velkou věc, která by neměla být opomenuta. Skončeme silným závěrečným dvojverším z básně Zánik chudáků: „Nic nestalo se, se všemi je amen. /Jsem poslední. A taky krvácím.“ (s. 20)

   zobrazit celou recenzi