Magnus

Recenze

1. dybbuk – 17. 2. 2018

   http://www.vaseliteratura.cz

   Iveta Lužná
   Poutavě zpracovaná legenda z Orknejí

   Román Magnus je zpracováním legendy o orknejském šlechtici, který se stal svatým. George Mackay Brown předkládá jeho životní příběh ve čtivé, propracované formě, využívající prvků různých literárních žánrů a jazykových i dějových ozvláštnění. Díky loňskému překladu Petry Martínkové je nyní dílo z roku 1973 dostupné i českým čtenářům.

   Hlavní dějová linka nás seznámí s příběhem Magnuse Erlendsona od narození až do smrti. Děj zaznamenává několik důležitých milníků jeho života. V osmi kapitolách je tak vykreslena svatba jeho rodičů, událost z dětství ilustrující jeho soucitnou povahu či válečná výprava ve službách norského krále. Po smrti otce se Magnus stává orknejským hrabětem, spoluvláda s bratrancem však nemá dlouhého trvání a kniha líčí důsledky válečného střetu, posléze mírová jednání, Magnusovu smrt a první jemu přisouzený zázrak. Nejšíře se autor věnuje právě okolnostem světcovy smrti v kapitole Vraždění, která je ohromnou mozaikou několika různých pohledů, událostí a žánrů.
   Ačkoli se však příběh odvíjí od Magnusovy osoby, ani zdaleka není jediným hrdinou knihy. Autora často zajímají vedlejší postavy, Magnusovi souputníci z bojů nebo birsayský biskup, kteří jsou i na malém prostoru novely vylíčeni stejně důkladně jako titulní postava. Ještě větší pozornosti se pak dostává lidem, kteří do Magnusova života nijak nezasáhli: rolníkům a žebrákům, dvěma dvojicím, jejichž cyklicky se opakující životy se prolínají s životem světcovým. Na začátku, při svatbě Magnusových rodičů, Mans a Hilda orají půdu, později sejí, když dospělý Magnus vede válku, a při vyprávění o žních Magnus koná posmrtné zázraky. Tuláci a žebráci Jock a Mary putují z místa na místo, mizí z děje a vrací se do příběhu i k Mansovým polím. Samotný příběh šlechtice, válečníka a světce je tak střídán vyprávěním o všedních starostech prostých lidí. Nutno přitom dodat, že se jedná o nezaměnitelné postavy různého charakteru: dobrotivá Hilda žebrákům dopřeje chleba, zatímco bručoun Mans je zpohlavkuje, pobožný Jock kontrastuje s nenechavou a přidrzlou Mary.
   Hold Ragnarson pokynul ke strmému zelenému ostrůvku a k mokré krkolomné stezce propojující oba břehy. Trojice na druhé straně přikývla. Muži sesedli a svěřili otěže rybářům na pobřeží. Z ruky do ruky putovaly stříbrňáky a koně odvraceli hlavy od prstů načichlých rybinou. Pětice jezdců se proměnila v patero pěšáků (…). Vykročili z pevné zavlhlé písčiny mezi oslizlé chaluhy a zbylá jezírka. Rozpřaženými pažemi udržovali rovnováhu a mlčky se sunuli husím pochodem. Sighvat Sokk pojednou uklouzl na chumáči řas, zavrávoral a šlápl do vody. Bolestí zasakroval pod vousy… (Str. 113)
   Kromě toho, že je Magnusův příběh doplněn o „venkovskou“ linii, je navíc ozvláštněn nebývalou pestrostí způsobů vyprávění. Brown používá nejrůznější jazykové vrstvy a prvky různých literárních žánrů (do jedné kapitoly zakomponuje báseň, do další dramatický dialog, jinde text stylizuje do žurnalistické reportáže). Vyprávění prokládá abstraktními vizemi a několikrát sahá k obšírným symbolickým vyjádřením – ať už formou biskupova kázání, jímž osvětluje politickou situaci na Orknejích, nebo Magnusova snu předznamenávajícího jeho vlastní skon. Nebojí se ani na první pohled podivných anachronismů (rolník popisující Magnusovu smrt si postěžuje na nefunkční telefonní linku) a do textu zapojí i prvky lidových pověstí. To vše vrcholí v kapitole Vraždění, kde vždy po několika stranách bez varování změní styl, z líčení Magnusova snu přejde do zpravodajské relace, následné setkání jeho soudců líčené nepřímou řečí vystřídá naučnou exkurzí do dějin obětin a kapitolu zakončí scénou z nacistického koncentračního tábora. Jakkoli chaoticky to může znít, všechno na sebe výtečně navazuje a funguje jako pevný, provázaný celek.
   Plavili se rajsky poklidnými vodami, když tu se vzedmula olbřímí vlna a oblila jarla stojícího u kormidla. Na obou mírulibých korábech se tomu zjevení tuze podivovali. (Str. 127)
   „Zapřísahal mě, abych to nikde nevytruboval, páč je to jakože tajný. Já na to, že je mi to všecko fuk, hlavně když nebudu nijak bitej.“ (Str. 141)
   Magnus je příběhem jedné osoby, zpracováním legendy. Zdánlivě přímočarý děj vyplývající z jednoduchosti námětu, je však vyprávěn bravurním způsobem, kdy samo sdělování upoutá více než sdělované: ať už jde o styl, střídání žánrů, symbolické scény či propojení s vesnickým životem a strastmi obyčejných lidí.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 17. 2. 2018

   http://www.rozhlas.cz, 15. 11. 2016

   Petr Nagy
   Z vikinského šlechtice křesťanským mučedníkem
   Románová mozaika inspirovaná postavou sv. Magnuse

   Románem Magnus, který vydalo pražské nakladatelství Dybbuk v překladu Petry Martínkové, se českému čtenáři vůbec poprvé představuje oceňovaný skotský spisovatel a jeden z nejvýznamnějších představitelů orknejské literatury George Mackay Brown (1921–1996).

   Autor rozsáhlého díla, zahrnujícího básně, povídky, romány, divadelní hry i texty publicistické, strávil na rodných Orknejích většinu života a právě tamní dějiny, folklor a příroda se staly výrazným zdrojem jeho inspirace. Důležitou roli ostatně hrají i v jeho nejznámějším románu z roku 1973, jehož hlavním hrdinou je sv. Magnus – vikinský šlechtic, kterého počátkem 12. století kvůli boji o moc zavraždil vlastní bratranec.
   Jak se dočteme v zasvěceném doslovu Petry Johany Poncarové, osvětlujícím historický kontext vylíčených událostí i životopisná fakta u nás nepříliš známého spisovatele, poutavý příběh Magnusova života a smrti pronikl i do řady Brownových básní, nejpůsobivějšího ztvárnění se mu však dostalo v přítomném románu. Postava severského vládce, který byl nakonec svatořečen, nadto ztělesňovala další z jemu blízkých témat, jímž se pro literáta okouzleného křesťanskou liturgií stalo náboženství. Nutno však podotknout, že samotnou středověkou církev autor ve svém románu nikterak neidealizuje, ba právě naopak.

   Inspirace magnusovskou legendou
   Svatý Magnus ovšem přitahoval pozornost lidí a probouzel imaginaci umělců již dávno předtím – jeho životní příběh se mimo jiné stal ve 13. století součástí islandské ságy Dějiny pánů Orknejí a byla mu zasvěcena třeba románská katedrála v Kirkwallu. Brownův Magnus, na jehož motivy později vznikla i komorní opera, má však do klasického biografického románu poměrně daleko. George Mackay Brown nevypráví příběh orknejského světce přehnaně realisticky ani souvisle – osm kapitol jeho knihy představuje osmero výjevů, co do stylu a žánru dosti různorodých, které ve výsledku zachycují Magnusův úděl způsobem, v němž se zajímavě mísí historická fakta s náboženskou legendou a uměleckou fikcí.
   Přestože Browna samotného podle autorky doslovu fascinovala „radikální proměna sveřepého vikinga v pokorného křesťanského mučedníka“, románový Magnus Erlendson je od samého počátku líčen jako zbožný muž holubičí povahy, nehodící se svým naturelem pro úkoly, které před něj kladl jeho původ, a zápasící s bratrancem Hakonem Paulsonem o vládu nad Orknejemi spíše z pocitu povinnosti vůči svému dědictví. Pestrou mozaikou scén, z nichž ta úvodní zachycuje teprve svatební noc Magnusových rodičů a závěrečná už první zázrak nového světce, nás přitom provázejí rozliční vypravěči. Ti mnohdy reprezentují „pohled zdola“ a zobrazené události nahlížejí či komentují se zdravou skepsí a zábavnou mírou zemitosti.

   Román osmi chutí
   Mezi četné ozvláštňující prvky Brownova románu patří kupříkladu několik básní připsaných středověkému skaldovi, divadelní dialog hrdiny s ďábelským Pokušitelem, krátký exkurz do historie obětních rituálů či reportážní ladění vůbec nejdelší kapitoly, ve které je z jednotlivých svědeckých výpovědí rekonstruován průběh posledních okamžiků hrdinova života. Největší diskuze však již od prvního vydání románu vyvolává scéna, která příběh sv. Magnuse dosti nečekaně propojuje s tragickou smrtí protestantského teologa Dietricha Bonhoeffera. Ten přišel o život na samém konci druhé světové války v koncentračním táboře Flossenbürg nedaleko českých hranic.
   Román Magnus je bezesporu dílem navýsost zajímavým co do tématu i formy zpracování. Je pravdou, že George Mackay Brown nakládá se svým hrdinou a jeho příběhem po svém, nechávaje vyniknout ty stránky osobnosti sv. Magnuse a takové momenty jeho života, které nahrávají jeho vlastní interpretaci magnusovské legendy a dávají vyniknout mysterijní povaze křesťanství. To ovšem nemění nic na tom, že svou prózou skládá Brown tomuto světci nevšední hold, jehož literární kvality ocení i čtenář neznalý oné nevšední postavy skotských, potažmo severských dějin.

   zobrazit celou recenzi