dybbuk-015

Leonard Michaels

Levá noha, co běží

soubor povídek, sv. 1/2

z angličtiny přeložila Markéta Hofmeisterová

Cena s DPH: 228 

Pokud by někdo chtěl napsat povídku ve stylu Leonarda Michaelse, tak by se mu to s největší pravděpodobností nepodařilo. Měl by dobře znát život New Yorku 60. a 70. let, měl by být židovským intelektuálem středního věku, svérázně a tragikomicky se potýkat s absurdnostmi partnerských vztahů, večírků, práce, sexu a života vůbec. Měl by dokázat tato témata rozehrát a rozkrýt za skutečností nazíranou s inteligentním humorem, ztvárnit je s mimořádným citem pro jazyk, propojit prozaické vypravěčství s básnickými kvalitami – metaforickou perspektivou, rytmem nebo zvukomalbou. Především by však jako Michaels měl s originální invencí dokázat rozvinout situaci či pocit do příběhu a zároveň jej zpět koncentrovat do povídkového textu. Toto přirozené a zároveň neotřelé vidění se vyznačuje dokonalou vypravěčskou dynamikou, zkratkou a plynulou vzájemností všech rovin textu. Stejně tak jako se doplňují obě nohy, i když možná pravá ne a ne se domluvit s levou.

Byl jsem vždycky o krok napřed a běžel jsem na svých silných nohou. Za ty proběhané roky se staly ještě silnějšími. Natáhly se a naduřely do velikosti stromů, přičemž mé tělo se srazilo a moje hlava poklesla. Nakonec mé paže zmizely a já byl hlava na nohou, co běží.

Rok vydání

ISBN

80-86862-04-6

Vazba

vázaná

EAN

9788086862046

Počet stran

192

Formát

135 × 200 mm

Rok vydání

ISBN

80-86862-04-6

Vazba

vázaná

EAN

9788086862046

Počet stran

192

Formát

135 × 200 mm

Skladem

Katalogizace

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 12/2006

    Martin Skýpala
    ČTENÁŘ JAKO RUKOJMÍ TEXTU

    Leonard Michaels je americký židovský autor, který se během svého života (1933-2003) věnoval především psaní kratších povídek. Narodil se v New Yorku polským emigrantům, již – jak sám řekl – s ním do jeho šesti let hovořili pouze jidiš. V New Yorku vystudoval střední školu a univerzitu a do tohoto města také často umisťuje děj svých povídek. Učil tvůrčí psaní a literární kritiku na univerzitě v Berke-ley. Jeho nejslavnějším dílem je zřejmě (později i zfilmovaný) román Pánský klub (Mens Club).
    Michaelsovu povídkovou tvorbu k nám v překladech Markéty Hoffmeisterové ve dvousvazkovém výboru uvádí nakladatelství Dybbuk. První část výboru, Levá noha, co běží (dále LNB), vyšla v roce 2004, druhá, Pravá noha, co stojí (dále PNS), o rok později. Výbor obsahuje třicet povídek, z nich jednu ve dvou verzích (pod názvem Líbánky v LNB, podruhé jako Druhé líbánky v PNS). Je možné je rozdělit do několika tematických okruhů: jde o vzpomínkové črty, popis přátelství mezi dvěma muži, zvláštní pozornost by bylo možné upřít na historizující skici slavných osobností (Marx, Trockij) i osob víceméně neznámých či fiktivních, největší prostor ovšem autor věnuje vztahům mezi mužem a ženou, jak je formoval život v New Yorku 60. a 70. let. Michaels je zpravidla nahlíží očima svého literárního alter ega Phil-lipa Leibowitze, ale ať už se hlavní hrdina prózy právě jmenuje Phillip, Herman nebo Joseph, jeho pohled na milostný vztah je zpravidla „akcentovaně mužský“: „Setřásl jsem ze sebe její ruce, zvedl jí šaty a načmáral ji přes břicho: PHILLIPOVO. Na stehna: PHILLIPOVO, PHILLIPOVO.“ (LNB s. 80) Autor se ovšem nespokojuje jen s chlapáckým, suše ironickým vylíčením tragikomic-kých osudů svých postav, on jejich prožitek promítá do okolního světa, který tímto prostým, ale efektním „lyrizujícím“ trikem získává až magický ráz.
    V povídce Změny hledá hlavní hrdina Phillip svou partnerku Cecily v bytě plném opilých, svlečených, boxujících, zvracejících a močících násilnických individuí, po vyslechnutí pseudointelektuálního rozhovoru dvou manželů o úloze perverze v moderní společnosti a několika dalších peripetiích z večírku utíká, pronásledován agresivním maniakem, a to ve společnosti dívky svých snů, na kterou preventivně (a jak se ukáže opodstatněně) žárlí. „Před tím, než pokoj plně zatemněl [?], jsem se otočil, abych prozkoumal její břicho a stehna. Ty PHILLIPOVO byly na svých místech. Mezi nimi se jako zlostní ptáci skvělo: MAXOVO, FRANKOVO, HUGOVO, SI-MONOVO. […] Chtělo se mi křičet, ale zastavily mě nápisy na její páteři: JOJOVO, OPIČÍ, HOMÉROVO, SPOLEČENSKÉHO A ATLETICKÉHO KLUBU Z OSMDESÁTÉ ULICE.“ (LNB, s. 82-83)
    Hlavní hrdina se sice jmenuje Phillip, v rozhovoru s násilníkem si ovšem říká Stanley. To maniakovi nijak nebrání říkat mu Ha-rolde. Podobně Cecilino místo nahradí ve Phillipově srdci dívka anonymní, náhodná známost, aby se nakonec ukázalo, že ona a Cecily jsou jedna a tatáž osoba.
    To, co je na Michaelsovi zajímavé, představuje především jeho tendence vykreslovat konkrétní Životní prožitky v jejich exponované podobě. Charakteristické je pro něj vylíčení reality jako snové iluze, čehož dociluje užitím jakýchsi kvazisurrealistických obrazů. Jeho myšlenky nacházejí svůj výraz v líčení specificky přemrštěných situací, v hravém přístupu k jazyku a v osobitém, mírně cynickém smyslu pro humor. „Její prsty mě štípaly na zádech jako mravenci. Čekal jsem, že něco řekne, aby zabila krásnou smrt. Mlčela, dech jí ucpal nosní dírky hlenem. V mých uších to lupalo jako vlajky ve větru. Představoval jsem si, Že jsme v cadillaku její matky a za námi plápo-lajívlajky“ (PNS, s. 14)
    Jazyková hra je zjevně značně exponovanou složkou Michaelsova stylu. Jeho specifický jazyk kladl zřejmě na překladatelku značné nároky. Obávám se, že přes všechnu její vynalézavost a vynaloženou námahu slavilo její úsilí úspěchy spíše střídavé. Obzvláště to platí o prvním dúu souboru. Je-li těžištěm Michaelsovy tvorby forma, volba lexika, klade-li autor takový důraz na výstavbu jednotlivých vět, takže vytvářejí, jak píše překladatelka v doslovu, „zvukomalebně propracovaný celek“, měl být zřejmě důraz kladený na jazykovou úroveň obou svazků podstatně vyšší.
    Knihy obsahují množství tiskových chyb, a to od chybějících či přebývajících hlásek (LNB, s. 14, 27, 81, 83, 98,153…) po chybějící či přebývající slova (LNB, s. 13,14, 24, 27, 75, 80,113,149…). Z konstatování „Liebowitz nacházel v rukou neviditelného cizince, 42. ulice, další stanice byla minuty daleko“ lze skutečně jen obtížně pochopit, co se děje, pokud si neuvědomíme, že z ní vypadlo zájmeno se – pak ovšem Liebowitzova situace nabude na dra-matičnosti. (LNB, s.149)
    Problémy gramatické zahrnují skloňování ji /jí (Ovlivňuje ji, LNB, s.112), nesprávné slovesné vazby – zavdal příčinu pro násilí (LNB, s. 78), že ji zbil do zad (PNS, s. 49), byl v rozpacích k přiměřenému násilí (LNB, s. 169) atd. Na místě J.-P. Sartra se několikrát objevuje jakýsi Sarter, LNB, s. 9, 68), typy místo tipy (LNB, s. 42).
    Zvláštní kapitolou je použité lexikum. Musím přiznat, že jsem nejednou pocítil nutkání hledat ve slovníku – a ne vždy našel: Nejde pouze o výrazy jako např. pervulovat (LNB, s. 71), periodontální plastika (PNS, s. 151), epi-kantický záhyb (LNB, s. 64), ničivé účinky operace mastoiditidy (PNS, s. 150) a d. Ty si koneckonců lze dohledat. Za problematickou ale považuji i volbu domácích slov nebo celých slovních spojení, které mě mnohdy donutily zapomenout na dobré vychování. Jde o konstrukce jako musel dřepat na kuří oka (LNB, s. 42), jeho stehno ovíjelo rozpálené maso (LNB, s.77), lůzný póvl, (LNB, s.85, zde jsem na rozpacích, jde o tiskovou chybu nebo o poetismus?), macerovaná v nakažlivině deodorantů (LNB, s.150), muž s počínajícím zakaboněním (LNB, 5.152), lustr plný zubů (PNS, s.26), zavinula své přirození (PNS, s.29).
    Těžiště autorova stylu spadá do oblasti větné výstavby. Mohutná, velkoryse koncipovaná souvětí se vinou oběma svazky. Potíže nastanou ve chvíli, kdy autorova záliba v tasemnicovitých souvětích přivede překladatele do krajin anakolutu a čtenáře zas k nevěřícnému kroucení hlavou: „Pro něj, který byl tehdy typickou ukázkou břídila, ale dobře vypadal, byl mrzutý, jen jakýsi její doplněk, jak si připadal.“ (LNB, s.41) (A z druhé nohy:) „Kdyby byla ošklivá nebo všední, bylo by pro ni daleko snazší být přitažlivou nebo se jen povrchně oddávat sexu, ale byla tak blízko fyzické dokonalosti, než by se zdálo, více než cokoli jiného, nedokonalého.“ (PNS, s.101) A nad větou »Je to otázka tebe být nemocný.“ (LNB, s.175) mi zůstává rozum stát.
    Humorným balzámem na tuto kocovinu jsou věcné omyly. Pobavila mě záměna francouzáku za hasák (sám jsem si je donedávna pletl, PNS, s.134), překvapila přeměna kůže aligátoří ve žraloci (LNB, s.11). Nevyřešeným problémem pro mě zůstane, jak mohla May na univerzitě v Berkeley získat titul PhDr. (PNS,s.58).
    Dlouhou dobu jsem přemítal, zda autor a spolu s ním i překladatelka ne ironizují jazykový automatismus pseudointeletuál-ského literátství, zda se za přemírou nejasností neskrývá rafinovaný záměr poukázat na nesamozřejmost jazykové normy, zda jednotlivá souvětí nejsou vlastně brilantní ukázkou moderní češtiny, na niž můj primitivní mozek nestačí. Z pochybností mě vyvedl teprve doslov k prvnímu dílu. Poté, co jsem si přečetl věty, že autor {…] není svědkem protloukání se životem těch nejubožejších jako Malamud (LNB, s.185), že: Jeho postavy jsou tak živé, jako bychom Micha-else cítili v každé z nich (LNB, s.186), a konečně, že „Pokud jsou Michaelsovy povídky realistické, pak je v nich snad nejvíce ironie, nadsázky, smyslu pro absurditu a v neposlední řadě také tělesné prožívání postav“ (LNB, s.188), došel jsem k závěru, že sovy nejsou, čím se zdají být.
    Z řady důvodů se na tomto místě nelze dotknout všech lapálií. Mám za to, že z uvedených vzorků si lze snadno udělat obrázek. Chtěl bych spíše poukázat na to, že v součtu vytvářejí všechny tyto nejasnosti u čtenáře pocit, že je rukojmím textu, který drží v ruce. Náhle mu není jasné, co je ještě Michaels a co už licence překladatelky, takže je nucen zdlouhavě se prodírat houštinou tušených významů a nejasných představ, aniž by bylo nakonec jeho úsilí vykoupeno potřebnou katarzí.
    Chci ještě jednou zdůraznit. Že druhý díl působí o mnoho vyváženěji než ten první. Knížky jsou to na pohled moc pěkné. A pokud jde o jejich obsah, člověk si alespoň uvědomí, jaký je ta čeština nádherně zapeklitý jazyk.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Host, 4/2006

    Milena M. Marešová
    Levicí i pravicí, stojící a běžící

    Spíše než výrazem touhy po působivé poutavosti jsou povídky amerického spisovatele Leonarda Michaelse svéráznou interpretací ducha doby, sdělením pocitů „generace mezi“. Směs komických, masochistických, hyper- i surrealistických textů má však svou přitažlivost. Dobrodružství je často už v nutnosti sledovat a udržet smysl, který autor zamýšlel. Jednoznačně citelná je radost (i když někdy spíš groteskně pokřivený úsměšek), s níž spisovatel tvořil i ty nejdrobnější ze svých záznamů.
    Výběrem ze dvou povídkových souborů vydaných v angličtině v letech 1969 a 1975 vznikly dvě knihy povídek v českém překladu. Nakladatelství Dybbuk tak pořídilo vybrané spisy, do nichž zařadilo povídky „pro tohoto autora klíčové a reprezentativní“. Již promyšlený název českého vydání poukazuje na to, zeje dobré mít obě knihy, i když každá z nich je už dostatečným vzorkem.
    Leonard Michaels (1933–2003) patřil ke generaci anglicky píšících potomků židovských přistěhovalců do Ameriky. V Michaelsově případě šlo o rodinu polských imigrantů, v níž se zpočátku hovořilo pouze jidiš. Výrazy tohoto svérázného jazykového komplexu zůstaly pozdějšímu spisovateli jako „evropské dědictví“, spolu s oblibou krátkých, vtipných či poučných historek příznačných pro evropská zábavná i mravokárná vyprávění šířená právě příslušníky židovského národa. Na rozdíl od nich však Michaelsovy zkazky nemívají pointu, happy end ani morální naučení.
    Coby spisovatel je Michaels řazen do stejné skupiny jako do prostoru sexuality vášnivě vnořený Philip Roth, vynalézavě neuctivý Stanley Elkin, jadrný a výřečný Saul Bellow nebo Bernard Malamud. Základní prvky a pocity dané příslušností k určité (svým způsobem uzavřené) menšině jsou jistě shodné. Osobitost i sémantické gesto svých textů vystavěl Michaels na zvukomalbě a surreálnosti. Na těchto klíčových pojmech je nabalen zbytek, příběhy z manželského života, drobné humorné, hořké až cynické historky.
    Vztah k „židovství“, ke zvykům, rituálům i k neodmyslitelné zátěži pronásledování a likvidace, to vše exportované ze „starého kontinentu“ (a v českém překladu nejvíce známé z děl I. B. Singera a Ch. Potoka), je jen občas probleskující jiskrou, spíš kulisou než nějakým hybatelem. Leonard Michaels nepopisuje zkušenost přistěhovalců ani specifika židovského způsobu života. Židovství ani osud židovstva nehrají v psychoanalytických sekvencích roli zátěže či frustrace. Vzhledem k době, v níž Michaelsovy povídky vznikaly, je v textech zřejmý odér uvolněné atmosféry, otevřeně sdílené sexuality a levicového intelektualismu. Spisovatelovými proroky a myšlenkovými inspirátory byli nejspíš Freud, Marx a Sartre. V této poloze je možné číst Michaelsovy povídky jako doklad duchovního prostředí konkrétního období (povídka „V padesátých letech“). Přestože spojení s židovskými kořeny bylo pevné a pro autora inspirativní, zároveň byl bytostně Američanem a Newyorčanem brilantně znajícím velkoměstské prostředí.
    Z mnohých Michaelsových textů získá čtenář dojem, že New York šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století byl zabydlen zástupy psychoanalyticky se zpytujících, bezradných, woodyallenovsky astenických mužů, kteří si (podobně jako postavy Allenových filmů ze sedmdesátých a osmdesátých let) stěžují na krizi života osobního i obecného. Atmosféru neortodoxní židovské komunity v New Yorku daného období výborně vystihli oba, režisér i spisovatel, přičemž vztah ke krátkým vtipným povídkám, situační komice i tragikomickým skečům je společný oběma tvůrcům. Michaels je jen o poznání agresivnější, razantnější, a především ke svým postavám zcela nemilosrdný.
    Společným leitmotivem povídek Leonarda Michaelse je stále se opakující rozpolcenost, vztek a opozice. K vytyčení hlavních znepřátelených pólů slouží postavy muže a ženy, lidí neschopných žít společně, nezpůsobilých vzájemně se jeden druhému oddat. Stojí vždy proti sobě, ale nejsou schopni se rozejít. Nebýt spolu je nemožné, i když soužití vede téměř k smrti. V duchu jungovské psychoanalýzy jde především o zápas mezi touhami těla a duše a realitou, která je drsná, útočná a primitivní. Oběma povídkovými soubory procházejí postavy Philip, Henry a Merjorie, v nichž absurdita partnerských vztahů krystalizuje v absolutní míjení se a nesmyslné setkávání.
    Zvláštní jsou Michaelsovy povídky především v pasážích, kdy se vzdaluje realitě a propadá básnivosti, metaforičnosti a zvukomalbě. Tehdy text připomíná jazykové cvičení či báseň v próze:
    Tu noc jsem ve snu potkal Kafku. Plula tam loď. V jedné z kajut, kde plísně ohryzávaly stěny, jsem předčítal povídku. Věty plynuly z mých úst, braly na sebe podobu úhořů a proplétaly se mezi tvářemi v kajutě elegantně kovově, plazily se velmi jemně, vzbuzovaly pozornost a zároveň si jich nikdo nevšímal.
    Mimořádné uznání je třeba vyslovit překladatelce obou výborů, neboť, jak bylo řečeno, Michaelsovy texty jsou především založeny na zvukomalbě, rytmu a dynamice anglického jazyka.
    Z překladu je znatelné souznění a porozumění originálu, a tedy i zprostředkování věrohodného dojmu.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Týden, 23. ledna 2006

    Pavel Mandys
    Když fantazie překotně běží

    Poslední dobou se zdá, že alespoň některá díla všech lety prověřených zahraničních spisovatelů již byla do češtiny přeložena. Případ Američana Leonarda Michaelse ovšem ukazuje, že je stále co objevovat.

    Přitom Michaels patří k literárnímu okruhu, který si u nás získal poměrně značnou oblibu díky autorům jako Singer, Bellow či Roth: židovský intelektuál narozený v roce 1933 (zemřel před třemi lety), líčící převážně život na Manhattanu, a to jak židovských přátel a příbuzných, tak obecně atmosféru přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Tedy dobu, jak v doslovu poznamenává překladatelka Markéta Hofmeisterová, kdy „šedesátá ještě nebyla těmi šedesátými“, nicméně šrouby konvence, utažené v padesátých letech, už trochu povolily, zvláště v bohémských newyorských čtvrtích.
    Povídkový výbor z Michaelsovy tvorby, shrnutý do dvou titulů s názvy Levá noha, co běží a Pravá noha, co stojí, ovšem není žádnou kronikou ani vzpomínkami, i když autobiografické rysy v něm nepochybně nalezneme a častý hrdina povídek Phillip Leibovitz je jakýmsi autorovým alter egem. Realistický záznam tehdejšího dění je možné patrně nalézt v Michaelsových denících, které poprvé vyšly až v roce 1999, zde se ocitáme uprostřed svrchované literární stylizace, nesourodé, nesystematické, ale nesmírně originální, v každém momentu překvapující.
    Michaels totiž neopakovatelným způsobem propojuje psaní určované jasným záměrem s psaním asociativním, které je vedeno náhlým myšlenkovým proudem, převážně bezcílným.
    Povídka Klacky a kameny začíná líčením milostného vztahu, v němž vypravěč už nechce pokračovat. „Když jsem ji spatřil na ulici, prchal jsem,“ zní jedna z vět a čekáme, jak se vztah dále bude vyvíjet. Jenže Michaels pokračuje: „Vídával jsem ji tam často – naběhal jsem stovky mil.“ Načež se na dvou stránkách rozepíše o bizarních zážitcích z usilovného běhání městem a jeho zákoutími.
    A pak se jakoby nic zase vrátí zpátky do původního příběhu. Jindy zůstává jakýmsi perverzním realistou, který si užívá chvíle trapnosti, vyhnané až do tragikomických krajností. Ve Vzpomínkách bouřliváka se Phillip ocitá v ložnici bývalé milenky, kterou nečekaně navštíví její nastávající manžel. Uvězněný Phillip už nemůže udržet potřebu a vymočí se z okna, kdosi to nahlásí policii – a ta si přijde pro nic netušícího nastávajícího. Kluk z města začíná nočním příchodem mladých milenců do luxusního rodičovského bytu, kde je načapá otec. Následuje cosi jako groteska, protkaná ovšem existenciálními úvahami a několikrát dynamicky měnící téma: mladík se ocitne nahý na ulici, pak se řeší budoucnost vztahu, opovržení vrátného v „nóbl“ činžáku a nakonec otcův infarkt. Vyprávěno velmi lapidárně, oproštěně od všeho nadbytečného, ale přitom s mnoha metaforami i jazykovými hříčkami.
    Další zvláštností jsou povídky složené z několika kratičkých textů s vlastními názvy. Zdánlivě spolu nesouvisejí, postupně však zjišťujeme, jak rafinovaně jsou zkonstruované. Nejlépe to ukazuje skládanka Zachránil bych je, kdybych byl mohl: skrze vzpomínky na příbuzné a jejich osudy v Polsku, Rusku i New Yorku a skrze Byrona, Dostojevského a Kafku se Michaels vyrovnává s holocaustem. Ironicky a zkratkovitě, se směsicí cynismu i úcty. Pro vystižení lhostejnosti, s níž se s přibývajícím počtem mrtvých stává z vraždy statistika, mu stačí jedna Byronova věta, jíž popisuje zážitek z veřejné popravy tří zločinců v Itálii: „Z toho prvního mě polilo horko, až mi vyschlo v krku a roztřásl jsem se (…), ten druhý a třetí, stydím se říci, na mě neudělali žádný dojem ve smyslu hrůzy.“
    Povídka je obecně žánrem trochu podceňovaným, poslední léta slávy zažila právě v USA v padesátých a šedesátých letech před masovým nástupem televize, která brzy zničila většinu literárních časopisů. Michaels mistrně využívá všech předností povídky, možná je dokonce dokonale vyčerpává. Není to čtení pro všechny, někdy i otrlejší čtenář musí zážitek z jediné povídky chvíli „vydýchávat“. Kdo ale propadne jejich kouzlu, ten lituje, že v češtině zatím vyšel jen výbor.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz