Anotace
„Pětasedmdesát, zrovna dneska, a den je zpřevrácený větrem a sluncem. Takovým tím fujavcem, který vás profoukne až do morku kostí a úplně vás poblázní. Úplně! A já se trochu zachvěju, protože najednou vím, cítím to v těch starých kostech, že se dnes něco stane. Něco vzrušujícího. Něco pěkného, něco hrozného. Je mi fuk, co. Jenom když to bude něco, co nám připomene, že jsme stále mezi živými.“
A opravdu – Dora a Nora Chanceovy, muzikálové zpěvačky a tanečnice, dvojčata, která od sebe nikdo nikdy nerozeznal, se po letech odstrkování dočkají zadostiučinění, když je jejich pravý otec Melchior Hazard pozve na oslavu svých stých narozenin. Při této příležitosti provede vypravěčka Dora čtenáře svým životem i rodinnou historií: z domácnosti v Brixtonu, vedené bábi Chanceovou, přes svět estrád i velkého divadla až do hollywoodských studií. Dořino vyprávění se větví do nesčetných odboček a vedlejších příběhů, rozplétá zamotané rodinné vztahy a aféry, nabídne překvapivá odhalení, která jako by vypadla ze Shakespearových her, jimž se tento karnevalový svět nemálo podobá, avšak osobitě je rozvíjí a proměňuje.
Kam až se svým stále pružným krokem protančí dvě stařičké dámy v rytmu nakažlivé radosti a samozřejmého přijímání všeho, co život nabízí?
Specifikace
Rok vydání | |
---|---|
ISBN | 978-80-86862-39-2 |
Vazba | vázaná |
EAN | 9788086862392 |
Počet stran | 256 |
Formát | 132 × 205 mm |
Typ | tištěná |
Recenze
Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.
dybbuk –
iLiteratura, 20. 9. 2015
Veronika Geyerová
Kdyby Shakespeare napsal román
Britská autorka Angela Carterová (1940–1992) se čtenářům vryla do paměti především jako originální spisovatelka, která pokračovala v literárních cestách prošlapaných modernisty, experimentovala jak s formou románu nebo povídky, tak se samotnými tématy svých próz a nebála se pohrávat si s narativními technikami. Tento spisovatelčin novátorský sklon však není nijak na překážku tomu, aby Carterová ve většině svých textů odkazovala k dílům či rovnou osobnostem literárních velikánů, například k Williamu Shakespearovi, markýzovi de Sade nebo Charlesu Baudelairovi. Český čtenář tuto mnohdy rozporuplnou, kosmopolitní a velice nadanou autorku zná především díky jejím dvorním překladatelům do češtiny, manželůmMikolajkovým, kteří přeložili její nejznámější román Noci v cirkuse(Nights at the Circus, Dybbuk 2006), ale i další román Magické hračkářství (The Magic Toyshop, Dybbuk 2010). Zhostili se i překladu posledního románu Angely Carterové Moudré děti (Wise Children, Dybbuk 2007), který trochu neprávem stojí ve stínu jejího nejznámějšího díla Noci v cirkuse či velmi zdařilé sbírky povídek Černá Venuše (Black Venus, česky v překladu Kateřiny Hilské, Dybbuk 2003). Přestože od vydání románu Moudré děti již uplynulo necelé desetiletí, zatím se mu v našem kontextu nedostalo velké pozornosti a recenze či hodnocení této knihy jsou u nás téměř nedohledatelné, což je poněkud smutné zjištění. Tento výjimečný román, jímž se autorka loučí se svou literární kariérou a v kterém naznačuje, že i její život se chýlí ke konci (bojovala s rakovinou plic), si jistě zaslouží, aby se o něm diskutovalo, a čtenáři hledající opravdové literární lahůdky by si ho neměli nechat ujít.
Moudré děti v mnohém přesahují svůj žánr. Jedná se o memoáry dvojčat Dory a Nory Chanceových, zaznamenané spisovatelsky nadanější pětasedmdesátiletou Dorou, ale svou strukturou, divadelností a nespočetným odkazům na dílo Williama Shakespeara připomene spíše jakousi směs nejznámějších her tohoto velikána, takže bychom knihu mohli označit za „teatrální román“. Je rozdělen přesně na pět částí, podobně jako všechny Shakespearovy hry mají pět dějství, a na konci nechybí ani dodatečný velmi vtipně působící přehled postav, připomínající poslední stránku programu divadelního představení. Je to velmi nápomocné, jelikož se v díle objevuje tolik hrdinů, že se v nich mnohdy těžko orientuje. Dora strukturuje vyprávění na delší narativní úseky, často sklouzává až k proudům vědomí, které se střídají s hojnými a živými dialogy, jež přispívají k divadelnosti románu.
Dalším zajímavým specifikem knihy je to, že autorka udržuje jakousi rámcovou jednotu času. Fyzikální čas, ve kterém se děj románu odehrává, představuje pouze jeden den, na jehož konci se koná oslava stých narozenin otce dvojčat Melchiora Hazarda. To však autorce nebrání, aby do tohoto rámce zasadila poněkud roztříštěné a neuspořádané vyprávění o celém životě Nory a Dory i o historii jejich rodiny. Nejen tímto rozporem mezi časem reálným a vyprávěným, ale také fragmentárním způsobem vyprávění román připomene experimentální prózy Virginie Woolfové nebo Jamese Joyce.
Jak už bylo řečeno, největší inspirací románu je dílo Williama Shakespeara. Odkazy na Shakespearovy hry najdeme hlavně v samotném příběhu, který spíše než memoáry připomíná jakousi rodinnou ságu klanu Chanceových a Hazardových. Melchior Hazard, biologický otec dvojčat Nory a Dory, je známý shakespearovský herec, sklízející úspěch nejen na prknech znamenajících svět, ale především v srdcích a postelích hereček, tanečnic nebo jiných mladých žen i starších dam. Matka dvojčat Chanceových, které vychovala babička, byla údajně pokojská. Melchior se k dcerám celý život nehlásí, zatímco ony k němu zbožně vzhlížejí. Všímají si každé hry nebo i jen plakátu, kde se jejich otec objeví, a žárlí na Imogenu a Saskii, dvojčata, která Melchior též zplodil a na která je náležitě pyšný. Nora a Dora se tedy tak trochu learovsky ocitají v roli odvržené Kordélie, jež svého otce nepřestává milovat i přes bolest, kterou jí způsobil. Dvojčata Imogen a Saskie pak odpovídají oportunistickým a mocichtivým sestrám Goneril a Regan. Do postavy krále Leara tak Melchior vstupuje nejen na jevišti, ale také v každodenním životě, jako by mu Shakespeare tuto roli ušil na míru. Chová se dětinsky a chce, aby ho jeho okolí opěvovalo. I mimo jeviště se nepřestává chovat afektovaně a často přehrává i při běžném kontaktu s lidmi, dobře ví, že je „král“, a nezdráhá se to dávat velmi okatě najevo.
Král Lear však není jediná do očí bijící paralela mezi románem Moudré děti a Shakespearovým dílem. Další klíčovou inspirací knihy je Sen noci svatojánské, o jehož adaptaci se Melchior se svými dcerami Norou a Dorou pokouší v Hollywoodu. Během skutečné inscenace hry se však i v zákulisí odehrává jakýsi „sen“. Čtenář přestává Dořinu vyprávění plnému fantazie věřit, dochází k nečekaným zvratům v hotelu pojmenovaném Ardenský les, což naznačuje pozdější záměnu partnerů jako v Shakespearově hře. Postavy románu se též stávají trochu „snovými“, jejich chování začíná být nevyzpytatelné, Melchior se místo krále Leara pomalu vžívá do role Oberona a z tanečnic Dory a Nory jsou spíše přelétavé víly, obcující s kýmkoli, kdo se namane. Carterová tím zdůrazňuje, že i její román je pouze fikce, které se nedá slepě věřit, a tuto myšlenku dále rozvíjí i ve spojitosti s realitou, kterou mnohdy bereme jako danou a neochvějnou. Kromě shakespearovských motivů již zmíněných se v románu objevuje také náznak incestu, opakování či zrcadlení postav, komplikované rodinné vztahy a dávné křivdy, takže to může působit, jako by se Carterová pokusila napsat románovou verzi shakespearovské sváteční komedie. Často do již dostatečně živého textu vkládá citace ze Shakespearových her, pro které manželé Mikolajkovi vhodně zvolili překlad Martina Hilského, jenž velmi dobře zachovává rozlišení mezi vysokým a nízkým stylem, příznačným i pro samotný text Carterové, jak poukazuje Martin Mikolajek v doslovu knihy.
Shakespearovské motivy tvoří jakousi osu celého románu, ale určitě to není jediný důvod, proč je poslední román Angely Carterové tak pozoruhodný. Výjimečný je zejména tím, že i přes silnou intertextuální rovinu nás autorčin skvělý vypravěčský styl nutí neustále číst dál. S tragikomickým a hravým tónem nás Carterová Dořiným prostřednictvím provází životním příběhem nevšední rodiny, který je plný úsměvných a šťastných momentů, ale též hořkých zklamání, jež ovšem autorka čtenáři předkládá s grácií a životní pokorou. Závěr románu je více než optimistický, Carterová se nám snaží sdělit, že život je zajímavý příběh, pestrobarevná shakespearovská komedie, kterou člověk protančí s radostí podobně jako dvojčata Nora a Dora, podobně jako sama Angela Carterová: „Jaká je radost tančit a zpívat!“
zobrazit celou recenzidybbuk –
Lidové noviny, 7. 6. 2008
Ladislav Nagy
Shakespeare v šantánu
Angela Carterová (1940-1992) byla nepřehlédnutelnou, velice originální postavou britské literatury 70. a 80. let minulého století. Dnes patří mezi klasiky moderní, nejen anglicky psané prózy.
zobrazit celou recenziNezaměnitelným stylem a odvážným myšlením Angela Carterová provokovala a inspirovala jako autorka i jako učitelka. Spolu s Angusem Wilsonem a Malcolmem Bradburym působila na University of East Anglia. Tamní kurz tvůrčího psaní dal britskému románu takové autory, jako je Kazuo Ishiguro nebo Ian McEwan. A právě rané McEwanovy povídky nesou jasné stopy vlivu psychothrillerů, které Carterová psala v 70. letech.
V českém prostředí to tato autorka zpočátku neměla lehké, částečně i proto, že povídkový žánr nemají zdejší čtenáři ve velké oblibě. V 90. letech se pokusilo Carterovou vydávat nakladatelství Argo: do češtiny byla převedena její sbírka Krvavá komnata, ale tím to skončilo. Na tento pokus o několik let později odvážně navázalo nakladatelství dybbuk, které v rychlém sledu vydalo povídkový soubor Černá Venuše i romány Vášeň nové Evy a Noci v cirkuse. Nyní si můžeme česky přečíst její poslední – a možná vůbec nejlepší – román Moudré děti.
Síla všeho nízkého a upadlého Většinu textu Moudrých dětí tvoří memoáry Dory Chanceové. Dora a její dvojče Nora jsou dcerami slavného shakespearovského herce Melchiora Hazarda, který se k nim však nezná, a jako jejich oficiální otec vystupuje jeho dvojče Peregrine. Otec se k dívkám poprvé veřejně přizná na oslavě svých stých narozenin, mezitím se však mnohé zpochybní – zcela v Shakespearově duchu. Melchior má být údajně pokračovatelem slavného viktoriánského hereckého rodu, a proto se odmítá přiznat k dcerám, které zplodil z pouhého flirtu. Jenže pozornému čtenáři neunikne, že s jeho vlastním původem to může být bůhvíjaké. Dora a Nora jdou stejnou cestou jako jejich otec, ale v jiném žánru: on je estét, vážený herec, kterému však jeho vznešenost nebrání plazit se před hollywoodskými producenty a účinkovat v reklamě; ony jsou opovrhované bavičky z kabaretu, ovšem lidsky -a vlastně i umělecky – mnohem silnější: na rozdíl od Melchiora je nelze uplatit, dokážou odmítnout to, co jim přijde nemorální, a dokonce se postarají i o Melchiorovu ženu, kterou zmrzačily vlastní děti…
V jistém smyslu slova je tento román jakousi autorčinou závětí, hutným resumé. Najdeme zde motivy, které provázejí celou její tvorbu – loutky, divadlo, karneval, pohádky, svět tančíren a kabaretů. Stejně jako v předcházející Noci v cirkuse zde Carterová obratně pracuje s protikladem nízké a vysoké kultury. Lépe řečeno, ukazuje, že tento protiklad je konstrukcí stojící na vratkých základech elitářského modernismu. Salman Rushdie o Angele Carterové napsal, že její dílo čerpá „svou sílu ze všeho, co je pofiderní, co je považované za nízké, upadlé“. Moudré děti jsou román velice shakespearovský – a to nikoli jen proto, že jedním z protagonistů je shakespearovský herec, nikoli proto, že se román hemží skrytými i zjevnými odkazy k Shakespearovým dramatům, nýbrž právě a hlavně pro onu sílu, jež pramení z odmítnutí veškerých snah jakýkoli aspekt života izolovat a ignorovat. Je to přitakání životu a umění, které není uzavřené a zůstává především zábavou.
Zábavný a čtivý je i tento román: „Nora byla odjakživa nespoutaná a zahazovala své srdce bezstarostně jako procvaknutou jízdenku. Vždycky byla buď po uši zamilovaná, nebo měla zlomené srdce. Přišla o to jako první, s husou z vánočního představení, když jsme toho roku hrály housata Matky Husy v Newcastlu. Husa, tedy vlastně houser, byl tak starý, že mohl být jejím otcem, a kdyby na to přišla bábi, určitě by ho oškubala, strčila mu do zadku jablko a udělala z něj pečínku, a zrovna tak jeho žena, která mimochodem hrála prvního chlapce…“
Jenže nebyla by to Angela Carterová, kdyby se za přímočaře humorným vyprávěním neskrývala lest na čtenáře. Moudré děti lze přečíst jedním dechem, ovšem potěšení bude podstatně menší, než když si čtenář dá čas a práci rozkrývat jednotlivé vrstvy. Milovníci odkazů jich zde najdou tisíce: například stejnou výstavbu jako u Shakespearových komedií, jednotu místa a děje (to podstatné z románu se odehrává během jednoho dne) i mnoho dalších drobností: třeba narozeniny vypravěčky Dory, její sestry Nory, jejich biologického otce Melchiora a jeho dvojčete Peregrina připadají na 23. duben, tedy den Shakespearova narození i úmrtí. Sadeovská žena Carterová se ukazuje jako dobrá žačka svého učitele: podobně jako Shakespearovy komedie i Moudré děti lze vnímat na dvou rovinách. Na té první čteme spletitou rodinnou ságu; na rovině druhé se prodíráme textem, který komentuje dějiny anglické literatury a neotřelým způsobem klade otázky týkající se nejen podstaty literárního díla, ale též proměn společenského uspořádání.
Sociální otázky byly pro Carterovou důležité, zejména pak postavení ženy ve společnosti. Své názory – jak sama říká – „radikalizovala“ po rozchodu s prvním manželem a tříletém pobytu v Japonsku. Začala se kriticky vyjadřovat k postavení žen ve společnosti, k jejich vnímání v literatuře a inspirovala řadu podobně smýšlejících autorů a autorek, aniž by kdy upadla do ideologičnosti, která feministické diskurzy často provází. Kritika, kterou Carterová vůči společnosti vznáší v knize Sadeovská žena (což je kulturněhistorický esej vycházející z analýzy textů markýze de Sade), se přitom netýká jen nerovnoprávného postavení ženy: její záběr je širší a míří k základům naší kultury. Pobyt na Dálném východě autorčiny postoje k západní společnosti ještě vyhrotil: „Když si k socioekonomickým aspektům přidáte židovsko-křesťanské dědictví hanby, hnusu a morálky, které stojí mezi počáteční touhou a prvním dosažením tohoto nejelementárnějšího stvrzení já, je div, že se v této kultuře vůbec někdo naučí šukat,“ píše svým charakteristicky provokativním tónem v knize Sadeovská žena.
Tento foucaultovsky kritický pohled na západní společnost provázel Carterovou po většinu její tvorby a často zazníval prostřednictvím silných ženských postav – ať je jí Baudelairova snědá milenka z titulní povídky Černé Venuše, či andělskými křídly obdařená Fethers z Noci v cirkuse, anebo hrdinky Moudrých dětí. Projevuje se ovšem i zájmem o věci, které stojí na okrajích společenského řádu. Proto Carterová s takovým gustem popisuje kočovné cirkusáky, sibiřské šamany vyvolávající chaos, tančírny, šantány a hampejzy, v nichž pokrytcům padá maska. A taky karneval.
Zlý loutkář Karneval se nejvíc uplatňuje právě v Moudrých dětech. Představuje esenci toho, o co Carterová usiluje jako kritička i spisovatelka. Karneval převrací řád věcí a zároveň to je divadlo, které se vymyká svému režisérovi. Účastníci karnevalu – herci – nehrají podle přísných instrukcí, mají značnou volnost. Stavějí se proti dramatikovi, autorovi, a zpochybňují jeho pravdu. Ostatně není náhodou, že řadou knih Angely Carterové prochází mytická postava zlého loutkáře. Ten zosobňuje stávající, dominantní společnosti – tahá za provázky dle svého scénáře. Jenže loutky se mohou vzepřít provázkům, stejně jako se herci mohou vzepřít napsanému partu. Je paradoxem tohoto shakespearovského románu, že zpěvačky ze šantánu mají větší svobodu než uznávaný herec Mistrových dramat. Přesto je vysvětlení, které Carterová nabízí, prosté: za ta staletí se William Shakespeare stal tím, čím ve své době rozhodně nebyl, totiž institucí, odvětvím, žánrem a symbolem společenského statutu.
Angela Carterová vrací Shakespeara ke kořenům – zábavě, divadlu jako místu, kam lidé chodí za zážitkem, a ne se jen ukázat. Moudré děti žádné oficiality nepřipouštějí -je to román, který člověka vtáhne a nutí ho hledat. A protagonistky Dora a Nora dokážou svým divákům sdělit jednu zásadní věc: že žít je krásné. Z pera umírající spisovatelky zní takové sdělení dvojnásob naléhavě.
dybbuk –
Hospodářské noviny, 11. 4. 2008
Petr Matoušek
Závěť vynikající anglické stylistky, jež vyšla těsně před její smrtí v roce 1992, je autorčinou nejkrásnější knihou. Carterová v ní čtivě skloubila magický realismus s triky literární vědy a svou labutí píseň pojala jako obří poklonu labuti avonské. Pocta Shakespearovu světu jako jevišti a těm, kdo na něm hrají, začíná zasazením prózy do 23. dubna (narozeniny Williama S.), pokračuje sítí jemných narážek a končí karnevalovým odhalením, co se skrývá za oponou. Snad je to právě fraška s převleky, dvojčaty či se stereotypy kolem pokrevního příbuzenství, která z velkého alžbětince činí základ západního kánonu a víry, že vyfabulovaná skutečnost je nakonec věrnější než realita.
zobrazit celou recenzidybbuk –
Respekt, 28. 4. 2008
Hana Ulmanová
William, tanec a zpěv
Carterová už konflikty neřeší
Moudré děti psala Angela Carterová (1940–1992) s vědomím, že má rakovinu plic a že to asi bude její poslední dílo. Není tedy divu, že jindy sžíravá recenzentka listu The New York Times Michiko Kakutaniová knihu milosrdně nazvala „završením autorčiny plodné dráhy“. Výstižnější, i když méně pochvalné je vyjádření americké spisovatelky Joyce Carol Oatesové, která knihu přirovnala k hudební frašce, v jaké by před lety možná účinkovaly i samotné hrdinky románu – sestry Chanceovy.
Řekne-li se v Anglii rodinná sága, na mysl vytane především Sága rodu Forsytů Johna Galsworthyho, jejichž osudy jsou zpracovány v přísně chronologické posloupnosti. Zejména koncem 20. století však britské písemnictví přímo zahltily prózy, které konvence tohoto žánru porušují až parodují. Právě sem spadají i Moudré děti Angely Carterové.
Bůh z čeledi zajícovitých
zobrazit celou recenziDěj ságy, kterou Carterová navazuje na to nejlepší z anglické komické tradice, se odvíjí po ženské linii, která navíc není řádně počata v manželství. Nepřesně odbíjející hodiny, stejně jako časté odbočky a odkazy ke čtenáři, evokují Tristrama Shandyho Laurence Sterna a excentrické postavy jako by vypadly z Charlese Dickense. Nešetří se zde ironií ani stran „ženského údělu“, jak jej zachycovala již Jane Austenová.
Carterové román lze samozřejmě interpretovat i jako feministický: viz úvaha Bábi stran válek, podle níž staří muži nesnesou konkurenci, pročež zabíjejí ty mladé, a jelikož tak nemohou činit otevřeně, „všichni muži celého světa … uzavřou dohodu: my zabijeme vaše chlapce a vy zabijete ty naše“.
Autorka uchopuje také dnes lehce ohrané téma vysoká versus nízká kultura: zatímco biologický otec dvou hlavních hrdinek ztělesňuje na divadle shakespearovské role, sestry Chanceovy tančí a zpívají v muzikálech a kariéru končí v nahaté revue. Příslušník další generace pak září coby moderátorská hvězda v pokleslých televizních soutěžích. Interakci mezi vysokým a nízkým odpovídá také jazyk, nezřídka vznešený i jadrný v rámci jediného souvětí: „Existuje-li nějaký Bůh a je-li z čeledi zajícovitých, bude Saskia v Den posledního soudu vážně v řiti.“ V tomto ohledu Carterovou patrně nejvíce ovlivnil William Shakespeare, a nutno podotknout, že bez důkladné znalosti výstavbových prvků jeho komedií se čtenáři mnohé ztrácí.
Když se Carterová v 60. letech uvedla na scénu, proslula kratšími, originálními prózami a občas komickým, leč zpravidla neradostným literárním světem, v němž se násilně střetávalo dobro se zlem a odpudivost s nevinností. Na jejích podvratně feministických vizích si britská i americká kritika dodnes cení zejména neotřelé směsice prvků sci-fi, fantasy, magického realismu a chmurných podtónů gotiky. U nás se autorka představila poněkud opožděně – jako veliký porevoluční objev (česky jí vyšly čtyři knihy). V protikladu k dřívější tvorbě však Moudré děti vyznívají jinak, Martin Mikolajek je v doslovu dokonce označil za „nejoptimističtější román, jaký znám“.
Umírající spisovatelka ve svém posledním bujně rozkošatělém příběhu jednoznačně přitakává životu. Žádné skutečné konflikty v něm už neřeší a mráz po zádech z něj rozhodně neběhá.