Hrana ohně

Recenze

1. dybbuk – 15. 2. 2018

   Host, 15. 9. 2015

   Michael Alexa

   Hrana ohně je třetí sbírka osobitého, ale poněkud nedoceněného básníka Stanislava Denka. Téměř všechny jeho básně mají strukturu rýmovaných osmiverší s nápadně častými genitivními metaforami. Jeho verše (i básně) bývají krátké, někdy znamená jeden verš jednu větu, jindy je autor přelamuje v enjambementu do dalšího verše. V Denkových básních se vyskytují rovněž dvě věty v rámci jediného verše, přičemž autor dodržuje interpunkci.
   Tečka je díky tomu v Hraně ohně mimořádně častá! Chrlení záhy přerývaných vět Denkovým básním propůjčuje zvláštní, jakoby „neotesanou“ hudebnost, která s jeho verši dobře ladí.
   První verše autorových básní bývají zpravidla „nejasné“ – myšleno tak, že autor své básně zahajuje gnómami či větami bez sloves anebo pouze s infinitivem, např. „Stožáry deště slepé“, „Oknem o rám vítr“, „Střechy červenými rty“ atd. -, které se ovšem postupně rozvíjejí a vyjasňují. Tyto básně jsou u Denka nejzajímavější, neboť přinášejí neobvyklé obrazy, neobvyklým způsobem postihují povědomé prožitky anebo nově nahlížejí na nejvšednější předměty jako třeba žebřík. Denk například neřekne „pokáceli jsme strom a úroda popadala na zem“, ale celý obraz rozvíjí v jedinečnou „událost“ (jak trefně říkává Petr Král), která sjednocuje obraz, zvuk a „myšlenku“ básně: „Pila zuby větve tiskne. / Úroda jen závoj v hlíně. / Plamen hranu rozezní. / Chrámu nebe modrou v ní.“ Denk zkrátka dokáže být velmi přesný: „Hrábě zaseknuté do zad / stébel. Lapají žebra“, čímž se mu daří víc než pouhý popis. Nicméně v některých básních (kupříkladu „Koloběh“, „Držíme se“ či „Muž“; mimochodem soustředěných na konci celé knihy) se jeho verše „přiznávají“ k prostinkému nápadu, který posléze nemůže být rozvinutý v pravou báseň, jako např. ve zmíněném Koloběhu: „Čte spadané listí. / Po zimním sněhu zapomíná. / Pro zelenou trávu. / Vítr nebe čistí.“
   Podobně jako Zogata čerpá i Denk z vesnického a náboženského motivického rejstříku. Denk ale klade mnohem větší důraz na motivy „tradiční“ (z hlediska literatury i autorova názoru světa), jako například svěcení, kolébka, chlév, hřbitov, kámen, duše a duch, oheň atd. Často jimi evokuje rituály a zvyklosti (koloběh života tvorů i rostlin, zemědělský rok, roční období, střídání dne a noci…), které mají souvislost s věčností a univerzalitou, Denkovy básně (na rozdíl od těch Zogatových, jež zajímá věčnost) naopak velmi často vyvěrají z detailu, prožitku, prchavého okamžiku, pomíjivé situace: „Sklenice. Moucha v ní. / Zornice neklidně těká“ nebo třeba „Oknem o rám vítr. / Plamínek voskovice tančí.“ Denkova lyrika má docela určitě autobiografický půdorys, neboť to jsou osobní záznamy, které ovšem neevokují bolest jako ty Struharovy, ale spíše rozkoš z domova, z místa, kde se autor nachází, z toho, co vybudoval, zahlédl anebo prožil. Dokonce ty motivy, které obvykle vyvolávají spíše negativní emoce (krev, oheň, plameny, smrt, zuby), mají v Denkových do značné míry idylických básních rovněž pozitivní naladění: „Vyplul jsem v řece. / Bělí prádlo. / Bere životy.“

   zobrazit celou recenzi