dybbuk-111

Martin Langer

Stará gesta

Cena s DPH: 83 , e-kniha:

Z neúprosného „bytí k smrti“ vyrostly básně Starých gest. Sbírka se klene od rozbřesku stvoření ke smrti. Na pozadí existenciálního souboje autor zkoumá základní životní situace. Tázání po smyslu básnického vyjádření prosvítá, ač samo neformulováno, všemi oddíly. Mystická vážnost i neuchopitelné, mimovolní nečistoty, na úrovni jazykové i obrazné, tu představují podstatnou básnickou hodnotu.
Osobní témata Martina Langera tak v časovém rozmezí devíti let nabývají podobu více než naléhavou.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-001-3

Vazba

brožovaná

EAN

9788074380013

Počet stran

80

Formáty e-knihy

PDF

Formát

112 × 168 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-001-3

Vazba

brožovaná

EAN

9788074380013

Počet stran

80

Formáty e-knihy

PDF

Formát

112 × 168 mm

Katalogizace

Žánr:

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 7/2010

    Michal Jareš
    Kolekta

    Básník, fotograf a dokumentarista Martin Langer ( nar.1972 ) vydal od roku 1990 zatím šest básnických sbírek, přičemž za knihu Pití octa ( 2001 ) byl dekorován Cenou Jiřího Ortena. Jeho zatím poslední knížka, nazvaná Stará gesta, zčásti navazuje na předchozí sbírku Hlásky ( 2007 ), a to nejen tím, že vyšla ve stejném nakladatelství, ale především gestem, tou Langerovou touhou psát bez ohledu na ostatní tak, jak ví jen on sám. Touhou popisovat stav věcí, o kterých přemýšlí a nad kterými se zasekává. Poznávám v těch verších, jež vypadají jako lehké a plynulé, strašlivý zápas a tesání, skřípění zubů a zároveň možnost pro náhodu. Děsivou námahu a ohmatávání stokrát vyřčeného. Básník je stejně jako v předchozích sbírkách zaskočen sám sebou, tím píšícím. Někdy až moc, někdy sám neví co napsal, takže se mu pak verše vracejí a otevírají až časem. Čtu v něm dialog s Petrem Kabešem stejně jako s poslední prózou Ivana Matouška Oslava, i když zde jen v tónech a náladě. Oslava a Stará gesta vznikly sice nezávisle na sobě, ale vyšly takřka současně. Synchronicita?
    Ve Starých gestech je zvláštní svět něčeho tradičního, něčeho objevovaného jakoby znovu. Langer se s doširoka otevřenýma očima dívá kolem a pojmenovává některé naprosto jasné motivy a předměty slovy, které mají občas blízko až ke klišé. Pro něj ale mají pojmenované věci hodnotu výmluvnou, hodnotu vypovídající o přesnosti. Sbírka Stará gesta je sbírkou o smrti otce a vyrovnání se s ní, a jak už to tak v životě chodí, cesta k vyrovnání je bolestná. Snad právě proto vidím v členění celé sbírky i v básníkově výpovědním aparátu parafrázi – možná netušenou – vstupní modlitby, kolekty, tedy modlitby před mešní epištolou. I když to někomu může znít příliš odtažitě, nabízím čtení Langerovy sbírky právě takové: Od úvodních, vstupních veršů Vrabec a Gravitace II. ( čili vstup kněžského „Modleme se“ ) přes básně na s.17-26 ( v kolektě chápané jako „Ticho“ ) a oddíl veršů na s.29-45 ( samotná „Modlitba“ ) až po závěrečný oddíl na s.49-66 ( tedy „Amen“ ). V následujících několika řádcích si ukažme, že tomu tak je alespoň v blízkosti, v podobnosti, a že to v čtení této nelehké sbírky vlastně pomáhá. Je však třeba zdůraznit, že Langer není katolický básník, ani jeho spiritualita není nějakou čirou láskou k všemohoucímu. Je ironik s uplakanýma očima ( „Znakujeme/ pláčeme/ prdíme jako dříve“ – s.22 ) a je také tvrdý a zlý, výsměšný a necitelný, ale zároveň v sobě nachází jakousi pokoru.
    Už vstupem a prvními básněmi, s oním „starým gestem“ s rozpjatýma rukama s dlaněmi vzhůru, je jasné odevzdání. Ve verších Vrabce navíc spirituální přesah přichází již v incipitu: „Když rozdělil Vrabec tmu od světla/ viděl že je to dobré.“ Kdepak, tady i odevzdání škobrtá na pošklebku. Blasfemický tón však ztrácí na síle, pokud si uvědomíme dualitu prvních dvou básní, přivolaných pro naplnění prázdných rukou. Je to vždy jen ten Vrabec, pronásledován Gravitací. Výška i hloubka je naplněná dosyta, je promluveno a řečeno ano i ne. Po takovém poznání následuje chvíle ticha, ve kterém je čas na rozmyšlení a na připravení k rozhovoru s – autorem. I když on sám nás varuje: „Není do koho se vtělit/ než do sebe“( s.25 ). Už zde se objevují pro sbírku typická slova: úzkost, zoufalství, samota, a zejména otec a matka. Co je pro Langera více tématem? S čím se vyrovnává lehčeji? S tím vnitřním údělem, nebo se stvořitelem? Řešení netkví v následující části sbírky, i když básník ví, že „Nad českou krajinou/ se válela mlha jako modlitba“( s.38 ). Ona modlitba vyvolává kromě sebepochybení i další dualitu, kterou je Erós vystavený až výsměšně proti Thanatu. Téma pro Langera bytostné, a zároveň lze vzpomenout třeba na román Paula Austera Vynález samoty ( česky 2000, či na Grušovy prózy. Langer ale dokazuje zaujmout podobná východiska v poezii, a to bez obezliček a upovídanosti. Je tu chvála a básník jako šaman poskakuje a vypráví svou modlitbu o lásce a smrti, vrací se s motivy a přidává nové, zejména ty vzpomínkové. Neboť ví, že se musí touto přístupnou radostí naplnit tak, aby přežil a doslovil poslední oddíl sbírky, pravděpodobně nejsilnější: amen.
    Ona nejsilnější část sbírky začíná nevinně – středomořskými, řeckými obrazy, ve kterých víc než Řecko a ostrov Korfu vystupuje vnitřní vidění jakéhosi světa, nahlodávaného stále silněji a silněji ztrátou, bolestí a úzkostí. Ten svět jihu, svět světla pohlcuje řádek za řádkem běs smutku a smrti. Básnický deník vyrvaný z umazání smrtí, táhlý křik veršů: „Má otevřené oči/ nesmířené oči/ co nejdou zatlačit!“ ( s.58 ). A nelze nikomu pomoci jinak v té úzkosti, nelze přejít tu hranici, protože Langer to ví sám: „mezní byla smrt“ ( s.66 ). Jakákoliv účast jiných je však hraná, citlivost sotva nahradí prožitek. Číst ( psát ) dál, to je jen doprovod. Vlastní amen si říká každý sám pro sebe. Každý sám za sebe potvrzuje poznané a představené, ostatně stejně jako při té – zde sehrané – denní modlitbě. Pravděpodobně nejvíc však Martin Langer dokázal své přemýšlení nad knihou v tom, že poslední báseň se jmenuje Ano. Kdyby to bylo Ne, nebo kdyby to bylo cokoliv jiného, nedořešil by ani on sám svůj velice smutný a drsný popěvek za životem a smrtí, za Erótem a Thanatem.
    Jedna z velmi dobrých knih uplynulé sezony? Vzhledem k tomu, že po kolektě začíná bohoslužba slova, jsem na další Langerovu sbírku zvědav. Ale on sám nemá úlohu jednoduchou…

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Tvar, 7/2010

    Božena Správcová
    Prvohorní rvačky

    Tak nějak kosmicky to začíná – Stvořitel Vrabec vyrábí vesmír, zemi, zvířata a rostliny, člověka… Tvoří maně – svým letem, čiřikáním, hladem, otiskem pařátu do bláta… Raduje se a diví – co velkého to činí a jak mu to jde od ruky… Radostně se diví svému dílu (a tomu, že vůbec vzniká) přesně tak jako jiní velcí tvůrcové – děti. A přitom jeho stvořitelský čin je vlastně od začátku do konce hlavně rozdělováním, rozbíjením původní jednoty, z níž se odštěpujeme i my, „dychtící fragment negativu“ – abychom se v následující básni Gravitace pokusili podstatu světa poznat („Popiš toho Boha“, „Vnímej toho Boha“, „Dýchej toho Boha“) a mohli se jí-sebou i nechat zklamat („Vyžeň toho Boha / podobného tobě / plášť pošitý z očí / hledá slepý věk“). A jak to pokračuje? Dvěma nestejně dlouhými a tematicky nesourodými (nepojmenovanými) částmi – v první převažují tísnivé, úzkostné útržky „ze života“, z dětství, z nepovedených vztahů i zahlédnutých situací, prostřídané občas přes čas i prostor jakoby teleobjektivem přiblíženými (až hmatatelnými) detaily – tady v sobě M. L. nezapře fotografa a filmaře; v druhé části panuje prostor a smrt – opět ale nijak „systematicky“, stanoviště pozorovatele i záběr jeho optiky se mění tak často a tak radikálně, že by z toho epileptik dostal záchvat. Skončí to tiše a jako by z ničeho nic; vlastně bychom čekali ještě nějaké další pokračování a hezky třeskutý závěr. Jenže on místo toho už doslov Wandy Heinrichové.
    Co je to vůbec za stavbu, ta básnická sbírka, tak bohatě proložená černí? Je spíš instinktivní než vyspekulovaná, a co do proporcí pěkně bizarní. Divíme se jí, ale nepochybujeme, ona sama o sobě totiž nepochybuje, není křehká a stojí pevně – žádné viklání. Docela ráda by se nechala obrůst popínavými rostlinami – a ty skutečně už někde vyrážejí, ale na některých zdech to prostě nelze – snad že materiál je tam příliš tvrdý, snad že slunce tam za celý den nezabloudí. Něco jako model vraku, stavba, která se nezřítila, ale byla rovnou jako zřícenina vybudována. Pokud nám na první pohled něco chybělo, při bližším ohledání zjistíme, že nechybí vůbec nic, že je to správně přesně tak, jak to je.
    A jaká je poezie Starých gest? V první řadě je třeba říci, že slova jsou pro Martina Langera něčím velmi nesamozřejmým, je vidět, že je vždy velmi dlouho zkoumá a převrací, než jim dovolí sestoupit na papír; příliš hravosti, ale ani košaté povídavosti v jeho verších nenajdeme. Jsou to spíš kompaktní kameny, zatěžkané významy až běda, a také se patřičně ztěžka přesouvají. Autor je ve své honbě za přesností natolik nekompromisní, že se občas dobere i takových slov, která sama o sobě působí poněkud nemotorně „rýdovací pera“, „nevadění“, „po nehybné chvilce / se v úsečkách vydává k pítku“… – ale věříme mu, že prostě nemůže použít jiná. Slova jsou to těžká a naléhavá, někdy až nepříjemně tisknou ke zdi a není kudy uniknout. Když už mluvím o slovech jako o balvanech – přemíra jejich otesávání a ukotvování významy mnohdy komplikuje srozumitelnost, jako by místy chyběly ručičky, kterými se jedno slovo může zachytit druhého, jako by mezi nimi chyběly valenční vazby. Tady přichází na pomoc zvuk, rytmus – poezie Martina Langera je naštěstí dosti propracovaná i po této stránce, takže ze spárů zdánlivě temných (nebo i klišovitě znějících) veršů se lze zachránit právě jejich znělostí – číst si je nahlas jako zaklínadla – a sezam se po chvíli sám otevře.
    A nejen překvapená roztahovačná duše dítěte, nejen skeptická, úzkostná stará hlava a vesmírné uši to psaly: také ostatní smysly, hlavně oči. Scéna, obraz však vždy zůstává jen prostředkem – nesmí přehlušit. Jaký je v těch verších pohyb? Nevypočitatelný. Těžké přesouvání balvanů, to není všechno. Je tu i nehybnost, střídaná tu a tam střemhlavým (bezhlavým) letem, je tu dupání po schodech silácky okovaných bot, jsou tu mikroskopické záškuby, těžkopádná uvíznutí v blátě, občas pár tanečních kroků nejednoznačného směru. A také zauzliny, výhřezy – ty ani ne ve slovech, spíš v „niti“. Každou chvíli donutí zpomalit nebo se i vrátit pro jiný nástroj – těžší, fortelnější, anebo zas jemnější – aby bylo možno číst dál. Energie? Jedna veliká rvačka. Prudké extatické rozlety, zúžení do tenoučké jemné linky, škrcení, tíživá stagnace, vzpoury – obři převracejí hory. („Praha – Krev / Krev – Praha…“) Leckterá báseň (a možná i sbírka sama) jako by končila totálním vyčerpáním. I my, pokud jsme četli dobře, skončíme uondáni tou kamennou rvačkou o život, tím prvohorním vrásněním, s pocitem dobře vykonané práce.
    Po tomto podivném popisu by se asi slušelo zakončit recenzi nějakým srozumitelným zhodnocením, zasazením do soudobého kontextu nebo tak něčím…
    Stará gesta jsou ze sbírek dobrých – napsaných dobře (tj. poctivě a bezohledně) a z dobrých důvodů – ne proto, že si básník potřebuje procvičit svou básnivost nebo že potřebuje sám sobě své básnictví dokázat. Potřebuje něco životně důležitého sám se sebou probrat a není možnost, jak to udělat jinak.
    Mělo by se nám to líbit? Možná bude slídit kolem jako pes a číhat na naše úsměvy, na kost za odměnu. Ale nenechme se mýlit, to není on. On je ve skutečnosti uvnitř básně, je tím balvanem bez jediného chytu, který jaksi ví: Vaše věc. Vždyť jste se k tomu připletli jen náhodou. Kdoví, jestli se vás to vůbec týká. Týká?
    Jako každé takové hodně staré gesto.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    iDnes (Kavárna), 4. 3. 2010

    Dora Kaprálová
    Stará, ne však planá gesta básníka Martina Langera

    V přehršli současné básnické produkce se najdou občas sbírky, do nichž není jednoduché vstoupit, které se v tom množství „vzpouzejí“. Už proto, že slova v nich jsou kolikrát nelibá a pokud verše něčím vábí, pak spíše dusivým podtónem či třeba ocelovou křehkostí řečeného. Nadto si pohrávají dejme tomu s kubistickou gestičností a surreálnou nebo dokonce nábožensky mystickou obrazivostí. Tohle vše lze do jisté míry říct o poezii Martina Langera (1972).

    Langerova nejnovější, celkově jeho sedmá sbírka Stará gesta nepřináší žádný výraznější zlom, posun, úhyb. Spíše jako by dovršila a stvrdila již dřívější kvality Langerova rukopisu, které se poprvé výrazně projevily ve sbírce z roku 2001 Pití octa. Dokonce vše nasvědčuje tomu, že po „Octu“ a následné sbírce Hlásky (2007) tvoří Stará gesta doplňující bod pomyslné básnické trilogie, že jde, úhrnem vzato, o jakýsi trojitý vhled do jednolitého Langerova básnického vidění, které společně s přesným výtvarným doprovodem (nejprve Ladislav Novák, pak Adriena Šimotová, tentokrát Miloslav Chlupáč) vytváří kompaktní svět, ohraničený pečlivě vedeným tématem.
    Ve Starých gestech se opět klene krajina ostrých průniků do nikam, těkavých konců (nejen) milostných vztahů. Nový je snad jen ten explicitní, v knize patrný básnický oblouk od zrození ke smrti. A staronová, a jen nepatrně výraznější je i průzračnost, k níž se přes první abstraktně hravý text, opírající se o východní filozofii a provokativní hru na stvoření bohorovného světa bez boha, posunujeme dál, směrem k bezvětrné samotě, k touze po návratu do dětství (text Fragment místa čili kdesi za vývratem) a v posledku i ke smrti (závěrečné básně o otci).
    Snad to není pro sbírku příliš podstatné, ale přesto: čtyři jednotlivé oddíly básní jsou výtvarně doprovázeny kresbou dlaně o tři generace staršího sochaře Miloslava Chlupáče (1920). A v té černobílé studii nenápadného gesta napůl rozevřené dlaně je současně vtisknut i váhavě prudký náznak přitakání životu, stejně jako je tomu v poslední básni sbírky ANO, která končí: Je pryč řekla/ a zapraskalo to jako suchá větev/ skrytá pod novou travou// Jeho tváře nesoucí námi život/ se váhavě vznesly vzhůru.
    Tohle je maximum naděje, kterou nám Langer zprostředkuje a dopřává, snad kromě absurdně úlevného vidění očima umírající stařeny v lyrizované próze Schovávaná.
    Jenže dobrou poezii jen pro naději nečteme, to by bylo příliš snadné, k tomu nám poslouží Bible, anebo třeba také dětské leporelo. Dobrou poezii čteme možná pro potvrzení toho, že i průnik do řezavé samoty a dusivé nejistoty má svůj smysl. A možná ji čteme i pro základní ověření smyslu samotného slova: Ještě tu přebývá s námi/ když v noci strhne garnyž/ udeří podobenku// Z akvária vyskočí rybka/ tak velká že není kudy/ leklá nejmilejší// V sestřiných snech/ poslouchám otce/ znovu a závistivě.
    Pro tuhle sbírku je navíc příznačné ještě cosi jiného – verše jako by se postupně zhušťovaly; ostatně Wanda Heinrichová svůj poučený doslov ke knize pregnantně pojmenovala: Zhuštění, jež míří vzhůru. I když Martin Langer sbírku od sbírky slovy šetří, ke konci téhle formálně různorodé a přesto jednolité knihy užívá krátkých minimalistických veršů, jako kdyby se nekonečným prostorem blížící se smrti zminimalizoval prostor řeči a samotná potřeba řeči. Tak se stane i v této básni: Pohřebáci vyseknou poklonu/ Dáme ho do vaku/ svezeme dolů/ a ve výtahu jej/ znovu po svém zlomí.
    Napíšu-li, že je básník Langer ve své generaci způsobem psaní a ohledávání skutečnosti solitérem, bude to zavánět nepřesností, škatulkováním, ba elitářstvím. Tedy nenápadněji: Langer píše prostě jinak.
    Co je nakonec podstatnější: zatímco Langer se ve svých mladických sbírkách z devadesátých let občas pral s přehršlí křečovitých obrazů, teď se zjevuje čím dál průkazněji, že jeho básnický svět je jasně definován přesnými konturami smutku, strohosti, vážnosti, a jen tu a tam groteskního záškubu.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    A2, 12/2010

    Simona Martínková-Racková
    Stará gesta

    Sedmá básnická sbírka Martina Langera Stará gesta je nepochybně literární událostí. Je až noblesně kultivovaná, propracovaná a promyšlená a básníkova osobitá poetika v ní získává velmi vyzrálou tvář. Což ovšem ještě není důvod k bezbřehé adoraci. Poněkud konfliktní může být už jen samotné členění sbírky do několika překvapivě odlišných oddílů. To pochopitelně není na škodu, spíš naopak: zaručuje to, že básník se netočí v kruhu úmorného sebeopanování.
    Nejsilnější téma je zřejmé: umírání a smrt otce a vše, co s tím souvisí. Ačkoli co do počtu jsou tyto básně v menšině ( a co do plochy jde leckdy o básnické miniatury ), mají intenzitu, že to, řečeno na rovinu, čtenáře málem porazí. Kde se ta síla bere? V syrovosti zaznamenaných okamžiků, zcela samozřejmě přetavených v poezii. Jak známo, takzvaná autenticita je často výsledkem nejsoustředěnějšího tvůrčího úsilí, nicméně ať už to bylo jakkoli, ty verše jsou jímavé svou odvahou a….vlastně docela prosté. Pozor, rozumí se „prosté“ na poměry autorovy poetiky, a ta bere svou svébytnost i energii ze zcela jiných zdrojů; zasvěceně a s vkusnou mírou empatie o nich hovoří Wanda Heinrichová v důkladném závěrečném eseji.
    I při té nejpoctivější snaze o vhled do hlubin i výšin Langerovy poetiky ovšem nelze přehlédnout jisté vady na kráse, a co by se odpustilo filosofickému spisu, neodpustí se, díky bohu, básnické sbírce. Tak třeba: kultivovanost se sem tam ráda zvrtne v papírovost. Dekorativnost někdy vyznívá samoúčelně. V překombinovaných formulacích se občas ztratí nejen čtenář, ale i autor: Nevyškemrám tvou vůni/na schopnosti možného povolení. Patos přechází v obyčejný sentiment: Každá která se mne déle dotýká/je nakažená smutkem a lítostí. A pak ta nepříjemná pachuť sebestřednosti – ego se leckdy hbitě vetře i do veršů, v nichž je evidentně navíc. Jistě, pro někoho je to detail, pro jiného zbytečný rušivý prvek. Jak říká sám básník: Vyžeň toho Boha/podobného tobě…
    Příznačné je, že tyto výhrady se téměř bez výjimky týkají první části sbírky. Té části, která akcentuje rovinu mýtu, archetypu, symbolu a skýtá libé bludiště komukoli, kdo do něj chce vstoupit a nechat se zasvětit. A dobře, že to tak je. Když už se totiž oproti očekávání vynoří ironie, jako naschvál může připomínat spíš vulgární anekdotu ( báseň Když jsem tě dnes opět držel v náruči ). Suverénně nejvíc ironie mělo ovšem nakladatelství Dybbuk, které elegické sbírce dalo „fasádu“ ve stylu parte.
    Výsledek? Básně z první části sbírky ve srovnání s druhou, tak samozřejmě naléhavou, neodvratně splývají, i když i tady se najdou skvosty ( obě básně v próze, věnované starým ženám, básně Matka se uhnula, Na staré terase propadlé erozí, Orchideář a další ). Chtít ideální sbírku, tedy všestranně kvalitní a k tomu ještě vyváženou, a přitom zase ne jednotvárnou…to už si vymýšlíme moc? Bohužel je to tak: čím větší básník, tím větší nároky.

    zobrazit celou recenzi
  5. dybbuk

    Psí víno 51

    Monika Petrlová
    Bez zbytečných slov

    Zajímavé jsou už okolnosti, za jakých se mi do rukou dostala nejnovější básnická sbírka Martina Langera. „Já si od tebe teda půjčím ty gesta, můžu?“ skočila jsem do řeči majiteli útlé sbírky. „Jako jaký?“ přemýšlel chvíli, načež se začal tvářit jako guru neverbální komunikace. „Tu sbírku přece“, ujistila jsem ho, že opravdu nehodlám po zbytek života krčit čelo a ohrnovat nos po jeho vzoru. A tak mě v pořadí sedmá Langerova sbírka začala bavit ještě dřív, než jsem ji vůbec otevřela.
    Langerovy básně z posledních devíti let jsou ve Starých gestech rozděleny do čtyř tematických celků, jejichž pořadí přitom není nahodilé. Od kořenů všeho bytí se postupně dostáváme přes antiku až do současnosti a vlastně ještě dál. Gró sbírky tvoří existenciálně laděné verše, v nichž se lyrický subjekt ptá a nenachází klid, dokud se nedopátrá odpovědi. Navíc je tu ten věčně přítomný strašák smrti, motiv, který se může variovat na milión způsobů, aby se jeho potenciál stejně nikdy nevyždímal bezezbytku. V centru Langerovy poezie přitom stojí nejrůznější detaily, fragmenty obrazů a situací, střípky skutečného i duchovního světa, které se vzájemně doplňují, aby s geometrickou přesností zachytily kouzlo okamžiku. Martin Langer není básníkem zbytečných slov a samoúčelných kudrlinek, jeho kratší básně připomínají nerozpracované básnické koncepty. Langerova výpověď je místy strohá jako perex nebulvárního novinového článku, čtenářova imaginace se tak stává textu rovnocenným partnerem.
    Titul Stará gesta funguje de facto jako prolog k celé sbírce. Starým megalomanským gestem je už samotné stvoření světa, v menším měřítku pak stará gesta najdeme ve verších, v nichž prababička válí nudlové těsto, lidé se vzájemně odstrkují od lidí, případně se svět sytí chladem. Stejně jako autorka doslovu ke sbírce, Wanda Heinrichová, i já považuji za mimořádně silnou báseň Na staré terase propadlé erozí, která se mi po prvním přečtení vryla pod kůži tak, že kdybych trpěla na ekzém, čtením Langera bych ho zcela jistě vyléčila. Coby příležitostný pisálek a pravidelně nepravidelná čtenářka poezie mám navíc jistou slabost pro verše jako „veškerá promiň se dají vyčíslit/ veškerá děkuji zanášejí komín“ nebo „není do koho se vtělit/ než do sebe“. Na druhou stranu mi nejsou moc blízké výlety mimo náš časoprostor, třeba ty k Vrabci stvořiteli nebo zpět do antiky. Mám pocit, že autor v těchto básních udává mentální tempo, se kterým ne každý čtenář zvládne držet krok. Neříkám, že musím rozumět všemu, ale trošku mě při čtení znervózňuje fakt, že nedokáži dešifrovat veškeré aluze. Vedle pocitu vlastní hlouposti tak cítím i jistou provinilost vůči autorovi, protože mezi řádky nepřečtu vše, co chtěl napsat.

    zobrazit celou recenzi
  6. dybbuk

    A tempo Revue, 13. 9. 2010

    Vilma Manová
    Mýtus a existence Martina Langera

    Je tomu více než dva roky, kdy se Martin Langer (nar. 1972) v rozhovoru pro časopis Host přiznal, že na tváře v davu se soustředit neumí, ale zajímavá gesta nebo odlišnost ho vždy upoutají. Nakolik však upoutá čtenáře jeho básnická sbírka Stará gesta, autorova již sedmá v pořadí a zahrnující poezii vzniklou v letech 2000-2009? Co tvoří a čím jsou básníkova gesta, jež označuje jako stará?

    Útlá kniha se (naštěstí pouze) po grafické stránce nese v černobílém duchu, je členěna do čtyř částí, z nichž každou uvozuje propracovaná perokresba dlaně, bílé na temném podkladu. Ta jako by už od počátku předznamenávala ladění celé sbírky i jeden z jejích stěžejních veršů o umírajícím básníkově otci: „Zbývá z něj / 33 kilo hmoty / která nás drží / velkou rukou“. Věčné směřování ke smrti také čtenáři mimoděk evokují i černě orámované strany připomínající parte.
    Pro Langerovo básnické vyjadřování je typická úsporná kompozice (na rozdíl například od jeho předchozí sbírky Hlásky, která je výpravnější) a volný verš přinášející na první pohled poměrně jednoduchá, ale neotřelá slovní spojení, která čtenáře přinutí se zastavit. Pozornost na sebe tu a tam strhne také lexikální stránka, nečekané a nápadité slovní hříčky a přesmyčky hlásek, které podněcují nové způsoby chápání básně či zlehčují závažnou tematiku. Nemálo dílek je dedikováno určité osobě, buď ženě, nebo častěji některému z autorových žijících či zesnulých přátel.
    Langerovy básně vyrůstají z existenciálního podhoubí. A co víc, autor na pozadí tohoto fenoménu vědomě tvoří paralely. Hned v úvodních verších (a také v celém prvním oddílu) sbírky nastiňuje vznikající svět a zrod života tak, jak o tom vypráví Bible. Nutno si však položit otázku, proč do role Stvořitele se všemi svými atributy staví Vrabce. „Když rozdělil Vrabec tmu od světla / věděl že je to dobré / … / byl vidoucí / hned jediný / vládce nad nejsoucím hejnem“. Můžeme souhlasit s Wandou Heinrichovou, která v doslovu ke knize vyzdvihuje ambivalenci, kdy dle jejích slov oslavu stvoření či tvoření vůbec podrývá blasfemická představa Boha jako Vrabce. Jako by básník tímto dával najevo i veškeré pochybnosti o smyslu lidského a uměleckého úsilí, aby se poté dostal k zásadnímu konstatování „Sein-zum-Tode / žijeme svou smrt“.
    Ve druhé části sbírky dochází k již plnému rozvinutí motivů, které přímo zapadají do Kierkegaardovy existenciální filozofie. Podle něj je každý z nás bez výjimky zatížen dědičnou vinou prvního hříchu. Nevinný člověk je zároveň nevědomý a takový existoval jen před ochutnáním ovoce ze stromu poznání a následným pádem. Lidé, a zde lyrické já, proto zakoušejí utrpení a bolest, úzkost implikovanou znalostmi a vědomím omezených možností a nicoty. Kromě těchto prožitků se v básnickém sdělení výrazně rýsuje pocit samoty a existencialismem tolik vyzdvihovaného zoufalství: „Zoufalství je stav / který můžeš předat už letí / okolo havran (nestojí / o něj)“. Ty zde nepůsobí samy o sobě, ale jsou dovršeny až promítnutím do vztahu k jinému subjektu, většinou k ženě a prostřednictvím dotyků: „Přicházím ze samoty / k tobě jako k opevněnému hradu / … / ale o to se mělo hrát / že s úzkostí / o vše přijdu!“.
    Po genezi světa lidstvo a stejně tak i bytosti Langerových básní prochází životem, nesou v sobě otisky oněch existenciálních aspektů a jiné zanechávají, vyrovnávají se s otázkou minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Pro třetí oddíl jsou charakteristické vzpomínky na pozadí více či méně pokročilého stáří. Ať už je to na jedné straně například krátká reflexe třídního srazu po šestnácti letech nebo na straně druhé působivé básně v próze: báseň Schovávaná, jež líčí poslední okamžiky života prababičky v nemocnici, obrazy z její minulosti i přicházející smrt, která je zobrazena tím, že je vypravěčka schována pro živé: „Nenašel mne ani František, ani Lojzička / hledal mne tatínek / Už jdu!“ a Fragment místa čili kdesi za vývratem, kde nalézáme v dětských vzpomínkách na babičku v podstatě celý život. I zde, ve věcném sdělení bez nostalgie prosvítají věčné lidské pochybnosti a otázky bytí: „Ve spojení dlaně a králičích pacek cítím trhání. Pouštím chlupáče, pouštím sám sebe, život na svobodu.“ Tak jako odchod a stáří je častým motivem příroda, květiny. Ne však jako objekty lyriky, ale opět jako předměty umocňující prožitky a odrážející pochybnosti a tíseň člověka.
    Jak praví i filozof Václav Navrátil, není zrodu, v němž by nebylo zániku. V poslední části sbírky Langer prostřednictvím básní různých forem skládá jednotlivé okamžiky po smrti svého otce. Věcným, avšak brilantním a výstižným jazykem před čtenáři otevírá cosi, co se jeví jako existenciální prožitek umírání s blízkým člověkem – „žít až sem svého otce“ píše v závěrečných verších. Původní genezi a počátky dovršuje cyklicky, návratem do smrti, nenarození.Stará gesta podávají svědectví o věcech povýtce lidských a jsou dílem básníka sečtělého, pravdivého a hovořícího skrz vlastní zkušenost.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz

Poštovné a balné na území ČR je zdarma. Skrýt