Černá ovce

Recenze

1. dybbuk – 17. 2. 2018

   Tvar, 4. 10. 2012

   Eva Škamlová
   UMŘEL JSEM LETOS

   Ascanio Celestini (nar. 1972) je v Itálii znám nejen jako autor, ale i jako nekonformní, společenskokriticky angažovaný režisér a herec. Celestini píše především texty pro divadlo a také novele Černá ovce předcházelo scénické uvedení v podobě monologu. A snad právě představa dlouhého, rozlíceného přednesu textu na divadelní scéně skýtá jeden z klíčů ke čtení této ne zrovna lehce stravitelné prózy.
   Název s podtitulem slibuje útvar černohumorný, groteskní, možná i tragikomický. Prostředí psychiatrických léčeben čili blázinců přitahuje autory i čtenáře, je to podivný až tajemný prostor především pro ty, kteří nemusí hledět na mříže v oknech zevnitř. Duševně nemocní jsou tu představeni spíš jako karikatura obecného povědomí o tzv. bláznech. Což je možné vzápětí relativizovat a připustit, že mnozí reální pacienti v některých uzavřených pavilónech i v českých léčebnách působí jako karikatura převažujících zmatených představ, jaké o nich mají ti ostatní, tzv. duševně zdraví. A autentičtí jsou tito pacienti až příliš. Psychicky narušení jedinci jsou z povrchního pohledu těžko rozeznatelní od pacientů trpících různým stupněm slabomyslnosti. Samozřejmě to neznamená, že by autor tuto odlišnost neznal – v „jeho“ elektrickém blázinci jsou však převážně mentálně postižení muži a ženy s různě kombinovanými poruchami. Vypravěčem je Nicola, jenž trpí poruchou osobnosti ve spojení s mentální retardací. Do ústavu chodí s babičkou navštěvovat svou nepříčetnou matku, jež zešílela po jeho narození. Později se sám stane trvalým pacientem tohoto zařízení. Naturalisticky popisuje, co obyvatelům blázince samovolně uniká z různých tělesných otvorů, převažující apatie většiny pacientů je občas vystřídána záchvaty šílenství a agresivity. Tehdy nastupuje radikální léčba elektrickými šoky. Ani členové Nicolovy rodiny, žijící mimo ústav, nejsou na tom o mnoho lépe. Nicolovi bratři se v létě starají v horách o ovce, příležitostně někoho znásilní a Nicola, jenž je otcem nazýván černá ovce, pojídá občas ovčí bobky a při tom sní o čokoládových bonbónech. Vypravěčova babička údajně odmítá tehdy překotně se rozvíjející konzumní životní styl, ačkoli jsou ta „úžasná šedesátá léta“, ve kterých se každý chtěl narodit, jak často opakuje Nicola jako jakési zaklínadlo. Babičku bychom mohli spíš podezřívat, že o velkoleposti šedesátých let dosud neslyšela, ačkoli ta úžasná léta zrovna končí. Vášnivá chovatelka slepic, posedlá pitím syrových vajec: „(…) mluvila ke slepici a ta k ní pokaždé natáhla krk. Babička jí strčila ruku pod zadek a slepice vytlačila vejce. Babička svým dlouhým nehtem na malíčku udělala do vejce díru a vypila ho. Říkala: »To vejce je čerstvý, ještě smrdí slepičí prdelí.«“ Kam přijde, s kým se setká, tam nutí lidi pít syrová vejce, což je vždy doprovázeno výše citovaným proslovem. Pak v překvapivém vzepětí své zbloudilé mysli promlouvá k vnukovi lyrickými slovy o moři… Podle autorky doslovu Alice Flemrové je to postava humorná, zábavná… Právě tak jeptiška, kterou na nákupy do supermarketu smí Nicola doprovázet. Její údajná komičnost se projevuje například tím, že se i u pokladny v obchodě modlí růženec, což doprovází hlasitým pšoukáním, a Nikola jednotlivé pšouky svědomitě počítá. Na tyto figurky navěsil autor prostřednictvím jednoho z Nicolů (jeho osoba se občas zdvojuje) rozmanité směšné a prostoduché projevy, které občas vystřídá nevěrohodná moudrost.
   Ve zmíněném doslovu jeho autorka za Nicolu „dovysvětluje“ hloubku a symboliku jevů, které on sám nemohl popsat. Příběh je údajně podobenstvím o současné společnosti, soustředěné na konzum, reklamu a povrchní zábavu – jestlipak ti, co jsou pohlceni tímto plytkým životním stylem, nejsou vlastně taky za mřížemi, uvězněni svou chamtivostí a hloupostí, naznačuje prý Ascanio Celestini –, což bych považovala za podobenství dost otřelé, pokud to autor tak mínil. Zrovna tak jako laciná symbolika scény, která se rovněž odehraje v supermarketu. Vypravěč jde za doprovodu pšoukající (v textu vždy „prdící“) jeptišky nakoupit. Tehdy zhltá několik krabic různých lahůdek, které zná z reklamy, a poté, co je vyzvrací, nabudou opět své původní podoby a dychtiví zákazníci si je pohotově nakládají do vozíků. V próze narazíme i na události jednoznačně tragické, které nelze nadlehčit černým humorem. Ty jsou však líčeny vlažně, v očích Nicoly, pozorovatele i občasného účastníka děje, má zážitek z dětského karnevalu stejnou emoční hodnotu jako příběh spolužáka nabodnutého na železných vratech ústavu. Je samozřejmě velice těžké, téměř nemožné, vcítit se do vnímání a pocitů mentálně či psychicky narušeného člověka – je to vždy jen pokus, kdy autor propojuje znalosti z psychiatrie s vlastní představou o tom, jak se postižení cítí. Text je v některých částech spíš vykonstruovaným modelem „vyšinutosti“. O hodnověrné líčení psychicky nemocného a jeho vidění světa však autorovi pravděpodobně ani nejde, jako primární se jeví spíš provokativněkritický osten textu, který se obrací také proti soudobé psychiatrii.
   V kapitole, kdy jeden ze „zdvojených“ Nicolů „letos zemřel“, pronáší pozůstalý Nicola pohřební řeč. Za těmi prostými větami je trhlina, do níž se jeho slova propadají, zasypána utrpením a marností. Právě tady jako by všechny ty atributy pomatenosti a psychické deformace odpadly a náhlá hrůza z toho, jakou podobu může mít naše existence, se zhmotnila a ukázala svou odpudivou tvář. „Dívám se na hubený, vychrtlý obličej. Říkám si, že takhle vypadá obličej mrtvého. Říkám si, že živý přece nemůže mít takovýhle obličej. Jenže já měl tenhle obličej i zaživa.“

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 17. 2. 2018

   Host, 15. 10. 2012

   Martina Macáková
   Chudáci blázni

   Celestinimu se podařilo rozpoltit čtenáře, který se zároveň směje i pláče ?????

   Šedesátá léta, to byla doba, kdy na zemi bujel ráj a na lásku a svobodu se nestály fronty. Pohádku báječných šedesátých let, ve kterých běží v kinech „filmy o marťanech, co jedí kuřecí pilulky“, a rojí se „ženské, co olizují nahaté chlapy“, demytizuje italský dramatik, spisovatel, herec a filmový režisér Ascanio Celestini (ač on sám je zažít nestihl, neboť se narodil až na začátku „olověných“ sedmdesátých let). Na dobu bez černého flíčku reaguje novelou Černá ovce s podtitulem Pohřební chvalořeč na elektrický blázinec.
   V jejím středu stojí hrdina hrabalovského typu Nicola. V jeho vyprávění lze stěží rozeznat, co je realita a co představivost. Jakousi obhajobou pro takovou nespolehlivost je role blázna, do které jej dosadila společnost. V psychiatrické léčebně, v níž pomocí elektřiny zaháněli tmu v myslích duševně chorých, strávil pětatřicet let a jako pohřební řeč vypráví svůj životní příběh plný historek.
   V próze se střídá dětské hledisko s vyprávěním schizofrenika. Jedná se o pohledy naivní, které určují vyznění knihy. Křehkost charakteru hlavní postavy vysvítá skrze její ironické komentáře. Polarita zde nemá místo, hranice humoru, zármutku a hnusu se slévají v toku bravurního vyprávění, které vzbuzuje všechno, jen ne lhostejnost. Celestinimu se v Černých ovcích podařilo rozpoltit čtenáře, který se směje přítomnému vtipu a přitom pláče v oblaku deprese a soucitu.
   Z proudu Nicolovy řeči vystupují ostatní postavy charakterizované leckdy jednou výraznou opakovanou vlastností. Nejvýrazněji prdící jeptiška nebo Nicolova babička milující čerstvá vejce, taková co „ještě smrdí slepičí prdelí“. Podobné jadrné výrazy, kterými je kniha prošpikovaná, udržují čtenářovu pozornost a baví ho. Po přečtení má tendenci zapamatovat si právě tyto vtipné „hlášky“, což je podpořeno jejich opakováním. Mají sílu zarazit a přerušit jinak rychlý spád vyprávění, čímž napodobují mluvenou řeč.
   Celestini vede paralelu mezi blázincem a moderní konzumní společností zastoupenou institucí supermarketu. Do něj chodí Nicola na nákupní výlety s hluchou jeptiškou a svým imaginárním přítelem. Deklamuje reklamní slogany vážící se k jednotlivým potravinám a baží po hanbatých časopisech z Číny. Nicolova spolužačka Marinella, do níž byl zamilován, neopouští budovu supermarketu, ve kterém se stejně jako v psychiatrické léčebně pořád svítí. Otázkou je, co nebo kdo je normální. Téma těžko určitelné hranice mezi normalitou a šílenstvím prostupuje celou knihu.
   Černá ovce vznikla původně jako monologické drama podávané metodou storytelling, která stojí na výkonu herce–vypravěče. Celestini jej přenesl na papír, přičemž ani v písemném přepisu neztrácí výpověď na živosti a naléhavosti. Nosnost angažovaného tématu blázince recenze 77 ozkoušel autor i do třetice převedením do filmového média. Příběh Černých ovcí upozorňuje na chyby společensko-politického systému prostřednictvím zachycení poměrů na psychiatrických léčebnách v Itálii před a po psychiatrické reformě.
   Scény, v nichž se pokořuje lidská důstojnost, působí velmi silně. Cítit je morální podtext, zejména ve zvrácených výjevech z blázince, které popírají humanitu. Text je ovšem nejpůsobivější v přítomné komice, která zdánlivě paradoxně téma neshazuje zlehčováním, ale naopak poukazuje na absurditu věcí.

   zobrazit celou recenzi