dybbuk-196

Jan Gabriel

Rozházení chodci

Cena s DPH: 127 , e-kniha: 127 

Rozházení chodci jsou pátou sbírkou básníka a výtvarníka Jana Gabriela. Jeho básně v přeneseném slova smyslu vznikají způsobem, který u něj převládá ve výtvarných dílech, a sice principem koláže. V Gabrielově poezii nejde o hledání nové nadreality, ani o magii snových obrazů. Autor se spíše „přehrabuje“ v tom, co ze světa zbylo: „I krize má jen monotóní barvu šrotu.“ Znovu slepuje střípky nenávratně rozbité reality, což se mu ovšem nedaří, dokonce se zdá, že o pevné znovuslepení neusiluje. Jednotlivé fragmenty kaleidoskopu se sice stálým přesýpáním skládají dohromady, ale smysluplný obraz světa již nevzniká, maximálně křivé zrcadlo.
Gabriel by se dal stručně charakterizovat jako básník informačního šumu. Možná je to dáno i jeho dlouholetou profesí redaktora denního tisku, kde se potřeba zaplnit prázdnou stránku často nachází v přímém protikladu s kvalitou informací. Ať již je hlubinná motivace autorovy tvorby jakákoli, jeho poezie není samoúčelnou hrou s významem slov nacházejících se na hraně nonsensu, okořeněnou ironií a imaginativním humorem. Skutečným spouštěčem Gabrielovy básnické tvorby je krize naší civilizace a niterná potřeba se vyrovnat s jejími doprovodnými jevy.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-086-0

Vazba

brožovaná

EAN

9788074380860

Počet stran

120

Formáty e-knihy

PDF

Formát

125 x 175 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-086-0

Vazba

brožovaná

EAN

9788074380860

Počet stran

120

Formáty e-knihy

PDF

Formát

125 x 175 mm

Katalogizace

Žánr:

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 20.2.2014

    Bruno Solařík
    POULIČNÍ LAMPY NEJSOU ANI VESELÉ, ANI SMUTNÉ

    Pátá básnická kniha Jana Gabriela Rozházení chodci prokazuje autorovu věrnost vlastnímu výrazu. Jako představitel surrealismu se Gabriel neprojevuje povrchovými efekty. Křečovitě krásné výroky typu „Ryby se zlatými zuby nehoří“ zde svou výjimečností potvrzují pravidlo, že bizarérie, podle nichž se prý má rozeznat surrealistická povaha výrazu, se jako šafrán vyjímají líp než jako hlavní masa sdělení. Naschvály pornografických senzací, které znalec „surrealistického slohu“ očekává už jaksi samosebou, se uGabriela nevyskytují. Nemá jich zapotřebí. Ví sice, že „Milovat jistě znamená i přirážet“, ba dokonce strhává oponu skrývající „Hluché slunce a dopis plný semene“, ale zároveň u něj fyzická náruživost zřetelně splývá s lyrickým vytržením. Hle: „Křišťálová koule a v ní řezník“. – Snad proto se v jeho verších projevuje erotický smysl pro hmatatelnost, dýchatelnost, ba poživatelnost slov: jde mu o příležitost „Usmát se nad vážně míněným slovem kýta“.
    Naslouchání vnitřnímu hlasu plodí u Gabriela obrazy, které jsou především neokázalé, byť je to třeba „Sojová omáčka dovezená zmárnice“. Důvěra v utajený smysl zdánlivě nesmyslných syntaktických trhlin vede autora k jejich záznamu jakoby bez obav o výsledek, což mu umožňuje nepozorovaně obejít moudře se tvářící sfingu mentálních návyků. Větné konstrukce jsou zachovány v plné kráse své logiky, jako by byly za jízdy vytrženy z románu; přece však nesdělují, nýbrž matou: „Teprve když jsem mu ukázal prázdnou tabatěrku, pochopil, že ty kufry ke mně nepatří.“ Nakonec z nich ovšem plyne smysl jaksi zemitěji než ze sdělení cíleného. U Gabriela se prokazuje, že soustředěním pozorovací schopnosti lze uvolnit mysl tak, aby podezřele roztržité zprávy z temné mlýnice rozumu prošly před očima vnímatele-autora svým přirozeným, niterně ústrojným krokem: „Kdysi prý zpívala ve sboru / Ale žádná krajina to není“. Pozoruhodná je jejich schopnost nabýt významu spíš výslednou konstelací než hlubokomyslným záměrem. Žena, které jsem se svěřil s jedním z nejzářivějších Gabrielových konstatování – „Příští omyly jsou jako vysněná zvířata“ -, reagovala slovy, že až se zas dopustí nějakého omylu, připomene si poeticky konejšivé vyznění tohoto verše. Ano, asi takhle můžou básně vstupovat do praktického života, aniž se o to cíleně snažily, ba aniž by snad básník musel o sdělné moci, jíž vládnou, při jejich záznamu cokoli předem vědět.
    Zdrojem této sdělné moci jsou přitom paradoxně chvíle, v nichž se svět básně v tom nejlepším smyslu stýká se světem autisty, tj. kde se nehmotné literární postavy poklidně procházejí po skutečné ulici, zatímco hmatatelné každodenní dění se scvrkává do loutkových kulis: „Ničeho se neobávejte / Včely jen proletí knihou a nechají za sebou rozházená prostěradla“. Neživé předměty se stávají slušně vychovanými fešáky, jako například „Konzervy plné vykání“, zatímco lidé nabývají podoby bezvýznamných skvrn, třeba když „Klenotnictví je obložené chodci / Kteří se pomalu rozpouštějí“. Zde se stvrzuje jasnozřivost těch, kdo oproti loktařským kamelotům nejnovějších signálů změny světa setrvávají zdánlivě uzavřeni do sebe, leč vidí proto někdy dál a hlouběji.
    O blahodárné nepředpojatosti této polohy vnímání svědčí už Gabrielova schopnost pojímat romantická vzepětí jako povedené anekdoty: „Každý den jsou hvězdy o něco tlustší“. Proto se u něj lze setkat s takovými polohami poezie milostné, jež jsou přinejmenším neotřelé: „Tvé dlouhé / Upřené pohledy / Jsou jako film / Z kterého si nic nepamatujeme“. Ty jadrné direkty náklonnosti rovnou mezi oči („V duchu jsem si hláskoval slovo Eduard / Nakonec jsi to byla zase jen ty“) jsou přitom snad nějak něžnější než seriózní zaujímání osudových póz pod balkony, a na druhé straně jsou ve své prostořekosti osvěživější než lascivita virtuálního stahování z kůže. Gabrielův typ ženy v množném čísle působí někdy až urážlivě („Počmárané sestry táhnou bulvárem“), jenže je jaksi roztomilejší imocnější než lecjaký vamp z papíru. Autor ostatně ví, že každá nezávazná hra je hrou o život: „Smrtelní ve dvou / I ve třech“.
    Takto pronikavý výraz ovšem rozhodně nemůže vznikat mimo reálný svět. Ostatně – „Kdo by dnes hovořil jen o sobě / Když je možné si všechno přečíst“. Není tu ovšem cítit vanutí po větru angažovanémódy (přestože „I zdi občas šumí tím / Co se právě nosí“). Společenské události totiž Gabriel zaznamenává v básni především coby redaktor novin, který má politické zprávy denně před sebou a musí je zpracovávat. Sám to přiznává: „Proč ze všech lidí zrovna já musím dnes do práce / Chystat skopové národu“. Začleňuje tedy politikum do básně úplně stejně jako vzpomínku na „Pomluvy doutníku který neumí česky“. – „Nejsou to žádné zprávy ale jen přeřeknutí / Jako když se rozcházíme / Unavení z toho že prší“, říká v souvislosti s adoptovanou zprávou z tisku, že „Při fotbalovém utkání v egyptském Port Saidu zemřelo nejméně 73 lidí“. Ta zpráva může v jeho textu budit hněv nebo smích zrovna tak jako otázka, „Kteří zajíci chybí v atlasu hmyzu“. Jako by svébytnost vlastního názoru předpokládala naprosté odtržení od sociálního světa, který je ponechán jako pouhá materie pro spisovatelovo „vyřádění se“.
    Řádění poezie je ovšem něco jiného než řádění horlitelů všech vyznání, na něž možná bezděky míří Gabrielova poznámka: „Nejsou to žádní hrdinové / Ale na fotografiích vypadají skoro jako lidé“. Mnohem otřesnější než abstraktní dojetí nad novinami je přece život sám, v němž „Co nás míjí lehce čmárá příští hesla krví zimníků“. V poezii, stejně jako v životě, je koneckonců svědomí probouzeno intenzitou, s níž se cítí být zasahováno, a nikoli směrem, kterým se mu odněkud ukazuje. Ostatně „I zítřek má patinu vyježděných kolejí“.
    Převratnost zaznamenávaných sdělení („K žádosti o důchod je třeba přiložit i délku údu“) autor nijak nezdůrazňuje – naopak je zachycuje v kontextech, kde jako by se nic nedělo. Jako kdyby „Neznámé planety ranních fasád“ snad ani nebyly planetami. K nehoráznostem nabádá básník s kamennou tváří mravokárce: „Tykejte všemu co je nečitelné“. Přestože je dnes bontonem všechno vědět a ničemu se nedivit, Gabriel se bezohledně diví i banalitám: „Neříkej, že v Indii jsou křižovatky.“
    Ty nejpřízemnější vtipy přitom prozrazují svou sílu tím, že jsou zároveň temně zářivými žezly poznání: „Neznámé siluety nás míjejí jako zralé třešně“. Právě s touto skromností perspektiv lze skrze osvobodivou lhostejnost vesmíru nahlédnout marnost alibistických gest. Právě s ní lze konečně zjistit, že „Pouliční lampy nejsou ani veselé ani smutné“ a že já je někdo jiný: „Co máš ráda nemá autora“. Sebeironie jako nástroj sebevědomé sebekritiky („Chtěli jsme se milovat / Ale neměli jsme tak dlouhé ruce“) je ostatně mocnější než výsměch i nadšení. Je propojením touhy a odporu v jedné větě, ba v jediném slovu.
    A to slovo, jímž Jan Gabriel zničehonic ozdobil jednu ze svých nejkrásnějších básní, zní: „Neprskej“.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz