dybbuk-072

Hana Fousková

Psice

Cena s DPH: 138 , e-kniha: 138 

Když jsem ještě měla psa Ronyho a bála jsem se, že umřu na rakovinu, ptala jsem se boha, co se mnou bude. V kamnech, ve kterých se zrovna netopilo, sedmkrát zadunělo. Říkala jsem si: Je sedm dní do Dušiček, sedm týdnů do Vánoc, sedm měsíců do mých narozenin a sedm let do konce století. Ten čas se teď naplnil. Nevím sice, kdy budou Dušičky, protože jsem se dosud nezmohla na kalendář, ale vím, že budou brzy. Poslední dny jsem hodně zhubla a cítím se unavená. Možná, že se mi vrací rakovina. Celých těch sedm let si neustále říkám: „Dál a výš“, ale právě teď jsem najednou pochopila, že už nikam dál nechci. Že dál a výš už je jen šílenství a bůh. Je mi teď líp. Začínají se kolem mě objevovat lidé, možná, že to znamená návrat k životu a ne ke smrti. Těch sedm let jsem prožila v naprosté samotě, jen se psy. Lidé zůstali na strmých stěnách údolí, jehož dnem procházím. Dcera, která mě před sedmi lety opustila, je pro mě už dva roky nezvěstná. Obrátí-li se můj život jiným směrem, půjdu jím. Jestli přijde smrt, nebudu se jí bránit.

Rok vydání

ISBN

978-80-86862-60-6

Vazba

brožovaná

EAN

9788086862606

Počet stran

64

Formáty e-knihy

PDF

Formát

115 × 190 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-86862-60-6

Vazba

brožovaná

EAN

9788086862606

Počet stran

64

Formáty e-knihy

PDF

Formát

115 × 190 mm

vyšlo v devíti různých variantách obálky

Katalogizace

Žánr:

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Lidové noviny, 2. 5. 2009

    Daniela Iwashita
    Někde v dáli pod nebesy lítá můj pes zběsilec

    Malířka Hana Fousková (* 1947) má natolik krušný životní osud, že je stydno o něm psát, respektive opisovat ho z doslovů a internetu. Proč? Protože se tím pasujeme do role laskavých písařů, kteří „jsou na tom lépe“ a soucitně, svrchu podávají básníkovi studenou ruku. Své životní rány autorka Psice nejednou konstatuje, ukazuje jako stigmata na obrazech utrpení. Ale její vlastní slovesné gesto spočívá v něčem jiném, v něčem, co nezůstává pro čtenáře nakonec jen „cizí“ bolestí. A je to její, nikoliv čtenářova ruka, která se přitom napřahuje, aby něco dala.
    V třetí knize Hany Fouskové se opakuje několik základních gest. Nejčastěji se tu vzlétá. Mezitím utíkání, prchání, bloudění po lese („nenajdu nikdy cestu zpět a kupředu nemohu“) nebo plutí („můj koráb doplul do Mrtvého moře“). Sbírka zprvu poutá pozornost významově i zvukově nápadnými rýmy (i docela dryáčnickými, jako je nebe-zebe, anebo absolutní zřídla-zřídla) a motivy, které upomínají na romantiku, dekadenci, expresionismus.
    Ale rýmy a souzvuky odezní, vytvářejí pouze oporu či impulz k pokračování v řeči bez konce a začátku, netvoří definitivní formu. Kniha se plní slovesy, ději, které běží nikudy, prázdnotou a tmou. Základní adjektiva tu jsou „pustá a prázdná“ („mé pusté dny“, „můj prázdný klín“), ocitáme se v krajině ještě před stvořením světa. Není zde Bůh otec, ale matka smrt. Neexistují věci udělané lidskou rukou: žádná lampa, tím méně lampa kamarádova, protože tady ani žádní lidé nejsou – už byli. Anebo snad jednou budou, stejně jako Bůh. Objeví-li se v básni Ty, oslovuje se jím Já.
    Jedinými blízkými jsou stromy (či jejich obrysy a pohyby ve tmě), pes (černý, v černé tmě), ptáci (plující do mraků). Člověk a příroda se vyjadřují vzpínáním, křikem, nářkem, pláčem, sténáním, vytím, kuňkáním. Jiným gestem je rozsvěcování, přikládání na oheň, hoření a plápolání. Jediným pokrmem mateřské mléko, ne od skutečné matky, ale od luny – tedy pokrm pro oči.
    Hana Fousková je i ve svém zvukovém psaní především malířka. Nepíše tzv. kultivované básně, ale živě zachycuje obrazy z míst, v nichž lítá, bloudí a žije duše bez spočinutí, duše, která má samu sebe a svůj svět s mlčícím nebem. V něm rozsvěcí, vzhlíží a skučí. A na tom si trvá. Co taková Psice dává druhým? Otázku: A vy, vážně jste na tom lépe?

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Tvar, 20/2008

    Karel Kolařík
    Vytí

    Psice je třetí básnickou knihou, jejímž prostřednictvím se může čtenář seznámit s poezií básnířky a výtvarnice Hany Fouskové. Předcházely jí dva výbory. Její tvorbu do roku 1998 představil skvostně vypravený svazeček Jizvy (1998), který k vydání připravil Jaromír Typlt. Druhou knihou byl Troud (2003), do nějž jeho editoři Viola Fischerová a Vladimír Justl zařadili společně s reeditovanými Jizvami také dvacítku básní z let 1998-2001. Novou sbírku sestavil opět Typlt a vymezuji ji léta 1999-2008.
    Poezii Hany Fouskové vybranou do přítomné knihy sytí přeludná atmosféra noci se vším jejím imaginativním bohatstvím i samotou, která se v chvějící se tmě rozpíná do chimérických tvarů. Lyrický subjekt jejích básní přechází tímto vylidněným světem mezi pustým domem a volnou krajinou, prostory, které se nejednou ukazují jako záměnné nebo prostupné. Doprovází jej pythické světlo ohně, navozující představu rituálu, a pes, který i ve své tělesné nepřítomnosti je stále nablízku; krajina, zachycovaná v celé své vesmírné šíři, je totiž nejednou zobrazena za pomoci odkazů k psímu tělu: např. „srst nebes sténá jiskrami“, „v srsti smrků /jiskry praskaly“, „[.. .] hory svíraly / ve svých protáhlých čeniších“, „a větve hmatají tlapami“. Tato celková situace, vykazující silný epický náboj (vyzdvižený motivem putování, a to nejenom nocí, ale i životem), podkládá – ať už doslovně či kontextem – většinu textů této knihy, která tak nabývá podoby jedné bilancující noční meditace.
    „Všechnu lásku jsem už dala mrtvým / pro živé mi nezůstalo nic / Teď už jen čekám až se setmí / a jdu smrti vstříc“ Tyto verše ž Troudu naznačují postoj této poutnice k noci. Ten není jednoznačný, podobně jako její poměr k smrti. Očekávání vlastního skonu v nočních kulisách je současně aktem odevzdanosti a rezignace i aktivním hledáním konečného spočinutí v sesouvajícím se světě, jehož citová i morální povrchnost je v přítomné knize podrobena silné kritice („Jak špinavý je svět /jak v něm ryzí lidé hynou / obtěžkáni cizí vinou“). Noc je drahou k tomuto věčnému klidu, tento dar je však vykoupen trýznící samotou, excitací smyslů (odkrývající proces zanikání civilizovaného světa), bolestnými reminiscencemi (zpravidla odkazujícími k prožitým tragédiím) i temnou sebereflexí, určenou konfrontací sebe a přírody. A jako taková je také zachycována vždy silně vypjatým stylem, ať už blízkým romantickému vytržení nebo syrově civilním.
    Intimní introspekce lyrického subjektu se prolíná s jeho věšteckým hlediskem. Motiv ohně a osvobození duše od těla, během něhož se vnitřní zrak „šamansky“ přibližuje ohvězděnému nebi, zesilují mystický ráz této lyriky, který se sváří s poznovu se vracejícími odrazy městské zkušenosti. Výsledkem je temné halucinované pásmo duchovně interpretovaných krajinných záběrů, kritických a trpce sebekritických zpytavých glos, zlomků autoportrétů, pozdravů do zásvětí a polemických vyznání.
    Emocionální hloubku těchto básní pak ještě násobí autorčina práce s veršovou a rytmicko-rýmovou skladbou. Verše různé svým rozsahem-jsou spínány náhodnými rýmy, jejichž nepravidelnost či nečekanost vyvolává představu širšího celku, z něhož je báseň vyňata; tj. jako by zapsaná báseň byla jen fragmentem jednoho rozsáhlého, snad trvalého, stálého zpěvu, v jehož dalších slokách najdou své rýmové odpovědi i slova zde nerýmovaná a jehož úplné nazření by odkrylo všechny temné zákonitosti této skladby a současně by vnímatele zasáhlo nesnesitelnou mírou bolesti, nadzdviháva-jící sedlé vrstvy barev ve věčných tmách.
    Jaromír Typlt zkomponoval básnířčiny texty, které měl k dispozici, tak, aby vyzdvihl „příběhovou“ vrstvu, která je spojuje. V ediční poznámce svou volbu srozumitelně odůvodnil a doplnil ji také nástinem vročení jednotlivých básní. Vzhledem k předchozí, výrazově bohatší knize (a to i vzhledem k „přidanému“ druhému oddílu, tedy k textům, které se časově s přítomnou sbírkou překrývají) se ovšem zdá být tento nový soubor méně barvitý. Jeho lexikální, motivická, veršová i rytmicko-rýmová monochromnost je do jisté míry dána ústředním nočním tónem. Vyvolává to představu, že se během posledních let autorčina tvorba přiblížila k jednomu magnetickému poli (určenému poměrem noci a smrti). Je tomu však opravdu tak? Nezůstaly stranou nějaké „texty denní“, čili práce polarizující noční meditace, například originální krajinomalby charakteristické pro předchozí knihy, jimiž básnířka dokonale vystihovala rozmanitost divokého, neposkvrněného světa? Pakliže zůstal její básnický svět nadále podobně pestrý, jak jej představil svazek Troud, možná by bývalo bylo přínosnější tuto mnohost zachovat. Příběh totiž s ránem nekončí. Kuropění vytí neplaší.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Respekt, 13. 10. 2008

    Tomáš Weiss
    Psice, hůl, hřbet…

    Poezie vydolovaná z trosek jednoho života
    Nové básně Hany Fouskové (1947) shrnuté do sbírky Psice padnou jako igelit na hladinu bazénu. Potřebujete se vynořit, nadechnout, ale nejde to. Musí to být ze břehu strašný pohled: obličej s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima, překvapený a zaskočený vakuem, rozpínajícím se nad vodou místo očekávaného vzduchu. Hlava i ruce se křečovitými pohyby snaží prorazit tu tenkou, neprodyšnou blánu. Proč zrovna já?
    Kolikrát si asi musela tuhle otázku položit Hana Fousková? Její životopis připomíná záznam mučení sadistickým maniakem. Ve dvaceti to byla žena plná síly, kterou sice nevzali na AVU, ale přesto se pohybovala ve světě výtvarného umění s jistými očekáváními. Dnes v samotě rozpadávajícího se domku v Podještědí, v místnostech s vlastnoručně vyrobeným nábytkem a mezi svými obrazy, malovanými převážně červenou a modrou, přikládá do kamen žena, které se udusilo desetiměsíční dítě, oběsil muž, postihlo jí psychické onemocnění, trpí rakovinou, několik let nevěděla, kde je její dcera. Zvykla si žít se psy, ale Ronyho jí otrávili a nalezenec Orlando odešel a už se nevrátil („Považovala jsem ho za boží dar, ale jako všechny své dary si ho Bůh zase vzal nazpátek“).
    Malování a poezie jsou pro Hanu Fouskovou činnosti poslední záchrany. A ještě cigarety, které i ve tmě přinutí člověka nadechnout se.

    Zaříkávání
    Sbírka Psice vychází deset let poté, kdy k vydání připravil první výbor autorčiných textů s názvem Jizvy severočeský básník a galerista Jaromír Typlt. Fousková si tehdy do deníku poznamenala, že snad bude líp, když se kolem ní začínají objevovat lidé. Snad je ještě možný návrat k životu. Básně z let 1999 až 2008 však přesto patří spíš smrti. „Noc je stará olysalá kurva/ která mě láká do chřtánu/ Všechno štěstí už mám za sebou/ před sebou suchopár/ Žádné síly už se o mě neservou/ na konci života je dobré být stár.“ V básni z letošního roku si šedesátnice zbytečný optimismus rozhodně k tělu nepouští.
    Drobná žena s velkým černým psem – taková dvojice byla k vidění na uvedení knihy v pražském Unijazzu. Je sama i uprostřed rozesmáté společnosti. Hlas, málo trénovaný dlouhou samotou, ochraptělý tak, že může jen šeptat: „Už jsem němá/ Už ze sebe nevydám ani skřek/ Moje postel proleželá, zvyklá na nářek/ už místo mě smutně sténá/ když se z boku na bok obracím.“
    Samota, tma, měsíc, hvězdy, les, plamen, soumrak. Slova, která se zdála pro současnou poezii už nepoužitelná, znějí najednou z úst té malé sehnuté ženy neošoupaně a nepateticky. Soumrak se vkrádá do světnice, každý den smrti blíž, bledý prs luny, měsíc oběšený, vyjící duše, hejno krkavců. Slovní spojení, která by každý editor začínajícímu autorovi automaticky z textů vyškrtal. U Hany Fouskové nejen že nepřekážejí, ale začínají nás postupně nutit k hlasitému čtení těch archaických obrazů. Je to noční zaříkávání přízraků nebo naopak jejich spiritistické vyvolávání – poezie vzniklá na samém dně propasti.
    O to, zda je třeba brát umělecké dílo samo o sobě, nebo jej chápat ve spojitosti s osudem tvůrce, se vede dávný spor. U básní Hany Fouskové je zřejmé, že bez znalosti mrazivého curricula by mohly její básně působit jako romantická póza profesionálního dekadenta. Čteno ale v kontextu autorčina života oživnou najednou stíny stromů a oběšený měsíc na borovici do zcela konkrétních a uvěřitelných tvarů. Vyschne vám v puse a nebudete moci popadnout dech.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    http://www.atemporevue.cz, 22. 11. 2008

    Ondřej Hanus

    Neveselé jsou osudy českých svobodomyslných žen. Božena Němcová, Irma Geisslová, Hana Macešková (alias Jan Kameník), Šárka Smazalová, Hana Fousková. Posledně jmenovaná se narodila v roce 1947, v době mezi nacistickým a komunistickým terorem, a ze všech zmíněných dam měla osud zřejmě nejtěžší. Ubíjející prostředí zapadlé vesnice, hladové dětství, rozvod rodičů, despotická matka, absurdně odpírané vzdělání, deprese, pokusy o sebevraždu, smrt jednoročního syna, oboustranně chladný citový vztah s dcerou, nemožnost zakotvit v „normálním“ životě, rakovina, šílenství, blázince, invalidní důchod, samota. Se všemi výše jmenovanými ženami smutných osudů má Fousková něco společného. S Němcovou smrt nadaného syna, s Geisslovou neinspirativní a omezený životní prostor, s Maceškovou sklony výtvarné a se Smazalovou sklony sebevražedné.
    Když čteme poslední část zřejmě nejpůsobivějšího textu Boženy Němcové, kratičkých Čtyr dob („Na zemi se nezelení, na nebi se nesvítí. Chmúry těžké kolem ženy se hrnou, zastiňujíce jí cestu. Pod nohou vidí propast a divé proudy valící se v ní řeky. K smrti utýraná, umdlená stojí na rozcestí. A kde je ruka, která by ji vedla, která by jí ukázala: „Tudy jdi!” Nikde. Ona musí sama a vždy sama kráčet.“; soukromě Josefu Fričovi r. 1856), nemůžeme si je nepostavit vedle bolestného osudu a trýznivých textů Hany Fouskové (Co nenajdu v sobě, to nemám / Dívám se do plamene / jako do věčnosti / K čemu jsou mi všechny ctnosti / když stále plápolám / a jsem na světě sám / Jen utrpení provází mě / tím strmým údolím / z jehož břehu nevidím / nic než hvězdné nebe).
    Také udusaný básnický génius predekadentky Irmy Geisslové nabízí možnost srovnání v rovině nejen životní, ale i textové: „Pakli z té rmutné pozemské dráhy / vybočím záhy, / kdo pak mých vidin čarovné zjevy / oslaví zpěvy? / v průvodě v život mladistvých tužeb / prokáže služeb? / a kdo ty sny mé, divoké krásy, / dosněním spasí? / zápoly moje odvážné, strastné – / nebyly šťastné; / podmílal peň, kde úmysl dřímal, / osudu příval. / Kdož by se v chmurném, prokletém domě / uhostil po mně? / vyměnil za můj úděl svůj ladný? – – / žádný, ach – žádný!“; Imortelly, 1879).
    To, co přetavilo životy autorek v citované texty, je především autenticita. Zatímco se však obě spisovatelky 19. století de facto podvolily společenskému nátlaku (doba jim ani nic jiného neumožnila), Hana Fousková hlavu sklonit odmítla – ale málem ji to stálo život. Svědectví o nelidském utrpení vmalovala do obrazů a vepsala do veršů. Podobně jako u Williama Blakea nebo Karla Hlaváčka je totiž její výtvarné dílo spjaté s dílem básnickým. Zatímco však mystik-vizionář Blake a dekadent-mélik Hlaváček jsou uznávanými, až kultovními osobnostmi světové, resp. české literatury, expresivní (a expresionistické) dílo Fouskové zůstává na okraji.
    Srovnáme-li předchozí sbírku Jizvy (popř. její rozšířenou verzi Troud, Host 2003), zjistíme, že čteme autorku monotematickou (výjimkou jsou snad abstraktnější texty z 60. let). To samozřejmě není nic špatného: říká se, že velcí básníci píšou celý život jednu jedinou báseň. Díky prolnutí života s dílem a již zmíněné autenticitě pak pochopitelně čteme texty velmi palčivé. Fousková (nevědomě) navazuje na Máchu, a to především ve své naprosté vertikalitě. Stejně jako u největšího českého romantika se téměř veškeré dění odehrává „mezi nebem a zemí“ (srov. horizontalitu Erbenovu). S Máchou má společnou i neutěšenou životní pouť a pocit izolace a nepochopení. To jsou však styčné plochy životů a děl mnoha velkých (nejen) básníků.
    Texty Fouskové jsou neučesané, nebo spíše – učesané hřebenem, kterému chybí většina zubů. V básnířčině snaze o rým a rytmus je cosi velmi dojemného, cosi, co bezpochyby souvisí s jedním z nejčastějších motivických okruhů Psice (oheň, žár, chlad, vyhasínání, vychládání) – touha po lásce. Autorčin vlastní životopis nám možná může připadat chladně cynický, ale pod jeho povrchem bije obrovské, krevnaté a probodané srdce, které zoufale řve o lásku, mír, řád, dobro (Ach mé dítě kdybys nezemřelo / byl by můj život sluneční paprsek). Rým i rytmus navíc odolávají nárokům perfekcionismu, vytvářejíce atmosféru insitní poezie Rudolfa Kubrana (Ve vesnici štěkal pes / štěkal vztekle drásavě / kolem kdosi cosi nes / vypadal s tím děsivě. Výbor Liška k smrti dojatá, Cherm 2001). Zůstává však u atmosféry, Fousková není insitní básnířkou.
    Vnímám-li Psici čistě čtenářsky, nikoli řekněme kriticky, mám pocit, že jsem byl pozván na cestu k bohu (důsledně „pohansky“ s malým písmenem), který je tak trochu absconditus, když dovolí tak hrozná příkoří. Přesto zůstává v centru básnířčiných (pod)horských vizí, někdy coby dobro, které může spasit, bude-li se mu chtít (Zpovídám se tobě / bože / který sídlíš v hvězdném stanu / Všechno co jsem chtěl / tos mi dal / jen bolavou duši / z těla nevyrval.), někdy jako zosobněný přírodní zákon (Je to už dávno co mi bůh vzal syna). Ostatně je to bůh nejednoznačný a často až absurdně lidský (Někde kdesi pod nebesy / pánbůh hřeší). Je to přímluvce, zloděj i společník.
    Jedinými dalšími společníky Fouskové jsou psi. Ti ji provází po cestách mezi stromy i hvězdami, mezi realitou i vizí, mezi nebem i zemí. Příroda se vlastně skládá z ohromného kosmického (d)ucha, vnímajícího kroky ženy, na niž zapomněla společnost i spravedlnost. Všeobjímající tma a nepostihnutelný zážitek smrti utahuje obruč kolem sudu, jímž je lidské tělo, a krutost paměti nedává odpočinout psu, jímž je lidský duch. A tak se Hana Fousková, utýraná astrální psice, žene po svých necizelovaných verších tam, odkud přiběhla, to jest do Nebytí. Laskavý čtenář ať je jí laskavým psovodem.

    zobrazit celou recenzi
  5. dybbuk

    Host, 2008

    Ivo Harák
    Nanebevstoupení psa

    Pravdaže mne irituje přehršel básnických emblémů, nad nimiž následně uvažuji, nakolik ještě jsou sdělnými, nakolik si jimi autor ulehčuje práci, nakolik jimi vychází vstříc vkusu publika (jež přece nejlépe ví, co je poetické a krásné) a nakolik jich užívá z nedostatku vkusu, talentu a schopnosti rozlišovat. Málokdy jsou však takovéto kopuleté emblémy použity z nezbytí: snad u Krchovského, když zároveň napodobuje i paroduje poetiku dekadentů nebo anarchistů.

    O výše uvedené nezbytnosti jsem ochoten uvažovat také nad sbírkou Hany Fouskové (vlastně nad výborem Jaromíra Typlta z jejího básnického díla; doplněným o reprodukce jejího výtvarného díla) Psice. Vznešené, poetické, literární se v ní z autorčiny vůle vyskytuje nikoliv jako obnošená maska, ale spíše jako clona stojící mezi osobní zkušeností a uměleckým textem; ano — lépe a přesněji — jako spojnice mezi nimi, bez níž by osobní zkušenost nebylo lze sdělit, vevázat sebe i čtenáře do uměleckých a siřeji myšlenkových tradic, podvrátit přece jejich platnost vědomím každodenně okoušeného a posléze vše nově definovat: „jsem jen boží konečník“. Zdánlivě již obehrané a sémanticky vyprázdněné náhle nabývá sdělnosti — při nevšední jímavosti textů, za něž tu autorka ručí svým životem. A to i tam, kde je roucha umění užito poněkud neobratně, kde patos zakrývá banalitu: „má duše dál jen sviť / mé světlo nezhasni!“ — přestože se nemohu ubránit dojmu a přání, že ostrohranná nekašírovaná realita by v dané chvíli působila umělečtěji.
    Podobá-li se básnění Fouskové pozdním opusům Demlovým, jedné z vrstev poezie Egona Bondyho či bohnickým opusům T. R. Fielda (bez jejich ironického nadhledu ovšem), je to jistě dáno obdobnou existenciální situací, jež je u Fouskové ve zkratce vyjádřena verši: „Nikdo mě nečeká / nikdo mě nevnímá jako člověka / pro všechny jsem šílenec.“
    Ta poezie je poezie půvabná zejména za chůze na hraně mezi velkolepým a banálním, závažným a bizarním. Na hraně broušené prací s rytmem a rýmem (včetně záměrných rytmických nepřesností vedle ná-slovných rýmů; rýmů dovolávajících se transakcentací a rýmů pod míru), s hrubě stehovanými metaforami („a hvězdy si sníš k večeři“). Když ono rytmické učle-nění textu jako by samo vyvolávalo slova v život: „Otročím svým očím / jež nic nevidí / párkrát se otočím / a jsem bez lidí.“ Ale ve chvíli, kdy se text už už zdá rozplozovat jen ze svých vnitřních dispozic, objeví se jeho konkretizace, ukotvení zároveň v prostoru i čase: „Kotel na dřevo / svou věčnou píseň zpívá.“ A to za prolnutí vnějšího prostoru s vnitřním: „Země zimo-mřivá / zase dýchá samotou.“ S vědomím: „Co nenajdu v sobě to nemám.“
    Koneckonců se u Fouskové věci vskutku stávají takovými, jakými se jeví; tak například nebeský souputník naší planety bere na sebe několikeré přestrojení: „Tam vysoko na nebesích / visí měsíc křivý meč“; ale také: „Měsíc oběšený / na rozeklaných větvích borovic“ (povšimněme si — mění se nejen jeho podoba, povaha, ale i vzdálenost). „Bledý prs luny / mi hledí do okna / saju jeho mléko.“ Útěcha z věci se stává zároveň útěchou z poezie, měsíc náhražkou, nápodobou, ztělesněním jistot dávno již ztracených, zakotvením vrženosti do světa, neboť daný stav postrádá jakékoliv opory ve světě lidí: „Narodila jsem se sama / kde byla má máma když jsem se rodila? / Mléko z prsů někam vylila / a nedala mi pít.“
    Věci a děje se vyjevují skrze (aktuální) vnitřní ustrojení subjektu. Poměrně úzký aparát básnických obrazů nutí Fouskovou zachycovat proměny uvnitř subjektu jednak skrze proměnu vnějšího světa (vnímaného zejména po vertikální ose prahnutí subjektu po hodnotách metafyzických), jednak skrze proměnu dějů, do nichž jsou věci tohoto světa (včetně onoho subjektu) vevazovány, jednak skrze proměnu vztahů mezi subjektem a vnějším světem (manifestovanou jako proměna světa či subjektu). Nejzřetelněji jsou tyto posuny patrné na postavě boha: skoro bychom mohli hovořit o poezii smrti boha, ba ještě něčeho horšího — takové boží proměny, v níž bůh i ďábel srůstají v jedinou bytost: vlastně ani nevíš, čí (jakou) tvář jsi právě spatřil (a zdali to nakonec není odraz tváře tvojí: ve vypouklém zrcadle?). Bůh je tu jediným přítomným (spasitelem), ale „Bůh na mně sedí jako žába na prameni.“ Od vědomí a veršů „Jsem poslední člověk na zemi / Jen pes vedle mě tiše vzdechl“ je velmi blízko k veršům následujícím (vysvětlujícím ostatně název celé sbírky): „Na troskách osudu / rozetnu svůj život/ rozepnu svá křídla / a vzlétnu do nebes/ kde jako bůh/ sedí můj pes.“ A ono jako bůh čtěme zároveň podoben bohu i na místě boha i co bůh.
    Jistěže je takto nabízeno básnické (a nikoli obecně lidské) východisko z určité existenciální situace. Východisko, jehož problematičnost tkví právě v zatěžkání básnickými emblémy. Jsou-li zde zastřeny půvabně fanfarónským (a na druhé straně věrojatným — neboť ve sbírce předpřipraveným) gestem nanebevstoupení jediného společníka v osamění (činícího takto nebe přístupným i člověku), které není než každodenním umíráním, o to lépe a zřetelněji víme, že se ne vždy dostane takovéto nadstavby. To může zejména při poměrně nevelkém rozsahu autorčiny slovní zásoby působit rušivě. Chápu, že tu emblémy vystupují v roli (nedokonalého) jazyka, jímž nám má být tlumočena skutečnost, zkušenost rovnomocně duchovní i duševní. Nicméně zdůrazňuji: přestaly by však být nezbytnými ve chvíli, kdy by se autorka odvážila psát bez příkras, bez prostředkování tradicí, literaturou. Je-li toho ovšem schopna…?

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz