dybbuk-032

Gustav Erhart

Podél Pyrifleghetónu

Ilustrace: Jiří Načeradský

Cena s DPH: 99 , e-kniha:

Sbírka Podél Pyrifleghetónu je v rámci autorových předešlých sbírek dalším krokem k tvarové a významové vybroušenosti jeho poetiky, jež se stále více koncentruje, jakoby stáčí sama do sebe. Především se ale navrací k prvotnímu poznání skutečnosti, která je pouze průzorem k znepokojivému poznání – zaklínanému skrze úsporné, až mlčenlivé texty, v nichž se skeptický básníkův postoj zrcadlí v zauzleném, místy až dokonce neprodyšném výrazu.
Básníkova poezie se nepochybně nechává inspirovat prvním slovem, „modrou“ romantickou školou a blakeovským mysticismem, ale čerpá i z antické, židovské či perské mytologie a středověké symboliky alchymistů. Jeho tvorba rovněž odráží tradici básnických nálad fin de siècle, aristokraticky vznešenou a artificiální dekadenci nebo poezii prokletých básníků.
Gustav Erhart dokáže koncentrovat významové napětí svých osobitých šifer až na dřeň vyjádření, které se v jeho poezii stává úsporným, zato ale složitým obrazem smyslu, a právě proto si tento „čaroděj slova“ zaslouží mimořádnou pozornost.

Rok vydání

ISBN

80-86862-21-6

Vazba

brožovaná

EAN

9788086862216

Počet stran

56

Formáty e-knihy

PDF

Formát

112 × 174 mm

Rok vydání

ISBN

80-86862-21-6

Vazba

brožovaná

EAN

9788086862216

Počet stran

56

Formáty e-knihy

PDF

Formát

112 × 174 mm

Katalogizace

Žánr:

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    A2, 1. 8. 2007

    Petr Andreas

    Erhartova poetika je typická autorovou zálibou v citátech a aluzích evokujících nejrůznější kulturně-historické souvislosti. Jeho hutné, nanejvýš úsporné strofy si nezadají s fragmenty z antických bájí, středověkých podobenství či lidových zaklínadel a jejich výpověď se zdá nadčasová i dnešní. Prověřené kulturní hodnoty, dávno již obestřené estetizující aurou minulosti, básníkova imaginace obdařuje symbolizujícími významy. Svět, tak jak jej vnímá, je nestálý, proměnlivý, s důležitým prvkem skrytého tajemství, kterým je fascinován a o němž s úporností sobě vlastní přemítá, a zpytuje tak i svou duši. Erhart je především posedlý poznáním iracionálna, rozkrytím spleti bujícího zla, „které nemá jméno“; neprostupná, „dějící se“ temnota a tíseň ho uvrhují stále hlouběji do tenat mlčenlivé skepse – „lógru noci“ – a spásnou světlinu tvoří až osvobozující médium řeči. Ale ani ta, obdařená příznačnou melodičností, jež pramení mimo jiné z důmyslné práce s asonancí, vnitřním či třeba exotickým rýmem, nepřináší celistvé odpovědi – jen nejednoznačné útržky, náznaky, aforismy. A tak se nad vzrušivým dionýským opojením vznáší váhavý stín, kterým básník tematizuje samu patřičnost svého tázání a pobývání zde, v krajině řeky Pyrifleghetónu, jedné z pěti řek Hádovy podsvětní říše a podle středověkého mýtu protékající samotným peklem.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Mozaika, Český rozhlas 3 – Vltava, 5. 3. 2007

    Lenka Sedláková

    Jsou básníci emotivní, zvukomalební, hrající barvami, průzrační, a pak jsou ti intelektuální, dobývající na poezii mnohá archetypální tajemství, jimž jazyk slouží jako lano, po kterém šplhají na stromě skrytých významů. Český básník Gustav Erhart patří do druhé skupiny: jeho tvrdá a stručná poezie, tesaná jakoby do kamene, míří ke spiritualitě hříchu, samoty a smrti. Šestapadesátiletý Erhart přitom není v básnickém umění nováčkem. Vydal pět básnických sbírek a jeho verše psané v duchu „čím méně toho…/ tím více“ mohou být chápány jako minimalistická zkratka poezie Holanovy či Topinkovy: sledujeme podobnou jazykovou hru, gnómický charakter (“zlo, které nemá jméno/ je peklem vždycky vyslyšeno“) a ticho přicházející ze strachu, že jsme zůstali na světě sami jako v básni Blasfémie : “Do hříchu pohříženi/ na kůl naraženi// jako by sama/ Bázeň Boží/ přestala už se o nás/ strachovat“.
    Erhartova poezie je náročná, artistní, nejednoznačná, předpokládá jistý kulturní kontext (proto se setkáme se jmény jako Sade, Jacob, Jarry), používá latinu, vytváří neologismy („trupelnatý trupel stromů“ nebo „a města zmasilá“). Je neúprosná stručností, má platnost epitafů nakročených jednou nohou do Nebytí, Nevědění. Je opakem kýče, bere pevnou půdu pod nohama neúplatností času, ve kterém mizí „teplo našeho včera“ (báseň Revelace). Čas jako kategorie se vynořuje ve své budoucí podobě: člověk nahlíží sám sebe v budoucnosti („Stín budoucnosti zříš/ o chvíli dřív/ než do želez tě sevře“), čas je to, s čím přichází smrt, definitiva, postrádající u básníka naději, jak čteme v závěrečné básni Cypřiš: „Věděl, kdo cypřiš zvolil/ za strom pohřební// Byv jednou podťat/ víc nikdy nevyrazí“. Marnost a bolest přicházející před posledními věcmi člověka dotváří expresionistický charakter Erhartovy poezie, ve které „černé byliny“ přinášejí „jasné vidiny“ a ve které samotný básník vystupuje jako alchymista slov.
    Erhartův básnický subjekt je zraněný, jeho „masky“ jsou „flastry na nezhojenou ránu“, ale co je tou ranou? Vyhnání z ráje? Pobyt na tomto světě? Erhartovy dekadentní básně jsou o přemýšlení, nikoli o vysvětlení. Jsou hledáním odrazu sebe v objektivním světě, v očích blízké osoby (motiv očí není ojedinělý), vyrovnávají se s hříchem a z něho pramenícího osamění – „V granitu tvého srdce vytesáno: Navždycky zůstane samo“. V básni Nota bene se píše: „Nehas/ co Bůh chce zhasit“. Znamená to snad: buď lepší než Bůh? A jaké to je procházet se podél Pyrifleghetónu, podsvětní řeky naplněné ohněm? Můžeme odpovědět verši z jiné Erhartovy básně: „přichází – zůstává Děs/ přichází – zůstává Strach“. V ironizující expresi bolesti není místo pro naději. Spíš jen pro romantické prokletí.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    portál české literatury, 1/2007

    Jan Suk

    Máme-li do důsledku přečíst Dantovu Božskou komedii, nemůžeme být pouhými čtenáři nebo ctiteli poezie. Četbou Florenťanova symbolického veledíla se stáváme znalci, bytostmi zasvěcenými a prohlédavými. Když do Danta pronikneme hlouběji, shledáme, že nejbarvitější a nejvíce dramatickou částí Komedie je Inferno. V Očistci plameny přestávají sálat a proměňují se v mrazivost pokání. V Ráji veškerý znatelný pohyb a neklid ustává. Básník ve Vergiliově doprovodu už pouze pohledem utkvívá na smrtí i věčností zkamenělé tváři božské Beatrice.
    První básnická kniha Gustava Erharta (1951) se jmenuje příznačně Purgatorium. Signalizuje, že tento zdánlivě chladný dekadentní postsymbolista, jako by náležející podstatou jiným časům nebo přímo bezčasí, bude své stručné, alchymisticky odvážené básně situovat vždy do děsivě ohnivých temnot, v nichž je duše spalována nebo sama sebe spaluje.
    Už v opožděném debutu i v následujících sbírkách (Proudnice nenávratna, 2000; Podvojná znamení, 2005) se čtenář prokousává Erhartovou složitou slovní ekvilibristikou, lyrickou exaktností, avšak i jakousi chladně nezvratnou, málo dynamickou a proměnlivou, ale o to hlubinnější poetikou, kterou by bylo nespravedlivé přiřadit jen k pozdním ohlasům základních pilířů epoch, o které se tento básník duchovně opírá. Ať je to tradice anticky mystická, bájně orfická, ať jsou to starozákonní příběhy a písně, ať je to židovská nebo středověce alchymistická řeka obrazů a metafor, vždy nablízku těchto romantických či blakeovských komponent stojí i nezanedbatelný akcent přítomný a kritický, ovšemže také prosáklý skepsí a pochybnostmi, vynořujícími se jistě i za básníkovým rozhodnutím publikovat texty tak opožděně a uvážlivě.
    Zajisté bychom vedle těchto obecných a výše zmíněných filiací a prazemí Erhartovy lyriky mohli jmenovat i jeho neskrývaný obdiv k prokletým poetikám velkých francouzských básníků, ale také malířů a dekoratérů, protože Erhart je erudovaným kunsthistorikem a zasvěcencem do světa oné obtížně definovatelné dekadentnosti lidské existence. Vedle ryzích romantiků, z nichž je Erhartovým blížencem zejména pozdní, „šílený“ Hölderlin a samozřejmě William Blake, bychom měli jmenovat např. secesního kreslíře a ilustrátora Aubreyho Beardsleyho, který vytvořil mimo jiné prototyp fatální ženy v postavě Salomé, třebaže tímto přízračným ženským zjevem pouze ilustroval stejnojmennou divadelní hru Oscara Wildea, již později geniálně zhudebnil Richard Strauss. Naddimenzovaná, ale přitom i křehká tančící vražedkyně a svůdkyně mužů jako by se snášela i doprostřed Erhartova básnění a táhla svůj chladně modravý závoj kolem podsvětní ohnivé řeky Pyrifleghetónu.
    Po březích temně zářivého a neuhasitelného proudu vášně a trestu putuje i Gustav Erhart v zatím posledním knižním opusu, jímž je svazek Podél Pyrifleghetónu. Ačkoli by se mohlo zdát, že básníkovou dominantní barvou je temná modř, přecházející do zlatavě černých odstínů smrti a zapomnění, přesto i v tomto potemnělém a tichém prostoru rozvěšuje Erhart ohořelé či zuhelnatělé zbytky nadějí, postřehnutelné někdy i v dimenzi úděsného úsměvu smrti, klenoucího se nad lidskou nerozhodností a pošetilostí. Oproti předchozím sbírkám se tady víc objevují verše s milostným nábojem, odkazujícím sice až k mámivé biblické Písni písní, avšak lámajícím se do modernity a postmodernity, kdy už nemluví ústa, řeč, jazyk, ale spíš oči nebo gesta: „Žalobníčci tvých očí / berou mi spánek / trpělivou trýzní / obdarují // Jsou bledé víc / než smrt by dojalo“.
    Smích paní Smrtky nad postelemi, v nichž ještě doufáme v život a v příští hodinu, údery Fénixových křídel o holou vyhořelou zemi, košatě dekorativní aparát aluzí a digresí nejsou u Erharta samoúčelným trikem básnického vzdělance par excellence nebo snad staromilce, který nepřijal současnost za vlastní, ale spíš poukazují k tomu, že náš čas je pouhým zlomkem a naše trápení je mizivé proti valícímu se toku podsvětně ohnivých řek, ve kterých hořely duše předků rovněž kvůli nám.
    V souvislosti s dekadentním osvětím Erhartovy poezie bychom si určitě vzpomenuli nejen na plejádu trpících i vzdorujících postromantiků a symbolistů z přelomu devatenáctého a dvacátého století, ale i na některé současné tvůrce, kteří se shlížejí ve svůdně propastných zrcadlech prokletosti. Je možné jmenovat např. Jiřího Krchovského, jenomže ten provléká svou existenciální úzkost uchem hry a nápodoby, zatímco Erhartův přístup opouští onu srázně riskantní hravost některých postdekadentů a směřuje k samotě „granitového srdce“ nebo k duchu byť temnému, avšak někdy se skutečně ztělesňujícímu, jak to adresně říká Yves Bonnefoy v eseji o Baudelairových Květech zla: „Duch se však někdy skutečně ztělesní – v tom smyslu, že člověk, jenž uznal za svůj cíl výlučně pravdu, se může podrobit rozhodnému násilí. Skrze nepochopení své doby je pak vskutku vzdálen sprostým příležitostem, prostředním cílům. Redukuje se na to nejlepší – to nejtemnější –, co v sobě nosí, a to je vytesáno do tvaru ducha.“

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz