dybbuk-045

Sylva Fischerová

Anděl na okně

Cena s DPH: 99 , e-kniha: 99 

Nová sbírka Sylvy Fischerové představuje další posun autorčiny poetiky: směrem k jednoduchosti výrazu a přesnosti pojmenování, aniž by ovšem básnířka rezignovala na hloubku svého tázání. Otřes jistot, zkoumání toho, co vydrží, hledání vlastního já v ustavičném a dramatickém dialogu se sebou, s druhými, s Bohem – a to s odvahou a upřímností, ze kterých až mrazí, kdyby nebyly okamžitě zjemněny nadsázkou, vtipem a ironií. Čtivá kniha, která udrží čtenářovu pozornost po celou dobu – a nepochybně jeden z vrcholů současné české poezie.

Rok vydání

ISBN

978-80-86862-34-7

Vazba

brožovaná

EAN

9788086862347

Počet stran

72

Formáty e-knihy

PDF

Formát

110 × 185 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-86862-34-7

Vazba

brožovaná

EAN

9788086862347

Počet stran

72

Formáty e-knihy

PDF

Formát

110 × 185 mm

Katalogizace

Žánr:

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    A2, 11. 6. 2008

    Jan Štolba
    Umění umět

    Nad novou sbírkou Sylvy Fischerové, přinášející bystře přemýšlivou, „spolehlivě“ obrazivou poezii, možná začneme přemýšlet o tom, kudy přesně vede hranice mezi zručností a suverenitou, a překvapivým, nečekaným básnickým vybočením.

    „Forma. Celou dobu hledám než formu, jak to říct.“ Tímto veršem se otvírá v pořadí šestá sbírka Sylvy Fischerové (1963) Anděl na okně. Čteme dál – a zarazíme se. Jsou to totiž právě forma a způsob, „jak to říct“, které se zdají být v jejích verších docela nehledané. Básnířka o ně nemusí zápasit, forma a způsob jí jdou hladce. Vždy si ví rady, jak svůj materiál zformovat, přitesat, dynamicky rozprostřít správným směrem. Dokáže formulovat, slova ji poslouchají stejně jako metafory, jež se však zároveň solidně podřizují ideové a dramatické kompozici textu. Básnířka si ostatně své umění umět uvědomuje a toto vědomí dokáže (s patřičným zrnkem obeznalé skepse a ironie) přeměnit v refl exi. „Vymýšlet metafory,/ to umím nejlíp,/ obalovat svět do slov,/ aby neupadl.”

    Sibiř i Sahara
    Svrchu řečené nechť nevyzní hned jako kritika. Jde jen o snahu vyrovnat se s poetickým prostorem, v němž je převážnou měrou vše dobře rozvrženo a zřetězeno, cesty ušlapány a i dávka neladu a neschůdnosti má své vhodně nachystané místo. Často ovšem přistihneme básnířku, jak z mála dělá víc, než aby se přidržela prastaré poučky o ubírání. Třeba hned v druhém textu sbírky: „Všechno si nárokuje všechno/ Sibiř/ Saharu…“ Tohle je ještě výtečně kabešovsky břitké, shůry seslané spojení plné měňavých a nejistých abstraktních obsahů, zároveň i pestře, „obskurně“ (totiž geografi cky) konkrétní. Následující vize – „pole kvetoucí řepky/ svítí uprostřed moře“ – ještě stále podmanivě, jakoby v magickém „lysergovém“ přesvícení rozvíjí výchozí dialekticko-absolutistickou tezi. Už tu ale vycítíme i odstín záměrnosti, malebnou zchystanost. Budiž. Jenže třetí obraz, rozvíjející počáteční „nárok všeho na vše“, je už bohapustý myšlenkový ornament, nejspíš záměrně bachratý a přetažený, což ho ale nepozvedá z jeho základní zdobné polohy: „zlatí Buddhové/ plují na myšlenkách jak na létajících kobercích“, přičemž vize poučeně lehkonoze pokračuje od Buddhy – až k Husovi.
    Hned zkraje jsme tedy padli na podstatné úskalí poezie Sylvy Fischerové: totiž že hřeší na svou suverenitu, nedovede se vystříhat obrazů a spojení znějících jaksi inspirovaně, solidně a obsažně, avšak postrádajících náboj zdrsnělé bezprostřednosti a překvapivosti. Spíš se tu jde opačným směrem, počáteční inspirovanost snadno sklouzává až k umně nahozeným, elegantně servírovaným klišé: „Nebeská elektrárna, ve které sedí bůh“; „tableta každodennosti“; „zahuštěná polívka smrti“. Tam už se za básnířkou nevydáme, to je psáno až moc podle osnov vyšší odborné školy poezie.
    V této poloze možná sbírka nabídne právě to, co konvenčněji založení čtenáři od poezie čekají. Totiž – chytíme-li se samotné autorčiny svrchu citované představy – slova a vize, které zdržují svět od „pádu“, poskytují mu záchrannou síť. Ti, kdo od poezie čekají nečekané, pro něž poetický objev přichází skrz vychýlení z rovnováhy, kdo touží zahlédnout svět právě skrz jeho skrytý, zranitelný, nevypočitatelný pád, musí tu hledat v mezerách.

    Bystře psané básně
    Nechceme ovšem autorce křivdit, shrňme tedy pozitiva. Anděl na okně přináší básně bystře psané, poučené, schopné a ochotné rozvíjet úvahu, a to jak obrazně, tak abstraktně. Fischerová se nevyhýbá materiálu všedního dne, což je sympatické. Nehledejme tu ovšem civilismus. Básnířka hned svůj materiál imaginativně analyzuje, vplétá ho do sítě obrazně-významových vztahů, uplatňuje vůči němu břitkou logiku, gramatiku (místy ale i kosmetiku?) jazyka a myšlení, snaží se ho přetavit do souhrnných, abstrahujících sentencí. To se také cení. Fischerová se ve svém ohledávání a vytyčování existenciálních souřadnic nezřídka uchyluje k mytickým či náboženským konotacím. I tady působí docela věrohodně, ostatně jde o její profesi, básnířka je akademicky činná v oboru starořecké filosofi e a náboženství. Mytické aluze přidávají sbírce na polyfoničnosti, zároveň i na intelektuálnosti; zaznamenáváme je ovšem s vědomím, že je vždy lepší, když se mýtus proklube materiálem sám od sebe, bez přílišné pomoci, možná i beze jména. Když raději vytryskne, než by byl injektován.
    I tematicky je Fischerové sbírka korektně vyvážená, provázaná. Motivy intimní, vztahové střídají obecné úvahy nad lidským údělem, konkrétní detaily jsou rovnovážně protínány abstraktními formulacemi. Soudobé se prolíná s bájným. Nechybí dobová společenská kritika, třeba v básni Kolo štěstí. Zrovna tahle rovina však působí nejnešťastněji. Básnířka se sice umí spravedlivě rozdurdit nad „mumrajem“ spotřeby a reklamy, pokusí se o přesah, dosáhne však už jen k běžnému, nijak originálnímu závěru a vyznění. Ovšem věci jsou tu zas řečeny zručně a „prolamovaně“, s přesně nadávkovaným mixem intelektuálního nasazení a odstupu, od dr. Oetkera až po svižné završující přirovnání: „Jak rovina ekliptiky pod patou/ pánaboha.“ Někdy však by bylo lepší trochu neumět, škobrtnout, zabloudit…
    To je další pochybnost, vyvolaná Fischerové bystrými, plasticky modelovanými, básnivě vyváženými úvahami: vtáhnou nás do vnitř, zůstává však otázka, jestli kdy nabídnou co opravdu osobitého, palčivě osobního do té míry, že by to jakoby až „nebylo naše“. Fischerová nenajde nic „cestou“, nález před ní nevyvstane, ale je výsledkem předchozích umných manévrů. Básnířka má věci moc pod kontrolou. Výmluvné jsou už vstupní verše mnoha textů, v nichž zpravidla vynese nějakou všeobecnou, „citátovitou“ formulí: „Něco se nedá přežít./ Na něco je lepší umřít.“ Či dokonce: „Místo srdce mám otevřenou ránu.“ Občas jsou ovšem Fischerové verše docela pozoruhodnou směsí téměř scholastického rozvažování – zasazeného do profánního, „banálního“ současna. Některé podobné básně mají svou křehkost a bezprostřednost (Lidský rod), či zas nás analytická „mřížka“ textu odzbrojí svou aseptickou, ironickou čistotu (Iluze). Někdy, třeba v textu Otázka – temné podezření, se „suchá“ úvaha vydá opravdu zajímavým směrem. Báseň zvažuje fascinaci banalitou, ale i touhu banalitu nějak přesáhnout. Přičemž dospěje k závěru: co když svět banality a svět přesahu jsou nakonec jen dvěma janusovskými tvářemi „téhož výsměšného boha“? Fischerová tu ostře artikuluje, snaží se postihnout něco hlubinného, zároveň i cosi, co má všeobecnou platnost, na co dennodenně narážíme. Půdorys úvahy sedí. Jen ve výsledku jako by chyběl ten jediný, kouzelně nekontrolovaný, dravý a – pro čtenáře i autorku – překvapivý, „asymetrický“ řez do nitra. Básnický vhled, jenž pustí žilou doslovnosti úvahy, a přitom přesně ukáže k nevýslovné podstatě.

    Kabát
    Text, jímž Fischerová ze svého způsobu psaní vybočí, je báseň Kabát. Už jen odlišný tonus vstupní linky leccos napoví: „Vítr těžká osamělost v kopcích voda nezurčí“. Tady najednou najdeme, co nám jinde scházelo. Básnířka tu skutečně hledá a my jsme okamžitými svědky toho hledání. Zkouší techniku, jejíž výsledek je nejistý, a už tím snad pozoruhodný. Náhle nejsme vedeni přes můstky správných metafor, ale začneme se spolu s autorkou pohybovat docela jinak: ve skvrnách, v rozpíjivých přesazích, náhle jsme blíž prameni a jeho nejasnostem, nejistotám mezi zrozením a nezrozením. Linearita, poetické ratio ustupují do pozadí a naopak je nám nabídnuto výtvarné, malířské vpíjení se. Báseň Kabát je „kalk“ nekontrolované mysli, řízený otisk se svou důležitou dialektikou „přesnosti v nepřesném“. Text se nás „pohansky“ nesnaží o ničem přesvědčit, hmatá po věcech trochu zbůhdarma, přitom ale naléhavě a nikoli libovolně. Těkavě se hrne vpřed, stihne však z proudu přímo grafi cky vytnout podstatnou, instinktivně zachycenou básnickou osu – kabát/ kdo/ obraz –, záhadně konkrétní i mrazivě abstraktní. Myslí se tu bez interpunkce, svět před námi chvíli padá, nedopadne. „TA ŽÍZEŇ minulost přetížená/ fůra sena to nejjemnější odpadá/ raději ránu víry Pane prosím shoď kabát/ z té sochy“.
    Snažím se pojmenovat výsledný životní pocit, který ve své sbírce Fischerová navozuje. Ačkoliv její básně jsou vždy explicitním pokusem přiblížit se („čelit“) nějaké pravdě o světě či o člověku, zároveň je nesnadné ústřední pocit zřetelněji vyextrahovat. Jsou tu bůh a dokonce Kristus – ale poněkud mimo víru, jen jako vytyčovací abstraktněmetaforické body. Zavadí se tu na mnoho způsobů o vztahy a city, aniž by však přerostly k okouzlenému „vyznání“, do „vyznání se“ ze vztahu k někomu či něčemu. Navzdory umným formulacím zůstáváme spíš na půl cesty. A vlastně ne – jsou tu i přesná slova, přesné útržky, které právě tento mezistav, tu amalgámovitou všeobecnost refl ektují a přitom zevnitř zpětně promítají a vracejí do světa. „Vlažný/ maso v hubě, to je bezkrevná, matematická/ plichta očistce!“ Šikovně řečeno, s trefnou ironií: očistec jako plichta. Ale asi to platí i obráceně: plichta je náš očistec.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    A2, 9. 4. 2006

    Jiří Olšovský

    Česká básnířka v sobě vyrovnala reflexi s obrazotvorností, což spolu se sklonem neustále si klást otázky týkající se života a naší existence vytváří nevšední čtenářsko-existenciální zážitek. Básnickým způsobem se tu hledá vlastní já, které neustále zaniká v množství různých já a ty, přesto je třeba „najít sílu“ k sobě: jen tak může člověk objevit Boha nebo alespoň jeho posla – anděla na okně. Cesta s sebou přináší i možné osamění, nutnost neustále poslouchat „bonmoty“ světa, „sliz řečí“, kterými jsme obklopeni a které se nám náhle zjevují jako iluze, jako jalové brebentění staříků z hospody. Půjde tedy o to proklestit se k onomu „zanedbanému sadu“ naší duše a uprostřed zahrady se prokopat ke skrytému diamantu vlastního já; zevnitř pak může zazářit světlo. Básně působí jako vzkazy, pouhopouhé (zdánlivě nepatrné) upomínky na něco podstatného, co nám stále uniká a k čemu se málokdo přiblíží. Skrze slova, skrze mezery banalit každodennosti se přesto máme možnost „narodit znova“, jen z otevření se ničemu (nicotě) může vzejít bytí, mlčenlivé jedno, s kterým přichází i naše pravá svoboda. Básnířka tu „napodobuje“ sám čas, vidí jeho jednotnou, z budoucna se přítomností blížící bývalost. Tak se nám slovy dává „jakási jednoduchost“ jako věčně se měnící syntéza sebe sama.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Tvar 11/2008

    Igor Fic
    Anděl na okně a démoni v předsíni

    Na literární čtení chodím velmi nerad. Ale občas sleduji programy těchto „kulturních“ akcí. Nedávno mě zaujalo, že na olomouckém festivalu byla ke dni 25. 4. svedena do jednoho vystoupení Marta Veselá-Jirousová a Sylva Fischerová. Z mého pohledu nepochopitelné spojení. Jak vzniklo, to jsem poznal až posléze, když mi neuvěřitelná náhoda vrazila do ruky poslední sbírku právě Sylvy Fischerové s názvem Anděl na okně. A knížečka Marty Jirousové se přece jmenuje Procházka s andělem (Dauphin, Praha 2007). Krásný příklad nepochopení a zkratového jednání v rámci marketingu. Poezie obou žen je po všech stránkách diametrálně odlišná.
    Básně Marty Jirousové vykazují svébytné poetické rysy, jsou lyrické, rytmické, melodické a především autentické. Navíc, o andělech je v nich vskutku řeč, nejsou papundeklovou dekorací, která se nikoho nedotýká. Poezie Sylvy Fischerové je nejspíš lyricko-epickým pásmem, tu více, tu méně soustředěnou reflexí nejrůznějších prožitků třeba jen částečně zpracovaných a čtenáři poezie natruc prokládaných filozoficko-historickými a pramálo poetickými exkurzy. Ne autentická, ale akademická. Jako kdyby měl být kritik této poezie rezistentní k umění vůbec. (Nejupřímnější a nejprostší je Sylva Fischerová jedině tam, kde je práva své vlastní minulosti, kde ji přizná. Mohu se plést, ale takovou básní, prostou a vlastní, je Tableta každodennosti.)
    První, co mě hned při počátečním otevření knihy udeřilo jak rána pěstí, jsou úvodní verše první básně: Vymýšlet metafory / to umím nejlíp. A bylo po četbě. Sním či bdím! Vždyť znám básníky, co hledají metaforu dny a týdny, čekají na obraz jako na zjevení… Za chvíli jsem se k té básni vrátil, abych se přesvědčil, že se jedná o projev jemné ironie či sebeironie, k vlastnímu dílu obrácenou sarkastickou poznámku střelenou na úvod sbírky, aby čtenář ani na chvíli nezůstal na pochybách, s jakým druhem textu má tu čest. Jenže ono je to myšleno vážně. Všiml si i Petr A. Bílek, když v doslovu ke knize o úvodní „veršové deklaraci“ píše: „můžeme ji buď odkývnout a třeba i přisvědčit, anebo s tímto tvrzením vstoupit do dialogu. Za sebe bych řekl, že kdysi Sylva Fischerová vymýšlela metafory mnohem lépe.“ Toto vyjádření zavánějící alibismem mohu jen těžko posoudit, jelikož dřívější básnické snažení Sylvy Fi­scherové moje paměť neuchovala. Co je však jisté: v knize je metafor jako šafránu, snad jen o trochu víc než andělů… To není metaforičnost, co ovládá poetiku knihy. Dominují jí popisná přirovnání. S tou nanejvýš myslitelnou vulgaritou, stále ještě náležející rukopisu recenzenta, říkám: metafora odkazuje jinam, vlastně mimo nás. A tato poezie je uhranutá sama sebou a tím, co jsme se ve škole naučili. Se Sylvou Fischerovou jsme stále zde, na místě, zapikolovaní v uzavřenosti básnířčina světa, z níž se ona snad snaží prolomit kamkoli ven a nadechnout se čerstvého závanu umění. Jenže umění není to, co ona za něj považuje. Jen upíjí utrejch reziduí kulturní a náboženské historie z komisně vybroušených karaf literární teorie na pozadí vlastního vidění světa.
    Ale nechci skončit u tohoto konstatování, věc je složitější. Celkový dojem z knihy, její nikoli básnický, ale myšlenkový a pocitový potenciál nás přivádí k jednoznačnému závěru: z těchto textů vyzařuje skepse, snad místy i rezignace, bolest z bezvýchodnosti, neschopnost nalézt jakýkoli záchytný bod v sobě i ve světě, zklamání a klamavá nuda. Nepopírám, že záchytným bodem je její básnění a profese a v jejím zájmu si to dokonce i přeji. Bílek to nazývá „rastrem fenomenologických a existenciálních otázek a očekávání“. Okázalé a pěkné, snad to někomu stačí. Mně nikoli.
    Svět není vnímán ve svém celku jako to, co je, ale je vnímán v částečnosti, kurzoričnosti autorčina těkavého pohledu jako otázka, na niž stejně nenalézá odpověď. Přitakám, těžko ji lze nalézt. Trápení a sebetrýznivá reflexe jsou tu nade vši pochybnost upřímné, jenže vykopávky v podobě mytických archetypů, náboženských znaků a symbolů, ony mnohdy nesmyslné a hledané, v otázkách obcházené kulturně historické aluze nejsou nikdy a nikde konstitutivními prvky básnické výpovědi, jelikož zkornatělé a ubolené autorčino srdce, ona skepse, nedovolí vztáhnout dlaň a prozářit ta mytická a náboženská rezidua. Je to, jako když se procházíte po vyznačených cestách lapidária a za těmi kameny vlastně nejste schopni vidět chrám.
    Jsme u jádra věci: tato poezie je bez inspirace, tato poezie je bez invence. Týká se to i zmíněných metafor. Snad je plná úzkosti a zklamání, jež jsou dalšími a dalšími otázkami jen jitřeny, nikdy ne umenšeny a zhojeny. Snad je naplněna radostí, radostí právě z psaní. Typickým příkladem je sama báseň s názvem Otázka – temné podezření. Začíná veršem-tvrzením: „Vždycky mě fascinovaly banality…“ Báseň je dlouhá a není možné ji přepsat, nicméně ona je sama banální až hanba. A z těchto a jiných banalit jsou poskládány a v banalitách se vrství celé básně další. Navazují jedna na druhou a jde to tak daleko, že když odmyslíme jednotlivé názvy básní, nepoznali bychom, že jsme v jiném básnickém čísle. Jsou tu nazdařbůh rozesety odkazy k dějinám kultury a k nim se pak lísají zdánlivě významné postřehy destilované z běžné jevové skutečnosti. Mohou být původní, zcela upřímné. Co je však podstatné: s žádným z uvedených kulturně historických jevů se básnířčin svět neidentifikuje. Vše, včetně jejího života, zůstává na rovině povrchní opisnosti tu a tam ozvláštněné až nepřijatelně působícím básnickým obrazem.
    O nějaké básnické objektivizaci vlastního ponoru k nadčasovým hodnotám, přinášejícím umění, tu nemůže být řeč. Jenže básnířka i autor doslovu považují za básnické už i to, co z jejich akribie přejde do řeči vázané. Bílek je teoretik, a jeho možnosti jsou proto omezené. Avšak Fischerová se domnívá psát poezii. Její básnický postup to vylučuje, není veden směrem k nadčasovosti umění. Tvořivost? Kdeže. Příklad: „Je to jen tvoje cesta, nikdo / ti na ní nemůže pomoct, nikdo / ji nezná, nikdo / je nikdo (…) // Jedno já jsi ty, jak tě vidí druzí. / Jedno já jsi ty, jak se vidíš sám. / Třetí já, tak by ses chtěl vidět. / A čtvrté já, to tě vidí Bůh…“ Pak následuje krátká kvazipoetická pasáž, pár otázek o smyslu bytí a banální závěr, že ač sama, sama není…
    Ale co to všechno je? Trapná rozprava ze studentské putyky nebo abstrakt z přednášky na téma „jednota a mnohost“ či „pluralita světů a jednota vědění“? Prosím, rozlišujme! A jen krátce se podívejme, co o tom píše Bílek: „Jeden hlas řečového toku básně je odsouván, utlumován či vysvětlován hlasem jiným, jedno »já« je ve chvíli, kdy jeho hlas nabývá dominantní soudržnosti, střídáno jiným, dosud neustáleným »já«. Jde však vskutku o polyfonii pohledů, hlasů a promluv. Jejich souběh je dán kompozičním zastřešením, vizí básně jako přirovnání: říkám-li, že něco je jako něco, sice tím to, o čem píšu, »přibližuji«, »ilustruji«, ale zároveň přirovnáváním neguji; říkám-li, že A je jako B, říkám tím i to, že A není B. Do hlubin lze sestoupit, ale nelze viděné vynést jako muzejní expozici.“
    No, jo! Jenže na rozdíl od skutečných básníků a mystiků se to stalo. Odmysleme všechno to slovíčkaření a řekněme, že ono překrývání a vrstvení a křížení pohledů se vlastně týká především a jen kompoziční stránky textu. Obsahová, významová rovina je jednoduchá banální plochost, plytkost, lehce přehlédnutelná pustina vyjevitelná a vyjevovaná v každé běžné rozmluvě po práci, na procházce či u kavárenského stolku.A tak pokud autorka sestoupila do hlubin, ne že nic viděného nevynesla, což je, podle Bílka, ostatně nemožné, ale je otázka, jestli do hlubin vůbec sestoupila. A pokud ano, tak tam těžko co zahlédla.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz