Pod kůží

Recenze

1. dybbuk – 14. 2. 2018

   Host, 5/2008

   Milena Fucimanová
   Nechci ztratit ani jedno slovo…

   Psát o autorském výboru z celoživotní tvorby básníka, který knihu dva roky připravoval, ale vydání se už nedočkal, je nebezpečné — pojednání může připomínat nekrolog. A přece toto zamyšlení není „uzavírkou všeho“, spíše příležitostí k otázkám.
   Záměrně ponechávám stranou teoretické úvahy o významu a tvůrčím postupu experimentální poezie, v níž Emil Juliš nepochybně dosáhl vrcholu. O tom bylo při jiných příležitostech napsáno dost. Rovněž o jeho spolupráci s Jiřím Kolářem a dalšími výtvarníky. Na tomto místě nerozvádím ani zamyšlení, do jaké míry jeho poezii poznamenala nemožnost publikovat za totality — třebaže jde o skutečnost víc než žalující. Místo toho se pusťme přímo pod kůži.
   I nepoučený čtenář si velmi rychle všimne, jak je Julišo-va poezie dynamická. Všechno se ocitá v pohybu (umocněno samozřejmě mnoha slovesy), vířivém, otáčivém, dostředivém
   i odstředivém. Výtvarný doprovod to zdařile podtrhuje. Přibližování i vzdalování, řád i chaos se nacházejí v jedné rovině — není od věci zapamatovat si v této souvislosti autorovu sentenci, že v chaosu je třeba zvolit jednu věc a držet se jí. Jednotlivé detaily před námi rotují, jsou rovnoměrně nasvícené, i světlo znásobuje jakýsi neklid.
   Jinými slovy: v Julišově poezii je plno dění, ale nenacházíme příběhy. Proč? Protože Julišův básnický naturel nesleduje lineárně to, co se stalo, ale co se neustále děje, co před ním křižuje, pohybuje se v různých rychlostech a prolíná se. Místo ohraničeného příběhu citlivě vnímá vzkazy živých bytostí, nejen lidí, ale třeba i ptáků. Chce „ponořit svou duši do duše všech duší“ (báseň „Příchozí“). Teprve pak se ztotožňuje: „a my se vzdalujeme břečťanu, / vzdalujeme se černému mramoru, torzu / plačícího anděla s uraženou hlavou, ale / nevzdalujeme se ohni“ (báseň „Blížíme se ohni“). Julišovy básně přijímají často pradávnou formu litanie, skoro náboženského, mysteriózního vytržení. Mění se jejich akustika, místy zazní hluboký tón (podtón), místy dlouhotrvající ozvěna.
   Epično v pravém slova smyslu nenajdeme ani v dlouhé básni „Vyprávěč“: „neforemný slepec se spečenými rysy, / s křivýma nohama, tlustý svými událostmi“. Autor našemu podvědomí podsunuje Homéra, abychom vzápětí zjistili, že je všechno jinak. Není to vyprávění. Extáze, proroctví, kázání? Pokora před tajemstvím? Přiznání, že poznání neočišťuje, ale je to „dvousečný meč“? Barevnost a exaltace jednotlivých obrazů hrozí zalknutím. Nepřítomnost konkrétního výpravného osudu dá vzniknout nadčasovému mýtu.
   Vede-li nás autor po cestách a výmolech své krajiny — průmyslové severní Čechy —, jakou roli přitom hraje? Je to empatický pozorovatel? Geniální výtvarník, který vsadil na synekdochu a neomylně skicuje obraz mlh, kouře, ohně a uhlí? Máme ještě před sebou přírodu, či artefakt, když nám dává nahlížet do tajemství kamenů a menhirů? Je to poutník, který nedá odpočinout sobě ani nám? Neboť moment spočinutí v jeho poezii opravdu není… Právě kvůli onomu neustálému pohybu nelze v Julišově poezii najít přesná ohraničení reality a fantazie. Básník Juliš není průvodce krajem ani jeho bard. Čím tedy, to si musí vyřešit čtenář sám.
   Julišovy básně připomínají chemický proces. Pokusy s jednotlivými elementy, kterým dává nové možnosti. To, co se jeví prosté, muselo projít velmi prudkou vnitřní reakcí, kterou básník vidí vnitřním zrakem: „dýchni na hrst prachu a každé jeho zrnko / vzplane atomy, které ho vážou. / I klas obilí tají v sobě oheň: sytý žár / vyráží z chleba a mísí se s magmatem slin“ (báseň „Oheň“). Přesnost pojmů je zdůrazněna i množstvím adjektiv. Jako by obecné jméno přesně zapadlo na své místo jen spolu se jménem druhovým. A nevadí, že jde o básnické vjemy jako například: „vilná kapka krve“, „křivá slina“, „trnitá bulva“ nebo „tupá tma“.
   Bylo již napsáno, že velikou roli v Julišově básnickém slovníku hrají ruce. Dodejme, že stejnou roli hraje i mozek, „planoucí mozek“, „mozkové pleny planou“, jak se vyjádřil básník sám. Věru, snad i proto v Julišových verších vnímáme více racio než emoce. Ale téměř laboratorní preciznost při výběru slov neznamená chladnou odtažitost. I básník Juliš přiznává člověčí úzkost, zklamání z běhu dějin, lásku i pocit samoty — ovšem bez dramatizujícího expresivního křiku: „Tíha samoty umí být sladká — / násobí pocit bytí“ (báseň „Sten“); nebo:
   „Nesmírným soucitem / zaplaven, stržen, vrhám se k tobě / proniknut láskou, tím ostrým nožem“ (tamtéž). A samozřejmě strach ze stárnutí, z úbytku sil: „Zužuje se průtok slovodárných
   cest“ (báseň „Sklerotikon“). Neboť básník dýchá v moři slov, jak konečně sám přiznává: „toužím po mracích slov“ (báseň „Říkejte si co chcete“). Skrze jeho chápání smyslu poezie vní-
   máme zároveň i tajemný dech transcendentna. Ale jak složitě, trhavě, když dokáže zvolat: „žádné, žádné vzkříšení“, aby vzápětí dodal: „Jediná naděje zůstává: / že zůstaneme v paměti
   boží. / Setkáme se tam opět / všichni a všechno? / Láska? Krása? Křeč / a šílenství? Báseň? / Ticho… Nikdo neodpovídá…“ (báseň „Tváří v tvář Ježíšovi“).

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 14. 2. 2018

   A2, 16. 1. 2008

   Jan Šulc
   Poslední slovo Emila Juliše
   Svědectví z cesty za pochopením smyslu

   Když v roce 1996 vyšla Emilu Julišovi básnická kniha Nevyhnutelnosti, nepřinesla mu jen úspěch v podobě Státní ceny za literaturu a pochvalná slova kritiky, ale i pocit, který ve svém životě nikdy předtím nepoznal: v danou chvíli měli čtenáři v rukou všechny jeho básnické texty s výjimkou několika málo pro něj netypických rýmovaných básní z počátku sedmdesátých let, které o něco později otiskl časopisecky. Nezbyl mu žádný neznámý text, který by mohl „vytáhnout ze šuplíku“ a svěřit čtenáři. Několikrát mi říkal, jak je pro něj tato situace nová a nezvyklá. Obrátil se tehdy intenzivně k hudbě. Poslech starší i moderní vážné hudby se pro něj v posledních deseti letech jeho života stal jednou z nejdůležitějších věcí. Žasl jsem nad množstvím kompaktních disků v jeho bytě i nad systematičností, s kterou přistupoval k jejich výběru i řazení. Jako by se mu po básnickém slově a výtvarné koláži, jimž se věnoval tolik let, v hudbě otevíral nový životní prostor. Snažil jsem se tehdy oživit formou rozhovoru jeho vzpomínky na časopis Dialog a na šedesátá léta na severu Čech, která mu dala vzniknout. Emil Juliš však nebyl retrospektivní typ člověka, netěšilo ho zabývat se pro něj podružnými detaily z minulosti. Vše jako by leželo stále před ním, s obdivuhodnou energií a životodárným zaujetím směřoval stále kupředu. Ptal jsem se tehdy sám sebe, zda mu tato mimořádná vlastnost dovolí napsat ještě nějaké nové básně, které po knihách Blížíme se ohni, Hra o smysl či Nevyhnutelnosti už nemohly být jiné než zásadní. Julišova odpověď byla co do rozsahu stručná, o to však pádnější: v časopisu Pěší zóna otiskl péčí Vratislava Färbera několik nových básní, které ukázaly novou polohu jeho uvažování i psaní – byly to básně až nezvykle temné, tragické. Dost dobře jsem tuto novou polohou Julišovy poezie nedokázal čtenářsky uchopit, zdála se mi „nejulišovská“, a také kontrastovala s jasem, který vyzařoval z každého setkání či telefonického rozhovoru s ním.

   Skončit s všeobjímající láskou
   Kniha Pod kůží (Výbor z poezie 1965–2005), kterou v loňském roce vydalo nakladatelství Dybbuk, měla velmi pohnutou historii, o níž by mohli a měli vypovědět jiní. Pracoval na ní intenzivně více než dva roky. Na první pohled jde o autorský výbor z díla, nové, dosud neuveřejněné Julišovy básně jsou zde pouze dvě. O výbor jde však pouze na první pohled: velká řada starších básní zde vychází autorem více či méně upravena. Už ale i samotným výběrem básní sledoval autor jiný cíl než představit čtenářům svou poezii tak, jak se v průběhu čtyřiceti let vyvíjela a proměňovala. Knihou Pod kůží chtěl Emil Juliš vyslovit to, co cítí a o čem přemýšlí dnes, v tuto chvíli. Stará, již dávno otištěná báseň pro něj nebyla něčím uzavřeným, co by od sebe jednou pro vždy odřízl, ale stále živou součástí jeho vnitřního života, s kterou nejen že může, ale dokonce musí dále pracovat, měnit ji a rozvíjet.
   V dopisu z 30. listopadu loňského roku, necelý měsíc před svou smrtí, mi Emil Juliš napsal: „Chtěl jsem skončit s všeobjímající láskou, s tím, že je dobře, že jsem tu žil (asi blízko Rilkemu), ale nedá se nic dělat, skepse, zklamání, žehrání, hovorovost až na mez vulgarity, poslední báseň = báseň-koláž, je to silnější než já, nemohu použít jiné vidění, cítění. Jsou dva druhy lidí, když pominu lidi s psychickou ztrátou svědomí, chcete-li křesťani nebo jejich dnešní dědici, a pak manichejci, věřící v princip dobra-zla. Kdo nevěří v jejich věčnou souexistenci, bude trpět. Ivan Diviš trpěl. Viděl jste ho na fotografi ích Dagmar Hochové (Konec chleba, počátek kamení) na str. 79–81?“ Nelze lépe charakterizovat poslední oddíl knihy Pod kůží, jakož i její celkové vyznění, než jak to ve svém dopisu udělal básník sám. Téměř doslova stejně píše o utrpení i v poslední básni svazku s názvem Kdesi v koutku galaxie: „neboť kdo jako hlupák bere vážně věci duše/ bude trpět“. Jsem přesvědčen, že klíčem k četbě této poslední knihy Emila Juliše, jejíhož vydání se již nedožil, je kladení otázek po smyslu utrpení. Kladení ovšem opravdové, prožívané na samu mez snesitelnosti, ne jen zběžně čtenářsky povrchní. Pro toho, kdo znal nejen Emila Juliše, ale i jeho předchozí dílo, je kniha svou skepsí překvapivá a velmi bolestná. Je svědectvím nesmírně hluboké, procítěné a protrpěné cesty za pochopením smyslu, o nějž už se nehraje, ale který člověku bolestně uniká: „Jediná naděje zůstává:/ že zůstaneme navždy v paměti boží./ Setkáme se tam opět/ všichni a všechno?/ Láska? Krása? Křeč/ a šílenství? Báseň?/ Ticho… Nikdo neodpovídá…“

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar, 20/2007

   Milan Děžinský
   Pod kůží světa

   Tak trochu smutná koincidence: básník sestaví svůj autorský výbor, svůj – dickinsonovsky řečeno – dopis světu, jeho vydání se však nedočká. A jedná-li se o utajovaného velikána, jehož poezie nebyla vždycky na pultech a knihovnách snadno k mání, a když, tak opožděně a okleštěně, je o to lákavější vnořit se do hvozdu básnického díla očima autora, který je ještě navíc sám sobě čtenářem.
   Co tedy „zbylo“ z pověstného, tak oboubřitně nabroušeného díla? Mnoho recenzentů přede mnou si všimlo, jak se do Julišova střídmě vybraného konvolutu tak nenápadně „nevešla“ většina jeho textů experimentálních; experimentální akcent si však své místo podržel. Jako by ve věčné bitvě mezi formou a obsahem obsah vyhrával, bera si z experimentální jazykové techniky to, co se na první pohled zdá jako ozvláštnění, jakási formální dekorace, v plném pohledu má však význam zásadní, utvářecí. Ne snad, že by Julišovi záleželo na tom být básníkem objevně experimentálním, ale spíše že jako básník bytostně potřebuje, aby myšlenka básně rostla na vzorci jako chrupavka na slavné fotografii myši, které implantovali na hřbet lidské ucho. Jsem přesvědčen, že kombinatorické experimentální techniky nejsou pro Juliše výchozím básnickým impulzem, spíše jen osnovou, jakousi šablonou, která se, pokud má být dílo pochopeno, musí do díla vstřebat jako chirurgický šicí materiál.
   Výbor Pod kůží je tak pro čtenáře básníkovým ujištěním, že tradiční básnická myšlenka vyhrává, že vzorec nám sice poskytuje sval, ale nestačí pro samotný pohyb. Z básníků experimentátorů pozdních let šedesátých tak Juliš svým důrazem na obsah vybočuje asi stejně, jako se liší od básníků tradičnějších forem svým akcentem básnické techniky, kterou jsme si zvykli nazývat experimentální.

   „Každá báseň je neomezená a nikomu nezodpovídající“, čteme v poslední básni výboru s názvem Kdesi v koutku galaxie a zachvátí nás podobně jako básníka závrať z nekonečna, v němž je nám fyzicky vymezen jen malý kout, kdežto dobré básni nespoutané, hermetické nekonečno. Básník v ní s ironickým nadhledem glosuje snahu pochopit věci duše, říká: „neboť tam kde pozorujeme záměr natož účel / tam je pravdivost a nevinnost ztracena“, jako by z celého svého díla vytahoval právě tato dvě kritéria, „[…] a ano chci číst nebo poslouchat a nerozumět / ale s básněmi je to jako s větry / jsou pšouky které se nedají udržet“.
   Největší posun, jakési zklidnění, ke kterému se Juliš dobírá přes tichou, s nadhledem vychutnávanou hořkost, vidíme v textech z posledního období. Budoucí očekávaná apokalypsa je nahrazena spíše než smířením s řádem věcí jeho nepříliš svolným, nerezignovaným přijetím. Báseň V Želenicích je vrcholnou básní, snad shrnující celé Julišovo básnické úsilí nad pozemským údělem: vidíme zde běžnou venkovskou scenerii, dva frkající koně, černou kočku, tekoucí řeku, jabloň v květu, pod níž leží holubí mrtvolka, a slyšíme básníka, který „na stará kolena přeostře vnímá svět“. Dívá se na lidi, jdoucí z pole, jako by „člověka viděl poprvé“,jako by „od nich cosi očekával“. Básník silně vnímající touhu i marnost cítí, že záchranou i zkázou lidstva je: „že nemyslí na to / co vše je právě požíráno časem, dějinami“, prostorem; dívá se na lidi vracející se z pole, snad vratkou chůzí tam, kde se „přeostře vynořuje svět, ten svar i svár protikladů“: fundamentální fenomén bytí.
   Kdesi kdosi nedávno řekl, že Juliš je básníkem krajiny. Budiž… Poněkud nespravedlivé zúžení básníkova díla a jako tvrzení neúplné – koneckonců jako jakékoliv tvrzení o básni –, kdyby se neřeklo jaké krajiny. Protože pokud najdeme v Julišových textech krajinu, pak je to krajina emblematická, oproštěná od své živoucnosti, avšak bez toho, aby o onu živoucnost byl připraven celek básně. Místa a věci se na poslední výspě zkázy stávají jen kulisami: „[…] let uhelnou vegetací / ve stavu zrodu, všechno oživuje, / květy, šelmy, ryby, nedohledné / bažinaté jezero, sopky chrlí oheň / a kamení, páry stoupají, / voda se vaří na žhavém úpatí.“ Ocitáme se uprostřed mýtu, a to i tam, kde poznáváme apokalyptickou krajinu hnědo­uhelné pánve, po které se valí nízký všudypřítomný dým, mikroskopický prach: z básníka pozorovatele se stává mýtotvůrce, z básníka myslitele prorok: „Dlažba puká žárem, asfalt se roztéká, / v bytech explodují čínské růže, / tupá tma pořádá ohňostroj, / omítka spadává jak uhelná vegetace.“ V celém díle o čtyři roky mladšího Ivana Diviše se konec světa odehrává na úrovni lidské, v nás, v morálce, ve svědomí. Juliš nám ohnivou apokalypsu přehrává podmanivě věcným, prostupujícím a přitom plebejským způsobem na jevišti ulice, města, jako ne příliš blízkou ani vzdálenou siluetu zkázy. Cítíme žár. Jsme blízko ohně, ne však docela v něm. Jak moc nás děsí plíživá zkáza, která vypadajíc ohnivě na horizontu, se svým přibližováním stává přijatou všedností? Jak moc nás děsí verš: „čekání je dlouhé, nic se neděje a děje se všechno“?

   Juliš je rozhodně více básníkem, který svět – snad trochu jednostrunně – zaznamenává očima spíše než sluchem, čichem, hmatem… Je malířem, který vypravuje, nebo vypravěčem, který maluje? Jsou všechna ta slunce, sféry, blesky opravdovou scenérií nebe, nebo jen záměrnými kulisami? Neděje se to podstatné v zákulisí? Kdy tedy „básně tiše hovoří na rubu, když neshledávají obraz na líci“?
   Julišova senzitivita je střízlivá, jeho senzibilita – snad záměrně – rezervovaná, uzavřená; o básníkovu srdci, jeho důvěrně osobním a opravdovém já se dozvídáme málo. Ve službě poezii zdá se málo záleží na básníkovi a tak mnoho na básni. Antipatetičnost až programová, kde se Juliš přiznává k iniciační osobnosti Jiřího Koláře, je zdí příliš vysokou pro básníka konfesijního, ale svobodným nádechem pro básníka imaginace. V jeho stěžejních textech imaginativní síla nabírá dynamiku a živelnou nespoutanost „třeštění sršícího blesky“, kde je básník psán básní a nikoliv naopak.
   Dílo Emila Juliše je „básněním na okraji“, básněním přesvědčivým, živelným i nenápadným zároveň: poezií, která – plna naděje – pochybuje o možnostech člověka, světě rozumu a pokroku. Poezií, která vposledku pochybuje i sama o sobě.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar, 20/2007

   Wanda Heinrichová
   Pod tvrdým mrakem dnů

   Autorský výbor z celoživotní tvorby přináší zajímavý pohled na Julišovo dílo i zasvěceným čtenářům. Pro mladší generaci může tato kniha představovat první skutečné setkání s básníkem, kterého předtím snad jen matně znala jako slovníkové heslo – nositele Ceny Jaroslava Seiferta a Státní ceny za literaturu. V bilančním svazku nazvaném Pod kůží členíEmil Juliš (1920–2006) básně chronologicky do osmi oddílů od let šedesátých až k textům z posledního období, z nichž některé dosud nebyly publikovány. Básník se vydání knihy nedožil.
   Dílo Emila Juliše si často primárně spojujeme s metodou básnického experimentu. Zkusme se ale nad tímto pojmem trochu zamyslet. Jan Štolba ve svém brilantním doslovu k Julišovu výboru správně říká, že experiment v širším smyslu představuje podstatu básnické tvorby vůbec. A zdaleka to není ojedinělý názor, vždyť třeba už Novalis ve Fragmentech píše: „Experimentovat s obrazy a pojmy ve fantazii zcela na způsob fyzikálních pokusů. Kombinovat, nechávat vznikat – “.Výrok velikána německého romantismu překonává přelud o protikladu mezi takzvaně spontánně niternou a racionálně vykonstruovanou poezií. Právě Juliš svými texty dokládá možnou – a důležitou – syntézu, i když virtuózní, kombinatorická složka hrála v jedné etapě jeho tvorby podstatnou roli. Koncem padesátých let minulého století do Čech pronikl proud takzvané „konkrétní“ poezie, pro kterou se stal jazyk – slovo, slabika, někdy dokonce samostatné písmeno – „materiálem“ intelektuální hry. Kořeny konstelací (1955) takového Gomringera či jiných experimentálních autorů najdeme však už před první světovou válkou v Osvobozených slovech F. T. Marinettiho – parole in liberta, syntax se rozpadá.
   Specifičnost a mimořádná přesvědčivost Julišovy experimentální fáze spočívá v kontinuitě s celým jeho dílem, ve věrnosti sobě samému. Kniha Pod kůží dává jedinečnou možnost tuto linii sledovat. Stavebním materiálem jsou mu „živé“ cáry – řeči, vjemů. Občas máme pocit, že pracuje s úlomky ne­existujících, ale přesto jaksi důvěrných veršů, básní před básněmi. Pro Juliše příznačná Černá krajina (str. 26–29)je plná básnických objevů, které kolem sebe tančí v překvapivých seskupeních, přibližují se a zase vzdalují, kreslí krajinu přesnými tahy a zároveň září svébytnými obrazy: „koruna světa tichne“ […] // „všechno nepohnuté v měsíčním světle / protrhávaném dveřmi hospod“.Tma protrhávaná dveřmi hospod – to přece není pouhá neúčastná spekulace, nýbrž nesmírně fyzický záznam. Někdy téměř secesní verše – „bezlisté šlahouny břečťanu spoutávají kamenného anděla“ (Podzim, str. 31) –pouští Juliš do chladného stroje experimentu, který je rozřezává na kusy, aby se znovu vynořily vedle jiných, zmrzačené a expresivnější – „srna-dítě spoutává bezlistými šlahouny velkých očí dušičková světla / hřbitova kamenného anděla břečťanu“. Pravděpodobně nejbližším souputníkem z okruhu světové konkrétní poezie by byl Julišovi v tomto ohledu Helmut Heißenbüttel, který prostřednictvím permutací také mistrně odromantizovával původní, více či méně tradičně pojaté poetické texty. Matematicky elegantně působí i metoda negativního přeformulování, jež prostupuje básní jako virus a otáčí ji, otáčí „panty“ jarního Dne (str. 30), ráno se mění a nemění v poledne, večer a noc, „den anemické krve měst“ končí a nekončí, ale právě v tomto napětí se vyjeví tajemný, paradoxní řád.
   Počátkem sedmdesátých let Juliš opouští experimentální metodu a přiklání se ke klasičtější tvorbě. Za programový, snad až příliš doslovený text tohoto průlomu bychom mohli považovat Hlavu-strom (str. 60): „Jako by se proti tobě / sama lehkost obrátila, / ducha hry však nevyhání – / přesto na něj zapomínám“; autor vzývá pravdu a krásu, klasicistní hodnoty, jimiž chce nyní zaklínat báseň – „hlava-strom / je rozryta v své listnaté tváři / vesmírným plamenem. Je pravdou krásy.“ Elegický, biblický, mytický tón a antické motivy protkávají mnoho Julišových básní, ale vždy v těsném sousedství ostrých střepů reality: „Kdo to mluví o soli země? […] Odkud přicházíte? kdo jste? kde žijete? a proč vlastně? / kam odcházíte? tak řekněte něco… / Někdy zahlédneme nelítostný boj koček s krysami“, a tuto beznaději a boj pak přeruší nádherně vykupující verš „bezhvězdná obloha je akváriem snů“.(str. 109)Nelítostnou diagnózou světa probleskuje občas až šímovská světelnost, produchovnělost a oproštěnost.
   „Krajem Julišova zpěvu“ (Kraj mého zpěvu, str. 121) je drsné, průmyslové Mostecko, kde „v labyrintech dieselelektrických trakcí / bučí železní Minotaurové“ a „píchačky slouží ranní mši“.(str. 150) V oddílu Město-mýtus tohoto svazku najdeme uhrančivé básně ze sbírky Zóna. Zóna – slovo, kterým profukuje ledový vítr, slovo s příchutí kovu, opuštěných strojů, pustých plání a bahna. Vybavují se nám scény z Tarkovského legendárního filmu Stalker (1979), záhadná zpustošená krajina se tady také nazývá zónou, ale Juliš mohl tento snímek v osmdesátých letech sotva zhlédnout (sovětská cenzura neměla zájem na distribuci filmu). Analogii s básníkovou obrazností skýtají kupříkladu i fotografie Aloise Nožičky – industriální „ošklivost“, zničená příroda, dokonce olejové skvrny v loužích nabývají nových výrazových hodnot – „voda padá vodopádem neuvěřitelných / odstínů zemitosti, na hladině / se zrcadlí labutí oblaka / pomalu přecházejí temným zrcadlem / z leštěné ocele, mizí… Duhový klid, / rezavě zázračné spektrum hmoty“.(str. 112)Ovšem mrtvolná strnulost zóny ilustruje také pustotu politického režimu: „Třou cihlou o cihlu. / Vzniká přízračné město, / pod zamrzlou plachtou času“.(str. 116)
   Přikývnutí (str. 136), vážné, ale přece do jisté míry voluntaristické gesto smíření a spočinutí nese na svých ramenou veškerou tíhu básníkova vědění a skepse. „Opilé hlasy, za nimi se potácí hudba. / Nemůžeme říct, že je to harmonie sfér, / ale je natolik kosmická, že zahrnuje / i dávení přízemnosti, sebevíce vulgární.“ Když porovnáváme přesné znění básní výboru Pod kůží s předlohami již publikovanými, zjistíme, že Emil Juliš při poslední redakci některé texty upravoval a přepisoval. Nahrazování enigmatických pasáží morálním poselstvím či filozofujícím konstatováním často nedopadá ve prospěch nové podoby básní, jak je tomu například u Dospělosti (str. 81) – na místěpůvodních závěrečných veršů „…Tak praví / stará kronika spolu s vypsáním, kterak / purkmistrovi nabarvili kozu, rošťáci!“ se octne dovětek: „Lidský osud je v podstatě tragický. / Přesto toužíme po věčnosti, po štěstí.“
   V závěru Dějin (str. 153)píše Emil Juliš prorocky, ač maně, i o osudu svého vlastního díla: „Avšak obraz toho malíře nezmizel / ten obraz nás vtáhl do sebe / stali jsme se jeho součástí jeho spolutvůrci“. Ve verzi z roku 1990 končí báseň veršem „Já bych se stal – “, ve vydání z roku 2007 se změní na „Já jsem se stal…“

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 14. 2. 2018

   Respekt, 18. 6. 2007

   Vladimír Karfík
   Směr k sebezničení
   Optika konečnosti v posledním díle Emila Juliše.

   Osudy tvorby básníka Emila Juliše (1920–2006) jsou nad jiné svízelné. Psal sice padesát let, ale značnou část jeho díla zpřístupnila až básnická kniha Nevyhnutelnosti, vydaná teprve před deseti roky. Dosud nepublikované práce jsou zde rozděleny do čtyř oddílů – Obyčejný člověk, básně z let 1956–72, Město na půlnoci z roku 1973 (sbírka sice vytištěná, ale cenzurou rozšmelcovaná), Jablko nevrátím květu (strojopis z roku 1981) a Než budu požrán stínem, nepublikované verše z let 1970–1990.
   I na vydání první knihy, pro básníka příznačně nazvané Progresivní nepohoda (1965), čekal Juliš dlouho – až do svých pětačtyřiceti let. Přitom už v padesátých letech patřil svou tvorbou do blízkosti poetiky básníků vzešlých ze Skupiny 42. Jiří Kolář Juliše už v polovině padesátých let zařadil do plánované nekonformní ediční řady, ale z cenzurních důvodů uvízl hned na svazku prvním, na Hrabalových Hovorech lidí.
   Teď máme v ruce defi nitivně poslední Julišovo dílo, autorský výbor z jeho celoživotního díla Pod kůží. Pracoval na něm dva roky, ale vydání se už nedočkal.

   Nové měřítko

   Julišova experimentální poezie (označení experimentální je slovem z nouze, vždyť jde o princip básnické hry, v poezii legitimní od antiky přes baroko až k moderně) byla osobitá nejen variacemi, permutacemi a prolážemi, ale i tím, že zůstávala součástí jeho velkého básnického mýtu, v němž „člověk už jednou překročil mez, za kterou ho čeká zkáza“, které se však on jako rapsód brání. Sám přiznal, že intuitivní či tradiční poezii nepřestal psát nikdy, ostatně její lidská témata najdeme v podloží všech jeho básnických experimentů.
   Dílo Pod kůží lze vnímat jako Julišovo účtování se sebou samým. Při vědomí svého konce se básník stačil zamyslit nad svou celou tvorbou a vyloupnout z ní ty části, jež pociťoval jako podstatné. Bezohledně probírá tvorbu po jednotlivých desetiletích: léta šedesátá, léta sedmdesátá, léta osmdesátá, výslovně neoznačená léta devadesátá – a pak dosud netištěné básně z posledních let života. Nepřepisuje své dílo, nesnaží se představit sebe či je v jiném světle, jenom je třídí měřítkem konečnosti.
   Co zaujme na první pohled: ona experimentální poezie, formální jazyková hra, jíž Emil Juliš v šedesátých letech tak překvapil a oslnil, protože hru chápal jako vážnou věc, do níž umělec vkládá vše, nenašla v životní bilanci místa a váhy, jakou měla ve své době. Spíše v ní dnes vystupují zřetelnější stopy oné černé lyry, jejíž tóny opadávají jak spálené maso. Hraje na ni své velké téma Zóny, jak metaforicky pojmenovává ničené Mostecko. Nacházíme tam „město černí pokryté/barvou velkodolu sírou“, „stíny rychlodráhy“ a „plamen šlehající nížinou“, „oprámy a mocné tahy kouře s popílkem“, drsně uhelnatý melos, který básníkovi brání, aby tento sametově narezlý kraj opustil.
   Na velké téma života a poezie nasměroval Emila Juliše básnický iniciátor Jiří Kolář. „Mrzká doba“ se známou akcí „70 000 z administrativy do výroby“ zasáhla po únoru i Juliše a Kolář poradil: „Jdi tam, kde bude aspoň jedna fabrika a dvě rasy“. Juliš odešel z Prahy do Mostu, našel tam trpké, leč velkolepé téma: stal se svědkem postupující zkázy „krajiny uhlí s celými svými dějinami, s parnatým sluncem, přesličkami, plavuněmi i s lístkem magnolie, se zuhelnatělými kmeny stromů, na jejichž lomu jsou patrná léta a vlásečnice žilobití, do nenávratna zajdou ptáci, ryby, mušle, hmyz, zajdou osudy lidí, riskantně do této krajiny
   do nenávratna zajde i osud toho, který je tohoto zániku, této proměny svědkem“.
   Juliš viděl nejen povrch krajiny, ale patřil i do jejích obnažovaných útrob. Setkal se s „krajinou konfl iktní, krajinou kontrastů, zauzlinou a střetem dob předvěkých se sráznou současností, člověkem a s přírodou, rasy s rasou, národnosti s národností, ohniskem sociálních bojů, místem proměny energií, zániku i vznikání, minulosti i budoucnosti, rozhraním zemského povrchu a jeho hlubin, tepáním strojů a srdcí, svarem ran a soucítění“.
   Zprvu naruby obracená země a pak postupný zánik historického města, po němž posléze zbyla černá jáma. Je to svědectví o zničující lidské nelidské činnosti, kdy lidé i města mizí a zbude jen spáleniště, zbytečně založené a posléze do inferna propadlé. To je téma velkolepé Zóny, této moderní apokalypsy. Básník stojí v místě, jež se mu stalo nejosudovějším, a vzpírá se představě, že toto by měla být budoucnost Země a člověka.
   Přečtěme si prostou pozdní báseň V Želenicích. Téměř nic se v ní neděje, kočka přes cestu, hřebci na louce, řeka, slunce na obloze, lidé vracející se z pole, a básník jako by je viděl poprvé. Na stará kolena ostře vnímá svět nebezpečně se vychylující k sebezničení, báseň se stává směsicí touhy a marnosti. Pak poslední verš jako rána palicí: „Málo platné, v Želenicích chcípnul pes.“ Ale co všechno se pod tím povrchem děje!

   zobrazit celou recenzi

6. dybbuk – 14. 2. 2018

   http://www.czlit.cz

   Jan Suk

   Bilančního autorského výboru z celoživotního básnického díla Pod kůží se Emil Juliš (1920–2006) bohužel nedožil. Výbor zahrnuje čtyřicetiletí jeho tvorby, je koncipovaný bibliofilsky a doprovázejí ho holanovsky noumenální kresby básníkova přítele, výtvarníka Jiřího Kubového. Hutným a hlubokým doslovem knihu obohatil Jan Štolba.
   Právě Štolba si povšiml, že Julišova poezie, jakkoli je spojována s experimentem a s hravou slovní ekvilibristikou, je na prvním místě lyrikou lidských i přírodních živlů s křídly polámanými moderním odcizeným světem. Přitom již od prvních sbírek z šedesátých let byl experiment u Juliše záležitostí nikoli samoúčelnou, ale sloužící k jakémusi převtělování pojmů, slov a jejich spojení do celku, jenž sice vyslovuje povědomý svět, avšak souběžně zachytává jeho těkavý, nový, v procesu stvoření se koupající odraz nebo stín, vržený na písek horečnaté pouště bytí. Julišova poezie navíc vždy tíhla k epičnosti a tím i k mytickému pratvaru – k něčemu, co život postihuje z kosmického úhlu, mnohdy kupkovsky abstraktního, ale také elementárního, jadrného a opět přímočaře živelného.
   Juliš si byl vědom toho, že jazyk je příliš logický, aritmetický, zákonitý, téměř wittgensteinovsky chladný, aby mohl fixovat ohnivé skrumáže a labyrinty nebo gordické zauzliny světa. Před takovou fatální a předem prohranou tendencí k universalismu utíkal kdysi Dante v Božské komedii stejně jako Pound v Cantos, Eliot v Pustině nebo Holan v torzech svých epických příběhů. Juliš ve svém díle vycházel ze zásad spíš romantických než avantgardních, spíš apollinských než dionýských, což je nejvíce patrné v jeho pozdní tvorbě z devadesátých let a z počátku nového tisíciletí. Neponechával také nic náhodné inspiraci, vyklenutím smyslových vjemů, přehlušujících jejich povýtce metafyzický význam i výklad. Byl vzdělancem, řazeným k oné antikizující linii osobností, jež bývají označovány jako poeta doctus. Používání dlouhých citátů z filosofických i literárních traktátů, četné odkazy na tvůrce minulosti, na Bibli nebo na starořecké bájné postavy se dají vysledovat v každé Julišově knize veršů.
   Hledání podstaty a smyslu existence jde samozřejmě proti principům hry. Zejména v šedesátých a sedmdesátých letech Juliše fascinuje možnost posunů a variací nejen jednotlivých slov a pojmů, ale celých obrazových a metaforických panoramat. Z té doby je např. báseň Podzim, zprvu nás oslovující jenom tichým adagiem volně a pomalu plynoucích podzimních atributů a výjevů v krajině odcházející do dočasné zimní smrti. Louky nasáklé chladnou vodou, večer jako lampa obalená chuchvalcem mlhy asociují dění toho, co se nalézá před propastí zániku, ať je to „bezlistý šlahoun břečťanu“, spoutávající zkamenělého anděla, nebo obraz stařeny upravující dušičkový hrob. Nebyl by to však mýtotvorný Juliš, aby tento idylicky se klonící obraz podzimního mlčení nerozpohyboval tím, že jednotlivé fragmenty této skládanky podzimu začne přesouvat. Pak se mlha stává stařenou (nebo stará žena mlhou) a hrob se odemyká novým kvetoucím úponkem břečťanu. Nakonec pohyblivé metafyzické řečiště ústí do strhujícího obrazu „starého hrobu dítěte“. V básni oživlý sémantický, ale i myticky nahlodávaný obraz neklidu hladiny, rozvlnění významů, se vrátí k samotnému počátku, jako by sevřený sonátovou hudební formou, s níž Juliš mistrovsky pracuje.
   Počínaje osmdesátými lety se Emil Juliš vzdaluje od svých zaumných experimentů, jež nebyly pouhými pokusy, jak přelstít starý a unavený jazyk a nabít ho novým smyslem. Mytický podtext a filosofický náboj začínají představovat dominantní konstrukt básní a cyklů, včetně těch nejznámějších, jako jsou Město-mýtus nebo Gordická hlava. Víc než skutečný svět se v těchto verších vynořují „prostory tušených krajin“, „šachty nitra“, ve kterých se svět posouvá jako stín v slunci a kdy „musíme vše pojmout znova“. Řeč není oprávněna k tomu, aby byla vyčerpávajícím obtiskem našeho života. Uhrančivá a opodstatněná, protože poznaná a zažitá skepse vůči básni a jazyku jako prostředku dorozumění, stojící kdysi na prahu Březinovy mlčenlivosti nebo Rimbaudova nalodění se na koráb bludného Holanďana, je vlastní také Emilu Julišovi.
   Galakticky globální pokus zachytit existenci „na rozhraní“ obepíná poslední Julišovy básně psané po roce 2000. V nich se zužuje „průtok slovodárných cest“ a básník tuší, že za světem popelnic, fasád, plotů, psů, neuchopitelného zvuku prchajících dnů a prastarých otázek, které už přestává vnímat, přestože ho „bijí po duši“, útěšně, třebaže i lhostejně světélkují „větve mlhovin“. Jako by se na konci díla prolomily do autorovy zjitřené obraznosti záře nadpozemských světů a poselství z jiných dimenzí nebo vzkazů mrtvých živým.
   To všechno zvládl stárnoucí básník předat bez jakéhokoliv patosu, dokonce na rozhraní nebo v tichém ústraní, aby mohl otevřeně obejmout smrt.

   zobrazit celou recenzi

7. dybbuk – 14. 2. 2018

   Mladá fronta DNES, 24.10.2007

   Radim Kopáč
   Básník, jenž by se měl zadřít pod kůži

   Básník Emil Juliš, jeden z nejpozoruhodnějších zjevů posledního půlstoletí české poezie, zemřel loni v prosinci. Ještě však stihl dokončit výbor, v němž se kriticky ohlédl za čtyřiceti lety své poezie. Ten vyšel s názvem Pod kůží a čítá zhruba osm desítek textů rámovaných roky 1965–2005.
   Emil Juliš se narodil v Praze, ale jeho krajem se stal sever Čech. Debutoval až ve svých pětačtyřiceti letech. Do roku 1969 vychrlil ještě čtyři tituly a na další dvě desetiletí upadl v nemilost. Uznání se mu dostalo až v první polovině 90. let, kdy opět živelně publikoval, obdržel Cenu Jaroslava Seiferta a následně i Státní cenu za literaturu.
   Julišův debut Progresivní nepohoda (1965) provokoval tradicionalisty svým tíhnutím k experimentu a experimentální tvůrce svojí ochotou hovořit jazykem tradice.
   Počátkem 70. let se Julišovy texty experimentu vzdalují. Ožívají neopakovatelnými soukromými dobrodružstvími, jež se dějí na pomezí vědy a filozofie: tu autor medituje o básních samých, tu zaklíná a vzývá živly, a to zejména klíčový oheň („Ohni, ty jsi princip“); tu dumá o člověku, krajině, vesmíru. Jeho sugestivní řádky se nicméně stále rodí na pozadí přesně vymezeného místa a doby, v níž „černě zarámované je i nanebevzetí“. A tento temný, „uhelný“ motiv se plně rozeznívá v letech osmdesátých. Básně z toho času jako by přicházely z krajin iracionality, napájejí se z pramenů divošství a mýtu – a jako protipól si vybírají konkrétní body v dějinách 20. století.
   Na přelomu 80. a 90. let vycházejí Julišovi tři knížky: Blížíme se ohni, Gordická hlava a Hra o smysl – sedmdesátiletý autor se v nich navrací k výchozí tvůrčí nahodilosti, jeho texty jiskří novou neposednou energií. Básně se mění v podobenství, opětovně se utíkají do snu, opětovně demonstrují radost ze hry. Emil Juliš spěje k druhému vrcholu svého díla: svět pro něj zůstává neustálou výzvou k dobytí, ke zpochybnění. Emil Juliš – toť básník klasický i novátorský, tvůrce živený krajinou severu Čech, ale též básník schopný ve své jedinečné imaginaci levitovat mimo čas a prostor rodné kotliny. Jeho dílo, jež se tak naléhavě zadírá „pod kůži“, si už konečně zaslouží, aby je čtenář vzal řádně na vědomí.

   zobrazit celou recenzi