Hlavou zeď 2011

Recenze

1. dybbuk – 18. 2. 2018

   Tvar, 18. 10. 2012

   Jakub Grombíř
   DALEKÁ CESTA OD DIAGNÓZY K TERAPII

   Kniha nazvaná Hlavou zeď 2011 je výsledkem projektu nakladatelství dybbuk, které položilo předním vědcům z různých oborů otázky o současném stavu civilizace. Je nejspíš na čase. Západní společnost ztratila víru v budoucnost, postupně přichází i o hodnoty, na kterých si dosud zakládala, jako je demokracie, prosperita či racionalita. Navíc se ukazuje, že prvotní hřích byl úplně zbytečný: pokud Homo sapiens sapiens někdy disponoval schopností rozeznat dobré a zlé, pak ji v důsledku mediokracie naprosto ztratil. Pořadatelé sborníku se ptají, často dost provokativně, na různé problémy spojené s politikou, náboženstvím, vědou či kulturou. Na celém počinu je sympatické, že boří zastaralé a pedantské hranice mezi společenskými a přírodními vědami. Obrací se ovšem hlavně na osobnosti mediálně známé svými popularizačními snahami. Mohlo by nás napadnout, že v této zemi jsou i jiní vědci, jejichž názory by mohly být neméně zajímavé, ale co naplat, jméno prodává. To platí zejména o Stanislavu Komárkovi a Tomáši Sedláčkovi, kteří jsou tradičně vtipní a originální, ale místy sklouznou k až příliš lacinému bonmotění. Jak poslední století ukázalo, není nic snadnějšího než cokoli zrelativizovat.
   Opakem jsou texty Jiřího Stehlíka. Je jistě dobře, že byl do debaty přizván marxista – byť se nemohu zbavit dojmu, že za pádem předsudků vůči levici je hlavně současná ekonomická krize. Bohužel ke Stehlíkovým myšlenkám se musíme prokousávat skrze řetězce nestravitelných floskulí: „Proces postupné globalizace antropogenního světa – nejen ekonomiky – je prastarý fenomén a v současnosti, v éře gigantických nadnárodních společností, toliko nabývá v poměru k minulosti ještě rozsáhlejšího, dynamičtějšího a všeobecnějšího charakteru, který je podporován zejména obrovským rozmachem elektronických komunikačních prostředků.“ Navíc je pro mne esteticky prostě nepřijatelné, jak teď komunisté naráz objevují, že Masaryk byl vlastně jejich.
   Jako vždy noblesní, byť místy až příliš nekritický vůči statu quo, je Jan Sokol. Na poněkud demagogicky vyhrocenou otázku: „Copak existuje národ jinde než ve snových představách xenofobů? Copak je někomu k něčemu dobrý?“ odpovídá s rozvahou, vědom si přirozené lidské potřeby někam patřit: „Národ je skvělé a docela přirozené kulturní zařízení, abychom se jeden druhého tolik nebáli, kdežto nacionalismus a xenofobie vzniká právě tam, kde lidem národ chybí.“ Podobně uvažuje Luboš Kropáček, naznačující, že současný úpadek morálky třeba může trochu souviset i s všeobecným odmítáním náboženského řádu. Kropáček trpělivě uvádí na pravou míru populární předsudky vůči islámské civilizaci, ovšem jeho text poněkud trpí tím, že naděje, vkládané v době vzniku knihy do tzv. Arabského jara, se převážně nenaplnily. Takto, s osobním nasazením a přitom vyváženě, přemýšlivě a bez frází by se mělo psát – ale v českém veřejném prostoru bohužel stále platí, že prázdné sudy nejvíc duní… Naproti tomu autobiograficko-politická úvaha Milana Nakonečného trpí přemírou expresivnosti na úkor věcnosti.
   V Salingerově znamenité novele Franny a Zooey říká hlavní hrdinka: „Za ty takřka čtyři roky na univerzitě jsem, pokud se správně pamatuju, slyšela výraz »moudrej člověk« jenom jednou, a to v prvním járu na přednášce z občanský výchovy! A víš, v jakým smyslu ho bylo použito? Bylo ho použito v souvislosti s jakýmsi milým, nudným postarším státníkem, co si nahrabal na burze balík a pak odjel do Washingtonu a stal se tam poradcem prezidenta Roosevelta.“ Myslím, že některých slov není třeba se tak hystericky bát, takže to risknu a napíšu, že příspěvky Antonína Límana odpovídají mojí – jistěže subjektivní – představě o moudrosti, například když inspirován Bašóem konstatuje: „To jediné, co může lidskému životu dát jistou důstojnost, je poetický duch.“ Slepota současné civilizace, která preferuje stále samoúčelnější technický rozvoj před nezměřitelnými (a tudíž podezřelými) duchovními hodnotami, je také námětem jediného příspěvku Marka Váchy.
   Závěrečné texty Ivana M. Havla a Jozefa Kelemena se zabývají teorií Singularity, tedy zásadního kvalitativního zlomu, který má lidstvu přinést (prý už za nějakých dvacet let) rozvoj biotechnologií a umělé inteligence. Oba autoři jsou ovšem dost skeptičtí. Havel vychází z povahy systému – logicky nemůžeme vědět, jak vlastně bude fungovat ona inteligence vyšší, než je ta naše, takže nemá smysl ji předem úkolovat. Kelemen vidí problém spíš v současném duchovním stavu lidstva, který by rozšíření limitů vnímání spíše zneužil v něco podobného Huxleyho Konci civilizace. – Znepokojující je sklon k elitářství u Kelemena a Nakonečného – demokracie je špatná, protože nám chytrým do toho mluví blbci. Odtud bývá už jen krok ke snaze s těmi blbci zatočit. Nakonečného sympatie k Juliu Evolovi či prvorepublikovému fašismu potvrzují, že zhrzení intelektuálové si pořád rádi hrají se sirkami.
   Hlavou se zeď proráží dost obtížně. Bohužel realita nás přesvědčuje, že například před volbami veřejnost spíše naslouchá pubertální televizní hopsandě než vědeckým autoritám. Přemýšlení totiž většinu spoluobčanů až příliš bolí. Důkazem je i skutečnost, že tato v mnoha ohledech pozoruhodná publikace nevyvolala výraznější ohlas. Možná je to i proto, že sborníkový charakter knihy neumožňuje rozproudění diskuze, což by si mnohé teze zasloužily. Ale nakladatelství slíbilo, že bude v anketě pokračovat, doufejme tedy, že se podaří odstranit dětské nemoci a postoupit dále k hledání receptů na současnou krizi.

   zobrazit celou recenzi