dybbuk-163

Milan Petrák

Skrytá autorita

Iracionalita a dav v člověku

Cena s DPH: 337 , e-kniha: 168 

Proč si za vůdce volíme jedince s psychopatickými sklony? Proč k smrti nenávidíme skupiny lidí, kteří se od nás neliší ničím kromě názorů na několik abstraktních a nepodstatných záležitostí? Proč jsme schopni nasazovat život při obraně standarty? Kniha se snaží na tyto nejednoduché otázky týkající se iracionality a víry nalézt odpovědi.
V boha věří většina lidstva. Víra je a vždy byla zcela běžná, je to cosi, bez čeho si mnoho lidí neumí představit svůj život. Zamyslíme-li se, zdá se, že není možné odpovědět na otázku, k čemu je náboženství dobré. Podle evoluční teorie by naše tělesná stavba a chování měly směřovat k možnosti mít co nejvíc potomků a dále šířit své geny. Ovšem jak si tedy vysvětlit masy lidí, jež toto pro víru obětují?
Na druhou stranu lidská víra významně ovlivňuje činnost politických stran, církví, ekologických organizací i vědeckých skeptiků. Víra je emocionální stav, díky kterému jednáme podle psychologie davu. V davu nikdy nejsme sami, díky víře nikdy nejsme sami. Oboje nás zbavuje kritického pohledu na vůdce a naše souvěrce, přiměje nás v opojení spáchat zločin a stejně tak jsme díky víře schopni hrdinských skutků, ke kterým bychom se jinak neodhodlali…
Text působí jako návod, jak se orientovat ve vlastním myšlení, rozpoznat svůj sklon k iracionalitě, i když se svým založením považujeme za osoby řízené rozumem.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-053-2

Vazba

vázaná

EAN

9788074380532

Počet stran

324

Formáty e-knihy

PDF

Formát

160 × 230 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-053-2

Vazba

vázaná

EAN

9788074380532

Počet stran

324

Formáty e-knihy

PDF

Formát

160 × 230 mm

Katalogizace

Žánr:

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    neviditelnypes.lidovky.cz, 8. 12. 2012

    František Houdek
    Mezi vírou a nejistotami

    Říká se, že žijeme ve vyspělé, někdo říká znalostní společnosti. Jenže ruku na srdce – o čem v životě můžeme prohlásit, že to známe, že to skutečně víme? O vědeckých faktech (z nich pak jen těch takzvaně exaktních) a snad i o nějaké té opakující se zkušenosti. Celý ohromný zbytek našeho vnitřního vesmíru stojí na domněnkách. Včetně věcí, které přesahují náš rozum a které nás existenciálně zajímají (anebo kterých se bojíme) – samota, svobodná vůle, smysl života, smrt; temná síla těchto čtyř osudových „S“ pálí v duši jak ohně pekelné. Maně mi tane citát z Monodovy Náhody a nutnosti: „Přijme-li člověk poselství vědy v celém jeho významu, jistě konečně procitne ze svého tisíciletého snu a objeví svou naprostou samotu a radikální cizotu. Nyní ví, že se jako nějaký bezdomovec nachází na periférii světa, kde jest mu žít. Světa, který je hluchý k jeho hudbě, lhostejný k jeho nadějím, k jeho utrpení či zločinům.“ Zdá se, že bytostný racionalista musí být velmi, velmi statečný (a cynický) člověk! Jenže takových je asi málo. Zbytek světa dokáže svoji existenci snášet jen za cenu jistého podvodu. I proto se vyvinula schopnost víry coby svého druhu náhražky vědění nepoznatelného.

    Víra tedy stojí za většinou názorů a přesvědčení každého z nás. Přesto nedosahuje v našich očích hodnoty vědění; naše civilizace se oficiálně zaštiťuje vědou a na víry se dívá svrchu; dokonce lze říct, že to, co nazýváme pokrokem (a míníme tím hlavně pokrok vědeckotechnický), schopnost víry oslabuje. A kam nás to náš slavný rozum nakonec přivedl? Na pokraj globální ekologické krize, k ekonomické a tím pádem i politické nestabilitě světa, přičemž většina lidí na Zemi dál trpí hmotným nedostatkem.

    Jsem přesvědčen, ač duchem přírodovědec, že je třeba rehabilitovat fenomén víry a vymezit mu v životě lidském odpovídající místo i váhu. (Což ovšem vůbec neznamená opačný výkyv, tedy upozadit vědu! Věda a víra mohou harmonicky koexistovat, ale při jejich případném míchání dohromady nutno postupovat s maximální opatrností – vzniká totiž vysoce výbušná směs.)

    Takhle teoreticky to zní docela jednoduše, jenže jak získat potřebné informace? Jistě se dají posbírat z literatury různých oborů, ale to je zábavička pro nadšence s opravdu hlubokým zájmem o věc a – v neposlední řadě – s dostatkem volného času. A tady mě kamarád znalý mých myšlenkových spádů upozornil na knihu, kterou jsem dosud neznal. Napsal ji databázový specialista a spisovatel Milan Petrák a jmenuje se Skrytá autorita s podtitulem Iracionalita a dav v člověku(vydalo nakladatelství dybbuk v Praze roku 2011). Není divu, že mi unikla, v nadpisu nikde slůvko o víře (přestože celá kniha je o ní a sedm z devíti kapitol toto slovo obsahuje). Po dočtení ten název chápu, ale potenciálního čtenáře podle mě poněkud zavádí, možná dokonce odrazuje. Nicméně, u jiných tomu může být právě naopak.

    V každém případě, autor udělal většinu pídicí rasoviny za nás – prostudoval spoustu sociobiologické, psychologické … až sociologické či třeba politologické literatury, jakož i aktuálních zpráv z médií, a vybral z nich to nej-. Vznikla kniha, navzdory jistě tvrdé selekci faktů docela macek (323 stran středního formátu), v níž jsem si coby nemajitel televizoru doma po večerech náramně početl; znáte to – probírat se stránkou po stránce, pomalu, přežvýkavě, čas od času nesouhlasit, zamyslet se, zasmát (některé citáty a historky jsou prostě skvělé!), udělat poznámku nebo vstát ke knihovně, k internetu…. Jen nad formálním žánrovým zařazením knihy poněkud váhám – ne že by to bylo kdovíjak důležité – snad popularizační monografie o fenoménu víry, o jejím evolučním původu, podobách, o její užitečnosti i šalebnosti i o tom, jak se víra nabývá/vnucuje/udržuje/posiluje. A propos – snad už je zřejmé, že víra se netýká toliko bohů a náboženství, jak se dosud jaksi ze zvyku myslívá; věřit lze přece v leccos, vlastně ve vše, co nejde vědecky dokázat či praxí notoricky ověřit: třeba nevěřící ateistavěří, že Bůh neexistuje, ostatně kniha nabízí celou pasáž o víře v politice (byť zrovna a jen ta mohla být poněkud kratší).

    A teď, myslím, přichází čas na několik miniukázek.

    „Zdá se, že lidé raději věří, než vědí.“ (americký sociobiolog Edward O. Wilson, str. 11)

    „Bůh stvořil člověka k obrazu svému a člověk mu to dokonale oplatil.“ (francouzský racionalista Voltaire, str. 19)

    „Když jsem byl malý, modlil jsem se, abych dostal kolo. Protože jsem ale brzo zjistil, že takhle Bůh nefunguje, kolo jsem ukradl a modlil se raději za odpuštění.“ (americký showman Emo Philips, str. 24)

    „Davy nejsou schopné provést čin, který vyžaduje vyšší inteligenci. Rozhodnutí o obecných zájmech, učiněná shromážděním vynikajících, leč různorodých mužů, nemají o mnoho větší cenu než usnesení hlupáků. Mohou sdružovat pouze průměrné vlastnosti, které má každý člověk. Davy nehromadí inteligenci, ale průměrnost.“ (francouzský sociální antropolog Gustave LeBon, str. 52)

    „Sebeklamem k vyšší sebeúctě!“ (Milan Petrák, str. 147)

    Ale především: „Dovolte nám stručně zopakovat hlavní myšlenku této knihy: při násilných střetech mezi našimi předchůdci bylo nejúčinnější taktikou nečekaně přepadnout konkurenční tlupu. K tomu se spíše odhodlala a i při jiných střetech udatněji bojovala tlupa nenávidějící jiné skupiny a přesvědčená o své výlučnosti. Tento fakt vedl ke zběsilému růstu skupinového narcismu a paranoie vůči ostatním tlupám. Tento narcismus a paranoia byly iracionální, ale zároveň důležité pro přežití skupiny – tímto způsobem vznikla víra coby součást naší genetické výbavy.“ (Milan Petrák, 153)

    Zde autor prezentuje svoji hypotézu vzniku víry coby produktu meziskupinové agresivity – zprvu pouhý pocit nadřazenosti a ohrožení se postupně stává jakýmsi instinktem pro víru. Přijde mi to velmi pravděpodobné, přinejmenším v samých počátcích lidské existence. Lze si ovšem představit, že od záležitostí každodenního boje o živobytí člověk s postupujícím rozvojem abstraktního myšlení zaměřil svou víru i k věcem poněkud transcendentnějším. Nu a v současnosti, kdy vliv přírody (genů) na lidský život relativně zeslábl a o to vzrostl vliv kultury (memů), se člověk příklonem k nějaké víře třeba jen snaží zbavit pocitu vnitřní prázdnoty, samoty (rovněž zdaleka nejen vnější!), neužitečnosti…

    Petrákova hypotéza je navíc obecná; ostatní pokusy osvětlit vznik schopnosti víry zpravidla začínají u náboženství, což je podle mě až další stadium, vyžadující přece jen pokročilejší myšlení.

    Co říct závěrem? Bez víry to v životě nejde, ale to neznamená, že se necháme snadno opít rohlíkem (což, ruku na srdce, hrozí dnes na každém kroku). Kniha Skrytá autoritaMilana Petráka svým pohledem „do kuchyně“ vede ke kritičnosti ve výběru věr tak, abychom – náležitě imunizováni – dokázali s nimi žít ve smysluplné rovnováze, ku prospěchu sobě i okolí.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Magazín Víkend DNES, 10. 3. 2012

    Jan Lukavec
    Nevěřím, tedy jsem?

    Kniha člověka, kterému natolik VADÍ IRACIONALITA v nás, že jeho vize ústí v utopismus a vlastně v čirou iracionalitu.

    V dnešní době propadáme iluzi, že naši předci byli naivní a věřili v bohy, duchy a démony, zatímco my se pověr zbavili a konečně vidíme svět takový, jaký je. Skutečnost je pravděpodobně taková, že k žádnému takovému kouzelnému švihnutí proutku, které by učinilo z velké části lidstva racionální bytosti, nedošlo. Tímto úryvkem by se dala vyjádřit základní teze knihy Skrytá autorita: iracionalita a dav v člověku od Milana Petráka.
    Autor nejprve podává svoji diskutabilní evolucionistickou verzi vzniku náboženské víry – prý je produktem „vnitrodruhové agrese“ a „hierarchické struktury lidských společností“; dále rozebírá vztah tradičních náboženství ke spiritualitě, sexualitě, umění a vědě. Největší část knihy však věnuje projevům iracionální víry v současnosti. Jak totiž tvrdí, původní víra se „nedávno přetransformovala ve víru v národ, ve svobodu, v lidského ducha“. A kdo se chce nyní náležitě sebeprezentovat, tvrdí „jsem skeptik“ nebo „nevěřím v nic“. Jenže to podle Petráka není nic jiného než ukázka víry, která se přizpůsobila novým podmínkám a využila naší nedostatečné sebereflexe. V dohledné budoucnosti bude podle něj sebeidentifikační tvrzení tohoto typu možná dokonce znít takto: „V něco iracionálního určitě věřím, ale nedokážu to určit.“ Kanibalové, Zeman a Klaus Milan Petrák má za to, že být nábožensky založený neznamená být nutně více (či méně) iracionální než ateista, neboť „víra je společná oběma skupinám“. Nábožensky založení lidé o sobě alespoň „vědí, že věří, zato mnoho ateistů by si to nepřipustilo, rozdíl je ale nepatrný, protože věřící v Boha slučují svou víru s věděním“ (což je ovšem přílišná simplifikace).
    Autor s gustem stopuje různé projevy iracionality u současných politických stran, zastánců odlišných počítačových operačních systémů i u seriózních vědců. Na mušku si bere třeba ty antropology, kteří dosud odmítají připustit existenci kanibalů. Celý život věřili, píše náš autor, že „obviňovat“ domorodce z lidožroutství je něco špatného, něco, co dělají jen nenávistní zpátečníci. Nezbylo jim tedy než „zvolit krkolomný způsob, jak tento nesoulad odstranit“. Šlo zjevně o lidi velmi vzdělané, odborníky ve svém oboru, zvyklé každou hypotézu testovat. Kanibalismus je díky pozorování přírodních národů či přinejmenším prostřednictvím vzpomínek jejich příslušníků dobře prokazatelný, přesto existují antropologové, kteří své iluzi ochotně podlehli. Pokus o odstranění skupinového myšlení (civilizovaní běloši versus primitivní divoši) tak vedl pouze ke vzniku nového druhu skupinového myšlení („tolerantní“ multikulturalisté versus „etnocentričtí“ šovinisté).
    Na knize je mi asi nejsympatičtější, že ji autor nesepsal z hlediska povýšence toužícího poučit všechny ostatní, což jsou podle něj omezenci zmítaní předsudky. Ochotně přiznává, že sám je „iracionální“. Snáší coby důkazní materiál obdivuhodné množství informací, které se někde snaží třídit do tabulek, případně vytváří grafy ukazující, kolik ideologičnosti odhalil u vybraných českých politiků či stran (či u skeptického vědeckého klubu Sisyfos, který zosobňuje kupříkladu popularizující fyzik Jiří Grygar).
    Jenže když se čtenář od Petráka dozví, že intelektuální schopnosti Václava Klause jsou „skromnější“ než u Miloše Zemana, k čemuž autor dochází na základě posouzení jejich slovní zásoby a podle televizních debat, v nichž prý „Zeman občas opravoval Klause, nikdy naopak“, je zklamán. Takovýto nahodilý způsob interpretace dat vyvolává pochybnosti a vzbuzuje nedůvěru i ke všem ostatním údajům.
    Byli by z nás idioti I když je autor k tradičním náboženstvím vstřícnější než světově proslulý kritik náboženství, britský zoolog, etolog a biolog Richard Dawkins, i u Petráka nacházíme některé násilné generalizace a zkratkovité soudy. Tvrdí například: „Ačkoliv se ideály komunismu, nacismu a křesťanství ve své bigotní podobě liší, když se tyto ideologie dostaly k moci, jejich vlády vykazovaly mrazivou podobnost.“ Tento výrok snad platil pro třicátá a čtyřicátá léta 20. století v Evropě (pro Tisův slovenský stát či ustašovské Chorvatsko), ale těžko se dá obecně prosazovat pro všechny křesťanské panovníky ve středověku i křesťanské demokraty po druhé světové válce.
    Autor věnuje hodně prostoru úvahám o tom, jaký by byl svět bez ideologií a bez víry: řízení země by se prý podobalo managementu firmy, neexistovaly by svátky, lidé by se nepotřebovali identifikovat s určitým týmem. K tomu nutno poznamenat, že takové úvahy jsou ztrátou času, protože člověk bez emocí a bez víry by se nestal racionálním tvorem, nýbrž by již vůbec nešlo o lidskou bytost. Jak tvrdí třeba slavný, v Portugalsku narozený, v USA pracující neurolog António Damasio, „ztráta emocí může být nečekaným zdrojem iracionálního jednání“. A britský popularizátor vědy biolog Matt Ridley podotkl: „Kdybychom neměli emoce, byli by z nás racionální idioti.“ Taková věčná aktuálnost I když v kontextu autorů, které Petrák cituje, mohou jeho myšlenky vypadat objevně, je na místě skepticky podotknout, že tomu tak není. Část jeho knihy je vlastně variací na výroky spisovatele G. K. Chestertona („Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni uvěřit čemukoli.“); část na filozofa Maxe Schelera („Každý smrtelný duch věří buď v Boha, nebo v modly.“), či kulturního kritika Daniela Bella („Kde selhávají náboženství, objevují se kulty.“). Komunismus a nacismus jako nové druhy politických náboženství už byly také několikrát analyzovány (třeba brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury už k tématu vydalo dvě odlišné publikace přímo s názvem Politická náboženství), což autor zřejmě netuší. Je také škoda, nebo aspoň s podivem, že ani jednou nezmiňuje třeba jméno Tomáše Halíka, který o problematice údajného českého ateismu (respektive „něcismu“) píše už dlouho.
    Petrákova publikace je taková téměř věčně aktuální kniha; je takovou teď a bude jí i za tisíce let (pokud se lidé nezničí). Autorova vize, že „jednou přestaneme být hrdí na to, že jsme podlehli ideologickému vábení křesťanů, té či oné pravicové strany, socialistů, liberálů atd., přestaneme používat slova jako,věřím, že…‘,,důvěřuji v…‘,,jsem příznivcem…‘“, totiž byla, je a bude zcela utopická.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    psychologie. cz, 21. 5. 2012

    Pavla Koucká
    Proč věříme?

    Víra v nadřazenost vlastní skupiny nám přináší řadu emocí: hrdost, pocit sounáležitosti, zadostiučinění, když dáme těm druhým co proto. Vlastně si díky ní docela užijeme. Je vcelku jedno, o co se tato víra opírá.

    Mezi ostrovy Liliput a Blefusk zuřila ve Swiftově románu Gulliverovy cesty válka. Obyvatelé ostrovů se zcela oprávněně nenáviděli. Jedni byli totiž přesvědčeni, že rozbíjet vajíčka je správné jedině z tenkého konce, zatímco druzí to považovali za zhůvěřilost a rozbíjeli zásadně z konce tlustého.
    Malicherné? Ano, ale kvůli podobným detailům jsme schopní se nenávidět a vraždit i v reálném životě. Když v 17. století ruský patriarcha Nikon prosadil reformu a celoruské sjednocení církevního ritu, lid se vzbouřil, ač změny nebyly nijak dramatické (směr obcházení oltáře, počet vyslovení aleluja apod.). Následovalo vyhlášení klatby na raskolniky, prohlášení Nikona za Antikrista, povolání armády…
    Proč jsme schopni nenávidět někoho jen proto, že se od nás liší v názoru na vcelku nepodstatné záležitosti? Kde se tato tendence v naší psychice vzala?

    My versus oni
    Pravěcí lidé byli úspěšnými lovci. Pravděpodobně právě oni zapříčinili vymizení mamutů, srstnatých nosorožců a mnoha dalších druhů velkých savců čtvrtohor. A velkou hrozbu představovali i sami pro sebe. Skupiny pravěkých lidí mezi sebou bojovaly o bohatá loviště, příhodná stanoviště a další přírodní zdroje.

    Lépe se bojuje a vraždí, když věřím, že ti druzí jsou odporní a zavrženíhodní darebáci. Zato my jsme ti bohem vyvolení.

    Vítězili agresivnější a semknutější. Empatie k členům vlastní skupiny se cenila, s jinými však nebylo radno mít slitování. Selekce na úrovni skupin proto vynalezla zajímavý psychický mechanismus: víru v nadřazenost vlastní skupiny. Jedině my jsme praví lidé.

    Lépe se bojuje a vraždí, když věřím, že ti druzí jsou odporní a zavrženíhodní darebáci. Zato my jsme ti bohem vyvolení, jen my vyznáváme ty nejvyšší hodnoty. Není přitom důležité, proč si to myslíme, ale že si to myslíme.
    Sklon věřit, že naše skupina je lepší než skupiny jiné, nám lidem zůstal dodneška, i když se již neztotožňujeme s totemovým lvem či orlem. Místo toho věříme, že jen my vyznáváme toho správného boha či prosazujeme ty nejlepší hodnoty a ideály – třeba svobodu, rovnost, bratrství, čistotu nebo morálku. Mezi náboženskou vírou a politickým přesvědčením v tomto ohledu existují široké paralely.
    Credo quia absurdum. Věřím, protože je to nesmyslné
    Teorií náboženské víry bylo vymyšleno mnoho (zejména nevěřícími, pochopitelně). Náboženská víra poskytuje útěchu, přináší vysvětlení jinak nevysvětlitelných jevů, slouží podpoře morálky a společenského řádu. Jde o snahu usmířit si pohaněného otce (tvrdil Freud), o vedlejší produkt evoluce (tvrdí Dawkins).
    Myslela jsem si, že bylo řečeno už vše. Proto mě zaujala – a k tomuhle článku inspirovala – nová teorie Milana Petráka. Pramenem víry je podle ní právě vnitrodruhová agrese, což autor dokazuje pomocí psychologických výzkumů, etnologických pozorování, historických faktů a dalších argumentů. Jde o pozoruhodně komplexní dílo jednoho muže.
    Řešením není ani úzkostlivé vyhýbání se všem vírám a ideologiím. Kdo se příliš urputně snaží, sám zabředá.

    Jak se s vírou vypořádat
    Jak bychom měli se sklonem nenávidět členy jiné skupiny naložit? Určitým řešením se jeví maximální rozšíření vlastní skupiny, takže vně vlastně nikdo nezbyde. Toho jsou však schopni jen výjimeční jedinci, většina z nás musí mít jasno, kdo je dobrý (my) a kdo špatný (oni). Nebyl-li by ve skupině „oni“ nikdo, nevěděli bychom, co si počít.
    Maximální rozšíření však přináší riziko ideologie z druhé strany. Asi bychom se nechtěli stát džinisty, zahrnujícími do svého soucitného okruhu všechny živé bytosti, což je nutí být nejen přísnými vegetariány, ale také zametat před sebou cestu, aby nezašlápli broučka, nemýt se, aby nesmyli mikroorganismy žijící na jejich kůži, a vyhýbat se sexu, aby snad kopulačními pohyby nerozdrtili poševní mikroflóru.
    Řešením není ani úzkostlivé vyhýbání se všem vírám a ideologiím. Kdo se příliš urputně snaží, sám zabředá. Tak se například stalo, že ochrana dětí před sexuálním zneužíváním v Americe vedla k vytrhávání dětí z rodinného prostředí a ničení jejich životů. Ochrana americké demokracie proti terorismu způsobila její ohrožení zevnitř. Člověk nejvíce posedlý znovuzrozením velkého německého národa ho dovedl ke strašnému úpadku a ke kolektivnímu pocitu studu.

    Demokracie v sobě zahrnuje velké množství věr, a to činí obtížnějším přeměnit všechny občany v jednolitý dav. Některým ideologickým skupinám může válka vyhovovat, ale vždy existují jiné, které jsou proti.
    Ideologie obklopují naši duši, stejně jako prvky a sloučeniny obklopují naše tělo. Prospěšnost či škodlivost čehokoli záleží na množství. Několik molekul cyankáli vám neublíží, zato vypití příliš velkého množství obyčejné vody může způsobit smrt. Podobně je jakákoli ideologie v malém množství neškodná, a na druhou stranu i ta nejšlechetnější myšlenka se při příliš urputném zaujetí stává rozbuškou s potencí masového vraždění.
    Podle Petráka je řešením soužití mnoha různých ideologií v rámci demokracie. Demokracie v sobě zahrnuje velké množství věr, a to činí obtížnějším přeměnit všechny občany v jednolitý dav. Některým ideologickým skupinám může válka vyhovovat, ale vždy existují jiné, které jsou proti, a právo na svobodný projev jim zaručuje možnost získávat občany na svou stranu.
    Podobně i my jednotlivci bychom se měli snažit vstřebat něco křesťanství, trochu liberalismu i konzervatismu. Přidat k tomu široký rozhled, toleranci, snahu o pochopení. Nezáleží na tom, kterou vlajku kdo drží v ruce, ale jak moc s ní mává.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz