Černé necky

Recenze

1. dybbuk – 15. 2. 2018

   Tvar, 2. 6. 2016

   Vojtěch Němec
   UTOPENCI NECEK

   Svízel jazyka – u poesie tolik zjevný, omračující, stejně jako direktem na čelist mířící – popišme v sousledu s tím nechtěným, co nesouvisí se strategií textu, básnických subjektů či jiných obezliček teoretikových. V básních sbírky Černé necky Josefa Jandy se totiž objevují hrubé chyby typu „zvláště když jim došli špejle“ („Na sklonku“) nebo věčné dobrodružství velkých & malých písmen „v baru U zaseklé udice“ („Stařec a moře“) či „Praotec Čech“, jež žel není možné interpretovat coby tvůrčí záměrnosti – není s čím si tyto vylomeniny spojit, nejsou nijak „systémové“, strukturální –, nýbrž jsou jako náhodně se zjevující redakční pěst na oko recipienta.
   Tyto rány jazyka zvlášť bolí v sevřeném universu básnické sbírky, v němž i ta nejbanálnější chyba kazí dojem z četby, neb jazyková, tvarová manifestace v poesii zdá se být, už z hlediska členění do veršů, zřetelnější nežli u prózy, kde se tak děje zdánlivě komplikovaněji v rozměrech odstavců, kapitol atd., a tudíž pomyslné chyby snad i podvědomě přehlížíme (coby čtenáři putujeme napříč texty, ba i těmi „našimi“, jimiž si čtený text sami domýšlíme, a tak jsme více „zaneprázdněni“, vnímatelsky udýcháni). Čteme-li román, novelu, povídku, máme sklon „přelétávat“ nad významem vět, úseků textu, vybírat si to, co je nám bližší, nazírat text skrze prismata estetických pojetí, ergo: u prózy se zdá být v nekritickém čtení dominantní význam (a proto se literární laici ptávají: „O čem to je?“), kdežto u poesie se jeví nadvláda formy (ono vulgární, na čtenáře orientované „Co tím chtěl básník říci?“ přebíjejí otázky typu „Jak je to napsané? Proč je to proboha tak napsané? Proč je to vůbec?“). Zdá se proto, že u poesie mohou být pravopisné či gramatické chyby ještě větším ztroskotáním nežli třeba u románu. Je tu však řeč toliko o povrchu věcí: o jazyku a kterak je jazyk předkládán v artefaktu fyzické knihy. To, co je či může být za touto jazykovou formou, bude předmětem odstavců následujících; tj. jak a k čemu texty významotvorně či obrazotvorně směřují a v čem se od tohoto směřování odkloňují.
   Čím jiným pokračovat v meditacích, když počínáme jazykovou fasádou, než právě poetikou? Básnická dikce Černých necek má těžiště v krutém, vpravdě černém, temném humoru, sarkastických modulacích žitého či básní odžitého světa. Morbidní humor však nabobtnává do masochistických poloh: porovnejme si i s vybranými verši z předchozí Jandovy sbírky básní Dohořívající filozof (2010; přičemž záměrně, neb kontextuálně jde o jiné tvůrčí akty, vynecháváme výbor z „mladého“ díla 1978–1989, zvaný Volný způsob; 2014), jak je pojímán motiv smrti: spojen s vodou, vodotěsností, či naopak / právě proto zakuklenou akvafobií. Zatímco v předchozí sbírce čteme verše „chci zemřít tiše / v období pupenců / Nejlépe vodotěsnou smrtí“ („Zemřít tiše“), v Černých neckách slyšíme a slyšením čteme až mytologicky nadšené: „Slyšel jsem / že pod vodou prý žijí / vodotěsná zvířata“, k čemuž text dodává v groteskním sepětí živě mrtvého masa s neživou hmotou verše: „dlouhodobě uspějí pouze tvorové / do kterých nezatéká / Namátkou mi napadá / třeba potápěč nebo cihla“ („Paralelní logika“). Obraz tiché smrti pod hladinou, navíc relativizovaný pseudopersonifikací utopené cihly, jest druhem masochismu: však i ten potápěč se jednou potopí (jako ta cihla!), praskne mu šnorchl, plíce se mu zaplní vodou, zalkne se takřečenou kolébkou života, tudíž „vodotěsnost“ je jen zdánlivým pocitem bezpečí; navíc zemřít utopením je to největší trýznění sebevražedníkovo! S ohledem na vývoj a charakter Jandovy poetiky lze komparovat dále: výrazový fond, coby verbální odlesk šílenství aktuálně „žitého“ či k vzduchotěsnému zpopelnění & vodotěsnému potápění odžívaného světa, vyrůstá ze slovníku marketingových strategií, managerů, televizního kabaretiérství – ve sbírce z 2010 nacházíme „sesterské“ verše s těmi z Černých necek: v básni „Na eskalátoru“ se objevuje poeticky aktualizovaný výňatek z ironicky (roz)laděné PR kampaně „Satan do kin / přijde již v úterý“, přičemž v novějších textech jsme k blažené zahálce zváni imperativem „Sledujte / nový americký thriller“ („Na eskalátoru“). Symptomem doby jsou i mechanismy toho, jak masmediální smršť tímto newspeakem formuje konsumenty, aby se z nich stávaly promazané stroje na čtení a kupování a prožívání a socializaci, aby se ad finitum četlo, kupovalo a prožívalo až k rigor morfia. Mladá generace amplionem Jandova básnického subjektu štiplavě míní, že „Dokonce je to tak trendy / že sám velký Bill Gates / sežere každou noc tři piksly margarinu / aby byl opravdu cool“, nebo ji k transformaci bytí přizve verši „Jako skutečná oáza Vám dodá / nový životní pocit.“ (dovolme si dvojcitovat básně ze sbírky Dohořívající filozof), přitom houstnoucí zástupové subkultur s chutí „Chroupali u toho biomrkev / aby se neřeklo že nejsou cool“ (z básně „Krasoprdění“ Černých necek). Ovšem lingvisticky rozebírat krajiny básnických sbírek není naším úkolem. Konstatujme toliko možné úskalí takovéhoto „odrážení“ světa profánně antipoetického, jež v novější sbírce – snad vlivem tematického odvracení – ztrácí na průraznosti. Je patrné riziko, že se slovní vyprázdněnost v básni nepromění v součást poetiky, zůstává samoúčelným tepáním do živých mrtvol Pí-Ár agentur (čehož jsme svědky například v básni „Ekonomika je věda“, v níž jsou vršena zaklínadla z billboardů: „Trh s vidlemi v Česku rychle roste / Toyota sníží cenu aut až o třetinu / Unipetrol ale loňský zisk mezi akcionáře nerozdělí“).
   V kontrastu k onomu „odvracení“ se zmiňme o tematickém přiklánění Jandových Černých necek, v jehož znamení se tyčí vrcholy sbírky, neb v těchto básních se stává hyperbola, sarkasmus, surreálné rozvracení či humor funkčními nástroji, jejichž poetické „produkty“ lze těžko považovat za výplň sbírky. Ve významově syté básni „V kůži dinosaura“ čteme bizarní paleontologickou verzi socialistického nad-přes_realismu veršů „jak se vlastně družstevníci rozmnožovali / Převáží názor že se pravděpodobně líhli z vajec / která družstevnice snášely v drůbežárnách“. Dovolíme si tvrdit, že kvalita Jandových textů spočívá v dvojkolejnosti možné recepce: text, vzhledem k jeho tropické úspornosti, si může vychutnat čtenář s nízkou čtenářskou zkušeností a kompetencí stejně jako čtenář „zdatnější“, jenž ocení krutou parodii. Úskalím však zůstává, že u některých textů (jako je příliš na efekt stavěná „To bylo keců“) lze spekulovat, zda nejsou spíše balastem. Takové ošemetnosti by bylo možno řešit dvěma způsoby, jež vřele doporučíme: důslednější redakcí textu, či snad zařazením tematických či technických konceptů.

   zobrazit celou recenzi