dybbuk-187

Lenka Pořízková

Societas contraalcoholica doctoris Řimsae

Protialkoholní společnost doktora Řimsy

Cena s DPH: 499 

Protialkoholní společnost doktora Řimsy vzešla z pražské studentské bohémy 70. let 20. století. Navazovala v jistém smyslu na podobná recesisticky orientovaná sdružení a hnutí 60. let, jako byla Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, či na mnohem starší skupiny (Recesse) a umělecké směry (surrealismus, dadaismus), přesto zůstala po všech stránkách jedinečná. Profilovala se jako výsostně exaktní věda zkoumající zpočátku hlavně alkohol-alkoholismus coby antropologický fenomén. Od momentu, kdy řimsologové docenili jedinečnost objevené metody – usouvztažňování zdánlivě neslučitelných jevů na rovině, která je pro ně na první pohled nevhodná – a uvědomili si obrovský potenciál řimsologického nazírání světa, zaměřili pozornost na celé universum a proměnili svůj vědecký zájem de facto v životní styl. Již čtyřicet let probíhají v pražských hospodách relativně pravidelné řimsologické kongresy, na nichž skalní badatelé, ale i náhodní sympatizanti prezentují výsledky zkoumání řimsologických kategorií v oborech sobě vlastních – filosofii, estetice, kunsthistorii, muzikologii, psychologii aj. S nadsázkou můžeme říci, že kniha je neúplným, a tudíž značně pokřiveným obrazem řimsologie na základě pouhé výseče její existence, dané skrovnou sumou textů, které se náhodou dochovaly.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-077-8

Vazba

vázaná

EAN

9788074380778

Počet stran

464

Formát

140 x 205 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-077-8

Vazba

vázaná

EAN

9788074380778

Počet stran

464

Formát

140 x 205 mm

Skladem

Katalogizace

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Lidové noviny, 13.2.2013

    JIŘÍ PEŇÁS
    Normalizace, čas pro řimsologii

    Literární středa – Nekončící protialkoholní dýchánek, naši Němci a slibné české krimi
    Léta husákovská mají ve standardním pojetí zvuk právem pochmurný. Světlejší stránkou tohoto období byl však fakt, že jeho bezčasí poskytovalo dostatek času pro aktivity, na které by za normálních poměrů onen čas asi nebyl. Třeba na řimsologii.
    Řimsologie je těžko definovatelný fenomén, jenž, jak by možná řekli řimsologové, se definuje sám sebou. Společnost, která se jí věnovala, se plným jménem nazývala (a stále nazývá) Protialkoholní společnost doktora Řimsy a vzešla z pražské studentské bohémy začátku 70. let. Navazovala samozřejmě na uvolněnou a nesešněrovanou atmosféru umělecké bohémy 60. let a v něčem se podobala mnohem a mnohem populárnější cimrmanologii – základní rozdíl byl ovšem v tom, že nebyla určena publiku. Během její normalizační existence o ní věděli nejspíše jen její členové, což ale neznamená, že šlo o organizaci tajnou – o střet s mocí jí v žádném případě nešlo a sama moc by měla dosti problém najít na ní něco, co by jí mělo vadit. Po listopadu ’89, kdy působila dál, nijak na svém mediálním obraze nepracovala, takže lze přepokládat, že jde o jev dosud neznámý i nyní.
    Vzhledem k tomu, že se scházela po hospodách a taková setkání byla provázena konzumací alkoholu, především tedy piva, mohla se z vnějšího pohledu jevit jako hospodská společnost trochu ukecanějších intelektuálů, kteří pro svůj vlastní alkoholismus nalézají vzdělanecké alibi. Tomu však odporuje mimořádná a skutečně imponující promyšlenost a strukturovanost jejich činností a zájmů, která navzdory plebejskému maskování nesla znaky vysoké a elitní kultury.
    Podrobnými dějinami, projevy, zákrutami a odbočkami na čtyřicetileté cestě řimsologie se zabývá kniha olomoucké badatelky Lenky Pořízkové, která před pár týdny vyšla v Pasece – a spřátelených firmách. To nakladatelství není náhodné, ba je jediné možné. Vždyť i ono povstalo – hned zkraje roku 1990 – právě z ducha řimsologie, k níž jeho zakladatel Ladislav Horáček náležel a zvoleným názvem se hlásil (viz dále). Dalo by se říci, že kniha je de facto i jakousi kronikou Paseky, tedy jednoho z nejvýznamnějších polistopadových českých nakladatelství, byť tedy nepřímou a jen v její zadní části. Zcela jistě je portrétem složitého a originálního milieu, které má své místo v povahopise českého posrpnového intelektualismu a jeho slepých uliček, které se však mohly jevit východiskem z marasmu mnohem horšího.
    Věda věd Pořízková krok za krokem sleduje zrod a vývoj řimsologie, přičemž hlavní směr výkladu provází stálými, hutnými a nutnými odbočkami do větvících se oblastí. Z podstaty věci je takový popis neukončitelný, neboť sama řimsologie za jeden ze svých znaků považuje bezbřehost: řimsologické může být všechno, co je tak rozpoznáno. Od začátku byla pro způsob, jímž se řimsologie rozvíjela, typická hravost jako způsob poznání, úcta k mystifikaci a intelektuální elitářství: řimsologie nebyla ani náhodou pro každého. Tyto tři pilíře nikoli náhodou připomínají slavné „tři zdroje marxismu“, jenž se nemohl na vzniku a charakteru „vědy“ neprojevit. Její důsledná „vědeckost“, demonstrovaná produkcí více méně bizarních traktátů, vycházela z parodie oficiální katedrové vědy, jíž by se za normálních okolností „řimsologové“ věnovali. Jak říká jeden ze zakladatelů muzikolog Julius Hůlek, řimsologie „nahrazovala absenci možnosti dělat opravdovou vědu – nebyli jsme v partaji, a o vědecké kariéře jsme si tudíž mohli nechat jen zdát. Této vážné substituci jsme ale dali rozměr bohapusté legrace.“ Odkrytí pevniny Legrace a zmíněná bezbřehost ale neznamená, že by řimsologii chybělo jádro. Dokonce jí nechybí ani počátek, kdy bylo toto jádro uchopeno. Badatelka Pořízková uvádí, že se tak stalo v pondělí 7. srpna 1972, kdy se onen student muzikologie Julius Hůlek probudil ze včerejší oslavy narozenin spolužáka Jiřího Kašeho u něj doma v Hradci Králové. Oba přátelé se pak naobědvali, a než opět vyrazili do hostince, pohroužili se do četby prvorepublikových protialkoholních příruček, které nalezli u Kašových. Zvláště je zaujala brožura, jejímž autorem byl Vojta Beneš, bratr známějšího prezidenta. V ní byla uveřejněna reklama na sanatorium dr. Šimsy v Krči u Prahy, čemuž by možná ještě nevěnovali pozornost.
    Shodou okolností však byli oba nadšenými čtenáři Váchalova Krvavého románu, který vyšel knižně v roce 1970 v nákladu jedenácti tisíc výtisků. Vydání tohoto zvláštního textu, který Váchal „vytvořil“ (platí to doslova, neboť Váchal knihy „nepsal“, nýbrž rovnou tiskl) v roce 1924, provázelo a pak umocnilo vznik váchalovského kultu. Jeho projevem byla právě podrobná četba Krvavého románu, toho Mistrova nejpřístupnějšího díla: v něčem byla tato obliba srovnatelná s lidovější četbou Švejka.
    Zde nutná vsuvka. Jedním z takových čtenářů byl právě pozdější nakladatel Ladislav Horáček, který odsud právě vzal název pro svou firmu, neboť jedním ze jmen Váchalova alter ega byl právě onen Paseka. Horáčkova vášeň pro Krvavý román však předtím vyústila v pokus o doslovný filmový přepis románu. Práce ryze amatérského typu obsáhla několik kapitol a dosáhla rozměru čtyř a půl hodiny – celý film zhlédly jen osoby zvláště věcí zaujaté – především herci. Konec vsuvky.
    Studenti Hůlek a Kaše prý ještě téhož srpnového dne roku 1972 při listování Krvavým románem narazili na kapitolu „V sanatoriu doktora Řimsy“, což v nich nemohlo nevyvolat údiv. Propojením fikčního, parodického a groteskního světa obdivovaného Josefa Váchala (1884 -1969) a reálného, avšak již do historie odsunutého světa protialkoholních kampaní a „method“ skutečného dr. Šimsy (1865–1945) se odkryla fascinující neznámá pevnina, po které se oba přátelé rozhodli vydat. Vydrželo jim to celý život, přičemž pochopitelně tato výprava procházela různými proměnami.
    Badatelka Pořízková, byť o dobrých čtyřicet let mladší než typický řimsolog, navíc handicapovaná alergií, která způsobuje, že nemůže pít pivo (to jí ale na druhé straně možná umožnilo tak náročnou práci dovést do konce), shromáždila v knize celou sumu řimsologického vědění a konání, které, přestože těžko kdy vstoupí do panteonu národní kultury, své místo v něm má. V tom je ten paradox.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Respekt, 18. 2. 2013

    VIKTOR ŠLAJCHRT
    Absurditou proti absurditě

    Začalo to v létě 1972 jako celkem běžná studentská recese. Budoucí muzikolog Julius Hůlek a budoucí historik umění Jiří Kaše se jednoho malátného rána po oslavě narozenin začetli do hromádky starých brožurek s protialkoholní tematikou a okamžitě podlehli kouzlu jejich mravokárného stylu. Když narazili na inzerát nervového sanatoria dr. Šimsy v Krči u Prahy, znělo jim jméno povědomě. Oba v té době fascinovala četba Krvavého románu Josefa Váchala z roku 1924, jehož reprint se podařilo napůl tajně vydat na samém prahu normalizace. Došlo jim, že románová postava dr. Řimsy, svérázného bojovníka proti alkoholu, měla svůj reálný předobraz. V následujících měsících objevili původní budovu Šimsova sanatoria a spolu s přáteli z koleje Větrník založili Protialkoholní společnost doktora Řimsy, pijácký spolek, který hodlal proti alkoholu bojovat metodou vytloukání klínu klínem. Podobné buršikózní party vznikaly ve studentském prostředí odedávna, ale málokdy přežily promoce. Řimsologové se scházejí dodnes a během čtyřiceti let existence se řada jejich projektů významně zapsala do české kultury. Jejich dějiny a ideologii nyní obsáhle pojednala olomoucká bohemistka Lenka Pořízková v odborné, nicméně čtenářsky vděčné publikaci, která nese výše zmíněný název společnosti.
    Parodistickým rozvíjením fiktivních věd či hnutí se světová literatura baví už řadu století. Nalezneme je u Rabelaise, Swift a, Jarryho, Queneaua, u nás třeba v Haškových Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona, Křížovnické škole čistého humoru bez vtipu nebo u populárních cimrmanologů. Výchozí nápad řimsologů tedy nebyl až tak nevšední, pozoruhodná však je vytrvalá kreativnost při jeho dlouhodobé realizaci. Asi nejdůležitější byl přitom příklad Josefa Váchala, hlavního patrona společenství, v jehož stopách se nedalo dojít k nějakému lacinému úspěchu. Svou roli však sehrál i marasmus raných sedmdesátých let. Kdo se tehdy nespřáhl s režimem, uzavřel si cestu k významnější kariéře a prostor k seberealizaci musel hledat v náhradních, navenek leckdy potrhlých aktivitách. Kult doktora Řimsy přitahoval tvořivé, intelektuálně zdatné osobnosti, pěstující v ústraní svérázný humor pro zasvěcené. K zásadám patřilo nepodbízet se širšímu publiku a neupínat se k prvoplánovým politickým programům. Přestože řimsologická rétorika hojně parodovala marxistickou hantýrku, nebudil pijácko-recesistický ráz schůzek žádná velká podezření. Na více méně žertovné bázi protialkoholního učení si tak mohly desítky schopných lidí celkem svobodně procvičovat organizační i formulační dovednosti, které se po zániku režimu daly využít při realizaci více či méně vážných kulturních podniků. Ty nejznámější jsou spojeny se jménem Ladislava Horáčka. Z řimsologického substrátu vyrostlo jeho nakladatelství Paseka, filmová společnost Fragonard, Portmoneum – Museum Josefa Váchala v Litomyšli, restaurátorská škola, jež je dnes jednou z fakult Pardubické univerzity, divadelní spolek Filigrán proslulý operní fraškou na námět Krvavého románu, ale také řada periodik, kulturních akcí, knihkupeckých či pohostinských zařízení apod.
    Svérázem řimsologie se dlouhá léta odborně zabýval nedávno zesnulý humorolog Vladimír Borecký. Lenka Pořízková na něj zdatně navázala. Její studie čtenářům poučeně zprostředkovává mnohovrstevnatou ironii, aniž by ji zbavovala bezprostřední zábavnosti, poukazuje na dobové kontexty ideových kreací, přináší svědectví pamětníků i citace dokumentů. Výklad přirozeně prostupuje absurdní humor tematiky, v zásadě však jde o závažný příspěvek k českým kulturním dějinám. Dokládá, že se i v někdejším komunistickém Absurdistánu vyskytovaly ostrůvky rozumu, který se absurditou pouze maskoval.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz