dybbuk-321

Daniel Wegner, Kurt Gray

Klub mysli

Kdo myslí, co cítí a proč na tom záleží

z angličtiny přeložil Vladimír Vodička

Cena s DPH: 439 , e-kniha: 220 

Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, co si asi tak myslí váš šéf nebo zda je vaše manželka šťastná, vpustili jste je tím do „klubu mysli“. Je snadné předpokládat a zdá se to být samozřejmé, že i ostatní lidé myslí a cítí, ale platí to také u krávy, počítače či korporace? Jaký druh mysli mají? A jak dobře znáte svou vlastní mysl?

Oceňovaní američtí psychologové Daniel M. Wegner a Kurt Gray objevili, že mysl – při její neskutečné důležitosti – je záležitost vnímání. Jejich výzkum otevírá pokladnici nových poznatků a postřehů o lidském chování, které jsou fascinující a zábavné a současně děsivé. Klub mysli vysvětluje, proč některá zvířata milujeme a jiná klidně jíme, proč lidé tak intenzivně debatují o existenci boha, jak je možné, že dobří lidé mohou být tak krutí a proč roboti jsou tak špatnými milenci. Tím, že zkoumají vnímání mysli u jejích výjimečných nositelů – zvířat, strojů, lidí v kómatu či boha –, autoři vysvětlují, co to vlastně znamená mít mysl a proč na tom tolik záleží.

Propojením novátorského výzkumu a osobnějších příhod a historek Klub mysli soucitně a s důvtipem zkoumá morální dimenze vnímání mysli. Odhaluje přitom překvapivě jednoduché základy toho, co nás nutí milovat, nenávidět, zraňovat a chránit.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-211-6

Vazba

vázaná

EAN

9788074382116

Počet stran

320

Formáty e-knihy

PDF

Formát

150 × 210 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-211-6

Vazba

vázaná

EAN

9788074382116

Počet stran

320

Formáty e-knihy

PDF

Formát

150 × 210 mm

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Lidové noviny, 18.1.2020
    Jan Lukavec

    Robotův pohřeb a jiné záhady mysli
    Kniha dvou amerických psychologů Klub mysli se zabývá zdánlivě abstraktním problémem, komu a na základě čeho jsou lidé ochotni přiznat status myslící bytosti. Výsledky jejich výzkumu jsou mnohdy velmi překvapivé.

    Podle čeho věřící rozlišují, které jejich myšlenky pochází od boha? Proč některá zvířata milujeme a jiná bez výčitek jíme? Jak je možné, že i dobří lidé mohou být velmi krutí? Jak vysvětlit, že nemluvňata nejsou nijak zneklidněna sledováním videa s lidskými postavami, jejichž pohyb porušuje fyzikální zákony, ale u neživých věcí je totéž porušování překvapuje? Proč klidně prohlásíme, že se Google cítí zklamaný rozhodnutím Nejvyššího soudu, ale že je žíznivý nebo chlípný nikoli? Proč se lidé bojí robotů, kteří vypadají téměř lidsky, ale ne zcela?
    Takto pestrou paletu otázek řeší američtí psychologové Daniel M. Wegner a Kurt Gray ve své knize The Mind Club. Who Thinks, What Feels, and Why It Matters (2016), která nedávno vyšla v místy trochu drhnoucím českém překladu pod názvem Klub mysli: Kdo myslí, co cítí a proč na tom záleží. Zkoumají v ní, kterým objektům jsme ochotni přiznat mysl, tedy schopnost mít vnitřní život, pocity a zkušenosti, a také schopnost aktivního jednání, což zahrnuje například sebekontrolu, plánování, komunikaci a myšlení. A zabývají se komplementárně také podmínkami, při kterých druhým jejich mysl upíráme.

    Moje stará holka

    Za určitých okolností tedy například komunikujeme se stroji jako s živou bytostí. Zvláště pokud nefungují tak, jak bychom si představovali. Takže třeba svůj starý náklaďák bude majitel považovat spíše za člena „klubu mysli“ než své zbrusu nové audi. Čerstvě získaný vůz totiž činí všechno přesně tak, jak by měl, tudíž u něj postrádáme mysl, ale ta stará „holka“ potřebuje povzbuzení a přemlouvání, aby vůbec vyjela.
    Podobně vojáci nasazení v boji získávají jisté citové pouto k robotům, kteří vlastně nasazují vlastní život, či spíše existenci, aby lidé přežili. To je případ robota jménem MARCbot, který je určen k nalézání a odpalování výbušnin. Když byl během mise v Iráku zničen, jeho „kolegové“ mu vystrojili kompletní pohřeb i se salvou jedenadvaceti ran. Z čehož vyplývá, že lidé připisují mysl strojům vykonávajícím hrdinské kousky dokonce i tehdy, když stroje samotné si svého hrdinství – alespoň zatím – nejsou vědomy.
    Oproti tomu řada zvířat jistým stupněm vědomí a mysli jistě disponuje, ale ne vždy se k nim podle toho my lidé chováme. Záleží to například na tom, jak vypadají. Očekáváme například, že rozumná a citlivá stvoření mají obličej, což je důvod, proč třeba krtek hvězdonosý, jenž postrádá běžné obličejové znaky, je pro nás tak znepokojující.
    A významné je i to, v jaké se právě nacházíme situaci. V jistém experimentu vedeném psychologem Stevem Loughnanem z University of Edinburgh dostali zákazníci v potravinách zdarma vzorek oříšků kešú nebo sušeného hovězího. Po své konzumaci vyplnili dotazník, který zahrnoval ohodnocení mentálních mohutností krávy: „Výzkumníci zjistili, že zatímco jedlíci oříšků vnímali u krávy existenci skutečné mysli, jedlíci masa ji zbavovali myšlenek a pocitů.“
    Jiná studie ukázala, že stačí prosté verbální onálepkování zvířete za „jídlo“, aby u něj byla v našich očích drasticky snížena jeho schopnost trpět.
    A bohužel totéž se týká i lidí, pokud je nějaká nepřátelská skupina označena za podlidi, nelidská monstra či parazity. Paradoxně tedy lidé připisují robotům sledování cílů a neživým předmětům zažívání emocí, ale současně jsou schopni jiným lidem upírat status lidské bytosti a považovat je za hloupá zvířata, chladné stroje nebo neživé předměty. „Jsme velmi rádi, pokud můžeme ty, které nemáme rádi, z klubu mysli vyloučit,“ dodávají autoři smutně.

    Sexistické mozky pod skenerem

    Dalším případem, kdy je skupina lidí snižována na úroveň věcí, je jejich sexuální objektifikace. Během jistého výzkumu byly hlavy sexistických mužů umístěny pod MRI skener a ukázány jim byly obrázky žen oděných jen do bikin. Za normálních okolností u nás fotografie jiných lidí aktivují neurální oblasti spojované s vnímáním mysli, ale tyto oblasti mozku zůstaly v tomto konkrétním případě klidné. Namísto toho byla aktivní mozková centra spojovaná s nástroji, jako jsou kladiva, šroubováky a pily, což značilo, že tito muži vnímali spoře oděné ženy nikoliv jako lidi, ale jako něco, co lze použít a s čím je možné manipulovat.
    V jiném experimentu muži posuzovali snímky pornohereček, jež byly vyfotografovány buď oblečené, nebo kompletně nahé. Výsledek? U obnažené verze vnímali menší schopnost myslet, ale větší schopnost cítit.
    Ale navzdory tomu, že lidé někdy zacházejí s příslušníky vlastního druhu hůře než se zvířaty, obecně platí, že lidská ochota přiznávat mysl dalším bytostem je přirozeně antropocentrická. Tedy vyšší šance mají v tomto ohledu ti, kdo vykazují zhruba lidskou velikost, podobnou délku života, stejný počet končetin či podobné ochlupení. Proto ve vědeckofantastických filmech mimozemšťané vypadají podezřele jako lidé, naopak film, v němž se objeví inteligentní Marťan velikosti světadílu, by asi byl kasovním propadákem. A totéž se týká i našich vztahů s božskými bytostmi: lidé mají sklony věřit v aktivní činitele, kteří jsou povětšinou normální. Proto je podle autorů na Zemi více křesťanů než třeba scientologů: Ježíš byl poměrně normální chlapík, který zemřel za vaše hříchy, zatímco Xenu byl mimozemský diktátor, jenž přišel na Zemi před 75 miliony lety a poblíž aktivních sopek použil hydrogenové bomby k vyhlazení milionů svých lidí.
    Být pokládán za spasitele přitom podle autorů nebývá žádná velká výhra: ti, kdo činí dobro, se svému okolí zdají být odolnější a více schopní vydržet životní soužení než my, obyčejní lidé. Což v praxi znamená, že když normální jedinec dostane ránu, zatrne nám, ale když dostane ránu Superman, Batman nebo někdo, koho pokládáme za svatého člověka, tolik si to nepřipouštíme. Jestliže hrdinové působí odolněji než ostatní, může být dokonce pravděpodobnější, že jim způsobíme bolest. Pokud někdo činí dobré skutky, ostatní jej považují za schopného zvládnout těžká břemena, která nikdo nechce snášet. „Až bude před ostatními příště velebena vaše obětavost, mějte se na pozoru: to, že činíte oběti pro ostatní, ostatním ulehčuje vás obětovat,“ varují poučení autoři.

    Pomaleji jezdí idioti, rychleji šílenci

    Kniha se zabývá (na první pohled) dosti specifickým a poněkud odtažitě abstraktním tématem, ale probírá jej až překvapivě konkrétně a v mnoha odlišných kontextech, takže nakonec dokáže poutavě pojednat o řadě velmi odlišných paradoxů a dilemat současného světa včetně eutanazie a práv zvířat. Čtivost jí dodávají i některé filozofické, historické i popkulturní exkurzy, například k problematice soudních procesů s provinivšími se zvířaty nebo k hollywoodským filmům, jejichž hlavní zápletkou je záměna těl dvou žijících jedinců.
    Některé pasáže, například o tom, že lidská svobodná vůle je údajně pouhou iluzí, nejsou ani v českém prostředí nijak originální. Naopak cenné je úsilí a vynalézavost, s nimiž autoři opakovaně ukazují, jak silně je naše vnímání mysli historicky proměnlivé a nakolik je ovlivnitelné. Kupříkladu mrtvému člověku mnozí přiznávají více duševní činnosti než pacientovi, který přežívá už jen ve vegetativním stavu; nicméně tento efekt „nadřazenosti“ smrti zmizel, když bylo pokusným osobám vylíčeno, že tělo zemřelého bylo „nabalzamováno v místní márnici a následně pochováno šest stop pod zem“.
    Autoři přitom nijak nedávají najevo, že by sami věřili v posmrtný život, a o tradičních i nových náboženských kultech se místy vyjadřují s jistou shovívavostí. Celkově ale naštěstí nevolají po vyhlazení věřících ani kohokoli jiného, naopak svojí knihou vyzývají k náboženské i politické toleranci. Je podle nich jasné, že lidé mají velmi odlišné mravy. Muslimové věří, že je nemorální jíst vepřové, ale bez problémů si dají hovězí hamburger; hinduisté si myslí, že je nemorální jíst hovězí, ale klidně konzumují vepřovou slaninu. Konzervativci věří, že je nemorální pálit americkou vlajku, zatímco liberálové totéž chápou jako výraz svobody projevu. Abychom předcházeli zbytečným konfliktům, vybízejí proto autoři: „Když jste konfrontováni s opačným morálním stanoviskem, zkuste pochopit, jak by daný skutek mohl být vnímán jako škodlivý. Když už nic jiného, pamatujte si, že ‚druhá strana‘ si újmy nevymýšlí pouze proto, aby vyvolala vášně.“
    Kromě toho kniha upozorňuje na to, jak často jsou úsudky jednotlivce zabarveny jeho individuálním egocentrismem. Kupříkladu jedině tehdy, když se věci pohybují na stejné úrovni jako daný člověk, je ochoten přiznat jim pocity a záměry. Ironicky to vyjádřil americký komik George Carlin svým příměrem k jízdě po dálnici: „Všimli jste si někdy, že kdokoliv, kdo jede pomaleji než vy, je idiot, ale když někdo jede rychleji než vy, je šílenec?“ Tento efekt se nedá zcela anulovat, ale můžeme se snažit uvědomovat si jej a alespoň trochu jej zmírňovat.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz