dybbuk-245

Bernard Michel

Sacher-Masoch

z francouzštiny přeložil Jiří Našinec

Cena s DPH: 397 , e-kniha: 198 

Kdo to vlastně byl Leopold von Sacher-Masoch? Jak se pozdější představa o něm liší od skutečnosti? Jaký vliv na něj měla jeho doba a prostředí a jaký je jeho odkaz dnešku? To jsou některé otázky, které si klade tato kniha a snaží se na ně hledat erudované odpovědi. Rakouský spisovatel a novinář Leopold von Sacher-Masoch (1836–1895) se narodil do římskokatolické rodiny rakouského státního úředníka v tehdejším haličském Lambergu, dnešním ukrajinském Lvově. Po studiu práv, historie a matematiky ve Štýrském Hradci se vrátil do rodného města, kde se stal profesorem; postupně však exaktní vědy opustil a věnoval se literární dráze. Je autorem řady povídek a románů, z nichž nejvýraznější je rozsáhlá dvoudílná sbírka povídek Das Vermächtnis Kains I, II (1870, 1877, Odkaz Kainův I, II), obsahující i erotickou novelu Venus im Pelz (Venuše v kožichu), jíž se nejvíc proslavil. Splétá v ní témata ženské dominance a sadomasochismu se silně autobiografickými prvky sexuálních fantazií a fetišů. Jeho vlastní smlouva s baronkou Fanny von Pistor ho zavazovala k tomu se na šest měsíců stát jejím otrokem, ona naopak byla nucena k co nejčastějšímu nošení kožichu, zejména pokud se cítí nelítostně a krutě. Mezi další jeho díla patří například Falscher Hermelin (1873, Falešný hermelín), Die Messalinen Wiens (1873, Vídeňské mesalíny), Galizische Geschichten (1875, Haličské příběhy), Judengeschichten (1878, Židovské příběhy) nebo Die Schlange im Paradies(1890, Had v ráji).

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-135-5

Vazba

vázaná

EAN

9788074381355

Počet stran

432

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

135 x 195 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-135-5

Vazba

vázaná

EAN

9788074381355

Počet stran

432

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

135 x 195 mm

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    iDnes, 28. 2. 2016

    Ondřej Bezr
    Otec masochismu byl gentleman a náruživý lovec

    Jen v rozmezí několika dní vyšla česky biografie „otce masochismu“ Leopolda von Sacher-Masocha i jeho nejznámější dílo, novela Venuše v kožichu.

    Francouzský historik Bernard Michel se zabýval především středoevropskými dějinami, byl zaměřen na českou historii a napsal mimo jiné několik knih o Praze. Životopisná kniha Sacher-Masoch (vydal dybbuk) z jeho díla v tomto ohledu vybočuje, byť ne zcela. Objekt jeho zájmu totiž pocházel z haličského Lembergu, dnešního ukrajinského Lvova, a jeho stopy jsou k dohledání kromě jiných měst Rakouska-Uherska a Německa také právě v Praze.

    Rozsáhlé dílo
    Přestože termín „masochismus“, který zavedl profesor psychiatrie Richard von Krafft-Ebing už v roce 1890, tedy pět let před smrtí samotného Sacher-Masocha, se rychle dostal do všech jazyků jako označení konkrétní sexuální poruchy, o životě jeho inspirátora jsme toho věděli velice málo.
    „Spisovatelův životopis v pravém slova smyslu neexistuje,“ píše Bernard Michel ve své knize. „K tomu, aby ho někdo sepsal, by musel napřed přečíst jeho rozsáhlé dílo: soupis knih, jež do roku 1895 vydal, obnáší ne méně než sto dvacet titulů. Většina komentátorů se totiž pokouší rekonstruovat jeho myšlení jen na základě Venuše v kožichu a zběžné četby jednoho či dvou dalších svazků.“
    Tato povrchnost úsudku v posledních letech života rozčilovala i Sacher-Masocha. Sám si zakládal na své pověsti v literárním světě své doby, tuto pozici si udržoval, jak je vidět i z počtu jeho děl, nesmírnou pílí. „Kdyby si nějaký psychiatr vymyslel slovo ‚proustista‘, nehrozilo by nebezpečí, že Hledání ztraceného času zmizí z velké literatury a stane se utajeným hájemstvím jakési mezní sexuality?“ ptá se Bernard Michel. A není jistě daleko od pravdy.

    Hrdý aristokrat
    Další rozměr, který v našem povědomí Sacher-Masoch má, je podoba podřízeného, slabého, snad i ustrašeného muže, vyžadujícího vždy nadvládu žen. On sám se nicméně nejen pyšnil svou příslušností k intelektuální smetánce, ale také k aristokracii, která v rámci habsburské monarchie měla v 19. století samozřejmě vysokou společenskou úroveň.
    Bernard Michel cituje Sacher-Masochův dopis dívce, které se v roce 1875 dvořil, slovy: „Jsem to, co němečtí spisovatelé nejsou, totiž gentleman, a jako šermíř a střelec se těším jistému věhlasu, jsem obstojný jezdec, dobrý chodec a náruživý lovec.“
    Málo však platné, tím, co z rozsáhlého díla Leopolda von Sacher-Masocha přežilo dodnes včetně popkulturních konotací (připomeňme třeba jednu z nejslavnějších písní skupiny Velvet Underground Venus In Furs), zůstává Venuše v Kožichu. Její aktuální vydání od nakladatelství Garamond je jediný autorův titul, který si lze v moderním českém překladu pořídit.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    iLiteratura, 4. 2. 2016

    Jan Lukavec

    Poučná (a snad i varovná) kniha o všestranném Sacheru-Masochovi, přiznávající mu místo v českých dějinách i mezi velkými středoevropskými spisovateli
    Celosvětový úspěch erotického bestseleru Padesát odstínů šedi znovuoživil zájem o poněkud nekonvenční sexuální praktiky v něm popisované a zřejmě i o samotný teoretický koncept sadomasochismu. I díky tomu se prý v současnosti prosazuje trend normalizace a přijetí tohoto extrémnějšího druhu mezilidského vztahu. Jestliže o markýzovi de Sade (1740–1814) již vyšlo několik českých knih, o druhém z mužů, kteří nechtěně dali onomu jevu svoje jméno, byl u nás publikován první samostatný svazek až na sklonku minulého roku. Francouzský historik Bernard Michel (1935–2013) v něm představil svého hrdinu skutečně mnohorozměrně a do hloubky.
    Rakouský spisovatel a novinář Leopold rytíř von Sacher-Masoch (1836–1895) se narodil do římskokatolické rodiny rakouského státního úředníka v tehdejším haličském Lembergu, dnešním ukrajinském Lvově. Část dospívání prožil v Praze. Na straně vzbouřenců – a zvláště jisté krásné revoltující Češky – se dokonce účastnil revolučních bouří roku 1848. Po studiu práv, historie a matematiky ve Štýrském Hradci se vrátil do rodného města, kde se stal profesorem; postupně však exaktní vědy opustil a věnoval se literární dráze. Dvakrát se oženil, zemřel v relativní chudobě. Je autorem řady beletristických textů, především dvoudílné sbírky povídek Odkaz Kainův, obsahující i jeho nejslavnější erotickou novelu Venus im Pelz (Venuše v kožichu). Mezi další jeho díla patří například Falešný hermelín, Vídeňské mesalíny nebo Had v ráji. Česky vyšla jen menší část jeho textů, kromě toho nejslavnějšího ještě Nový Job, Povídky o nevšedních ženách a komická opera Záletníci.
    Autor podrobně sleduje různé aspekty života svého hrdiny: jeho počáteční úspěchy na vědeckém poli, ale i jeho rozchod s univerzitním prostředím nebo jeho antiklerikalismus, kombinovaný ovšem s dodržováním půstu na Velký pátek či s pověrčivostí. Zvláštní pozornost věnuje jeho názorům na vztah muže a ženy a na ženskou emancipaci, kterou sice teoreticky vítal, ale když na emancipovanou ženu skutečně narazil, těžce to prý snášel. Zvláštní místo pak v knize zaujímá Sacher-Masochův intimní život, který se Michel snaží vylíčit na základě jeho fiktivních textů, v nichž hledá autobiografické stopy, vzpomínek jeho první ženy i dalších dokumentů. Michel zdůrazňuje ranou zálibu svého hrdiny v příbězích o mučených a zraňovaných světcích i význam Leopoldovy dávné rusínské kojné Hanče. Ta prý byla silná, bujných tvarů a ušlechtilých rysů a stala se pro něj předobrazem svůdnice, kterou pak nepřestane hledat po celý svůj život. Další Leopoldovy vztahy pak už nebyly tak konvenční a nevinné. Jejich součástí bylo i několik verzí smlouvy, kterou se svojí aktuální paní uzavřel. Například tohoto znění: „Pan Leopold von Sacher-Masoch dává paní Pistor své čestné slovo, že se pro příštích šest měsíců stane jejím otrokem, že bez výhrad vyhoví všem jejím touhám a splní všechny její příkazy. Paní má právo mučit svého otroka způsobem, jaký uzná za vhodný, za jakékoliv chyby, nedbalosti, nebo přečiny proti jejímu majestátu, kterých by se dopustil.“ Sacher-Masoch přitom hledal ženu, jež by nad ním vynikala krásou, urozeností a inteligencí a která by si jej podmanila. Jeho první manželku Auroru Rumelin, které přezdíval Wanda, ovšem autor vykresluje jako zlé, necitlivé a vypočítavé stvoření, jež slavného spisovatele zneužívalo, jako Sacher-Masochův vlastní výtvor, k němuž se upnul. Samotný hrdina o ní napsal těsně před definitivním rozpadem jejich vztahu: „Učinil jsem pevné rozhodnutí, že už se nenechám tyranizovat. Dokud to směšovala s láskou, bylo to pro mě požitkem; teď když je stále nepříjemnější, se to pro mě stává nesnesitelné.“ (Dodejme, že rozpadem skončil i fiktivní vztah Severina s paní Wandou ve Venuši v kožichu, sepsaný dlouho předtím.)
    Michel rozhodně a právem protestuje proti tomu, aby bylo celé obsáhlé dílo jeho hrdiny redukováno jen na Venuši a aby vše, co zbylo z jeho myšlenek, byla představa (sado)masochismu. Snaží se je naopak zasadit do širokých dobových kulturněhistorických souvislostí, přičemž poukazuje i na četné paradoxy jeho myšlení. Byl liberálním aristokratem, který však pohrdal demokracií; zastával se Židů, ale odsuzoval zbohatlé židovské kapitalisty; byl rakouským vlastencem varujícím před hegemonií Německa, ale na konci života se coby obyvatel německého Lindheimu chová jako německý měšťák, pečlivě dodržující lokální zvyklosti, jako bylo slavení Bismarckových narozenin. Obecně byl Sacher-Masoch podle autora „racionalista, liberál, přesvědčený stoupenec vědeckého pokroku, a zároveň uprostřed liberál¬ního období vnesl do románu svět přírody a pudu“. Byl silně poznamenán dědictvím rakouského a francouzského osmnáctého století. V jeho univerzitním vzdělání zaujímaly významné místo přírodní vědy, jež podle něho spolu s historií tvoří jádro moderní vědy. Z osvícenství převzal fascinaci vztahy mezi přírodou a vzděláním. Každá lidská bytost je podle něj od přírody zlá. Te¬prve vzdělání ji činí dobrou a soucitnou. Od přírodního stavu se tedy máme co nejvíce vzdalovat. Ale jako spisovatele Sachera-Masocha uhranul pravý opak. V přírodě, byť zlovolné a nebezpečné, náruživost a ruch ne¬vládnou. Odvrhuje proto moderní národy, oslabené a opotřebované kulturou: budouc¬nost podle něj měla patřit „svěžím přírodním národům“, především těm slovanským. Dobrý vztah měl také k Čechům, osobně se znal a dopisoval si například se Svatoplukem Čechem, naopak napjatý – a ke konci jeho života nepřátelský – byl jeho postoj k Polákům.
    Sacher-Masoch podle autora „dokázal v devatenáctém století uvést do evropského povědomí ve Vídni, Paříži, Berlíně a Londýně kultury a společenství dosud okrajové: rozsáhlé prostory ha¬ličské stepi, Karpaty, společenský a kulturní život ve Lvově“. Michel přitom správně uvádí, že doboví čtenáři by se možná rozhořčovali nad výjevy Sacher-Masochových knih, pokud by byly umístěny v Paříži či kdekoli na Západě, avšak v zapadlých krajích Haliče a východní Evropy pro ně byly přijatelné (stejně jako není náhoda, že hrabě Dracula do Londýna přichází ze vzdáleného Balkánu, kde má své sídlo). Současně ale musíme hned s uznáním dodat, že autor rekonstruuje dobové vnímání slovanských oblastí jako exotických říší, ale „neexotizuje“ je nad únosnou míru. Naopak jasně prohlašuje, že například záliba Sachera-Masocha v bičování nepramení ze starobylých zvyklostí haličských – ani žádných jiných – Slovanů. Věnuje se i příkladům toho, co by se dalo interpretovat jako ukázky fetišismu v jeho díle, s kteroužto interpretací ovšem nesouhlasí. Podle autora totiž mnohé z těchto scén připomínají společenské rituály polské šlechty: „K poctě krásné ženy, jíž se dvoří, si aristokrat nalije do jejího střevíce šampaňské a připije jí na zdraví… a nemusí být kvůli tomu ještě zralý pro psychiatra.“
    Michel vyzdvihuje to, že jeho hrdina literaturu obohatil „nejen o pohled do okrajových oblastí mocnářství a erotiky, nýbrž i o analýzu dosud neznámého, cizího Já. Vytušil úlohu snu a nepřestával ji rozebírat až do svých posledních dnů, kdy si listoval snářem zděděným po matce.“ Jeho vlastní sexualita těží z ideálního obrazu ženy, která se podobá jeho zmíněné kojné, a ze slovanských pověstí, jež mu vyprávěla. Jeho sexuální představivost je zcela „poslovanštěná, a proto se také v jeho novelách a románech dominantní žena, ozbrojená amazonka, může vyskytovat jen v Haliči“.
    Michel se rovněž snaží svému hrdinovi vymoci místo mezi velkými středoevropskými spisovateli. Poukazuje mimo jiné na četné styčné body mezi Sacherem-Masochem a Franzem Kafkou. Velké lite¬rární koncepce konce 19. století se podle autora objevují už u něho, kupříkladu myšlenka mnohočetného já. Sacher-Masoch prý totiž od samého dětství nevě¬řil v jednotu svého ega. Postava Wandy ve Venuši je současně nemilo¬srdná, panovačná, ale též zamilovaná, neschopná hrát svou strašlivou úlohu až do konce. Podle Michela jen „málo spisovatelů poskytuje to¬lik prostoru maskám, převlekům a falešným identitám: stačí tři řádky od neznámého dopisovatele či dopisovatelky, a je tu fascinace rozmanitými úskoky osoby, kterou má objevovat a jež je o to svůdnější, že je složitá a nevypočitatelná.“ Jestliže tedy podle Michela předstihl Sacher-Masoch v lecčems svoji dobu, ve stylovém zařazení jeho knih naopak sahá do hluboké minulosti: „Leopold je moderní, protože je barokní. To vše vysvětluje jeho prudkost, sílu i to, že nezná mezí: proto šokoval. Žádné barokní umění nezná meze vkusu a pravidla slušnosti.“
    Bernard Michel byl odborníkem na české dějiny, přesto k některým jeho tvrzením můžeme mít drobné výhrady. Pokud označuje Leopolda Lva Thun-Hohensteina (1811–1888) za „německého hraběte z Čech“, pak je to trochu diskutabilní a přesnější by bylo mluvit o něm třeba jako o českém šlechtici a rakouském politikovi. V případě legendy o ženě, která roku 1848 neohroženě bojovala na pražských barikádách, autor uvádí verzi, kterou jiné prameny nepotvrzují – obšírně se tématu věnoval zvláště Vladimír Macura, pro kterého byla tato záhadná slovanská Amazonka jedním z „českých snů“. A pokud autor tvrdí, že Sacher-Masoch je jedním z hrstky spisovatelů, kteří se stali mýtem, je škoda, že alespoň stručně nenaznačuje, jak se tento mýtus vlastně utvářel. Navzdory tomu si ale české vydání knihy zasluhuje velkou chválu. Přibližuje nám osobnost, která byla všestrannější a měla s českým prostředím společného více, než se u nás obyčejně soudí. Představuje čtenáři pozoruhodného muže velké duševní hloubky i uměleckých schopností, jehož výstřední životní styl (ve vztahu k ženám) ovšem nemusí automaticky schvalovat či dokonce jej následovat.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Lidové noviny, 5. 4. 2016

    Martin C. Putna
    Sacher bez kožichu

    Čas od času vycházejí přeložené knihy, které dovolí nově nahlédnout „co my Češi jsme“ a „kde my Češi jsme“ a které se pak stanou knihami kultovními, jež je nutno ne-li číst, tedy aspoň znát podle názvu a hlavní ideje. Svého času to byla Praha Magická Angela Marii Ripellina, vydaná nejdřív v exilu. Pak přibyl Dunaj Claudia Magrise – lyricko-literárně-kulinární cestopis po podunajských zemích. Pak přibyly Böhmische Dörfer od Jürgena Serkeho – jak dí podtitul, „putování opuštěnou literární krajinou“, totiž krajinou německojazyčné literatury z Čech. Kniha Bernarda Michela, kterou vydali v nakladatelství dybbuk, má šanci vřadit se do této linie. A to přesto, že místo ohňostroje spisovatelských jmen nabízí „jen“ životaběh jednoho spisovatele – a že jeho jméno vzbuzuje předem úsměšky: Sacher-Masoch.
    Když se řekne Sacher-Masoch, vybaví se záliba v utrpení čili masochismus, který byl podle tohoto autora pojmenován. Vybaví se i termín Venuše v kožichu coby název Masochova nejslavnějšího románu i archetyp jeho ideální postavy. Vybaví se případně i temná píseň Venus in Fur skupiny Velvet Underground, začínající slovy „shiny boots of leather“, „lesklé boty z kůže“. Jenže Michelova kniha o Sacheru-Masochovi ukazuje, že v jeho životě a díle je masochistická linka ta nejméně zajímavá. Že vše „kolem“ je mnohem zajímavější. Život a dílo Leopolda von Sachera Masocha je totiž životem velkého rakouského multikulturního Středoevropana s názory na svou dobu mimořádně pokrokovými. Sacher-Masoch, to je jeho rodný Lvov a celá Halič, to je mluvení ukrajinsky dříve než německy, to je literární obhajoba Ukrajinců a Židů vůči národům silnějším. Sacher Masoch, to je i Praha, ve které strávil jinošství, učil se u stařičkého Josefa Jungmanna česky, sledoval pražské povstání jara 1848 a zamiloval se do herečky Anny Manětínské. Sacher-Masoch, to je literární sláva, ale též útoky nacionalistů, podle kterých je autorem ne dosti německým, ba vůbec možná vlastizrádcem.
    Strhující vyprávění je provázeno úryvky ze Sacher-Masochových próz. Životopis je i čítankou z rozsáhlého literárního díla, z něhož nebylo do češtiny přeloženo téměř nic (jen ta Venuše v kožichu vychází znovu a znovu). Bernard Michel odvážně přirovnává Sachera Masocha ke Kafkovi – jako kulturního Středoevropana i odhalovatele temnot podvědomí. Leč, ukázky z díla se nezdají být rovnocenné textům středoevropských modernistů, nejméně o generaci mladších než Sacher-Masoch. Jako dobové dokumenty, jako jakási paralelní „haličská kronika“, jsou mimořádně cenné. Zda by obstály i samostatně, je otázkou. Sacher Masoch coby osobnost však obstojí. Vzhůru za ním, nejlépe do Haliče, do Lvova. A to i přesto, že před rodným domem stojí jeho socha, bizarní atrakce pro turisty, evokující – jak jinak – ctitele Venuše v kožichu.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Institut pro studium literatury, 17. 10. 2016

    Lucie Merhautová

    Nakladatelství dybbuk na konci roku 2015 vydalo životopisnou monografii Sacher-Masoch (1836?1895) od francouzského historika středoevropských dějin Bernarda Michela (1935?2013). Kniha vyšla ve francouzském originále již v roce 1989 a je škoda, že český překlad nenásledoval brzy poté, mohl iniciovat odbornou reflexi a překlady, které naprosto chybějí. Biografie nebyla přeložena ani do němčiny, v níž ovšem k osobnosti a dílu Leopolda von Sacher-Masoch existuje řada odborných monografií i studií; německé práce přebírají základní životopisné informace často právě od Michela, německy vyšla například jeho studie Leopold von Sacher-Masoch und Frankreich (ve sborníku Leopold von Sacher-Masoch. Ein Wegbereiter des 20. Jahrhunderts, 2010).
    Sacher-Masoch byl „muž pomezí“ (s. 9), velkou část svého díla situoval do Haliče a sám se od jisté doby představoval jako Slovan píšící německy, proto přirozeně přitahuje pozornost historiků, germanistů, polonistů, ukrajinistů či rusistů, kteří se zabývají konstrukty identit a jejich literárními reprezentacemi či interkulturalitou v podunajské monarchii. (Přehled díla, překladů a literatury poskytuje Sacher-Masoch Bibliographie 1853–2003sestavená Michaelem Farinem a uveřejněná ve vydařeném sborníku Leopold von Sacher-Masoch, eds. Ingrid Spörk – Alexandra Strohmaier, 2002). Aktuální zůstává i otázka modernosti Sacherova-Masochova díla, Michel ji klade až v krátkém Závěru, v němž naznačuje vazbu k rakouskému baroknímu umění i vídeňské moderně. Zmiňuje rovněž německojazyčnou literaturu z českých zemí a z Moravy, zůstává však u dnes již notoricky známého příkladu Kafkovy Proměny; ohlas Sacherova-Masochova zneklidňujícího převracení mocenských vztahů (nejen mezi mužem a ženou, nýbrž i majoritní a minoritní kulturou, mezi centrem a periferií) byl širší a stál by za studium.
    Překladatel Michelovy práce Jiří Našinec se až na nejznámější novelu Venuše v kožichu nemohl opřít o žádné novější české převody – je zarážející, že od roku 1931 žádný výbor z próz tohoto autora nevyšel. Mezi bohemisty je Sacher-Masoch opomíjeným autorem, jeho životní dráha se přitom podstatně protnula i s českými zeměmi a s Prahou. Na vině nebude ani tak sexuálně-patologické stigma, které na něj vrhl v roce 1890 Richard Krafft-Ebing, jako spíše otec Leopold von Sacher-Masoch (1797–1874) a jeho spojení s represemi Bachova absolutismu. Vyrostl v Haliči (zatímco jeho otec Johann Nepomuk Stephan Sacher se narodil v roce 1759 v Kynžvartu v Čechách, kde se jeho předek usadil uprostřed 16. století), od roku 1831 byl policejním ředitelem ve Lvově, v roce 1848 byl převelen do Prahy, post policejního ředitele zde oficiálně zastával od června 1849, reformoval například systém informátorů, kteří infiltrovali české vlastenecké kruhy. V české literární historii bývá zmiňován především v souvislosti s Karlem Havlíčkem: byl to on, kdo již v srpnu 1849 navrhl českému místodržiteli Mescérymu Havlíčkovu konfinaci (viz např. K. Kazbunda, Karel Havlíček Borovský, sv. 2, Praha 2013, s. 113–132). V české kulturní paměti totožné otcovo a synovo jméno splývá v jeden negativní obraz. Sacher-Masoch mladší na Prahu svého dospívání přitom vzpomínal zdá se rád, a to i na osobnosti (například své gymnaziální učitele), jež dával jeho otec sledovat; na začátku osmdesátých let pak české literatuře otevřel významný prostor ve svém časopise Auf der Höhe, viz echo z 3. 10. 2016).
    Michel ve Francii navazoval na širší a vstřícnější recepci – ve své knize (nebo i v samostatných studiích) ukazuje, že se Sacher-Masoch stal ve Francii v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století poměrně proslulým spisovatelem. Překlady jeho povídek a novel vycházely v renomovaných časopisech i knižně, v letech 1887–1888 uveřejnily revue Le Gaulois a Revue bleue cykly jeho vzpomínek na dětství a dospívání v Haliči a v Praze ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století – a zasloužily by si i české vydání (německy vyšly ve svazcích Souvenirs. Autobiographische Prosa, přel. Susanne Farin, München: belleville, 1985, a Bruchstücke. Autobiographische Prosa 2, ed. Michael Farin – Mechthild Saternus, přel. Michael von Killisch-Horn, tamtéž, 2009). Sacher-Masoch se v nich stylizoval jako „maloruský Turgeněv“ a zpětně konstruoval svou haličskou a maloruskou identitu, která ve francouzském kontextu působila poutavě exoticky, zatímco pro německou kritiku byl od svého vstupu do literatury kontroverzním a obtížně zařaditelným autorem. Ani ne z morálních důvodů, nýbrž především kvůli tomu, že psal německy, ale představoval se jako Slovan.
    Michel cituje podle německých originálů, ale i podle třísvazkového francouzského vydání próz (Contes et romans, 1967–1968) – o ně a další edice (například haličských novel z roku 1963) se opíral i Gilles Deleuze ve slavné studii Présentation de Sacher-Masoch. Le froid et le cruel(francouzsky 1967, německy vyšla poprvé v roce 1968, stejně jako ve francouzštině společně s novelou Venuše v kožichu, toto dnes klasické vydání obou textů vyšlo v řadě jazyků, v roce 2002 také ve slovenštině, Deleuzovu studii přeložil Miroslav Marcelli, prózu Sachera-Masocha Adam Bžoch). Deleuzovo čtení sadistické a masochistické situace ovlivnilo řadu dalších interpretů, Michel se od něj snaží emancipovat a zdůrazňuje historický úhel pohledu: „Aby jej člověk pochopil, musí hlavně důvěrně znát habsburskou monarchii devatenáctého století, nejen německý svět, ale též svět slovanský: ukrajinský, polský, český s jejich jazyky, zvyklostmi a společenskými rituály“ (s. 11). Výzkum jej vedl v osmdesátých letech do archivů tehdejší ČSSR, do Rakouska (především Štýrského Hradce) a Německa, čerpal hlavně z policejních a univerzitních archivů, z matrik, soukromých pozůstalostí, knihoven, z osobní korespondence, jedinečné materiály se mu podařilo získat i od spisovatelovy vnučky Mechthild Saternusové, která od roku 1933 našla azyl ve Francii. Problematičtější se stává výklad tam, kde úřední prameny končí a kdy by na ně měla navázat interpretace literárního díla, do něhož samozřejmě patří i vzpomínky.
    Michel sdílí zastaralý a naivní názor o závislosti fikce na skutečnosti, který ale i dnes nebývá u historiků takovou výjimkou. Předpokládá, že prózy „zpracovávají“ „skutečné události“ (srov. např. s. 165), autor prostřednictvím svých postav „vykládá své názory“ (s. 175) nebo že konfrontace s úředními prameny odkrývá v dílech „čiré smyšlenky“ (s. 199). V prvních čtyřech kapitolách o dětství a dospívání v Haliči a Praze Michel vychází ze vzpomínek, z nichž destiluje jednotlivá témata v chronologickém pořadí. Autobiografické texty však vznikaly až v osmdesátých letech a byly určeny francouzským čtenářům, a tento kontext ovšem zásadně ovlivnil jejich vyznění. Michel ostatně sám na příkladu seznámení Sachera-Masocha s Aurorou Rümelinovou (skrývající se pod jmény Alice či Wanda von Dunajew) ukazuje, jak dílo formovalo spisovatelův život a jak životní situace do detailu přizpůsoboval předchozím románovým scénám a fantaziím. Navíc převleky, záměny, masky patří k základním motivům jeho díla, jsou součástí masochistova světa. Michelův výklad v druhé polovině často přechází v koláž, v níž splývají hranice mezi citací, parafrází a reflexí. Přesto je jeho populárně-naučná monografie vzhledem k absenci jiných prací i překladů v českém kontextu v podstatě prvním, poutavým setkáním čtenářů s tímto spisovatelem.
    Překlad Jiřího Našince je velmi čtivý, spíše na vrub redakce lze přičíst některé chyby – o povrchní četbě monografie svědčí text na záložce, který spisovatelovo rodné město jednak uvádí jako „Lamberg“, jednak je určuje i jako místo spisovatelova univerzitního působení (byl přitom soukromým docentem ve Štýrském Hradci), populární rodinný časopis Gartenlaube je na straně 182 uveden jako Gardenlaube, první nakladatel Auf der Höhe byl Lionel Baumgärtner, ne Baumgärten (s. 312), křestní jméno vnučky Sachera-Masocha je Mechthild, ne Mechtilde (s. 11) apod. Jan Jungmann, učitel Leopolda von Sacher-Masoch na akademickém gymnáziu, je zaměněn za známějšího Josefa Jungmanna, který však v době autorových studií již nežil. Revizi by si zasloužil i poznámkový aparát, což vzhledem k rozpětí autorova výzkumu není možné provést důsledně, avšak alespoň kapitole o Praze by prospěla aktualizace českých názvů institucí (bývalý Státní ústřední archiv je dnes Národní archiv). Ediční poznámka mohla vysvětlit zacházení s citáty, zda byly překládány z německých originálů nebo z francouzského znění.

    zobrazit celou recenzi
  5. dybbuk

    A2, 12. 10. 2016

    Josefina Formanová
    Masoch není maso

    Demytizace fenoménu Sacher -Masoch
    Románová biografie Bernarda Michela je literární studií a současně antologií díla Leopolda von Sacher-Masocha.
    Na pozadí historických událostí i dobových dokumentů jej představuje nejen jako spisovatele, ale i jako novináře, revolucionáře a modernistu a snaží se demytizovat historky, jež dodnes skandalizují jeho dílo.

    Od zakladatele moderní sexuologie Richarda von Kraff t -Ebinga až po Gillese Deleuze byl fenomén Sacher -Masoch předmětem mytizací, sadovských syntéz a literárních devalvací. Ale Sacher -Masoch není „maso“. Strhující románová biografie Bernarda Michela, lakonicky nazvaná Sacher -Masoch, si klade za cíl obnovit slávu velkého literáta a především předložit důkazy o falši klevet, jež se táhnou déle než sto let a k nimž, jak dokládá tato kniha, hojně přispěla Masochem vybájenáWanda. Německy píšící rakouský aristokrat původem z Haliče Leopold von Sacher -Masoch je především hrdý nacionalista, filosemita a něžný milovník starších úctyhodných dam, neúnavně pátrající po svém ženském ideálu, prorok a poctivý pracant, liberál zaujatý společenským pokrokem, slovanskými mýty a historií. Snad kvůli tomu všemu je romantický následovatel Turgeněva a Gogola a současník Zoly či Dumase v literárních kruzích přehlížen, přestože jeho rozsáhlé a nikoli jednostranně zaujaté dílo svědčí o velikosti jeho ducha. Bernard Michel představuje Sacher -Masocha jako leckdy naivního idealistu, básníka nehynoucích romantických imaginací, a současně jako muže pevných zásad a vysokých ambicí, pro něž byl schopen obětovat cokoli. A přesto Sacher -Masoch nepůjde přes mrtvoly. Nechá se zničit jednou a zachránit druhou ženou. Do té míry je Michelova epická studie románem o spisovatelových divách a epistulárních múzách.

    Antické i rustikální Venuše
    Leopold von Sacher -Masoch je známý především díky novele Venuše v kožichu (1870, česky 1991), jeho dílo je však rovnoměrně rozděleno mezi prózu, žurnalistiku, dramatické pokusy a korespondenci. Michel čerpá z pamětí spisovatelova otce, starého policejního ředitele, Masochovy první ženy Wandy, dobových dokumentů, listin, křestních a oddacích listů. Čtenáře může občas popouzet množství regresí k historickým skutečnostem, od těch obecnějších formou popisů událostí, zejména okolo zásadních úběžníků Masochova života, až po téměř obskurní zákruty, do nichž se mnohdy románová kompozice zaplétá skrze mikropříběhy bezvýznamných sedláků, ženušek a důstojníků. Michel se tu nechává strhnout vypravěčskou slinou, portrétuje Masochovu milenku, jeho rozervanou duši romantika nebo předkládá erudovaný rozbor jeho díla. S téměř sterneovskou komikou je líčeno Masochovo narození a jeho celoživotní láska ke zbožštělé kojné (jakož i koiné). Rozsáhlé popisy osvícensko -romantického rázu kopírují do značné míry styl samotného Sacher -Masocha i ideály jeho milovaného otce. S důrazem na mezní povahu spisovatelova původu sledujeme zárodek jazykového génia, v němž lze nalézt nikoli jeden svět, ale nekonečno snových světů, na jejichž rozhraní buduje syn policejního ředitele salonek vášní vystlaný kožešinou. Jeho lásky jsou Venuše, zprvu antické krásy, později rustikálního slovanského typu. Vztah k matce je v tomto smyslu popsán jako železný. Matka vlast i matka pokrevní jsou příze, z nichž Masoch tká jádro svých snů a ideálů. Naproti tomu Michel neopomíjí vytrhnout z kořenů mýtus o traumatu stran postavy spisovatelova otce. Je -li masochismus úchylkou, nekoření v žádném podobném otřesu z dětství. V tomto smyslu hovoří autor o intelektuálním konceptu Masochových vášní a jako takový jej také napříč celou studií hájí, jakkoli konečné rozhodnutí, zda je Masoch dítětem oidipovským, nechává otevřeně na rozhodnutí čtenáře.

    Revoluční aspekt
    Značná část publikace je věnována létům 1846 – 1848: zachycuje nejen Masochovy vášně pro sedlácké povstalectví a zrod revolučního ducha změn, které přinesl rok 1848, ale i jeho revoltující léta na univerzitě a zatvrzelost v osobitém přístupu ke studiu a literární činnosti. Michel sleduje silně individualistickou postavu Sacher -Masocha nikoli nestranně, přesto pečlivě s ohledem na množství pramenů, které v knize přímo cituje. Mnohdy nechává promlouvat sám sebe silným autoritativním hlasem, ačkoli pro důležité soudy ponechává prostor čtenářovu egu.
    Tak jako je revoluční Masochův národní a politický duch, je revoluční i jeho vztah k ženám. Každý vztah se ženou je jedinečný. Každé milostné dobrodružství je výjimečné. Fascinuje ho obrácená role muže a ženy ve světě touhy. Jindy nadřazený muž líbá nohy božské Venuše. Novou teologii zpečeťuje novum milostného kontraktu, jemuž navzdory Masoch trvá na neslučitelnosti lásky mezi mužem a ženou.
    Michel se neustále vrací k Venuši v kožichu, která do jisté míry zastínila ostatní spisovatelova díla. Zdůrazňuje podstatu textu, jíž není síla Venušina, nýbrž síla Severinova, síla poddaného. I zde je Masoch revolucionářem, neboť komplikuje vztah pána a raba, jinak redukovaný na dominantní sílu zmocnitele, která má být překonána vzpourou rabovou. Toto drama krom jiného dovedně ošperkuje svébytným humorem podle logiky klasické komedie. Jde o důkaz, že jeho dílo je více než jen romantická tragédie o mužském sebeponížení. Tragikomický hrdina má za pána paní, tak jako Kaův Řehoř Samsa svou sestru. Jak hrdina, tak jeho situace a humor, s jakým je popsána, zrcadlí Kaovo dílo důvěrněji, než se na první pohled může zdát, přestože autory od sebe odděluje generace. Nepředjímá však Sacher-Masochův rukopis modernistickou představu o světě? Michelovi se zajisté zdá, že ano. A odkaz spisovatelových fantazií je pokaždé jiný a mnohem hlubší, než jaký nabízejí klasičtí vykladači jeho i naší doby. Přestože je paní v dominantní pozici vůči rabovi, je to ve skutečnosti téměř vždy Sacher -Masoch, kdo tahá za nitky milostných hrátek. Výjimkou je snad jeho první žena, Wanda von Dunajew. A lze-li Michelovi něco vytknout, je to právě zaujatost vůči Wandě. Jako by jí, stejně jako Sacher-Masoch, nedokázal odpustit lži a intriky, jež nezapomínala do celého slavného manželství vetkávat. S trochou imaginace čteme mezi řádky Michelovo rozčilené spílání.

    Vypsat se z podoby
    Je tedy kniha Bernarda Michela co do motivace proměnit čtenářovu arbitrární představu o Sacher -Masochovi, popřípadě zvrátit jedno velké historické paradigma, úspěšná? Bylo naznačeno, že v kontextu vykladačů Sacher -Masochových prací jde o revoluční dílo. Nejenže nabízí důkladný obraz Masochova života se všemi potřebnými kontexty vylíčenými do nejmenších detailů, jako by se skutečně v důsledku jednalo o kroniku toho kterého města, v němž se spisovatel zrovna pohyboval, ale také se zabývá všemi možnými obviněními, jimž Masochova pověst čelila více než století od jeho smrti. Důsledné popisy krajiny, v nichž nechá Michel promlouvat samotného Sacher -Masocha, kulminují svou obrazivostí v dramatických popisech událostí kolem roku 1846. Jako klíčovou dírkou nahlížíme do iluzivních panoramat dekadentních budoárů, v nichž Leopold von Sacher -Masoch líbá nožky ovdovělých dam, aby pak v sousední pracovně od brzkých ranních hodin téměř do půlnoci neúnavně zapisoval každý detail té groteskní scény, jako by se měl vypsat z podoby. Jako by mu šlo o život, což podle Michela není zcela nepravděpodobná hypotéza.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz