Jonathan Haidt

Morálka lidské mysli

Proč lidi rozděluje politika a náboženství

z angličtiny přeložila Helena Čížková

243  | 487 

Garantujeme zabezpečenou platbu
  • Karta Visa
  • Mastercard
  • Karta Discover
  • PayPal
  • Apple Pay
Katalogové číslo: dybbuk-200 Kategorie: ,

Anotace

Proč jsou v lidském jednání a rozhodování takové rozdíly? Jakou roli hraje v našem uvažování a rozhodování morálka? Tyto nelehké otázky, i to jak lidé dospívají ke svým názorům na politická, ale i mnohá další důležitá témata, zkoumá ve svém bestselleru psycholog Jonathan Haidt. Nejdříve shrnuje teorie starých filozofů a postupně se dostává až k současnosti, kdy spolu soupeří dva názory na původ morálky: Je morálka vrozená, nebo je dána především zkušenostmi, jež získáváme v dětství? Pokud je vrozená, tak jak to, že se lidské pohledy na různá morální témata napříč kulturami liší? A pokud je získaná, čím to, že v ní lze bez ohledu na rozdílnost kultur vystopovat určitý opakující se vzorec? Skutečnost je spíš taková, že naše morální úsudky jsou výsledkem intuice a rozumové uvažování přichází až dodatečně. Jsme tedy spíše cosi jako „intuitivní právníci“ – své rozumové uvažování nepoužíváme k nacházení pravdy, ale k k tomu, abychom obhájili názor, jejž vytvořila naše intuice.

Haidt svůj odborný text velice čtivě prokládá vyprávěním o svém životě. Přibližuje své dětství, jež ho nasměrovalo k levici a liberalismu, i studijní pobyt v Indii, který ho přiměl vystoupit z navyklého stereotypu. Popisuje pět základů morálky a vysvětluje, proč sympatizantům levice záleží především na dvou z nich a proč se naopak morálka příznivců pravice většinou opírá rovnoměrně o všech pět základů. A přibližuje i to, jaká nedorozumění z toho vznikají. Dokáže tato kniha zúžit zvětšující se propast mezi individualistickými a sociocentrickými společnostmi a potažmo i mezi politickou levicí a pravicí?

Specifikace

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-090-7

Vazba

vázaná

EAN

9788074380907

Počet stran

480

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

150 × 230 mm

Typ

tištěná, e-kniha

Recenze

  1. dybbuk

    Babylon, 22. 7.2021
    Igor Zahradníček

    Lék na duši vojáka kulturní války
    Asi málokdo z nás se v posledních letech nestal vojákem kulturní války. A asi málokdo z nás neztratil v takové válce své přátele či rodinné příslušníky. Spory ohledně migrace, vakcinace, genderu či menšin, nebo v zahraničí spory o Brexit či Trumpa, rozdělily nejednu rodinu nebo způsobily závažná nedorozumění mezi před tím si blízkými lidmi. Na začátku každého takového nedorozumění je přesvědčení, že pravda každé ze stran sporu je ta jediná pravá, logicky vyargumentovaná a hlavně – morálně podložená, a tedy povinně akceptovatelná pro všechny kolem. Názorový protivník vypadá jako zloduch nebo v lepším případě jako blb. Pak ale schopnost společnosti se o problémech bavit, obrušovat extrémní názory a hledat širší shodu mizí a společnost se začíná rozpadat.
    Každý zdroj, který nám pomůže ve společnosti takto vzniklé příkopy zasypávat, je dobrý. Jedním z nich může být kniha amerického sociálního psychologa Jonathana Haidta Morálka lidské mysli. Je to po všech stránkách kniha brilantní. Haidt v ní nejenže shrnuje své dlouholeté bádání na poli psychologie morálky, dělá to ale navíc velice čtivou formou, strukturovaně a s neodolatelným vtipem. To hlavní však je, že po jejím přečtení už můžete názorového protivníka ve věcech morálky začít chápat, rozumět jeho motivaci a obavám, být schopni se mu přiblížit a ulehčit i jemu pochopení vašich postojů.
    Jak řečeno výše, kniha je precizně strukturovaná, rozdělena do 3 základních částí. První je věnována tomu, jak vzniká naše morální usuzování, naše rozhodnutí u morálně zabarvených témat. Druhá vyvrací teorii, kterou možná nevědomky sdílí mnoho z nás, že morálka je pouhou otázkou újmy a férovosti. Autor zde předkládá koncept šesti základních morálních receptorů, které naše postoje určují až ve svém součtu. Třetí a poslední část je věnována tomu, zda-li jsme více jednotlivci, sobeckými pokrytci nebo jestli jsme naopak nastaveni na práci pro dobro „naší“ skupiny. A i když v nás autor vidí zejména sobce, tak zároveň dokládá, že jsme schopni v nezanedbatelné míře přepínat i do módu altruistických členů týmu. V samotném finále, které je opravdovým smyslem a poselstvím knihy, pak dnešní společnost interpretuje právě prostřednictvím své teorie. A objasňuje témata či situace, o kterých mnozí z nás dlouhou dobu marně přemýšleli.
    1.
    V první části s námi autor zkoumá, jak vznikají naše názory a soudy u morálkou zabarvených témat. Krátce projde přehled základních názorů posledních 50 let na původ morálky: nativismus (s morálním uvědoměním se rodíme), empirie (získáváme morálku prostřednictvím výchovy) či racionalismus (k morálnímu názoru se jako děti dopracováváme sami, stejně jako u kognitivních schopností, a to zobecňováním postoje jednou já a jednou ty) až dojde ke své teorii postavené na intuici. Pomáhá si zde metaforou slona a jeho jezdce. Slon představuje automatické procesy – intuici, které pohánějí člověka stovky milionů let. V průběhu několika posledních milionů let se u člověka vyvinula způsobilost k jazyku a rozumovému uvažování (jezdec). Jezdec však otěže rozhodování nepřevzal, spíš se vyvinul proto, aby byl slonu k užitku. Uměl dohlédnout dál do budoucnosti, uměl se učit, a hlavně se stal slonovým mluvčím, byl schopen mistrně vytvářet dodatečné konstrukce, jen aby slonovo chování odůvodnil. Mluvčího potřebujeme proto, že jsme posedlí starostí o svůj společenský obraz, proto je jezdec, tedy rozumové uvažování, schopen dospět k jakémukoli závěru, aby slona obhájil. A když jezdec hledá racionální reakci na své okolí, tak většinou záleží na tom, jestli dostane od slona – intuice – pokyn: „Musím tomu věřit?“, a pak začne hledat argumenty proti, či „Mohu tomu věřit?“ a najde argumenty pro. Základním výstupem celé první části je závěr, že naše rozhodnutí jsou tvořena převážně intuitivně mimo naše racionální pochody. Chceme-li ovlivnit názory lidí, musíme mluvit k jejich slonovi, ne k jezdci. Navíc není bez zajímavosti a je nutno počítat s tím, že náš slon většinou podporuje náš tým, ne naše zájmy osobní!
    2.
    Ve druhé části Jonathan Haidt hledá a nachází, co určuje naši morálku. Dochází k tomu, že různé skupiny mohou mít různé morální matrice. Každá z těchto matric poskytuje úplný, ucelený a emočně působivý pohled na svět, pohled snadno ospravedlnitelný hmatatelnými důkazy a téměř stoprocentně odolný vůči argumentům zvenčí! Taková morální matrice členy skupiny stmeluje, ale zároveň je vůči ostatním skupinám a jejich matricím zaslepuje. Tyto matrice jsou tvořeny minimálně šesti základními stavebními kameny, šesti morálními intuicemi, které vznikly z potřeby lidského druhu se úspěšně adaptovat. Péče / Újma – vznikla potřebou se starat o naše, po dlouhé roky od narození, nesoběstačné děti; Férovost / Podvádění – z potřeby dvoustranného partnerství; Loajalita / Zrada – pro vytváření soudržných koalic (skupin); Autorita / Podvratnictví – pro úspěšnou tvorbu a udržení hierarchie; Svoboda / Útlak – z potřeby kompenzovat předcházející intuici a spojit se vůči trapičům a tyranům; Posvátnost / Znesvěcení – z potřeby se vyhýbat kontaminantům.
    Pro některé z nás může být po přečtení této části překvapivým zjištěním, že jedinec, vyznávající jinou morální matrici, není morální více či méně než my, má jen jiným způsobem namíchaný mix 6 morálních receptorů!
    3.
    Třetí část se nejprve věnuje tomu, zda-li jsme individualistickými či týmovými hráči. Haidt tu oponuje teorii, která vytvořila homo economicus, jedince jednajícího čistě s cílem maximalizovat svoje zisky. I když je v nás podle autora 90% šimpanze – sobeckého jedince, tak zbylých 10% včely – týmového hráče – hraje významnou roli. Za posledních 70.000 až 140.000 let jsme se vyvinuli ve skupinového tvora. Sice často sledujeme čistě vlastní “sobecké” zájmy, jsme však i významně vybaveni paletou duševních mechanismů, díky nimž prosazujeme zájmy skupinové, a to často i proti svým “sobeckým” individualistickým zájmům. Proto Haidt považuje lidskou přirozenost za duální ve smyslu schopnosti osobní i skupinové orientace.
    I když je celá kniha plná zajímavých pohledů a poznatků o lidské morálce, tak opravdové finále přichází na konci, kdy Haidt svojí teorií morálky vysvětluje některé aspekty (nejen) dnešní společnosti. Přemýšlí o tom, jak člověk potřebuje společnost plnou malých skupin, rozuměj církví, různých spolků, pracovních týmů, sportovních oddílů, v kterých se může jako skupinový tvor realizovat a bez nichž se uzavírá do sebe. O tom, jak tyto malé skupiny, malé úly tvoří sociální kapitál, z kterého paradoxně čerpají i ti, kteří se na životě takového úlu nechtějí nebo dokonce nesmějí podílet. Náboženství nevidí jako pouhou víru v nadpřirozené síly, ale jako systém, který mohutně pomohl rozvíjet silné vazby jednotlivce k jeho skupině, protože využíval svá božstva k posilování obětavosti a oddanosti svých členů a k eliminaci černých pasažérů. V rámci skupinového výběru pak zvítězila právě ta náboženství, která toto dokázala, aby kolem sebe nechala vzniknout efektivní společenské týmy.
    V poslední kapitole celé knihy Haidt objasňuje důvody často radikálně odlišných morálních postojů dnešních politických proudů prostřednictvím rozdílů jejich odlišných morálních matric. Nejprve popisuje morální matrice tří základních proudů: konzervatismu, progresivismu a libertariánství. Konzervativec má ve svém rejstříku všechny vzájemně vybalancované morální intuice: péči, svobodu, férovost, loajálnost, akceptaci autorit a posvátnost. Narozdíl od progresivisty, který disponuje pouze třemi, rovněž mezi sebou vybalancovanými, intuicemi: péče, svoboda, férovost, narozdíl od libertariána, který má pouze dvě, extrémně zvýšenou citlivost pro svobodu doplněnou o slabší intuici férovosti. Každou tuto skupinu vidí jako nositelku jisté moudrosti: progresivisté ve své péči o slabé, nesou téma omezování moci superorganismů korporací, a implementace regulací, tam, kde trh selhává; libertariáni, prosazující naopak efektivitu svobodného trhu a konzervativci v obraně malých tradičních skupin, rezervoárů sociálního kapitálu. V jejich kombinaci vidí Haidt evoluční sílu západní společnosti, která zaručuje vyváženost budoucího; například s progresivisty, lačnícími po novinkách namířených zejména na ochranu slabých, dnes jakýchkoli minorit, a s konzervativci, kteří se boření institucí a tradic naopak obávají, protože v nich vidí nutnou vnější morální kostru společnosti.
    Poslední odstavec knihy před závěrečnou kapitolou je nutno citovat celý:
    „Morálka spoutává a zaslepuje. Připoutává nás k ideologickým týmům, které proti sobě bojují, jako by osud světa závisel na tom, zda bitvu vyhraje právě naše strana. Zaslepuje nás vůči skutečnosti, že každý tým sestává z dobrých lidí, kteří nám mají co důležitého říct.“
    Kniha Jonathana Haidta Morálka lidské mysli vyšla v originále roku 2012 a v českém překladu již v roce 2013 v nakladatelství dybbuk a těžko se shání. Vy si ji ale určitě sežeňte. Věřím, že se vám po jejím přečtení mimo jiné změní pohled na ty, s kterými dnes z duše nesouhlasíte a možná se to samé stane potom i jim. A o to by nám mělo jít především. Pak si budeme moci zazpívat s Petrem Vášou: „Ještě pořád tady je, naděje!“ V textu jsou použity citáty z knihy, v které najdete mnoho důkazů k předloženým tvrzením, pro které v tomto článku nezbyl prostor.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    http://inforum.artforum.sk/

    POZOR NA FUNDAMENTALISTOV A POLITIKOV
    Ľudia sú šimpanzy a včely.

    Morálne konanie sa nesie dejinami myslenia ako jedna z nosných tém už tisícročia, v 20. storočí však získala novú naliehavosť. Už nie je iba predmetom skúmania filozofov a teológov, o slovo sa začali hlásiť noví a militantní ateisti, fundamentalisti a ďalšie vyhranené skupiny. Výborný spôsob ako sa orientovať v zmätku rôznych prístupov je prečítať si knihu Morálka lidské mysli od Jonathana Haidta. V knihe s podtitulom Proč lidstvo rozděluje politika a náboženství prostredníctvom kombinácie vlastnej biografie a podrobného výskumu uvádza čitateľov do fascinujúceho sveta variability ľudského konania.
    Je morálka vrodená alebo sa formuje v detstve? Existuje vôbec morálka alebo je rozlišovanie správneho od nesprávneho, dobra od zla iba vecou spoločenského konsenzu? Podľa Haidta sú určité prvky morálky prítomné už pri narodení, sú teda súčasťou ľudskej prirodzenosti. Konkrétne je to intuícia o tom, čo je „nechutné či neuctivé“. Iní autori zase tvrdia, že morálka z veľkej miery súvisí s „vrůstaní jedince do jeho vlastní kultury“. Morálka môže teda byť získaná aj sociálne naučená. Máme prirodzené sklony k altruizmu k blízkym ľuďom a tiež intuitívne chápeme, čo je spravodlivé, musíme sa však v priebehu života učiť jej používanie.
    Pre lepšie pochopenie používa Haidt metaforu jazdca a slona. Jazdec znamená analytické uvažovanie, slon sú emócie, intuícia a všetky nevedomé procesy. Ľudské reakcie sú potom dominantne riadené slonom, občas svoje slovo využije aj jazdec. Toto rozdelenie silne pripomína delenie na rýchle a a pomalé myslenie, ktorému sa podrobne venoval Daniel Kahneman, Haidt naňho však odkazuje akoby len tak, mimochodom. Haidt tvrdí, že „Rozum je služebníkem intuice“. Ľudia však menia svoje názory pod vplyvom argumentov iných ľudí. Uvažovanie má, inými slovami, sociálny rozmer.
    Dôsledky Haidtovho modelu sú zásadné: primárnu úlohu hrá intuícia a to aj v komunikácii. Nemá preto veľký zmysel vstupovať rýchlo do názorovej konfrontácie, najprv sa odporúča ľudí si získať, počúvať ich, vytvoriť si priateľský vzťah. Na uvedený prístup sa dá namietnuť, že to nie je nič iné ako manipulácia, ale každý čitateľ si to môže otestovať, ak sa začne diskutovať napr. o náboženstve alebo politike. V týchto témach sa „Naše spravedlivá mysl nesmírně pohotově přepíná do bojového režimu“. Riešením na konflikty by mala byť empatia. Mimoriadne zlá ľudská vlastnosť je potom povýšenectvo brániace pozrieť sa na danú situáciu očami iného človeka.
    Tvrdenie o zásadnom vplyve intuície na naše myslenie má ďalšie závažné dôsledky: politické orientácie nemajú veľa spoločného s racionalitou. Sú utvárané emocionálne a pretrvávajú hlboko zakorenené napriek akejkoľvek argumentácii. Iný dôsledok je veľmi praktický a značne znepokojujúci: „rozum se pro úrad vladaře nehodí“, pre spravodlivú spoločnosť je zásadné, aby „pověst každého jejího příslušníka byla neustále v sázce“. Znamená to, že za neetické správanie by musel niesť človek následky. Podľa Haidta totiž ľuďom podstatne viac záleží na tom, ako vyzerajú v očiach iných, než na racionálnej argumentácii vedúcej k spravodlivému usporiadaniu spoločnosti.
    Vzhľadom k tomu, že máme tendenciu hľadať podporné fakty pre vlastné názory a spochybňovať cudzie názory, komplikuje sa nielen každodenná spolupráca, ale priestor na rozvíjanie má akékoľvek nezvyčajné myslenie: viera v liečivú moc kryštálov, únosy mimozemšťanmi, konšpirácie atď. Uveríme prakticky čomukoľvek, čo podporuje naša intuícia. Rozumové aktivity jednotlivcov sú sporné, spoľahlivejšiu racionalitu preukazujú skôr celé inštitúcie. Podmienkou dobre fungujúcich inštitúcií je však „duševní a ideologická rozmanitost“, pretože inak sa môže vývoj otočiť smerom k totalitarizmu.
    Voľby potom vyhrávajú skôr tí, ktorí spôsobia ako podporovatelia družnosti, ovládajú rétoriku a dokážu vyvolávať emócie. Racionálne argumentovať nestačí, emocionálne chladní kandidáti neoslovujú dostatočný počet voličov. Najprv nastupuje intuícia, až potom strategické uvažovanie. Haidt podnikol viaceré výskumy, niektoré sám, iné so spolupracovníkmi, aby overil svoje tvrdenia. Jeho argumentácia je pôsobivá a vysvetľuje mnohé typy správania. Lepšie tak dokážeme pochopiť konanie iných ľudí, snáď dokážeme potom byť aj viac empatickí. Z veľkej časti konáme egoisticky a altruisticky v rámci blízkeho príbuzenstva ako šimpanzy, dokážem však zapnúť aj skupinovú solidaritu na úrovni celého „úľa“, v tomto prípade národa alebo štátu, vtedy sa dokážeme zachovať lojálne ako včely.
    Morálka neexistuje iba jedna, tvrdí Haidt. Existujú viaceré morálky, napr. v západnom type spoločnosti preferujúca jednotlivcov, ale v ázijských spoločnostiach je na prvom mieste skupina. Jednotlivcovi je tam pridelená rola a jej dodržiavanie má zásadný význam pre fungovanie celej skupiny. Širšie spektrum morálnych pravidiel navyše ovplyvňuje aj kultúra, história a spôsob, akým sa jednotlivec začleňuje do spoločnosti.

    Morálka lidské mysli je zrozumiteľný text plný príkladov potvrdzujúcich silnú imagináciu výskumníkov. Modelové situácie založené na spornej morálke ľudí uvádzajú respondentov do stavu, v ktorom musia zapochybovať o vlastnom úsudku, nedá sa však neobdivovať originalita vymyslených príbehov. Štýl knihy je navyše nesmierne inteligentný, pritom pútavý a Haidt sa preukázal nielen ako vnímavý autor, ale aj skvelý štylista. Napríklad. uzatvorenie kapitoly Intuitivní pes a jeho rozumový ocas je geniálne. V jednom stručnom odseku popísal aplikovanie vlastnej teórie na čitateľov tejto knihy a podarilo sa mu to impozantne. Kniha Morálka lidské mysli patrí určite k tomu najzaujímavejšiemu z danej oblasti.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Tvar, 12. 6. 2014

    Marika Kimatraiová
    MORÁLKA JAKO KLÍČ K POCHOPENÍ LIDSKOSTI

    Přední americký psycholog a vysokoškolský profesor Jonathan Haidt (nar. 1963) v obšírné pětisetstránkové publikaci Morálka lidské mysli zkoumá a analyzuje faktory, které ovlivňují naše myšlenkové pochody, a způsobují tak rozdíly v rozhodování a konání. Svorníkem Haidtova bádání je psychologie morálky, kterou považuje za důležitý element, jenž dal vzniknout celé civilizaci. Autor se zde v rámci studia psychologie morálky koncentruje především na politiku a náboženství, čili na témata, jež celosvětově hýbou napříč sociálním spektrem a která ve společnosti vyvolávají řadu emocí. Cílem této knihy je mimo jiné obrousit hrany a nahlížet na tuto problematiku pokud možno optimističtější – třeba právě „haidtovskou“ optikou: „Doufám, že díky této knize budou hovory o morálce, politice a náboženství běžnější, slušnější a zábavnější, a to i ve společnosti, kde ohledně těchto otázek nepanuje názorová shoda. Doufám, že nám to pomůže k tomu, abychom spolu vycházeli lépe.“
    Psycholog Haidt uspořádal svoje teze, myšlenky, názory a postřehy do tří obsáhlých celků, v nichž se čtenář na konkrétních příkladech seznamuje s trojicí ústředních zásad psychologie morálky. První z nich zní: Nejdříve přichází intuice, až potom strategické uvažování. První kapitoly úvodního celku zastřešuje metafora: Mysl je rozdělena na dvě části, na jezdce a slona, přičemž úkolem jezdce je sloužit slonovi. Ruku v ruce s druhým celkem přichází i druhá zásada: Morálka není jen otázka újmy a férovosti. Spravedlivá mysl je jako jazyk s šesti chuťovými receptory – touto metaforou opatřil Haidt kapitoly druhého oddílu. Poslední část knihy se nese v duchu zásady Morálka spoutává a zaslepuje. Závěrečné kapitoly třetího celku jsou pojaty v kontextu neméně osobitého motta – Člověk je z 90 procent šimpanz a z 10 procent včela.
    V úvodu Jonathan Haidt pátrá po původu morálky. Pro nativisty je morálka záležitostí vrozenou, pro empiriky získanou. Obě tvrzení mají svá pro, ale i proti, a tudíž autor do tohoto diskursu vnáší další možnou eventualitu – racionalismus. Stoupenci racionalismu zastávají názor, že se s morálním vědomím ani nerodíme, ani k němu nedospíváme na základě výchovy. Racionalisté jsou přesvědčeni, že děti si své názory týkající se morálních aspektů utvářejí samy. Důležitým faktorem v tomto procesu je vedle věku též hra s vrstevníky. Racionalistický přístup je v knize názorně podložen experimenty, které s dětmi v podobě her prováděl hlavní představitel tzv. vývojové psychologie – Jean Piaget. V šedesátých letech navázal na Piagetova východiska Lawrence Kohlberg, který je dále obohatil a rozvinul. Kohlberg přišel s objevným tvrzením, že dětské smýšlení o sociální tematice probíhá v šesti vývojových etapách, a v této souvislosti operuje s termíny prekonvenční, konvenční a postkonvenční úrovně morálního úsudku. Na konci tohoto vývojového řetězce stojí postkonvenční adolescent, který si již zákonitosti morálky uvědomuje a který je benevolentní i k jejímu porušení, a to za předpokladu, že se tak stane například ve prospěch spravedlnosti apod. Kohlbergův hlavní přínos však tkví v jeho úsilí o laicizaci a liberalizaci morálky na vědecké bázi. Kohlberg propagoval jisté „rovnostářství“ mezi dětmi a vyššími autoritami, neboť pro děti je obtížné vciťovat se do role dospělých a nahlížet záležitosti jejich prizmatem. Na základě svého studia dospěl k závěru, že děti, které pěstují vazby se svými vrstevníky a jsou ve vztahu k nim empatičtí, dosahují vyspělejšího morálního uvědomění. Piaget i Kohlberg soudili, že autority – v podobě učitelů, rodičů, církve atp. – morálnímu rozvoji dítěte nesvědčí a spíše jej brzdí. V následující pasáži nás Haidt seznamuje s další významnou postavou na poli racionalistického bádání – Elliotem Turielem. Tento bývalý Kohlbergův student se podobně jako jeho předchůdci věnoval testování dětských respondentů. Ze svého výzkumu pak vyvodil fakt, že již děti předškolního věku chápou jisté společenské konvence a hodnotí je jako záležitosti domluvy. Předškoláci jsou si rovněž vědomi toho, že pravidla, která zakazují ubližovat druhým, jsou pravidly morálními. Haidt uvádí, že „třebaže se Turielovo vidění morálního vývoje od toho Kohlbergova v mnoha bodech liší, z obou vyplývají podobné politické důsledky: podstatou morálky je dobré zacházení s každým jednotlivým člověkem. Jejím jádrem je koncept újmy a férovosti (nikoliv loajalita, úcta, povinnost, bohabojnost, vlastenectví nebo tradice).“
    Jonathan Haidt se věnoval postgraduálnímu studiu psychologie na University of Pennsylvania koncem osmdesátých let, tedy v době, kdy psychologie morálky byla součástí vývojové psychologie a racionalismus vévodil soudobému bádání. Haidt nás však na základě vlastního výzkumu, který uskutečnil v Brazílii a Spojených státech, přesvědčí, že ne všechna tvrzení jeho kolegů jsou bezpodmínečně platná. Skutečnost, že vše může být i jinak, opírá o diferenciaci jednotlivých kultur a taktéž o teorii sociocentrických a individualistických společností, kterou vyvinul kulturní antropolog Richard Shweder. V prvním oddílu autor na mnoha důsledně propracovaných modelech demonstruje, že lidskou morálku primárně ovládají emoce a že se naše rozumové úvahy utvářejí až později. Následkem tohoto mechanismu nejsme hledači pravdy, nýbrž obhájci názorů, které bleskurychle vytvořila naše emoční složka. Vědcova metafora o jezdci a slonovi zahrnuje dva druhy kognice, a to pojmově založené uvažování na jedné straně a automatické procesy, jež zahrnují intuici a emoce, na straně druhé. Haidt tuto metaforu cituje poměrně hojně a jejím prostřednictvím se pokouší objasnit řadu našich životních postojů – kupříkladu manipulativní jednání či podléhání nejrůznějším politickým názorům. Haidtův sociálně-intuicionistický model v jistých ohledech koreluje s filosofií Davida Humea, jenž tvrdil, že rozum je sluhou vášní (podobně Haidtův jezdec slouží slonovi). Psycholog se tak od racionalismu posouvá k intuicionismu, který ještě rozšířil o hledisko sociální.
    Ve druhém oddílu – jemuž vévodí metafora Spravedlivá mysl je jako jazyk s šesti chuťovými receptory – autor rozvádí a prohlubuje myšlenky, které již nastínil v předešlé části. Staví zde na učení antických i novověkých filosofů a opět navazuje na teorie svého spolupracovníka a velkého učitele Roberta Shwedera. Po jeho vzoru podniká přínosnou cestu do spirituální Indie, kde se mu podařilo „oprostit se“ z područí vlastní morální matrice a ještě hlouběji se ponořit do otázek morálky. Haidt nás seznamuje se styčnými body na poli antropologie a evoluční psychologie a zároveň představuje teorii základů morálky neboli kognitivní moduly, na nichž si kultury vytvářejí morální matrice. Haidt tak čtenářům „servíruje“ koncept pěti základů morálky, které v metaforické rovině odpovídají naším chuťovým receptorům: péče versus újma, férovost vs. podvádění, loajalita vs. zrada, autorita vs. podvratnictví a posvátnost vs. znesvěcení. Badatel tyto principy v dalších kapitolách detailně popisuje a zároveň je názorně prezentuje na konkrétních příkladech. Zmiňovaná teorie jej dovedla k hypotéze, že levicově orientovaní politici operují především se základem – péče vs. újma a férovost vs. podvádění – a pravicově smýšlející politici pracují se všemi pěti principy. V závěru kapitoly nastoluje otázku, zda levice apeluje pouze na omezený počet chuťových receptorů voličů a zdali morální kuchyně pravice nabízí též loajalitu, autoritu a posvátnost. Tímto postulátem si připravil půdu pro závěrečnou kapitolu druhé části – „Výhoda konzervatismu“. V ní se nám mj. naskýtá příležitost proniknout do kuchyně demokratů a republikánů v době prezidentských kampaní. Haidt nám šikovně umožňuje nahlédnout pod pokličky obou těchto táborů, přibližuje suroviny, které slouží pro přípravu předvolebních laskomin, a díky vědcově důmyslnému bádání můžeme z menu liberálů a konzervativců ochutnat i my. Dosavadní předpoklad o dvou morálních základech levice a pěti principech pravice nakonec přehodnocuje, a do své teorie tak zařazuje ještě jeden morální aspekt – svoboda versus útlak.
    V úvodu poslední části knihy – „Morálka spoutává a zaslepuje“ – se autor zamýšlí nad lidskou přirozeností, která je v jeho pojetí jak sobecká, tak skupinová. Podle Haidta jsme na jedné straně bezohlední solitéři a na straně druhé i výborní skupinoví hráči, kteří dovedou v rámci soupeření skupin hájit zájmy té své vlastní. Prapůvod této ambivalence hledá ve složitém evolučním vývoji – zabývá se jednak přirozeným výběrem působícím na úrovni jedince, jednak výběrem skupinovým – a domnívá se, že člověk absolvoval stejný proces evoluce jako včelstvo. Jde o cestu směřující od sobeckého individualismu k systému skupinové hierarchie, který funguje úspěšně jen za předpokladu, že jsou z něho eliminováni sobečtí jedinci. Působením víceúrovňového výběru se z nás stal druh Homo duplex, jak vystihuje Haidtova poslední metafora – Člověk je z 90 procent šimpanz a z 10 procent včela. Autor se zde rovněž zabývá fenoménem náboženství jakožto možné evoluční adaptace, která vznikla za účelem vytváření morálních komunit, v nichž panuje nezištná kooperace, ale i fanatismus a zaslepenost, což vede k ničivým dopadům na lidskou společnost. Psycholog zkoumá náboženství v kontextu společenských skupin, stejně tak jako politiku, ke které se navrací v závěru své publikace. V paralele k náboženství se dočítáme o propracovaných politických seskupeních a jejich ideologiích, které nás stejně tak dobře spoutávají, jako zaslepují.
    Nemohu jinak než na Haidtovo dílo Morálka lidské mysli pět ódy, neboť se vskutku jedná o neobyčejný počin na poli autorovy domény – psychologie morálky. Vědec ve své objevné knize předkládá zcela nová a neotřelá fakta, jež opírá o teorie svých předchůdců, moudra starých myslitelů a v neposlední řadě o postřehy ze současnosti. Haidta považuji za velice bystrého pozorovatele naší doby, jenž právě díky svému pozorovacímu talentu decentně varuje před skrytými hrozbami, které na nás leckdy číhají velmi dobře zahaleny. Badatel prokoukl „mimikry“ a taktiky nejrůznějších politických, náboženských a ekonomických uskupení, bez skrupulí je čtenářům osvětluje, a navíc se je snaží pochopit, což považuji za šlechetné. Jonathan Haidt se v knize hlásí k demokratům, nikterak je však neidealizuje a zcela realisticky upozorňuje na jejich nedostatky i chybné kroky. Stejným metrem měří taktéž demokratickým „protivníkům“ z řad republikánů a libertariánů. Vědcovo liberální smýšlení prostupuje celou knihou, takže někdy máme pocit, jako bychom naslouchali „dobrému známému“: „Příručky o pravidlech slušného chování nám sice radí tyto záležitosti [politiku a náboženství] ve společnosti neprobírat, já ale doporučuju pravý opak: směle do toho! […] Filosofii jsem šel studovat v naději, že se doberu smyslu života. Poněkud jsem to přehnal se sledováním filmů Woodyho Allena, a proto jsem nabyl dojmu, že filozofie mi v naplňování tohoto cíle bude co platná. […] Do prvního semestru jsem nastupoval s mlhavým plánem, že se zaměřím na experimenty z oblasti psychologie humoru. Bral jsem to tak, že by mohla být celkem psina dělat výzkum, který by mi umožnil vysedávat po kabaretech a dalších zábavních podnicích.”
    UHaidta si cením toho, s jakou lehkostí dokáže propojit leckdy suchopárný akademický styl s odlehčeným lidovým vyprávěním. Vědec svůj odborný text často prokládá historkami ze svého soukromí, a přestože zde spojuje dvě diametrálně odlišné roviny, nepociťujeme při čtení žádné ostré předěly. Dále bych vyzdvihla autorův smysl pro nadsázku a trefné využívání metafor, na němž vystavěl koncepci celé publikace. Jde ovšem o náročný text, a proto bych jej – navzdory odlehčeným pasážím – primárně doporučila čtenářům s jistým psychologickým a filosofickým povědomím. Jen ve dvou ohledech mě české vydání trochu zklamalo – přítomností překlepů a chatrnou vazbou, která se záhy uvolnila.
    Závěrem bych chtěla zmínit skvělý překlad Heleny Čížkové, který si zasluhuje uznání stejně jako Haidtův spisovatelský počin. Doufejme, že vědcovo úvodní poselství „abychom spolu vycházeli lépe“ nebude patřit jen mezi Haidtova pia desideria a alespoň částečně dojde naplnění.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.