dybbuk-249

Oliver Sacks

Vděčnost

z angličtiny přeložila Dana Balatková

Cena s DPH: 113 , e-kniha: 57 

Ve čtveřici esejí, které světoznámý neurolog Oliver Sacks napsal na sklonku svého života, se jejich autor vyrovnává se stárnutím, nemocí a smrtí. V tomto krátkém bilancování nahlíží jakoby obráceným dalekohledem, ne nepodobným lékařskému mikroskopu, na své dětství, rodinné zázemí, náboženství, vlivy, které nasměrovaly dráhu jeho života.

Až umřeme, už tu nebude nikdo jako my. Lidé ale nikdy nejsou stejní – když odejdou, nelze je nahradit. Zůstane po nich prázdné místo, které není možné zaplnit, neboť osudem lidské bytosti – osudem genů i nervové soustavy – je být jedinečný, nalézt si svou cestu, žít svůj život, umřít svou smrtí.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-139-3

Vazba

vázaná

EAN

9788074381393

Počet stran

64

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

115 × 165 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-139-3

Vazba

vázaná

EAN

9788074381393

Počet stran

64

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

115 × 165 mm

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Respekt, 18. 4. 2016

    Petr Třešňák
    Oliver Sacks naposledy

    Je to asi jediná knížka v historii této rubriky, jejíž přečtení trvalo kratší dobu než napsání recenze. Šedesát stránek chtělo nakladatelství Dybbuk vydat jako součást autobiografie Olivera Sackse, která se v češtině objeví na podzim. Americký vydavatel knih nedávno zesnulého neurologa, literáta a slavného popularizátora medicíny to však nepovolil. Vděčnost, soubor posledních čtyř textů napsaných před smrtí, musí prý vyjít zvlášť. Dává to ovšem smysl. Téma blížícího se konce dělá ze čtveřice drobných esejů tak trochu posvátný útvar, jenž se přitom nesnaží být nijak zvlášť velkolepý. Tak jako se velmi speciální pacienti Sacksových knih nakonec jevili jako docela obyčejní lidé.
    První esej napsal, ještě než se dozvěděl, že zaléčená rakovina metastázovala do jater. Přemítá v něm o stáří a ideálním věku, jakého se má člověk dožít. Druhý vyšel v Th e New York Times loni na jaře a Sacks jím oznámil, že umírá. Na lékaře, který se s gustem zaobíral symptomy nejpodivnějších nemocí, je ta zpověď střízlivá – jako by se chtěl rozloučit především zdvořile. Ale také s kultivovanou vášní, jak měl ve zvyku. Třetí text je vyznáním periodické tabulce prvků, která se traumatizovanému dítěti ve válečné Británii stala kdysi životní jistotou: náhradou Mojžíšových desek ve věku vědy. Smyslnost, s níž píše o beryliu nebo bizmutu, nemá k náboženské vroucnosti daleko. Asi nejsilnější je závěrečný esej psaný z posledních sil. Muž, považovaný za starého mládence s typickými rituály, se tu vyznává z homosexuality. Byla jednou z překážek, která mu bránila vztahovat se k ortodoxně židovské rodinné tradici. Ale stáří překážky rozpouští. Sacks se svým přítelem navštíví Izrael, zažívá vřelé přijetí a v předvečer smrti medituje nad mysteriem šabatu, tichým zastavením po šesti dnech naplněných prací. Poslední slova, která zanechá na planetě tvořené beryliem, bizmutem a dalšími milovanými prvky, znějí: „Člověk cítí, že jeho dílo je hotovo, a může si s klidným svědomím odpočinout.“

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    , 21. 9. 2016

    Hana Kubíková

    Oliver Sacks byl britský neurolog a velký popularizátor neurovědy a neuropsychologie. Napsal knihy jako „Antropoložka na Marsu“, „Muž, který si pletl manželku s kloboukem“ či „Musicophilia: příběhy o vlivu hudby na lidský mozek“, ve kterých popisoval zajímavé klinické případy ze své praxe a zasazoval je do hlubších souvislostí. Zabýval se otázkami fungování mozku, ale i duší člověka, stejně tak jako vlivem hudby či matematiky na lidský mozek.
    Podle jeho knihy Awakenings (Probouzení: příběh o nečekaném probuzení ze spavé nemoci) byl natočený stejnojmenný film s Robertem De Nirem a Robinem Williamsem v hlavních rolích – viděla jsem ho začátkem devadesátých let a hodně mě tenkrát zasáhl, pamatuji si ho i po pětadvaceti letech. Knihy Olivera Sackse byly pro mne důležité i z jiného důvodu: autor byl fascinovaný muzikálností lidí s Williamsovým syndromem a často se o nich ve svých knihách zmiňoval. Svého času to byl jeden z mála oficiálních zdrojů informací o této vzácné diagnóze, která do mého života vstoupila před deseti lety…
    Oliver Sacks získal za svou odbornou práci řadu ocenění, jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Ve svých pamětech, které vydal na sklonku života, se přiznal k homosexuální orientaci a poté, co onemocněl rakovinou, rozhodl se, že ani tuto smrtelnou chorobou nebude před veřejností schovávat. Sacks zemřel na konci srpna minulého roku a jeho poslední a rozsahem nevelká kniha esejů s názvem Vděčnost vyšla dva týdny před jeho smrtí. V překladu Dany Balatkové ji u nás vydalo nakladatelství dybbuk.
    Na Vděčnost jsem narazila náhodou při procházení poličky s novinkami v knihovně. Nejprve jsem váhala, přece jen, kniha o posledních věcech člověka… Ale nakonec mi to nedalo a jsem za to ráda. Přečteno během jediného večera, v paměti mi takhle knížka ale zůstane mnohem déle.
    Vděčnost obsahuje čtyři krátké texty bilancující životní pouť, zejména to, co znamená žít dobrý a smysluplný život. V prvním eseji s názvem Rtuť (Sacks si své narozeniny pojmenovával podle periodické tabulky prvků, tento text byl napsán těsně před dosažením osmdesátky, což je atomové číslo rtuti) se autor věnuje stáří, nevyhýbá se otázkám chřadnutí těla, ale hlavně s nadhledem stáří oslavuje jako „dobu volna a svobody, zbavenou naléhavých potřeb dřívějších dní“. Člověk má za sebou dlouhou životní zkušenosti, je si vědom pomíjivosti, má čas zabývat se celoživotními myšlenkami a pocity.
    Druhý text „Můj život“ napsal autor v době, kdy se dozvěděl, že se mu vrátila rakovina a že ho čeká pouhých několik měsíců života. Vzácný typ melanomu oka, kvůli kterému přišel před několika lety o zrak, metastazoval do jater. V kratičkém textu se Sacks vyrovnává s nemocí a vyjadřuje vděčnost za život, který mohl prožít. Esej, ve kterém přiznal smrtelnou nemoc, vyšel v New York Times v době, kdy Sacks ležel v nemocnici, a vyvolal mimořádnou pozornost.
    V předposledním textu knihy „Moje periodická tabulka prvků“ se Sacks vyznává ke své lásce k fyzikálním vědám, k vesmíru, k exaktnosti. K fyzikálním vědám, do světa, kde není život ani smrt, se ostatně Sacks v těžkých chvílích obracel celý život. Esej psal v době, kdy se mu díky nové léčbě dočasně ulevilo, kdy získal trochu času navíc.
    Závěrečné části knihy, Šabatu, věnoval lékař poslední zbytek sil před svou smrtí. Vrací se tu do dětství stráveného v ortodoxní židovské komunitě, vzpomíná na svátek šabat, který byl velmi pečlivě dodržován. On sám se s náboženstvím posléze rozešel, vliv na to měl rozpad židovské komunity po druhé světové válce i osobní důvody (mmj. sexuální orientace), na konci života se však s nostalgií k onomu míru, který za jeho dětství během šabatu vládl, navrací. Sacks našel naplnění svého života v dosažení pocitu vnitřního mír, pocitu „kdy člověk cítí, že jeho dílo je hotovo a on si může s klidným svědomím odpočinout“.
    Velmi citlivá knížka nejen o posledních věcech člověka, o stáří, nemoci a umírání, ale hlavně o životě. Knížka, kterou by si na konci života přál napsat každý z nás.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz