dybbuk-308

Kateřina Kováčová

Největší tma

Cena s DPH: 281 , e-kniha: 140 

Matějovi krátce poté, co se dá dohromady s Lenkou trpící depresemi, diagnostikují paranoidní schizofrenii. Lenka neví, co si počít s komplikovaným vztahem, odjíždí proto do Anglie pracovat jako au-pair. Na své životní cestě se setkává s meditací, kterou přijme jako prostředek k překonání svých problémů. Matěj se zase svou situaci snaží řešit pomocí šamanismu a psychoaktivních látek…

Román Největší tma pojednává o psychospirituální krizi, do které se jeho postavy dostávají při definování svého místa ve světě. Tato krize se může odehrávat jak na přízemnější rovině a souviset spíše s touhou po materiálním zajištění a po nápravě starých křivd, nebo na vyšší úrovni spojené se skutečným hledáním spirituality.

Příběh se pomocí několika vyprávěných linií pokouší mapovat pole současné spirituality a zároveň zachytit odtržení lidí od jejího zdroje. Ukazuje přístupy a duchovní učení, kterými jsou lidé v 21. století ovlivněni — buddhismus, křesťanství, šamanismus a esoteriku. Nemalý podíl má ale i věda, předkládající objektivizovaná fakta prostřednictvím knih, které se postavám připlétají do cesty.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-198-0

Vazba

vázaná

EAN

9788074381980

Počet stran

256

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

128 × 200 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-198-0

Vazba

vázaná

EAN

9788074381980

Počet stran

256

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

128 × 200 mm

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Host, 8. 5. 2019

    Ondřej Sládek
    (Ch)můry létají ke světlu

    Snaha vyznat se v sobě, najít smysl života, překonat strachy a úzkosti — to vše jsou témata, která se v literatuře objevují od jejích nejranějších počátků.
    V dějinách světové, ale i české literatury najdeme řadu vyprávění o lidech hledajících a nalézajících, ale stejně tak i o těch, jejichž hledání tak úspěšné nebylo. Dokladem toho, že taková vyprávění jsou stále aktuální, a to i v současné české literatuře, je román Kateřiny Kováčové Největší tma, který koncem roku 2018 vydalo nakladatelství dybbuk. Jeho hlavním tématem je vyrovnávání se současného člověka s osobními i zdravotními problémy (s depresí a paranoidní schizofrenií), přijetí sebe sama a hledání svého místa ve světě.
    Kateřina Kováčová (nar. 1982) není zcela neznámou autorkou. Za svou básnicko-prozaickou prvotinu Hnízda z roku 2005 získala Cenu Jiřího Ortena. V roce 2007 publikovala prózu Soumračno, před čtyřmi lety vydala básnickou sbírku Sem cejtila les. Kromě toho je autorkou i knihy pro skautské světlušky O Lucince a kouzelné lucerně. Román Největší tma je prozatím jejím nejrozsáhlejším literárním počinem, v němž zúročila jak svou dosavadní literární zkušenost, tak i zkušenost s lidmi s duševním onemocněním. Více než rok totiž vedla v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích Literární dílnu.
    První, co při listování knihou Největší tma zaujme, je její grafická úprava. Výrazná černá obálka s můrami letícími ke světlu, černé přední i zadní předsádky — opět s můrami. Zmínka o můrách se v textu přitom objevuje jen jednou. Lenka, jedna z ústředních postav románu, se dívá z balkonu a představuje si svůj let:
    „Možná by ji to odneslo až na Svatou Horu, tam by se dotkla několikrát znásobeného slunečního svitu na kopuli a shořela by jako můra“
    (s. 20). Jde zjevně o důležitý symbol, o synekdochu strachu a jednání románových postav. Autorkou grafického konceptu publikace je Eva-Marie Engström.
    Druhou věcí, které si lze všimnout, je celková kompozice knihy. Nenajdeme v ní obsah, třebaže text je členěn na kapitoly. Ty jsou různě dlouhé — od jedné strany až téměř do dvou desítek.
    Příběh Lenky a Matěje
    Jádrem fikční roviny románu Největší tma je vztah dvou mladých lidí, Lenky a Matěje, kteří se potkají v čekárně u psychologa, k němuž každý z nich dochází z jiného důvodu. Zatímco Lenka má deprese, které jsou způsobeny traumatickými zážitky z dětství, trpí úzkostmi a je plná děsů, s nimiž se však snaží bojovat, Matěj má psychické problémy, které jsou později diagnostikovány jako paranoidní schizofrenie. Jeho duševní stav má dva podstatné zdroje: dědičnou zátěž, ale také časté kouření marihuany. Právě ta je nakonec hlavním spouštěčem schizofrenie. Matěj vidí různé postavy — poloobry, kteří zpočátku nemluví, avšak později mu dávají konkrétní úkoly, jež mají destrukční účinky na něj samotného i na jeho okolí.
    Lenka se seznámí s Matějovou matkou Majou, která žije na chalupě u Křtin. Maja je věřící křesťanska, racionálně uvažující starší žena, která je smířená se životem a která doufá, že se Matěj, pokud bude brát léky, uzdraví. Matěj však svůj stav nevnímá jako výrazně negativní. Naopak má za to, že nemoc mu odhalila novou dimenzi reality, jež je ostatním nepřístupná. Pojetí schizofrenie jako do jisté míry daru, který nebyl neznámý například šamanům, jej vede k tomu, že psychofarmaka často vysazuje. To se samozřejmě projeví na jeho psychickém stavu, který se stále zhoršuje. Jeho osobnost se postupně rozpadá, má silné psychotické ataky. Při první z nich měl pocit, že
    […] z něj duše odchází, že už ji nemůže udržet ve svém těle. Viděl, že čas se zastavil, že listy v korunách stromů ustrnuly v pohybu, že bouřka se zarazila někde mezi bleskem a hromem, třebaže byla přímo nad ním [s. 73].
    Po této atace byl Matěj hospitalizován. Mystická zkušenost vystoupení z těla, způsobená schizofrenií, ale také marihuanou, pro něj nicméně byla i později přitažlivá. Hledal proto způsob, jak se o zvláštní stav svého vědomí nepřipravit, jak jej však přitom mít stále pod kontrolou. Jeho snahou bylo dosáhnout jednoty mysli a skutečnosti.
    Již v okamžiku, kdy byl Matěj hospitalizován, si Lenka uvědomí, že s ním nemůže zůstat. Rozhodne se proto odjet do Anglie, kde začne pracovat jako au-pair. Stane se součástí rodiny a nové prostředí ji proměňuje. Dochází jí, že její deprese nejsou nemocí, jako je tomu u Matěje. Později rodinu opouští, žije a pracuje v Manchesteru. Seznamuje se s Michaelem, který pro ni objevuje jógu a meditační techniku vipassanu.
    Kurz, který absolvuje, jí umožní sestup do propasti její mysli. Výsledkem této zkušenosti je získání ostřejšího vědomí a schopnosti zvládání vlastních depresí. S Matějem po celou dobu svého pobytu v Anglii udržuje vztah pouze korespondenčně, stále více je však jasné, že se k němu již vrátit nemůže.
    Další příběhy
    Vedle této hlavní dějové linie sledující Lenku a Matěje rozvinula Kováčová ve svém románu ještě několik dalších linek. Je to jednak sled událostí týkajících se Matějovy matky Maji, která trvale žije na osamocené chalupě. Jiné příběhy se týkají jejích tří sousedů.
    Nejstarším z nich je Milan, který nechce spát ve svém domě, namísto toho spí venku nebo v předsíni. Motivy jeho podivného chování se odhalují postupně. V pozadí je jeho nevyřešený vztah s matkou, která se mu zjevuje ve snech a coby duch shazuje věci z polic. Důvodem je pak nesmíření se s matčinou smrtí a s nešťastným vysypáním jejího popela do záhonu růží. Až na popud Maji se ve snech s matkou usmiřuje, což vede k proměně jeho života. Další dějovou linii tvoří Milanovi spolubydlící: Petr a jeho mnohem mladší přítelkyně Irena. Irena je těhotná, přeje si s Petrem žít, ten se ovšem nechce na nikoho vázat. I když základní dějová linie je v zásadě uzavřená, některé její odbočky mají otevřený konec.
    Kompozice, fikční a faktuální rovina
    Celková kompozice knihy je vystavěna velmi důmyslně. Má dvě vzájemně se podporující roviny. A to rovinu fikční, rovinu příběhu o Lence, Matějovi a ostatních postavách, a rovinu faktuální. Tu tvoří citáty z nejrůznějších odborných a náboženských publikací a textů, které mají vztah k příběhu.
    I když by se mohlo zdát, že vložené citáty (s přesnými bibliografickými odkazy) působí rušivě, není tomu tak. Citáty dovysvětlují a precizují to, co je v příběhu naznačeno nebo řečeno. Nabízejí tak jiný (vědecký, náboženský, osobní) pohled na to, co se ve fikční rovině odehrává. Příkladem může být zmínka o šamanismu, která je pak v následující kapitole vysvětlena vybranou citací.
    Vztah fikční a faktuální roviny je tak úzký a prostupný, že se může zdát, že se pasáže z faktuální roviny podílejí i na vlastním pohybu děje. Platí, že citáty sice nabízejí účast na příběhu, zároveň však od něj zajišťují určitý odstup. Zmíněného prolnutí fikčního a faktuálního rozměru románu dosáhla Kováčová pravidelným střídám kapitol z jednotlivých rovin.
    Kapitoly z fikční roviny nejsou číslovány, jsou označeny pouze jako „další kapitola“. Samostatné názvy mají jen kapitoly první a poslední. Kapitoly s vloženými citáty mají zase názvy podle toho, odkud jsou převzaty. Například z vypnutého laptopu, z přečtené knihy, z pohozené knihy, z otevřených dopisů a tak dále.
    Co se týče stylu, je třeba zmínit zejména velmi dobré zpracování dialogů. Neobvyklé nejsou ani poetické a metaforické pasáže. Dva příklady za všechny: „Nebi se převalovalo v ústech hrbolaté sousto hromu a tvrdě praskalo […]“ (s. 47), „myšlenky mu vyhryzávaly v hlavě chodbičky, kterými se ubíraly veškeré možnosti jeho budoucí existence“ (s. 141).
    Kováčová, respektive vypravěč příběhu, k popisu postav užívá přímou i nepřímou charakteristiku, především nás však nechává nahlédnout do proměňujících se myslí všech hlavních protagonistů. Dominantní polohou vypravěče je jeho nadhled a vševědoucnost. Vlastní vyprávění je vedeno převážně ve třetí osobě.
    Největší tma a Temná noc
    Román Největší tma Kateřiny Kováčové je pozoruhodným románem: a to nejen svým tématem a zpracováním (jazyk, styl, kompozice), ale především svou hrou s fikcí a aluzemi. Jedna z nich je patrná již ze samotného názvu knihy: Největší tma. Připomíná totiž titul známého mystického traktátu svatého Jana od Kříže Temná noc. Ten tmu, respektive temnou noc, popisuje jako specifickou zkušenost, jako čas utrpení smyslů, duše i ducha, jako bolest zasahující nejtajemnější hlubiny nitra, dokud se člověk nezbaví svých vin, hříchů a nedokonalostí, totiž všeho, co odporuje Bohu. V záblescích uprostřed utrpení temné noci člověk se svou duší spatřuje novou cestu, rodí se v něm nový život směřující k Bohu.
    Temnou nocí, přesněji největší tmou, prošly vlastně všechny postavy románu. Avšak nezůstaly v ní, ze svých složitých životních situací našel každý svou únikovou cestu.
    Zatímco Lenka objevila východisko ze svých depresí v praktikování meditace, Matěj se nezřekl blahodárných účinků rozšířeného vědomí a hledal pomoc v šamanismu. Kováčová nehodnotí, která cesta je ta nejlepší a nejvhodnější. Právě pomocí citátů ukazuje, že existuje mnoho možných cest, pravd a řešení. A je jen na nás, pro kterou z nich se rozhodneme.
    Je tu tedy naděje, že i ty největší chmury mohou odeznít, že i tu největší tmu prořízne paprsek světla.
    To se pak (ch)můry, které byly do té doby v ústraní, rozletí a vydají se ke světlu. I když je tu riziko, že se o něj spálí, stále to zkouší.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Novinky.cz – 1. 3. 2019, Jakub Šofar

    Kateřina Kováčová: Největší tma

    Největší tma bývá pod svícnem a nejméně světelného smogu u nás má osada Jizerka v Jizerských horách. Román Kateřiny Kováčové je ale o tmě v nás, o temnotě, kterou někdo raději vůbec nebere na vědomí, někdo se jí bojí tolik, že chce být stále na světle, a jen málokdo s ní dovede žít v souladu, nebo alespoň v jakémsi patu. Jakmile se začneme ptát po smyslu svého života (opravdu nejde o výše kont nebo navštívené turistické destinace), můžeme se dostat na jakousi mělčinu bytí; něco nás spirituálně přesahuje. Ale co to je? „Duchovních“ cest je sice hodně, od křesťanských až po šamanské, knih o tom jsou desetitisíce, ale každý svému osudu naslouchá (pomáhá) jinak. Příběh Matěje a Lenky je po dlouhé době česká próza bez historických bolístek a lineárních vztahových vzorců. Věk Ryb končí, přichází věk Vodnáře…

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz