dybbuk-164

Pavel Růžek

Bez růže

Cena s DPH: 239 , e-kniha: 119 

Dychtivost. Žárlivost. Umanutost. Zběsilost… To je ono. Zběsilost v srdci. Ale na rozdíl od Lynchova filmu, který je šílený, a přesto romantický, v Růžkových textech šílenství číhá v umně zamaskovaných úkrytech za větami, ale romantika se vytrácí, mizí, a na konci máte pocit, jako by nikdy neexistovala. Snad kromě Ludvíka Vaculíka žádný český literát, píšící o sobě, není tak otevřený, tak obnažující se, až exhibicionistický jako Pavel Růžek. Po knize Bez kůže, temné zprávě o životě učitele v době normalizace v industrializované krajině, nakládá v další knize na čtenáře své hříchy vrchovatě a pak je pošle na pochod s tou plnou polní do děsivé krajiny rozpadajícího se manželství. Do země rozpadu. Bez růže. To není ztráta jedné kytičky jak v televizní soutěži, ve které dál můžete pokračovat. To je ztráta absolutní, definitivní. Všechno je přitom logické a jasné, když není možné věci napravit, tak další snažení je už spíše křečí, karikaturou. Ale manžel Růžek i spisovatel Růžek dál zběsile věří…

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-054-9

Vazba

brožovaná

EAN

9788074380549

Počet stran

288

Formáty e-knihy

PDF

Formát

122 × 190 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-054-9

Vazba

brožovaná

EAN

9788074380549

Počet stran

288

Formáty e-knihy

PDF

Formát

122 × 190 mm

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    opicirevue.cz, 7. 8. 2012

    Denisa Pokrývková
    Bez kůže a bez růže

    Pavel Růžek do literárního provozu vstoupil v roce 1983 románem Budižkničemu. Dále vyšly další dva romány (Obyčejný ráj, 1987 a Mistr světa, 1989), všechny tři prózy v Severočeském nakladatelství.. Pak se na dlouhou dobu odmlčel, i když psát nepřestal. V následujících recenzích se budu věnovat jeho rukopisu, který vyšel v roce 2010 (Bez kůže) a 2011 (Bez růže), oba v nakladatelství dybbuk. Těmito knihami, které svou originalitou a výpovědní hodnotou narušují obraz současné prózy, se jeho dílo uzavřelo. Pavel Růžek zemřel v roce 2011, týden před vydáním jeho poslední knihy.

    Bez kůže
    Próza psaná volným veršem – to byl první automatický sumář toho, co jsem přečetla. Nezdá se, že bych byla daleko od pravdy. Text je psán formou záznamů z autorova života, nemá ale charakter románového vyprávění, jsou to spíše hovorové příběhy vyprávěné v intimní atmosféře, ve které je dovoleno vše. Bez jakýchkoli úliteb mravně úzkostlivému čtenáři předkládá Růžek své životní kotrmelce, pády i eskapády, a to s upřímností, která drtivě doléhá na čtenáře mnohem víc, než rafinovaně promyšlená románová zápletka. Kniha je členěná do několika kapitol, každá je věnována místu nebo období autorova života (ano, tady si ještě do jisté míry můžu dovolit sjednotit vypravěče s autorem). Jsou řazeny chronologicky, zpočátku shrnují jeden rok autorova života, ale postupně se jejich časový horizont prodlužuje. Poslední kapitola, jakési vyrovnání se s těmi předchozími, je koncipována jako dopis mrtvému otci. Neodmyslitelnou součástí jsou autorovy fotografie, ke kterým v textu také odkazuje a dociluje jimi především hmatatelné životnosti.
    Růžek nás provází svou první prací překladatele technických nákresů v továrně, poté studiem na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem a svou učitelskou praxí. Mezitím popisuje také osudy lidí, kteří se jeho životem propletli – přátelé, učitelé, obyvatelé zapadlých vesniček, milenky, rodiny i ženy. Více „vykládá“, než vypráví, protože text je z převážné většiny tvořen nekonečnými souvětími, v jediném dokáže popsat děj současný i to, co mu předcházelo, nebo do něj rovnou vložit pomocí závorek souvětí jiné, stejně rozsáhlé. V jedné kapitole dokonce vkládá přímo text cizí, konkrétně turistického průvodce po Písku z roku 1912. Na neotřelost autorova vyjadřování mírně upozorní i poznámka nakladatelství dybbuk : „Plně respektujeme autorovu podobu Českého jazyka.“ Kniha se tak hemží různorodými a mnohdy originálními nepravidelnostmi větné stavby, které ale neruší, jen přispívají k dojmu hovorového vyprávění, tedy vykládání. Stejně působí i záležitosti stylistiky, protože to, co bychom jinde hodnotili jako těžký prohřešek nebo dokonce laxnost editorů, tady právě zapadá a dotváří obraz Růžkovy prózy. K jejím rysům patří i autorovy neologismy, které bychom snad také vnímali jako nějakou chybu z nepozornosti, kdyby nebyly obhájeny častým užíváním a především zesíleným sémantickým základem (např. čelověk ; rádobytost).
    Větší část knihy sledujeme život učitele v době normalizace. Růžek si záměrně vybírá odlehlé vesničky, aby jeho hrdina alespoň částečně unikl osidlům režimu. Jeho cesta po nich je hledáním i cílem zároveň – po odbytí nutných povinností se ztrácí v krajinách, píše, straní se lidí a jednoduše přežívá nejlíp, jak umí. Vždy si ale uvědomí, že místo, ve kterém je, není tím, co hledá, proto se s ním loučí a odjíždí jinam, snad dál. Každá epizoda končí beznadějí. Zdánlivě nevyhnutelný soud, když si uvědomíme, že z autorova života největší (a tu nejpodstatnější) část uřízl komunismus a další dobově rudé marasmy. Ale tyto, z pohledu mé generace už dějiny, životem postav (možná spíš „lidí z knihy“) protékají s takovou samozřejmostí, že si od nich vyslouží jen lhostejnost. Jakoby říkaly/i „Takový je tady svět, ale nás definuje přece jen ještě něco jiného, a to Něco si vzít prostě nenecháme.“. Těžko říct, jestli tento hrdinský postoj, se kterým snášely/i katastrofy každého dne, je autorovou stylizací nebo nostalgicky idealizujícím ohlédnutím za mládím, ale rozhodně nebyl vlastní všem v knize zmíněným – zejména v posledních kapitolách se ukazuje, o jak moc je léta za oponou připravily, co si z nich vzaly. Přesto je to katastrofa v mnoha ohledech sekundární, nebo spíš doprovodná, protože doba je jen kulisou zmatků bytostně vlastních člověku – kde najít štěstí, je vůbec něco jako štěstí dosažitelné a poznáme, jakou naší volbou se k němu dostaneme?
    Přesto tato knížka není depresivní sebrankou nějakých ukřivděných bolístek, spíše střízlivým pohledem na život v době, která se stala svou vlastní karikaturou – často tak vznikají ironické situace, kterým se dá dnes už zasmát, například když autor popisuje školu „v přírodě“, tedy u kousek od Jáchymova : „Škola byla taky zajímavá: aby se rozvratný živly zbytečně nevysilovaly, měly šachtu hned u baráku, a vytěženou hlušinu vyvážely samozřejmě na kypy. A tak kolem baráků zbyly takový ty útvary, jaký jsou vidět třeba kolem Příbrami, ty šedočerný, příkrý spády nepotřebnosti s takovou jakoby lavicí nahoře, a nad nima právě stála ta škola v přírodě; nevím, jestli jsou kypy v Příbrami radioaktivní, ale tady byly. A taky nám to kladli na srdce, ať na nich parchanti nesbíraj houby, že jsou plný radonu; v zimě se na nich neudržel sníh, jak ještě pořád teple zářily. Ideální místo pro ozdravnej pobyt.“ (str. 200)
    Zejména v poslední kapitole, tedy dopisu otci, se projevuje další silný rys této knihy – snaha o zúčtování. Pochopení vlastních činů, vlastního života, ale hlavně sebe samého. Je to nikdy nevzdané hledání odpovědí a významu, které autora, může se zdát, žene dál. I když se jedná o dopis, často se objeví prvky dialogu – teda spíše monologu s tušenou odezvou : „A tys mě taky pěkně nasral, jak ses (říkám ti, nekecej mi do toho) stal tím naším pionýrským vedoucím. Nevím, jestlis to měl jako stranickej úkol, nebo jsi byl fakt tak pitomej, ale byl to zážitek.“ (str. 259)
    Růžkova otevřenost ve všech věcech, bez ohledu na to, jak mohou být citlivé, je stěžejní kvalitou této knihy. Dělá z ní totiž něco víc, než jen výpověď vynechané generace 50. let (termín použit v textu, str. 252), je to touha dát životu smysl. Co jiného totiž zbývá, když se octneme (nebo postavíme) před ostny světa dokonale obnažení, bez kůže?

    Bez růže
    Po formální stránce text souladí s předcházejícím dílem. Jedná se o druhou část autorova rukopisu. Můžeme pozorovat silně autobiografické prvky, ale udělali bychom chybu, pokud bychom tady sjednocovali autora s vypravěčem. Růžek, jak říká Viktor Šlajchrt v doslovu první knihy, bral své psaní velmi vážně, byť za komunismu vydal oficiálně tři romány, které zásahy vedoucích redaktorů pochopitelně utrpěly těžkou ztrátu na umělecké hodnotě, tento rukopis je důkazem jeho postoje k literatuře – volí narativní prostředky, které naznačují jediné: život je jen půda pro literární ztvárnění a literatura je nástrojem, jak se reality chápat a jak z ní (snad něco podstatného) čerpat.
    Toto se projevuje zejména v kapitole Year 2005, ve které často přechází ze svých záznamů určité zkušenosti do pohledu ženy vypravěče – její vyprávění nabízí druhou perspektivu k jím popsané zkušenosti, liší se především dikcí, převzatou jakoby z laciných, „růžových“ románků. Bez růže – to značí bez ženy, paní Růžkové, bez jistoty, kterou žil. Popisuje postupný (byť od prvních řádků na toto téma jasný a nevyhnutelný) rozvrat manželství, dlouholetého soužití. Ve vztahu k předcházející části rukopisu se ukazuje i změna doby – po převratu vznikla spousta možností, jak dál žít. Někteří – paní Růžková – jich hodlali využít do dna, jiní – pan Růžek, místy pan Horn – se rozhodli ponechat si své dno a z apatie se vysvobodit netečností. V šachách se tomu říká „zugzwang“, čili nucený tah. Nucený proto, že jediná možnost, jediné východisko, je nehýbat se.
    Místy je čtení nesnesitelné, zejména v oněch „růžových“ pasážích (promiňte mi mou upřímnost naivního čtenáře). Růžkovy texty vzhledem k jejich originalitě a silné individualitě, která se projevuje především v syntaxi a lexikální vrstvě jazyka, není jednoduché hodnotit – ani z pohledu pouhého recenzenta nedokážu říct, jestli jsou „hodně špatné“ nebo „strašně dobré“. Když teda odhodím svou recenzentskou flintu do žita, zůstává mi jediné – pro mě je v těch knihách těžce vydobytá hodnota : upřímnost. Když už nic jiného nezbývá a není o co bojovat, když není, kam se schoulit, bez kůže a bez své růže, nic jiného snad nezbývá.
    A může to být upřímnost zabalená do fantazijních představ, může to být kost obalená nostalgickým povzdechnutím, ale pořád ji zakládá nutnost, potřeba a poctivost, které z ní dělají nesnesitelný základ umění. A nejtrefněji, s doplňky, to vystihl právě Viktor Šlajchrt ve svém doslovu k první knize :
    „Nejnápadnějším rysem textů v této knize je syrovost. Autor jakoby nebral sebemenší ohled na konvence, ať už jazykové, literární, logické nebo morální. … Rezonují v nich lidské naděje i slabosti, únava, beznaděj, ale také velká odvaha k opravdovosti.“

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Lidové noviny, 21. 4. 2012

    Petr A. Bílek
    Bukowski ze severních Čech

    I když vydal pět rozsáhlých prozaických knih a psal takříkajíc celý život, není jeho jméno k nalezení v online Slovníku české literatury po roce 1945, který hlásá průběžné aktualizování a hesel má víc než tisíc. Přitom jde o jednoho z nejpozoruhodnějších současných českých prozaiků. Vlastně šlo. Pavel Růžek loni ve věku šedesáti let zemřel.

    Tři z těch pěti knih vyšly oficiálně již v osmdesátých letech (Budižkničemu, 1983, Obyčejný ráj, 1987, a Mistři světa, 1989) a je na nich vidět, že je autor přizpůsobil dobovým možnostem a možná na nich zapracovala i bdělá redakční práce. Ale kvůli dvěma povídkovým souborům, knihám nedávno vydaným, je nutné tohoto pozoruhodného tvůrce zařadit mezi těch několik málo autorů, kteří svou vůlí ke skutečnosti vyvažují nostalgickou shovívavost, s níž se naše kultura stále ohlíží za érou normalizace.
    Když na konci minulého léta odešla do tiskárny sazba knihy Pavla Růžka Bez růže, její autor ve věku šedesáti let zemřel. Autor, který už léta žil zcela na literárním i společenském okraji, se zkompletování svého diptychu, v němž první část tvořil soubor povídek Bez kůže (2009), nedožil. Když vyšla ona první povídková várka, pár citlivějších kritiků rozpoznalo, že takovýto způsob psaní nám česká literatura neservíruje běžně; naopak ovšem třeba recenzentka Českého rozhlasu bědovala, že i když je autor také ze severních Čech, nepíše ani zdaleka tak pěkně jako Páral.
    Normalizační beznaděj Ano, Pavel Růžek v obou souborech vzpomínkových povídek opravdu nepíše pěkně, pokud tím pěkně míníme takové to psaní, kdy se chce člověk po práci hezky pobavit a potěšit krásnými slovy. Jeho psaní je naopak ošklivé, ba přímo hnusné, a to jak v ohledu, o čem píše, tak i v ohledu, jak píše. Po absolvování pedagogické fakulty se protloukal životem jako učitel na severu a jihu Čech, školy vybíral podle toho, kde mu dají pokoj (jak na bydlení, tak i tak vůbec), a nikde nezakotvil nastálo; později občas i překládal či tlumočil z angličtiny. Jako ročník 1951 vstoupil do dospělého světa éry vrcholící normalizace a patřil k těm, kdo kariéru dělat nechtěli. O tomto putování od školy ke škole a od lahve k lahvi je především první várka – Bez kůže. Tematicky v lecčems připomene kdysi kultovní román Jana Pelce …a bude hůř, ale Růžek ani trochu nenechává prostor obrazům undergroundového „veselého ghetta“, jak jej má Pelc na počátku a jak jej plnými doušky nabízí třeba sbírka povídek Josefa Moníka Neser bohy.
    V Růžkově světě je vše syrové a surové a i jakékoli záblesky přátelství či smysluplnosti lidského konání okamžitě zaplavuje beznaděj a nicota. Vypravěč se vleče zmrtvělým normalizačním životem a kromě pobytu v práci, která je ale nudná a i vypravěčsky nicneříkající, vlastně jen permanentně chlastá, občas nepohrdne příležitostným sexem a jako jedinou smysluplnou činnost vnímá starost o svého psa.
    Druhý soubor, Bez růže, navazuje na ten první: styl psaní je obdobný, ale téma se posouvá od vypravěčova „já“ k rodinnému „my“. Temná láska, titul novely Růžkovy generační souputnice Alexandry Berkové, by se hodil i na jeho knihu. Snad ještě zintenzivněna je tu horečnatá posedlost zaznamenat vše, co se kolem vypravěče děje. Tentokrát to ale už není encyklopedie normalizačního světa se všemi kreaturami ředitelů škol či dobových potravin a likérů, ale encyklopedie komplikovaných partnerských vztahů v neútěšném prostoru vypůjčených a pronajatých bytů, jimiž vypravěč putuje se ženou a dcerami.
    V nových prózách zesiluje zhnusení při pohledu na okolní svět, což vybalancovává o to intenzivnější láska k ženě. Tu ovšem komplikuje jak mizerný sociální statut, tak i „démon“ alkohol. Vypravěč nepije, aby osvěžil pohárky své senzitivity; své pití líčí jako pití únikové, jako oponu zavíranou před okolím „pusté reality“. Růžkův styl psaní je ještě výrazněji posedlý rychlostí, snahou pohltit a zachytit psaním vše; zároveň se ale stává ještě preciznějším, přesným v popisu, ale současně otevírajícím vylíčené scény a jevy i širšímu, symbolickému vyznění. Jen ten, kdo zběžně listoval, ale vůbec se nezačetl, může mluvit o grafomanství. Kdo se jen trochu začte, toho vyprávění pohltí. Mění rytmus, střídá detaily a celky, odměňuje brilantními formulacemi, ale především je nebývale expresivní. Dávky sprostých slov se posouvají od ublíženeckého spílání ke ginsbergovskému kvílení. Povídkám vládne vůle neučesávat nic slovně, nehledat pěkné formulace, ale zpovídat se ze všeho až na dřeň. Dosti přesný opak toho, jak ve svých memoárových prózách líčí svět i sebe opakovaně třeba takový Pavel Kohout.
    Soubor Bez růže je tedy především o rozpadu a zániku. Nejprve umírá vypravěčův pes, pak z jeho života mizí i rodina. Na cestě tam dolů, k tomu, jak se „žít nemá“, vypravěče nijak nezbrzdí ani proměna režimu; jen si pro lahve chodí do Billy.
    Lepší než Chinaski Růžkova prozaická zpověď o tom, co a jak se stalo, je působivá právě tím, že vypravěč není na jedné straně schopen žádného činu, který by rozpadu zabránil, ale na straně druhé je schopen zcela přesné vypravěčské analýzy toho, co a proč se s ním a kolem něj děje. Růžek nepíše zpovědním stylem, který by žadonil o soucit a pochopení. Našel si či z americké „drsné školy“ načetl a odkoukal styl věcného vylíčení nebývale zvířecích vlastností, jež hnízdí v každém z nás a u někoho i vytanou nekontrolovaně na povrch.
    Smrtí psa, jeho nejmilovanější bytosti, jako by se uvolnil prostor pro zvířeckost vypravěče. Ten dojíždí svůj život už zcela ve víru alkoholu a sexuálních orgií. V tomto ohledu se jistě leckomu vybaví Charles Bukowski. Jeho monotónní styl psaní se ale, jak známo, dosti rychle přejí a monotónnost líčení sebezběsilejších výstřelků časem poněkud unaví. V Růžkovi je myslím patrná mnohem větší niternost, citlivost, ale také dar mnohem bohatšího vyjadřovacího rejstříku. Tento lidský bestiář se čte jedním dechem až do svého konce. I když vlastně žádný běžný konec nemá. Závěrečná próza „Proč se země“ končí náhle uprostřed věty, bez katarze i bez pointy. A dopsána už nebude.
    Česká literatura má myslím jen několik kousků, které se svým způsobem vidění světa i nestylizovaně drsným způsobem psaní řadí k Růžkovým pozdním prózám. Něco z Demla, původní verze některých Hrabalových próz, Hančovy Události. Ale právě na rozdíl od Hanče má Růžek i literární styl, nebrání se tříbení ani ždímání jazykových možností až na dřeň, stejně jako má smysl pro pointování a komponování příběhu.
    Toto je čtení pro chlapy, když nemají své dny a fernet k utišení smutku jaksi nestačí. Tyto prózy o syrovém životě v normalizaci měla veřejnoprávní televize podstrčit produkčnímu týmu bakalářsky selankovitého seriálu Vyprávěj; to by ale nesměla mít „filozofii“, že po práci je třeba servírovat potěšení od mistrů zábavy.
    Soubor Bez růže je tedy především o rozpadu a zániku. Nejprve umírá vypravěčův pes, pak z jeho života mizí i rodina. Na cestě tam dolů, k tomu, jak se „žít nemá“, vypravěče nijak nezbrzdí ani proměna režimu; jen si pro lahve chodí do Billy.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Tvar, 10. 5. 2012

    Alena Fialová
    ČESTNÁ SALVA PRO RŮŽKA

    Napsat silné, provokativní, autobiograficky pojaté literární dílo s puncem nefalšované životní autenticity a chvíli na to náhle zemřít obvykle bývávalo téměř jistým způsobem, jak si zajistit místo v pomyslném kánonu literárních děl a neupadnout v zapomnění.
    Pavel Růžek (1951-2011) nezemřel tak úplně mlád, jak by se na správného rebela či prokletého básníka slušelo, a v osmdesátých letech publikoval spíše průměrné texty v regionálním (Severočeském) nakladatelství. Na druhé straně dvě nedávno vydané knihy Bez kůže (2010) a Bez růže (2011) jež na rozdíl od jeho předlistopadových próz mohly být představeny „s plným respektem k autorově podobě českého jazyka a specifické práci s formátováním“ (jak uvádí poznámka nakladatele) patří mezi texty, které mají potenciál svého tvůrce proslavit. Jen se obávám, že v době, kdy vše stojí na mediální známosti a osobní prezentaci, na nutnosti udělat každé knize správné „promo“ a zviditelnit ji mezi záplavou jiných textů, má próza dosud spíše neznámého autora, který zemřel týden před jejím vydáním, výraznou nevýhodu.
    Obě prózy jsou součástí jednoho rukopisu, v některých místech se protínají, ale jinak každá míří trochu jiným směrem: v první knize (Bez kůže) sledujeme osudy autobiografického hrdiny převážně v období normalizace, kdy střídal učitelské štace v zapadlých vesnicích. Próza Bez růže se pak odehrává v době polistopadové a v současnosti nového tisíciletí. Na rozdíl od předchozího svazku už není v centru pozornosti „zkurvená doba“, jež se dala přežít útěky do přírody, divokých mejdanů a souloží, ani protiklad mezi prostorem nezničených jižních Čech a industriálního Mostecka. Hlavním a v podstatě jediným tématem druhé prózy je čistě soukromá životní krize: vypravěčovo postupně se rozpadající manželství.
    Svazek knihy tvoří sedm povídek, jež by stejně dobře mohly být i kapitolami románového celku. V první z nich autor popisuje své seznámení s budoucí ženou a první společné zážitky, ovšem částečně již s náznaky budoucích krizí. Posléze se časová posloupnost bortí, v dalších povídkách jsou jednotlivé události nahlíženy z různých časových perspektiv a převážně variují klasické motivy manželské krize, jako je stereotyp, samota, nepochopení, rozchod, pokus o návrat, další rozchod, nevěra tušená i skutečná, lítost, opovržení, nenávist. Téma zdánlivě banální, ovšem v podání Růžkova vypravěče a jeho zdrcující upřímnosti a ničím necenzurovaného jazyka se mění v drsnou a strhující zpověď („Ležel jsem na zemi a brečel, skučel, řval a vyl jako zvíře. Aris mi seděl u hlavy, čuměl mi do ksichtu a tiše kňučel. Natáh jsem se pro zbylýho ferneta, ale žádnej už tam nebyl, tak jsem dvakrát uviděl, že mi nezbejvá než jít spát, tak jsem se napotřetí nebo tak nějak zvednul, a cestou do ložnice jsem si pořádně otřískal držku o futra dveří; prázdný ložnice, samozřejmě, jinak bych tak neřval. Aris zalez pod noční stolek mý ženy, já se propad do nicoty.“ s. 179).
    Základní konstelaci příběhu tvoří vypravěč, tedy manžel, který svoji ženu stále miluje a zoufale trpí tím, že ji ztrácí, a manželka, která se cítí být nešťastná a touží po novém, naplněném životě s novým mužem. Tedy situace, kterou není snadné autorsky vybalancovat: spisovatel, který se netají autobiografičností svého příběhu, je tu zároveň podváděným manželem, který má možnost to „té svojí“ natřít. Ke cti Růžka nutno dodat, že po velkou část knihy se mu daří nesklouznout za hranu ublíženosti, když se stejnou zničující upřímností popisuje svůj alkoholismus, nevěry, potřebu samoty, uzavřenost, až sobeckost, jež ne vždy konvenovala s rodinným životem.
    S postupujícím textem a čím dál zřejmější vědomostí ženiny fyzické nevěry a definitivního rozchodu se však jeho bolestná zpověď čím dál častěji hemží slovy „zkurvila se mi“, „svině“, „paroháč“, „ponížení“, ještě hůře pak ironicky laděnými pasážemi, v nichž jakýmsi vzletným, přehnaně spisovným a sterilním jazykem plným klišé popisuje situaci z pohledu své ženy („Šla jen co noha nohu mine, ztracená v davu řečiště Pařížské ulice, unášená touhou bárky uzmítané roky bouří, strádání a utrpení, puzena vírou v nepoznané, jež dosud snad s trpělivostí zvětralého kamene a věrností kotvy čeká v kterémsi přístavišti…“ s. 175).
    Nicméně i tyto méně povedené pasáže patří k nespoutatelnému, samorostlému Růžkovu stylu a způsobu vyprávění, kterému jen těžko vnutit a nařídit „vhodnou“ podobu a směr. Jeho upřímnost a nevykalkulovanost tak zčásti omlouvá i občasná autorská uklouznutí. Vše tu patří neoddělitelně k sobě, jedno podmiňuje druhé a tvoří celek, z něhož vyzařuje osobitost, originalita, zvláštní síla, zoufalost i smutek, byť doprovázený někdy neohrabaností a nedostatkem osobního odstupu. Neochota přizpůsobit své texty požadavkům a představám jiných, zůstat svůj i za cenu sebezničení je hybnou silou Růžkova psaní, i se všemi riziky, které to přináší.
    Spisovatel Pavel Růžek by se mohl stát když už ne přímo legendou, alespoň autorem, jehož dílo dojde ocenění nejen v hranicích domovského mosteckého regionu. A jen čas ukáže, zda v dnešní době, zahlcené mediální pseudorealitou plnou „upřímných zpovědí“, toto dílo – neprávem – nezapadne.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz