(1904, Plzeň – 1987, Praha), v dětství s rodiči pobýval v USA (1905–1912), po návratu měla rodina v Plzni hostinec. Vyučil se lakýrníkem a malířem písma, absolvoval půlroční univerzitní knihovnický kurz a dále se soukromě vzdělával. Za druhé světové války pracoval na pražské hlavní poště, jako důchodce vypomáhal na Pražském hradě jako průvodce.
O životě Václava Eduarda Mencla je toho známo pramálo, o jeho literární tvorbě téměř nic. Dokonce i autorství jediného vydaného textu je zpochybňováno. Podstatné však je, že kniha skutečně existuje a zůstává tu. A to je Pravda. To ostatní, to je jen taková špinavá pěna na vlnách lidského bytí. Román Řeky a moře vyšel vlastním nákladem (Edice AspAsiA, Praha 1, Konkviktská 5) v roce 1932, napsán byl dva roky předtím. Kromě několika kusů, které byly ihned po vytištění distribuovány, celý náklad zničila vydatná průtrž, jež rozvodnila hladiny řek. Knihy byly totiž uskladněny ve sklepě. Moře, voda, zmar — příběh se ztrácí v tajemství příběhu dalšího příběhu… Po seznámení s Bohumilem Hrabalem a společenstvím kolem něj začal V. E. Mencl zpracovávat spisovatelovu bibliografii (část je uložena v Literárním archivu PNP). Jak píše V. Merhaut, byl vždy elegantně oblečen, v klopě jeho saka se skvěla čerstvá květina, svým důstojným vystupováním budil zasloužený respekt a obdiv. Ve společnosti hovořil moudře a se vším si dovedl poradit. Snad i proto se mu říkalo „Děd“ (Vševěd). Menclovo další dílo (několik hotových knih, z nichž nejzásadnější, jakési paměti, se mělo jmenovat Na prahu věčnosti) nikdo nikdy nečetl ani neviděl. Literární „nedobytnost“ se stala nakonec i důvodem ukončení přátelství s Hrabalem. Mencl zemřel 15. října 1987 v Praze. Vratislav Effenberger o něm píše jednoznačně: Takové bytosti nepotřebují zanechávat za sebou brázdu strojem vyklepané bibliografie. Jsou a zmizí s celým svým tajemstvím, které si netroufám odhadovat.
